Stejně jako loni, i dnes vás na Dušičky pozvu na jeden z pařížských hřbitovů. Loni to byl hřbitov na Montmartru (TADY), letos se podíváme na opačný konec Paříže – na Montparnasse. Hřbitov, který se tady dnes rozkládá na impozantních devatenácti hektarech, byl založen v roce 1824 tehdy ještě za městskými hradbami na opuštěném místě, plném větrných mlýnů. Součástí Paříže se stal až v roce 1860. Skládá se ze dvou částí, malého a velkého hřbitova, které od sebe odděluje Rue Emil Richard.
Centrem velkého hřbitova je okrouhlé centrální náměstí, na kterém se tyčí socha Ducha věčného spánku od Horace Daillona.
Ze všech slavných „obyvatel “ hřbitova těmi nejslavnějšími jsou tito dva: spisovatel a filosof Jean-Paul Sartre a spisovatelka Simône de Beauvoir.
Stejně tak slavný byl ovšem zpěvák Serge Gainsbourg, jehož hrob najdete v 1. oddíle hned u kulatého náměstí uprostřed hřbitova. Hrob je plný květin a dárků, které mu sem dodnes nosí jeho fanoušci (nekruťte hlavou nad jízdenkami z metra, je to odkaz na jednu z jeho nejslavnějších písniček).
V rohu malého hřbitova na jednom z hrobů najdeme slavné sousoší sochaře Konstantina Brancusiho s názvem Polibek. Tato část byla při mé návštěvě bohužel kvůli rekonstrukci zavřená, takže jsem to musela brát z hodně velké dálky…
Upřímně řečeno, nad některými náhrobky mi trochu zůstává rozum stát…
Na hřbitově zůstal zachován poslední montparnasský mlýn. Dříve jich tu v okolí stávalo nepočítaně.
Ani tady neunikneme všudypřítomnému montparnasskému mrakodrapu
Montparnasse, hlavní vchod Boulevard Edgar Quinet, další vchod rue Froidevaux a dva vchody z rue Emile Richard
Jak se tam dostat: Metro Raspail nebo Denfert Rochereau nebo Gaité nebo Edgar Quinet
V blízkosti Place Denfert-Rochereau, mezi ulicemi Général Leclerc a Tombe-Issoire leží čtvrť maličkých domečků. Je celá poddolovaná katakombami (však tu také poblíž leží jeden z východů z nich), proto na ní nemohly vyrůst velké domy. Vzniklo tak několik malebných ulic malých domků a pavilonů. Jednou z nich je i Rue Hallé, z níž vybíhá uzoučká ulička Villa Hallé.
Další moje oblíbené náměstí v Paříži. Když ještě existovala společnost Skyeurope a létala do Paříže za pár korun, přistávalo se na letišti Orly, odkud jede autobus právě na Place Denfert-Rochereau. Proto bylo toto náměstí vždy první, co jsem při příletu navštívila, v jeho okolí jsem několikrát bydlela a znám tady skoro všechny kavárny, ve kterých jsem snídávala. Protože jsem při posledních dvou cestách opět bydlela ve 14. obvodu, z nostalgie jsem do těchto kaváren chodila dál. A víte, že si mě v jedné z nich pamatovali (nebo aspoň se tak tvářili)?
Pařížská snídaně na Place Denfert-Rochereau
Náměstí vzniklo na místě předposledních městských hradeb, zbouraných v letech 1860 – 1880. Místo jedné z bran, kde se nacházela celnice, bylo později vybudováno velké náměstí, které bylo nazváno Place d´Enfer podle přilehlého lesa d´Enfer. Z náměstí vycházely široké bulváry, které vedly po obvodu bývalých hradeb. Na náměstí se až do roku 1939 konaly velké a hojně navštěvované poutě.
Dnes najdeme na náměstí místo poutí spíše nekonečné řady aut a hluk. Uprostřed na nás shlíží ohromný lev z Belfortu, vytvořený sochařem Bartholdim na počest plukovníka Denfert-Rochereaua, který bránil Belfort ve válce s Pruskem v letech 1870-1871. Kopie sochy byla na náměstí umístěna v roce 1879 a náměstí bylo přejmenováno podle hrdinného plukovníka (velmi se hodilo, že Place d´Enfer i Place Denfert se vyslovují stejně).
Na náměstí dodnes stojí dva pavilony, které v době, kdy tudy vedly hradby, sloužily k výběru cla…
… v jednom z nich je umístěný vchod do katakomb.
Dnešní stanice metra a RER bývala normálním železničním nádražím dráhy, vedoucí do Sceaux . Nádraží bylo otevřeno v roce 1846 a je nejstarší v Paříži.
Právě tady na náměstí vyjíždí RER z podzemí a dále pokračuje po povrchu přes park Montsouris k Univerzitnímu městu
Ve dvacátých letech 20. století se pařížská radnice rozhodla řešit problém nebezpečných, nezdravých a zanedbaných čtvrtí, které měly být zbourány a místo postupně zastavěno novou, zdravější a lepší architekturou. V celém městě byly určeny takzvané „nezdravé bloky“, které měly být postupně asanovány. „Nezdravý blok č. 1“ se nacházel přímo v centru za pařížskou radnicí, v místech, kde dnes stojí Centre Pompidou.
Obě fotografie byly převzaty ze stránek www.centrepompidou.fr a ukazují, jak tato místa vypadala před asanací v roce 1930.
Bludiště hygienicky nevhodných, temných, vlhkých, nebezpečných a hmyzem a potkany prolezlých uliček, pocházejících často až z 12. století, v nichž bujela prostituce a krámky vetešníků, bylo strženo ve 30. letech a ponecháno osudu – postupně zde bylo vytvořeno parkoviště a radnice řešila možnosti další zástavby. V 60. letech, v době prezidenta Pompidoua, bylo rozhodnuto o stavbě moderního kulturního centra – a o stavbě luxusní rezideční čtvrti v jeho těsné blízkosti. Ta byla slavnostně otevřena v roce 1979 a zde postavené byty šly na dračku.
Vchod do čtvrti od Centre Pompidou střeží socha Prométhea od Ossipa Zadkina, umístěná na vysokém soklu
Pohled do čtvrti od Centre Pompidou
A opačný pohled – důkaz toho, že Centre Pompidou leží opravdu hned vedle
Ambiciózní projekt však poněkud selhal. To, co původně mělo být klidnou a módní čtvrtí s terasami, obchodními pasážemi a luxusními restauracemi a butiky, začalo postupně upadat a vylidňovat se, i přes ohromný úspěch vedlejšího kulturního střediska. Z luxusních obchodů byly časem vytvořeny prodejny levného občerstvení a turistických cetek, některé byty byly přeměněny na kanceláře a nákupní centrum bylo po letech degradace přestavěno na obchod s potřebami pro kutily. Úpadku jistě napomohlo, že zde bylo použito to, čemu Francouzi začali říkat „fasádismus“ – v rue Beaubourg a St-Martin byly ponechány původní fasády starých domů ze začátku 20. století a do vykuchaných vnitřností byly vestavěny nové domy (taky to v Praze dobře známe). Do čtvrti je tak vstup pouze úzkými průchody, nedostanou se tam těžší zásobovací auta, ani vozidla hasičů.
Dnes se obyvatelé snaží svých draze zakoupených bytů zbavit a ze čtvrti se odstěhovat. To ovšem ještě více zhoršuje její úpadek, vylidněnost a opuštěnost.
Pod vysokým podchodem jsou umístěny zvláštní automatické hodiny, podle kterých dostala celá čtvrť název. Hodiny s názvem „Obránce času“ vytvořil Jacques Monestier v roce 1979. Plastika představuje muže, ozbrojeného mečem a štítem, který postupně, při trojím odbíjení každé celé hodiny (od 9 do 22 hod), bojuje střídavě s jedním ze zvířat – ptákem, drakem a krabem, představujícími nebe, zemi a vodu, vždy za zvuků, představujících ten který živel (vzdouvání se vln, hukot země a svist větru). Vždy ve 12, 18 a 22 hodin útočí všechna tři zvířata najednou. (Ani se nedivím, že tam nechce nikdo bydlet…)
Hodiny jsou vysoké 4 metry a váží 1 tunu, to je také důvodem, proč jsou s jejich chodem neustálé problémy – oprava je velmi složitá a nákladná a tak od roku 2003 nefungují a čekají na opravu.
Kromě obřích hodin tady najdeme i obří teploměr. Ten ukazuje kromě běžné venkovní teploty i další zajímavé údaje – například teplotu fermentace piva.
Čtvrť Beaubourg, vchod z ulic Rue Rambuteau, Rue St.-Martin a Rue Beaubourg
Úzká ulička Villa Seurat, ležící v blízkosti vodního rezervoáru Montsouris, byla pojata a postavena jako umělecké městečko. Centrem každého z domů je proto prostorný ateliér. Zvláštní je, že byla postavená celá během dvou let od roku 1924 do roku 1926 přímo na objednávku jednotlivých umělců, kteří se sem stěhovali, a přesto je každý dům jiný. Většinu domů vytvořil architekt André Lourcat, který v uličce sám bydlel v čísle 4. Domy jsou dnes většinou památkově chráněny.
V uličce v průběhu let bydlelo mnoho známých umělců, kteří se do této části města v blízkosti Montparnasu stahovali od dvacátých let dvacátého století. Žil tady mimo jiné i Salvator Dali se svou ženou Galou (hned na rohu v čísle 1 ), malíři Soutine, Gromaire, Goerg a Bertrand, švýcarský sochař Arnold Huggler nebo spisovatelé Henry Miller a Frank Townshend.
</div
Dům 7bis s tmavě červeným členěním navrhl slavný francouzský architekt August Perret pro ruskou sochařku Chanu Orloff v roce 1926. Ta tady žila a tvořila až do roku 1942, kdy jí byl dům zabaven jako židovský majetek. V roce 1945 ho Channa Orloff odkoupila zpět a žila tady až do své smrti v roce 1968.
V čísle 18, to je ten světle šedý druhý dům vlevo, který je možná ze všech architektonicky ze všech nejméně zajímavý, žil od roku 1934 americký spisovatel Henry Miller, který právě tady napsal svůj Obratník Raka a Obratník Kozoroha. Pro zajímavost, jeho milenkou v době jeho pařížského pobytu byla známá spisovatelka erotických románů Anaïs Nin. V posledním patře měl svůj ateliér po určitou dobu ruský malíř Chaïm Soutin, krajan a přítel Chany Orloff.
Kdybyste se vydali do Villy Seurat, abyste si ji prohlédli, nezapomeňte se podívat i do vedlejší, ještě užší a menší uličky,. Jmenuje se Cité Annibal a zůstala zde zachována nejen stará dlažba a nízké barevné domky, ale i původní klid.
Villa Seurat, vedle čísla 101 v rue de la Tombe Issoire
Náměstí, které bylo postaveno v době krále Jindřicha IV. Navarrského současně se stavbou Nového mostu – Pont Neuf (na kterém stojí jezdecká socha tohoto oblíbeného krále) – bylo pokřtěno v roce 1607 na počest mladého nástupce trůnu – dauphina – pozdějšího krále Ludvíka XIII. , narozeného v roce 1601.
Náměstí jsem náhodou objevila a vyfotografovala už při jedné ze svých starších cest do Paříže, kdy jsem tudy jen proběhla a nezapamatovala si, jak se jmenuje a kde přesně leží. Později se mi ho už nikdy nepodařilo najít. Až za několik let jsem v jednom rozhovoru s režisérem Jurajem Herzem četla, že má v Paříži rád Place Dauphine, a když jsem si ho vyhledala na Google mapách, zjistila jsem, že se jedná o moje „ztracené“ náměstí.
Place Dauphine v říjnu 2004
A v dubnu 2011. Byla bych ráda udělala fotografii ze stejného místa, ale bohužel mi tam slunce svítilo přímo do objektivu. Jak je vidět, za těch sedm let byly na náměstí vykáceny staré kaštany a nahrazeny novými a malými stromky…
Place Dauphine s Pont Neuf a sochou Jindřicha IV. v roce 1615
Náměstí je plné restaurací, kaváren i galerií
Domy, typické pro dobu Jindřicha IV., jak je známe třeba i z Place des Vosges. Naštěstí nebyl realizován nápad barona Haussmanna, který při své přestavbě Paříže chtěl náměstí srovnat se zemí a postavit na něm domy v tehdy módním novořeckém slohu. I tak z původních domů zůstaly pouze dva nedotčené – všechny ostatní na náměstí byly od 18. století buď přestavěné, zvýšené, pozměněné nebo dokonce zbourané a nahrazené. Konec tomu udělalo až zapsání náměstí na seznam památek.
Kratší strana trojúhelníkového náměstí byla v roce 1874 zbourána a náměstí se tak dnes otvírá k zadnímu průčelí Justičního paláce
Krásná mříž v chodníku před Justičním palácem
Tip: v čísle 15 bydlela slavná manželská herecká dvojice Simône Signoret a Yves Montand
Tato ulička v Auteuil je lahůdkou pro milovníky moderní architektury. Celou ji postavil architekt Robert Mallet-Stevens (1886-1945) v letech 1926-1927 pro svoje blízké a známé. Vznikl tak ojedinělý komplex moderních vil s rovnými střechami, vysokými zdmi, prosklenými plochami, ateliéry a střešními terasami.
Samozřejmě v době svého vzniku domy moc nadšení ve veřejnosti nevzbudily, zatímco dnes jsou oceňovány jako učebnice tak zvaného francouzského „Mezinárodního slohu“, vycházejícího z hnutí De Stilj a stylu Bauhaus, který založil německý architekt Walter Gropius.
Auteuil, Rue Mallet-Stevens
Jak se tam dostat: Metro Ranelagh nebo Jasmin
Tip: V Brně pod Kraví horou, mezi Jiráskovou čtvrtí a Žabovřeskami, máme podobné domy, jen v trochu menším měřítku. To jen dokazuje, jak světová byla naše předválečná architektura. Na fotografii je Fuchsův dům v Tůmově ulici, postavený v letech 1927-28.
Když slyším název náměstí Châtelet, udělá se mi skoro až špatně. Ne snad proto, že se dříve jednalo o vězení, ale spíš proto, že si vzpomenu na stejnojmennou stanici metra, největší na světě, kterou denně projde až půl miliónu lidí. Valící se davy, několik křížících se linek, dlouhatánské chodby s pojízdnými chodníky, pochybní umělci a do toho všeho moje klaustrofobie ve stísněných podzemních prostorách. Pokud jen trochu můžu, raději vždy vystoupím o stanici dřív, abych se tomu podzemnímu bludišti vyhnula.
Náměstí, rozkládající se na povrchu, je sice taky rušné, ale už ne tak nesmyslně předimenzované. Bylo vytvořeno z Napoleonova rozkazu v letech 1806 – 7 na místě vykřičené čtvrti s pevností a později vězením Grand Châtelet, zbořeného v roce 1804. V jeho středu vytvořil architekt Nicolas Bralle kašnu Palmier. V roce 1851, při prodloužení Rue Rivoli, bylo náměstí dále rozšířeno, fontána byla postavena na sokl a nad ní byl vztyčen sloup se zlatou sochou, představující alegorii vítězství, vytvořenou sochařem Bosiem.
V roce 1856 pověřil baron Haussmann architekta Daviouda, aby na náměstí Châtelet postavil dvě symetrické protilehlé budovy, které by sloužily jako divadlo.
Pohled na náměstí z mostu Pont au Change
Na vrcholku sloupu, stojícího uprostřed náměstí nad fontánou, se zlatě leskne alegorie Vítězství. Nejde ovšem o originál, ten tady byl v roce 1899 nahrazen pouhou kopií.
Kašna Palmier
Napravo z pohledu od řeky stojí divadlo, ve kterém dlouhé roky hrála slavná herečka Sarah Bernhardt, pro kterou tvořil plakáty Alfons Mucha. Divadlo neslo její jméno, později však bylo – kdo ví proč – přejmenováno na Théâtre de la Ville, Městské divadlo. V druhém patře divadla však dodnes existuje šatna herečky, zařízená jejím původním nábytkem i osobními předměty. Jinak jméno slavné herečky připomíná už jen rohová kavárna na náměstí.
Protější divadlo na náměstí, Théâtre du Châtelet, se věnuje převážně hudebním a tanečním představením a koncertům
Place du Châtelet, Čtvrť Saint- Merri
Jak se tam dostat: Metro Châtelet-Les Halles (pokud na to máte nervy :-))
Umělecká Paříž začátku 20. století se nerovná jen Montmartre, naopak, v té době začali umělci Montmartre opouštět, protože se pro ně stával příliš známý, příliš vykřičený, příliš zabydlený a příliš drahý. Útočiště nacházeli ve čtvrtích na jihu Paříže, kde se žilo ještě jako na venkově a kde mohli tvořit v levných ateliérech. Vznikaly tak chudé, ale živé shluky domků a ateliérů, z nichž po masové předválečné výstavbě v této části města jen výjimečně některé přežily dodnes.
Jednou z výjimek je i takzvaný Úl. Vznikl z vinařského výstavního pavilonu ze Světové výstavy v roce 1900, který odkoupil sochař Alfred Boucher a nechal ho přemístit do oblasti tehdejší čtvrti Vaugirard. Tam nechal polygonální pavilon rozdělit na malinké místnůstky, které se rozbíhaly od schodiště, které vede prostředkem budovy. Vnitřek dřevěné budovy tak vypadal jako včelí plástev – odtud získala budova svoji přezdívku. Pokojíky si za levné peníze pronajímali malíři a sochaři, kteří tady žili bez vody a topení v nepředstavitelné bídě. Útočiště zde našla řada umělců, kteří se později proslavili, především cizinci, kteří tehdy do Paříže přicházeli. Žil tady Marc Chagall, Chaim Soutine, Amedeo Modigliani, Fernand Léger nebo Japonec Foujita, ze sochařů Archipenko, Zadkine nebo Czaky.
Vlevo Rue Danzig, vpravo Passage Danzig. Právě tady Úl stojí. Do bistra v čele řady domů údajně chodívali všichni umělci, kteří tady bydleli.
Hlavní vchod do Úlu. Bohužel není přístupný veřejnosti.
Budovy (protože celý Úl se kromě okrouhlé budovy skládá ještě z dalších přilehlých dřevěných budov) nejsou sice v moc dobrém stavu, ale jsou dodnes obydlené, slouží umělcům a protože jsou památkově chráněné, určitě ještě nějakou dobu vydrží.
Přímo naproti Úlu stojí tento barevný domeček. Majitelé mají kocoura…
Stanice metra Passy je jednou z mých nejoblíbenějších a všeobecně asi i nejkrásnějších a nejromantičtějších. Metro je v této části nadzemní a přijíždí sem z levého břehu přes patrový most Bir Hakeim. Už ve vagonu metra se vám naskytne tento pohled.
Stanice leží přímo na schodech, které překonávají převýšení mezi nábřežím Seiny a výše položenými ulicemi. Nad východem ze stanice jsou v dálce vidět koleje na mostě.
Schody vedoucí směrem k mé oblíbené Rue de Passy, kam chodím nejčastěji nakupovat
Metro s vyhlídkou
Nad stanicí metra leží malé náměstí Square Alboni s parčíkem. V čísle 12 bydlela v roce 1940 česká hudební skladatelka Vítězslava Kaprálová, která se v Paříži provdala za Jiřího Muchu a o dva měsíce později zemřela v Montpellier na jihu Francie. Bylo jí 25 let. Celý tento dojemný příběh a mnoho dalších zajímavých informací o životě české komunity v předválečné a válečné Paříži najdete v Muchově knize Podivné lásky.
Pohled přes park na dům s číslem 12
Vítězslava Kaprálová (vpravo) s Jiřím Muchou (vlevo) a dalšími přáteli (vedle Muchy Bohuslav Martinů, vpředu malíř Rudolf Kundera). Fotografie převzatá ze stránek www.muzikus.cz, resp. Památníku Bohuslava Martinů.
Centrem velkého hřbitova je okrouhlé centrální náměstí, na kterém se tyčí socha Ducha věčného spánku od Horace Daillona.
Ze všech slavných „obyvatel “ hřbitova těmi nejslavnějšími jsou tito dva: spisovatel a filosof Jean-Paul Sartre a spisovatelka Simône de Beauvoir.
Na hřbitově zůstal zachován poslední montparnasský mlýn. Dříve jich tu v okolí stávalo nepočítaně.
Ani tady neunikneme všudypřítomnému montparnasskému mrakodrapu
Krásná mříž v chodníku před Justičním palácem
Na vrcholku sloupu, stojícího uprostřed náměstí nad fontánou, se zlatě leskne alegorie Vítězství. Nejde ovšem o originál, ten tady byl v roce 1899 nahrazen pouhou kopií.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.