Paříž pro pokročilé

Kdyby vás cesty zavedly do jihozápadní Francie, určitě nevynechejte Toulouse, příjemné město plné historie, které si člověka okamžitě omotá kolem prstu. Stačí chvíli procházet jeho ulicemi, sednout si ke kávě na náměstí nebo se projít podél řeky Garonne a člověk se zamiluje a začne chápat, proč má Toulouse pověst jednoho z nejkrásnějších měst na jihu Francie.

Toulouse se říká Ville rose – Růžové město. Důvod je prostý, historické centrum je totiž postavené především z cihel všech možných odstínů. Ve zdejším regionu je to typický stavební materiál už od antiky a právě cihly dávají Toulouse jeho nezaměnitelný vzhled. Jejich barva se mění podle počasí a denní doby od světle růžové přes meruňkovou až po sytě oranžovou. Ráno bývají fasády téměř pastelové, přes den pak sytě cihlové a večer je jižní slunce rozehřeje do terakotových odstínů. Mezi nimi pak kontrastují modré, šedomodré a šedé rámy oken, okenice, dveře a zábradlí balkónů.

Toulouse bylo už ve starověku významným keltským městem a kolem roku 106 př. n. l. se dostalo pod římskou nadvládu. Po pádu Římské říše se stalo centrem vizigótského království a později součástí franské říše. Ve středověku se Toulouse stalo hlavním městem hrabství Toulouse, které bylo po staletí prakticky samostatným územím. Jeho hrabata patřila k nejmocnějším feudálním vládcům jižní Francie. K francouzské koruně se Toulouse definitivně připojilo až ve 13. století, po katharských válkách a následném vymření místní dynastie. V roce 1271 připadlo hrabství přímo francouzskému králi a od té doby patřilo pod francouzskou korunu, aby se později stalo součástí Francouzské republiky.

Toulouse přitom není jen hezkou historickou kulisou. Je to živé, mladé město, významné univerzitní centrum a zároveň evropské centrum letectví a kosmonautiky. Historie a moderní život se tu přirozeně potkávají a kříží. Je plné historických památek, ale na relativně malém prostoru historického centra je všechny v klidu obejdete bez toho, že byste měli pocit, že musíte od rána do večera běhat, abyste to stihli. Město samo vybízí k pomalému chození, posezení na terase a občasnému odbočení do uličky, o které nevíte, kam vede.

Co všechno je tu k vidění? Nejlepší je začít historickým centrem a vydat se rovnou na Place du Capitole, obrovské náměstí, které je skutečným srdcem Toulouse. Na jeho východní straně stojí monumentální Capitole, jedna z ikonických staveb města, která slouží nejen jako radnice, ale také jako sídlo divadla Théâtre du Capitole. Její nejkrásnější částí je reprezentativní Salle des Illustres, galerie zdobená malbami a bohatou výzdobou. Bohužel jsem ji nejdříve nezastihla otevřenou a později byla fronta tak dlouhá, že jsem to vzdala a prohlédla si Capitole jen zvenčí. Stejně důležité jako budova je totiž i náměstí před ní. Rozlehlý prostor se skupinkami místních i turistů, terasy kaváren a růžové fasády kolem vytvářejí atmosféru, kvůli které si Toulouse člověk zapamatuje.

Prvním historickým místem, kam jsem po obědě z Capitolu zamířila, byl klášter dominikánů Couvent des Jacobins. Podle mě je to jedno z míst, které v Toulouse nesmí turista minout. Založili ho na počátku 13. století dominikáni, kteří přišli do města v době, kdy se v jižní Francii rychle šířilo katharské náboženské hnutí. To ve 12. a 13. století hlásalo a šířilo velmi asketické křesťanství a odmítalo bohatství a autoritu katolické církve. Ta jejich učení označila za herezi a nakonec proti nim a jejich rostoucímu vlivu uspořádala křížovou výpravu, která měla nejen náboženské, ale i výrazné politické důsledky. Úkolem dominikánů tak bylo především kázat a působit proti katharskému hnutí a jeho vlivu a posilovat vliv katolicismu.

Klášteru dominuje vysoká cihlová stavba kostela, která působí zvenčí poměrně stroze. Uvnitř ale čeká překvapení. Největší atrakcí je zde klenba ze 14. století, která připomíná obrovskou palmu. Z jediného sloupu se vysoko nad hlavou rozevírají kamenná žebra a vytvářejí neobyčejně lehkou a elegantní konstrukci. Klenba dosahuje výšky téměř dvacet osm metrů. Kostel je zasvěcen svatému Tomáši Akvinskému – v klášteře jsou totiž uloženy jeho ostatky. Původně to byl kostel svatého Dominika, zakladatele dominikánského řádu, ale po uložení ostatků Tomáše Akvinského byl v roce 1369 přejmenován a stal se jeho významným poutním místem.

Po Francouzské revoluci klášter zanikl a jeho budovy i s kostelem byly využívány k různým účelům, mimo jiné jako kasárna. Teprve ve 20. století začala jejich rozsáhlá obnova. Dnes patří Couvent des Jacobins k nejvýznamnějším památkám města.

Na opačné straně historického centra se tyčí katedrála Saint-Étienne, která také stojí za pozornost a návštěvu. Její poněkud nesourodý vzhled je výsledkem více než osmi století stavebních úprav. Dnešní podoba vznikala postupně od 11. až do 20. století a nikdy se ji nepodařilo pořádně sjednotit do jednoho architektonického celku. Nejzajímavější je, že uvnitř jsou vedle sebe doslova dva různé druhy gotiky. Starší část tvoří mohutná jednolodní stavba, jeden z prvních významných příkladů takzvané jižní gotiky. K ní byl později připojen mnohem širší a světlejší chór, inspirovaný severofrancouzskou gotikou. Přechod mezi oběma částmi je podivuhodný – jako by někdo vzal dva různé svatostánky, postavil je vedle sebe a jen zbořil spojovací zdi, aby se je pokusil propojit dohromady. Právě tato nedokončenost a nesourodost je ale na Saint-Étienne půvabná. Člověk tu může sledovat více než osm století vývoje církevní architektury najednou a navíc se kochat krásnými detaily – bohatě vyřezávanými chórovými lavicemi, barokním hlavním oltářem, vitrážemi a řadou kaplí s obrazy, retábly a relikviáři.

Zajímavostí je, že právě tady v katedrále je pohřben Pierre-Paul Riquet, stavitel Canal du Midi, historického vodního díla, které začíná právě tady v |Toulouse a dodnes protíná jižní Francii a spojuje město se Středozemním mořem.

Saint-Étienne stojí na stejnojmenném náměstí v jedné z elegantnějších částí historického centra. Okolní čtvrť Saint-Étienne je známá svými malebnými uličkami, starými měšťanskými a šlechtickými domy, krásnými balkony a zdobenými dveřními klepadly. Byla by proto škoda přijít sem jen ke katedrále a zase odejít a neprojít si její okolí.

Třetí kostel, který stojí za návštěvu (a hned potom už dám s církevními stavbami pokoj), je bazilika Saint-Sernin. Je to ovšem úplně jiný typ zážitku. Je to jedna z největších románských bazilik ve Francii, která byla vybudována v 11. až 13. století nad hrobem svatého Sernina (Saturnina), prvního biskupa Toulouse, který byl, aspoň podle pověsti, ve 3. století umučen tak, že byl přivázán k býku a vlečen ulicemi města.

Bazilika byla po staletí (a je dodnes) důležitou zastávkou na poutní cestě do Santiaga de Compostela a právě kvůli poutníkům vznikla její velkorysá dispozice s ochozem kolem chóru a věncem kaplí. V kryptě i uvnitř kostela jsou uloženy ostatky mnoha světců a právě množství relikvií přispělo k významu baziliky. Zvenčí zaujme především vysoká osmiboká věž, typická pro toulouskou románskou architekturu, postavenou z charakteristické růžové cihly a kamene. Saint-Sernin je dnes součástí památek na cestě do Santiaga, které jsou zapsány na seznamu UNESCO.

A nakonec místo, kvůli kterému stojí za to na chvíli opustit kamenné centrum. Jak už jsem se zmínila nahoře, právě v severní části Toulouse začíná Canal du Midi, který se zde odděluje od řeky Garonne a poté, co obklíčí historické centrum, namíří si to ke Carcassonu a potom dál a dál na jihovýchod, aby se nakonec u města Agde vlil do řeky Hérault a s ní hned poté do moře. Byl vybudován v době Ludvíka XIV. podle projektu Pierra-Paula Riqueta a dnes je součástí světového dědictví UNESCO.

Na rozdíl od monumentů v centru na něm není nutné něco prohlížet. Nejlepší je prostě jít podél vody. Kanál lemují vzrostlé platany, které v létě poskytují příjemný stín. Dá se tu chodit, jezdit na kole nebo se vydat na vodu lodí. Toulouse je v jeho okolí klidnější a zelenější a člověk má pocit, že se ocitl daleko od velkého města.

Canal du Midi teče těsně kolem toulouského nádraží a protože můj hotel byl hned u něj (u kanálu i u nádraží), měla jsem pod okny přístaviště výletních lodí. Dost mě to lákalo, ale času bylo málo a raději jsem zvolila výlet do nedalekého Albi, které vám ukážu hned příště.

Co jsem nestihla, ale určitě si to vynahradím příště? Především přejít přes Pont Neuf z roku 1632, který je stejně jako jeho jmenovec v Paříži v rozporu se svým názvem nejstarším mostem ve městě. Za ním leží další toulouské čtvrti – méně honosné, více lidové, ale o nic méně malebné.

Taky jsem neviděla muzeum v klášteře augustiniánů – Musée des Augustins, kde jsou shromážděna umělecká díla z 18. až 20. století. Kromě nich stojí za vidění i samotný klášter. Areál prochází velkou rekonstrukcí a v souladu s pracemi bývá na určité časové úseky zavřený. Trefila jsem se přesně do dnů, kdy bylo zavřeno, takže taky až příště.

Těchto pět míst samozřejmě nevystihuje celé Toulouse. Město má kromě toho spoustu krásných renesančních měšťanských paláců, stinná náměstí s kavárnami, dlouhé výstavné historické ulice s obchody, nábřeží Garonny s výhledy na Pont Neuf a kopuli La Grave, množství muzeí a především spoustu úzkých uliček, kterými je příjemné jen tak bloudit. Právě v tom je podle mě jeho největší kouzlo. Není to město, které by ohromilo jedinou slavnou památkou. Je to město barev, světla, cihel, tepla, slunce, vody a jižanské atmosféry. Město, kde se mezi jednou a druhou památkou vyplatí nechat se trochu unést – dát si zmrzlinu, zajít na trh, sejít k Garonně nebo prostě pokračovat ulicí, která vypadá zajímavě. Toulouse se totiž nejlépe poznává pěšky. A tak trochu bez plánu.

A ještě fialky! Nezapomeňte na fialky! Ty se pěstují v okolí města už od 19. století, jejich pěstování se stalo významným místním odvětvím a dodnes jsou symbolem Toulouse. Najdete tu hromady suvenýrů s obrázky fialek prakticky na všem. A navíc kandované fialky jako bonbóny a taky likéry, parfémy a jakoukoliv kosmetiku, na kterou si vzpomenete. Já jsem nakoupila jako dárky i pro sebe hlavně voňavá mýdla, která mi ještě týdny připomínala tohle příjemné a krásné město.