
Palác na tak prestižním místě dostala v polovině 19. století darem žena, kterou ve své době znala celá Paříž, i když by se podle jejího skromného původu nic takového nedalo očekávat.
A právě do tohoto paláce, o němž se dodnes povídají legendy, se dnes podíváme.

Palác byl postaven v letech 1856 – 1865 v tehdy módním stylu italské renesance. Při jeho stavbě a hlavně při dekoraci byly použity ty nejvzácnější a nejcennější materiály a cenná umělecká díla.
Dnes je vlastníkem domu anglický The Travellers club, který zde má svoje pařížské sídlo (a slouží tedy jako pravý anglický pánský klub), v němž výjimečně povoluje organizované prohlídky.

Vstupní hala. Mramorové podlahy, bohaté štuky, zlacení, vyřezávané ostění, onyx, alabastr, křišťálové lustry, cenné sochy a obrazy, to všechno nás teď čeká.

Společenský salón v přízemí

Mramorové sochy s názvem Harmonie a Hudba


Autorem všech nástěnných a stropních maleb je Paul Baudry. Freska na stropě salónu se jmenuje Den zahánějící noc a říká se, že postava, představující noc, zobrazuje právě Païvu.


Ze salónu se můžeme dostat na terasu, vedoucí přímo na Champs-Elysées

V přízemí je kromě velkého salónu ještě několik menších místností, vyzdobených stejně honosně. Jsou uspořádány kolem hezkého čtvercového nádvoří.



Jeden z malých salónků je, kromě jiného, vyzdobený i ruskými a německými nápisy – v mateřských jazycích obou manželů




Nejkrásnějším je v paláci pravděpodobně nádherné schodiště z onyxu




Salónky v prvním patře jsou stejně honosné, samé zlato, štuky a vyřezávání (zvlášť ten strop!), ale zařízení dost pokulhává. Jako by pro ně Travellers club neměl moc cit – jsou tu nevkusné strakaté koberce a tuctový nábytek, rozestavěný bez ladu a skladu.






Už je to dávno, co jsem o paláci četla poprvé, ale pamatuji si, že je vždycky všude kladený důraz na přepych v koupelně, vyzdobené v maurském stylu. Ve své době to musela být opravdu bomba – už jen ta vana, zvenku z onyxu a zevnitř ze stříbra, která se napouštěla teplou i studenou vodou kohoutky ze zdi a vypouštěla odpadem do podlahy (což nám přijde dnes normální, ale tenkrát to vůbec nebylo běžné). Mramorová podlaha, mozaiky na zdi a velká zrcadla už jen tu parádu doplňují. Vana navíc sloužila i k sezení – byla prostě přikrytá čalouněným panelem s opěradlem.


A ty kohoutky, o kterých se říká, že jsou ze zlata, nakonec zlaté nejsou. Prý jen pozlacené.
Pokud byste měli o návštěvu paláce zájem, The Travellers club je sám sice nepořádá (není tedy možné přijít rovnou na místo), ale stačí zapátrat na stránkách pařížských průvodců, ti nejlepší z nich (najdete je TADY) aspoň jednou za půl roku prohlídku organizují. Vstupné plus průvodce stojí kolem 25 eur.
V Paříži můžete narazit ještě na jeden palác, který nese jméno markýzy de Païva. Zatímco na Champs-Elysées žila s hrabětem von Donnersmarkem, s předcházejícím manželem, portugalským markýzem, žila v 9. obvodu na place Saint-Georges, kde na její přítomnost upozorňuje klasické památkové „pádlo“ s informacemi, stojící před hezkým nízkým domem se sochami na fasádě.

Jak se tam dostat: metro Franklin Roosevelt (linka 1 a 9)
Pro její špatnou pověst ji Napoleon III. nikdy u dvora nepřijal. V podstatě ji využívali ke špiclování, z hovorů v saloně sestavoval její milenec hlášení pro svého strýce – kancléře Bismarcka. V pondělí shodou náhod pozdě v noci běžel v české televizi dokument o designové práci při vybavování jednoho paláce právě na Champs-Elysées. To je úplně někde jinde než na co jsme zvyklí u nás! Neobyčejné invence a osobitost, prostě neskutečné!
To se mi líbíTo se mi líbí
[1]:To bylo první, co mě napadlo, jak tu vanu pořád čistili 🙂 Ale asi na to měli dost lidí.
To se mi líbíTo se mi líbí
Hm, stříbrná vana, čištění stříbra po každé koupeli. A vůbec si nedovedu představit normální život v tak zdobeném domě. Je krásný, ale ten druhý, skromnější, ten by byl asi lepší.
To se mi líbíTo se mi líbí