Kostel sv. Germaina, farní kostel staré vesnice Charonne, kterou jsme tady viděli minule, má dlouhou a pohnutou historii. Podle pověsti v roce 430 potkal svatý Germain ve vesnici Charonne prostou dívku z Nanterre, ze které se později stala patronka Paříže svatá Geneviève. Jako upomínku na tuto událost postavili obyvatelé vesnice malou oratoř, na jejímž místě byl později v 11. století postaven gotický kostelík, zasvěcený právě svatému Germainovi. Zbytky kostela byly později v 15. a 16. století harmonicky začleněny do nově rozšířeného farního kostela vesnice Charonne. Ten je v podstatě kopií kostela Saint-Germain-des-Prés, ležícího v 6. obvodu na boulevardu Saint-Germain. Bohužel kostel je v současné době uzavřený, probíhají v něm práce, jejichž cílem je jeho stabilizace – kostel totiž leží na jílovité půdě a v průběhu století se postupně sesouval. Znovu otevřený by měl být – snad – v létě letošního roku.
Zvonice kostela pochází ze 13. století. Pod normálními hodinami na ní najdeme i sluneční.
Kostel je jedním ze tří v Paříži, u kterého zůstal farní hřbitov. Poté, co bylo zakázáno pohřbívání uvnitř městských hradeb, byly téměř všechny kostelní hřbitovy v Paříži zrušeny.
Na hřbitově není pohřbeno příliš mnoho významných osob, snad kromě manželky a synů spisovatele André Malrauxe. V jednom z nejstarších hrobů z roku 1793 je tady pohřben Robespierrův tajemník, malíř a básník Begue, řečený Magloire (jenže to jsem zjistila až dodatečně, takže jsem tento hrob samozřejmě nenašla – protože nehledala).
Krásný vstup do jedné z mála vysokých hrobek. Většina ostatních hrobů je tady nízkých a prostých.
Žádný příbuzný. Jen mě zaujalo to jméno, taky jsem ho s jednoduchým V za svobodna nosila.
Dnešní čtvrť Charonne ve 20. obvodu byla samostatnou vesnicí až do roku 1860, kdy byla připojena k Paříži. Z Place de la Bastille do ní vedla silnice, dnešní Rue de Charonne, probíhající přes celý 11. obvod. Dnes tato ulice u hřbitova Père-Lachaise mění jméno na Rue de Bagnolet a vede přímo ke starému kostelu Sv. Germaina z 11. století, který vévodí náměstí, které bývalo hlavním prostorem staré vesnice Charonne. Před připojením k Paříži měla vesnice 800 obyvatel. Svoje letní domy si tady stavěli bohatí Pařížané, kteří zde také hledali kojné pro svoje děti.
V okolí vesnice se rozkládaly rozsáhlé vinohrady, víno zde bylo proto až dvakrát levnější než jinde a prodávalo se v takzvaných guinguettes – hospodách s tancem a zábavou. Těch tady bylo tehdy více než 100 (na 800 obyvatel!). Po připojení k Paříži však byla vesnice rychle industrializována – byly zde postaveny malé továrny, především na zpracování dřeva a výrobu nábytku, a mnoho mužů začalo dojíždět za prací do velkých továren v Paříži.
Od kostela sbíhá dolů Rue Saint-Blaise, lemovaná nízkými domy a starými pouličními lucernami. Bohužel v 60. a 70. letech byla v celé čtvrti provedena asanace celých bloků starých a hygienicky nevyhovujících domů a starých továren, z nichž některé byly nahrazeny ošklivými vysokými paneláky a jiné zase jen o něco méně ošklivými moderními činžáky. To vše samozřejmě pozměnilo charakter staré vesnice, ale i přesto zde ještě najdeme místa, která dýchají romantikou chudé zemědělské vesnice.
Pohled do jedné z bočních ulic
Na malém náměstí Place des Grès, které protíná Rue Saint-Blaise, stojí moderní fontána se sochami z mramoru a travertinu, které vytvořil sochař Daniel Milhaud v roce 1993. Na jejím místě dřív stával vesnický pranýř. Náměstí „hraje“ taky v klipu čím dál víc oblíbené zpěvačky Zaz:
Náměstí před kostelem bývalo dřív hlavním vesnickým náměstím
Jen kousek od kostela najdeme tyto dva staré domy se zvláštním schodištěm. Toho podivného zvýšení některých starých domů v Rue Bagnolet, včetně kostela Saint-Germain, si všimneme na více místech. Ulice, která dříve vedla do příkrého kopce, byla totiž v roce 1848 uměle snížena kvůli pouliční dopravě téměř o tři čtvrtě metru.
Le Bon Marché v 7. obvodu je nejstarším pařížským obchodním domem. Jeho vlastníkem je od roku 1984 skupina LVMH (Louis Vuitton Moët Hennessy), světová jednička luxusu, která i tento obchodní dům přestavěla na chrám luxusního zboží. Na rozdíl od své konkurence, hlavně Galeries Lafayette a Au Printemps, se nezaměřuje tak výrazně na turisty, nebývají v něm proto takové davy vuittonochtivých Japonek a nakupuje se v něm proto relativně ve větším klidu. Tedy, nakupuje… pokud se člověk včas probere z mdlob po pohledu na cenovky, samozřejmě. Jsou tady zastoupené ty nejluxusnější světové značky a podle toho vypadají i ceny.
Le Bon Marché byl založený v roce 1838, nejdříve jako malý obchod se čtyřmi odděleními a dvanácti zaměstnanci, postupně ho ale jeho tehdejší majitelé, manželé Boucicatovi, rozšiřovali a zvětšovali. Budova, kterou známe dnes, byla postavená až v letech 1870-1887 a na jejím projektu se podílel i Gustav Eiffel.
Pohled do interiéru ze zajímavým eskalátorem
Oddělení dárků připomínalo před vánoci nejen uměleckou galerii, ale i prostředí z pohádky tisíce a jedné noci
Sympatické je to, že přímo v prodejních prostorách obchoďáku jsou vystavována umělecká díla
Detail secesního schodiště u kavárny
Tip: Za návštěvu stojí i La Grande Épicerie – oddělení potravin s malým bufetem (s poměrně dostupnými cenami – velký sendvič se svatojakubskými mušlemi jsem tu pořídila za cenu kolem 10 Euro), které je umístěno přes ulici v samostatné budově na rohu Rue de Sèvres a rue du Bac. A taky tady prodávají (drahé) macarons od Pierre Hermé, mňam mňam.
Čtvrť Saint-Thomas-D´Acquin, 24 rue de Sèvres (na rohu rue de Babylone a rue du Bac)
To takhle jdete večer po rušné Rue Raymond Losserand ve 14. obvodu a najednou vás vtáhne dovnitř postranní ulička, pojmenovaná po slavné bitvě antického Řecka, která i potmě vypadá malebně. Je to jedna z nejkrásnějších venkovských uliček Paříže, pitoreskní a magická. Určitě se sem ještě vrátím, za denního světla a nejraději na jaře, až všechna ta zeleň, které je tady plno, pokvete.
Rue Raymond Losserand je jednou z těch pařížských ulic, kde najdete nejen spoustu restaurací a kaváren, ale i nepřeberné množství nejroztodivnějších obchůdků. Je tady také jedna pekárna vedle druhé – možná proto, že tato oblast byla tradičně místem, kde stávaly mlýny. Z těch se tady dnes nezachovalo už vůbec nic, kromě několika místních názvů – najdete tady například ulici U zeleného mlýna, U panenského mlýna i U králičího mlýna.
Přesně u této boulangerie odbočuje Rue des Thermopyles
Ve své druhé části směrem k Rue Didot je ulice víceméně prázdná, malé domky tady už podlehly času a místo teď čeká na využití. Jen doufám, že tady nepostaví paneláky jako jinde v okolí.
Tip: Pokud byste se sem dostali, nenechte si ujít rovnoběžnou a ještě užší uličku Cité Bauer, především bizarní portál domu číslo 19.
Pozdně gotický kostel, ležící na malém náměstí, které tvoří na svém dolním konci Rue Mouffetard, byl postaven na místě staré oratoře ve 12. století, ale v následujících stoletích, především v 15., byl mnohokrát přestavován a dostavován. Současný stav, jak ho vidíme dnes, spadá do roku 1655.
Kostel byl vypleněn v roce 1561 poté, co jeho katoličtí kněží zvoněním zvonů schválně rušili bohoslužbu protestantů, probíhající v blízkém „templu patriarchů“ – protestantském kostele. Ti si to nenechali líbit, sehnali souvěrce a asi dva tisíce jich katolický kostel napadlo a vyplenilo. Na oplátku byl den na to protestantský kostel vypálen a už nikdy nebyl obnoven.
Sloupy v kostele byly změněny z gotických na antické dórské až v roce 1784. Tehdy byla také vytvořena kaple Panny Marie, která zabrala místo původního hřbitova vedle kostela, ze kterého dnes nezbylo nic, kromě zazděného vchodu, který můžeme vidět z přilehlé Rue Daubenton.
Boční vchod do kostela vede přes malý romantický dvorek
Johanka z Arku, nebo také Panna orleánská, hrdinka stoleté války, která vedla francouzská vojska do boje proti Angličanům a která byla ve svých devatenácti letech roce 1430 upálena v Rouenu za kacířství a čarodějnictví, aby ji tatáž církev, která ji poslala na hranici, později rehabilitovala, blahoslavila a nakonec v roce 1920 svatořečila, má v Paříži nesčetné množství soch, jak na veřejných prostranstvích, tak v kostelích a muzeích. Socha, která nás zajímá dnes, stojí na place des Pyramides, malém čtvercovém náměstí, vtisknutém do křižovatky Rue de Rivoli a Rue des Pyramides přímo naproti Tuilerijské zahradě.
Bronzovou pozlacenou jezdeckou sochu vytvořil sochař Emmanuel Frémiet v roce 1872. Odlita byla v roce 1874, její tvůrce ji ale nepovažoval za povedenou, nechal proto odlít další (která byla umístěna v Nancy), a nakonec ještě třetí, která v roce 1899 nahradila původní originál.
Když byl v roce 1780 zrušený Hřbitov neviňátek v centru města, začalo se se zakládáním nových hřbitovů za městskými hradbami – na severu to byl hřbitov na Montmartru, na jihu Montparnasse a na východě takzvaný Východní hřbitov. Ten byl vybudovaný v roce 1804 podle návrhu architekta Brongniarta, autora pařížské burzy, na bývalých pozemcích jezuitů, ke kterým patřil i otec La Chaise, zpovědník Ludvíka XIV., jehož jméno později hřbitov dostal. V prvních deseti letech zůstával hřbitov víceméně prázdný a Pařížané své mrtvé stále pohřbívali jinde – změnilo se to až potom, co sem byly přeneseny ostatky Héloise a Abelarda, hrdinské milostné dvojice z 12. století, a také Molièra a La Fontaina. Pohřbívání na tomto místě se poté stalo takovou módou, že už v roce 1830 zde bylo 33 tisíc hrobů a jeho plocha musela být rozšířena. Pohřbených bylo ovšem mnohem víc než počet hrobek, v té době bylo ještě zvykem pohřbívání do hromadných hrobů (až 80% mrtvých) a jen ti nejbohatší a nejvýznamnější byli pohřbíváni samostatně. Jejich rodiny si také mohly dovolit nákladnou výzdobu hrobu, proto se hřbitov postupem času stal skutečnou uměleckou galerií, především ve své nejstarší části, kde hrobky vypadají jako malé domy a jsou bohatě zdobeny plastikami, vitrážemi a kamenickými díly.
Dnes má hřbitov 44 hektarů a jeho důkladná prohlídka zabere nejméně jeden celý den. Mnohé z 69 tisíc hrobů (a dalších míst v kolumbáriu) patří významným osobnostem francouzského i zahraničního veřejného života a kultury. Leží tady Felix Faure, jeden z francouzských prezidentů a spousta francouzských válečných hrdinů, maršálů a generálů ze všech historických období, i hrdina maďarské revoluce v roce 1956 Imre Nagy a někteří státníci ze zemí třetího světa, které tady smrt zastihla během jejich exilu. Z hudebního světa jsou tu pohřbeni Bizet, Bellini, Rossini, Chopin, Maria Callas i Edith Piaf, z malířů Daumier, Delacroix, Seurat, Pissaro i Modigliani, ze spisovatelů Balzac, Beaumarchais, Proust, Apollinaire i Oscar Wilde, z herců Sarah Bernhardt, český rodák mim Jean-Gaspard Debureau i manželská herecká dvojice Yves Montand a Simône Signoret.
Pro ty, kteří morbidně milují hřbitovy stejně jako já, je toto místo jedinečnou příležitostí objevovat místa posledního odpočinku svých více či méně oblíbených historických postav.
Naposledy jsem hřbitov navštívila loni před vánoci vlastně náhodou – původně jsem tam ani jít nechtěla, byla jsem tam už mockrát a teď jsem mířila jinam, ale na poslední chvíli jsem u něj vystoupila z metra a rozhodla se, že hřbitovem jen projdu na náměstí Gambetta a cestou vyfotím pro dceru hrob Jima Morrissona, zpěváka skupiny The Doors, kterou zrovna v poslední době poslouchá. Nějak jsem ovšem nabrala špatný směr, zamotala jsem se v úzkých dlouhých uličkách a nejen že jsem Jima nenašla, ale úplně regulérně jsem se ztratila. Poučení: už nikdy si nebudu myslet, že bych se tady mohla vyznat bez plánku a pokorně si ho sebou vždycky vezmu.
Hřbitovní kaple
Kromě nekonečného zástupů slavných jmen na hřbitově najdeme i celou galerii soch od známých i méně známých umělců
Další exemplář do mé sbírky bizarních náhrobků
Victor Noir, novinář, zabitý v roce 1870 ve svých 21 letech v souboji jedním z bratranců Napoleona III., má do zlatova oblýskanou bradu. Že by nějaká pověrčivost pro štěstí?
Hrob Oscara Wilda se od mé poslední návštěvy změnil. Dřív býval od země až po hlavu anděla celý pokrytý rudými otisky rtěnky, které tam nechávaly – kdoví proč – návštěvnice nejrůznějších národností. Teď je pomník vyčištěný a až do výše lidské hlavy ho před dalším podobným vandalstvím chrání sklo.
Tato ulička, ze které je jen pár kroků k hrobu Edith Piaf, byla při mé návštěvě celá lemovaná ohromnými věnci. Nepatřily slavné zpěvačce, byly na nich čínské nápisy a týkaly se černého čínského hrobu, který je vidět na fotce úplně vlevo.
Tady leží Edith Piaf. Kromě Edith, jejího otce a jejího posledního manžela je tady pohřbená i malá Editina dcerka Marcelle
Při svém bloudění jsem náhodou objevila i hroby dvou známých zpěváků. Ten první, Gilbert Bécaud, byl velmi populární i u nás a v první polovině 80. let dvakrát koncertoval v Lucerně. Mimochodem, na obou koncertech jsem byla a byl to nezapomenutelný zážitek.
Druhý zpěvák, jehž hrob jsem náhodou našla, je u nás méně známý Henri Salvador, jazzový interpret antilského původu
Tip 1: U všech vchodů najdete tabuli s vyznačením hrobů známých osobností. Tištěný plánek si také můžete vyžádat v některém z domečků správců, které stojí u všech vchodů na hřbitov.
Tip 2: Skvělý interaktivní plán hřbitova (ve francouzštině a angličtině) se zobrazením těch nejslavnějších hrobů najdete TADY. Ještě podrobnější seznam pohřbených slavných osobností, bohužel jen ve francouzštině, je uvedený na stránkách radnice 20. obvodu TADY.
Le cimetière du Père-Lachaise
hlavní vchod z Boulevard de Ménilmontant, další dva postranní vchody z téhož bulváru, jeden vchod od Place Gambetta (avenue du Père-Lachaise) a jeden od Rue de la Réunion
Otevřeno:
v zimním období po-pá 8 – 17, 30 hod, so 8,30 – 17,30 hod, ne a svátky 9 – 17,30 hod
v letním období po-pá 8 – 18 hod, so 8,30 – 18 hod, ne a svátky 9 – 18 hod
Jak se tam dostat: Metro Père-Lachaise nebo Philippe Auguste
Dnes se podíváme pozorněji do dvora jednoho z domů v rue du Cherche-Midi, kterou jsem viděli minule. Dvůr bývá běžně v pracovní dny a během pracovní doby otevřen díky tomu, že v něm sídlí několik různých kanceláří. Takových podobných dvorů, jejichž kouzlo mám moc ráda, je v ulici více, ukážu vám postupně časem ještě další dva volně přístupné.
Čtvrť Notre-Dame-des-Champs, 77-79 rue du Cherche-Midi
Dnes vás pozvu na procházku ulicí, kde se cítím tak trochu jako doma. V její těsné blízkosti, v rue l´Abbé-Grégoire, jsem bydlela při svém zatím nejdelším pobytu v Paříži, a tato skvělá pařížská ulička mě každodenně okouzlovala – její obchůdky, restaurace, bistra i malebné vnitřní dvory, z nichž některé jsou schované za vysokými starými vraty a slouží jen nájemníkům, zatímco jiné jsou přístupné i veřejnosti. Do těch se časem také ještě podíváme.
Poznámka pro francouzštináře: ten zvláštní název ulice údajně vznikl podle vývěsního štítu se slunečními hodinami.
Krásné květinářství s názvem jednoho z románů Umberta Eca – Ve jménu růže
Tento dvůr není běžně přístupný. Jen někdo zapomněl zavřít dveře.
Tip1: V ulici prý bydlí Alain Delon a Gérard Depardieu – tak je dobré se rozhlížet kolem sebe – co kdyby náhodou 🙂 Tip 2: V kolmé ulici Saint-Placide můžete najít spoustu zajímavých obchodů s módou
Čtvrť Notre-Dame-des-Champs, rue du Cherche-Midi
Jak se tam dostat: Metro Sèvres-Babylone nebo Rennes nebo St.Placide
Rue Cavalotti, do které se dnes podíváme, vede v jihozápadním cípu 18. obvodu podél jižní části hřbitova na Montmartru a na první pohled na ní není nic zvláštního.
Obyčejná ulice, lemovaná typickými pařížskými domy ze začátku 20. století s balkonky s kovovým tepaným zábradlím a s obchody v přízemí
A právě na ty obchody se zaměříme. Je jich tady víc než v jiné běžné ulici a téměř všechny jsou v původním stavu, s původními dřevěnými barevnými výklady a kovovými stahovacími roletami.
Na roletách jsou vymalovány kopie starých dobových plakátů, upozorňujích na tehdejší kabarety, divadla a šantány. Samozřejmě je vidíme jen tehdy, když jsou stažené dolů, proto je nejlepší si návštěvu uličky naplánovat na dobu, kdy jsou obchody zavřené. Já jsem to stihla o chlup, přišla jsem ráno, když už je začali vytahovat nahoru.
Tato výzdoba byla vytvořená teprve nedávno, na začátku loňského podzimu, a nahradila tu předchozí, podle mého mnohem hezčí. Ta tady byla už od roku 1994, kdy se skupina umělců, žijících v ulici, rozhodla na rolety namalovat známé obrazy slavných malířů – od Vermeera přes Toulouse-Lautreca až po Braqua. V posledních letech ale byly tyto barevné rolety tak posprejované (tupost idiotů je zkrátka nekonečná), že z původních obrazů nezbylo skoro nic, navíc by uvedení do původního stavu bylo příliš nákladné, proto se radnice rozhodla pro vytvoření nových rolet. Ty staré půvabné si můžete prohlédnout TADY, kde vidíte vždy původní roletu a tu posprejovanou.
V uličce najdeme i zajímavě vypadající restaurace, kavárny a obchody
Že by inspirace Muchou?
Ani interiéry nezůstávají nic dlužné exteriéru. Vstupní chodba jednoho z domů.
Čtvrť Grandes-Carrières, Rue Cavalotti
Jak se tam dostat: Metro Place de Clichy nebo Blanche
Boční vchod do kostela vede přes malý romantický dvorek
Hřbitovní kaple
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.