Paříž pro pokročilé

Z Toulouse se dá velmi snadno udělat výlet do sedmdesát kilometrů vzdáleného Albi. Přímý vlak TER tam jede z nádraží Toulouse-Matabiau přibližně hodinu. Albi sice leží blízko Toulouse a je s ním historicky spojené, ale už na první pohled působí trochu jinak. Také tady vládne terakota a cihla, ale zatímco Toulouse má přezdívku Růžové město, Albi je ještě mnohem výraznější, červenější a místy až oranžové. Cihlové domy, úzké uličky historického centra, mohutná katedrála a řeka Tarn tak vytvářejí kompaktní fotogenické město, které je ideální k celodennímu výletu.

Historické centrum Albi je součástí biskupského města, zapsaného od roku 2010 na seznamu světového dědictví UNESCO. Jeho dominantou jsou dva obrovské cihlové objekty – katedrála Sainte-Cécile a bývalý biskupský palác Palais de la Berbie. A právě v něm se nachází ten hlavní důvod, proč jsem do Albi už roky chtěla a proč by tam měli zamířit všichni milovníci malíře Henriho Toulouse de Lautreca.

Když mi bylo nějakých třináct nebo čtrnáct let, trávila jsem celé dny (i části nocí pod peřinou s baterkou) čtením. Právě tehdy jsem objevila sérii životopisů francouzských malířů, které sepsal dnes už polozapomenutý francouzský spisovatel Henri Perruchot. Ze všech asi deseti svazků, které napsal a které jsem rychle zhltala, na mě největší dojem udělala biografie Henri Toulouse-Lautreca. Nejen pro jeho smutný, dojemný a barvitý osud, ale také proto, že velmi dobře zachycuje atmosféru Montmartru. Myslím, že právě tehdy začala vznikat moje celoživotní láska k umění, Paříži a Francii, o které si naše generace mohla nechat jenom zdát. Návštěva místa, kde se Henri narodil, proto pro mě byla něco jako splnění dětského snu.

Henri de Toulouse-Lautrec se v Albi narodil 24. listopadu 1864. Pocházel ze starého aristokratického rodu a jeho rodina byla s městem úzce spojena. Přestože svůj umělecký život prožil především v Paříži, Albi si svého slavného rodáka velmi dobře připomíná a je na něj náležitě pyšné.

Muzeum Henri Toulouse-Lautreca sídlí v mohutném středověkém biskupském paláci Berbie ze 13. století. Původně to byla pevnost, která měla demonstrovat moc biskupů z Albi. Později se její vzhled proměnil – od doby renesance až do 18. století byl palác postupně přestavován na reprezentativní rezidenci s velkými sály, terasami a francouzskými zahradami. To vše umocňuje zážitek z návštěvy muzea – není vloženo do nějaké neutrální moderní budovy, ale procházíte skutečným historickým palácem. Uvidíte středověké klenuté prostory, původní podlahy, reprezentační sály i pozdější úpravy paláce.

V rámci prohlídky procházíte napříč všemi patry paláce. Ne všude visí Lautrec – jeho díla jsou soustředěna především do suterénu, kde visí jeho obrazy od raných prací přes portréty rodiny a přátel až k pařížským scénám, Montmartru, divadlu, cirkusu a slavným obrazům z prostředí nevěstinců. Prohlídka je koncipovaná chronologicky, takže je možné sledovat, jak se jeho tvorba postupně proměňovala. V 1. patře Lautrecova sbírka pokračuje, ale trochu jiným způsobem. Jsou zde především kresby, grafika a plakáty, včetně ukázek jeho litografické techniky a přípravných kreseb. Právě v tomto patře se zároveň dostanete do expozice starého umění, včetně dvou pláten, které namaloval Georges La Tour. Součástí sbírky starého umění jsou i další představitelé francouzského a italského malířství 17.–19. století.

Oproti tomu druhé patro je věnováno modernímu umění – najdete tu Lautrecovy současníky a přátele a také umělce první poloviny 20. století, mimo jiné okruh tzv. Réalité poétique. Smyslem této sbírky je ukázat Toulouse-Lautreca v kontextu uměleckého prostředí jeho doby a připomenout, s jakými umělci se stýkal a jaké výtvarné směry po něm následovaly.

Muzeum má největší veřejnou sbírku Lautrecových děl na světě. Jsou tu obrazy, kresby, litografie a především jeho slavné plakáty, které známe z pařížského Montmartru. Sbírka vznikla především díky velkorysému daru rodiny Toulouse-Lautrec městu v roce 1922. Expozice sleduje umělcovu tvorbu od raných prací až po poslední obrazy.

Pro toho, kdo zná Toulouse-Lautreca především jako autora plakátů pařížských kabaretů, může být překvapením, jak zajímavé jsou jeho rané práce, portréty a obrazy koní a loveckých témat. Najednou se před člověkem neobjevuje jen malíř z Moulin Rouge, ale celý umělecký život jednoho výjimečného člověka.

Po prohlídce muzea a celého paláce si rozhodně vyšetřete ještě čas i na zahrady biskupského paláce. Byly vytvořené jako klasická francouzská zahrada v 17. století a leží vysoko nad Tarnem. Z promenády podél bývalých hradeb se otevírá nádherný výhled na řeku, Pont-Vieux, staré mlýny i protější břeh. Zahrady jsou přístupné zdarma.

Pokud vás Toulouse-Lautrec také zajímá, stojí za to vyhledat také jeho rodný dům, Hôtel du Bosc, v ulici, která dnes nese malířovo jméno. Tady se Henri narodil 24. listopadu 1864 v domě svého otce a tady také vyrostl a začal malovat. Dům je historickou památkou a dodnes připomíná aristokratické prostředí, z něhož umělec pocházel. Má to ovšem jeden háček – dům není přístupný veřejnosti. Zůstává v majetku potomků Toulouse-Lautrecovy rodiny. Lze si jej tedy prohlédnout pouze zvenčí. Přesto stojí za to si tu klidnou úzkou uličku projít, přestože dům není zrovna fotogenický a toho, kdo by čekal palác, svojí střídmou cihlovou fasádou asi zklame.

Od Lautrecova muzea je to doslova jen pár kroků ke stavbě, která Albi dominuje snad ze všech stran. Cathédrale Sainte-Cécile je monumentální cihlová stavba, která zvenčí připomíná spíš pevnost než katedrálu. Není to náhoda. Byla budována ve 13. a 14. století v době, kdy církev chtěla po událostech spojených s katharským hnutím demonstrovat svou moc. Stavba měří 113 metrů na délku, 35 metrů na šířku a její věž dosahuje výšky 78 metrů. Jenže když člověk vstoupí dovnitř, všechno je jinak. Ze strohé cihlové pevnosti se náhle stane ohromující barevný prostor. Stěny a klenby jsou pokryté freskami, malbami a dekoracemi. Katedrála má jednu z nejrozsáhlejších malířských výzdob mezi evropskými katedrálami a její renesanční výzdoba v sytých barvách je v naprostém kontrastu s mohutným zevnějškem.

Monumentální katedrála byla založena roku 1282 za biskupa Bernarda de Castaneta, a to v období po katharských válkách. Stavěla se téměř celé století, přibližně do roku 1380, a její mohutná cihlová podoba, připomínající pevnost měla vyjadřovat vítězství katolické církve nad katharským „kacířstvím“. Věž byla dokončena roku 1492.

Její interiér, který ostře kontrastuje se strohým exteriérem, patří k nejbohatěji zdobeným sakrálním prostorům ve Francii: najdeme zde obrovskou fresku Posledního soudu z doby kolem roku 1500, a především rozsáhlou výzdobu klenby, kterou v letech 1509 – 1512 vytvořili italští renesanční malíři. Modré a zlaté tóny, geometrické ornamenty a množství fresek prý pokrývají celkem asi 18 500 m² plochy.

Viděla jsem toho v církevních stavbách mnoha zemí už opravdu hodně. Něco tak krásného zřejmě ještě nikdy.

V katedrále navíc zůstala zachována pozoruhodná chrámová přepážka z konce 15. století. Jde o kamennou, bohatě zdobenou stěnu, která původně oddělovala chórový prostor duchovenstva od lodi určené věřícím. V Albi se zachovala spolu s nádhernou polychromovanou sochařskou výzdobou téměř v úplnosti. Takový středověký prvek patří dnes k velkým vzácnostem, protože byly v evropských kostelech při pozdějších přestavbách a zejména v době liturgických změn hromadně odstraňovány. Například v Paříži ho najdeme jen v jednom jediném kostele (Saint-Étienne -du-Mont).

Jen pár desítek metrů od katedrály leží nejstarší kostel v Albi, zasvěcený svatému Salvimu. Jeho stavba začala už v 11. století nad místem, kde měl být údajně hrob svatého Salvia, prvního významného biskupa města. Kostel se po staletí proměňoval a je v něm krásně vidět spojení románského a gotického stylu a také symbióza kamene a typické albské cihly.

Uvnitř stojí za pozornost především velké obrazy z 18. století zachycující život svatého Salvia, dřevěná polychromovaná socha Krista a monumentální varhany. Ještě zajímavější je však přilehlý klášter s rajským dvorem z roku 1270. Jeho arkády s románskými sloupy a gotickými hlavicemi obklopují malou zahradu s léčivými rostlinami. Je to překvapivě tiché a půvabné místo uprostřed historického centra, malá zelená oáza, kterou by byla škoda při procházce Albi minout.

Albi se nejlépe poznává pěšky. Historické centrum tvoří kolem katedrály síť úzkých ulic, malých náměstí, průchodů a starých domů z cihel a hrázděných konstrukcí. Stojí za to trochu zapomenout na mapu a jen se procházet. Oblast kolem katedrály a Palais de la Berbie je srdcem bývalého biskupského města, ale hezké jsou i méně monumentální části starého města. Právě tady se dobře ukazuje každodenní podoba starého Albi – dvory, fasády, úzké uličky a domy, jejichž cihlová barva se mění podle světla.

V centru stojí za návštěvu stojí také Marché Couvert, krytá městská tržnice, která těsně sousedí s katedrálou i biskupským palácem. Je to dobré místo, kam zajít ve chvíli, kdy už máte dost památek a chcete vidět trochu obyčejnější, každodenní Albi a trochu si přitom také odpočinout. Pod krytou halou se prodávají místní potraviny a speciality a spoustu z nich můžete také na místě ochutnat. Tržnice je otevřená od úterý do neděle dopoledne. V sobotu se navíc koná venkovní trh v okolí haly a Place de la Pile.

Nakonec je dobré si nechat nějaký čas i na řeku Tarn. Z centra se dá sejít dolů k nábřeží pod biskupský palác a pokračovat směrem k Pont-Vieux, který je jedním z nejstarších mostů ve Francii. Jeho historie sahá přibližně do 11. století, i když dnešní podoba je samozřejmě výsledkem mnoha pozdějších úprav. Most spojuje oba břehy Tarnu a patří k nejvýraznějším symbolům Albi. Já jsem bohužel strávila spoustu času v muzeu a katedrále, takže už mi nezbyl na to, abych přes most přešla a dopřála si doporučovaný výhled na Albi z druhého břehu, odkud cihlové stěny Palais de la Berbie, věž katedrály, Pont-Vieux a střechy starého města vytvoří zase trochu jiný obraz, než ze starého města. Z nábřeží pod mostem se dá pokračovat přírodní cestou podél řeky až pod oblouky dalšího mostu, který vede ven ze starého města, odkud je to potom už jen kousek na nádraží.