Paříž pro pokročilé

Od brány sv. Denise, kterou jsme viděli minule, k bráně sv. Martina, ke které se vydáme příště, to není ani dvě stě metrů po širokém boulevardu St. Denise. My si to ale trochu zkomplikujeme a vydáme se oklikou přes nedalekou Passage du Prado.

 

Jde o nejstarší pařížskou pasáž, vytvořenou už v roce 1785 pod názvem Passage du Bois de Boulogne podle stejnojmenného tanečního lokálu. Pasáž nebyla krytá, skleněné střechy se dočkala až v roce 1925 a o pět let později dostala dnešní název, připomínající slavnou madridskou galerii.

Až do loňského roku byla pasáž jednou z nejopuštěnějších, nejodpudivějších a nejnebezpečnějších v Paříži. Po loňské rekonstrukci, kdy byla vytvořená nová podlaha, opraveno zastřešení a osvětlení a nosníky konstrukce střechy dostaly veselý barevný nátěr, se do ní vrací život – dlouho zavřené krámky znovu ožívají. Zajímavé je, že jsou v nich otvírána především kadeřnictví, holičství, malé kosmetické salóny a úpravny nehtů, to vše v režii indické a pakistánské komunity, která v těchto končinách žije a která ovládá i blízkou Passage Brady.

 

Pasáž se lomí do pravého úhlu a v místě ohybu je krytá hezkou skleněnou kopulí

Passage du Prado

10. obvod, 12 rue du Faubourg St.Denis a 18-20 boulevard St.Denis

 

Jak se tam dostat: metro Strasbourg-St.Denis (linky 4, 8 a 9)

 

Na hranici 2. a 10. obvodu, kde se boulevard Saint-Denis kříží s rue Saint-Denis, starou pařížskou ulicí, kterou kráčívali francouzští králové do baziliky Saint-Denis, stojí od roku 1672 vítězný oblouk, oslavující Ludvíka XIV. Jeho autorem je architekt Francois Blondel, který zde vytvořil reprezentativní dílo své doby. Je to už třetí brána, nesoucí jméno sv. Denise – ta první, ze 13. století, stávala blíže k centru, zatímco ta druhá již stála na dnešním místě na širokém bastionu ze 16. století a byla součástí hradeb, postavených králem Karlem V. Po jejich zboření byly v jejich místech vytvořeny široké bulváry a postaven tento vítězný oblouk, inspirovaný Titovým obloukem v Římě.

Brána je vysoká a široká 25 metrů a 5 metrů hluboká

Výzdobu brány provedl z pověření Ludvíka XIV. sochař Michel Anguier, který na ní vytvořil po stranách obelisky se sedícími postavami, znázorňujícími Spojené provincie nizozemské, a s motivy vojenských trofejí, a v horní části královo vítězství na Rýnu a vstup do Maastrichtu. V horní části je zlacený latinský nápis Ludovico Magno – Ludvík Veliký.

10. obvod, křižovatka boulevardu Saint-Denis, boulevardu Bonne-Nouvelle, rue Saint-Denis a rue du Faubourg Saint-Denis

Jak se tam dostat: metro Strasbourg – St.Denis (linky 4, 8 a 9)

O historii posledních dvou mlýnů na Montmartru, které jsou známé pod názvem le Moulin de la Galette, jsme si už jednou říkali TADY. Historie je to stará, bohatá, barvitá, plná montmartreského šarmu, o to nostalgičtější je pohled na místo bývalé zábavy. Budova, ve které se všechny ty divoké tancovačky a setkání malířů odehrávaly, už nestojí a místo ní jsou v přísně uzavřeném a střeženém areálu luxusní rezidence, které brání ve vstupu nejen k hornímu mlýnu – Moulin Blute-Fin z roku 1622, ale i k obelisku (la Mire du Nord), který označuje severní konec pařížského poledníku a který dnes stojí v soukromé zahradě těsně vedle mlýna. Dolní mlýn, le Moulin Radet, který pochází z roku 1717, je přeměněn na drahou restauraci, která přitahuje především turisty. Přes to všechno je toto místo plné magie a určitě si zaslouží návštěvu a procházku v okolí.

Tato zeď u vstupu do restaurace, dnes s nevkusnou rádoby stylovou malbou montmartreského motivu, bývala dřív zarostlá břečťanem – a podle mě to vypadalo mnohem líp

Mnohem víc, než vstup do restaurace na horní fotce, mě přitahuje tento vchod, trochu skrytý za úzkou brankou vedle restaurace. Kdyby byl otevřený, dostali bychom se tudy pravděpodobně až do zahrady k obelisku i na soukromou terasu horního mlýna.

Ano, myslím, že tady bych ráda bydlela – s okny na jih a s výhledem na celou Paříž

V přízemí domu je celá řada galerií nejrůznějších uměleckých úrovní

Moulin Blute-Fin můžeme obdivovat jen z dálky, vchod z ulice pod ním zůstává už mnoho let zavřený

Místo toho si můžeme sednout v restauraci přes ulici přímo naproti (nezaručuji ovšem, že je tourist free), dát si skleničku vína a pozorovat mlýn z dálky. Konec konců, restaurace se jmenuje podobně jako dnešní článek – Kolem mlýna.

Moulin de la Galette

Montmartre, 83 rue Lepic

 

Jak se tam dostat: metro Lamarck-Caulaincourt nebo Abbesses (linka 12)

 

Dnes se vydáme od Seiny po rue Saint-Jacques, jedné z nejstarších pařížských ulic, která v těchto místech vedla římským městem pod názvem Via Superior už před našim letopočtem. Později vystřídala různé názvy, ten dnešní pochází pravděpodobně ze skutečnosti, že se po ní směrem k jihu vydávali poutníci na pouť do Santiago de Compostela, kde je pohřben jeden z apoštolů – sv. Jakub starší.

My ovšem až do Santiaga nepůjdeme, naše kroky se zastaví v ulici před číslem 27. Je to úplně běžný starý dům, jakých je v této ulici spousta. To, co nás na něm zajímá, uvidíme na boční, trochu předsazené zdi.

Zvláštní sluneční hodiny jsou dílem Salvadora Dalího, který je vytvořil pro tento dům, ve kterém měli v 60. letech minulého století obchod jeho přátelé. Betonové hodiny tvoří hlava ženy ve tvaru svatojakubské mušle (jsme přece ve Svatojakubské ulici!), s mandlovýma očima a s obočím, ze kterého šlehají plameny, představující údajně ohnivé sluneční paprsky. Vlasy ženy jsou staženy v týle a jejich konce se vlní na ramenou – trochu připomínají Dalího zakroucený knír. Hodiny jsou obráceny směrem k západu a údajně nejsou příliš přesné.

Hodiny byly slavnostně odhaleny 15. listopadu 1966 jako „první událost XXI. století“. Odhalil je z plošiny výtahu sám mistr za zvuků dechovky z Akademie krásných umění.
Červená barva, stékající po hodinách, není Dalího záměrem – to se jen nějaký idiot snažil zviditelnit. Jak je vidět při podrobném pohledu, z fasády nad hodinami je už barva většinou odstraněná, na hodiny budou zřejmě muset přijít odborníci.

A jen tak pro zábavu jsem našla scénu z filmu Půlnoc v Paříži, kde se hlavní hrdina setkává právě s Dalím, kterého hraje skvělý a můj oblíbený Adrien Brody.

5. obvod, 27 rue Saint-Jacques

Jak se tam dostat: metro Cluny-La Sorbonne nebo Maubert-Mutualité (linka 10)

Hned v sousedství zahrady se skleníky v Auteuil leží další pozoruhodné místo. V anglickém parku podél cestiček, vinoucích se mezi stromy, jsou v zemi zasázeny kameny s kovovými deskami se jmény francouzských básníků a spisovatelů a s úryvky z jejich děl. Prozatím je jich čtyřicet osm.

Park, založený z iniciativy čestného předsedy Společnosti francouzských básníků Pascala Bonettiho a otevřený 15. května 1954, je krásný, leží přímo u metra, tak proč se tam ve slunném odpoledni nevypravit.

 

 

Vstup do zahrady z avenue du Général Sarail

 

Pamětní deska, připomínající inauguraci zahrady

Sem se musím určitě ještě vrátit, až všechny ty růže a další květiny kolem desek pokvetou

Jen málokterý spisovatel nebo básník má v parku rovnou bustu nebo sochu. Jednou z těch výjimek je Victor Hugo.

Ještě větší výjimkou je zde Puškinova bysta. Je tady mezi rodilými Francouzi jediný cizinec, dílo ruského sochaře Jurije Orechova bylo totiž Paříži darováno moskevskou radnicí.

V pravé zadní části zahrady najdete branku, vedoucí do Jardin des Serres d´Auteuil – ke skleníkům, o kterých jsme si říkali minule. Samozřejmě i část této Zahrady básníků je stejně jako skleníky ohrožená projektem rozšíření areálu Roland Garros, připomínám proto petici za její záchranu TADY.

Square des Poètes

16. obvod, avenue du Général Sarail

Otevřeno denně od 10 hod, v zimě do 17 a v létě do 18 hod

Vstup zdarma

 

Jak se tam dostat: metro Porte d´Auteuil (linka 10)

Neděste se při pohledu na ty silnice na mapě, které vedou napříč přes zahradu – samozřejmě jsou tady schované pod zemí

Dnes se podíváme na západní okraj Paříže, kde v obklíčení nejrůznějšími sportovišti stojí ve starém šestihektarovém parku nádherné skleníky. Park se skleníky vznikl už v roce 1761 na rozkaz krále Ludvíka XV., další skleníky byly potom dostavěny v roce 1898 a sloužily jako základna pro předpěstování květin pro pařížské parky – až do roku 1968, kdy tato produkce byla přestěhovaná do Rungis a Fresnes a kdy byla třetina zahrady zabraná pro stavbu okružního bulváru. Park potom přešel pod správu pařížské botanické zahrady a je jednou z jejích čtyř částí.

 

Plánek Wikipedia

Jak je vidět na plánku nahoře, zahrada začíná u hlavního vstupu na zvýšeném parteru, z něhož se po schodech sestupuje do francouzské zahrady přímo před hlavním skleníkem. Litinové maskarony, které zdobí terasu, jsou dílem Augusta Rodina.

Nádherné modro-bílé nádoby na rostliny nesou znak a heslo Paříže

Střední část největšího skleníku slouží jako palmárium, v pravé části je vytvořen rovníkový prales a v levé oranžerie. V dalších menších sklenících potom najdeme ucelené sbírky nejrůznějších druhů rostlin – od kaktusů, masožravých rostlin, begónií až po orchideje, bromélie nebo kapradí.

Kromě rostlin tady najdeme i voliéru s drobnými ptáčky

V rovníkovém pralese to už můj foťák nevydýchal a zamlžily se mu čočky. Konec focení a rychle ven.

 

 

Památkově chráněná zahrada je oázou klidu a je neuvěřitelné, že by měla být zničená. V její těsné blízkosti totiž leží tenisový areál Roland Garros, a představitelé Francouzské tenisové federace si usmysleli, že je ho nutné rozšířit – samozřejmě na úkor zahrady. V únoru 2011 schválili projekt, který předpokládá zrušení celé zadní části zahrady (na horním plánku je to ta spodní část), zbourání staré oranžerie, technického zázemí, pěti nových technických skleníků a hlavně devíti stoletých modernizovaných skleníků se sbírkami deseti tisíc vzácných rostlin. Nový tenisový kurt by měl vyrůst těsně v sousedství palmária. Pařížská radnice tento návrh schválila, ale proti projektu, ničícímu chráněnou památku kvůli turnaji, trvajícímu dva týdny v roce, se samozřejmě vzedmula velká vlna odporu, která prozatím přinesla vítězství jeho odpůrcům a rohodnutí bylo 28. února 2013 správním soudem zrušeno. Definitivní vítězství to ovšem není, dají se očekávat odvolání, lobbování, zákulisní intriky a kdoví, co všechno ještě – pokud proto chcete přispět k záchraně zahrady, můžete si přečíst podrobnosti (bohužel jen ve francouzštině) a podepsat petici TADY. Já už jsem to udělala.

Le Jardin des Serres d´Auteuil

16. obvod – 3 avenue de la Porte d´Auteuil nebo 1 avenue Gordon Bennett

Otevřeno denně od 10 hod, v zimě do 17 a v létě do 18 hod

Vstup zdarma

 

Jak se tam dostat: metro Porte d´Auteuil (linka 10)

Doporučuji vstup z place de la Porte d´Auteuil, a tedy od metra lehce vlevo přes park Square des Poètes, ze kterého vede při pravé straně do zahrady brána

 

 

Minule jsme došli po rue Falquière až na roh uličky Cité Falquière. Právě tady vzniklo na začátku 20. století jedno z center moderního umění.

Nic tomu sice dnes nenasvědčuje, ulička je na první pohled úplně obyčejná, pamatuje toho ovšem spoustu. Tak třeba do dvoupatrového rohového domě vlevo se v roce 1877 přestěhoval se svojí rodinou Paul Gauguin, v době, kdy ještě pracoval na burze, vydělával velké peníze a umění se věnoval jen po večerech a po nocích. Jeho stopy ostatně lze najít na mnoha místech této čtvrti (a někdy se po nich vydáme).

Bohužel většina ateliérů byla v 60. letech zbouraná a na jejich místě byly postavené činžáky, při levé straně uličky ale po velkých protestech nakonec zůstaly zachovány aspoň dva z nich, ve kterých dodnes pracují umělci, jejichž asociace se snaží o uznání ateliérů jako kulturní památky.

 

Popis toho, jak to tady vypadalo dříve, jsem našla v knize Modigliani, kterou napsal malířův přítel básník André Salmon, který v ní zachytil vyprávění japonského malíře Foujity:

“ Koncem roku 1913 – toho roku jsem Modiglianiho poznal – bydleli Modigliani a Soutine ve stejném domě jako já, v Cité Falquière číslo 14, v oné části rue Vaugirard, která je hned za boulevardem Montparnasse. Vidíte… tohle je rue Falquière… široký vchod a hned proti němu maličký domek, kde byly naše ateliéry. Muselo se přejít po jakémsi můstku jako do pevnosti, protože domek nebyl nijak důkladně postaven. Soutine a Modigliani bydleli dole naproti sobě, Soutine vpravo a Modigliani vlevo. Můj ateliér byl v prvním patře. V té domě Modigliani sochařil, nemaloval, jenom kreslil tužkou.“

Podařilo se mi najít na internetu fotku tohoto domku s ateliéry, pořízenou v roce 1967, těsně před jeho zbouráním – a tedy padesát let poté, co se odtud Modigliani odstěhoval do rue de la Grande Chaumière (kde tři roky poté, vyčerpaný alkoholem, drogami a hlavně v důsledku celoživotní tuberkulózy umírá).

 

 

Fotografie je převzata ze stránek privatepicturesgallery.com

 

A takto namaloval Cité Falquière v letech 1915 – 1916 Chaïm Soutine

 

 

15. obvod, čtvrť Necker, Cité Falquière

Jak se tam dostat: metro Pasteur (linka 6 nebo 12)

Dnes se podíváme do jedné z částí Montparnassu, kde se na začátku 20. století vytvořila silná umělecká kolonie, složená tehdy nejen z francouzských umělců, ale především z rusko-židovských, španělských, italských a jiných přistěhovalců. Dodnes v této čtvrti, především kolem rue Vaugirard, existuje spousta starých i nových uměleckých ateliérů. My si dnes projdeme jinou a méně známou ulici v této části – rue Falquière, do které mě nalákala také zajímavá moderní architektura, která tady v poslední době vznikla. Jen jsem to nějak neodhadla časově, dostala jsem se tam až po setmění, takže to s focením tak úplně nevyšlo, ale napravit to můžu třeba příště.

Rue Falquière začíná u stejnojmenné zastávky metra, ale už těsně před ní, v areálu nemocnice Necker, je dokončována nová budova ústavu genetiky, pocházející z ateliéru slavného architekta Jeana Nouvela. Členění fasády a černé a bílé prvky na ní mají připomínat jednu ze sekvencí DNA, ovšem to já jako laik samozřejmě těžko poznám a posoudím. Spíš se mi zdá, že se ve sklech bude zrcadlit obloha a staré domy hned naproti, a to mě na tom dost baví.

V budově s hladkým zaobleným průčelím jen o kousek dál sídlily od roku 1989 do roku 1996 noviny Le Monde. Po přestěhování redakce do větších prostor ve 13. obvodě tady teď najdeme sídlo nějakého úřadu pro urbanizaci.

Skleněná budova prorůstá celým blokem a její zadní část hned za rohem v rue Antoine Bourdelle se mi líbí ještě víc

Když jsem tady byla minule, na křižovatce rue Falquière a rue Antoine Bourdelle stála stavební ohrada, za kterou bylo vidět jen hlubokou jámu. Dnes na tomto místě vyrostla nová budova, kterou kdyby viděl Václav Klaus, tak se v tu ránu přiváže k nejbližšímu bagru. Mně se naopak líbí. Chtělo by to ovšem denní světlo, abychom mohli ocenit všechny barevné odstíny skleněné fasády.

Až teď mě napadlo, co mi budova ve své zářivé barevnosti, lesklosti, průsvitnosti a zdánlivé křehkosti i tvrdosti připomíná. Bonbóny Bon pari (stejně jsem nepochopila, kdo mohl za socíku vymyslet pro bonbóny takový – a notabene francouzský – název).

Když se vydáme ulicí dál, najdeme v ní nejen moderní nákupní pasáž Galerie Vaugirard, ale především staré domy, kavárny, obchody a pekárny

Za křižovatkou s boulevardem Pasteur potom konečně dojdeme k místu, kvůli kterému jsem vás až sem vláčela. Ulička Cité Falquière je ale natolik zajímavá, že si zaslouží samostatný článek a proto se do ní podíváme příště.

 

15. obvod, čtvrť Necker, Rue a Cité Falquière

 

Jak se tam dostat: metro Falquière (linka 12) nebo Pasteur (linka 6 nebo 12)

A, B, C – moderní budovy

D – Cité Falquière

 

 

Skoro nikdy nepřekládám pařížské místní názvy do češtiny, ne ze snobismu, ale proto, že je pak jednodušší dohledat dotyčné místo na mapě. Tentokrát jsem to ale udělat musela a hned vám řeknu proč. Dnes totiž využijeme toho, že jsme se minule ocitli v parku Buttes-Chaumont, a podíváme se do ruského pravoslavného kostela v jeho blízkosti – a jak jsem se tam dozvěděla, přes všechno to pofrancouzšťování kostel nese ruskou variantu jména svatého Sergeje Radoněžského (Saint-Serge de Radonège).

Kostel je schovaný v proluce mezi domy v rue de Crimée, ale poznáme ho hned – z růžové fasády na nás vykoukne typická pravoslavná malba, znázorňující sv. Sergeje, doprovázená nápisem v cyrilici.

 

 

Úzká cestička vlevo do vršku nás potom zavede přímo před kostelík. Jde původně o německý protestantský kostel z poloviny 19. století, zakoupený v roce 1924 v dražbě ruskou ortodoxní církví, která hledala nové místo k bohoslužbám, protože v důsledku masivní ruské emigrace po bolševickém převratu v roce 1917 počet ruských pravoslavných věřících v Paříži stále stoupal a tehdy jediný pravoslavný kostel v 8. obvodě už nestačil. Na koupi kostela, který byl vysvěcen po přestavbě v roce 1925, se tenkrát složila pařížská ruská aristokracie. V dalších dvou letech byla pak provedená novogotická úprava a přístavba vyřezávaného schodiště.

Stěny schodiště, otevřený vestibul a vstupní dveře jsou vyzdobeny nedávno zrekonstruovanými freskami a malbami, znázorňujícími scény ze Starého zákona a obránce ortodoxní víry

Bohužel dveře byly zavřené, proto jsem si nakonec kostel obešla jen kolem dokola vysokých strohých cihlových zdí a zvonice se starou i novou věží

Když už jsem byla na odchodu, měla jsem štěstí a u východu jsem potkala pravoslavného kněze. Jak jsem se později dozvěděla, byl to dokonce sám otec Nicolas, doyen místního teologického institutu.

Sebrala jsem odvahu a poprosila ho, jestli si ho smím vyfotit – dovolil mi to, okamžitě odhadl můj slovanský přízvuk a spustil na mě rusky. Poprvé od maturity se mi hodila ruština! Chvíli jsme si povídali (znal všechny pravoslavné kostely v Praze, historii parašutistů v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici a osud tamního biskupa Gorazda) a když viděl moje zklamání nad tím, že je kostel zavřený, došel si pro „ključik“ a kostel mi odemkl. Nechal mě v něm samotnou, že už nemá moc času, ale že mi věří, ať si vyfotím co chci. Neuvěřitelné, taková důvěra k cizímu člověku na místě, kde je tolik cenných věcí. Díky němu si je teď můžeme ukázat.

 

Bývalá výrobna svíček, stojící přímo naproti kostelu, je dnes je v rekonstrukci, po které bude sloužit jako sál pro potřeby farnosti

Na nízkém přístavku hned vedle je umístěná improvizovaná vývěska s inzeráty, ve kterých pisatelé především hledají práci – stejně jako tato Irina z Ukrajiny.

Église Saint-Serge

19. obvod, 93 rue de Crimée

kostel je otevřený v době bohoslužby ve všední dny v 7 a v 18 hod, v sobotu v 18 hod a v neděli v 10 hod

 

Jak se tam dostat: metro Crimée (linka 7) nebo Laumière (linka 6)