Paříž pro pokročilé

Dnes se budeme procházet po místech, kam turisté nechodí, a která leží tak daleko od turistického peklíčka v centru, že je turistické průvodce většinou ani nezmiňují. Přesto jsou plná zajímavých věcí, maličkostí, drobných příběhů, které skládají dohromady historii té jiné Paříže, obyčejné, s lidským rozměrem. Chodím tam ráda, cítím se tam dobře a chtěla bych vám několik svých oblíbených míst ukázat.

Dvacátý obvod, nebo arrondissement, jestli chcete, se jako všechny další pařížské obvody skládá ze čtyř čtvrtí. Tady je to na mapě od severu k jihu čtvrť Belleville, o které jsem na blogu už dost psala, potom nejdál z centra Saint-Fargeau, čtvrť Père-Lachaise, kterou nejspíš znáte podle stejnojmenného hřbitova, a úplně na jihu dvacítky největší a nejlidnatější čtvrť Charonne. Ta byla dříve obyčejnou zemědělskou a vinařskou vesnicí za hranicemi města, ke kterému byla připojená v roce 1860, a dodnes se jí říká „le village de Charonne“, vesnice Charonne. Uchovala si místy svůj venkovský ospalý vzhled a dokonce na ni zapomněli i se stavbou metra – pokud se říká, že v Paříži to není k metru odnikud dál, než tři sta metrů, tak tady to neplatí.

Srdcem dřívější vesnice a dnešní čtvrti vždy bylo a dodnes je náměstíčko place Saint-Blaise před farním kostelem Saint-Germain-de-Charonne. Ten se svými částečně románskými základy a sloupy v lodi pochází z 12. století, ale v následujících stoletích byl mnohokrát přestavován a rekonstruován. Podrobně se na něj podíváme někdy příště; se svojí historií a vzhledem si to určitě zaslouží, stejně jako malý hřbitov, který přiléhá k jeho zadní části.

Přímo naproti starému kostelu leží nový moderní kostel sv. Cyrila a Metoděje s byzantským půdorysem i výzdobou

 

 

 

Jen pár kroků kousek od náměstí směrem k rue de Bagnolet leží bývalé nádraží malého železničního okruhu, které tuto čtvrť v minulosti obsluhovalo. Podobná nádraží jsou rozeseta po všech předměstských čtvrtích po obvodu Paříže a poté, co bylo provozování této železnice ve 30. letech minulého století ukončeno, často slouží ke kulturním účelům.

Tady v Charonne bylo nádraží využito jako koncertní klub La Flèche d´or, Zlatý šíp, pojmenovaný podle slavného vlaku, který v letech 1926 až 1972 spojoval každodenně Paříž s Londýnem. Klub, založený v 90. letech, bohužel právě před několika měsíci svoji činnost ukončil; zahubily ho stížnosti okolí na hluk a nedostatek financí na protihlukové úpravy.

Přímo naproti se koleje bývalé železnice zakusují do svahu, na jehož úpatí stojí obyčejný věžák. Na jeho střeše však funguje jedna z nejobletovanějších restaurací a klubů v Paříži Mamma Shelter, která je součástí známého francouzského řetězce a kterou každá správná pařížská blogerka navštěvuje a popisuje na svých stránkách (ne, nejsem správná pařížská blogerka, nebyla jsem tam). To jen kdybyste něco podobného hledali. Nahoře vidíme street art vedle vstupu do Flèche d´or.

 

Z náměstí se vine dolů hlavní osa bývalé vesnice, rue Saint-Blaise se svými půvabnými nízkými starými domky. Je to jedna z mých nejoblíbenějších ulic v Paříži vůbec. Když jsem sem přišla poprvé někdy před deseti lety, byla ošuntělejší, za dřevěnými výlohami se prodávalo obyčejné zboží a pár bister a kavárniček hostilo v poledne tak maximálně hrstku dělníků v montérkách, zatímco navečer se tady scházeli studenti a rodící se vrstva hipsterů. Ti nakonec celou čtvrť proměnili; gentrifikace vytlačila z krámků železářství a obuvnictví, které nahradily galerie, hipsterské kavárny a módní zboží. Naštěstí tady zatím ještě nejsou turistické obchody se suvenýry a pohlednicemi, ale nerada bych to zakřikla.
Jednou z nových restaurací je tady Café Lumière, které vidíte na horní fotce po levé straně. V poslední době jsem se tady několikrát zastavila, naposled minulý týden na oběd, a můžu ji jen doporučit.

 

Jeden z místních zaměstnanců. Nechá se drbat za ušima a hlasitě přede.

Moc mě tady baví ten venkovský vzhled, kočičí hlavy, tráva, která prorůstá dlažbou, ohromné pestře pomalované květináče na patnících a staré barevné výklady obchodů. Kolmé uličky jsou uzounké a domky v nich vypadají, že pamatují ještě předminulé století.

Vedle nově otevřené galerie, která tady ještě před pár měsíci nebyla, se na vratech domu nově vyjímají bílé postavičky, typické pro tvorbu jednoho z nejslavnějších pařížských streetartových umělců Jérôma Mesnagera.

 

 

Další nová restaurace nebo kavárna? Sem s nimi!

 

Jednou z kaváren, která tady byla už v době, kdy jsem sem přišla poprvé, je Le Magnolia, které dal jméno stejnojmenný strom, který ji kryje svým stínem. Když jsem poblíž, káva zrovna tady je pro mě prostě povinnost (a radost, samozřejmě). Kavárna nedávno prošla změnou vzhledu, naštěstí jen zvenku, kde současné nevzhledné zelené plastové židle nahradily původní červenobílé proplétané proutěné. Ostatně, jak to tady vypadlo dřív, se můžete podívat v tomto klipu Zaz:

 

 

 

Na náměstíčku před kavárnou stojí moderní fontána (kterou jsem ještě nikdy neviděla tryskat, ale dobře, říkejme jí tak) se sochami z mramoru a travertinu, které vytvořil sochař Daniel Milhaud v roce 1993. Na jejím místě dřív stával vesnický pranýř.

Přímo za Magnólií vede dozadu mezi domy malebná úzká ulička, bohužel soukromá a na obou koncích uzavřená mříží. Pokud se chceme dostat na square des Grès, parčík s dětským hřištěm, musíme to obejít kolem bloku.

Spodní část rue Saint-Blaise bohužel o svoji starobylost přišla, jsou tu nastavěné vysoké moderní domy. Naše další kroky ale stejně povedou doprava po rue Vitruve.

Pamětní deska na jednom z domů nám připomene, že tady ve svém mládí žila slavná zpěvačka, která se sice narodila v Alsasku, ale celý život prožila v Paříži. Jmenovala se Monique Serf, ale proslavila se pod jménem Barbara.

K půvabu ulice je nutné připočítat také pohledy do starých dvorů

Rovnoběžně s rue des Vignoles leží malé půvabné náměstí place de la Réunion. Pokud byste se sem vypravili ve čtvrtek nebo v neděli dopoledne, najdete tady kolem pestře puntíkované kašny rušný trh.

Na rue des Vignoles na nás mezitím čeká posezení v rohové kavárničce Le 20ème art, která v létě expanduje barevnými židlemi daleko do náměstíčka, které před ní leží. Kdo by si radši poseděl v parku, má příležitost hned vedle v Jardin Casque d´Or.

Park svým názvem připomíná sladkobolný film z roku 1951, který ztvárnil údajně skutečný příběh, který se tady, ve 20. obvodu (jen o něco výše v Belleville) stal. Hlavní roli prostitutky Marie, přezdívané kvůli zářivě blonďatým vlasům Casque d´Or, Zlatá přilba, o kterou se až k smrti poperou dva Apačové (jak se tehdy říkalo pařížským páskům), hrála Simône Signoret.

Konec kulturního okénka. Pokračujeme dál po rue des Vignoles. Vlastně moc daleko nedojdeme, hned naproti kavárně leží jedna z těch půvabných uliček, do které určitě musíme nakouknout.

Impasse Saint-Pierre je v některých svých místech široká opravdu jen na rozpažení rukou. Přesto tady lidé mají před dveřmi nastavěné květináče i bicykly, a abych jim takové bydlení nezáviděla, přemýšlím, jak sem dopravují objemnější nákupy, nebo jak se, probůh, stěhují.

No a taky tady můžete potkat svoji oblíbenou blogerku (za foto děkuji B.S.)

Jen o pár metrů níž na křižovatce s rue de Buzenval leží další kavárna, nebo spíš hospoda. Tahle není hipsterská, sedávají před ní chlapi v montérkách a staří Arabové v dlouhých bílých košilích.

Přímo přes křižovatku leží další restaurace, a pozor, tady budeme rozumět. Jde totiž o polskou restauraci s typickými polskými jídly, jako jsou pierogy nebo sernik a taky pivo. Vlastně piwo.
Zajímavý je i nápis z boční strany budovy. Familistère Paris připomíná jeden ze sociálních a tak trochu utopických projektů společného komunitního bydlení z druhé poloviny 19. století, ze kterého později po vyprchání idejí zůstal jen velký a dnes památkově chráněný komunitní dům v městečku Guise u belgických hranic, a také síť družstevních prodejen se stejným názvem, která zanikla v 70. letech minulého století (a kterou bychom mohli přirovnat k naší Včele nebo Jednotě). Jedna z jejich pařížských prodejen byla tady, v chudém Charonne, a předpokládám, že ten nápis už bude dnes památkově chráněný

Přímo pod křižovatkou leží další ulička, spíš dvorek, se starými budovami dílen, které si na kanceláře a sály zadaptovala španělská Národní konfederace práce, tak trochu bizarní anarchistická organizace, která se tady usadila v roce 1946. Kromě jejich vlastní činnosti tady pořádají kurzy španělštiny a i když by se jich dnes městská správa ráda zbavila, zatím ještě nepřišla na to jak, takže pořád ještě si sem můžete zajít třeba na flamenco.

Těsně pod anarchisty začíná moje nejoblíbenější část ulice. Vévodí jí, samozřejmě, zase restaurace. Jmenuje se Les mondes bohèmes, Bohémské světy. Svým zařízením a vybavením je roztomilá, pestrá, nenucená. A dělají tady dobrý kuskus, jestli ho máte rádi.

S restaurací sousedí malá dřevěná čtvrť, která si říká Eden Bio. Je postavená celá z ekologických materiálů, je energeticky soběstačná, udržitelná, eko, bio a nevím co ještě. Nahradila život kolem dvou starých uliček, které údajně nebylo možné zrekonstruovat a zachránit, ale na druhou stranu, mohlo to dopadnout hůř, tak díky aspoň za to. Za ní vzadu máme výhled na věž moderního kostela Saint Jean Bosco, kam se nakonec taky podíváme.

Jediným pozůstatkem starých časů je tady nízký domeček s dvorkem na konci uličky Impasse des Souhaits

Na opačné straně rue des Vignoles zůstalo všechno při starém. Tady se nebouralo, pořád zde lidé žijí jako před sto lety. Tři uličky, Passage de Bergame, Impasse Poule a Impase Rolleboise, plné zeleně, barevných okenic, tepaných mříží, divokých koček a nejroztodivnějších dekorací, jsou moje nejoblíbenější. Nahoře a dole Impasse de Bergame.

Impasse Poule, kde modré okenice připomínají Provence. Růžové zdi, za kterými žije vietnamská výtvarnice Truong, jsou ověšeny kopiemi antických kachlů a ze všeho nejvíc tady máte pocit, že kdyby byla ulička o metr širší, ztratíte se v záplavě zeleně.

 

Impasse Rolleboise, kde procházíte kolem domečků se zahrádkami a která končí ledabyle přivřeným křivým plůtkem, za kterým stojí nízký baráček

Naproti těmto třem uličkám najdete v rue des Vignoles další, tentokrát už poslední restauraci. La Petite Fabrique patří svým zaměřením k té bio eko čtvrti, s níž sousedí. Uvnitř je hezká, se zdí z přírodních cihel a s židlemi, připomínajícími thonetky, kávu mají dobrou a těstoviny, které jsem tu jednou měla, byly skvělé (fotku bohužel nemám). A pokud máte chuť na něco nezdravého, hned vedle v nízkém domku sídlí pravá newyorská burgrárna

Mezitím jsme došli až k ústí ulice do boulevardu de Charonne. Tvrdila jsem, že La Petite Fabrique je poslední restaurace v rue des Vignoles, ale není to tak úplně pravda. O blok níž, až na rohu s bulvárem, leží ještě jedna. Nemám ji osobně vyzkoušenou, ale je mi sympatická svým tradičním pařížským vzhledem. Dvě fotky, které jsem tady udělala v rozmezí asi dvou let, tak trochu symbolizují vývoj této čtvrti – nejdříve chlapi v montérkách, později hipsterký vousáč.

Když obejdeme dva bloky, dostaneme se do rue Alexandre Dumas. Tam stojí kostel Saint Jean Bosco, který jsme viděli průhledem z rue des Vignoles. Kostel ve stylu Art déco byl postavený v letech 1937 – 1938 a je zasvěcen zakladateli kongregace salesiánů.

Architekti kostela se pro jeho železobetonovou konstrukci i vzhled inspirovali slavným architektem Augustem Pérretem

Kostel je plný krásných vitrážových oken a nástěnných mozaik, inspirovaných jednak životem svatých, jednak litaniemi Panny Marie. Mezi svatými na zdi najdeme i zpodobnění jednoho z dřívějších pařížských kardinálů.

Naši procházku od kostela ke kostelu ukončíme na boulevardu de Charonne, odkud je to nejblíž ke stanici metra Alexandre Dumas, ze které se dostanete zpátky do civilizace.

Touto záplavou slov a fotografií jsem chtěla ukázat, že Paříž není jen Eiffelovka a Champs Elysées, že má svoje další a tak trochu skryté půvaby, tradice a památky na staré časy. Asi by však nebylo dobré, kdyby se do úzkých starých uliček nahrnuli turisté ve velkém a kdyby se tady ospalý klid kaváren, parků a zákoutí změnil k nepoznání. Konec konců víme všichni, jak to dopadlo na Montmartru.

Jak se tam dostat: pokud byste chtěli sledovat dnešní trasu, ke kostelu Saint-Germain de Charonne se dostanete nejlépe po rue de Bagnolet od metra Porte de Bagnolet (linka 9), nebo v opačném směru od metra Alexandre Dumas (linka 2). V tomto případě se dá tato procházka spojit se zkoumáním uliček za zdí hřbitova Père Lachaise, nebo s prohlídkou samotného hřbitova.

A ještě kde jsme dnes chodili: