hf – 103. stránka – Paříž pro pokročilé

Národní archívy – Palác de Soubise

19.10.2010hfkomentáře 4

Palác, který leží v Rue Francs Bourgeois, si nechal postavit v roce 1371 vrchní velitel královského vojska Olivier de Clisson, který zemřel v roce 1403. Z jeho původního domu dnes zůstala jen východní brána paláce a věže. Jeho potomci dům prodali na začátku 16. století mocné rodině vévody de Guise, který v době náboženských válek vedl Katolickou ligu a z domu udělal sídlo katolické opozice (údajně tady byl zosnován plán na svatobartolomějskou noc, při níž byly 24. srpna 1592 v Paříži vyvražděny tisíce protestantských huguenotů). Rodina de Guise dům přestavěla a podstatně rozšířila (z té doby ovšem zůstala jen kaple a slavnostní sál gardy). Dům patřil Guisům až do roku 1700, kdy ho od poslední dědičky rodu odkoupil kníže François de Rohan – Soubise, který ho nechal celý přestavět podle návrhu architekta Pierra-Alexise Delamaira.

V době Francouzské revoluce přešel palác do vlastnictví státu a 6. března 1808 byl Napoleonem oficiálně přidělen pro potřeby Národních archívů. Je zde uchováván, kromě dalších důležitých dokumentů, i originál Deklarace lidských a občanských práv.

Za návštěvu stojí určitě alespoň první patro, bývalé pokoje kněžny Soubise, bohatě vyzdobené v rokokovém stylu, kde se dnes nachází Muzeum francouzské historie.

Průčelí paláce de Soubise vedoucí do čestného dvora

Východ z paláce do ulice Francs Bourgeois

Polokruhový čestný dvůr je lemovaný 58 sloupy, které nesou terasu s balustrádou

Věžičky v pravém horním rohu fotografie pocházejí ještě z domu, který na tomto místě stál ve 14. století a který patřil vrchnímu veliteli královského vojska Olivierovi de Clisson

Marais, 60 rue des Francs-Bourgeois

Otevřeno: ve všední dny (kromě úterý a státních svátků) 10,00 -12,30 hod a 14,00 – 17,30 hod

sobota a neděle 14,00 -19,30 hod.

Vstupné 3 Euro

Jak se tam dostat: Metro Hotel de Ville nebo Rambuteau

Marché aux Puces St. Ouen – Bleší trh v St. Ouen

8.10.2010hfkomentáře 3

Milovníci starožitností, veteše a cetek všeho druhu tady budou ve svém živlu. Najdete tady vše, na co si vzpomenete, od vyložených hadrů a veteše v tržnicích, připomínajících vzhledem i sortimentem ty vietnamské u nás, přes zajímavé řemeslné předměty, které byste možná mohli ještě využít, a secondhandové a vintage oblečení, až po skutečně cenný starožitný nábytek, koberce, obrazy, sochy, vitráže, lustry, hodiny a různé dekorační předměty. V současné době prodává na bleším trhu asi 1000 obchodníků s oděvy a řemeslnými výrobky a asi 2500 starožitníků. Trh je dobře zorganizovaný do několika hal, každá z nich má svoje jméno a jsou rozdělené podle sortimentu, který se v nich prodává. Samozřejmostí jsou kavárny a restaurace.

Bleší trh na tomto místě začal vznikat už koncem 19. století, kdy byli do těchto míst za tehdejšími pařížskými hradbami z hygienických důvodů vystěhováni „les chifonniers“ – hadráři, lidé, kteří se živili prohledáváním odpadků, z nichž vybírali použitelné věci, které potom dále prodávali.

Hadráři v Paříži

Na začátku 20. století sem již jezdili houfně Pařížané kupovat použité věci a trh se začal rozrůstat. Ve 20. letech minulého století se prodej začal stěhovat z ulice a dřevěných baráků do zděných hal a dále se rozšiřoval. Po roce 1945 začali obchodníci s veteší a železářstvím ustupovat stále se rozšiřujícímu počtu starožitníků, až se z blešího trhu stal největší světový trh se starožitnostmi.

Tržnice Dauphine

Tržnice Biron

Tržnice Malassis

Plánek blešího trhu

Otevřeno: sobota 9-18 hod, neděle 10 – 18 hod, pondělí 11 – 17 hod, doporučuji návštěvu raději ráno, trh je živější a obsáhlejší

Jak se tam dostat: Metro Porte de Clignancourt a potom 2 stanice autobusem č. 85, nicméně autobus 85 sem jede přes celé město ze své konečné v ulici Gay Lusac u Lucemburské zahrady, takže je možné jet z centra rovnou autobusem.

Moulin de la Galette

30.9.20102.4.2022hfkomentářů 5

Z patnácti mlýnů, které ještě na začátku 19. století na Montmartru sloužily k mletí obilí, lisování vína a drcení různých materiálů, dnes zůstaly jen dva, mlýn Blute-fin a Radet, první z roku 1609, druhý z roku 1717. První z nich dostal název Moulin de la Galette po žitné placce (galette ve francouzštině znamená placka), kterou mlynář Debray, od roku 1809 majitel obou mlýnů, prodával společně se sklenicí mléka. V třicátých letech 19. století se rodina Debray ocitla téměř na mizině a proto hledala možnost záchrany. Rozhodli se přeměnit mlýn, tyčící se vysoko nad Montmartrem, na taneční sál, sklenici mléka nahradili vínem a okamžitě se dostavil úspěch. Název Moulin de la Galette se tehdy vžil pro celý areál obou mlýnů, tančírnu, zahradní restauraci a zahradu. Přestože v okolí rychle rostly další tančírny, ta jejich byla stále plná, i když v té době neměl Montmartre mnoho obyvatel a byl od Paříže ještě oddělen hradbami. Pařížané neváhali a za zábavou šplhali i do blátivého kopce. Poté, co byly kolem roku 1860 zbořeny hradby, postavena Rue Lepic a co bylo v důsledku Hausmannnovy přestavby bulvárů mnoho lidí vystěhováno z centra do okolí Montmartru, se tančírna stala jednou z nejvyhlášenějších v celém okolí. Na přelomu tisíciletí do ní chodili ti nejslavnější umělci a malovali zde nejznámější malíři té doby (Renoir, Degas, Van Gogh, Utrillo, Toulouse-Lautrec, Picasso…).

Sláva Moulin de la Galette začala pomalu uhasínat na začátku 20. století, poté se z něj stala music-hall a od roku 1966 jeho sál sloužil jako televizní studio stanice ORTF, s jejímž zánikem zanikl také. Dnes už sál neexistuje, pozemky jsou nepřístupné a mlýn je v soukromých rukou. Přestože je ve funkčním stavu, jeho křídla se netočí a ani není možné ho navštívit, můžete ho pouze zahlédnout ve svahu nad Rue Lepic.

Jeho jméno převzala restaurace, kterou najdete na místě jednoho z bývalých vstupů do Moulin de la Galette na rohu Rue Lepic a Rue Girardon. Těsně nad ní stojí bývalý mlýn Radet, který byl v roce 1915 zachráněn před demolicí a v roce 1978 kompletně zrekonstruován, včetně nových křídel, která ovšem nejsou funkční.

Mlýn Blute-fin – Moulin de la Galette

Mlýn Radet z Rue Lepic

Zahrádka restaurace Moulin de la Galette

Moulin de la Galette na fotografii z roku 1850

Interiér sálu z roku 1898

Fotografie z roku 1900…

… z roku 1910…

…z roku 1920…

… a 1950.

.. a 1975.

Moulin de la Galette, jak ho namaloval Vincent Van Gogh…

… Maurice Utrillo…

…Auguste Renoir…

… a Pablo Picasso.

Rue Lepic 83

Jak se tam dostat: metro Lamarck Caulaincourt

Arènes de Lutèce – Aréna Lutécie

23.9.20102.4.2022hfkomentáře 4

Když se v letech 1860 – 1869 začala v 5. obvodu stavět Rue Monge, našli dělníci při zemních pracech základy starého galsko-římského amfiteátru. Trvalo ještě ale dalších dvacet let, než vláda přistoupila na apel intelektuálů v čele s Victorem Hugem, aby byla aréna zachráněna, ovšem až potom, co na základech její jižní části již bylo postaveno několik domů a tramvajová vozovna.

Z dávné Arènes de Lutèce (v době její stavby se Paříž ještě jmenovala Lutécie), která sloužívala jak pro divadelní představení, tak pro gladiátorské hry, se proto zachovaly jen zbytky. Byla postavena pravděpodobně v 1. – 2. století n. l. a vešlo se do ní až 15 tisíc diváků. Zničena byla nájezdy Barbarů na konci III. století. Rozměry jeviště byly 52,5 x 46,8 m a po jeho obvodu byla vedena 2,5 m vysoká kamenná zeď, která zůstala částečně zachována. Na některých místech zdi jsou vidět mělké výklenky, které sloužily buď jako kultovní kaple nebo části kulis, a současně zlepšovaly akustiku arény při divadelních představeních. Zachovány zůstaly také sokly klecí na zvířata. Průměr celého amfiteátru byl pravděpodobně 130 metrů, čímž se řadí mezi největší zachované amfiteátry ve Francii.

Dnes slouží amfiteátr k příležitostným kulturním akcím (v červenci se v něm koná jazzový festival), ale hlavně ke sportovnímu vyžití. Přímo v něm sídlí pétanquový klub a hraje se zde také fotbal.

Vstup z Rue des Arènes

Zachované zbytky pódia

Vchod buď domem č. 49 v Rue Monge nebo z Rue des Arènes nebo přes park z náměstí Square René Capitan.

Otevřeno denně od 8,30 do 17 hod v zimě a do 21 hod v létě, vstup zdarma.

Jak se tam dostat: Metro Monge

Manufacture des Gobelins – Manufaktura na gobelíny

18.9.2010hfkomentářů 5

Pokud budete mít po návštěvě malebné Rue Mouffetard ještě sílu na prohlídku nějaké památky, zkuste pokračovat od kostela Sv. Medarda ještě kousek po Avenue des Gobelins. Po několika minutách uvidíte po pravé straně krásně zrekonstruovanou budovu Manufaktury na gobelíny.

Když v roce 1443 přišel Jehan Gobelin z Remeše do Paříže, usadil se nejdříve v Rue Mouffetard, kde založil barvírnu vlny. Jeho šarlatově červená barva byla tak žádaná, že v krátké době zbohatl a mohl si postavit továrnu o něco níže, na břehu říčky Bièvre, kolem níž se tehdy začínaly soustředit malé barvírny a koželužny, které potřebovaly vodu na propírání a promývání svých výrobků (jak asi ta řeka musela vypadat?).

Potomci Gobelina udrželi barvírnu, která stejně jako později i celá čtvrť nesla jejich jméno, až do roku 1601, kdy ji prodali vlámským tkalcům, kteří zde z popudu krále Jindřicha IV. založili tkalcovnu koberců, které byly nazývány podle místa jejich vzniku „gobelíny“. V následujících letech se manufaktura díky podpoře Ludvíka XIV. stala „Královskou manufakturou gobelínů“, tkala koberce podle návrhů největších malířů té doby a její sláva trvala až do vypuknutí francouzské revoluce, kdy byla téměř zničena.

Její výrobu se sice v omezeném měřítku podařilo udržet, ale další ránu jí zasadila v roce 1871 Pařížská komuna, během níž byla jedna její část vypálena, a dále Haussmannova přestavba, která při stavbě bulváru ukrojila další její část.

Na začátku 20. století byla manufaktura zrekonstruována, výroba v ní obnovena a dodnes se v ní vyrábějí koberce – gobelíny – starými technikami a podle předloh těch nejlepších umělců.

42 avenue des Gobelins, 75013 Paris

Prohlídka manufaktury pouze s průvodcem, prohlídka galerie i bez průvodce

Vstupné: jen manufaktura 9 Euro, jen galerie 6 Euro, obojí dohromady 11 Euro

Otevřeno: galerie denně kromě pondělí 11 – 18 hod, každou poslední neděli v měsíci zdarma

prohlídka manufaktury úterý, středa, čtvrtek (kromě svátků) od 13.00 (délka cca 1,5 hod). Prodej vstupenek na prohlídku už od 11 hod po otevření galerie, omezený počet míst – lze rezervovat na www.fnac.com

Jak se tam dostat: metro Gobelins / bus 27, 47, 83, 9

Kde bydlel prezident Mitterrand?

25.8.20102.4.2022hfkomentáře 3

Francouzský prezident François Mitterrand byl zvolený do prezidentského úřadu ve dvou sedmiletých funkčních obdobích a to v roce 1981 a 1988. Není nutné tady uvádět jeho životopis, jen bych přepisovala Wikipedii nebo podobné stránky. Na jeho životě je mi sympatická jedna věc – to, že se během celého svého prezidentského období odmítal přestěhovat ze svého domu blízko nábřeží Seiny. Určitě tím způsobil mnoho horkých chvil svým bodyguardům, ale líbí se mi, že se nevzdal svého způsobu života a nepodlehl luxusu, který mu mohla jeho funkce přinést. Dům, kde bydlel, není nijak honosný, naopak, působí úplně obyčejně. Najdete ho v úzké Rue de Bièvre v 5. obvodě.

V tomto obyčejném domě Mitterrand bydlel

Jak se tam dostat: metro Maubert Mutualité

Kolem Place l´Abbé Henocque

17.8.20102.4.2022hfkomentáře 2

Rozpínavost betonových věžáků v jižní části 13. obvodu je občas přerušena nečekanými oázami klidu a malebnosti. Platí to i pro okolí place l´abbé Henocque až na samém okraji města, kde najdeme několik uliček s rodinnými domky, mezi kterými si připadáme spíš jako v Anglii, než ve Francii. Jsou to bývalé domky z dělnické kolonie, postavené na začátku minulého století. Mezi ulicemi des Peupliers, du Moulin-des-prés a Henri-Pape jsou domky dokonce stejné, protože se stavby musely držet předepsaných podmínek.

Většina uliček nese jména slavných francouzských lékařů.

Square des Peupliers

Jak se tam dostat: autobus 57 Rue Tolbiac nebo Peupliers

Cité florale – Květinové město

17.8.2010hfNapsat komentář

Názvy uliček v Cité florale připomínají pražské Zahradní město – nechybí Svlačcová, Kosatcová, Mimózová, Vistáriová, Orchidejová a další květinové ulice. Malá čtvrt malebných domečků, schoulených mezi betonovými činžáky 13. obvodu v blízkosti Univerzitního města, vznikla v roce 1928 na trojúhelníkovém pozemku, louce, která bývala pravidelně zaplavována říčkou Bièvre. Proto na něm nesměly být postaveny vysoké činžovní domy, ale jen malé rodinné domky.

Jak se tam dostat: od metra je to daleko, nejlepší je autobus 67, stanice Place de Rungis

Canal Saint-Martin

17.8.201016.4.2022hf1 komentář

O vybudování vodního kanálu, který dnes protéká 10. a 11. obvodem, rozhodl už Napoleon Bonaparte v roce 1802. Toto téměř pět kilometrů dlouhé vodní dílo, které spojuje Seinu s dalšími kanály na severu města, bylo pak vybudováno v průběhu dalších dvaceti let. Sloužilo především k přivádění pitné vody do centra města, ale později také k dopravě zboží v těchto průmyslových čtvrtích.

Kanál cestou překonává devět zdymadel a klene se nad ním množství mostů, včetně dvou otočných. Dnes však po něm plují už jen výletní lodě. Přestože je jeho okolí stále rušné a nábřeží jsou lemována vysokými domy, jsou jeho břehy vyhledávány pro odpočinek, procházky a pikniky.

*V Hôtelu du Nord, který stojí u jednoho ze zdymadel, natočil v roce 1938 režisér Marcel Carné stejnojmenný film*

Jak se tam dostat: Metro République

Rue Mouffetard

15.8.2010hfkomentářů 8

Rue Mouffetard jsem objevila díky knihám a článkům Jana Šmída, bývalého zpravodaje Čs. rozhlasu v Paříži, který o ní nadšeně a s láskou píše. Jakmile jsem ji před několika lety poprvé navštívila, propadla jsem stejnému nadšení i já. Je to další část Paříže, jakou mám ráda, bez vysokých Haussmannových činžáků, s nízkými středověkými domy a úzkými uličkami, s krámky, přetékajícími na chodník a místními pitoreskními postavičkami, bohužel dnes už příliš promísenými turisty.

Za Panthéonem vychází ulička z Place de la Contrescarpe, místa, kde kdysi žil a tvořil Hemigway a kde v padesátých letech vystupoval Georges Brassens. Tehdy to bývala téměř venkovská náves, dnes se tam v turistické sezóně málem nedá projít… Rue Mouffetard, která se odtud vine dolů, je ve své spodní části pěší zónou a končí na náměstíčku u kostela Sv. Medarda. Běžně tu bývají trhy, ale pokud sem zabrousíte v neděli odpoledne, čeká tady na vás překvapení – na náměstí hraje malý orchestr staré pařížské písničky, zpěvačky se střídají ve zpěvu a rozdávají listy s textem, aby se diváci mohli přidat. Ti odvážnější na náměstí tancují. Dokážu tady vydržet celé odpoledne.