Tak se jmenuje výstava, která se v současné době koná v Musée d’Orsay při přilezitosti sto padesáti let od uskutečnění prvního nezávislého výtvarného salónu v roce 1874.
Salónu se tehdy zúčastnila skupina avantgardních malířů, kteří se rozhodli vystavovat jako opozice proti každoročnímu oficiálnímu salónu, kterým někteří opovrhovali a jiní na něj nebyli, i přes svou snahu, připuštěni. Třicet tři z nich si proto pronajalo rozlehlý ateliér fotografa Nadara na boulevardu des Capucines, kde rozvěsili svoje díla. Skupina to byla značně nesourodá, lišili se stylem, zaměřením, tématy, uměleckým výrazem, a koneckonců i generačně a sociálně. Spojovalo je v podstatě jen to, že zaplatili vstupní poplatek a že toužili předvést svoji práci veřejnosti.
Expozice v Musée d’Orsay proto není tak úplně o vzniku impresionismu, ani o malířích impresionistech, ale je to spíš výstava o výstavě a o jejím zasazení do kontextu doby a o vztahu k oficiálnímu salónu.
Claude Monet: Východ slunce, imprese, 1874. Plátno, díky kterému to všechno vzniklo.
Přestože je tento první nezavislý salón dnes považován za mezník v historii malby, slovo impresionismus na něm tehdy ještě oficiálně nepadlo. Známá historka o tom, že toto slovo poprvé vyslovil novinář Louis Leroy v reakci na Monetův obraz, je prý sice pravdivá, výraz impresionismus se však ujal až v roce 1877 po třetím salónu tohoto hnutí, kdy se tak začali označovat i sami jeho členové.
Mimochodem, název obrazu byla pouze náhoda. Monet svůj obraz původně poslal bez pojmenování a když ho po něm organizátoři chtěli, nazval ho „Pohled na Le Havre“. To mu však neprošlo s tím, že tam město není vidět, a proto prý řekl: „Tak tam napište Východ slunce, imprese“. Obraz sám tehdy na salónu prošel bez velkého povšimnutí a stal se slavným až na začátku 20. století.
Auguste Renoir, Houpačka, 1876
Claude Monet, V pokoji, 1877
V Musée d’Orsay teď můžeme vidět velkou část obrazů, které byly na tomto prvním nezávislém salónu představeny, a to dokonce i v původním řazení, které tehdy i dnes otvíraly obrazy Augusta Renoira, který se v organizování salónu velmi angažoval. Následují díla Pissarra, Sisleyho, Degase, Moneta, Cézanna, Berthe Morrisotové a dalších umělců, které dnes řadíme mezi impresionisty. Kromě toho jsou tu i díla, která jejich autoři představili na následujících nezávislých salónech v roce 1876 a 1877. Některé z obrazů, zapůjčené ze zahraničí, hlavně z USA, jsou ve Francii vystavovány poprvé po dlouhých desetiletích.
Edgar Degas, Žehlířka, 1869
Gustave Courbet: Útesy v Étretatu po bouři, 1870
Paul Cézanne, Moderní Olympie, 1873-1874
Výstava trvá do 14. července. Doporučuji koupit vstupenky předem přes internet, abyste se vyhnuli nekonečné frontě. I tak je nezbytné obrnit se proti davům, které budou ještě čím dál víc houstnout s tím, jak se bude blížit termín ukončení výstavy.
Jedním z nejkrásnějších měst v dosahu jednodenního výletu z Paříže je Auxerre, burgundské město ležící na poloviční cestě mezi Paříží a Dijonem. Rozkládá se na malém vrchu nad řekou Yonne a první, co vám vyrazí dech, jsou výhledy, které se nabízejí přes řeku na město. Středověké centrum s původními hrázděnými domy stojí za procházku, kterou vás provedou, stejně jako v nedalekém Sens, mosazné medailony v dlažbě. Tady jsou s podobiznou kadeta Roussela, královského husara z Auxerre z konce 18. století, připomínaného v lidové písni. Díky medailonům s jeho tváří se dá městem cestovat zpátky v čase a prostoru, od opatství Saint-Germain a katedrály Saint-Etienne, a ponořit se do barevného světa v historické čtvrti kolem Hodinové věže, kde čas plyne pomalu v rytmu slunečních a měsíčních ručiček. No a kdo má čas, může také objevovat burgundské vinné sklepy.
Pohled na Auxerre a jeho dvě nejvýznamnější památky – vpravo opatství, vlevo katedrála
Centrum města s Hodinovou věží
Trojúhelník s portrétem kadeta Roussela, který vede návštěvníky po památkách
Katedrála Saint-Etienne, jejíž historie začíná v 5. století, prošla v průběhu staletí řadou událostí, které vedly k její podobě tak, jak ji najdeme dnes. Stavba, pozoruhodná nejen pro svoji historii, mimořádnou sochařskou a kamenickou výzdobu a nádherné vitráže, je mistrovským dílem gotického umění.
Současný chrám je už pátou církevní stavbou na tomtéž místě. Dnešní katedrála tak stojí na pozůstatcích předchozích čtyř románských svatostánků. Stavba byla zahájena v roce 1220 po požáru, který město zcela zpustošil, a dokončena v roce 1550.
Pohled na průčelí se třemi portály a jednou asymetrickou věží
Levý portál se zobrazením Krista, jak korunuje Pannu Marii
Tři portály v průčelí jsou bohatě vyzdobeny sochařskými vyobrazeními z bible, pocházejícími z doby mezi 13. a 15. stoletím. Zatímco tympanon středního portálu je zasvěcen Poslednímu soudu, levý představuje korunování Panny Marie a Krista a pravý, který je nejstarší, zobrazuje epizody ze života Krista a Jana Křtitele. Všechny tři portály jsou lemovány basreliéfy s biblickými výjevy, na nichž mají světci většinou usekané hlavy. Není to, jako to často bývá, pozůstatek Francouzské revoluce, ale mají je na svědomí již huguenoti z doby náboženských válek od 16. století.
Tympanon centrálního portálu se zobrazením Posledního soudu ze 13. století. Kristus zde sedí mezi Pannou Marií a Janem Křtitelem. Výklenky po stranách tympanonu představují šedesát šest biblických výjevů. Některé z nich však byly huguenoty tak znetvořeny, že se je nepodařilo identifikovat ani pokud jde o postavy, ani o děj.
Nejstarší a také nejkomplikovanější výzdoba pravého tympanonu. Je rozdělena do tří částí. Horní představuje stětí proroka Jana Křtitele a předání jeho hlavy Salome, uprostřed je zobrazen Kristův křest a dole vidíme výjevy z dětství svatého Jana Křtitele – Navštívení, narození a obřízku.
Nahoře vidíme pohled do interiéru chrámu. Vitráže, zachované v chóru jako nejstarší části katedrály, pocházejí ze 13. až 15. století. Zobrazují většinou výjevy ze života mučedníků a svatých, ale také Stvoření a Inkarnaci. I když byly mnohokrát poškozeny, hlavně v 16. století během náboženských válek, díky renovaci v 19. a 20. století si zachovaly svoji středověkou krásu.
Pohled do chóru, který je nejstarší částí katedrály. Jeho historie sahá až do počátku 13. století.
Od katedrály se úzkými středověkými uličkami dostaneme do severní části historického jádra města, k opatství Saint-Germain, které leží na malém vrcholku nad řekou Yonne. Jako by nestačilo ohromení z katedrály – tady se ještě prohloubí a znásobí.
Nahoře vidíme starou čtvrť mezi katedrálou a opatstvím, dole pohled přes řeku na opatství a chór jeho chrámu.
Klášterní komplex založila už Clotilde, druhá manželka krále Clovise, v 5. století jako poctu svatému Germainu z Auxerre, který zde byl pohřben v roce 448. Klášter se svým chrámem, zasvěceným svatému Mořici, sloužil jako nekropole biskupů z Auxerre a v 9. století se stal centrem prestižní náboženské školy a později i karolínské renesance. Klášter byl od roku 725 sídlem benediktinského řádu a v době jeho největší slávy zde žilo více než šest set mnichů.
Dnes slouží celý areál jako muzeum. V bývalých mnišských kolejích sídlí muzeum umění a historie a dočasné výstavy oživují toto místo po celý rok.
Areál opatství je poměrně dobře zachován a zrekonstruován. Jeho počátky sice sahají do 5. století, ale nejstarší dochované části pocházejí z 9. století. Jedná se o karolinské krypty, umístěné pod opatským kostelem. Dodnes se v nich nachází sarkofág svatého Germaina a také soubor nástěnných maleb z 9. století, považovaných za nejstarší nástěnné fresky ve Francii. Klášterní budovy mají různorodou architekturu, o čemž svědčí kapitulní síň z 12. století, sklep ze 14. století nebo křížová chodba z 18. století. V průběhu staletí bylo totiž opatství několikrát cílem vandalů, kteří se ho pokoušeli zničit. Nejhůře se zde zapsali v 16. století huguenoti a následně revolucionáři po roce 1789.
Křížová chodba lemující bývalý rajský dvůr
Kapitulní síň
Dnešní podoba opatského kostela, zasvěceného svatému Mořici, pochází až z poloviny 19. století. Krátce předtím byla totiž zcela zničena původní románská stavba, ze které dnes zůstala jen jedna z věží. Podzemní část staré románská lodi byla předmětem archeologických vykopávek a v kryptě jsou zpřístupněny výsledky tohoto výzkumu.
Vitráže v chóru pocházejí z 19. století. Stejně jako opatská kolej, i kostel je součástí muzea. Jsou v něm kromě obměňujících se modernějších uměleckých děl umístěny i exponáty, pocházející z jiných kostelů, včetně cenných kamenných polychromovaných soch z 15. a 16. století.
Vlevo nahoře svatý Denis, svírající svoji uťatou hlavu, kterou si nesl z Paříže na sever až do míst, která jsou dnes po něm pojmenována, a kde dnes stojí katedrála, která je mu zasvěcená. Vpravo Ecce Homo – zobrazení zbičovaného Krista. Dole pak svatý Martin, římský voják, který ve 4. století evangelizoval Burgundsko. Socha zobrazuje okamžik, kdy mečem rozťal svůj plášť, aby jednu polovinu daroval žebrákovi.
Průčelí opatství s věží sv. Jana
Na průčelí opatského kostela stojí padesát tři metry vysoká románská věž, zasvěcená svatému Janovi. V minulosti stála na druhé straně průčelí symetricky věž svatého Mořice, která se však nedochovala. Věž je na západním průčelí zdobena kamennými vlysy z 11. století.
Pohled do románské krypty pod kostelem
Nejvzácnějším exponátem, umístěným v kryptě, je sarkofág svatého Germaina
Jedna z původních románských fresek v kryptě
Přímo ve středu mimořádně dobře zachovaného historického centra s velkým množstvím pestrých hrázděných domů, stojí další auxerreská pamětihodnost – Hodinová věž. Má kulatý půdorys a pochází z 16. století, stojí však na starověkých galsko-římských základech. Věž přiléhá k jihovýchodní straně Pařížské brány, nad kterou jsou umístěny astronomické hodiny. Číselník hodin je zobrazen na obou stranách brány. Je rozdělen do dvakrát dvanácti částí, přičemž hodiny jsou označeny římskými číslicemi od I do XII a půlhodiny kosočtverci. Zvláštností hodin je to, že ukazují jak sluneční čas, tak i lunární, a také fáze měsíce. Jejich mechanismus pochází z roku 1483.
Hodinová věž je vstupem do historického jádra, soustředěného kolem place de l´Hôtel de Ville. Právě v okolí tohoto náměstí najdeme ty nejhezčí domy, ale také nejživější společenský život v kavárnách a restauracích.
Socha kadeta Roussela na fontáně v rue Paul Bert
V Auxerre jsem se zdržela jen necelý den, během kterého jsem sice stihla vidět ty nejdůležitější památky, ale klidně bych si dokázala představit, že tu strávím mnohem víc času. Město se svými šestnácti stoletími historie má co nabídnout. Koho nezajímá historie, může se procházet kolem řeky, kde jsou krásně upravená nábřeží. No a pak jsou tady ty burgundské vinné sklepy, samozřejmě.
Na březích Yonne
Poslední pohled z mostu přes řeku na katedrálu a dole na opatství
Teoreticky se dá návštěva Auxerre spojit s návštěvou Sens. Leží od sebe jen necelých šedesát kilometrů a spojuje je s Paříží stejná železniční trať, ale podle mě by to byla škoda – obě města jsou tak půvabná, že si zaslouží svůj prostor a čas na jejich poznávání.
Jak se tam dostat: vlakem z nádraží Paris Bercy, cesta trvá asi hodinu a půl
Když se řekne Bois de Vincennes, představíme si rozlehlý park na východě města s jezerem Daumesnil, ve kterém najdeme i zoologickou zahradu, Parc Floral, Jardin de l´Agronomie tropicale a sousední jezero Lac des Minimes, nebo školní zahradu École du Breuil. To ovšem ani zdaleka není všechno. Přímo naproti posledně jmenované leží další z perel této oblasti – arboretum s více než dvanácti stovkami stromů nejrůznějších druhů, ať už listnatými, jako jsou například lípy, javory, duby a kaštany, nebo jehličnatými, které jsou tu zastoupeny jak těmi pro Evropu typickými jako jsou borovice, smrky nebo jedle, ale také například cizokrajnějšími cedry, cypřiši nebo sekvojemi.
Arboretum je součástí pařížské botanické zahrady, která spravuje celkem tři zahrady – kromě arboreta je to ještě park Bagatelle na okraji Boulogneského lesa a zahrada Serres d’Auteuil. První vysazování stromů zde bylo zahájeno v roce 1939, ale po vypuknutí války bylo pozastaveno, aby mohly být pozemky využity pro pěstování zeleniny pro obyvatelstvo. K obnovení výsadby proto došlo až po roce 1946.
Park má nepravidelný obdélníkový půdorys, rozdělený hlavními cestami do čtyřmi oddílů. Cesty se kříží uprostřed terénu pod velkou, několik desítek metrů vysokou sekvojí. Celý pozemek je protkán dalšími užšími cestičkami, které provedou návštěvníky mezi jednotlivými částmi, věnovanými vždy jednomu druhu stromů. Z dubového lesa tak přejdete kolem kaštanového háje mezi javory a lípy a podél jasanů se dostanete k potůčku, lemovanému vrbami, abyste opět skončili pod centrální sekvojí, obklopenou koniferami.
Obří sekvoj uprostřed „kruháku“ v centru zahrady
Na procházku z centra Paříže je to sice trochu daleko, ale pokud byste se rozjeli na vincenneský hrad nebo některou z jiných zajímavostí ve Vincennes a jeho parku, určitě si nenechte příjemnou procházku v arboretu ujít.
Arboretum de Paris, 12. obvod, hlavní vstup z Route de la Pyramide
Vstup do zahrady je zcela zdarma. Otevřeno každý den v týdnu, v zimě od 9:30 do 18:30 (od 1. října do 30. března) a v létě od 9:30 do 20:00.
Jak se tam dostat: buď autobusem 201 od Porte Dorée (kam se dostanete metrem 8), nebo RER A do stanice Joinville-le Pont a potom autobusem 77, který zastavuje přímo před vstupem do zahrady. První možnost je delší, autobus projíždí přes celý Vincenneský les, takže to máte i s vyhlídkovou jízdou kolem ZOO, zámku Vincennes a zahrady Parc Floral. Druhá možnost je kratší a navíc se dá od RER A dojít i pěšky (ale kolem nádraží to není moc pěkné).
Třináctý obvod nemá moc velkých parků. S výjimkou menších zahrad, rozházených sem tam mezi domy, je jednou z největších zelených ploch park Square René Le Gall ve čtvrti Gobelins nedaleko place d´Italie, pojmenovaný po 2. světové válce na počest městského radního ze 13. obvodu, zastřeleného Němci ve věku 43 let. Park leží stranou od hlavních ulic a je proto tak trochu skrytý před turisty.
Park je rozdělený do tří částí – ta první je upravená podle tradice francouzských zahrad jako růžová zahrada se záhony s rozkvetlými růžemi, které se pnou po kovových konstrukcích altánků. V jejím středu se tyčí obelisk.
Ve střední části parku nás čekají dlouhé cestičky mezi hustým podrostem, nad kterým se rozkládají koruny věkovitých stromy nejrůznějších druhů – kromě kaštanů, platanů, jasanů nebo cedrů zde rostou i některé ovocné stromy. Zadní a nejužší část je věnována dětem; kromě běžného vybavení hřišť s pískovišti a houpačkami jsou tu umístěny i pingpongové stoly.
Nevšední pítko u jedné z cestiček, vedoucích k dětskému hřišti
Park byl vytvořen ve 30. letech minulého století na místě bývalého ostrova, který ležel mezi dvěma rameny řeky Bièvre, která tudy tehdy protékala směrem k pátému obvodu, aby se nakonec vlila do Seiny. Říčka byla na přelomu 19. a 20. století svedena do podzemí a zatrubněna, jednak proto, že dělila čtvrť na dvě části, ale především proto, že byla zdrojem zápachu, bláta a špíny. Na jejich březích stály nejen budovy manufaktury na gobelíny, ale o něco dál, na hranici 13. a 5. obvodu, i četné koželužny a barvírny, které využívaly její vodu při činění kůži a odpad ze svého provozu sváděly do řeky. Po celé čtvrti proto dnes můžete v místech, kudy řeka tekla, včetně parku, najít v dlažbě malé mosazné destičky s nápisem, které řeku připomínají. Kromě toho na ni odkazuje i malý potůček v zadní části zahrady v blízkosti dětského hřiště.
Údolí kolem Bièvre bylo v minulosti i přes nevábný pach místo plné života, který se zde točil především kolem tančíren a hospod. Leželo totiž až za tehdejšími hradbami, takže se zde na víno a další alkohol nevztahovalo městské clo. Ostrov uprostřed řeky sloužil jako místo zábavy pro dělníky z okolí, zvlášť poté, co si zde vlámští přistěhovalci, kteří přišli původně pracovat do gobelínové manufaktury, začali otvírat pivnice a vařit svoje vlastní pivo.
Jednou z atrakcí, kterými byl ostrov proslulý, byli kejklíři, kteří předváděli cvičené opice. Nechávali je prý po ostrově volně potulovat do té míry, že po nich byl nakonec ostrov pojmenován jako Opičí ostrov – Ile des Singes.
Výzdoba části opěrných zdí je vytvořena ve stylu grotty z oblázkových mozaik s maskami a zvířaty. Je dílem sochaře Garniera, který se inspiroval italskými renesančními zahradami a barokním uměním.
Square René Le Gall doplňuje mozaiku čtvrti, kterou tento blog už poměrně hustě mapuje. Těsně k jeho severní části přiléhá už zmíněná Manufacture des Gobelins, která dala jméno celé čtvrti, a také Národní mobiliář se svým bohatým depozitářem. Mezi oběma velkými areály je ještě více severněji vklíněn Château de la Reine Blanche. Východní strana parku je lemována starou rue de Croulebarbe, kde můžete vyzkoušet baskickou kuchyni v restauraci Cabaret de madame Grégoire. Nad jižní stranou se tyčí první pařížský mrakodrap a když za ním přejdete boulevard Auguste Blanqui s nadzemní částí metra linky 6, dostanete se do kouzelné čtvrti Butte aux Cailles s jejími uličkami, kavárnami, bistry a pouličním uměním.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.