Paříž pro pokročilé

Les Invalides – Invalidovna

22.1.2011hf1 komentář

O Invalidovně se píše v každém průvodci, takže tady můj přínos může být jenom symbolický, nemá cenu opisovat stránky z knih, které vědí víc než já. Spíš jen zveřejním pár fotografií, které sice podrobně nedokumentují, co všechno je tam k vidění, ale možná ukážou atmosféru tohoto místa.

O postavení Invalidovny jako útulku pro invalidní a přestárlé vojáky rozhodl Ludvík XIV. v roce 1670. První z nich se do paláce nastěhovali už za tři roky a v průběhu 17. století jich tam žilo přes 4000 tisíce v podmínkách, odpovídajících částečně kasárnám a částečně klášteru. Vojáci pracovali v dílnách na výrobu nových uniforem, obuvi, koberců a na přepisu a iluminaci knih. Pro ty nemocné byla v jihovýchodní části areálu zřízena nemocnice.

V letech 1676 – 1706 byl v areálu postaven chrám, který byl skleněnou přepážkou rozdělen na dvě části – královský Dóm s ohromnou pozlacenou kopulí a Vojenský kostel (dnes katedrála sv. Ludvíka), který byl určen pro každodenní bohoslužby obyvatel Invalidovny.

Rytina Invalidovny z roku 1683

15. prosince 1840 byly do Dómu přeneseny ostatky Napoleona Bonaparte, který byl od své smrti v roce 1821 pohřben na Ostrově sv. Heleny.

V roce 1871 bylo v areálu zřízeno Muzeum dělostřelectva a v roce 1896 se k němu přidalo Vojenské historické muzeum. Obě tato muzea potom tvořila základ pro vytvoření Muzea armády v roce 1905, které dnes zabírá celý areál. Muzeum je určitě zajímavé, je v něm spousta exponátů z celé vojenské historie Francie, ale upřímně řečeno, protože vojenská historie nepatří mezi moje koníčky, kromě obou kostelů jsem v areálu nic dalšího neviděla, i když by pravděpodobně budovy stály za návštěvu jen samy o sobě. Budu to muset brzy napravit.

Cestou do Invalidovny

Před Invalidovnou

Pod podloubím čestného dvora

Královská děla na čestném dvoře

Pohled na čestný dvůr a průčelí kostela sv. Ludvíka se sochou Napoleona

Čestný dvůr

Pod podloubím

Kamenný sloup, stojící pod podloubím, v sobě skrývá prsť z bojišť z 1. světové války

Pod touto kopulí odpočívá nejen Napoleon Bonaparte, ale i dva z jeho bratrů (Jerôme a Joseph), jeho syn Orlík (Aiglon) a mnoho francouzských válečných hrdinů ve vysokých vojenských funkcích.
Kopule Dómu byla za dobu své existence již pětkrát pozlacena – naposledy při příležitosti dvoustého výročí Francouzské revoluce v roce 1989. Na pozlacení bylo spotřebováno celkem 550 000 zlatých lístků, vážících dohromady přes deset kilogramů.

Interiér katedrály sv. Ludvíka

Musée de l´Armée

Hôtel national des Invalides
Paris 7, 129 rue de Grenelle

http://www.invalides.org

Interaktivní prezentace:

http://www.economicatlas.com/richmedia/invalides/location/flash/

Otevřeno: denně kromě prvního pondělí v měsíci

od 10 do 17 hod (v neděli do 17,30) říjen-březen, od 10 do 18 hod (v neděli do 18,30hod) duben-září

Noční prohlídky v úterý do 21 hod, pouze duben-září

Dóm je v červenci a srpnu otevřen až do 19 hod

Vstupné: 9 Euro do všech prostor areálu (není možné si koupit jen vstupenku do Dómu, jako to bylo dřív). Vstup do katedrály sv. Ludvíka zdarma.

Mládež do 25 let ze zemí EU má vstup zdarma (po předložení dokladu)

Jak se tam dostat:

Metro linka 8 – Latour-Maubourg nebo Invalides, linka 13 – Varenne nebo Saint François-Xavier, RER C – Invalides.

Serge Gainsbourg

21.1.201119.2.2022hfNapsat komentář

Zpěvák, herec, skladatel a hudebník Serge Gainsbourg u nás nikdy nebyl tak známý, jak by si zasloužil – ve Francii ale byl a je legendou, která poznamenala celou jednu epochu francouzské hudby – svým talentem, ale i svými výstřednostmi a provokacemi. Myslíte, že žádnou jeho píseň neznáte? Ale ano – alespoň jednu určitě. Tuto:

Tato upoutávka je z filmu, který byl natočený o jeho životě, a který přišel do kin v loňském roce. Běžel i u nás a občas ho ještě někde dávají, je opravdu dobře udělaný a můžu ho jen doporučit.

Píseň La javanaise, kterou se proslavil

Serge Gainsbourg se narodil jako Lucien Ginzburg 2. dubna 1928 v rodině ruských židovských přistěhovalců. Nejdříve se chtěl stát malířem, ale současně byl i skvělým pianistou a nakonec se z něj stal slavný zpěvák, skladatel, hudebník, herec a spisovatel. Celý život trpěl kvůli svému vzhledu, byl malý a ošklivý, ale přesto se stýkal s těmi nejkrásnějšími ženami (měl románek s Brigitte Bardot, oženil se s Jane Birkin, objevil Vanessu Paradis…). Zemřel 2. března 1991 ve věku 63 let.

Píseň „Iniciály BB““ – samozřejmě je tím míněna Brigitte Bardot. Původně jsem sem chtěla dát nějakou písničku, kterou Gainsbourg zpívá s Brigitte, ale ani jedna z těch, které jsou na Youtube, nejde zkopírovat. Pokud vás tedy Brigitte zajímá například jako figurka z comiksu, najdete ji tady:

http://www.youtube.com/watch?v=qSSxh5bjxJQ&feature=related

Serge Gainsbourg bydlel v mondénní čtvrti St-Germain-Des-Prés, která byla v té době stále ještě centrem pařížského uměleckého života. Po jeho smrti zůstal dům opuštěný. Dědičky (manželka Jane Birkin a dcera Charlotte) v něm původně chtěly zřídit muzeum, ale dům je na to údajně příliš malý a nezvládl by nápor zájemců.

Sergeovi ctitelé mezitím dům vyzdobili po svém – celá zeď je pokreslená obrázky a popsaná vzkazy, kterými svůj idol uctívají.

Za tu chvíli, co jsem dům fotila, se u něho zastavil téměř každý druhý kolemjdoucí

„Nikdo se ti nevyrovná!“

Trochu to připomíná Lennonovu zeď na Kampě, že?

A jen tak na okraj, za rohem v Rue des Saints-Pères bydlí další dobrodruh francouzské kultury – Jean-Paul Belmondo, teď už starý a nemocný pán. Třeba ho tam potkáte…

Saint-Germain-Des-Prés, 5bis Rue Verneuil

Jak se tam dostat: Metro St-Germain-Des-Prés

Villa des Platanes – Platanová ulička

19.1.201119.2.2022hfNapsat komentář

Až budete na Montmartru kličkovat mezi sexshopy na Boulevardu Clichy, můžete poblíž Muzea erotiky narazit na palác s velkou kovanou bránou, přes kterou uvidíte halu s těmito sloupy.

Zatoulaná italská renesance? Skoro to tak vypadá. Palác je ovšem mnohem mladší, architekt Jacquot ho postavil až v roce 1895. Pokud by se vám podařilo dostat dovnitř (jde to těžko, průjezd chrání mříž a vrátná je nepříjemná, já jsem měla štěstí, že mě pustil jeden z nájemníků), projdete přes dvůr lemovaný nezbytnými květináči…

… a na konci znejistíte. Není to přece jen Florencie?

Nádherné schodiště se dvěma světlonoši a fasáda ve stylu neomanýrismu s lomenými oblouky štítů a se zdobenými sloupy kolem vstupních dveří jako by se tady, pod Montmartrem, ocitla úplnou náhodou. Při bližším pohledu zjistíte, že dům už má něco za sebou a začíná být trochu ošuntělý, ale přesto je pořád ještě impozantní.

Montmartre, 58 – 60 Boulevard de Clichy

Jak se tam dostat: Metro Blanche nebo Pigalle

Rue Daguerre

17.1.201119.2.2022hfkomentáře 2

Moje oblíbená ulice, možná moje nejoblíbenější v Paříži vůbec, kam bych se z fleku přestěhovala! Chodím sem tak často, jak to jen jde, několikrát jsem tady spala v hotelu a snídala jsem snad ve všech okolních kavárnách – a že jich tady je!

Je to oáza pařížského šarmu, gurmánství, veselosti a lehkosti. Přitom jen za rohem leží rušné náměstí Denfert-Rochereau se stanicemi metra a RER a jejich podzemní sítí křižovatek, konečnou několika autobusů, včetně toho z letiště z Orly, kruhového objezdu kolem známého obřího kamenného lva a vchodem do podzemních katakomb. Do Rue Daguerre nic z toho nedolehne. Tady si můžete na ulici v klidu vybírat sýr k večeři, hrozny nebo pomeranče, ústřice a ryby, bagetu a zákusky. První část ulice totiž patří obchodům s potravinami, které mají svoje stánky až na ulici. A je z čeho vybírat!

Moje oblíbená kavárna

Až se posilníte v kavárně, jdeme na nákup. Jídla je tady tolik, až se člověku sbíhají sliny.

Bohužel, když jsem tady minule fotila, můj oblíbený Dům těstovin – La Maison de la pâte – ten s tou zelenou plachtou – byl dočasně zavřený. Jinak bych určitě vyfotila ten výběr domácích, ručně vyráběných plněných i hladkých těstovin, který tady mají.

V ulici je samozřejmě i spousta restaurací, bister a kaváren. Tato palačinkárna s názvem La belle ronde v čísle 19 je dobrá a současně je to jedna z nejlevnějších možností, jak se v okolí najíst. Většinou se sedí na tomto roztomilém dvorečku, ale pokud je ošklivě, ani „plastový“ interiér není špatný.

Jeptišky a „Pekelná kavárna“…

V druhé polovině ulice se charakter obchodů mění. Sice tu pořád ještě narazíte na pekárny, kavárny a restaurace, ale je tu i spousta jiných obchodů – a podotýkám, že pro normální Francouze, nikoliv pro turisty. Hračkářství, knihy, železářství, autoškola, drogerie, kadeřník…

… dokonce i tento roztomilý obchod s tahacími harmonikami.

V růžovém domě až téměř na konci ulice bydlí slavná filmová režisérka, dokumentaristka, fotografka a sochařka Agnès Varda. Neprozrazuji žádné tajemství, ona sama svoje bydliště nijak netají.

Hned naproti jejímu domu je tento obchod, kde si můžete koupit CD s jejími filmy, plakáty a knihami

To je Agnès Varda. Narozená v Belgii v roce 1928, za více než 55 let své kariéry natočila spoustu hraných a dokumentárních filmů, které u nás běžely většinou jen v klubových kinech. Pamatuji si, že nejvíc ze všech na mě před lety zapůsobil její film Bez střechy a bez zákona (Sans toit ni loi), natočený podle skutečného příběhu dívky, která odešla z domova, toulala se vesnicemi a nakonec zemřela vyčerpáním jen pár metrů od obydlených domů.

Když Agnès Varda natočila svůj poslední, autobiografický film Agnesiny pláže, v rámci jeho propagace uspořádala v ulici přímo před svým domem happening, na který nechala navézt písek a se svými spolupracovnicemi tady úřadovala.

Upoutávka na Agnesiny pláže

Pokud vás Rue Daguerre zaujala a mluvíte francouzsky, možná vás bude zajímat, že v knihovně Francouzského institutu ve Štěpánské ulici existuje CD s prvním slavným filmem této režisérky Cléo od 5 do 7. Film je hezký, a navíc jako bonus je na CD i krátký dokumentární film Les Daguerréotypes – ten Agnès Varda natáčela v sedmdesátých letech přímo ve své ulici a popisovala v něm místní bizarní postavičky, většinou majitele obchůdků. Dvacet let poté se na stejná místa vrátila a ukazuje nám, jak se místa a lidé změnili.

Jak se tam dostat: Metro Denfert-Rochereau

Nejstarší strom v Paříži

15.1.2011hfkomentáře 4

Na břehu Seiny, přímo naproti katedrále Notre-Dame za mostem Pont de Double, najdete malé náměstí s parčíkem, vytvořené v roce 1928, které nese jméno prvního francouzského ministra práce, René Vivianiho. Uprostřed náměstí stojí prastarý řeckokatolický kostel Sv. Juliána mučedníka (Saint-Julien-Le Pauvre) z přelomu 12. a 13. století. Přímo u jeho zdi roste nejstarší strom v Paříži. Je to trnovník akát, robinia pseudoacacia, který tady byl zasazený botanikem Jeanem Robinem v roce 1602. Tehdy se tady rozkládala královská botanická zahrada a akát je jejím posledním pozůstatkem.

Strom je vysoký 15 metrů a jeho obvod je 150 cm

Akát je přímým potomkem stromu, který byl přivezený z Ameriky. Tam ho objevil botanik Jean Robine, po kterém je strom pojmenovaný, v roce 1601 ho přivezl do Paříže a zasadil na Place Dauphine. Jeho odnož byla o rok později zasazená tady, na Square Viviani. Původní akát na Place Dauphine už dávno neexistuje.

Akát je tak starý, že ho musí držet betonová opora

U zdi kostela najdeme různé pozůstatky staré stavby (zdivo a balustrády), které pochází pravděpodobně z pobočného křídla nemocnice Hotel-Dieu, která stála až do roku 1909 vedle Notre-Dame. Je tu také stará studna z 12. století, která se dřív nacházela přímo v kostele sv. Juliána mučedníka.

Od stromu je jeden z nejkrásnějších pohledů na Notre-Dame

Uprostřed parku stojí bronzová fontána, kterou vytvořil sochař Georges Jeanclos v roce 1955

Fontána je poctou sv. Juliánovi, který je známý pro svůj soucit s mrtvými

Latinská čtvrť, Square Viviani

Jak se tam dostat: Metro nebo RER Saint-Michel – Notre Dame

Cour des Bourguignons – Dvůr Burgunďanů

14.1.2011hfNapsat komentář

Jen kousek od pasáže U bílé koule, o které jsem psala minule, je další zajímavý dvorek – no, pro svoji rozlehlost spíš dvůr. Vznikl v roce 1855 poté, co obchodník se dřevem Charles-August Holland koupil dva domy, jeden v Rue du Faubourg Saint-Antoine a druhý v protilehlé Rue du Charenton, a spojil jejich zadní trakty. Na vzniklém prostoru pak vystavěl skutečný první „průmyslový dvůr“. Skládal se z Hollandových ohrad se dřevem a z nábytkářských dílen firmy Krieger, poháněných parou – z té doby tu dodnes zůstal 32 metrů vysoký komín. Nejzajímavější částí dvora, dobře viditelnou od vstupu z Rue du Faubourg Saint-Antoine, jsou však sociální dělnické byty, které tu byly postaveny pro zaměstnance dílen.

Dvůr, který byl nedávno zrekonstruován a který je zapsán na seznamu historického dědictví, je dokladem industriální činnosti v této části Paříže v druhé polovině 19. století.

Bohužel jsem nevypátrala, proč se dvůr jmenuje zrovna takto, nabízí se vysvětlení, že jeho zakladatel nebo majitelé nebo nájemci pocházeli z Burgundska, ale to jsou jen moje dohady.

Průčelí z Rue du Faubourg Saint-Antoine je z let 1870-80 a je velmi zdobné

Průjezd je v pracovní době stále otevřený a můžete v něm obdivovat nástěnné malby a staré informační panely. Komín je vidět už z dálky.

Mříž, která chrání vstup na dvůr, je v pracovní době otevřená, takže se dá bez problémů projít až do Rue du Charenton. Po stranách dvora bývaly sociální dělnické byty. Nevím ovšem, jestli jsou tak klasifikovány ještě dnes…

Čtvrť Quinze-Vingts, 74 Rue du Faubourg Saint-Antoine nebo 59-61 Rue de Charenton

Jak se tam dostat: Metro Ledru Rollin

Passage de la Boule Blanche – Pasáž U bílé koule

12.1.2011hfNapsat komentář

Čtvrť, která leží za Place de la Bastille a jejíž páteří je Rue du Faubourg de Saint-Antoine, je plná překvapivých zákoutí, dvorků, pasáží a průchodů, které vznikly většinou v době, kdy se v této čtvrti rozvíjela výroba nábytku a umělecká truhlářství. Ještě dnes tu existuje spousta malých dílen, které vyrábějí zakázkový nábytek nebo opravují starožitnosti, stejně jako různá čalounictví, dekoratérská studia a obchody s všemožnými potřebami pro tyto obory. Jedním z půvabných koutů v této čtvrti je i dům, kterým prochází Passage de la Boule Blanche – Pasáž u bílé koule. Vlastně by to byl jen obyčejný osmdesát metrů dlouhý průchozí dvorek, je ovšem po pařížsku zkrášlený rostlinami v truhlících a květináčích a zajímavými předměty. Pasáž nese název podle domu, kterým vede, a její vytvoření bylo povoleno dekretem Královské rady už z 5. června 1700!

Čtvrť Quinze-vingts, 50 rue du Faubourg Saint Antoine nebo 47 rue de Charenton

Jak se tam dostat: Metro Bastille nebo Ledru Rollin

Dům, kde bydlel Vincent

10.1.2011hfkomentáře 3

Vincent Van Gogh bydlel a maloval v Paříži na mnoha místech. O některých je to známo, o některých ne, ale jenom jedno z těchto míst nese pamětní desku. Je to dům, kde bydlel Vincentův bratr Théo, u kterého Vincent žil určitou dobu po svém prvním příjezdu do Paříže. Ten nenápadný dům stojí na Montmartru v Rue Lepic 54.

Vincent a Théo bydleli ve třetím patře tohoto domu. Bohužel jsem nikde nenašla informaci o tom, jestli je byt teď normálně obývaný nájemníky. Možná jsou to ta okna se zavřenými okenicemi?

„V tomto domě žil Vincent Van Gogh u svého bratra Théa od roku 1886 do roku 1888.“

V amsterdamském Rijkmuseu visí tyto dva Vincentovy obrazy z roku 1887, oba s názvem Okno Vincentova pokoje.

Obě plátna Vincent údajně namaloval z okna svého pokoje ve třetím patře domu. Tento všeobecně uváděný omyl, který figuruje i na popisce v Rijksmuseu, vyvrací ve svém článku znalec Van Goghova díla p. Bernard Vassor na stránkách Asociace Autour du Père Tanguy, která se zabývá odkazem umělců, kteří žili na Montmartru (www.autourduperetanguy.blogspirit.com).

Podle něj v tomto maličkém bytě vedla na ulici pouze okna obývacího pokoje a pokoje, který patřil Théovi, zatímco Vincentův pokoj, do kterého se chodilo přes ten Théův, měl okna do dvora. Vincent tedy nemaloval obrazy ze svého pokoje, ale pravděpodobně jeden z obývacího pokoje a druhý z Théova (na obrazech se skutečně mění úhel pohledu, když srovnáme postavení věží uprostřed obou obrazů). Jen pro zajímavost, p. Vassor vyvrací i další omyl, a totiž ten, že věže na obrazech jsou věže Notre-Dame. Srovnáním s mapou p. Vassor zjistil, že z tohoto úhlu Notre-Dame vidět není, a podle něj šlo o věže výstavního pavilonu z roku 1878 na Trocaderu, zbouraného v roce 1933.

Samozřejmě jsem okamžitě popadla mapu Paříže a vše si ověřila, je to pravda, z okna domu na Rue Lepic by katedrála Notre-Dame mohla být vidět jedině snad s periskopem. A ani ten by nám dnes nebyl nic platný, protože po zastavění nižší části Montmartru dnes výhled ze stejných oken vypadá takto:

Fotografie převzatá ze stránek www.autourduperetanguy.blogspirit.com

Montmartre, 54 Rue Lepic

Jak se tam dostat: Metro Abbesses nebo Blanche

Fontána Medicejských – Fontaine des Medicis

8.1.2011hfNapsat komentář

Ohromný bazén u vstupu do Lucemburské zahrady od divadla Odéon se nedá přehlédnout. Velká vodní plocha a nádherná výzdoba tohoto romantického koutu spolehlivě přiláká každého kolemjdoucího.

Za vytvoření fontány vděčí Paříž Marii Medicejské. Když se v roce 1610 stala regentkou teprve devítiletého krále Ludvíka XIII. poté, co byl její manžel, král Jindřich IV., zavražděn, rozhodla se, že si nechá postavit palác, který jí bude připomínat dětství v rodné Florencii. Podle vzoru florentského paláce Pitti se zahradami Boboli nechala na levém břehu Paříže postavit palác Medici, který se měl stát jejím útočištěm.

V roce 1630 požádala florentského architekta Tommasa Franciniho, aby jí v zahradě vytvořil tehdy módní grottu – umělou jeskyni. Tak vznikla 12 metrů široká a 14 metrů vysoká umělá zeď, jejímž úkolem bylo, kromě jiného, rovněž maskovat přilehlou Rue d´Enfer – Pekelnou ulici, která svému názvu nezůstávala nic dlužná. Zeď byla rozdělena čtyřmi zdobenými toskánskými sloupy do tří výklenků. Byla korunována ohromným frontonem, na kterém se nacházel štít, nesoucí erby Francie a rodu Medicejských. Vedle něj dvě alegorické ležící postavy, jejichž vytvoření královna zadala francouzskému sochaři Pierru Biardovi, představovaly řeky Rhônu a Seinu. Po obou stranách jeskyně se táhla kamenná zídka s falešnými arkádami.

Grotta v Lucemburské zahradě v 17. století

Poté, co byla Marie Medicejská intrikami kardinála Richelieua zbavena svého vlivu a nakonec uvězněna, byl její palác i se zahradou přejmenován na Lucemburský – a to mu zůstalo dodnes.

Po francouzské revoluci se Lucemburský palác stal sídlem Senátu a bylo nutné jej i se zahradou zrekonstruovat. Rekonstrukcí byl v roce 1799 pověřen architekt Chalgrin, který nechal na grotě opravit poškozené sochy řek, umístil do prostředního výklenku malou mramorovou sošku Venuše a přeměnil ji na fontánu. Samozřejmě z ní byl odstraněn i královský a medicejský znak a koruna.

Další důležitou rekonstrukcí prošla fontána v druhé polovině 19. století, kdy v rámci Haussmannovy přestavby Paříže byla v blízkosti Senátu proražena Rue Médicis. Kvůli tomu bylo ubouráno levé křídlo paláce a zahrada byla zmenšena (proto dnes na mapě vypadá tak nesymetricky). Přestože všechny tyto práce vyvolaly vlnu protestů a samotný Senát předložil svůj vlastní projekt, nakonec byly provedeny přesně podle Haussmannových plánů. Ty se dotkly i fontány, která musela být rozebrána a kámen po kameni přestěhována o třicet metrů blíže k paláci. Při té příležitosti byl vytvořen rozlehlý bazén, dlouhý padesát metrů a zdobený vázami, který známe dnes, a byla vysázena platanová alej, která fontánu lemuje. Nově byly vyzdobeny i výklenky fontány. Sochař August Louis Ottin umístil v roce 1866 do největšího prostředního výklenku mramorové sousoší pastýře Acise a nymfy Galethey, sledovaných bronzovým kyklopem Polyphemem, který na skále nad nimi napřahuje ruku s kamenem, kterým chce pastýře zabít. V postranních výklencích jsou umístěny sochy fauna Pana a bohyně Diany. Na fontánu byl opět vrácen erb s korunou.

Štít s erby francouzských králů (lilie) a rodu Medicejských, nad ním královská koruna, po straně alegorie Rhôny a Seiny

Platanovou alej kolem fontány tu najdeme ještě dnes

V roce 1861 byla také vytvořena jižní strana fontány, kam byl umístěn basreliéf, představující Lédu a Jupitera, proměněného na labuť, který byl v roce 1807 vytvořen sochařem Achillem Valois pro fontánu v blízké Rue de Vaugirard, zničenou při výstavbě Rue de Rennes (zase ten baron Haussmann!). Nová jižní fasáda nese polokupoli a fronton se dvěma najádami od sochaře Klagmanna.

Jak se tam dostat: Metro Luxembourg

La Cité des Fusains – Brslenové městečko

5.1.2011hfNapsat komentář

V blízkosti montmartreského hřbitova se skrývá mnoho slepých uliček a pasáží, ve kterých měli a dodnes mají ateliéry malíři a sochaři. Jedním z nejhezčích míst je i La Cité des Fusains, Brslenové městečko (název může být trochu zavádějící, le fusain ve francouzštině znamená kromě brslenu i uhel na kreslení, těžko říci, který ze dvou významů v tomto případě platí).

Z ulice uvidíte jen nízký domek s vínově červeným hrázděním a umně vyvedeným názvem Les Fusains.

Za dveřmi vede chodba do spleti nízkých pavilónů, zasazených do zeleně, které byly postaveny v roce 1898 z materiálu, pocházejícího ze zbourané světové výstavy v roce 1889. Malebnost podtrhuje ještě to, že všechny dřevěné prvky jsou natřeny bordó červenou, že jsou ovinuty divoce rostoucí zelení a že v uličkách jsou vystavena sochařská díla umělců, kteří zde žijí a pracují. Kdysi tady nějakou dobu měl ateliér August Renoir, André Derain, Pierre Bonnard i Henri Toulouse-Lautrec, později Max Ernst a Joan Miró, žil tady i básník Paul Eluard. Vesnička je památkově chráněná a je zakázáno na ní cokoliv měnit, ať už stavebně, barevně či výzdobou.

Vesnička vyplňuje téměř celý vnitroblok mezi Rue Tourlaque a Rue Steinlein. Bohužel místo není veřejně přístupné, dovnitř se dá dostat jen s velkým štěstím – nebo s některým z místních obyvatel. Částečně lze něco zahlédnout i z druhé strany z Rue Steinlein.

Další možností je pronajmout si tady apartmán při pobytu v Paříži. Byt pro 4 lidi pro krátkodobý pobyt najdete třeba tady: http://parisapart.nerim.net/appart.htm#

Montmartre, 22 Rue Tourlaque

Jak se tam dostat: Metro Blanche nebo Lamarck Caulaincourt