Palác, o kterém dnes bude řeč, najdete hned na začátku rue de Rivoli, jako první ještě před tím, než začíná proslulé podloubí, které se táhne podél celé ulice. Je trošku zastrčený vedle Hôtel de la Marine a jeho průčelí se otvírá do boční rue Saint-Florentin, přesto je z jeho oken tento dechberoucí výhled na place de la Concorde.

Sídlo je dnes sice známé jako Hôtel de Talleyrand, původní název Hôtel de Florentin však odkazoval na prvního majitele, hraběte ze San-Florentin, který si ho nechal v letech 1767 až 1769 postavit jako svoji soukromou rezidenci. Architekt palác symetricky začlenil do nového plánu place de la Concorde, navrženého architektem Gabrielem, a stejně tak i dodržel předložený sloh Ludvíka XV.

Po smrti hraběte v roce 1777 palác sice připadl dědicům, ti ho však museli prodat, aby uhradili rodinné dluhy. Poslední majitelkou před Francouzskou revolucí byla vévodkyně ze Salmu, která se snažila palác zachránit tím, že ho pronajala vyslanectví Benátské republiky. Nakonec jí ho revolucionáři v roce 1794 stejně zabavili, aby v něm zřídili sklad munice a salnytru, který se používal k výrobě střelného prachu. Po roce 1800 přišel zchátralý palác při budování nové rue de Rivoli a kolmé rue de Mondovi o celou zahradu.

V roce 1815 se dostal do rukou hraběte Talleyrand-Périgord, politika a stratéga, který z něj udělal centrum politického života, především díky svému angažmá při jednáních kolem Fontainebleauské smlouvy a následně i Vídeňského kongresu, kdy tehdejší státníci upravovali mezinárodní poměry v Evropě po napoleonských válkách. V jeho pařížském paláci se tak vystřídaly všechny nejmocnější osobnosti té doby, včetně Fridricha Viléma II. Pruského, Františka I. Rakouského a ruského cara Alexandra I.

Po Talleyrandově smrti v roce 1838 palác zakoupil baron James de Rothschild. V rukou jeho rodiny pak zůstal až do roku 1950, kdy ho odkoupila americká vláda, která si ho už předtím pronajala, aby v něm zřídila Centrum George Marshalla. Právě zde byl na jednáních v červnu a v červenci 1947 představen sedmnácti zúčastněným evropským zemím Plán evropské obnovy, známý jako Marshallův plán, jehož cílem bylo organizovaně zabezpečit americkou pomoc poválečné Evropě, a konala se zde celá řada následných jednání o jeho realizaci. Palác dodnes patří americké vládě a i když jeho větší část slouží pro administrativu americké ambasády, Marshallovo centrum zde má stále své sídlo.

Historii Marshallova plánu a současnou činnost centra připomíná nejen výstavka v jídelně, která byla místem zasedání, a fotografie a různé informační panely, rozmístěné v ostatních salonech, ale především pamětní deska, respektive dvě desky, jedna ve francouzštině a jedna v angličtině, umístěné na budově ze strany rue de Rivoli.

Celý palác prošel v posledních desetiletích dvěma velkými rekonstrukcemi – při té první v 80. letech minulého století byla budově navrácena původní dispozice a funkce jednotlivých místností, přičemž byla každá část zrestaurována podle svého původního určení. Při dalších restaurátorských pracích, uskutečněných v letech 1999 až 2007, byly důkladně dokončeny všechny prostory budovy, počínaje čestným schodištěm s nádhernou stropní malbou.

Marshallovo centrum zabírá celé první patro, tak zvané piano nobile, které se skládá kromě už zmíněné proslavené jídelny také z velkého salonu, hudebního salonu, několika předpokojů a kabinetů. Všechno je pečlivě zrestaurováno a vyzdobeno v souladu s dobou svého vzniku.

Vlevo postel z roku 1770, vyrobená v tureckém stylu, který byl tehdy v módě. Podle historických záznamů právě taková stála i v ložnici hraběte ze Saint-Florentin.

Vpravo socha s názvem Přátelství, která má rysy Madame de Pompadour.

Hotel de Talleyrand a Centre Georges Marshall se dají navštívit jen během Dnů evropského dědictví. I tady, jako na mnoha jiných místech ve Francii, pojali tyto dny jako zábavnou hru, při které návštěvníky nejen seznámí s palácem, ale také s dobou jeho vzniku. K tomu napomohly dobové kostýmy, do kterých byli oblečeni zaměstnanci, kteří palácem a centrem provázeli. Ten zájem všech institucí a bohatost informací mě na pařížských Dnech evropského dědictví nesmírně baví a vždycky jen smutně vzpomínám na stejnou akci v Praze, která už roky skomírá bez sebemenšího zájmu institucí.

Hôtel de Talleyrand, 1. obvod, 2 rue Saint-Florentin

Díky své výzdobě nástěnnými street artovými malbami se stala severní část 13. obvodu galerií pod širým nebem. Na zdech věžáků ze 70. let tady najdeme monumentální fresky, které zkrášlují jinak nepříliš vábnou čtvrť.. Stalo se tak z rozhodnutí radnice 13. obvodu, která v roce 2009 přizvala ke spolupráci známé streetartové umělce z celého světa, kteří zde zanechali svá díla, která jsou pečlivě udržovaná a opečovávaná nejen radnicí, ale i samotnými obyvateli. Celkem se na projektu podílelo dvacet šest umělců, kteří v počáteční fázi vytvořili třicet pět maleb, ke kterým později postupně přibyly ještě další.

Všechno začalo na malém náměstí place Pinel při nadzemní části metra linky 6 podél boulevardu Vincent Auriol na poloviční cestě mezi place d´Italie a nemocnicí Salpêtrière. Právě v této nemocnici pracoval na konci 18. století doktor Philippe Pinel, po kterém je náměstí pojmenováno, který proslul na svou dobu moderní léčbou psychických nemocí u pacientek, které byly do té doby v Salpêtrière drženy násilně ve zvláštních pavilonech, kde byly drženy v řetězech jako vězni (jeden z těchto pavilonů v areálu nemocnice stále existuje a můžete ho vidět v článku pod výše uvedeným odkazem). Na jeho počest zde byl na zdi namalován jeho portrét i se jménem a rokem narození a úmrtí (1745-1826).

Place Pinel tvoří předěl mezi starou zástavbou směrem od place d´Italie a novou čtvrtí, která postupně vznikala v blízkosti nemocnice na konci minulého století. Západní část náměstí je proto tvořena starými činžáky z 19. století, zatímco ta východní je už nepokrytě paneláková.

Malby zde najdete nejen kolem náměstí a v přilehlých ulicích rue Jeanne d´Arc a rue Jenner, ale především podél bulváru Vincent Auriol až k metru Chevaleret po obou stranách trati (některé nich můžete zahlédnout přímo z metra), odkud se šíří do kolmých ulic jako je rue Nationale a odtud dál a dál až do čínské čtvrti Olympiades podél avenue de Choisy a avenue d´Ivry. Některé malby jsou navíc vytvořeny přímo ve vyzděných obloucích zdi, která nese kolejiště metra.

Vlevo zblízka portrét doktora Pinela. Další malby nemá cenu podrobně rozebírat, jejich autoři i náměty jsou vesměs mimo svět streetartu neznámí. Ráda bych upozornila jen na dva z nich – dole vidíte malby, které už jste v Paříži možná našli i na jiných místech. Zuřivé fotografy takto zobrazuje rakouská umělkyně, která si říká Jana und C. Ještě níže pak vidíte kočičí profil, vytvořený jedním z nejznámějších a také nejplodnějších francouzských street artistů Christianem Guémy, který se podepisuje zkratkou C215, tvořící kostku, postavenou na hraně (na blogu mám o něm už článek TADY a zmínky TADY, TADY nebo TADY).

Fotky ukazují jen malou část toho, co je kolem boulevardu Vincent Auriol k vidění. Pokud máte street art rádi, určitě v této čtvrti objevíte ještě mnoho dalších. Konec konců je to i hezká procházka – z place d´Italie se vydáte kolem metra, cestou budete vyhledávat všechny malby, až skončíte u nábřeží poblíž knihovny Françoise Mitterranda u metra Quai de la Gare. Také ale můžete u metra Chevaleret zahnout doprava a po pár minutách chůze se dostat do rozlehlé, barevné a lákavé restaurační haly La Felicità, která určitě aspoň jednou stojí za návštěvu.

Do plejády církevních a klášterních institucí, škol a kolejí v Latinské čtvrti patří kromě jiných také prastará Collège des Écossais, založená v roce 1333 biskupem z Murray pro katolické skotské studenty, kteří se vzdělávali v Paříži. V roce 1639 byla kolej sloučena se skotským seminářem, spravovaným arcibiskupem z Glasgow, a protože dosavadní sídlo v blízkosti kostela Saint-Étienne-du-Mont nestačilo všechny studenty pojmout, rozhodl představený v roce 1662 o výstavbě nové budovy na místě domu, který pro tento účel zakoupil v tehdejší rue des Fossés Saint-Victor a tedy dnešní rue Cardinal Lemoine. Vznikla tak mohutná strohá stavba, která se se svou vysokou hladkou fasádou dodnes tyčí na křižovatce rue du Cardinal-Lemoine a rue Clovis.

Činnost koleje byla násilně ukončena po Francouzské revoluci. V době Teroru zde bylo zřízeno vězení a i když byla nakonec kolej v roce 1806 vrácena skotské katolické církvi, skotští studenti se sem už nikdy nevrátili a budova byla dál jen pronajímána jiným zařízením. Zatímco v 19. století zde sestry řádu Svatého Vincenta z Pauly provozovaly sirotčinec a penzion, dnes zde působí soukromá církevní škola svaté Geneviève, spravovaná ženským dominikánským řádem, který zde vede mateřskou školku a první stupeň základní školy.

Přestože je budova z architektonického hlediska málo zajímavá, pozornost přitáhne nezvyklý portál. Jsou to v podstatě dva portály nad sebou. Svah, na kterém budova stála, byl totiž na konci 17. století po zbourání městské brány Saint-Marcel a zasypání hradebního příkopu snížen a ulice byla srovnána, takže se původní přízemní portál stal prvním patrem a budově nečekaně přibylo nové přízemí. V dvorní části však terén zůstal stejně vysoký, takže se z prvního patra vychází přímo na školní dvůr, a budovy, které ho obklopují, vypadají mnohem nižší.

K původní hrázděné stavbě, která dřív sloužila jako hospodářská budova, později přibylo další křídlo. Na opačné straně dvorního traktu stojí kolmo k budově koleje malá kaple se zvonicí, přistavěná v roce 1672 a zasvěcená patronu Skotska svatému Ondřejovi. Jsou v ní zachovány krásné staré prvky, především vysoký vyřezávaný dřevěný oltář, cenné obrazy a původní vitrážová okna. Kaple a některé další části budovy jsou památkově chráněny.

U stěny kaple je umístěn vysoký pomník z šedé a černé žuly, ve kterém je v malé schránce uchováván mozek krále Jakuba Stuarta, který vládl v Anglii a Irsku pod jménem Jakub II. a ve Skotsku jako Jakub VII. Jako katolík čelil ve své zemi mnoha náboženským problémům, které vyvrcholily v roce 1688 povstáním, které proti němu v čele protestantů rozpoutala jeho dcera Marie Stuartovna se svým manželem Vilémem Oranžským. Jakub II. byl donucen uprchnout z Anglie a uchýlit se jako host svého bratrance Ludvíka XIV. do Francie (Jakub byl poloviční Francouz po matce, kterou byla Henrietta Marie Bourbonská, dcera francouzského krále Jindřicha IV. a Marie Medicejské). Po několika neúspěšných vojenských pokusech o návrat do Anglie zemřel na zámku Saint-Germain-en-Laye v roce 1701. Pomník byl vytvořen v roce 1703 na objednávku vévody z Perthu. Bohužel jsem ho zapomněla vyfotit, připojuji proto jeho fotografii z Wikipedie.

Vzhledem k tomu, že jde o objekt, sloužící jako škola, není běžně otevřen pro veřejnost. Prohlídka je možná jen při Dnech evropského dědictví, výjimečně někdy i s asociací Paris historique (momentálně ji do konce dubna na programu nemají, ale dá se to pohlídat).

Collège des Écossais, 5. obvod, 65 rue du Cardinal-Lemoin

Za návštěvou dnešní tajemné uličky se vrátíme do 12. obvodu do blízkosti place de la Nation a Jardin de Reuilly, kde už jsem před časem ukazovala Cour d´Alsace-Lorraine. Ulička impasse de Mousset sice není tak pestrá a členěná a dokonce ani ne zrekonstruovaná a upravená, ale obě mají podobnou historii. Vznikly v 19. století při staré kupecké cestě, vedoucí k tehdejší bráně v nedalekých hradbách a dále do Charentonu a Saint-Maur, která se dnes jmenuje rue de Reuilly. Tehdy zde sídlili na chudém předměstí mezi okolními vinicemi a sady hlavně řemeslníci a drobní výrobci, kteří nad svými dílnami často i bydleli. Vznikl zde proto labyrint nízkých domků, poslepovaných z nejrůznějších materiálů, každý jiný, jinak upravený a jinak vyzdobený.

Ulička zůstala z velké části ve své staré podobě a dodnes zde najdeme několik řemeslnických dílen. Od 90. let minulého století však i sem začaly pronikat dříve nevídané profese – mnohé dílny a sklady byly zrekonstruovány a přeměněny na architektonické kanceláře, sídla obchodních a reklamních společností nebo filmová a produkční studia, jiné pak na loftové byty. Ten venkovský duch staré dělnické Paříže s dlažbou z kočičích hlav, hrázděných zdí, malých dvorků s pokroucenými mřížemi a hlavně se záplavou zeleně tady ale přesto pořád najdete.

Ulička je slepá a je dlouhá přes dvě stě metrů. Od rue de Reuilly je sice oddělena branou, ta je však v pracovní době stále otevřená.

Znak Jawy mě mezi všemi graffiti a francouzskými nápisy a obrázky potěšil.

12. obvod, 83 rue de Reuilly 

Čtyři a půl kilometru dlouhý vodní kanál, vybudovaný ve východní části Paříže na začátku 19. století z rozhodnutí Napoleona Bonaparte, který tím chtěl vyřešit problém s pitnou vodou a následně i se špatnými hygienickými podmínkami ve městě, byl slavnostně otevřen v roce 1825 a po dlouhé roky představoval nejen zdroj pitné i užitkové vody, ale také významnou dopravní tepnu této části města.

Splavnost kanálu byla vyřešena zdymadly, časem se však ukázalo, že je nutno zajistit i prostupnost napříč okolní čtvrtí, kterou kanál rozděloval na dvě části. Postupně bylo proto mezi roky 1860-1890 vybudováno pět vyvýšených obloukových lávek pro pěší, ke kterým v roce 1960 přibyla ještě jedna nová (a nejošklivější). Umožňovaly přechod přes kanál a současně díky své konstrukci i proplouvání člunů pod nimi. Pro silniční provoz pak byly postaveny čtyři mosty. První dva z doby kolem roku 1890 spojovaly břehy kanálu tak nízko nad hladinou, že by pod nimi nemohly podeplout čluny, byly proto vyřešeny jako otočné. Ty další dva, v horní části kanálu před place de Stalingrad, už byly postaveny jako pevné díky tomu, že zde byla výška kanálu lehce snížena a naopak okolní břehy zvýšeny. Nás dnes ovšem budou zajímat právě ty dva otočné.

Pohled na lávky a mosty z parčíku Square de Frédérique Lemaître v místech, kde se kanál vynořuje z podzemí a kde na lodě čeká první zdymadlo. Nad ním ve výšce vidíme první lávku – passerelle des Douanes, za ním passerelle Alibert, dole pod ní pont de la rue Dieu, za ní je trošku skrytá ta novější lávka passerelle Richerand, která nemá hezké litinové zábradlí jako ostatní, ale jen rovný železný plášť. Při pozorném pohledu pak uvidíme na fotce ještě druhý otočný most pont de la Grange aux Belles a za ním modrou passerelle de la Grange aux Belles.

První z otočných mostů, pokud počítáme od začátku kanálu směrem od Seiny, se jmenuje podle přilehlé ulice Pont de la rue Dieu. Spojuje kanál v místech rue Alibert a rue Dieu (není to „Boží“ ulice; název pochází od stejnojmenného generála vojska Napoleona III., který padl v bitvě u Solférina). Je dvacet metrů dlouhý a čtyři metry široký a do provozu byl uveden v roce 1885.

Druhý most ze stejného roku stojí jen o kousek výš proti proudu přímo u jednoho ze zdymadel a spojuje nábřeží v místech rue Lancry a rue de la Grange aux Belles, podle níž se také nazývá. Těsně vedle obou mostů stojí i lávky, které umožňují chodcům přecházet přes kanál, i když je most zrovna zavřený.

Ačkoliv tudy chodím často, viděla jsem otočný most při otáčení jen jednou jedenkrát. Připadá mi skoro neuvěřitelné, že něco takového před sto padesáti lety vymysleli a zkonstruovali a že celý mechanismus dodnes funguje.

Pohled shora ukazuje vpravo spáru v místech, kde se vozovka mostu Grange aux Belles při otáčení odděluje od pevné silnice. Kanál je v místě obou mostů zúžen na šířku, nezbytnou k proplutí lodí. Dnes už zde sice nefunguje nákladní doprava jako dřív, po kanále však plují výletní lodě a čluny z přístaviště Arsenal až do vodní nádrže Bassin de la Villette a nebo ještě dál až do navazujících kanálů l´Ourcq a Saint-Denis.

Okolí kanálu je po obou stranách doslova prošpikováno kavárnami, restauracemi, bary a nočními kluby všech typů a cenových úrovní, především na levé straně směrem k boulevardu Magenta. Ovšem ani pravá strana se nenechá zahanbit a to jak podél nábřeží, tak v okolí blízké nemocnice Saint-Louis. Poblíž pont Dieu vám v rue Alibert můžu doporučit svoji oblíbenou maličkou kavárnu Radiodays (15 rue Alibert), kde po ránu bývám občas úplně sama. Kousek za ní pak dojdete na křižovatku, kde proti sobě leží stará kavárna Carillon a restaurace Petite Cambodge, které stále fungují i přes svůj smutný osud, kdy se obě staly obětí atentátů z 13. listopadu 2015.

Pokud byste hledali kavárnu poblíž pont de la Grange aux Belles, nebudete vědět, co dřív. Atmosféru staré dělnické Paříže najdete hned na kraji ulice v café L´Écluse, já chodím občas na snídani do L´Apostrophe (23 rue de la Grange aux Belles) nebo o něco výš na křižovatku s rue Juliette Dodu do kavárny s pražírnou La Fontaine. A taky nezapomeňte na portugalskou pekárnu Pastelaria Don Antonia (8 rue de la Grange aux Belles), jejich pastel de nata je vynikající.

Tím nejznámějším v celém okolí je ovšem Hôtel du Nord, který má příjemnou kavárnu s terasou. Leží přímo u zdymadla u pont de la Grange aux Belles a proslavil se díky stejnojmennému filmu režiséra Marcela Carné z roku 1938. Věta „Atmosphère! Atmosphère! Est-ce que j’ai une gueule d’atmosphère?“, kterou ve filmu vykřikne hlavní hrdinka, ztvárněná herečkou Arletty, patří mezi nejproslulejší francouzské filmové hlášky, které zná doslova každý.