Passage des Abbesses

Už jsme dlouho nebyli na Montmartru, nezdá se vám? Dnes naše procházka povede malým průchodem, který míří z Rue des Abbesses vzhůru na kopec, odkud je to už jen skok na Place du Tertre.

V Rue des Abbesses nás vítá vysoký portál, vedoucí mezi domy. Tudy dnes povede naše cesta.

Parčík po pravé straně tvoří zadní stranu parku na Place des Abbesses, ve kterém už jsme TADY viděli zeď s nápisem „Miluji tě“ ve všech možných jazycích

Jako všude na Monmartru, i tady na nás čekají schody
To puntíkované kolo už jsem viděla na tolika různých fotografiích tolika různých lidí, že je jasné, že ho tady neodstavil náhodný cyklista, ale že tady bylo umístěno jako dekorace. Konec konců, na těch prázdných duších by asi nikdo daleko nedojel.
Schody ústí v rue Des Trois frères, přímo naproti obchodu, kde se točila část filmu Amélie z Montmartru. Obchod jsme tady na blogu ostatně už také viděli. Odtud stačí pokračovat stále vzhůru a za chvíli jsme na vrcholku kopce.
Montmartre, Passage des Abbesses
Jak se tam dostat: Metro Abbesses

Jak z letiště CDG do centra?

Cestovatel, který se rozhodne pro cestu na vlastní pěst letecky, přiletí většinou na rozlehlé letiště Charles de Gaulle, nazývané Pařížany familiérně jen „Roissy“ nebo „CDG“. Jak se odtud dostat do centra? Záleží na tom, na kterém terminálu přistanete, jakému druhu dopravy dáváte přednost a kolik chcete do cesty investovat v poměru k pohodlí. Tím nejobvyklejším způsobem je příměstské metro RER.
Ještě než se pustím do jednotlivých možností, ráda bych vás upozornila, že od září 2015 byly kompletně změněny tarify „tramvajenky“ Navigo (více informací o ní najdete TADY). Tarify byly sloučeny do jednoho jediného pro zóny 1-5 za 21,50 Eur na týden. To je teď velmi výhodné, protože tento tarif zahrnuje nejen cestu na letiště a z něj, ale také do Versailles nebo do Disneylandu a v podstatě všude v rámci těchto zón. Pokud váš pařížský pobyt nepřesahuje jeden týden, máte tedy za tuto cenu (plus 5 eur za pořízení tramvajenky) veškerou dopravu.

RER, neboli příměstské metro, linka B
Pohodlná doprava z obou terminálů, cesta trvá do centra na Gare du Nord asi půl hodiny, vlak navíc projíždí napříč celým městem a můžete si tak najít tu nejvhodnější stanici k eventuelnímu přestupu. Pokud přiletíte ráno, jedete z letiště téměř prázdným vlakem. Pozor při zpáteční cestě na letiště, linka se před letištěm větví, musíte nastoupit do vlaku, který má označení Aéroport Charles de Gaulle (vlak je označen v čele a navíc na nástupišti visí ukazatele, kde vždy vidíte, za jak dlouho vlak přijede a kam jede). Nikdy nenastupujte na směr Mitry-Claye! Podvečerní spojení na letiště má nevýhodu, že jedete absolutně natřískaným metrem (spolu s vámi jedou davy lidí z práce domů do předměstských oblastí), které může mít velké intervaly.
Jízdenka na RER stojí 10 Eur, po označení ji neztraťte, při výstupu ji musíte vložit do turniketu, jinak se nedostanete ven.
Na CDG můžete přistát na dvou různých terminálech, z obou se však na RER dostanete bez problémů:
– Terminál 3. Tady přistanete, pokud letíte se společností Smartwings. Terminál je malý a chudý vybavením (při odletu už tady nic moc nekoupíte), má však tu výhodu, že se nikde nezdržujete a jste při odletu hned uvnitř a při příletu zase venku. Před budovou se dáte doprava a po cca 5 minutách chůze, kdy musíte podejít přilehlou dálnici, se dostanete do odbavovací haly RER. Tam najdete po levé straně prodejnu jízdenek a hned naproti vstup do RER.
Terminál 2. Pokud letíte s ČSA nebo s Air France, přistanete na terminálu 2. Ten je mnohem rozlehlejší a orientace je složitější, ne však komplikovaná. Ani tady není těžké se zorientovat, jdete zkrátka podle šipek se značením RER.
Při zpáteční cestě na letiště vystupujete z RER při odletu z terminálu 3 na předposlední stanici a z terminálu 2 až na konečné.
Autobusy 350 a 351
Z obou terminálů můžete jet do centra i autobusy linek 350 (konečná u Gare de l´Est) nebo 351 (konečná na Place de la Nation). Výhodou je, že je cesta levnější, nevýhodou to, že trvá hodinu a že můžete kdykoliv uváznout v zácpě na dálnici (to může mít zvlášť fatální důsledky při zpáteční cestě na letiště). Na cestu si musíte označit 3 jízdenky Ticket+ (po 1,70 Eur pokud je kupujete samostatně, 2 Eur pokud je kupujete u řidiče autobusu, evtl. po 1,37 Eur pokud si koupíte tzv. carnet, tj. 10 jízdenek najednou).
Autobusy, které mají interval cca 15 – 30 minut v závislosti na dni v týdnu a denní době. Konečnou mají na tzv. Roissypole, malém autobusovém nádraží u Terminálu 3 a při své cestě objíždějí i východy z terminálů 1 a 2. Na Roissypole se z jakéhokoliv jiného terminálu dostanete zdarma autobusem CDGVal, který objíždí dokola všechny terminály.
Roissybus
Další možností je autobus Roissybus, který jede k Opeře a má na celém letišti 8 zastávek – v podstatě objíždí všechny východy ze všech terminálů. Stanice jsou dobře značeny, na terminálu 3 je zastávka hned před východem, na terminálu 2 jsou šipky. Jízdné stojí 10,50 Eur, autobus jede cca hodinu, intervaly má přes den 15 minut, od 20.45 do 23 hod 20 minut.
Autobusy Air France
Air France provozuje tři autobusové linky, které jezdí z Paříže na letiště a zpět. Autobusy jezdí každých 30 minut, zhruba mezi 5,30 a 22,30 hod. Na letišti staví u všech terminálů, s výjimkou terminálu 3, kdy je nutné vystoupit na terminálu 1 a dojet na terminál 3 zdarma autobusem CDGVal.
Linka 2 – Étoile – Porte Maillot – CDG – cena dospělý 17 Eur – do 25 let 14,50 Eur – děti do 10 let 8.50 Eur
Linka 3 – letiště Orly – CDG – cena dospělý 21 Eur – do 25 let 18 Eur – děti do 10 let 10,50 Eur
Linka 4 – Montparnasse – Gare de Lyon – CDG – cena dospělý 17,50 Eur – do 25 let 15,00 Eur – děti do 10 let 9 Eur
Jízdenky se dají koupit předem TADY, kde najdete i veškeré podrobné informace.
Noctilien 140 a 143
Pokud přiletíte pozdě večer třeba zpožděným letadlem, můžete použít noční variantu autobusů, které jedou na Gare de l´Est. Autobusy odjíždějí z Roissypole u terminálu 3, a to 143 od půlnoci do půl 5 vždy v půl a v celou hodinu a cesta na Gare de l´est trvá asi 55 minut, zatímco 140 odjíždí jen v celou a to v 1, ve 2, ve 3 a ve 4 hod a bohužel to budete mít i s vyhlídkovou cestou přes všechny vesnice na trase. Do centra to tak trvá skoro hodinu a půl.
Taxi
Okrajově ještě zmíním taxi, které je sice drahé (cca kolem 70 Eur), ale úplně bych tuto možnost nezavrhovala, pokud vás jede víc a přiletíte pozdě večer nebo odlétáte brzy ráno. Ve čtyřech už cena tak strašně nevypadá a v centru jste rychle a bezpečně.
Ti, kdo by letěli z Bratislavy se společností Ryanair (pro Moraváky je to blíž a také nesrovnatelně levnější), přiletí na letiště v Beauvais. Je malinké a nemůžete tam zabloudit. Před letištní halou stojí autobus, který jede k Porte Maillot – a tam už na vás čeká pařížské metro.

Dodatek 24. května 2014:
Bohužel musím definitivně zavřít diskuzi pod tímto článkem (a na dotazy na dopravu nebudu moci odpovídat ani mailem). Mám v poslední době velmi málo času a pokud si na blog nějaký čas udělám, strávím ho většinou vyhledáváním cesty z bodu A do bodu B pro jednoho nebo dva jedince, místo abych psala článek pro všechny ostatní čtenáře. Navíc se otázky často opakují, takže přečtením stávající diskuze můžete najít odpověď i na svoji otázku.
Pokud potřebujete najít cestu z letiště do hotelu, doporučuji najít si na google mapách nejdříve místo určení a nejbližší stanici metra nebo RER. Tuto stanici si potom najdete na plánu metra (bývá uvedený v každém průvodci, nebo ho najdete TADY) a snadno si potom vyhledáte spojení. Připomínám, že RER B z letiště staví v centru ve stanicích Gare du Nord, Chatelet, St. Michel-Notre Dame, Luxembourg, Port-Royal, Denfert-Rochereau a Cité Universitaire, je proto dobré se při hledání v mapě dívat také na to, která stanice RER je nejblíž vaší lince (pokud nejčastěji radím přestupovat na Gare du Nord, neznamená to, že není jiná možnost, pokud máte hotel v jižní části města, může být lepší například Denfert-Rochereau).
Je také dobré podívat se ještě před objednáním hotelu, kde přesně se nachází. Složité přestupování, cesta přes celé město nebo ubytování daleko za hranicemi Paříže může při pozdním večerním příletu způsobit velké problémy s dopravou do hotelu.

Kolem parku Montsouris

Při procházce kolem západní části parku Montsouris, o kterém jsem psala minule, narazíme na pozoruhodná místa.
Zbourání městských hradeb kolem Paříže ve dvacátých letech 20. století, které vedly v místech dnešního okružního bulváru, vedlo k rozvoji periferních čtvrtí. V jižní části města tak vznikaly naráz celé ulice a čtvrti, z nichž některé jsou pojednány velmi zajímavě z urbanistického a architektonického hlediska. Dnes vás pozvu na procházku, při které se podíváme na to nejzajímavější, co jsem tady našla.
Naše procházka začne u severozápadního cípu parku, kde se nachází ohromný rezervoár pitné vody pro město (rozměry jsou 265 x 136 m). Byl vybudován na popud neúnavného barona Haussmanna v letech 1867-1874 a vodu sem přiváděl akvadukt z pramenů ve Vannes. Přístupové a měřící stanice jsou dodnes uchovány v původním stylu. Jedná se dvě oddělené ohromné nádrže ležící nad sebou, o obsahu 125 000 a 77 000 m3, jejichž povrch je přikryt 40 cm půdy a trávníkem, aby byla zachována ideální teplota (pokud se podíváte na Google mapu, rezervoár vypadá jako trochu přerostlé fotbalové hřiště).
(roh Rue de la Tombe Issoire a Avenue Reille)

Od rezervoáru vede z Avenue Reille do Rue Nansouty úzká ulička Square de Montsouris. Zaujme nás hned první dům na rohu. Jedná se o Atelier Ozenfant, první dílo švýcarského architekta Le Corbusiera v Paříži, postavené v roce 1923.
(53 Avenue Reille)
Stejný dům v pohledu ze Square Montsouris

Dům hned naproti připomíná ze všeho nejvíc perníkovou chaloupku

Pohled do uličky, postavené ve dvacátých letech 20. století

I vedlejší krátká slepá ulička je pozoruhodná. Jednak architekturou, ale především tím, že v ní bydlel malíř Georges Braque. Ulička dnes nese jeho jméno a v čísle 6 najdete jeho dům.

Další odbočka z Rue Nansouty je také malebná. Rue du Park Montsouris.

Poslední ulička, do které v této části nakoukneme, je Impasse Nansouty. Tady se zachovaly staré ateliéry.

Jak se tam dostat: RER Cité Universitaire

A – Park Montsouris

B – Rezervoár
C – Square de Montsouris
D – Rue Georges Braque
E – Rue du Park Montsouris
F – Impasse Nansouty

Park Montsouris

Ohromný, šestnáct hektarů velký park na jihu Paříže byl uměle vytvořen v letech 1867 – 1878 jako anglický park s vinoucími se cestičkami, vršky, jezerem a vodní kaskádou. Jeho návrh zpracoval baron Haussmann v rámci své přestavby Paříže na místech, kde se tehdy rozkládaly rozsáhlé neupravené plochy s větrnými mlýny a štolami dolů na sádrovec.
Podle legendy jezero, vytvořené v dolní části parku, vyteklo přes noc hned druhý den po otevření parku a inženýr, který ho projektoval, spáchal sebevraždu.
V parku se dnes, kromě jiného, nachází meteorologická stanice, která měří každý den počasí a je referenční stanicí pro Paříž.
Pro park typické zábradlí cestiček a schodišť

V parku je umístěno velké množství nejrůznějších plastik

Park je rájem i pro děti, nachází se v něm nejen několik dětských hřišť, ale i jízdárna, kde si pro ně můžete vypůjčit poníka

U vodní kaskády

Jako všude, i tady je jezírko plné kachen a labutí. Tyto jsou dokonce synchronizované.

Park je brutálně rozdělen na dvě části tratí RER

Překvapilo mě, kolik bylo v parku běžců. V Praze sice v neděli dopoledne do parků nechodím, ale myslím, že takto to tam určitě nevypadá.

A to ani nemluvím o „tichých bláznech“, cvičích o samotě nebo ve skupinkách tai-či. Těch je v Paříži ve všech parcích nepočítaně.

Přiznám se, že cvičení není nic pro mě…

… mně je bližší tento pohled.

Park Montsouris
několik vchodů z Boulevardu Jourdan a Avenue Reille

Jak se tam dostat: RER Cité Universitaire

Hôtel de Sens

Hôtel de Sens není hotelem v našem slova smyslu, ale jeden ze dvou nejstarších středověkých paláců v Paříži. Těchto „hôtelů“ je v Paříži velké množství, dříve totiž bylo slovo „palais – palác“ vyhrazeno pouze obydlím členů královské rodiny, zatímco ostatní šlechta, byť byl její dům sebehonosnější, musela pro svůj dům používat slovo „hôtel“. V následujících stoletích se význam slova posunul a vzniklo slovo „hotel“ tak, jak ho zná dnes celý svět.
A proč je Justiční palác „palais“? Prostě proto, že dříve výkon justice náležel králi…

 

 

 
Náš Hôtel de Sens, o kterém budeme dnes mluvit, byl postaven v letech 1475 – 1519 jako sídlo arcibiskupa. Paříž v té době spadala pod arcibiskupa ze Sens, neměla svoje vlastní arcibiskupství, ale jen biskupství. Dům sloužil pro potřeby arcibiskupa jen do roku 1650, potom začal upadat, nicméně ve vlastnictví arcibiskupství zůstal až do Francouzské revoluce, kdy byl zkonfiskovaný a napůl zničený. Chátral až do roku 1911, kdy ho odkoupilo město.
Zajímavé je, že v domě žila v letech 1605-1606 královna Markéta z Valois, řečená Margot, první manželka Jindřicha IV., jejíž manželství s králem bylo církví anulováno v roce 1599. Právě tady začala údajně vést nezřízený a prostopášný život, kterým proslula a který tak podrobně popsal Alexandre Dumas v knize Královna Margot.


Vnitřní nádvoří. Díky dlouhé době, kdy byl palác stavěn, jsou na něm patrné jak známky končícího středověku, tak i začínající renesance. Bohužel z původní stavby zbyl jen portál, venkovní kulaté věžičky a centrální hranatá věž, zbytek byl zničen a poté zcela volně a bez snahy o autenticitu dostavěn až při rekonstrukcích v roce 1936 a 1962.


V paláci dnes sídlí knihovna Forney, specializovaná na krásná, řemeslná a technická umění


Malá zahrada za domem je krásně upravená ve stylu francouzských palácových zahrad. Je na ni přístup nejen z budovy, ale také z krátké spojovací uličky za palácem. Na noc se sice zavírá, ale protože ji od ulice odděluje jen mřížový plot a navíc leží mírně pod úrovní okolního terénu, je dobře vidět zvenku i po zavření.


Tak tady někde u té lavičky jsem ztratila svoji podrobnou mapu Paříže, s vepsanými značkami, poznámkami a seznamem toho, co ještě chci vidět a kam chci zajet. Když jsem se do zahrady vrátila o čtvrt hodiny později, už tam nebyla. O poznámky jsem sice nepřišla, mám je i v personalizované mapě na Googlu, ale tu dokonalou mapu už jsem znovu nesehnala…

 
 
Hôtel de Sens – Bibliothèque Forney
Marais, Čtvrť Saint-Gervais, 1 rue du Figuier
 
 
Otevřeno denně kromě pondělí a neděle od 13.30 do 20.30
Vstup zdarma
 
Jak se tam dostat: Metro St-Paul nebo Pont Marie

 

Institut arabského světa

Skleněná a hliníková stavba francouzského architekta Jeana Nouvela (který je, kromě jiného, i autorem skleněné budovy Zlatý Anděl v Praze na Smíchově) byla inaugurována v roce 1987 prezidentem Mitterrandem. Slouží jako knihovna a kulturní centrum arabského světa. Institut je veden a podporován nadací, která byla založena v roce 1980 Francií a většinou arabských států, které mají v Paříži své zastoupení.
Institut je tvořen dvěma budovami, spojenými krytou lávkou, s nádvořím uprostřed a střešní terasou, na které najdete kavárnu s nádherným výhledem na celé centrum města.

 
Zatímco západní hladká fasáda institutu vede na nábřeží, jižní průčelí, ve které se nachází hlavní vchod, je vytvořeno z celkem 240 obrazců ve tvaru arabských moucharabií, tradičních ornamentálních okenic, které zde původně byly dovedeny k dokonalosti – podle intenzity světla se měly samy automaticky otvírat nebo zavírat jako objektiv fotoaparátu. Bohužel systém brzy přestal fungovat a tak je nyní velikost otvorů nastavována podle ročního období a slouží víceméně jen jako turistická atrakce.

 

 

Detail

 

Průhled oběma budovami


V institutu bývají pořádány zajímavé akce, které se nějakým způsobem týkají arabského světa. V současné době tam můžete vidět až do 30. října výstavu Mobil Art Chanel, kde jsou prezentována díla dvaceti světových umělců, inspirovaných výrobky firmy Chanel. Výstava je umístěná v pavilonu, který vytvořila na popud Karla Lagerfelda Zaha Hadid, světově proslulá irácká architektka, žijící a pracující v Londýně (my ji známe, protože byla předsedkyní poroty, která rozhodla o vítězství Kaplického chobotnice).

 
Pavilon Zahy Hadid má tvar 29 metrů dlouhé bílé „housenky“, ležící na dlážděném náměstí před institutem. Paradoxem je, že dílo špičkové architektky leží před tou snad nejhnusnější architekturou, která se v Paříži dá najít a jejíž část tady vidíte v pozadí – univerzitním areálem Jussieu, postaveným v 60. letech.

 

Institut du Monde Arabe

Čtvrť Saint-Victor, Place Mohamed V

 

Jak se tam dostat: Metro Jussieu nebo Cardinal Lemoine nebo Sully Morland

Přístav Plaisance

V dávné minulosti vypadal tok Seiny zcela jinak, než ho známe dnes. Na východním předměstí Paříže se z ní oddělovalo mohutné rameno, které obtáčelo Paříž se severu a vlévalo se zpět do hlavního toku v místech dnešní čtvrti Marais, kde vytvářelo rozsáhlé bažiny a záplavové oblasti. Toku ramene bylo ostatně využito i při stavbě pařížského opevnění, kdy se řeka stala jeho součástí. Bažiny byly postupně vysušovány a vodní tok regulován, ale až v roce 1748 bylo rozhodnuto o vytvoření soustavy kanálů, které vyřešily problémy s častými záplavami v této oblasti. Vznikly tak kanály Saint-Denis a Ourcq na severovýchodě města a kanál Saint-Martin, který je spojil se Seinou. Při ústí tohoto kanálu do Seiny byl vytvořen říční přístav, který dříve sloužil k vykládce zboží, dováženého do Paříže, především obilí, vína a dříví. Dnes na něm kotví soukromé lodě a přístav s přilehlým parčíkem se stal vyhledávaným odpočinkovým místem.

Kanál je u místa, kde se ztráci v podzemí, překlenut stanicí metra. V pozadí vidíme Červencový sloup na Place de la Bastille

Kovová lávka Passerelle Mornay byla přes přístav postavena v roce 1895

Na kraji parčíku u Place de la Bastille leží tato typicky francouzská kavárna

Tudy vplouvají do podzemí výletní lodě, aby se vynořily o téměř dva kilometry dál před zdymadlem na kanálu Saint-Martin. Jsem si jistá tím, že sem mě nikdy nikdo nedostane, moje klaustrofobie to prostě nedovolí, přestože to pro odvážné nemusí být špatný zážitek.

Jak se tam dostat: Metro Bastille nebo Quai de la Rapée

BHV

Ze všech velkých obchodních domů bývají turisticky nejvíce prosazované ty nejdražší, ležící v 9. obvodu – Le Printemps a Galerie Lafayette. Já mám ráda Bazar de l´Hôtel de Ville, nazývaný zkráceně jen BHV, který není tak profláknutý a navíc leží v úplném srdci Paříže, hned naproti pařížské radnici. Není to ovšem žádný „bazar“, ale luxusní obchodní dům.

Obchodní dům na tomto místě vznikl už v roce 1856, kdy si v těchto místech jistý Xavier Ruel pronajal obchod, ve kterém vydělal velké jmění. To potom investoval do stavby obchodního domu s názvem Bazar Napoleon, později přejmenovaný na Bazar de l´Hôtel de Ville. Ten postupně na etapy rozšiřoval podle toho, jak se mu dařilo přikupovat vedlejší pozemky. Po jeho smrti v roce 1900 už obchodní dům zaměstnával 800 lidí. Dnešní podoba pochází z roku 1912.
Najdeme tam samozřejmě stejný druh zboží, jako jinde – ty nejdražší značky kosmetiky a oblečení, boty, šperky, knihy, hudební nosiče a papírnictví, ale překvapivě i kuchyňské zboží, elektro, nábytek, potřeby pro zvířata a další potřebné věci. Mě tam fascinuje oddělení uměleckých potřeb, které je vybavené tak, jak u nás není ani většina specializovaných obchodů se zbožím pro výtvarníky.

Barvy, barvy, barvy…
… malé oddělení malířských stojanů

Plátna…

… a štětce. Pozor, tyto jsou na akryl, akvarelové a olejové jsou umístěny za rohem 🙂
A další barvy.

Bazar de l´Hôtel de Ville, 55 rue de la Verrerie

Jak se tam dostat: Metro Hôtel de Ville

Kolem Port Royal II.

Dnes ještě zůstaneme v okolí stanice RER Port Royal, jen se od ní vydáme kousek dál směrem k Lucemburské zahradě. Už z dálky naši pozornost totiž upoutá budova, kterou bychom čekali spíš někde v Marákeši nebo v Tunisu.

 

 

 

Bližší ohledání nás moc nepoučí, musíme budovu obejít z druhé strany, až do Rue Michelet

Tam zjistíme, že to není žádná arabská madrasa, ale pobočka Sorbony, Institut umění a archeologie. Zajímavé na budově je to, že i přes svůj vzhled byla postavena až v letech 1925 – 1930, částečně dokonce i z armovaného betonu. Fasáda byla mistrovsky vyskládaná z červených cihel. Budova už pěkných pár let čeká na rekonstrukci.

 

Když už jsme v Rue Michelet, hned vedle si všimneme Institutu slovanských studií. Založil ho velký fanda na české dějiny a Československo vůbec, Ernest Denis (ano, to je ten chlapík, co mu v Praze komunisté zbořili nádraží). V budově institutu, který založil, zůstal zachován jeho byt i s knihovnou, ale bohužel není přístupný veřejnosti.

 

 
Přímo na protějším rohu stojí tato stará budova. Není ničím významná, jen se mi líbí.

 

O malý kousek dál, v uzounké proluce mezi dvěma činžáky, leží bývalý ateliér rusko-francouzského sochaře Ossipa Zadkina. Ten se narodil v roce 1890 ve Vitebsku, ale od svých dvaceti let žil a pracoval v Paříži, kde zemřel v roce 1967. Už od dvacátých let 20. století měl se svými díly úspěch, vystavoval a prodával takřka v celém světě. Mezi jeho přátele v Paříži patřili nejen sochaři a malíři jako Picasso, Matisse, Modigliani, Brancusi a Bourdelle, ale i básník Apollinaire a další umělci té doby.

 

 

Do ateliéru, který byl po smrti Zadkinovy manželky přeměněn na muzeum a ve kterém je vystavena většina jeho děl od kubismu až po abstrakci, jsem se vydala už dvakrát, ale pokaždé bylo nečekaně zavřeno. Škoda, ateliér je podle fotografií, které jsem viděla, zajímavý a má krásnou zahradu, plnou soch. Mřížkou ve vstupních vratech se mi podařilo vyfotografovat alespoň vstup do tohoto venkovského domečku.

 

 
Zadkinovy sochy můžeme vidět v Paříži na několika místech. Jednu z nich najdeme například na náměstí naproti kostela Saint-Germain-des-Prés. To už jsme se ale od metra Port-Royal vzdálili příliš daleko…

A – RER Port-Royal
B – Institut umění a archeologie
C – Institut slovanských studií
D – zajímavý dům
E – Musée Zadkine

 

Jak se tam dostat: RER Port-Royal

Kolem Port Royal I.

Stanice příměstské rychlodráhy RER linky B Port Royal je jedna z těch, které neústí hluboko pod zemí, ale na povrchu. Díky tomu se nám při vystoupení z vagonu nabídne nejen pohled na oblohu, ale i na starou budovu stanice.

 

 

 

 
Žádná jiná stanice metra v Paříži není tak krásná

 

 


Stanice byla postavená v roce 1895 a dostala jméno podle přilehlého kláštera Port-Royal ze 16. století (v němž dnes sídlí jedna z lékařských fakult).

 


Když vyjdeme ze stanice, budeme mít po pravé ruce poměrně nudný konec Boulevardu Montparnasse a po levé ještě nudnější Boulevard de Port-Royal (věřte mi, jednou jsem ten bulvár prošla celý pěšky a není tam opravdu vůbec NIC zajímavého).


Přímo před sebou uvidíme pařížskou observatoř i s její bílou kopulí…

 
… zatímco za našimi zády chrlí vodu fontána Čtyř světadílů, o které jsme si už říkali TADY. Za ní se po Boulevardu de l´Observatoire můžeme dostat do Lucemburské zahrady. Tam teď ovšem nepůjdeme, aspoň prozatím.

 


Nejdříve se totiž podíváme na roh Boulevardu Montparnasse, kde leží jedna z nejzajímavějších restaurací v této části města, La Closerie des Lilas, Šeříkový statek. Zajímavá je na ní hlavně její minulost, je totiž jednou z pětice nejslavnějších montparnasských kaváren (společně s Le Dôme, La Rotonde, La Coupole a Le Boeuf sur le toit). Byla otevřená už v roce 1847 a v 19. století sem chodíval Zola, Cézanne, Baudelaire, bratři Goncourtové a mnoho dalších známých osobností té doby. Nejslavnější časy kavárna prožila v prvních desetiletích 20. století. Stačí jen jména stálých návštěvníků: Paul Verlaine, Afred Jarry, Lenin (ano, ten během svého pařížského pobytu bydlel nedaleko a přiživoval levicovou atmosféru této čtvrti), Guillaume Apollinaire… a to už jsme v dalších desetiletích, kdy se tady děly nevídané věci a divoké mejdany byly proslulé po celé Paříži. Scházel se tady Modigliani, Fort, Breton, Aragon, Van Dongen, Picasso, Sartre, Gide, Eluard a další a další. Kavárna se také stala centrem amerických a anglických umělců, kteří v té době v Paříži žili. Chodil sem Henri Miller, Samuel Beckett, Oscar Wilde i Ezra Pound, nejvíce je ale kavárna spojena s Ernestem Hemingwayem, který si tady vytvořil svůj hlavní stan. Za ním sem chodil Scott Fitzgerald, který tady údajně napsal Velkého Gatsbyho.
 

Kavárna v roce 1909

 

 
Přímo před restaurací stojí ohromný pomník maršála Michela Neye. Maršálek Francie a voják z povolání, narozený v roce 1769, strávil převážnou část své vojenské kariéry jako Napoleonův důstojník. Bojoval úspěšně a neohroženě proti Rakušanům i Rusům, byl ovšem první z francouzských maršálů, kteří po Napoleonově internaci na Elbě okamžitě přešli k Bourbonům a začali sloužit Ludvíku XVIII. Poté, co se Napoleon vrátil z vyhnanství na Elbě a na sto dnů se vrátil k moci, se Ney opět stal jeho vojevůdcem. Po prohrané bitvě u Waterloo, na začátku druhé Restaurace, když se v červenci 1815 Ludvík XVIII. opět dostal na trůn, byl Ney obviněn ze zrady a zastřelen. V roce 1831 byl za své hrdinské válečné činy rehabilitován králem Ludvíkem Filipem I. a po celé Francii mu následně bylo postaveno mnoho pomníků.
Pomník, který vidíme, pochází z roku 1853 a původně stál před Observatoří, na místě, kde byl Ney popraven. Na křižovatku ke stanici metra byl přemístěn při stavbě metra.

 

 


V prostoru křižovatky u Port Royal, kde se stýkají 5., 6. a 13. obvod, stojí ještě jeden pomník. Patří hrdinovi indočínské války Francisu Garnierovi (1839 – 1873).

 


A – stanice RER; B – La Closerie des Lilas; C – Maršál Ney; D – Francis Garnier

Jak se tam dostat: RER B Port-Royal