Paříž pro pokročilé

První kovový most v Paříži je vlastně jenom lávka, vedoucí od Louvru do 6. obvodu. Protože v době jeho stavby se Louvre nazýval „Palác umění“, most dostal podobný název.
Most, složený původně z devíti litinových oblouků (dnes už jen osmi), stojících na vysokých kamenných pilířích a nesoucích dřevěný chodník, vyhrazený pouze pro pěší, byl postaven v letech 1801 – 1804. Navržen byl původně jako visutá zahrada se stromy a keři v květináčích a lavičkami.

V roce 1977 byl most uzavřen pro veřejnost, protože byly zjištěny závady a poškození, způsobené během bombardování v obou světových válkách a několika kolizemi lodí. V roce 1984 byl kompletně zrekonstruován a od té doby dále slouží veřejnosti.

Pokud nebudete mít v teplých jarních a letních pozdních večerech co dělat, zkuste se na most podívat. Je plný mladých lidí, kteří tady sedí, popíjejí, klábosí a zpívají. Most samozřejmě přitahuje i malíře a fotografy.

Pohled na most ze špičky Ile de la Cité…

… a další z nábřeží Quai du Louvre

Jeden konec mostu vede přímo k nejstarší části Louvru – vchodu do Cour carré, Čtvercového dvora…

… zatímco druhá část ústí u Francouzského institutu – sídla Francouzské akademie a dalších čtyř různých akademií

I tady, stejně jako v mnoha jiných městech, se v posledních letech rozmohl zvyk, že milenci na zábradlí zavěsí zámek a klíč hodí do řeky. Není to francouzský výmysl, všichni jen kopírují hrdiny z knihy, kterou napsal italský spisovatel Federico Moccia, která vyšla pod všeříkajícím názvem, který by se dal přeložit jako „Toužím po tobě“, a podle které byl natočen i film. V něm dva hlavní hrdinové zavěsí zámek na most Milvio blízko Říma a klíč hodí do Tibery… a už tu máme celosvětový zvyk.

Někdy v září loňského roku nechala pařížská radnice všechny zámky, jejichž váha už poškozovala zábradlí, přes noc odstranit. O měsíc později jich tam už zase bylo plno a pořád přibývají.

Most také hrál v mnoha filmech a zpívá se o něm v mnoha písních. Já mám ráda například tuto od Georgese Brassense s názvem Vítr:

1. a 6. obvod, Pont des Arts

Jak se tam dostat: Metro Louvre Rivoli

Park Villemin leží v těsné blízkosti kanálu Saint-Martin a Gare de l´Est, Východního nádraží. Tvoří ho bývalá zahrada kláštera rekoletů (viz TADY). Ten byl zrušen v 19. století a byla v něm zřízena vojenská nemocnice. Strategické místo v blízkosti Východního i Severního nádraží bylo pro vojenskou nemocnici vybráno proto, že to umožňovalo snadný převoz zraněných vojáků, vracejících se vlaky z fronty, přímo do nemocnice.

Do parku se vstupuje monumentální branou z Rue des Récollets, na které je dodnes nápis „Vojenská nemocnice Villemin“ (jméno nemocnice a parku bylo zvoleno podle doktora Jeana-Antoina Villemina, který se zabýval zkoumáním tuberkulózy a pomohl dr. Kochovi v objevení jejího bacilu).

Zadní strana kláštera, směřující do zahrady

Pohled do parku: jeho návštěva může být dobrou alternativou k čekání na nádraží…

Park je vklíněný mezi vysoké moderní domy, na jeho klidu to však nic neubírá

Jako v mnoha jiných pařížských parcích, i tady najdeme tabuli s připomínkou židovských obyvatel čtvrti, kteří byli odvlečeni do vyhlazovacích táborů. Je to vždy působivé a dojemné. Tady to na mě ovšem zapůsobilo především proto, že se jedná o připomínku 700 odvlečených malých dětí – a že jsem krátce předtím četla knihu o poválečných dějinách Paříže („Paříž po osvobození“, autor Anthony Beevor), ve které bylo uvedeno, že nacisté přikázali deportaci pouze dospělých židovských obyvatel. To, že byly odvezeny i děti, byla iniciativa kolaborantské vichystické vlády maršála Pétaina. O tomto francouzském kostlivci ve skříni, o kterém Francouzi roky mlčeli, promluvil poprvé až prezident Chirac v roce 2007.

Jardin Villemin
10. obvod, Rue des Récollets 8

Jak se tam dostat: Metro Gare de l´Est

Nejstarším domem v Paříži není kupodivu žádný z nádherných paláců, ale poměrně obyčejný dům v úzké ulici, který bych určitě přehlédla, kdybych šla kolem a nic o něm nevěděla.
Dům Nicolase Flamela býval hostincem, kde Flamel se svojí ženou Pernellou přijímali nemocné, které léčili. Ti se za to museli denně modlit Otčenáš a Zdrávas Maria – tato povinnost je dodnes vtesaná na nápisu ve starofrancouzštině, který se vine kolem celého domu. Sám však v domě nebydlel, jeho dům stál v ulici nedaleko, která dnes nese jeho jméno.

Podle legendy byl Nicolas Flamel bohatým alchymistou, který vyráběl z olova zlato. Čtenáři Harryho Pottera si možná vzpomenou, že se jeho jméno objevuje v knize, kde je zmiňován jako majitel kamene mudrců.

A jak starý je jeho dům? Přímo na domě najdete letopočet – 1407.

V domě je dodnes restaurace, při jejíž návštěvě si můžete prohlédnout zajímavý interiér… jen to zrovna není ta nejlevnější záležitost

Dům byl několikrát přestavován, naposledy v roce 1900, kdy byly zrekonstruovány i nápisy a rytiny

V okolí je starých kamenných domů několik, například přímo naproti Flamelově domu stojí další, který mě zaujal nizoučkými dveřmi (viz porovnání s patníkem), které opravdu slouží jako vstup

Dalším zajímavým domem v ulici je jeden ze sousedních, kde si obyvatelé pravděpodobně mezi denním světlem a láskou k přírodě vybrali tu druhou možnost…

Maison de Nicolas Flamel
Marais, 51 rue de Montmorency

Jak se tam dostat: Metro Etienne Marcel nebo Rambuteau

Nádherná renesanční kašna, stojící uprostřed náměstí poblíž Les Halles, byla vytvořena v roce 1550 podle návrhu Pierra Lescota. Zaujme už z dálky reliéfy, které vytvořil sochař Jean Goujon. V minulosti stávala na rohu rue St-Denis, kde začínal rozlehlý Hřbitov neviňátek, založený v těchto místech už ve 12. století. Hřbitov byl obehnán zastřešenou galerií, pod níž byly skladovány kosti, exhumované ze společných hrobů. Říká se, že během obléhání Paříže Jindřichem IV. v roce 1590 vyhladovělí Pařížané tyto volně ležící kosti rozemílali na mouku…

Hřbitov byl zrušen v roce 1786 a kosti ze zrušených hrobů (odhadovalo se, že za ta staletí tady bylo pohřbeno více než milión lidí) byly převezeny do katakomb na jihu města, kde jsou v podzemních chodbách dodnes k vidění.

Dříve jsem si lámala hlavu tím, jak mohla čtyřstranná kašna stát v rohu hřbitova, jak se všude píše. Odpověď mi dala až tato rytina z roku 1787, která ukazuje, jak vypadalo okolí krátce po zrušení hřbitova:

Kašna totiž kdysi měla jen tři strany, ta čtvrtá byla dodělána dodatečně až po zrušení hřbitova a po jejím přemístění na současné místo. Tehdy byla také snížena a basreliéfy ze spodní části, které se na současnou kašnu nevešly, byly uloženy v Louvru.

Tehdy také voda neprýštila z fontány pod oblouky a nestékala po schodišti jako dnes, ale vytékala z obdélníkových otvorů pod reliéfy

Fontaine des Innocents
Čtvrť Les Halles, Place Jean du Belay

Jak se tam dostat: Metro Châtelet-Les Halles

Kolem roku 1270 zakoupil Robert d´Artois, synovec krále Ludvíka IX. Svatého, pozemky, těsně přiléhající k hradbám Filipa Augusta ve čtvrti Svatého Eustacha, a postavil na nich skvělý palác. Ten se později různými svazky mezi rodinami stal Burgundským palácem a majetek rodiny byl rozšířen na celé okolí dnešní čtvrti Saint-Denis a Montorgueil. Poté, co vévoda Burgundský Jan Smělý nechal zavraždit svého bratrance a králova bratra Ludvíka Orleánského a způsobil tím začátek války mezi Armagnaky a Burgundskými, nechal svůj pařížský palác přestavět a v letech 1409 – 1411 zde vybudoval na tu dobu vysokou a nádhernou věž se schodištěm. Dům s věží zůstal v majetku Burgunských i po smrti Jan Smělého (byl zavražděn v roce 1419) až do první poloviny 16. století, kdy palác zchátral, upadl do zapomnění a okolní pozemky byly rozparcelovány. Palác byl rozdělen na dvě části, v jedné po určitý čas sídlila i Moliérova divadelní společnost, v 17. a 18. století v ní byl provozován kabaret, sloužila jako nájemní dům, později jako sklady, nakonec, v letech 1866-1868 při budování ulice Étienne Marcel byly zbytky paláce zbourány a zůstala zachována pouze věž, která byla přestavěna. Po rekonstrukci v letech 1991 – 1992 byla věž, poslední památka na nádherný palác Burgundských vévodů, v roce 1999 zpřístupněna veřejnosti.

Věž v roce 1782

Věž v roce 1866

Věž dnes, obklopená budovami školy

Ve věži bývají dnes pořádány výstavy především o středověku (v současné době probíhá výstava s názvem Hygiena ve středověku).

Otevřeno ve středu, sobotu a neděli od 13.30 do 18 hod

Vstupné 5 Euro

Tour Jean Sans Peur

Čtvrť Montorgueil, 20 rue Etienne Marcel

Jak se tam dostat: Metro Etienne Marcel nebo Rambuteau

Na konci minulého článku o Muzeu panenek jsem se zmínila o parku, který leží v jeho těsné blízkosti. Dnes se do něj podíváme, protože je poměrně zajímavý. Konec konců, můžete si v něm odpočinout třeba i po návštěvě Centra Pompidou, které leží hned za rohem.

Malý park, vklíněný mezi starými paláci, býval dříve zahradou paláce Saint-Aignan, ve které se dnes nachází Muzeum židovského umění a historie (o tom si můžete přečíst TADY). V červenci 2007 byl park slavnostně otevřen pro veřejnost pod názvem Zahrada Anny Frankové. Je jen logické, že park, patřící k paláci, v němž sídlí židovské muzeum a který měl předtím židovské obyvatele, nese název po nešťastné židovské dívce Anně, která se s celou svojí rodinou skrývala v zadním traktu domu v Amsterdamu – dokud je někdo neudal, nenašlo je gestapo a dokud všichni neskončili v koncentračním táboře, kde pár měsíců před koncem války všichni, kromě Annina otce, zahynuli. Deník, který si Anna psala, vyšel po válce a dodnes nás dojímá.

 

 

Anne Franková

 

 

Park je rozdělen do tří částí – ta první je nejmenší, tvoří vstup do dalších částí a je vysázena hustými keři

 

Druhá část, sousedící těsně s palácem Saint-Aignan, je pojatá jako klasická palácová zahrada ze 17. století (tady bohužel teprve čeká na jarní úpravu)

 

 

Ve třetí, zadní části je dětské hřiště (to jsem raději nefotila, bylo tam poměrně plno a maminky se už tak divně koukaly, co tam dělám bez dítěte a s foťákem) a tzv. jardin partagé, společná zahrada se záhonky, o které se starají obyvatelé okolní čtvrti

 

Vrátíme se ale do první části, kde se skrývá to nejzajímavější. Přímo naproti domku správce zahrady najdeme malý kaštan, obehnaný plůtkem. Není to jen tak obyčejný stromek, je to výhonek kaštanu ze zahrady amsterdamského domu, v němž se Anna Franková skrývala. O kaštanu, který pro ni ve skrýši představoval jediné spojení s přírodou, se několikrát zmiňuje i ve svém deníku („Dokud existuje, tak mi zbývá naděje“). Výhonek byl v Paříži zasazen při příležitosti otevření parku.

 

Zajímavostí je, že původní, sto padesát let starý, nemocný a poškozený kaštan v Amsterdamu v srpnu loňského roku nevydržel nápor vichřice a zřítil se. I v Amsterdamu však už stačili předpěstovat výhonek, který je určen na místo původního stromu.

 

Zahrada v Amsterdamu, zdroj ČTK

 

Čtvrť Beaubourg, 14 Impasse Berthaud

Jak se tam dostat: Metro Rambuteau

Dnes ještě zůstaneme ve čtvrti Montorgueil. Ve spleti úzkých uliček můžeme narazit i na budovu, na které je instalováno toto umělecké dílo s názvem Zeď větrů. Vytvořil ho francouzský umělec Pierre Comte v roce 1974. Kinetické dílo se skládá z dvanácti řad vždy pěti plechových panelů v různých barvách, které se otáčejí kolem své osy podle toho, jak fouká vítr. Vždycky mě tady napadne, jestli bydlení v blízkosti tohoto obřího větrníku sebou nenese problémy s hlukem nebo vibracemi. Kdo ví?

 

 

 

 

 

 

Čtvrť Montorgueil, křižovatka Rue Dissoubs a Rue Sant-Sauveur

 

Jak se tam dostat: Metro Étienne Marcel nebo Réaumur-Sébastopol

Na pěší zóně, kam vás dnes pozvu, žádné význačné památky nehledejte. Ulice Montorgueil je páteří stejnojmenné čtvrti, která je v centru Paříže výjimkou – tvoří totiž zónu, kam se nedostanou auta (kromě zásobovacích samozřejmě) a kde se žije na ulici. Je to jedna z nejpříjemnějších částí Paříže, plná restaurací, kaváren, bister a barů. Jedna moje kamarádka ji nazvala „Žrací ulice“, což je víc než výstižné. Kromě kaváren a restaurací tady najdete i spoustu obchodů s potravinami, více či méně specializovaných, ve kterých seženete cokoliv vás jen napadne. Jejich složení bylo dříve ovlivněno blízkostí staré tržnice Les Halles – do bister a restaurací v této ulici se stahovali prodejci i nakupující.

 

Rue Montorgueil začíná hned za kostelem sv. Eustacha u Les Halles – stačí vyjet z metra po schodišti směrem ke kostelu (klobouk dolů, pokud se trefíte na ten správný východ, mně se to tady ještě nikdy nepodařilo napoprvé).

V lesklých stěnách moderní budovy Les Halles se tady odrážejí staré domy čtvrti Montorgueil. Čtvrť mají v oblibě takzvaní noví „bobos“, třicátníci, kteří dělají kariéru především v počítačových firmách, kterých je v okolí plno, a kteří se tady zastavují jak ráno cestou do práce na snídani, tak i v poledne na oběd – nemluvě o večeru, kdy to tady opravdu žije.

Z rue Réaumur se do ulice vstupuje touto kovanou bránou

 

 

Restaurace L’Escargot-Montorgueil, kterou najdete v čísle 38, byla založena v roce 1875. Vývěsní štít s velkým zlatým šnekem pochází z roku 1900.

 

 

Starých a zajímavých vývěsních štítů v ulici najdete spoustu…

 

 

 

Restaurace Au Rocher de Cancale – U skály v Cancalu – má trochu omšelé průčelí, jak se ostatně na starou bretonskou hospodu z roku 1846 sluší. Město Cancale v Bretani je proslulé svými ústřicemi – proto tady připravují především mořské plody. Od jednoho pařížského blogera jsem se dozvěděla, že to byla oblíbená Balzacova restaurace.

 

V ulici ovšem nejsou jen samé restaurace. Toto staré železářství je toho důkazem.

 

V ulici dokonce najdeme i staré sídlo Socialististické strany. V prezidentských volbách v roce 2007 si toto místo za svůj hlavní stan zvolila Ségolène Royal, protikandidátka Nicolase Sarkozyho.

 

Čtvrť Montorgueil, Rue Montorgueil

 

Jak se tam dostat: Metro Les Halles nebo Etienne Marcel nebo Sentier