Paříž pro pokročilé

Pořád čekám, až budu někdy v Paříži v době, kdy se konají Dny evropského dědictví nebo jakékoliv jiné dny otevřených dveří v některých velkých palácích, jako je třeba Senát (Lucemburský palác) nebo pařížská radnice – a nebo taky Bourbonský palác, v němž má sídlo Národní shromáždění. Ten prý byl letos přístupný právě ve Dnech evropského dědictví, jenže já jsem tam byla, bohužel, o týden dřív. A možná by se mi stejně ani nechtělo stát v té dlouhé frontě, o které jsem četla na internetu.

My se dnes proto zatím podíváme jen na hlavní vstup do sídla Národního shromáždění. Bývalý Bourbonský palác stojí u mostu Pont de la Concorde, ke kterému se obrací svým sloupovým portálem, který v ose přes place de la Concorde a rue Royale koresponduje s kostelem sv. Marie Madeleine. Ten portál, vedoucí k řece, je ovšem falešný, ve skutečnosti se do paláce vstupuje z druhé strany, z place du Palais Bourbon.

 

Bourbonský palác byl postavený v letech 1722 – 1728 pro vévodkyni z Bourbonu, uznanou nemanželskou dceru krále Ludvíka XIV., kterou mu porodila jeho milenka paní de Montespan. Byl to údajně první palác, který byl v té době postavený „pro pohodlné bydlení“ a ne jen na reprezentaci, jak bylo tehdy zvykem. V roce 1764 palác nechal přestavět a rozšířit prince de Condé, vnuk původní majitelky, který nechal přistavět dvě boční křídla a k paláci připojil i blízký palác Lassay. V době Francouzské revoluce byl palác zkonfiskovaný a sloužil jako sídlo Rady pěti set, dolní sněmovny revolučního zákonodárného sboru. Později se v restituci vrátil princi de Condé, ten ho ale opět pronajal státu, který ho definitivně odkupuje v roce 1827.

Od té doby palác sloužil a slouží zákonodárcům, nejdříve horní a později dolní sněmovně, s krátkou výjimkou 2. světové války, kdy si tady udělalo svoje sídlo německé velitelství tzv. Velké Paříže.

 

Socha na náměstí před palácem pochází z roku 1849, vytvořil ji sochař Jean-Jacques Feuchère a nejdříve nesla název Constitution – Ústava, který byl později, po změně režimu, změněn na méně kontroverzní La Loi – Zákon. V pravé ruce drží socha žezlo, zatímco v levé tabulky se zákonem. Za povšimnutí stojí to, že ruka je oblečená v rukavici – zednářském symbolu moci a síly.

Zajímavostí je, že socha byla umístěná na sokl, který tady stál už mnohem dříve a na kterém měla stát původně socha krále Ludvíka XVIII.

 

 

Náměstí bylo nově upraveno v roce 2000, stala se z něho pěší zóna (samozřejmě až na oblast těsně před vchodem, kudy vjíždějí a vyjíždějí auta s poslanci). Bylo doplněno nové osvětlení a úprav se dočkaly i okolní ulice, kde – určitě k velké radosti obyvatel – byl omezen provoz a snížen počet míst k parkování.

Jak se tam dostat: metro Assemblée nationale (linka 12)

Vy všichni mí pravidelní čtenáři už víte, že mám úchylku na malé, úzké, zelení zarostlé a ideálně trochu ošuntělé a malebným haraburdím zastavěné uličky. Nelituji námahy a pokud dostanu tip na něco podobného, jsem schopná a ochotná jet přes půl Paříže, jen abych se tam prošla a nasála atmosféru (pro podobně postižené doporučuji návštěvy podobných míst dopoledne v pracovní dny, místní obyvatelé tam většinou žijí doslova na ulici a i když je většina těch uliček veřejně přístupná, nevidí moc rádi, když se jim tam producírují cizí lidé s foťákem).

Tipy většinou nacházím na blozích pařížských blogerů, v průvodcích nebo v knížkách. Uličku, kterou vám ukážu dnes, jsem si ale našla úplně sama náhodou a jsem na to pořádně pyšná, protože stojí za to. Leží v místech, kde byste něco podobného nečekali – v blízkosti Porte de Clignancourt, rušného místa na severu města, kde se staré oprýskané činžáky mísí s ošklivými domy ze 60. a 70. let a kde se proud aut a autobusů vlévá pod opravdu odpudivý podjezd pod okružním bulvárem. Tak tady, prosím, doslova jen pár metrů od této pekelné křižovatky, jsem našla toto snové místo.

 

Villa des Tulipes – Tulipánová ulička – je dlouhá skoro dvě stě metrů a široká jen tři metry. Obyvatelé využili každé volné místečko k jejímu zkrášlení.

Když Tulipánová, tak tedy tulipánová

Na podobném místě kvetou i popelnice

Kocour se lísal přesně do okamžiku, než jsem na něj namířila foťák. Pak prý se mnou už komunikovat nebude.

Líbila se vám villa des Tulipes? To ale ještě není všechno. Příště přijde pokračování, takové, že jsem jen nevěřícně kroutila hlavou, když jsem to uviděla poprvé.

Čtvrť Clignancourt, Villa des Tulipes

Jak se tam dostat: metro Porte de Clignancourt (linka 4)

Centrem starého opatství Val-de-Grâce je barokní kostel, zasvěcený Panně Marii, který navrhl architekt François Mansart v polovině 17. století. Kostel nechala postavit královna Anna Rakouská, manželka Ludvíka XIII., jako poděkování za narození syna a následníka trůnu.

Základní kámen k novému kostelu položil se svojí matkou sám dauphin Ludvík, když mu bylo sedm let. Královna při stavbě kostela a přestavbě přilehlého opatství hodlala vynaložit veškeré náklady, „aby světu zanechala důkaz o své zbožnosti“.

Vznikl tak jedinečný areál, který dodnes udivuje svojí nádherou. Za brány kláštera, ve kterém dnes sídlí muzeum vojenského lékařství, jsme se podívali minule, dnes si prohlédneme kostel.

 

Patrová fasáda kostela, postaveného na půdorysu latinského kříže, je členěná korintskými sloupy. Ty spodní dvojité nesou trojúhelníkový fronton, pod nímž je vepsán latinský nápis IESU NASCENTI VIRGINIO MATRI, vyjadřující dedikaci kostela Panně Marii jako matce Ježíše.
Přes čtyřicet metrů vysoká barokní kopule je po Panthéonu a dómu v les Invalides třetí nejvyšší v Paříži.

 

Oltář, rámovaný baldachýnem s anděly, je dílem Gabriela Le Duc. Sousoší s jesličkami vytvořil v roce 1665 sochař Michel Anguier, žák Berniniho. Ten je autorem i dalších soch, které zdobí kostel. Sochy na oltáři jsou bohužel jen kopií, ty původní byly totiž v roce 1805 přesunuty do kostela sv. Augustýna, jehož duchovní správci je později odmítli vydat zpátky.

Kopuli dómu vyzdobil freskou Pierre Mignard v roce 1663. Nádherná malba obsahuje přes dvě stě postav a inspirovala Molièra k napsání slavných veršů o slávě Val-de-Grâce. Freska představuje uprostřed Svatou Trojici, okolo níž jsou v horní části znázorněny biblické postavy, po stranách svatí mučedníci a zakladatelé církevních řádů, vpravo dole sv. Petr s apoštoly a další svatí. Vlevo dole vidíme sv. Annu, vedoucí královnu Annu Rakouskou, a dále sv. Ludvíka a další svaté. To vše navádí oko ke spodní části, v níž je znázorněno zrození Beránka božího, jako alegorie narození následníka Ludvíka.

Strop hlavní lodi kostela

 

 

Po levé straně oltáře se dostaneme za hlavní oltář do staré kaple Božího těla, v níž můžeme vidět na stropě fresku, kterou vytvořil Jean-Baptiste de Champaigne a která představuje Ježíše, udělujícího svaté přijímání andělům

 

V kostele najdeme ještě další dvě kaple. Ta vlevo je zasvěcená sv. Anně, matce Panny Marie, a najdeme v ní tyto varhany, které sestavil varhanář Cavaillier-Coll původně pro kostel sv. Jenovéfy (z něhož se později stal Panthéon). Od roku 1891 jsou varhany zde ve Val-de-Grâce. V této kapli byla také až do Francouzské revoluce uchovávána srdce královny Anny Rakouské a prince Philippa Orleánského, bratra krále Ludvíka XIV.

Kaple vpravo (bohužel tady bez fotky) je zasvěcena sv. Ludvíkovi.

 

Za povšimnutí stojí i krásná mramorová podlaha, trochu zohyzděná příliš obyčejnými skládacími židličkami. Kromě tříbarevného dekoru jsou na ní na mnoha místech zobrazeny královské lilie.

Čtvrť Val-de-Grâce, 1 place Alphonse Laveran

Kostel je přístupný v rámci prohlídky Muzea vojenského lékařství (Musée du service de santé des armées), umístěného v přilehlém opatství (Abbaye du Val-de-Grâce), a to v úterý, středu, čtvrtek, sobotu a neděli vždy od 12 do 18 hod, vstupné 5 Euro (snížené 2,50 Euro, děti do 6 let zdarma).

Zdarma je možné kostel vidět pouze v rámci mše, konané vždy v neděli v 11 hod.

Kostel lze také vidět při koncertech vážné hudby, které zde bývají nepravidelně konány (program najdete TADY). Vstup na koncerty bývá obvykle zdarma.

 

Jak se tam dostat: RER Port Royal

 

 

Benediktinské opatství Val-de-Grâce, Údolí milosti, bylo založeno v roce 1621 královnou Annou Rakouskou, která se spřátelila s první abatyší a často se sem uchylovala a modlila ve svém neštěstí po potratu v roce 1622, následné sterilitě a přehlížení ze strany krále Ludvíka XIII., který toužil po dědici. Snažila se tak vyhnout špehování dvora a kontrole kardinálem Richelieu. Anna tehdy slíbila, že pokud se jí podaří dát králi syna a království následníka, nechá v opatství postavit nový kostel. 5 září 1638 se narodil královský syn Louis Dieudonné, budoucí král Ludvík XIV., královna však ve víru událostí, kdy v prosinci roce 1642 umírá kardinál Richelieu a o půl roku později i její manžel Ludvík XIII., svůj slib nemůže splnit hned. Stává se regentkou svého syna a začíná zemi vládnout společně s kardinálem – ministrem Mazarinem.

 

 

Opatství fungovalo jen do Francouzské revoluce, po jejímž vypuknutí bylo přeměněno na vojenskou nemocnici. Později zde byla založena lékařská fakulta a areál se stal první fakultní nemocnicí ve Francii. Slouží pro potřeby vojenské nemocnice dodnes, jen se medicína přestěhovala do nových budov a ve starém opatství bylo zřízeno muzeum vojenského zdravotnictví (Musée du service de santé des armées). Je volně přístupné a přestože je to vojenský objekt, dá se v něm bez problému fotografovat.

Ve znaku na vstupní bráně do opatství se proplétají písmena A e L, iniciály královského páru Anny a Ludvíka

Na stěnách ambitu jsou umístěny busty významných vojenských lékařů s uvedením jejich zásluh, a desky se jmény dalších lékařů, kteří se zasloužili o rozvoj vojenské medicíny nebo kteří padli ve válce

Přiznám se, že muzeum jako takové mě nijak nezajímalo, šlo mi spíše o to, abych si prohlédla budovu a také o to, že vstup do muzea zahrnuje i prohlídku přilehlého kostela, který je většinou nepřístupný. Bloudila jsem těmi dlouhými pustými chodbami sama, žádný jiný návštěvník tam nebyl a muzejní hlídači vyskakovali ze židlí a rychle rozsvěceli sály se sbírkami, jakmile jsem se přiblížila.

Sbírka farmaceutických nástrojů a nádob v přízemním sále byla ještě zajímavá, ty ostatní exponáty, například dokumenty o založení a rozvoji vojenského zdravotnictví, hygieny a prevence, už mě zas tam moc nebraly.

Schodiště z přízemí do prvního patra

Arkády kolem dvora jsou sice kryté, ale okny je vidět ven na ohromnou barokní kopuli kostela, na nádvoří a do francouzské zahrady.

Majestátní fasáda kláštera, obklopující zahradu, pochází z let 1655 – 1665

Ohromnou bránu v prvním patře vytvořil v roce 1664 Jacques Caquelart. Původně jí vévodila bourbonská lilie a písmena A a L jako iniciály královny a krále, to vše ale bylo odstraněno v době Francouzské revoluce, jako většina připomínek krále a království. Brána vede do kostela, kam se podíváme příště.

Abbaye de Val-de-Grâce

Čtvrť Val-de-Grâce, 1 place Alphonse Laveran

Otevřeno v úterý, středu, čtvrtek, sobotu a neděli, vždy od 12 do 18 hod

Vstupné 5 Eur, snížené 2,50 Eur, děti do 6 let zdarma

 

Jak se tam dostat: RER Port Royal

 

 

Malé náměstí place Louis Lépine na ostrově Cité je pojmenované po policejním prefektovi, který byl ve funkci na přelomu 19. a 20. století. Neproslavil se ani tak výkonem své funkce, jejímž nejznámějším výsledkem bylo založení policejní záchranné říční brigády, jako spíše založením a pořádáním soutěže o vědecké vynálezy, která přežila až do dnešního dne. Do 2. světové války bývala tato soutěž, doprovázená velkou výstavou přihlášených vynálezů, pořádána v Grand Palais, po válce na nábřežích Seiny, v dnešní době probíhá na pařížském výstavišti. Ze soutěže vyšly takové vynálezy, jako je například kuličkové pero, jednorázové papírové kapesníky, sekačka na trávu nebo kuchyňský strojek na výrobu bramborové kaše (tento vynález byl přihlášen v roce 1931 jistým panem Manteletem, který poté, co soutěž vyhrál, založil dodnes známou společnost Moulinex).

Na place Lépine se už od roku 1808 koná od pondělí do soboty květinový trh, který v neděli přenechává místo trhu s ptáky.

 

Mezi květinami na nás vykoukne nepoužívaný vchod do metra se secesním zábradlím.

 

Le marché aux fleurs

Cité, place Louis Lépine

otevřeno pondělí – sobota od 9 do 19,30 hod

ptačí trh v neděli od 9 do 19 hod

Největší židovská komunita žije v Paříži už tradičně ve čtvrti Marais, není proto divu, že je tady i největší koncentrace synagog. Jednou z nejzajímavějších je secesní synagoga, která byla postavená v roce 1910 podle návrhu Hectora Guimarda, slavného architekta stylu Art Nouveau, poté, co si příliv Židů z východní Evropy do této čtvrti vyžádal postavení nové modlitebny.

 

Střízlivě řešená synagoga stojí na úzkém, jen pět metrů širokém pozemku, a proto ji Guimard vyhnal do třiadvacetimetrové výšky. Lehce konkávní fasáda, členěná pilastry, je zvýrazněná několika řadami oken a římsou nad vstupními dveřmi.
Hector Guimard navrhl i celý interiér, včetně rostlinných dekorací na vnitřních stěnách, mobiliáře a lustrů, dovnitř se mi ale ještě ani jednou nepodařilo na prohlídku dostat, buď je synagoga zavřená nebo je v ní bohoslužba.

Nad vstupními dveřmi byly původně umístěny jen tři trojúhelníky, až při rekonstrukci po 2. světové válce bylo prostřední okno zkráceno a byla sem vsazena Davidova hvězda. Původní vzhled fasády, jak vypadala v roce 1930, můžete vidět TADY.

 

Čtvrť Marais, 10 rue Pavée

Jak se tam dostat: metro St.Paul

Hřbitov Batignolles najdeme na severozápadě města, kde se 17. obvod v blízkosti Porte de Clichy dotýká okružního bulváru. Byl založený už v roce 1833 a jeho plocha byla zpočátku malá, jen tak aby stačila malé obci Clichy. Po připojení obce k Paříži v polovině 19. století byl hřbitov postupně rozšiřován až na dnešních jedenáct hektarů, které z něj dělají čtvrtý (podle některých pramenů třetí) největší pařížský hřbitov.

Bohužel při stavbě okružního bulváru byla severní část hřbitova překryta vyvýšenou vozovkou a jeho klid narušuje pekelný hluk aut, které se po periferiku valí ve dne i v noci.

Jako na všech pařížských hřbitovech, i tady najdeme mnoho známých osobností. Tím zřejmě nejnavštěvovanějším hrobem je hrob slavného básníka, který zemřel na konci 19. století.

 

Paul Verlaine leží v blízkosti vchodu a jeho jednoduchý hrob, lemovaný kovaným řetězem, je jedním z nejnavštěvovanějších a nejopečovávanějších.

Dalším básníkem na hřbitově je André Breton, jehož nízký náhrobní kámen se zlatým písmem je korunovaný podivnou cípatou hvězdou.

 

Na rozdíl od některých starších hřbitovů tady nenajdeme mnoho vysokých pomníků, hrobek a kaplí, na většině hrobů leží jen prosté nízké kameny. Jeden z těch vysokých pomníků stojí na hrobě hudebního skladatele Paula Vidala, který zemřel v roce 1931.

 

 

Z dalších známých osobností tady odpočívá například třebas zpěvák René Dorin, hudební skladatel Ray Ventura, spisovatel Blaise Cendrars, novinářka Marguerite Durand, rodina lékaře Emila Calmetta (ano, toho, díky kterému chodíme s dětmi na kalmetizaci), nebo malíř Edouard Vuillard. Byl tady pohřben i ruský zpěvák Fedor Šaljapin, jeho tělo však bylo v roce 1984 převezeno do Moskvy.

 

 

Některé z těchto hrobů jsem na hřbitově našla, ale kromě Verlaina jsem sem kvůli nim nevážila cestu. Zajímal mě vlastně jen hrob, ve kterém by tady měla být pohřbená malířka Toyen. Bohužel zaměstnanci hřbitova ho na oficiálním seznamu nenašli a hledat ho na jedenácti hektarech nazdařbůh bylo nad moje síly. Podle roku úmrtí Toyen (1980) jsem odvodila, že by mohla ležet v zadní novější části, a poctivě jsem prošla celá dvě poslední oddělení. V pětatřicetistupňovém poledním červencovém horku mi to zabralo více než dvě hodiny a nápis Toyen nebo Marie Čermínová jsem nenašla ani na jednom z hrobů. Pokud by někdo z vás náhodou věděl, v kterém oddělení ho hledat, nebo by se vám ho podařilo najít, budu ráda, když mi dáte vědět. A kdybyste ho hledali, tak 31. a 32. oddělení jsem už marně prošla.

 

 

A perlička nakonec do sbírky kuriózních náhrobků – „Pro tebe tento tank, vášeň tvého života“.

 

 

 

Čtvrť Epinettes, 8 rue Saint-Just

 

Jak se tam dostat: metro Porte de Clichy

Dvacetiosmihektarová botanická zahrada v 5. obvodu, do které se podíváme, byla vytvořená už v roce 1626 za doby Ludvíka XIII. dvěma královskými lékaři Héroardem a La Brossem, který se také stal jejím prvním správcem. Není divu, zahrada byla zpočátku pojímána jen jako sbírka léčivých bylin. Její pozvolná proměna na botanickou zahradu začala v 18. století, kdy byl dlouhých čtyřicet devět let správcem hrabě Buffon, který nejen provedl reorganizaci zahrady, ale zvětšil její velikost téměř dvakrát a obohatil sbírky přírodovědeckého muzea, které bylo při zahradě založeno. Ty se později rozrostly i o minerály, fosílie a zvířecí kostry a na konci 18. století byla v zahradě vytvořená i zoologická zahrada, do které byla tehdy umístěná zvířata z bývalého královského zvěřince ve Versailles.

 

My do zahrady vstoupíme od Seiny, z place Valhubert, kde se před námi otevře centrální alej s vyhlídkou na Grande galerie de l´évolution, Velkou galerii evoluce, která je jednou z částí Národního přírodovědeckého muzea, které v zahradě sídlí a jehož sbírky jsou rozmístěny ve všech budovách, které zahradu lemují.

Hned na začátku této aleje nás vítá socha rytíře Lamarcka, významného francouzského přírodovědce, autora první evoluční teorie, který kromě jiného vytvořil i první klasifikaci bezobratlých živočichů.

 

Po pravé straně leží tzv. Ménagerie – zoologická zahrada. Pro nás, rozmazlené různými africkými domy, novými sloninci a rozsáhlými výběhy, je to ovšem poněkud smutná podívaná, zvířata tady žijí dost natěsnané a klece a výběhy jsou poměrně malé.

 

Kovový slon u vstupu do ZOO

Centrální část je lemována dlouhými platanovými alejemi

 

 

 

V oddělení vodních rostlin tady byly letos v červenci k vidění například kromě kvetoucích leknínů a stulíků i tyto lotosy

Na Botanickou školu navazují skleníky – do těch jsme ovšem tentokrát nešli, stačilo nám, že venku bylo přes 30 stupňů – nedovedu si představit, jak muselo být uvnitř. Tento velký skleník je věnován tropickým rostlinám, dva menší za ním, pocházející z let 1830 – 1833, ukrývají australské a mexické rostliny.

Pohled na střední část se sochou hraběte Buffona (neplést, prosím, s italským fotbalovým brankářem :-))

Za skleníky směrem k rue Cuvier začíná mírně kopcovitý terén s labyrintem a vysokými stromy. Najdeme tady i první libanonský cedr vysazený ve Francii, který tady roste od roku 1734, a další vzácné stromy.

V zadní části zahrady nemůžeme minout Grande galerie de l´évolution, Velkou galerii evoluce, mohutnou budovu z roku 1877 s vysokou prosklenou střechou a moderní vnitřní vestavbou, ve které jsou umístěny sbírky, dokumentující zoologickou a botanickou evoluci.

Fasáda budovy je ozdobená medailóny s portréty prvních profesorů, působících v muzeu, uprostřed je umístěná socha Přírodovědy od E. Guillauma.

 

Po levé straně zahrady podél rue de Buffon, najdeme nejen tuto růžovou zahradu, ale i další budovy s výstavními sály, kde jsou umístěny sbírky geologie a mineralogie (momentálně zavřené), srovnávací anatomie a paleontologie.

Vstup do muzea je umístěný z kratší strany u vstupu z rue Geoffrey Saint-Hilaire, přímo naproti pařížské mešitě

Čtvrť Jardin des Plantes, vstup z place Valhubert, rue Buffon, rue Geoffrey Saint-Hilaire a rue Cuvier
http://www.mnhn.fr

Otevřeno:

Zahrada: denně od 8.15 nebo 9 hod (dle roční doby) do západu slunce, vstup zdarma

Muzeum: denně kromě úterý od 10 do 18 hod, vstupné 7 Eur, do 26 let 5 Eur

ZOO: od 9 do 18 (v neděli a ve svátky do 18.30), vstup 10 Eur, děti do 4 let zdarma, od 5 let a studenti do 26 let 8 Eur

 

Jak se tam dostat: metro Place Monge (linka 7) nebo Jussieu (linky 7 a 10) nebo Gare d´Austerlitz (linka 10 a RER C)

Na severním konci 18. obvodu, v místech, kde dříve ležela obec Clignancourt, připojená k Paříži až v roce 1860, najdeme náměstí, na kterém proti sobě stojí radnice 18. obvodu a kostel Notre-Dame de Clignancourt. Kostel byl postavený až v 60. letech 19. století (základní kámen k němu položil osobně baron Haussmann 2. května 1859) pro obyvatele vesnice, kteří do té doby museli na mši šplhat do kopce do kostela sv. Petra na Montmartru.

 

 

 

 

Kostel nepřitahuje nijak zvlášť pozornost ani exteriérem ani interiérem, jde o poměrně banální stavbu své doby, překvapení nás ovšem čeká, když obejdeme oltář a vystoupáme pár schodů do zadní kaple Panny Marie. Je vyzdobená ve stylu Sainte-Chapelle, se zlatými hvězdami na modrozeleném podkladě, s červenými polychromovanými sloupy a zlatými oblouky. Na oltáři stojí bělostná mramorová socha Panny Marie s Ježíškem.

 

 

Tip: přímo před kostelem je kromě stanice metra i konečná zastávka Montmartrobusu, malého autobusu, který projíždí kolem všech důležitým míst na Montmartru. Je to jedna z možností, jak se dostat nahoru na kopec, kromě obligátní cesty vzhůru jižním svahem.

 

 

 

Čtvrť Clignancourt, 2 place Jules Joffrin

 

Jak se tam dostat: metro Jules Joffrin (linka 12)