Dnes se vydáme do 19. obvodu na prohlídku dalšího zajímavého místa – na břeh nádrže Bassin de la Villette, kam také můžeme dojít pěšky podél kanálu Saint-Martin. Rotunda, na první pohled schovaná za vysokou zdí a viaduktem metra, je jedním z posledních pozůstatků městských hradeb, kde byla součástí brány, v níž se vybíralo clo za zboží, dovážené do města. Rotundu navrhl architekt Claude-Nicolas Ledoux a byla postavená v letech 1784 -1788, svému účelu ale sloužila jen do roku 1791, kdy bylo clo zrušeno. Později byla používaná jako kasárna městské stráže a poté jako skladiště soli. Několikrát unikla zbourání, ale od začátku 20. století je chráněnou památkou a po rekonstrukci v roce 2009 je používaná pro kulturní účely. Najdeme v ní také restauraci, bar a v létě terasu se stolky a s krásným výhledem na vodní nádrž.
Stavba je inspirována antikou i renesancí. Na každé ze čtyř stran čtvercové základny je portikus s trojúhelníkovým frontonem, neseným osmi dórskými sloupy, horní kruhová část má balustrádu se čtyřiceti dórskými sloupy.
Večer nemůžete rotundu rozhodně přehlédnout – září do daleka a svojí růžovou barvou je nezaměnitelná.
Za rozlehlým vydlážděným prostranstvím před rotundou začíná nádrž Bassin de la Villette, která je spojená zdymadlem s kanálem Saint-Martin. Po obou stranách nádrže najdeme kina s kavárnami, ze kterých je – zvlášť v krásných jarních a letních dnech – nádherný výhled na vodu.
Zdymadlo v těsné blízkosti rotundy
La Rotonde de la Villette
Place de la Bataille de Stalingrad
Jak se tam dostat: Metro Stalingrad (linka 2, 5 a 7) nebo Jaurès (linka 2, 5 a 7bis)
Prestižní pařížská Akademie výtvarných umění sídlí v komplexu historických budov na nábřeží Seiny, jehož jádrem je bývalý klášter malých augustýnů s kaplí, který nechala na začátku 17. století postavit královna Margot, první manželka Jindřicha IV. Po zrušení kláštera po Francouzské revoluci byl klášter proměněn na muzeum, do kterého byly sváženy památky z dalších zrušených klášterů a chrámů (např. také z baziliky Saint-Denis, pohřebiště francouzských králů). V roce 1816, v době vlády Ludvíka XVIII., bylo muzeum zrušeno, sbírky byly rozptýleny na různá místa (přičemž jedna část jich v těchto prostorách zůstala) a budovy byly přeměněny na Akademii výtvarných umění. Prostory byly samozřejmě nedostačující, proto byly v jejich těsném sousedství postaveny další budovy – nejprve Palais d´Études (Studijní palác) ve stylu italské renesance s dvěma rozlehlými dvory, vedoucími do rue Bonaparte (Napoleonův dvůr a Čestný dvůr) a poté Palais de Loges (Palác lodžií) po jejich levé straně. Architekty byli Francois Debret a jeho žák a švagr Felix Duban. Paláce byly vyzdobeny kopiemi antických a jiných významných uměleckých děl minulosti, které sloužily nejen jako dekorace, ale také k výuce kreslení a modelování. Budovy byly dokončeny v roce 1839 a v dalších letech k nim byly připojovány postupně další prostory.
My se dnes do některých z nich podíváme.
Hlavní vchod do Palais d´Études z čestného dvora
Cour vitrée (Prosklený dvůr) o rozloze 800 m2 vznikl v roce 1863 zastřešením původně otevřeného dvora. Zajímavostí je, že kovové nosníky skleněné střechy stojí před nosnými zdmi a že se architekt Duban při jejím navrhování inspiroval ve vykopávkách v Pompejích. Současně byla vytvořena i nová podlaha z keramických dlaždic, stejně jako polychromovaná bohatě zdobená fasáda podle italských inspirací. Na fasádě dvora, stejně jako na venkovní fasádě budovy, jsou uvedena jména a medailony různých umělců od dob antiky až do 17. století. Je zde také vystavena část sbírky kopií antických děl, zatímco další část byla v roce 1971 převezena do Versailles.
Ke kapli přiléhá bývalý klášterní dvůr, la Cour du Mûrier (Morušovníkový dvůr) s dalšími exponáty kopií soch i basreliéfů na stěnách. Bohužel podloubí dvora je ve špatném stavu po nekvalitně provedené rekonstrukci před zhruba deseti lety.
Škola nezapomíná ani na padlé v 1. světové válce z řad svých studentů a profesorů, jejichž památník je na dvoře umístěný společně se seznamem jmen
Na Napoleonově dvoře, přiléhajícím k rue Bonaparte, najdeme další části zachráněných starých prvků, jako například tyto ze zámku v Gaillon
Tímto nádvořím se do prostor školy vchází z nábřeží quai Malaquais. I tady najdeme část vystavených uměleckých děl.
Prostory školy nejsou oficiálně přístupné, je však možné je navštívit v rámci výstav, které se v ní pořádají. Momentálně je to až do 10. května 2013 například výstava kreseb v ateliéru Jean Bonna po levé straně Cour vitrée, Proskleného dvora (otevřeno pondělí – pátek od 13 do 18 hod). Některé výstavy bývají také pořádány v prostorách, přístupných dvorem z nábřeží (informace o probíhajících akcích najdete na níže uvedených stránkách školy).
V době výuky je možné se dostat dovnitř i stále otevřenou bránou z rue Bonaparte. Nikdo vstupující nekontroluje, není to však nic pro turistické skupiny. Doporučuji brát ohled na to, že se ve škole pracuje a hlavně při vstupu nevypadat jako turisté – pokud možno žádné kraťasy, batohy, PET lahve a foťáky viditelně v ruce.
Americký umělec Keith Haring, narozený v roce 1958, byl jedním z propagátorů street-artu a grafického stylu malby. Po studiích na výtvarné škole v New Yorku se naplno věnoval nejen běžné tvorbě, ale také malbě na zdi, inspirované graffiti, nejprve v New Yorku, ale brzy prakticky v celém světě. Velmi záhy se proslavil a jeho typický grafický panáček se stal jeho poznávacím znamením. Zemřel na AIDS v roce 1990 v necelých 31 letech (podrobný životopis najdete TADY).
Foto Wikipedia
V Paříži můžeme najít jeho velkou fresku z roku 1987 na tubusu schodiště jedné z budov v areálu dětské nemocnice Necker na Montparnassu.
Fresku jsem hledala už jednou, ale tehdy jsem bloudila ve staré části nemocnice a tam jsem ji nenašla. Až nedávno jsem na ni narazila víceméně náhodou v nové části, kde v její těsné blízkosti vyrostlo nové centrum pro matku a dítě, otevřené v únoru tohoto roku, které nese jméno vynálezce stetoskopu Laenneca. Nemocniční budova má ze strany dvora hladkou hliníkovou a skleněnou fasádu, zatímco druhá strana, viditelná z boulevardu Saint-Germain, je zajímavě prolamovaná, téměř celá skleněná a se zelení umístěnou šachovnicově v každém druhém okně (vegetace na fasádě byla při vypracovávání projektu podmínkou).
Klinika je zajímavě řešená i uvnitř, nejvíc ze všeho se mi tady ovšem líbil pohled z porodního oddělení.
Pokoj s vyhlídkou.
A ne, opravdu nejsem zas až tak drzá, abych se vetřela i na porodní oddělení. Na prohlídku nemocnice jsem byla pozvaná a nové oddělení se otvíralo teprve dva dny poté.
Ale zpátky ke Keithu Haringovi: Tip 1: Pokud vás jeho dílo zajímá, právě za dva dny začíná v Muzeu moderního umění (Musée d´Art Moderne, 11 avenue Président Wilson, 16. obvod) jeho výstava, která bude trvat až do 18. srpna 2013 (otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, ve čtvrtek do 22 hod).
Tip 2: Na dílo Keitha Haringa můžete narazit i v kostele Saint-Eustache v 1. obvodu, kde najdete jeho tryptych s tématem Kristova života. Dílo je vystaveno v levé straně kostela, ve třetí kapli za sakristií.
Hôpital Necker Montparnasse, 149 rue de Sèvres (nemocnice má více vchodů, tento je přímo naproti fresce)
Malý parčík, skrytý uprostřed bloku domů na Montmartru, leží ve slepé uličce, kam moc turistů nezabloudí. Narazila jsem jsem na něj před časem náhodou, když jsem chtěla zjistit, jestli z této strany nejsou třeba vidět ateliéry v Bateau-Lavoir. Jsou.
Strmá rue Burq končí u zadní strany domů v rue Lepic, která se nad ní tyčí ve výšce. Vchod do parku je tou kovanou železnou bránou vpravo.
V zimě byl park úplně prázdný – a přes ještě holé větve stromů byla budova Bateau-Lavoir opravdu vidět. Samozřejmě už to nejsou ty původní ateliéry, ve kterých se na začátku minulého století psala historie moderního malířství, ale budova, postavená zcela znovu po velkém požáru v roce 1970.
Park je ze všech stran obklopený vysokými zdmi okolních budov
Na jedné ze slepých zdí v dolní části parku najdeme koláže Charlieho Chaplina a Harolda Lloyda, které vytvořil Jean-Marc Paumier (jeho stránky TADY). Jeho dalšího podobného díla z této americké filmové série jste si možná všimli na place des Abbesses v parčíku nad zdí s mnohojazyčnými nápisy „Miluji tě“
(Mur des Je t´aime), kde zobrazil v dlouhých modrých šatech nejdříve Avu Gardner a poté Ritu Hayworth.
Z uličky vedle parku je hezký výhled na domy v ulici o úroveň výš. Mezi nimi se vyjímá bílo-béžový dům v rue Orchampt, v jehož posledních dvou patrech bydlela až do své smrti zpěvačka Dalida. Mimochodem, její stometrový byt byl nedávno na prodej – jedna realitní kancelář ho nabízela za „pouhých“ 2 350 000 Euro. Nekupte to za tu cenu.
Mně se víc zalíbil tento domeček se zanedbanou zahradou, který stojí na kraji parku a který právě prochází rekonstrukcí. Další místo, kde bych s chutí bydlela.
Při odchodu jsem v domě přímo naproti parku uviděla otevřená vrata, za kterými byl vidět malebný dvorek. Samozřejmě tam taky nakoukneme.
Starý královský palác na ostrově Cité, v němž bydleli francouzští králové až do 14. století, kdy se přestěhovali do mnohem bezpečnějšího (a dnes už neexistujícího) paláce Saint-Pol v Marais (Louvre tehdy nebyl ještě ničím jiným, než obyčejnou věží v hradbách), se skládal z různých budov, které byly během času stavěny, rekonstruovány po mnoha požárech a rozšiřovány. Tehdejší palác, z něhož zůstala jen Sainte-Chapelle (Svatá kaple) a Conciergerie (Purkrabství), neměl nic společného s dnešní podobou Justičního paláce, který se na místě bývalého královského sídla nachází dnes.
Kromě nárožní čtvercové věže byla Conciergerie chráněná dalšími třemi kulatými věžmi – je to zprava la tour César (Císařova věž, která přiléhala k ložnici Filipa Sličného), la tour d´Argent (Pokladnice – byl v ní uložen královský poklad) a la tour Bonbec (doslova „věž Dobrý zobák“ – věž totiž sloužila jako mučírna, kde vězně nevybíravým způsobem přinutili mluvit).
Na počátku 14. století se součástí komplexu královského sídla, v němž tehdy vládl král Filip Sličný, stala i 47 metrů vysoká věž se čtvercovou základnou a mohutnými, metr silnými kamennými zdmi, jejímž úkolem bylo posílení obrany paláce. Na její čelní straně později v roce 1371 nechal král Karel V. vytvořit první veřejné hodiny v Paříži, jejichž autorem byl hodinář Henri de Vic.
Dnešní podoba hodin pochází z druhé polovny 16. století, z doby vlády krále Jindřicha III., kdy byly hodiny zcela přestavěny. Po stranách ciferníku, umístěného na modrém pozadí se zlatými královskými liliemi, tak dnes můžeme vidět dvě alegorické postavy, které představují Zákon a Spravedlnost. V horní a spodní části jsou umístěny dva latinské nápisy. Ten horní říká: „Ten, který jí dal již dvě koruny, jí dá i třetí“ (t.j. odkaz na francouzskou a polskou korunu Jindřicha III.), ten spodní potom „Stroj, který dělí čas na dvanáct přesných částí, učí chránit spravedlnost a hájit zákon“.
1. obvod, boulevard du Palais
Jak se tam dostat: metro Cité (linka 4) nebo Châtelet (linka 1, 4, 7, 14)
Pro milovníky impressionismu není jméno Juliena Tanguy, řečeného Otec Tanguy, neznámé. Vysloužilý komunard a později obchodník s barvami, který měl na konci 19. století svůj skromný obchod v blízkosti dolní části Montmartru, byl přítelem, ochráncem a mecenášem mnoha malířů doby impresionismu a postimpresionismu, v jejichž umění věřil a kterým pomáhal jak mohl, přestože sám žádné velké prostředky neměl. Ve svém malém obchodě s úzkou výlohou vystavoval obrazy svých zákazníků, která od nich většinou dostal za barvy a plátna, a která od něj nikdo nekupoval. V jeho obchodě byla vystavována díla Seurata, Gauguina, Cézanna, Pissarra, Renoira, Moneta a hlavně Van Gogha, kterého si oblíbil především, kterému pomáhal přežívat a kterého vyprovodil i na poslední cestě. Vincent Van Gogh namaloval tři podobné portréty otce Tanguy, z nichž jeden po Vincentově smrti zakoupil August Rodin a je dodnes ve vlastnictví Musée Rodin.
Přestože Julien Tanguy svůj obchod v rue Clauzel poslední dva roky před svojí smrtí přestěhoval do větších prostor v čísle 9, s jeho jménem zůstane už navždy spojený původní obchůdek v čísle 14, na kterém je umístěná pamětní deska a ve kterém byla v roce 2007 otevřená galerie japonských tisků, které v době života otce Tanguy byly ve velké módě a které většina z malířů, kteří tento obchod navštěvovali, sbírala a inspirovala se jimi. Při podrobném pohledu na horní portét Tanguyho je také vidět, že Van Gogh použil právě tyto japonské tisky jako pozadí – a konec konců, vztahem mezi Vincentem a japonským umění byla inspirována i nedávná výstava Van Gogha a japonského malíře Hiroshige.
Snad první, čeho si při pohledu do výlohy všimneme, je „vangoghovská“ žluť, kterou je vymalován interiér, stejně jako další připomínky tohoto malíře – jeho portréty ve výloze a plakátky, na kterých jsou identifikovány staré tisky, které Vincent umístil na pozadí portrétu Tanguyho.
Samozřejmě mi to nedalo a vstoupila jsem dovnitř, abych se od japonského prodavače dozvěděla, že galerie je opravdu zcela japonská, zaměřená na ukiyo-e, původní staré tisky z období Edo (1603-1867). Můžete si zde tedy koupit úplně stejné tisky, které sbíral Vincent a další malíři jeho doby. Také tu najdete ke koupi pravá japonská kimona.
V zadní části galerie potom visí i několik pláten současného japonského malíře Utagawa Shokoku, inspirovaných nejslavnějším Vincentovým obrazem.
S nesměle počínajícím jarem se mi začaly množit dotazy, jak využít veřejných kol ze systému Vélib, které jsou v Paříži k dispozici. Jejich sešikované řady lákají k použití a určitě jste je už v Paříži všichni viděli. Proč tedy této služby nevyužít?
Pokud byste si také chtěli kolo půjčit, je potřeba postupovat následujícím způsobem:
1. Zaregistrovat se, buď přes internet na stránce Vélib TADY (lze až 15 dnů předem) nebo v případě krátkodobého půjčení na 1 nebo 7 dnů také přímo na stanovišti na sloupku. V prvním případě si vytiskněte potvrzení s vašim kódem, v druhém případě si schovejte lístek, který vám vydá stojan (existuje také možnost aktivovat si službu přes kartu Pass Navigo, ale to je spíš pro ty, co v Paříži žijí dlouhodobě).
2. Zvolit tarif. Na výběr jsou různé možnosti, které najdete také na stránce s registrací, základní tarif je roční v několika variantách, pro nás bude zřejmě nejaktuálnější ten denní (za 1,70 Eur) nebo týdenní (za 8 euro – znamená to ovšem, že můžete tuto službu využívat týden, ne že dostanete kolo na týden). K tomu se přičítá ještě půjčovné, protože zdarma je jen první půlhodina při každém půjčení.
3. Zaplatit kartou vybraný tarif. Pozor, na kartě vám bude zablokována kauce 150 euro, která se uvolní automaticky po konečném vyúčtování služby, tj. do 10 – 15 dnů. Pokud kolo nevrátíte do 24 hodin nebo jinak porušíte půjčovní řád, částka vám bude plně nebo částečně (podle konkrétního případu) stržena. Znamená to tedy, že zůstatek na kartě, kterou platíte, musí být vždy vyšší než 150 euro. Pokud jednou kartou platíte více kol, tato kauce vám bude blokována za každé z nich. V případě, že byste platili kartou typu Electron, bude částka rovnou stržena a po řádném průběhu služby vrácena na váš účet do 10 – 15 dnů.
4. Půjčovné. Pokud kolo vrátíte do stojanu do půl hodiny, neplatíte nic a můžete si na stejném místě okamžitě půjčit další kolo – opět na půlhodinu. Pokud ovšem kolo nestihnete vrátit do 30 minut, za další půlhodinu zaplatíte 1 euro, za druhou půlhodinu 2 eura a za každou další půlhodinu už 4 eura. Ty se vám budou automaticky strhávat z karty, jejíž číslo zadáte do systému při registraci.
5. Vypůjčení kola. Na stanovišti na sloupku se identifikujete svým kódem a vyberete si kolo, které se Vám zobrazí jako volné (je dobré si ho napřed prohlédnout, jestli je v pořádku – a také si zvolit kolo, u kterého nemusíte zvedat nebo snižovat sedlo, abyste po vypůjčení neztráceli drahocenný čas). Pokud budete chtít stihnout vrátit kolo do půl hodiny, je potřeba si pohlídat kam pojedete a předem si najít v tom okolí další stanoviště Vélib. Na každém stojanu každého stanoviště je ostatně plánek se všemi stanovišti v blízkém okolí.
6. Vrácení kola. Při vrácení kolo zavěsíte do držáku jakéhokoliv stojanu na jakémkoliv stanovišti. Na stojanu zhasne oranžové světlo a rozsvítí se zelené, současně vám dvojité pípnutí potvrdí, že kolo bylo správně vráceno. Pokud byste měli pochyby, dá se správné vrácení zkontrolovat zadáním vašeho kódu na sloupku, kde si také můžete vytisknout potvrzení (to může být důležité třeba při řešení případu, kdy by vám neoprávněně strhli peníze za půjčení kola, u jehož vrácení došlo k nějakému problému).
Abych to shrnula: pokud stihnete kolo po vypůjčení vrátit vždy do půl hodiny, bude vás to stát jen základní tarif 8 euro (v případě vypůjčení na týden). Pokud ne, potom nastupují výše uvedené tarify, načítající se po půlhodinách. Cena za půjčené kolo se bude tedy počítat při týdenním tarifu takto: 8 euro tarif + půjčovné podle toho, jak dlouho jste kolo používali.
Uživatel Vélibu musí být starší 14 let (nelze je vypůjčit pro děti).
Všechny podrobné informace najdete na stránkách http://www.velib.fr jak ve francouzštině, tak i v angličtině a němčině.
Dnes se ještě zdržíme u kostela Saint-Jean-Baptiste de Belleville, který jsme tady viděli minule. Pokud hledáte autentická místa staré Paříže i s pravými Pařížany a přistěhovalci z různých koutů světa, nechoďte na Montmartre nebo Montparnasse, tam už z běžného každodenního života najdete velice málo. Spíš se projděte právě tady v Belleville a v dalších okrajových čtvrtích města. Právě tam najdete ještě malé lidové hospůdky se stoly, pokrytými voskovaným plátnem, pouliční kavárničky s obyčejnými umakartovými stolky a židlemi typu každý pes jiná ves, ateliéry a dílny plné umění i harampádí a kolorit malých starých domků, stojící tak trochu nakřivo, ale vyzařujících ošuntělou krásu. Samozřejmě narazíte také na nově zrekonstruované domy a lofty, do kterých se stěhují takzvaní „bobos“ – mladí a zbohatlí pseudointelektuálové, kteří tyto čtvrti dostávají do módy, ale těch si nemusíme všímat, ti naši výpravu za starou Paříží zatím nijak neohrožují.
Naši procházku začneme pohledem na kostel, ve kterém jsme byli minule, z rue du Jourdain
Před kostelem
Rue de Belleville je hlavní tepnou této čtvrti, dřívější vesnice Belleville, která byla připojená k Paříži v roce 1860. Vesnice se prý původně jmenovala Bellevue, „Krásná vyhlídka“, podle toho, že leží na druhém nejvyšším vrcholku v Paříži, a dnešní název „Krásné město“ prý vznikl jeho zkomolením. Ulice dnes tvoří také hranici mezi 19. a 20. obvodem. Najdeme na ní ještě malé staré domky, ale také už novější výstavbu ze začátku 20. století i z asanace v 70. a 80. letech.
Pokud narazíte na otevřený vchod domu, nezapomeňte vklouznout dovnitř. Budete možná překvapeni starým malebným dvorkem s nízkými domečky s pidizahrádkami, dřevěnými točitými schodišti a všudepřítomným vesnickým kouzlem.
My dnes projdeme jen malý kousek ulice kolem kostela a někdy příště se sem vrátíme, abychom prozkoumali i její další část, která spadá prudce dolů směrem k centru.
Na rohu bočních uliček najdeme také některé příklady street artu – jejich autorem je tady umělec, který si říká Fred Le Chevalier, zatímco dole vidíme žirafu známého malíře s přezdívkou Mosko.
Z rue de Belleville odbočíme do rue de la Vilette, která vede k východnímu cípu parku Buttes Chaumont. Procházka touto uličkou nám bude trvat dlouho – je totiž plná malých krámků s výlohami plnými nejroztodivnějšího zboží.
Mezi domy můžeme zahlédnout komín bývalé továrničky, na vrcholku ozvláštněný bílým mužíčkem Jerôma Mesnagera. Továrnička je právě jedním z těch příkladů zrekonstruovaných loftů – při pozornějším pohledu vidíme, že horní prosklená ateliérová část je kolem komínu dostavěna a že do komína vedou dokonce dveře.
Samozřejmě nesmí chybět ani dvorek, tak typický pro tuto část města. Jmenuje se Villa de l´Adour a bohužel ji před zvědavci střeží kovová brána. Tak aspoň jeden rychlý pohled přes mříže.
Za chvíli dojdeme do rue des Solitaires, další z prastarých bellevilleských ulic, která je zanesena už na starém plánu z roku 1730. Tvoří ji z jedné strany částečně staré nízké domky – a také tyto krásné domy, s barevnými okenicemi a replikou antické sošky ve výklenku v prvním patře, postavené kolem roku 1910.
Rue des Solitaires spojuje s rue de Belleville ulička s názvem Cité du Palais-Royal de Belleville – jenže je z obou stran uzavřená, zahrazená vysokou bránou a jen díky tomu, že nikdo není dokonalý a že v bráně zůstala škvíra, se můžeme podívat alespoň z dálky a potají, jak to uvnitř vypadá.
Právě jsme se ocitli za zadní části kostela v rue Fessart, odkud se vrátíme přesně tam, odkud jsme vyrazili – do rue du Jourdain, kde nám taky ještě zbývá pár zajímavých krámků a kaváren k prozkoumání – a také krásné příklady street artu na budově školy, jejichž autorem je opět Mosko, v kombinaci s jiným umělcem, jehož jméno jsem zatím ještě neodhalila. Ale co není, to teprve může být.
Belleville, kolem kostela Saint-Jean-Baptiste de Belleville
Asi jste si všimli, že příliš nevyhledávám notoricky známá turistická místa a že z davů turistů nejsem nijak nadšená (jako kdybych byla něco jiného, než taky zvědavý turista :)). Při svých toulkách po Paříži se spíš soustředím na méně známá místa, kde se zatím ještě žije normálně. V několika posledních letech jsem prošla křížem krážem velkou část okrajových čtvrtí, ale jednu z nich, 19. obvod, jsem znala jen velmi málo. Minule jsem tento dluh začala napravovat a tak se dnes spolu podíváme na dominantu této čtvrti – kostel sv. Jana Křtitele z Belleville.
Jeden z prvních novogotických kostelů v Paříži byl postavený v letech 1854 – 1859. Autorem návrhu kostela byl architekt Jean-Baptiste-Antoine Lassus, jeden z nejznámějších architektů tohoto stylu – kostel byl jeho posledním dílem a je proto považován také za nejpropracovanější a nejpovedenější.
V tympánu hlavního vchodu je znázorněný uprostřed Kristus, nad ním potom archanděl Gabriel, který zvěstuje Zachariášovi zrození syna Jana, Marie s Alžbětou, Zrození Jana, Janovo kázání, Křest Krista, Janova kritika Heróda, Janovo stětí a předání jeho hlavy Heródově vnučce Heródiadě. Za povšimnutí stojí i kování na všech vstupních dveřích do kostela, pochází z dílny slavného uměleckého kováře Boulangera, který vytvořil kování při rekonstrukcích nejvýznamnějších francouzských památek, například na hlavním vchodu do Notre-Dame nebo na bazilice Saint-Denis.
Také nad pravým bočním vchodem jsou znázorněny výjevy ze života sv. Jana Křtitele, společně s Kristem
Kostel je dlouhý 68 metrů, široký 25 metrů a má jednu hlavní a dvě boční lodi a osm kaplí. Pod hlavní oltář byly při rekonstrukci v roce 2008 uloženy relikvie sv. Jean-Marie Vianney, faráře z Ars.
V kostele zaujmou především vitrážová okna, která představují výjevy ze Starého zákona
Jen dvě stě metrů od brány sv. Denise (nebo Diviše), kterou jsme tady viděli minule, stojí další brána, která byla v minulosti součástí pařížských hranic a která tehdy uzavírala ulici sv. Martina. Byla postavená v roce 1674 na příkaz Ludvíka XIV. architektem Pierrem Bulletem, žákem architekta Blondela, autora brány sv. Denise. Brána je vysoká 18 metrů, je postavená z opracovaného vápence s bosáží a atika je mramorová.
I na této bráně výzdoba oslavuje vojenská vítězství Ludvíka XIV. v jeho bitvách na Rýnu a v Holandsku
Kolem brány je vytvořeno malé půvabné náměstíčko, na které ústí z boční strany boulevard Saint-Denis a boulevard Saint-Martin, které jsou sídlem několika divadel
Tím nejvýznamnějším z nich je pravděpodobně Théâtre de la Renaissance, ve kterém hrála slavná Sarah Bernhardt.
10. obvod, křižovatka boulevardu Saint-Denis, boulevardu Saint-Martin, rue Saint-Martin a rue du Faubourg Saint-Martin
Jak se tam dostat: metro Strasbourg – St.Denis (linky 4, 8 a 9)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.