Paříž pro pokročilé

Na Champs Elysées se s tímto blogem dostanete málokdy. Nemám to tam moc ráda a ani přesně nevím, co bych tam vlastně dělala. Jednou z mála výjimek, kdy jsem se tam vydala, bylo jedno nedávné nedělní dopoledne, kdy se mi podařilo konečně přihlásit na prohlídku jednoho ze starých paláců, který stojí v dolní polovině avenue, skrytý v odstupu za zahrádkou restaurace.

Palác na tak prestižním místě dostala v polovině 19. století darem žena, kterou ve své době znala celá Paříž, i když by se podle jejího skromného původu nic takového nedalo očekávat.

Esther Lachmann se narodila v roce 1819 v moskevském židovském ghettu jako jedna z dcer chudého polského tkalce. Židovský a ještě ke všemu polský původ ji v tehdejším Rusku nic moc dobrého přinést nemohl, proto ji otec už v sedmnácti letech provdal za chudého Francouze, tomu ovšem za pár let po narození syna utekla s jiným Francouzem do Paříže. Tam se zcela prozaicky začala živit lepší prostitucí a seznámila se s řadou umělců. Stýkala se s malíři i s hudebníky, jako byl Franz Liszt nebo Richard Wagner a nakonec začala žít s tehdy slavným pianistou a skladatelem Henri Herzem, který jí umožnil život v bohatství. Právě tehdy se Esther, která si mezitím začala říkat Therèse, aby zamaskovala svůj původ, stala jednou z nejelegantnějších a nejznámějších Pařížanek.

Když Herz odjel na dlouhodobé turné do USA, zmocnila se jeho majetku. Nějaký čas žila v Londýně a když se pak vrátila do Paříže, začala lovit manžela v těch nejvyšších kruzích. Nakonec se provdala za portugalského markýze de Païva, jehož jméno si nechala i poté, co se s ním brzy po svatbě rozvedla (a pod kterým ji známe dodnes). Další úlovek byl konečně ten, na který čekala – slezský hrabě von Donnersmark byl nejen pohádkově bohatý, ale navíc byl bratrancem kancléře von Bismarcka. Právě on jí nechal postavit na Champs-Elysées přepychový palác. Pořádala v něm nákladné večírky, kterými chtěla okouzlit Paříž, aby zapomněla na její původ a pověst. Lidé se k ní jen hrnuli, ale za zády se jí vysmívali. Traduje se historka, že Alexandre Dumas syn v průběhu stavby paláce řekl: „To hlavní je hotové. Už jí tam postavili chodník“.

 

A právě do tohoto paláce, o němž se dodnes povídají legendy, se dnes podíváme.

Mimochodem, jestli vás zajímá, jak nakonec Esther-Therèse dopadla, tak přesně tak, jak si zasloužila. Po Prusko-francouzsko válce v roce 1870 se začala plést i do politiky a nabídla se jako vyjednavačka s Prusy. Francie ji ale podezřívala, že je špiónkou, a milá Païva nakonec byla ráda, že si zachránila kůži útěkem z Francie na zámek svého manžela v Neudecku (dnes polský Swierklaniec). Tam také v roce 1884 v osamocení zemřela.

 

Palác byl postaven v letech 1856 – 1865 v tehdy módním stylu italské renesance. Při jeho stavbě a hlavně při dekoraci byly použity ty nejvzácnější a nejcennější materiály a cenná umělecká díla.
Dnes je vlastníkem domu anglický The Travellers club, který zde má svoje pařížské sídlo (a slouží tedy jako pravý anglický pánský klub), v němž výjimečně povoluje organizované prohlídky.

Vstupní hala. Mramorové podlahy, bohaté štuky, zlacení, vyřezávané ostění, onyx, alabastr, křišťálové lustry, cenné sochy a obrazy, to všechno nás teď čeká.

Společenský salón v přízemí

Mramorové sochy s názvem Harmonie a Hudba

Autorem všech nástěnných a stropních maleb je Paul Baudry. Freska na stropě salónu se jmenuje Den zahánějící noc a říká se, že postava, představující noc, zobrazuje právě Païvu.

Ze salónu se můžeme dostat na terasu, vedoucí přímo na Champs-Elysées

V přízemí je kromě velkého salónu ještě několik menších místností, vyzdobených stejně honosně. Jsou uspořádány kolem hezkého čtvercového nádvoří.

Jeden z malých salónků je, kromě jiného, vyzdobený i ruskými a německými nápisy – v mateřských jazycích obou manželů

Nejkrásnějším je v paláci pravděpodobně nádherné schodiště z onyxu

Salónky v prvním patře jsou stejně honosné, samé zlato, štuky a vyřezávání (zvlášť ten strop!), ale zařízení dost pokulhává. Jako by pro ně Travellers club neměl moc cit – jsou tu nevkusné strakaté koberce a tuctový nábytek, rozestavěný bez ladu a skladu.

Už je to dávno, co jsem o paláci četla poprvé, ale pamatuji si, že je vždycky všude kladený důraz na přepych v koupelně, vyzdobené v maurském stylu. Ve své době to musela být opravdu bomba – už jen ta vana, zvenku z onyxu a zevnitř ze stříbra, která se napouštěla teplou i studenou vodou kohoutky ze zdi a vypouštěla odpadem do podlahy (což nám přijde dnes normální, ale tenkrát to vůbec nebylo běžné). Mramorová podlaha, mozaiky na zdi a velká zrcadla už jen tu parádu doplňují. Vana navíc sloužila i k sezení – byla prostě přikrytá čalouněným panelem s opěradlem.

A ty kohoutky, o kterých se říká, že jsou ze zlata, nakonec zlaté nejsou. Prý jen pozlacené.

Pokud byste měli o návštěvu paláce zájem, The Travellers club je sám sice nepořádá (není tedy možné přijít rovnou na místo), ale stačí zapátrat na stránkách pařížských průvodců, ti nejlepší z nich (najdete je TADY) aspoň jednou za půl roku prohlídku organizují. Vstupné plus průvodce stojí kolem 25 eur.

V Paříži můžete narazit ještě na jeden palác, který nese jméno markýzy de Païva. Zatímco na Champs-Elysées žila s hrabětem von Donnersmarkem, s předcházejícím manželem, portugalským markýzem, žila v 9. obvodu na place Saint-Georges, kde na její přítomnost upozorňuje klasické památkové „pádlo“ s informacemi, stojící před hezkým nízkým domem se sochami na fasádě.

 

8. obvod, 25 avenue des Champs-Elysées

 

Jak se tam dostat: metro Franklin Roosevelt (linka 1 a 9)