Když se vydáte z rušných ulic od metra Anvers pod Montmartrem tou správnou cestou vzhůru, po chvíli se můžete ocitnout na malém náměstí, které jako by se schovávalo stranou hlavního turistického proudu. Place Charles-Dullin leží na svahu Montmartru mezi rue d’Orsel a rue Dancourt. Není nijak rozlehlé a spíš působí jako malé předpolí Montmartru, odkud se dá pokračovat dál nahoru k Sacré-Cœur. Je příjemné tady na chvíli zpomalit a rozhlédnout se.
Uprostřed stinného náměstí stojí Théâtre de l’Atelier, nenápadná, ale pozoruhodná budova s dlouhou historií. Divadlo bylo otevřeno už v listopadu 1822 pod názvem Théâtre Montmartre. Montmartre tehdy ještě ani nebyl součástí Paříže a okolí mělo spíš vesnický vesnický charakter. V pozdějších desetiletích pak několikrát změnilo podobu i osud a v letech 1913 – 1922 dokonce fungovalo jako kino. Zásadní okamžik přišel v roce 1922, kdy se jeho uměleckým ředitelem stal herec a režisér Charles Dullin, jehož jméno dnes náměstí nese. Přivedl sem svou divadelní společnost L’Atelier a dal jí i novou identitu: z Théâtre Montmartre se stalo Théâtre de l’Atelier. Dullin chtěl vybudovat divadlo, které nebude jen továrnou na zábavu, ale místem pro „poezii a přemýšlení“. Ostatně právě s ním je spojena jedna z důležitých kapitol moderního francouzského divadla.
Na scéně divadla se objevila řada velkých jmen. Dullin zde pracoval například s Antoninem Artaudem, básníkem, hercem a především radikálním divadelním teoretikem, který později proslul myšlenkou „divadla krutosti“, které mělo diváka místo pouhého sledování děje fyzicky a emocionálně zasáhnout. V souboru Charlese Dullina působil od roku 1921 a právě v Théâtre de l’Atelier získával své první významné divadelní zkušenosti. Jeho školou prošli mnozí další slavní divadelníci, z nichž pro nás asi nejznámější je Jean-Louis Barrault, představitel mima Baptista v legendárním filmu Marcela Carného Děti ráje. Později se zde objevili, mimo jiné, i Jean-Paul Belmondo, Brigitte Bardot, Michel Bouquet nebo Delphine Seyrig. A když už jsme u slavných herců – v uličce Villa Dancourt, která také ústí na náměstí, ale je bohužel chráněná mříží, žila kdysi i slavná Josephine Baker a později i Charles Aznavour.
Dnes je divadlo stále v provozu a jeho stará fasáda je trochu překvapivým svědkem toho, jak dlouhou divadelní tradici Montmartre má. Budova je od roku 1965 památkově chráněná.
Určitě vás zaujme i sousedící rue d’Orsel, která kolem náměstí stoupá směrem k horní části Montmartru. Koneckonců, možná právě ona vás na náměstíčko přiláká svým půvabem a svede vás z rušnější rue des Martyrs. Ještě před nedávnem to ovšem byla docela obyčejná, auty zaplněná ulice, kde člověk při chůzi vzhůru musel dávat pozor spíš na provoz než na domy kolem sebe. Po přeměně na pěší zónu ale najednou vyniklo to, co tu celou dobu bylo skryté – staré domy, obchody, malé provozovny i samotná atmosféra ulice.
Podobné stavební úpravy některých pařížských ulic a jejich přeměna na pěší zóny se v posledních zhruba dvou letech objevují čím dál častěji. Na Google maps pořád ještě zůstává stejný pohled do rue d´Orsel, jak vypadala dřív, takže můžeme srovnat dnešní situaci s tím, jaké to tady bylo v květnu 2022. Pohled přibližně ze stejného místa nám říká, že je to teď mnohem hezčí.
Ve srovnání s turistickým peklem horního Montmartru má člověk tady na náměstí aspoň trochu pocit, že se Montmartre zase vrátil ke své minulosti. Pokud jste tudy ještě nešli, zkuste to právě od Place Charles-Dullin. Není to ta nejokázalejší cesta na Montmartre, ale možná právě proto je příjemnější. Stačí pokračovat vzhůru po rue des Trois Freres a nechat se vést kopcem až na úplný vrcholek.
Paříž pro pokročilé 