Dům, ve kterém bydlel Victor Hugo a v němž je dnes jeho muzeum, leží na krásném náměstí Place des Vosges. Hugo nebyl vlastníkem domu, ležícího ve východním rohu náměstí, ale měl v něm pronajatý 280 m2 velký byt ve druhém patře, ve kterém bydlel se svojí ženou a čtyřmi dětmi v letech 1832 – 1848. V bytě je nyní trvalá expozice, kde je vystaven Hugův nábytek, pocházející nejen z tohoto bytu, ale i z některých jeho předchozích bydlišť, obrazy, sochy a různé dokumenty, zatímco v 1. patře domu bývají pořádány krátkodobé výstavy.
V červeném salonu jsou vystaveny knihy a listiny, dokumentující Hugovo přátelství s Charlesem Dickensem, různé obrazy a Hugova busta od Davida d´Angers.
Čínský salonek, kde je vystavený nábytek z předchozího Hugova bytu
Jídelna
Hugova knihovna
Hugova ložnice
Hugova busta od Augusta Rodina
Na schodišti domu je umístěn reliéf Uctívání Victora Huga, který vytvořil sochař Henry Cros
Hugův rodný list
Maison Vicor Hugo
Hôtel de Rohan-Guéménée Marais, 6 Place des Vosges
Otevřeno denně kromě pondělí a svátků od 10.00 do 18.00 hod Vstup do stálých sbírek zdarma
Jak se tam dostat: metro Bastille, Saint-Paul nebo Chemin-vert
První z uliček, odbočující z rue des Vignoles ve čtvrti Charonne, do které se podíváme, bude Impasse Saint-Pierre. Tady si určitě přijdou na své všichni milovníci romantiky. Člověk by měl hned chuť se tam nastěhovat, dokud ovšem nenastoupí rozum a nezeptá se, jak asi obyvatelé dopravují domů těžké nákupy? Jak to dělají při stěhování? Jak se v uličce, široké tak na rozpažení, vytočí s objemnou skříní, postelí nebo kuchyňským stolem?
Čtvrť Charonne, Rue des Vignoles – Impasse Saint-Pierre
Jak se tam dostat: Metro Buzenval (zelená linka 6) nebo Alexandre Dumas (modrá 2)
Jednu část čtvrti Charonne jsme TADY už viděli před pár dny. Je to část města, kterou jsem dlouho vůbec neznala, přestože jsem o jejích zajímavostech slyšela už dávno a když jsem se tam konečně vypravila, byla jsem unešená autentičností a malebností některých koutů. Bohužel mnoho z nich v minulých desetiletích zmizelo, byly zbourány celé bloky starých domů a na jejich místě byly postaveny moderní domy, občas vysloveně ohyzdné. Čtvrť pořád ještě mění svoji tvář a spousta míst ještě na asanaci čeká, proto stojí za to se sem vydat dřív, než beton pohltí to zajímavé, co přispívá ke kouzlu této dříve venkovské části Paříže.
Dnes vás pozvu do rue des Vignoles, uličky, která svým názvem napovídá, že byla postavena na místě starých vinohradů, které na místních svazích dřív ležely. Ulice, která vznikla kolem roku 1830, zachovává klikatou trasu původní cesty mezi vinohrady a na obě strany z ní vybíhají uzounké uličky, které údajně sledují původní stezky mezi jednotlivými částmi vinohradů. Na nich byly kolem roku 1870 postaveny domy pro dělníky, poté, co se čtvrť po připojení k Paříži začala rychle rozrůstat. Některé z těchto starých uliček už neexistují a na jejich místě vyrostly paneláky, jiné jsou zanedbané a těsně před rekonstrukcí nebo zbouráním, jiné byly opraveny a ještě další přežívají ve své ošuntělé kráse. Upřímně řečeno, ty mě zajímají nejvíc.
Dnes si ukážeme některé části rue des Vignoles, příště přijdou na řadu ty nejpůvabnější boční uličky a průchody.
Naše procházka začne na horním konci ulice, na křižovatce s rue des Orteaux, nedaleko od jižní části hřbitova Père Lachaise. Hned na rohu jsem se zastavila u obchodu se starožitným nábytkem. Kromě něho tady prodávají i staré reklamní cedule a spoustu dalších zajímavých doplňků do interiéru.
Hned vedle mě zaujala tahle výloha výtvarné školy
Na začátku ulice nás nesmí odradit vysoké paneláky, které nahradily původní zbourané domy. Jak to tady vypadalo dřív nám ukáže druhá strana ulice, kde právě probíhá rekonstrukce úzké Impasse Satan (mimochodem, z druhé strany k této Satanově uličce míří Passage Dieu, Boží pasáž). Je jenom dobře, že tady barbarské bourání nepokračuje a že v poslední době tady jdou spíš cestou záchrany starých domů.
Jedna z těch méně vábných uliček
Street art…
… a pár pohledů na místní kolorit.
Čtvrť Charonne, rue des Vignoles
Jak se tam dostat: od metra je to trochu dál, nejbližší stanice je Buzenval (zelená linka 6) nebo Alexandre Dumas (modrá 2)
Na rozlehlém náměstí před kostelem Saint-Sulpice stojí Kašna čtyř biskupů, postavená v roce 1844 architektem Viscontim.
Ve čtyřech výklencích pod kamenným baldachýnem sedí biskupové Bossuet, Fénelon, Massillon a Fléchier
Fénelon, arcibiskup z Cambray
Z vyššího hranatého bazénku přepadává voda do nižšího, kterému dominují sochy kamenných lvů
Jan Šmíd uvádí v jedné ze svých knih o Paříži, že v těch velkých oknech přímo nad hlavou lva bydlí slavná a krásná herečka Cathérine Deneuve. Musela by to být opravdu náhoda, kdyby ji tam někdo z nás potkal, ale třeba se to někomu povede…
Impozantní kostel Saint-Sulpice na stejnojmenném náměstí na mě vždycky působil tak ohromně a strašidelně, že jsem se ani nedivila, když si ho spisovatel Dan Brown vybral do své knihy Šifra Mistra Leonarda jako místo pro noční návštěvu zločinného mnicha Silase, který v něm hledal grál a následně vraždil. Pod 34 metrů vysokou kopulí dómu a temnými klenbami jsem se nikdy necítila dobře.
Kostel působí majestátně už zvenku svým průčelím s balustrádami a dvěma vysokými věžemi. Ty vypadají na první pohled stejně, ale ta pravá je nedokončená, je nižší a méně zdobená než levá. Dnešní fasáda kostela se liší od původního návrhu architekta Servandoniho, která byla jemnější a které dominoval zdobený fronton. Ten byl sražen dolů bleskem a už nikdy nebyl nahrazen.
Kostel je dlouhý 113 metrů a široký 58 metrů. Byl postavený opatstvím Saint-Germain-Des-Prés na místě, kde stával už dříve kostel z 12. století. V 16. a 17. století byl vícekrát přestavovaný a zvětšovaný a na jeho stavbě a následných úpravách se vystřídalo šest architektů. Tím prvním byl Daniel Gittard, který vytvořil návrh v typicky jezuitském stylu -jednolodní stavbu ve tvaru kříže, obklopenou bočními kaplemi, nepříliš vystupující transept s kopulí nad křížením a vysoká okna.
Zajímavé varhany z roku 1776 jsou největší a údajně i jedny z nejlepších ve Francii
Kapli sv. Andělů, která je první vpravo od vstupu do kostela, vyzdobil v letech 1849 – 1861 Eugène Delacroix. Tady vidíme fresku na levé straně kaple, Jakuba zápasícího s andělem.
I když největší hysterie kolem Šifry mistra Leonarda už pominula, velká část návštěvníků kostela hledá ze všeho nejdříve tenkou mosaznou linii, která kostel protíná napříč ze severu na jih. Je to meridián, poledník, ukazující pravé poledne.
Poledník půlí bílý mramorový obelisk, stojící u stěny kostela a sloužící jako gnómón. Ten tady byl vytvořen v roce 1744 astronomy z pařížské observatoře na základě žádosti místního faráře, který si přál sám přesně určovat dobu jarní rovnodennosti a tedy i velikonoc. Každý den prochází sluneční paprsek čočkou, umístěnou v okně jižního transeptu, a v závislosti na roční době se dotkne mosazné linie v různé vzdálenosti od obelisku. O jarní rovnodennosti dosahuje k destičce, vsazené do podlahy. Uf, takhle jsem to pochopila a omlouvám se za svoji primitivitu odborníkům na astronomii, kteří by na tuhle stránku náhodou zabloudili.
Pokud máte rádi moderní sochařství, možná vás zaujme pět a půl metrů vysoká socha z nerezové oceli, stojící na betonovém soklu v blízkosti Place Colonel Fabien v 10. obvodu. Pod názvem L´homme déchiré, Rozervaný muž, ji v roce 1986 vytvořil jako poctu spisovateli Albertu Camusovi sochař Michel Poix. Socha má symbolizovat komplexní Camusovu myšlenku.
Socha je obklopená vysokými moderními domy, tvořícími promenádu v Rue Albert Camus, vedoucí k soše.
Bývalé římské lomy na jižním předměstí Paříže se v 18. a 19. století proměnily na katakomby, kam byly přeneseny ostatky z „přelidněných“ a zrušených pařížských hřbitovů. Prvním z nich byl Hřbitov neviňátek, který se nacházel v blízkosti dnešního centra Les Halles a který byl zrušený v roce 1785, po deseti stoletích používání, kdy se zde nahromadilo ohromné množství ostatků, které představovaly pro obyvatele rychle se rozvíjejícího města hygienické nebezpečí. Po dva roky se každý večer za tmy vydávalo na cestu procesí vozů plných lidských kostí, doprovázených zpívajícími knězi. Postupem času sem byly odvezeny kosti i z jiných rušených hřbitovů uvnitř tehdejších hradeb města. Uložení kostí do nepoužívaných lomů bylo tehdy spojeno i s jejich průzkumem, stabilizací a zpevněním, protože při rychle se rozvíjející výstavbě v jižní části Paříže hrozily zřícením.
Stěny katakomb jsou doslova od země až po strop vyplněny kostmi a lebkami. Odhaduje se, že se tady nachází ostatky až šesti miliónů lidí.
Bohužel je to jedna z pařížských památek, odkud nemůžu posloužit vlastními zkušenostmi, nešla bych tam, ani kdyby mě za to platili. Ne kvůli kostrám a lebkám, ty mi tak nevadí, ale mé klaustrofobii nedělá dobře podzemí.
Jen jsem četla, že si máte vzít dobré boty, teple se obléct (uvnitř je 14°C) a hlavně se obrnit trpělivostí – na vstup bývají poměrně dlouhé fronty.
Vstup do katakomb najdete v malém zeleném domku na kraji parčíku uprostřed Place Denfert-Rochereau
Kolem křižovatky La Fourche, kde jsme předminule viděli Cour Saint-Pierre, leží další úzké uličky a průchody. Dnes se podíváme do další z nich, do úzké a pitoreskní průchozí uličky s názvem Passage Saint-Michel, plné zajímavostí.
Hned při vstupu do uličky nás zaujme vysoká úzká červená zvonice kostela sv. Michala. Jeho stavba byla sice zahájena v roce 1913, ale během 1. světové války se zastavila a dokončena byla až roku 1934, přestože byl kostel už od roku 1925 používán. Stojí na místě, kde už předtím stával provizorní kostelík z roku 1858.
Vlevo Panna Marie, vpravo francouzský svatý Saint-Vincent de Paul
Kostel má dvě fasády umístěné kolmo k sobě, přesně podle dispozice uličky, ve které leží. Monumentální zvonice s bočním vchodem vede do uličky Passage Saint-Michel, zatímco tento hlavní vchod je orientován do rue Saint-Jean. Upřímně řečeno, ten postranní vchod se mi líbí víc.
Vedle hlavního vchodu můžeme vidět sochu archanděla Michala, která byla původně umístěná na špičce zvonice, před několika lety ale hrozilo její zřícení a musela být proto snesena dolů a nahrazena.
Čtvrť Epinettes, 12 bis rue Saint-Jean a Passage Saint-Michel
Koncertní sál Olympia je nejstarší music-hall v Paříži, jehož historie sahá až do roku 1888, kdy byla na dvoře jednoho z domů v blízkosti kostela sv. Madeleine postavená dřevěná horská dráha, o pár let později zavřená z příkazu pařížského prefekta, který se obával požáru. Majitel atrakce Joseph Oller, kterému v té době patřil také kabaret Moulin Rouge, nechal proto na stejném místě postavit velký sál pro 2000 lidí, kde v roce 1893 začal předvádět různá vystoupení tanečníků, artistů, hadích mužů a podobně. Po 1. světové válce, během níž byl sál uzavřený, se nový majitel začal orientovat spíš na vystoupení zpěváků, později na divadelní a filmová představení.
Nejslavnější éra Olympie ale začíná po rekonstrukci sálu po 2. světové válce – v roce 1954 byl do jejího čela jmenovaný Bruno Coquatrix, který se později stal jejím majitelem, který tady pořádal koncerty všech slavných francouzských zpěváků. Zpívala zde Edith Piaf, Brel, Brassens, Aznavour, Barbara, Dalida, Ferré, Montand a mnoho dalších, včetně největších světových hvězd, počínaje Frankem Sinatrou a Marlène Dietrich, přes Beatles a Rolling Stones až po Iggyho Popa nebo Lennyho Kravitze.
Po velké rekonstrukci v roce 1997, kdy byl starý sál zbourán a na jeho místě byla postavena jeho modernější kopie, přičemž zůstal zachován stejný uliční portál, pokračuje sál ve staré tradici. Jsou v něm pořádány koncerty francouzských i zahraničních zpěváků a skupin i vystoupení různých bavičů a herců.
Uvnitř v Olympii jsem bohužel ještě nebyla, skoro pokaždé, když jedu do Paříže, se sice dívám na program, ale nikdy mě tam nic neuchvátí – většinu zpěváků neznám a obvykle ani ti, jejichž jména znám, mě moc nezajímají. Vloni v létě jsem zjistila, že bude na podzim v Olympii vystupovat Charles Aznavour, jenže lístky už byly beznadějně vyprodané. To mě hodně mrzelo, za něho bych byla ochotná dát i tu vysokou částku za vstupenku. Bohužel je dost možné, že podobná příležitost se už opakovat nebude – Aznavourovi je 88 let a kdoví, jestli bude ještě vystupovat.
Psaní o Olympii jsem pořád odkládala na dobu, až se tam konečně dostanu a až se mi podaří udělat nějaké fotky uvnitř. Nedávno jsem už byla hodně blízko, při plánování své březnové cesty do Paříže jsem totiž zjistila, že zrovna v té době bude v Olympii hostovat můj oblíbený italský zpěvák Lucio Dalla. Byla to příležitost se do Olympie vydat, navíc na internetu byly ještě volné vstupenky, napsala jsem proto své pařížské kamarádce, jestli půjde na koncert se mnou. Když jsem si tentýž den, 1. března večer, pustila počítač, odpověď od kamarádky tam sice ještě nebyla, ale na italském Yahoo na mě jako první vyskočila nejnovější zpráva – tentýž den ráno zemřel Lucio Dalla na infarkt během svého turné ve Švýcarsku. Bylo mu 59 let.
Další z malebných uliček, které mě v Paříži tak přitahují. Není to vlastně nic víc než štěrbina mezi dvěmi bloky vysokých činžáků nedaleko Place de Clichy, zahrazená kovovou mříží. V roce 1990 měla dokonce zmizet z mapy a zdejší domy a ateliéry umělců měly být zbourány. Místní obyvatelé se ale nedali, vytvořili sdružení za záchranu uličky a skutečně se jim podařilo bourání zabránit. Spolupráce se jim tak zalíbila, že od té doby pořádají každoročně, většinou na začátku června, festival hudby a umění, kdy tichá a klidná ulička ožije desítkami umělců, kteří zde vystavují svoje díla nebo zpívají. Já jsem ji v zimním dopoledni zastihla prázdnou a ospalou, ale na letošní festival se půjdu podívat.
Čtvrť Épinettes, Cour Saint-Pierre (mezi č. 47 a 49 na Avenue de Clichy)
Fotka interiéru převzata z Wikipedie
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.