Dnes se ještě jednou vrátíme do čtvrti la Nouvelle Athènes. Pokud jsem TADY psala, že place Saint-Georges je srdcem celé čtvrti, tak square d´Orléans bývalo určitě jejím mozkem. Malé náměstí v obytném komplexu, tvořeným čtyřmi dvory, schovanými uprostřed vnitrobloku, dostalo svůj název na počest krále Ludvíka-Filipa Orleánského a žili a scházeli se tady ti nejvýznamnější umělci první poloviny 19. století, doby, kdy tato čtvrť prožívala svůj umělecký rozmach, například Alexadre Dumas otec, hudebníci Liszt, Rossini, Chopin a Berlioz, docházel sem Delacroix, Musset, Hugo, Heinrich Heine nebo také Turgeněv.
Na rozdíl od dřívějších dob má dnes celý komplex jeden jediný vchod – vysoký portál, vedoucí na první, menší dvůr, ze kterého se potom vstupuje do dalších prostor
Stropy průchodů na dvorech jsou zdobeny krásným štukovým květinovým vzorem
Poté, co projdeme menším prvním dvorem, dostaneme se do jádra celého komplexu. Velký dvůr s kašnou a magnóliemi uprostřed je vroubený vysokými bílými domy, postavenými v roce 1829 v anglickém stylu anglickým architektem Edwardem Crésy.
Tady, v čísle 2, bydlel Alexadre Dumas s herečkou Mélanie Serres a jejich dětmi. Zůstal tady sice jen dva roky, přesto se jeho krátký pobyt stal nezapomenutelným – 30. března 1833 tady uspořádal při příležitosti karnevalu ples, který měl překonat ten, který pořádal král v paláci Tuileries. Ples se konal nejen v jeho bytě, ale i v bytech sousedů a zúčastnilo se ho sedm set umělců z celé Paříže. Vypilo se přes pět set lahví šampaňského, tři sta lahví burgundského a tři sta lahví bordeaux a objednanému jídlu vévodily desítky kilogramů lososa a dalších delikates. Dekorace namaloval sám Delacroix.
V čísle 5 bydlela George Sandová se svým synem Mauricem a právě tady prožila svůj bouřlivý vztah s Fréderikem Chopinem, který bydlel v čísle 9. V čísle 10 bydlel v době svého pařížského pobytu Paganini.
Interiér většiny domů je jednotný a very british – příkré úzké schody, krémové stěny, temně zelené zárubně, dveře a výtahy a rudé koberce
Průchod hned vedle domu George Sandové vede na další dvůr, skromnější, ale ozářený velkými ateliérovými okny v přízemí
Dnes v domech sídlí kromě šťastných majitelů a nájemníků bytů i různé umělecké agentury, Svaz hudebních skladatelů a autorů, reklamní agentury a další podobné firmy. Díky tomu jsou velká vrata v pracovní dny a v pracovní době neustále otevřená a je možné se dostat dovnitř.
9. obvod, 80, rue Taitbout
Jak se tam dostat: metro Trinité nebo Notre-Dame-de-Lorette (linka 12)
Rue du Prévôt, neboli Hejtmanská ulice, se až do roku 1877 jmenovala Rue Percée, Proražená ulice, zřejmě podle toho, jakým způsobem ve 13. století vznikla. Její staré jméno tady najdeme ještě na několika místech vyryté do kamenných zdí. Ulička je široká kolem tří metrů a v některých úsecích dokonce jen metr osmdesát a připomíná, jak tato část města vypadala ve středověku.
Na rohu ulice s rue Charlemagne vznikla změť starých a nových názvů obou ulic
Toto domovní znamení neleží přímo v ulici, ale o pár metrů dál, na rohu rue de Fourcy a rue Jouy. Je to kopie původně malovaného znamení z roku 1767, které je uloženo v muzeu Carnavalet, a které znázorňuje brusiče, jehož dílna se tady kdysi nacházela.
Dnes se ještě naposledy, aspoň prozatím, zdržíme ve čtvrti La Chapelle. Přímo naproti kostelu jsem zabloudila do soustavy několika dvorů, na které vedla lákavá šipka s nápisem: „Vzadu na třetím dvoře vlevo ateliér umělce, stálá výstava, vpravo judo pro všechny“. Judo mě sice moc nebere, ale ateliér umělce se stálou výstavou, to znělo tak zajímavě, zrovna v této čtvrti, že jsem se bez zaváhání přes ty dvorky vydala.
První dvůr, s kamennými vázami, litinovou fontánou, okny s bílými dřevěnými okenicemi a tepanými mřížemi. Druhý dvůr, bohužel, je plný parkujících aut.
Třetí dvůr – a ateliér s charakteristickými dřevěnými vraty je zavřený. Za umělcem se sem budeme tedy muset podívat jindy. A to judo? Malé judisty jsem v tělocvičně našla.
Tip: Podobných dvorků je v těchto místech víc, například hned sousední Hameau de la Chapelle – jen je zapotřebí mít štěstí, aby byly zrovna otevřené.
O starém kostele sv. Denise (opravdu se v tomto případě píše ve francouzštině Denys s y, i když to pro nás vypadá divně) jsem psala podrobně už TADY. Kaple z doby rané gotiky se proslavila a unikla zbourání v minulosti především proto, že je spojená se jménem Johanky z Arku, která se tady modlila 7. září 1429 před útokem francouzských vojsk Karla VII. Francouzského na Paříž, obsazenou Angličany. Útok se sice nezdařil a Johanka, bojující po boku krále, v něm byla zraněná, kaple ale z této historie žije dodnes.
Kostel byl postavený v roce 1204 na základech kaple sv. Geneviève z roku 475. Kamenná stavba je nesená třemi řadami raně gotických pilířů s hlavicemi, zdobenými kamennými květy a listy, klenba má lomený oblouk, strop je dřevěný. Interiér je velmi strohý, připomíná vzhled, jaký měl kostel ve středověku, kamenný oltář je jednoduchý a kostel nemá téměř žádnou výzdobu – nezapomeňme, že v průběhu století byl několikrát vypálen a vypleněn – například v době válek v letech 1814 – 1815 sloužil prusko-ruským vojskům jako stáje. Dnešní fasáda v dórském stylu pochází z 18. století, kdy nahradila původní průčelí z 13. století, na kterém byla později zobrazena legenda sv. Jany z Arku.
Pamětní deska na zdi kostela připomíná legendu sv. Jany z Arku, stejně jako její železná socha ze začátku 20. století. Ta původně stávala přímo před kostelem a až později byla přemístěna k vedlejšímu kostelu z poloviny 20. století, který je Johance zasvěcený.
Église Sainte-Jeanne d´Arc, dokončený až v roce 1964, svojí hmotou malý kostelík přebíjí. Ani tentokrát jsem ho nenašla otevřený, takže si ho budeme muset nechat zase až na někdy jindy.
La Centquatre – Stočtyřka, o které jsme mluvili minule, leží v těsné blízkosti jednoho z mostů, které vedou z 19. obvodu přes železniční koleje do čtvrti La Chapelle. Jak už jsem TADY psala v minulosti, není to zrovna část města, kam by člověk chodil na nedělní procházku, ale i takové čtvrti v Paříži zkrátka existují. Na rozdíl od mých minulých výprav do La Chapelle byla tato cesta lepší v tom, že jsem se vyhnula davům podivných zjevů kolem boulevardu de La Chapelle, kteří se shromažďují u stanice metra La Chapelle (a také Barbès-Rochechouart) a kteří mi trochu nahánějí strach.
Cesta přes most
Cestou do La Chapelle si dokonce můžeme prohlédnout některá díla povědomých street artistů
Zajímalo mě, jak daleko pokročila stavba nového multifunkčního komplexu, jehož součástí bude i knihovna Václava Havla (v tom dřevěném bloku úplně vlevo). Zkrátka takový soukromý kontrolní den na staveništi. Od mé loňské návštěvy je stavba mnohem dál, dokončují se vnitřní práce a i zeď, která oddělovala areál od ulice, už je zbouraná. Areál by se měl otvírat v letošním roce, pravděpodobně prý na začátku nového školního roku. Už se těším, až se podívám dovnitř.
Pořád ještě si tady netroufám fotit všechno (a hlavně všechny) svobodně, někdy mi připadá, že by to mohla být moje poslední fotka (ne že by mi někdo ublížil, ale spíš bych mohla přijít o foťák), ale přece jen jsem se tu tentokrát cítila lépe. Asi si zvykám.
Objevila jsem tu tentokrát několik nových uliček a náměstí, vlezla jsem na dvorky několika domů, ale nic zvlášť malebného jsem nenašla, najedla jsem se v thajském bistru, koupila si ovoce v místní tržnici a objevila zajímavou malbu na slepé zdi jednoho z vysokých činžáků. A také jsem si konečně prohlédla kostel St. Denis de La Chapelle, který byl hlavním důvodem, proč jsem se sem vydala, ale o něm zas až příště.
Jak se tam dostat: metro Marx Dormoy (linka 12) nebo La Chapelle (linka 2)
Dnes se podíváme do zvláštního kulturního centra, které bylo otevřené před necelými pěti lety v 19. obvodu. V bývalém areálu městské pohřební služby, postaveném v roce 1874, tak vyrostlo zajímavé zařízení, které slouží nejen pro umělce, ale především pro veřejnost, která tady najde výstavní prostory, divadelní a filmové sály, knihovnu, tvůrčí centrum pro děti i několik restaurací a kaváren.
Hlavní vchod z rue d´Aubervilliers – název centra vznikl z čísla domu
Nejdřív trochu morbidity – v prostorách této haly bývaly uskladněny rakve, připravovaly se tady katafalky i nebožtíci na pohřby. Bývalo jich odtud vypravováno až 150 denně.
Dnes z velké vstupní haly vedou vchody do ateliérů a kanceláří a střední část slouží k výstavám rozměrných uměleckých děl. Jedno z nich tady bylo vystavené i při mé poslední návštěvě – jen jsem nejdřív nepochopila, že jde o umění.
Autorem je prý nějaký šíleně slavný čínský umělec – ale opět jsem si potvrdila, že smyslu některých druhů umění, především instalací, jsem ještě nedorostla
Přes dvůr se dostaneme do druhé a hlavní haly. Právě v ní se odehrávají všechny ty zajímavé akce pro veřejnost. V dávné minulosti v ní parkovaly pohřební vozy a byly v ní ustájeny koně, které je tahaly.
Tentokrát tady probíhala příprava na nějaký divadelní a taneční konkurs – ohromný sál byl plný soustředěných mladých lidí, kteří si buď něco přehrávali, nebo si opakovali taneční kreace.
Na stěnách bývají vystavena různá díla, další výstavní prostory jsou potom v suterénu.
Možností občerstvení je v areálu několik, já tady mám oblíbené toto Café caché
Přes další dvorek s dalšími vystavenými exponáty se dostaneme až k dalšímu východu do rue Curial
Vchod z rue Curial
Tip: V současné době tady probíhá výstava amerického umělce Keitha Haringa, jako doplněk k velké retrospektivní výstavě, které se koná v Muzeu moderního umění (informace TADY). Jsou tu vystavena jeho rozměrnější díla.
Pokud najdete před vchodem do pyramidy v Louvru dlouhou frontu, existuje ještě jedna možnost, jak se dostat dovnitř a nečekat tak dlouho. Je to vstup z rue de Rivoli, který vás zavede do podzemního nákupního centra Le Caroussel du Louvre, kde najdete, kromě několika obchodů s dárkovým zbožím, kosmetikou a módou, také možnost, jak se levněji a rychle najíst v této drahé části města (jsou tady obvyklé provozovny známých řetězců počínaje mekáčem apod.). Tomuto prostoru ale hlavně kraluje ostrý hrot obrácené skleněné pyramidy (ano, té, ke které nás přivedl Dan Brown v závěru Šifry Mistra Leonarda), u níž leží už zmíněná odbočka do podzemního vstupního centra Louvru.
Přesně tady se dáte doleva, projdete bezpečnostní kontrolou a pak už si můžete koupit vstupenku do Louvru
V areálu jsou také konferenční a výstavní sály – jeden z nich, tentokrát prázdný, je vidět nahoře na fotografii. Dominují mu zbytky pařížských hradeb po pravé straně a zeď kontraeskarpy vlevo. Tento pohled je tedy vlastně pohledem do hradního příkopu z doby Karla V. (a tedy z druhé poloviny 14. století).
Vzadu nahoře je ta zmíněná občerstvovací sekce.
V dalším ze sálů si mohou užít ti, kterým nestačily sochy v Louvru, nebo ti, kterým se do Louvru nechce a tohle jim na ukázku stačí. Jsou tady vystavené sochy a basreliéfy, z nichž některé bývaly součástí paláce Tuileries, který zanikl při požáru, založeném komunardy 22. května 1871, a který uzavíral areál Louvru na západní straně za triumfálním obloukem Caroussel.
Z tohoto sálu můžeme vystoupat po dvou schodištích přímo k oblouku Caroussel a dostat se tak přímo do zahrad Tuileries
Le Caroussel du Louvre
99 rue de Rivoli Podchod je otevřený denně od 8,30 do 23 hod, restaurace od 8,30 do 20 hod a obchody od 10 do 20 hod
Jak se tam dostat: metro Palais Royal-Musée du Louvre (linka 1 a 7)
Čtvrť, která leží mezi Montmartrem a velkými bulváry, pro mě byla vždycky jen nudnými ulicemi, kterými jsem rychle a co nejkratší cestou proběhla, pokud se mi nechtělo jet do centra metrem. Až mnohem později jsem si přečetla něco o její historii a při několika posledních cestách jsem ji důkladně prošla a částečně poznala.
Ten zvláštní název čtvrti Nové Atény vznikl na začátku 19. století, kdy se nově budovaná čtvrť plná antikizujících stavebních prvků stala centrem uměleckého života doby romantismu – začali se sem houfně stěhovat spisovatelé, herci, novináři, hudebníci a malíři. Název byl také výrazem sympatií s bojem Řecka o nezávislost v roce 1826.
Tehdy tady bydlel např. Alexandre Dumas, Victor Hugo, George Sandová, Chopin, Berlioz, Gounod, z malířů potom Delacroix nebo Ingres. Některé z jejich stop můžeme dnes najít v malém paláci, který jako jeden z mála z té doby přežil, a ve kterém je dnes umístěno Muzeum romatismu (Musée de la Vie Romantique). Další z koutů této čtvrti jsme viděli také v Avenue Frochot TADY.
O pár desetiletí později bychom tady mohli pro změnu potkat Toulouse-Lautreca, Gauguina, Van Gogha, Degase nebo Pissarra. Jejich bývalá bydliště a ateliéry většinou nejsou nijak označené, snad s výjimkou domu, kde bydlel Vincent Van Gogh a jeho bratr Théo.
Celá čtvrť je ohraničena na východě rue des Martyrs, stoupající vzhůru až k Montmartru, na západě rue Blanche, na jihu Rue Saint-Lazare – spojnicí mezi kostely St. Trinité a Notre-Dame-de-Lorette, a na severu boulevardem de Clichy. Najdeme tady nejen typické Haussmannovy činžáky, ale také nízké půvabné domy a vilky a stejně tak i paláce a uličky, uzavřené před světem mřížovými ploty.
Na malé půvabné náměstíčko place Gustave Toudouze ústí rue Clauzel, ve které jsme viděli galerii Père Tanguy. V tom prostředním domě vpravo bydleli v druhé polovině 19. století bohatí bratři Arosové, z nichž jeden se po smrti matky Paula Gauguina stal jeho poručníkem. Sem se třiadvacetiletý Paul vrátil po své neúspěšné kariéře u námořnictva, tady začíná stále více malovat a právě Gustave Arosa mu sehnal výnosné místo na burze. Zajímavé je, že druhý z bratrů Arosů je v té době také poručníkem jednoho mladého muže, o pár let mladšího než Gauguin – ten se jmenuje Achille-Claude Debussy.
Celá čtvrť dodnes zůstala uměleckým střediskem – je plná antikvariátů, starožitnictví, galerií, kaváren, restaurací a divadel
Jak se tam dostat: metro Blanche (linka 2), Pigalle (linka 2 nebo 12), St. George, Trinité nebo N.D.de Lorette (linka 12)
Okrouhlé náměstí obklopené paláci leží na dohled od Montmartru, jen pár desítek metrů od rušného boulevardu de Clichy. Náměstí bylo tady, v blízkosti tehdejších hradeb, vybudováno na základě podnětu, který podalo sdružení architektů a bankéřů, vytvořené pro tuto výstavbu z víceméně spekulativních důvodů. Jejich návrh byl schválen v dubnu 1824 královským výnosem, v němž byla uvedená podmínka, že náměstí a přilehlé ulice musí být zhotoveny „včetně chodníků, vydláždění vozovky a postavení koňského napajedla uprostřed náměstí“ (to bylo nutné pro koně povozů, které v těchto místech zdolávaly převýšení a koně si před šplháním na Montmartre potřebovaly odpočinout). To vše bylo splněno, projekt parcelace a přípravy byl uskutečněn v průběhu dvou let a na náměstí postupně vyrostlo sedm neoklasicistních paláců, které se staly srdcem nově vznikající čtvrti la Nouvelle Athènes, Nové Athény.
Ze sedmi původních paláců dnes zůstaly jen dva. Tím nejvýstavnějším je číslo 28, které dodnes nese jméno markýzy Païva, přestože v něm bydlela pouze dva roky (1851-52), její jméno a hlavně život ovšem byly tak pozoruhodné, že žije v pověstech dodnes. Ruska Therèse Lachmann přišla do Paříže z moskevského židovského ghetta jako zcela chudá, ale velmi krásná – brzy se stala jednou z nejobletovanějších pařížských kurtizán, se kterou se oženil portugalský markýz Païva (a po něm další muži). Therèse nikdy nezapomněla na svoji bídu a s tím spojené ponížení a zařekla se, že jednou bude mít ten nejkrásnější palác v Paříži. To se jí nakonec podařilo – není to ovšem tento dům, ale palác číslo 25 na Champs Elysées.
Palác byl postavený v roce 1840 v tzv. trubadúrském stylu – směsi neogotiky a neorenesance a zaujme především zdobením svého portálu – od vstupních dveří, lemovaných květinovými ornamenty, až po dvě sochy, lemující prostřední okno prvního patra, které znázorňují Moudrost a Hojnost. Pilastry po stranách soch jsou zdobeny renesančními arabeskami, postavičkami putti a dalšími motivy. Výzdoba dalších pater už není tak bohatá, přesto ale stále zůstává výrazná.
Zajímavostí je, že do jednoho ze skromnějších bytů v tomto domě se těsně po svatbě se svojí dánskou novomanželkou Mette v roce 1873 nastěhoval malíř Paul Gauguin – tehdy ještě jako burzovní makléř vydělával spousty peněz a i předtím žil vždy v této čtvrti a blízko náměstí.
Dům je předzahrádkou, rozdělenou kovovou mříží, spojen s vedlejším číslem 30, malým půvabným palácem, trochu utiskovaným svým slavnějším a mohutnějším sousedem. Část předzahrádky je navíc zabraná pro vstup do metra.
Na opačné straně rue Notre Dame de Lorette, která náměstím prochází, najdeme potom další ze zajímavých paláců. Tento neoklasicistní dům s majestátním průčelím korunovaným trojúhelníkovým frontonem a balustrádou, si nechal postavit v roce 1873 tehdejší prezident republiky Thiers za peníze, které dostal jako odškodné od státu za zničení předchozího paláce své rodiny s tím, že nová budova bude tento starý palác identicky napodobovat. Původní palác, který na tomto místě stával, byl vypleněný, vypálený a srovnaný se zemí dva roky předtím za doby francouzské Komuny a jen díky zásahu malíře Courbeta nebyly spáleny i bohaté rodinné sbírky knih, obrazů, rytin a dokumentů.
V roce 1905 švagrová bývalého prezidenta dům, který zdědila, věnovala státu i se sbírkami. Od roku 1913 je v něm knihovna, ve které jsou tyto sbírky uložené a která se zaměřuje na období let 1789 – 1900.
Na opačné straně náměstí nesmí chybět ani obligátní kavárna a hned vedle ní jedno z divadel, kterými tato čtvrť oplývá.
Na novém průčelí divadla je zajímavé jeho členění – možná až na druhý pohled si všimneme, že téměř všechna okna jsou na fasádě jen namalovaná.
Uprostřed náměstí už dávno nestojí původní dvoupatrová kašna z bílého mramoru, která sloužila jako napajedlo pro koně a která vzala zasvé při výstavbě metra v roce 1911. Tady na rytině ji vidíme i s původním palácem Thiers, jak je zachytil Charles-François Daubigny.
A ještě jeden pohled z druhé strany – takhle kašnu viděl impressionista Gustav Caillebotte
Dnešní kašna představuje slavného karikaturistu a kreslíře Paula Gavarniho, který v blízkosti náměstí bydlel. Sloup, stojící v nízké nádrži a nesoucí bustu, je zdobený scénami z pařížského karnevalu. Z bronzových maskarónů v dolní části prýští voda (pokud to ovšem není v zimě, jako tady na fotkách).
Ještě jednou se vrátíme k centrálnímu sloupu fontány – taky vás na té fotce na první pohled něco zarazilo?
Ty klaunské nosy naaranžovalo na začátku minulé zimy na sochy v různých městech světa hnutí Klauni bez hranic (Clowns sans frontières), jako propagaci své činnosti. V Paříži se tomu nevyhnuly se ani ty nejoficiálnější sochy, včetně prezidentů nebo Sochy svobody, jak můžete vidět TADY. Po vzoru Lékařů bez hranic jezdí klauni do rozvojových zemí léčit nikoliv těla, ale duše nemocných a chudých dětí – svými klaunskými výstupy a hrami. O činnosti této mezinárodní organizace si můžete přečíst TADY.
Vodní nádrž Bassin de la Villette je největší umělou vodní plochou v Paříži. Po svém vybudování na začátku 19. století (otevřena byla v roce 1808) sloužila nejen jako plavební kanál, ale také jako zásobárna pitné vody pro město.
Nádrž je dlouhá 700 metrů a široká 70 metrů. Na začátku 19. století se kolem ní rozkládal park, kam se chodili Pařížané bavit, který byl později zastavěn a z kanálu se stala spíše průmyslová oblast plná skladů a loděnic. Dnes jeho břehy slouží jako promenáda a odpočinková plocha – v létě tady najdete obdobu Paris Plage – umělé městské pláže, která se už osvědčila přímo v centru na březích Seiny, zatímco po celý rok podél celé jedné její strany kotví nejrůznější čluny a lodě. Dají se tady také vypůjčit malé loďky a šlapadla. Podél vodní plochy najdeme restaurace a kavárny a v krásném počasí na jejich březích posedává spousta lidí, kteří si tady dělají piknik. Na ten ovšem budeme muset přijít jindy, koncem února to tady vypadalo ještě dost nehostinně.
Pohled na kanál z mostu v rue Crimée na jeho severovýchodním konci. Přímo naproti vidíme rotundu na place de la Bataille de Stalingrad, o které jsme mluvili minule. Po levé straně stojí bývalé skladiště, dnes krásně zrekonstruované, jehož tvar a vzhled kopíruje moderní hotelová a kancelářská budova vpravo, dole v přízemí s kavárnami, jejíž osvětlení po setmění mění barvy.
Za mostem (na který se tady také brzy podíváme, protože je to zajímavá technická památka) se kanál zužuje, mění jméno na Canal de l´Ourq a po jeho břehu bychom došli až do parku Villette s jeho vědecko-technickými expozicemi a atrakcemi.
Jak se tam dostat: metro Stalingrad (linka 2, 5 nebo 7), Jaurès (linka 2, 5 nebo 7bis), Ricquet (linka 7) nebo Laumière (linka 5)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.