Ne, nehodlám se oblékat do černého, vázat si přes obličej šátek, demonstrovat a mávat nad hlavou rudou vlajkou. Jen vám chci ukázat zajímavou slepou uličku ve 20. obvodu, celou natřenou na rudo-černo, ve které má sídlo CNT – Conféderation nationale du travail, Národní konfederace práce, bizarní anarchisticko-odborářská organizace, založená v roce 1946 exilovými španělskými revolučními odboráři. S minimálním počtem členů, duchovní dědicové španělských povstalců působí vesele ve francouzské společnosti, štěpí se na malé rozhádané skupinky, opakují revoluční hesla a zřejmě sami ani nevědí co chtějí.
Jejich sídlo ve starých dílnách je ve 20. obvodu raritou, přestože tady už v zadní části nefunguje kavárnička, která tu prý bývala. Zato sem můžete chodit na kurzy španělštiny nebo dokonce flamenca – španělské kořeny organizace se nezapřou ani dnes.
Je to pravděpodobně ten nejzvláštnější památník v Paříži. Narazila jsem na něj na Champs de Mars pod Eiffelovkou víceméně náhodou a ze všeho nejdřív mě zarazily nejrůznější zednářské symboly, kterými je pokrytý. Po důkladné prohlídce a vyfotografování jsem později začala pátrat na internetu, co jsem to vlastně objevila – a překvapení bylo o to větší, že se jedná o dílo českého sochaře Ivana Theimera.
Pomník byl vytvořený v roce 1989 k 200. výročí Velké francouzské revoluce a odhalil ho tehdejší prezident François Mitterrand. Pomník je inspirován egyptskými chrámy a je na něm upevněná bronzová deska s textem Deklarace práv lidských a občanských, která byla přijatá 26.8.1789. Stejně jako oba obelisky, které jsou jeho součástí, je celý pokrytý zednářskými znaky a symboly – rovnostrannými trojúhelníky, zednářským okem, pyramidami a různými texty.
Památník je v současné době ve špatném stavu – je posprejovaný a s ulámanými částmi plastik
Když se při pátrání po informacích o pomníku začnete probírat francouzskými odkazy, nemůžete minout nejrůznější stránky a blogy, zabývající se ezoterikou a zednářstvím, které dopodrobna rozebírají jeho význam pro světové zednářství a rozvíjejí nejrůznější teorie o spiknutích a tajných liniích, vedoucích v Paříži mezi jednotlivými památkami (a pomník prý právě na jedné takové stojí), které tvoří údajně pomyslný zednářský trojúhelník, nebo ještě lépe, zednářský znak kružítka a úhelníku. Do těchto teorií zaplétají i skleněnou pyramidu (sic!) v Louvru, nádvoří Královského paláce a další památky ve městě. Nejsem moc velký obdivovatel teorií o celosvětovém zednářském spiknutí o ovládnutí světa, vlastně je ani neberu vážně, ale pro toho, kdo se o tyto věci trochu zajímá, to určitě může být další materiál k přemýšlení. Samozřejmě včetně nejrůznějších umělých teorií o tom, proč právě Theimer a proč právě v době vlády prezidenta Mitterranda.
Mimochodem, Ivan Theimer, který žije a pracuje ve Francii (a střídavě i v Itálii) už od roku 1968, vytvořil v 80. letech i soubor obelisků právě pro zahradu prezidentského Elysejského paláce.
… jenže se obávám, že tak velká nebudu nikdy. To mi ale nebrání v tom, abych o tom aspoň nesnila. Už mám dokonce i vybráno, kam přesně to bude. Vesnička, do které jsem se zamilovala, se jmenuje Fayence a leží na strategicky výhodném místě – je to odtud padesát kilometrů k moři do Fréjus, padesát kilometrů ke kaňonu Verdon a dalších padesát kilometrů do voňavého Grasse. Leží tak trochu v kopcích, takže tam není takové vedro jako na pobřeží, okolí je plné zajímavých a malebných míst, jídlo je vynikající a lidé přátelští. Co jiného bych si mohla přát? Jedině snad uskutečnění tohoto
Zatímco Vítězné nádvoří muzea Carnavalet, které jsme viděli minule, bylo vznešené a impozantní, nádvoří Jindřicha IV., přiléhající k sálům, ve kterých jsou vystaveny historické vývěsní štíty, je vlastně jen taková menší zahrádka s prostými bylinkovými záhony, ohrazenými proutím.
Nádvoří dominuje bronzový jezdecký reliéf krále Jindřicha IV. od sochaře Lemaitra z roku 1838, orámovaný obloukem se zlatou mozaikou. Původně zdobil fasádu pařížské radnice, ale po požáru, založeném komunardy v květnu 1871, skončil tady v muzeu.
To hlavní, kvůli čemu vás dnes na nádvoří zvu, ovšem výjimečně není Jindřich IV., ale vysoký dřevěný sloup, který stojí v jednom z rohů. Jde o l´Arbre de Jessé, Jišajův strom, bývalé domovní znamení ze 14. století, které do roku 1900 stávalo na rohu jednoho z domů v rue Saint-Denis, a které znázorňuje genealogický strom Ježíšovy rodiny (Jišaj byl otcem krále Davida a dědem Šalamouna a z jejich rodu pochází i Josef, Ježíšův otec). Dům byl sice zbořen, ale devět metrů vysoký sloup byl zachován a uložen v muzeu.
.
Šest století bohužel udělalo svoje a dubové dřevo je tak zničené, že jednotlivé figury nejdou ani rozeznat – natož poznat kdo je kdo. Na vrcholku by nicméně měla údajně stát Panna Marie.
Muzeum Carnavalet má také, kromě sbírek, nádherné nádvoří se zahradou. Vlastně dvě. Dnes se podíváme na to větší, které je galerií s otevřenými arkádami rozdělené na dvě poloviny. Z tabulky na nádvoří jsem minule ke svému velkému překvapení zjistila, že dispozice nádvoří, tak jak ho vidíme dnes, není původní, ale že ke starému paláci byla po 1. světové válce přistavěna na nádvoří boční křídla, která věrně reprodukovala ta původní, a která měla zvětšit výstavní plochu. Pod arkádami nádvoří jsou umístěny další exponáty – ozdobné architektonické prvky z různých zaniklých paláců i cenné náhrobní kameny.
Samozřejmě nesmí chybět ani typická francouzská úprava zahrady.
Brána, vedoucí z nádvoří do rue des Francs Bourgeois. Většinou bývá otevřená a vstupuje se přes ni na krátkodobé výstavy, ale pokud ji najdete zavřenou, stačí obejít palác z druhé strany – další vstup je v rue Sévigné.
Na terase před pavilonem Choisel, ve kterém se konají krátkodobé výstavy, je umístěná socha, která nám může být povědomá. Je to originál alegorie Vítězství, která stojí na vysokém sloupu nad Palmovou fontánou na place du Châtelet a která byla v roce 1898 nahrazena kopií. Tento originál, s původním názvem Nesmrtelnost, který vytvořil sochař Boizot, se sem do muzea dostal v roce 1950. Jen pro srovnání pohled na sloup, stojící na Palmové fontáně:
Jedním z nejkrásnějších pařížských muzeí je to, které se věnuje historii města. Sídlí ve dvou rozlehlých palácích v srdci čtvrti Marais a není v lidských silách prohlédnout si je naráz při jedné návštěvě – je dobré se sem znovu a znovu vracet a objevovat další zajímavosti. V muzeu najdeme velké množství památek na historii hlavního města, které ilustrují vývoj města od prehistorie až po začátek minulého století – malby, kresby, sochy, dekorační předměty, numismatická sbírka, dokumenty i předměty běžného dne. Výhodou je, že vstup do muzea je zdarma, není proto problém zastavit se v něm kdykoliv, když jde člověk kolem a má chvilku času, aby si mohl prohlédnout další část bohatých sbírek.
Oba historické paláce ve čtvrti Marais, v nichž muzeum najdeme, jsou spolu propojeny. Ten, který dal muzeu jméno, byl postavený v roce 1544, současný vzhled ale pochází z renesanční přestavby v roce 1655. Muzeum původně sídlilo jen v tomto paláci, ale v 60. letech 20. století už byly sbírky tak rozsáhlé, že se muzeum muselo rozšířit i do vedlejšího paláce Hotel de Peletier de Saint-Fargeau, ve kterém jsou umístěny především celé zachovalé interiéry z různých pařížských paláců.
Po vstupu do muzea z rue Sévigné jsou na řadě jako první sály, věnované Paříži v 16. století. Je to moje oblíbené období a proto se tady zastavím pokaždé, i když mám v plánu prohlídku jiné části muzea. V interiérech, zařízených v duchu té doby, najdeme spoustu obrazů, které nám ukazují, jak tehdy město vypadalo.
Pohled na nově postavený Pont Neuf. Socha Jindřicha IV. tehdy ještě na mostě nestála, v pozadí vidíme ostrou špičku Sainte-Chapelle a hned za ní hranoly věží Notre-Dame. Dnešní Square Vert-Galant je vidět v popředí jako zelení zarostlý neupravený cíp ostrova.
Z mostu Pont Neuf se zachovaly pouze čtyři původní maskarony. Ty dnešní jsou samozřejmě kopiemi a všechny čtyři historické jsou vystaveny v muzeu..
Ve stejném sále najdeme i tuto bystu mého oblíbence krále Jindřicha IV. Navarrského. Vytvořil ji sochař Michel Bourdin někdy na konci 16. století a údajně jde o odlitek z královy posmrtné masky – jiné prameny ovšem udávají, že je to nepravděpodobné, že na to je výraz krále příliš „živý“.
Hned vedle šibalského výrazu oblíbeného krále narazíme na podezřívavý a nesympatický pohled jeho druhé manželky Marie Medicejské. Jindřich si Italku vzal poté, co zapudil svoji první manželku – svoji sestřenici Markétu z Valois, řečenou Margot (ano, tu královnu Margot, o které psal Dumas), protože nutně potřeboval dědice, kterého mu Margot nemohla dát. Marie mu během jejich krátkého desetiletého manželství dala hned šest potomků – prvním ze synů byl budoucí král Ludvík XIII.
Několikrát jsem se setkala s názorem, že muzeum je určeno spíše pro Pařížany a ne pro turisty, zvláště ne pro ty, kteří nemluví francouzsky a nedokáží si proto vychutnat ta kvanta dokumentů, které jsou zde vystavovány. Přesto jsem přesvědčená, že si v muzeu každý najde to, co ho zajímá – například část, kde jsou vystavovány staré znaky domů, vývěsní štíty i celé interiéry obchodů (včetně toho, který vytvořil Alfons Mucha pro zlatnictví Fouquet). Některé z nich byly zachráněny na poslední chvíli z demolovaných domů a jsou proto důležitou památkou na Paříž, která dnes již neexistuje.
Reklamní poutač zlatnického obchodu Au nègre, který sídlil na bulváru Saint-Denis. Poutač pochází z první čtvrtiny 19. století.
Zachované křídlo starých dveří pařížské radnice, které přežilo velký požár v květnu 1871, kdy radnici zapálili komunardi. Bronzová hlava medúzy pochází z roku 1653.
A jen malá ukázka některých interiérů z paláce Peletier:
Část modrého salónu Ludvíka XV.
Kromě stálých sbírek jsou v muzeu organizovány krátkodobé výstavy – ta současná, která trvá do 29. července, je věnována slavnému fotografovi Eugènu Atgetovi, který zdokumentoval město takové, jak vypadalo na přelomu 19. a 20. století.
Ne že bych vám tady musela ukazovat každý kostel, na který v Paříži narazím, tento mě zaujal vlastně jen proto, že je zasvěcený „našim“ slovanským svatým Cyrilovi a Metodějovi. No a protože dnes slavíme jejich svátek, na jejich kostel ve čtvrti Charonne se podíváme zblízka. Upřímně řečeno, zvenku jako žádný významný monument nevypadá, lehce ho v okolní zástavbě přehlédnete a dokonce i když o něm víte, může se stát, že nenajdete vchod – ten se totiž nachází v 1. patře, zatímco v přízemí je nějaký společenský sál.
Stavba tohoto původně luteránského kostela byla zahájená už v roce 1932 a grandiózní projekt předpokládal postavení vysoké věže a velkého vchodu se sochami obou světců. Bohužel práce na stavbě se zastavily během války a když byly v roce 1950 obnoveny, hlavní architekt Vidal zemřel. To opět zpomalilo práce a změnilo projekt, který nakonec nebyl dotažen do konce a kostel byl dostavěn v podobě, která dokonce vedla místní radnici v 70. letech k úvaze, že ho zboří, protože příliš hyzdí čtvrť. Kostel zachránil příchod chorvatské menšiny do čtvrti Charonne, která ho v roce 1991 přestavěla (snížením jeho výšky vznikl onen divný sál v přízemí) a zřídila tady Chorvatskou katolickou misii.
Vitrážová okna pocházejí z roku 1962 a vytvořil je P. Peugniez
Oltář, křtitelnice a ostatní mramorové předměty v kostele byly vytvořeny Chorvaty z mramoru z ostrova Brać
Protože v kostele nebyla žádná socha ani obraz sv. Cyrila a Metoděje, mladý chorvatský malíř Veljko Vidak namaloval tento obraz, který byl odhalen 14. února 2009, kdy oba svatí slaví svůj svátek podle francouzského kalendáře. Na obraze je hlaholicí napsaný text Otčenáše.
Ohromnou kamennou kašnu, kryjící štítovou zeď v řadě domů na place Saint-Michel, nemine žádný návštěvník Paříže. Náměstí za mostem je centrem Latinské čtvrti, Pařížané si tam dávají sraz jako Pražáci u koně a právě tady v minulosti začínala všechna studentská povstání a boje.
Kašnu, vysokou 26 metrů, vytvořil architekt Gabriel Davioud v roce 1860 a je to poslední kašna v Paříži, která byla postavená podle renesančního modelu, umístěného u zdi – všechny další kašny a fontány už stojí volně uprostřed prostoru. Kašna byla postavena také jako připomínka kaple sv. Michaela, která stávala na blízkém ostrově Île de la Cité.
Hlavním motivem kašny je socha archanděla Michaela, vítězícího nad ďáblem, jako znázornění vítězství dobra nad zlem. Inspirací k soše byl Raffaelův obraz sv. Michaela s drakem, který visí v Louvru. Socha je umístěná ve výklenku a po stranách ji lemují vysoké korintské sloupy z červeného mramoru, na jejichž vrcholcích stojí bronzové sochy čtyř základních ctností – statečnosti, moudrosti, spravedlnosti a mírnosti. Po stranách kaskády jsou umístěny dvě sochy okřídlených draků.
V horní části štítu kašny je umístěný znak Paříže
Před kašnou se pořád něco děje. Já jsem se tam minule zastavila u skvělých tanečníků street-dance.
V roce 1878 byla pro Světovou výstavu v Paříži postavená kovová lávka Passerelle de Passy, která spojila břehy 7. a 16. obvodu s Île aux Cygnes, a která byla v roce 1902 nahrazena novým, 246 metrů dlouhým dvoupatrovým mostem Acqueduc de Passy, který měl být používán jak pro metro tak i pro silniční provoz. V roce 1942 byl most zrekonstruován a přejmenován na Pont Bir-Hakeim, podle strategického místa v libyjské poušti, které francouzská armáda bránila v roce 1942 téměř dva měsíce před velkou přesilou německé a italské armády, vedené generálem Rommelem, až do doby, než dorazila britská armáda.
Kovové plastiky na středních pilířích jsou dílem sochaře Gustava Michela. První z nich představuje kováře, druhá lodníky, kteří připevňují lany znak Paříže.
Střední část spodní vozovky slouží pěším a cyklistům
Na mostě byly natočeny scény do několika filmů – asi nejznámější je Poslední tango v Paříži a Strach nad městem. Méně známé už je, že se na mostě odehrává klip k písničce Come back to me od Janet Jackson.
Poslední tango v Paříži od Bernarda Bertolucciho a Maria Schneider s Marlonem Brando
Strach nad městem a neprůstřelný a neporazitelný Belmondo – úryvek je dlouhý, most je vidět v cca 8:30 min
V dolní části Rue des Vignoles ve 20. obvodu, kterou jsme už viděli TADY i v několika dalších příspěvcích o pasážích, které jsou kolem ní rozloženy, byl v roce 2009 realizován jedinečný projekt absolutně ekologických staveb. Na místě dvou starých zbouraných uliček tak vznikla malá bio a eko čtvrť, v níž jsou domy postaveny pouze z cihel, dřeva a zinkového plechu a kde jsou vysazeny rostliny, které nepotřebují uměle hnojit. V několika domech, které byly postaveny tímto způsobem, vznikla stovka malých sociálních bytů. a dvanáct ateliérů.
V dálce věž moderního kostela St. Jean Bosco
Jak se vám projekt líbí? Určitě je to záslužný pokus o něco nového, ale já si nejsem tak úplně jistá, jestli se do této části Paříže zrovna hodí – a navíc mi připadá, jako by zapomněli sundat lešení. Jen pro srovnání, tyto dřevěné domy byly postavené na místě dvou starých uliček, zcela srovnaných se zemí. Podle knihy Paris retraversé, jejímž autorem je fotograf Jean Mounicq a z níž jsem pořídila následující fotky, v roce 1979 vypadaly obě uličky takto:
Impasse des Crins
Impasse de Casteggio
Kdybych si měla a mohla vybírat bydlení v této čtvrti, spíš bych volila vedlejší uličku Impasse des Souhaits – také byla celá zrekonstruovaná a byly v ní postavené nové domy – jen vypadají tak nějak lidštěji a půvabněji.
Čtvrť Charonne, Impasse de Casteggio, Impasse des Crins, Impasse des Souhaits
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.