Dnes vás pozvu do Cartierovy nadace pro moderní umění. Autorem budovy je architekt Jean Nouvel (bez kterého, zdá se, se v posledních letech v Paříži nepostaví pomalu ani autobusová zastávka). Dobře ho známe i my, je autorem budovy Zlatý anděl na Smíchově.
Budova ze skla a oceli – materiálů, typických pro Nouvela, je postavená mezi starými jehličnany a od rušné ulice ji odděluje vysoká skleněná stěna (stejný princip použil Nouvel už u Musée du quai Branly). Zvenku působí nápaditě a impozantně, ale upřímně řečeno, interiér se mi už tak moc nelíbí, připadá mi přehnaně strohý a bez nápadu, ale faktem je, že jsem viděla jen veřejnosti přístupné výstavní prostory v přízemí a suterénu, třeba jsou horní patra lepší.
Nadace existuje už od roku 1984 a toto sídlo postavila v roce 1994. Představuje v něm všechny druhy současného umění, a to nejen obrazy a sochy, ale také design, fotografie, videa a instalace jak francouzských, tak zahraničních umělců, a to především od 80. let minulého století, ale také ze 70. a 60. let.
Samostatnou kapitolou je zahrada za budovou, koncipovaná jako „Theatrum Botanicum“. Na první pohled vypadá jako divoká, neudržovaná a trochu zanedbaná, plná volně rostoucích bylin, keřů a stromů, ale to vše je údajně záměr zahradního architekta s příznačným nomen omen Baumgarten. Na stupních toho malého amfiteátru se dobře odpočívá a venkovní kavárnička je příjemná. Člověk by neřekl, že jen kousek odtud burácí rušné náměstí place Denfert-Rochereau.
V současné době zde vystavuje svoje díla australský sochař Ron Mueck. Pokud jste byli v létě v Paříži, plakáty a upoutávky na výstavu vám nemohly uniknout, je jich plné město a výstava má takový úspěch, že byla prodloužená.
Jestli někdo z vás výstavu navštívil, zajímal by mě váš názor. Pro mě osobně to bylo největší zklamání posledního pobytu v Paříži a měla jsem z ní divné pocity. Ron Mueck totiž vystavuje objekty, především lidské postavy, dotažené do poslední podrobnosti a tak věrohodné, že vypadají jako živé, jen v menším nebo větším měřítku. Představte si obří mužskou hlavu bez těla, spící a s pomačkanou tváří, zavřenými víčky a pootevřenými ústy, která je provedená do takových detailů, že má v tváři zasázeny i stovky právě povyrostlých vousů. Nebo zmenšenou mladou neupravenou a unavenou ženu v obnošeném kabátku, v každé ruce tašku s nákupem a na hrudi pod kabátem v klokance mimino. Ona i dítě vypadají tak věrohodně, že je to až odpudivé a morbidní – nedokážu popsat proč, ale prostě to tak na mě působilo. Jako nabalzamované mrtvoly. Stejně tak nechutně vypadalo i zhruba metr velké oškubané kuře, za pařáty pověšené hlavou dolů od stropu.
K některému umění jsem zkrátka asi ještě nedorostla.
Uvnitř se bohužel nesmí fotografovat a hlídači dělají vše pro to, aby lidem zabránili fotit i zvenku. Tahle obří dvojice na pláži se rozvaluje v přízemí hned u skla a bylo to jediné, co jsem dokázala vyfotit. Jak se vám líbí?
Některé další Mueckovy objekty můžete vidět i v přiloženém videu, kde se nad nimi rozplývá anglický režisér David Lynch. No ano, když si vybavím divnost a morbidnost některých jeho filmů, myslím, že jemu se to mohlo opravdu líbit.
Nadace organizuje také takzvané Soirées nomades, Nomádské večery, kdy jsou všechny výstavní prostory a zahrada věnovány některému pozvanému umělci – pořádají se tu různé prezentace, přednášky, koncerty a jiné akce. Tím příštím hostem bude 15. září filmová režisérka Agnès Varda, a tam bych teda šla, kdybych byla v Paříži, tu mám ráda.
Fondation Cartier pour l´art contemporain 14. obvod, 261 Boulevard Raspail
Výstava je otevřená do 27. října 2013, denně kromě pondělí od 11 do 21 hod
Vstupné 10,50 eur, snížené (do 25 let) 7 eur, zdarma do 13 let, ve středu zdarma do 18 let
Jak se tam dostat: metro Denfert-Rochereau (linka 4 a 6), RER B
Po rekonstrukci muzea Montmartru byly také zpřístupněny jeho nově upravené zahrady, které dostaly název Renoirovy zahrady – Renoir byl jedním z malířů, kteří v těchto zahradách malovali. Muzeum, otevřené v roce 1960, bylo zřízeno ze statku ze 16. století, který je nejstarším domem na Montmartru. V 17. století dům patřil herci Rosimondovi, členu Molièrovy divadelní společnosti. V 19. století se v něm usídlili malíři, jejichž ateliéry byly umístěny nejen v hlavní budově v zahradě, ale především v domě, vedoucím na ulici, a v bývalých stájích, které byly k tomuto čelnímu domu přilepeny. Některé z ateliérů, například právě ten Renoirův, byly už dávno zbořeny, jiné ale existují dodnes a jsou vidět právě ze zahrad.
Renoir ateliér v tomto domě objevil, když hledal prostory k malování svého plátna Tanec v Moulin de la Galette. Přestože se téma obrazu odehrávalo ve slavné tančírně, malíř si její prostředí včetně tanečníků pečlivě zinscenoval tady na zahradě. Kromě toho tady později namaloval ještě další plátna a právě podle nich jsou dnes koncipovány zahrady, které byly upraveny stejným způsobem a dokonce jsou prý osázeny stejnými květinami a rostlinami jako na Renoirových obrazech v době impresionistů.
První Renoirovou zahradou je samozřejmě ta, do které se dostaneme hned od vstupu z rue Cortot. Rozkládá se před samotným muzeem a stejně jako v dalších částech, i tady najdeme připomínku jednoho z Renoirových obrazů – je to právě tanec v Moulin de la Galette..
Pohled od muzea směrem k uličnímu traktu
Ze zahrady je výhled i na blízký vodojem a na zvonici Sacré-Coeur. Vpravo nahoře vidíme bývalý ateliér Susanne Valadon, který je momentálně v rekonstrukci, po které by měl být zpřístupněný veřejnosti.
Obloukem ve zdi projdeme do druhé zahrady. V ní je umístěný další z panelů, tentokrát s obrazem Houpačka, který tady vznikl. A houpačku tady najdeme i dnes.
Zahrada je malá, jen čtverec trávníku s kruhovým bazénkem uprostřed a květinovými záhony po okraji
Třetí Renoirovu zahradu najdeme za domem, odkud se svažuje malý lesík směrem k rue Saint-Vincent.
I tuto dříve hustě zarostlou zahradu zvěčnil Renoir na jednom ze svých obrazů. Tato část zahrady sousedí s vedlejší přírodní ekologickou rezervací, tzv. Divokou zahradou (Jardin sauvage), ve které jsou zachovány některé původní druhy rostlin, a která bývá běžně přístupná jen dvakrát do měsíce a s průvodcem. Letos v létě byla úplně zavřená až na jedinou výjimku v srpnu, ale právě z Renoirovy zahrady se do ní dalo nahlédnout aspoň přes zeď.
Renoirova zahrada končí u montmartreské vinice, podél níž vedou z rue Saint-Vincent krásné staré kamenné schody. Z výšky je odtud hezký výhled nejen na vinici, ale také na severní část Montmartru a celou tuto méně známou část města.
Musée de Montmartre
Montmartre, 12 rue Cortot
Otevřeno denně od 10 do 18 hod
Vstupné (zahrada + muzeum) 9 eur, 18-25 let a zdravotně postižení 7 eur, 10-17 let 5 eur, děti do 10 let zdarma
Jak se tam dostat: metro Lamarck-Caulaincourt (linka 12)
Dnes se vrátíme do Auvers sur Oise a půjdeme po stopách Vincenta van Gogha, který tady prožil poslední týdny přes svojí smrtí. Po svém pobytu v ústavu pro choromyslné v Saint-Rémy na jihu Francie a krátkém zastavení u bratra Théa v Paříži toužil odjet malovat někam na venkov. Malíř Camille Pissarro doporučil Théovi Auvers sur Oise, kam sám jezdil a kde se přátelil s doktorem Gachetem, který se uvolil, že bude o psychicky nemocného Vincenta pečovat. Vincent do Auvers přijel 20. května 1890 a našel si ubytování v Auberge Ravoux v centru městečka, spřátelil se s doktorem Gachetem a s nadšením se pustil do práce. Maloval s takovým zápalem, že za sedmdesát dnů, které zde strávil, namaloval více než sedmdesát pláten a nakreslil velké množství kreseb. Jeho choroba, podporovaná depresí z toho, že se jeho obrazy nelíbily a neprodávaly a že byl existenčně zcela závislý na bratrovi, se však znovu přihlásila a Vincent si 28. července 1890 v polích nad Auvers vpálil kulku do hrudi. Stačil ještě dojít do hostince, ale tam po protrpěné noci umírá druhý den v náruči svého bratra Théa, kterého narychlo přivolali z Paříže. Bylo mu třicet sedm let.
První setkání s Vincentem zažijete v parku hned naproti nádraží – ten nese jeho jméno a stojí v něm jeho bronzová socha, kterou vytvořil v roce 1960 Ossip Zadkine
Cesta k Vincentovu hrobu není složitá – stačí vydat se uzounkou uličkou naproti nádraží mezi kamennými zdmi vzhůru směrem ke kostelu, jehož věž je vidět nad střechami.
Kostel stojí na vršku nad vesnicí a najdete v něm kopie dvou Vincentových obrazů. Stejně tak i venku stojí tabule s Vincentovým obrazem kostela. Podobných tabulí najdete ve městě víc, vždy na místě, které se nějak vztahuje k van Goghovu životu nebo jeho tvorbě. Po městě jsou také rozmístěné nenápadně žluto-hnědé šipky, které vás po jeho stopách povedou.
Pokus o stejný pohled, jako je na obraze. Bohužel odpoledne je to přímo proti slunci, je proto lepší vydat se sem dopoledne hned po příjezdu do městečka a fotit se sluncem v zádech.
Ukazatel nad kostelem nás vede ke hřbitovu k Théovu a Vincentovu hrobu úzkou silničkou do mírného kopce, nejdříve mezi zahradami, potom mezi poli s obilím, které Vincent tak rád a často maloval
Hřbitov leží na nejvyšším místě na kopci nad vesnicí a je venkovsky prostý. V těch dvou nejobyčejnějších hrobech tady leží Vincent i jeho o čtyři roky mladší bratr Théo, který zemřel jen o pár měsíců později, než Vincent.
Podobu hrobů prý určili dědicové doktora Gacheta
Od hřbitova se vrátíme zpět ke kostelu a na silnici pod ním, po které budeme pokračovat dál (od hřbitova se dá jít také cestou přes pole a sejít do vesnice o kus dál, ale v červencové výhni se mi tudy nechtělo, takže tuto možnost nemám prozkoumanou). Po silnici se vydáme směrem k centru, kde můžeme obdivovat staré domy.
Všimli jste si, že to okno pod okenicemi je na fasádě jenom namalované?
O kousek dál sejdeme dolů přímo k Auberge Ravoux, kde Vincent bydlel. Toto je pohled z hlavní silnice se vchodem do restaurace, ale pokud chceme v hostinci navštívit Vincentův pokoj, musíme dům obejít zleva a vejít přes dvůr vchodem z boční uličky naproti městskému informačnímu centru.
Jídelna hostince slouží dodnes jako restaurace. Tady Vincent sedával třikrát denně u jídla.
Vincentův pokoj ležel, stejně jako šest dalších pronajímaných pokojíků, až pod střechou. Nahoru se vchází těmi dveřmi vlevo, které vás přivedou na schodiště, které svojí sešlostí připomíná, jak to tady tehdy vypadalo.
V tomto pokoji číslo 5 Vincent prožil posledních sedmdesát dnů svého života a tady také zemřel. Jeho pokoj, kde pod střešním oknem sušil svoje čerstvá plátna, která potom skladoval ve vestavěné skříni v rohu nebo pod postelí, vypadá údajně přesně tak, jako tehdy – po jeho smrti se ho už nikdy nepodařilo pronajmout, protože nikdo nechtěl bydlet v pokoji sebevraha, takže zatímco ostatní pokoje byly později zrekonstruovány, tento zůstal nedotčený (později už úmyslně, aby byla památka zachovaná).
Na vedlejším pokoji je vidět, jak byly ostatní místnosti později zrenovovány. V tomto pokoji bydlel hned vedle van Gogha jiný holandský malíř, Anton Hirschig, který se proslavil právě jen tím, že poté, co celou noc slyšel přes zeď agonii umírajícího Vincenta, nechal brzy ráno přivolat z Paříže Théa. Ostatní pokoje jsou dnes přestavěny na sál, ve kterém promítají návštěvníkům zajímavý film o tom, jak Auvers vypadalo na konci 19. století, a o místech, spojených s Vincentovým pobytem. Film je ve francouzštině s anglickými titulky.
Vincentovo úmrtní oznámení
Přímo naproti stojí hostinci stojí radnice, kterou také Vincent několikrát maloval
Od radnice se po schodech ve svahu za hostincem Ravoux vrátíme na starou silnici. Svah je dnes zarostlý stromy a schody jsou jiné, ale pořád je to totéž místo, které namaloval Vincent.
Silnice nás přivede k zámku. Ten navštívíme někdy jindy v samostatném příspěvku, teď si jen připomeneme, že údajně právě v polích za zámkem se Vincent postřelil.
Po silnici dojdeme až k domu doktora Gacheta, jehož zahradu jsme částečně viděli už v minulém článku o Auvers
Před domem je umístěný další z Vincentových obrazů – jeden z portrétů doktora, o kterém Vincent psal svému bratrovi, že se mu podobá jak vzhledem, tak povahou
Z ulice vedou k domu, stojícímu ve stráni, schody, na kterých jsou umístěné kamenné desky, připomínající umělce, kteří sem za tímto milovníkem umění a mecenášem chodívali. Tím prvním byl Pissarro, potom Guillaumin, nad ním je Cézanne a nahoře poslední van Gogh.
Schody nás přivedou do krásné zahrady, kterou van Gogh také několikrát maloval
Přímo před vchodem do domu stojí ve skleněné skříni stůl s červenou dřevěnou deskou, který se objevuje na Vincentových obrazech. Právě o něj se na portrétech doktor Gachet opírá. Proč stojí stůl tady v zahradě a ne v domě, to netuším. Napadá mě jedině to, že portrét mohl vzniknout právě tady venku…
Obývací pokoj a jedna z místností. Dům není nijak zvlášť zařízený, ale je plný dokumentů a fotografií z Vincentovy doby a z historie rodiny Gachetů. Bohatou sbírku obrazů, kterou tady doktor Gachet nashromáždil, jeho syn a dcera darovali ve 40. letech 20. století Musée d´Orsay.
Auvers sur Oise samozřejmě slavným malířem žije, ale neudělalo ze sebe žádnou turistickou rezervaci. Památky jsou značeny decentně, jen aby se turisté neztratili, ale aby přitom ukazatele nebyly jako pěst na oko.
Značená „Stezka malířů“, která vede z blízkého Pontoise do Auvers po stopách všech malířů, kteří tady tvořili, se v Auvers mění samořejmě především na van Goghovu stezku a určitě může být zajímavé si ji projít a porovnat si obrazy tehdejších míst s jejich dnešním vzhledem.
O víkendu a o svátcích jezdí z Gare du Nord přímý vlak Train des Impressionistes. Cesta trvá hodinu a vlak jede jen ráno v 10.08 hod do Auvers a v 18.27 hod zpět do Paříže.
Ve všední dny je nutné přestupovat buď ve Valmondois (v tom případě vlak vyjíždí z Gare du Nord) nebo v Pontoise (vlak z Gare Saint Lazare nebo RER C). S tímto přestupem trvá cesta asi hodinu a dvacet minut.
Jízdné je 5,65 eur, na tuto cestu platí i jakákoliv jízdenka na zóny 1-5 (Paris Visite, Mobilis, Ticket Jeunes, Navigo Découverte. Pokud máte Navigo na menší zóny, můžete si dokoupit tzv. complément du parcours – úspora je cca 2 eur).
Další informace (ve francouzštině) na http://www.auvers-sur-oise.com, najdete tam také trasy vycházek s podrobným popisem všech míst.
Dnes je neděle a my se proto vypravíme na celodenní výlet do malého městečka na severozápad od Paříže. Auvers sur Oise je kromě své vlastní historie i součástí dějin francouzského malířství a to nejen proto, že zde krátce žil, zemřel a je pochovaný jeden z nejslavnějších malířů postimpresionismu Vincent Van Gogh, ale také proto, že už před ním tady tvořili a žili i další malíři – jako první se tady usadil v roce 1860 Charles-François Daubigny, za kterým sem začali jezdit jeho přátelé – Corot, Daumier a Oudinot, později si městečko zamilovali i Pissarro, Guillaumin a Cézanne.
I když davy turistů sem přijíždějí hlavně kvůli Vincentovi, byla by určitě škoda cestu do Auvers zredukovat pouze na slavného malíře slunečnic a obilných polí, protože v městečku je spousta dalších zajímavostí – zámek, středověký kostel, Daubignyho ateliér i muzeum absintu. Zkrátka stojí za důkladnou prohlídku a tu si dnes uděláme i tady, abychom měli celkový přehled, zatímco někdy příště se podíváme přímo na místa, která jsou poznamenaná Vincentem.
Nádraží v Auvers sur Oise se – podle dochovaných fotografií – od Vincentových dob moc nezměnilo
Od nádraží se vydáme hlavní ulicí rue Général de Gaulle která míří přímo do centra a ke všem pamětihodnostem. Všechno se dá v pohodě zvládnout pěšky, nejsou tady žádné velké vzdálenosti.
Pokud přijedete do města v sobotu, narazíte hned naproti nádraží na rušný trh.
Místní radnice, kterou Van Gogh několikrát také maloval
Přímo naproti radnice stojí hostinec Ravoux, kde Vincent bydlel a kde zemřel. Přízemí hostince funguje dodnes jako restaurace, zatímco v podkroví je možné navštívit jak Vincentův pokojík, tak i videoprezentaci o něm a o jeho pobytu v Auvers.
V úzké uličce přímo naproti Auberge Ravoux stojí za zdí s růžovými vraty dům Manoir des Colombières, ve kterém funguje informační kancelář. Můžete si tady koupit podrobný plánek městečka s vyznačenými zajímavými místy a také vstupenky do jednotlivých památek – včetně tzv. pass touristique za 20 eur, který se vyplatí v případě, že toho tady chcete vidět hodně. V rámci této vstupenky jsou zahrnuty 4 jednotky, které můžete různě kombinovat. Já jsem zvolila 2 jednotky za prohlídku zámku a 2 jednotky za kumulovanou návštěvu Auberge Ravoux a Ateliéru Daubigny (který byl ovšem ten den zavřený, což mi jaksi zapomněli v informačním centru říct, ale protože vstupenka platí rok, určitě se tam ještě vydám).
Informační centrum sídlí v přízemí, zatímco v prvním patře je Daubignyho muzeum (neplést s ateliérem, ten je jinde). Jsou v něm vystaveny nejen obrazy, které namaloval Charles-François Daubigny, ale také jeho syn Karl a další místní malíři té doby.
V domě je pozoruhodné dřevěné schodiště
Za domem nás krátké schody ve svahu přivedou na úzkou silnici rue Daubigny, která dřív bývala hlavním tahem přes město (a která, než projde městem, změní několikrát název). Právě tady najdeme ty nejkrásnější a nejzajímavější domy a místa.
Tato silnice nás také přivede k Daubignyho domu s ateliérem a zahradou, ale jak už jsem říkala, byl zavřený, takže jsem zvládla jen jednu fotku přes plot.
O kousek dál leží auversský zámek s expozicí „Cesta do časů impresionismu“. Je to multimediální prezentace o druhé polovině 19. století, doby, ve které se impresionismus narodil. Celé jsem to absolvovala a protože je to zajímavá věc (i když dost turistická), nechám si to všechno na samostatný článek někdy jindy.
Od zámku nás potom čeká další pochod po silnici – pořád je tady na co koukat a narazíme ještě na spoustu dalších zajímavých míst
Po asi tři sta metrech objevíme za vysokou zdí dům, vklíněný, stejně jako všechny ostatní v okolí, pod bývalý lom na kámen. Tady bydlel doktor Gachet, Vincentův lékař a přítel. Dům a zahradu je možné zdarma navštívit.
Od domu doktor Gacheta se můžeme vydat ještě dál směrem k městečku Pontoise – po cestě najdeme secesní dům, navržený architektem Guimardem (to je ten, který je autorem secesních vchodů do pařížského metra).
Podél celé cesty přes Auvers až do Pontoise je vyznačená takzvaná Stezka malířů – na místech, která malovali slavní umělci, jsou umístěné panely s fotografií obrazu a krátkým popisem. Nabízí se tak zajímavé srovnání mezi místem na obraze a současností. Myslím, že přesně to bude mým cílem příště – hledání všech těchto míst a srovnávací fotografie.
Pokud vás dnešní článek na cestu do Auvers naladil nebo už jste se tam chystali tak jako tak, určitě si na ni vyhraďte celý den, jinak se to nedá všechno stihnout.
O víkendu a o svátcích jezdí z Gare du Nord přímý vlak Train des Impressionistes. Cesta trvá hodinu a vlak jede jen ráno v 10.08 hod do Auvers a v 18.27 hod zpět do Paříže.
Ve všední dny je nutné přestupovat buď ve Valmondois (v tom případě vlak vyjíždí z Gare du Nord) nebo v Pontoise (vlak z Gare Saint Lazare nebo RER C). S tímto přestupem trvá cesta asi hodinu a dvacet minut.
Jízdné je 5,65 eur, na tuto cestu platí i jakákoliv jízdenka na zóny 1-5 (Paris Visite, Mobilis, Ticket Jeunes, Navigo Découverte – pokud máte Navigo na menší zóny, můžete si dokoupit tzv. complément du parcours – úspora je cca 2 eur).
Další informace (ve francouzštině a částečně i angličtině) na http://www.auvers-sur-oise.com, najdete tam také trasy vycházek s podrobným popisem všech míst.
Pokud byste si při procházce ve čtvrti Marais chtěli odpočinout, mám pro vás tip na zajímavou, tichou a neznámou zahradu uprostřed města. Patří ke starobylému paláci Coulanges z roku 1634, ve kterém sídlí Maison de l´Europe, zabývající se evropskými otázkami a „evropským občanstvím“ (jak říkají jejich stránky).
Do zahrady se dostanete přes dvůr a potom těmi skleněnými dveřmi vlevo
Oáza klidu v centru města
Neobvyklý výhled na 35 metrů vysoků starý komín uprostřed historické čtvrti. Komín patří továrně, postavené v roce 1867, která až do roku 2002 fungovala ve dvoře vedlejšího domu. Patřila asociaci pařížských zlatníků a šperkařů, kteří tady spalováním, rozemíláním, promýváním, prosíváním a různými chemickými úpravami získávali z odpadu ze své výroby zbytkové cenné kovy. Od svého zavření továrna chátrala, teď ji přestavuje jedna japonská firma s oblečením na prodejnu. Komín i pece by tam měly zůstat.
Za touto malou brankou, skrytou prozatím v křoví, se skrývají zahrady vedlejších dvou paláců, které budou po rekonstrukci s touto propojené – dočkáme se snad už příští rok a potom se tam taky znovu určitě podíváme.
Maison de l´ Europe
Čtvrť Marais, 35-37 rue des Francs Bourgeois, od příštího roku bude vstup do zahrady pravděpodobně jen z 10 rue des Rosiers
Dnes se pro změnu přeneseme na úplně opačný konec města. Až téměř na konci 19. obvodu poblíž okružní magistrály leží čtvrť, které se říká Amérique – údajně proto, že kámen, který se těžil v místních sádrovcových lomech, byl vyvážen do Ameriky a částečně byl použit i na stavbu Bílého domu ve Washingtonu (ale jako mnoho dalších městských legend, i tato byla časem zcela vyvrácená).
Čtvrť byla těmito lomy poddolovaná a provrtaná jako ementál, proto se na tak nestálém podloží nesměly stavět žádné vysoké domy. Ve 30. letech minulého století tady proto vzniklo několik malých enkláv nízkých a malebných domečků, stavěných především jako dělnické kolonie, které jsou dnes vklíněné mezi novější činžáky. Jednou z nich je i ta, do které se podíváme dnes.
Stačí jen pár schodů z úplně normální rue de Romainville a můžeme začít snít o tom, do kterého z domků bychom se chtěli nastěhovat. Já bych je brala úplně všechny.
Také byste si tady vybrali svoje vytoužené bydlení? Věřím že ano, problém je v tom, že podobných míst je v celé čtvrti tolik, že člověk neví co dřív. Na některá další se podíváme někdy příště.
Když v létě v Paříži vypuknou taková horka, že pravidelné ochlazování studenými nápoji na zastíněných terasách kaváren nestačí, když se člověk v metru horkem lepí k sametovým potahům sedadel (a raději nepřemýšlí, kdo na nich seděl předtím), když se dá přežít snad jen v klimatizovaných sálech muzeí a když se i natěšení turisté plouží po ulicích jako bez života, přeji si, aby mi bylo deset let. Abych si mohla bez výčitek svědomí a ohledů, co na to řeknou lidi, obléct plavky a skočit pod jeden z tryskajících proudů vody v parku André Citroën.
Jako mnoho jiných přání a snů, kterým jsem už dávno odrostla, ani tento se mi už nikdy nesplní. Ale láká.
Čtrnáctihektarový park byl vytvořený na začátku 90. let na místě bývalých závodů automobilky Citroën, které byly přestěhovány mimo město. Rozlehlá travnatá plocha je lemovaná po celém obvodu vodním kanálem, v čele parku najdeme kromě zmíněných fontán i dva ohromné skleníky, sloužící jako výstavní prostory, a po stranách parku potom můžeme odpočívat v květinových zahradách a zařízeních pro sport.
V jednom ze skleníků právě vystavuje Luc Jacquet svoji expozici, skládající se z různě opracovaných klacíků (nevím, jak bych to řekla vznešeněji), uprostřed nichž je v průhledné plastové části ve vodě umístěno podivné smetí (taky mě nenapadá odbornější výraz) – nejrůznější drátky, větvičky, listí, mech nebo jiné neidentifikovatelné předměty. Je to zajímavé, ale vedro, které ve skleníku panuje, stejně nedovolí si to všechno prohlédnout podrobně.
Uprostřed trávníku trůní meteorologický balón, který někdy můžete vidět, jak se vznáší nad městem. Balón je dokonce přístupný veřejnosti, za 12 euro se s ním za příznivých povětrnostních podmínek můžete také proletět (když je větrno, tak se nelétá).
Parc André Citroën
15. obvod, 2 rue Cauchy
Jak se tam dostat:
RER C bd Victor nebo Javel, metro Javel-André Citroën (linka 10) nebo Balard (linka 8),
autobus 42 (od Gare du Nord, Opery, Concorde, av.Suffre – Eiffelovka) nebo 88 (z Denfert-Richereau, nádraží Montparnasse, Institut Pasteur)
Dnes si zajedeme kousek za město, kde se podíváme na místa, kde prožil svoje poslední roky sochař Auguste Rodin. Nepříliš velkou vilu, postavenou ve stylu Ludvíka XIII. z červených cihel a bílého kamene v Meudonu na jih od Paříže, koupil v dražbě v roce 1895. Přestože jezdil téměř každý den do svého pařížského ateliéru, právě tady v Meudonu vznikaly studie k jeho sochám, jejich sádrové odlitky i některá jeho hotová díla. Na začátku 20. století tady pro Rodina pracovalo asi padesát lidí – kameníci, dělníci, zhotovitelé forem na odlitky a další, mezi něž patřil i jeho osobní sekretář, básník Rainer Maria Rilke.
Dnes jsou v domě i v ateliéru vystaveny především sádrové kopie a studie k sochám.
Od brány vede k vile krátká kaštanová alej
U Rodinů v jídelně. Je to kromě malého salonku jediná obytná místnost, která je ve vile momentálně zpřístupněná.
Rodinův malý ateliér přímo v domě
Samotné muzeum je umístěno v tomto domě, který je kopií původního pavilonu de l´Alma, v němž Rodin pracoval. Kopie pochází ze 30. let 20. století.
Před ohromnou Bránou pekel (ve skutečné velikosti měří šest metrů na výšku) v muzeu si zrovna školáci s učitelkou nacvičovali pózy některých Rodinových soch. Děti to evidentně bavilo.
Pohled do expozice, v popředí známá socha s názvem Bronzový věk a hned vedle něco, co mě překvapilo a pobavilo a na co se podíváme podrobně
Rodinova Balzaca jsme tady na blogu už viděli několikrát a to nejen v jeho pařížském muzeu, ale také na Monparnassu, kde stojí uprostřed křižovatky Vavin. Koneckonců, jednu z kopií této sochy můžeme vidět i v pražském Veletržním paláci. V muzeu v Meudonu je představený Rodinův postup při vytváření této sochy, při kterém si nejdříve vytvořil zmenšeninu nahého (a poměrně dost pupkatého) Balzaca, potom ho postupně oblékal, následně si udělal verzi županu bez postavy a teprve až ze všech těchto přípravných studií vznikl Balzac, zahalený do županu, tak jak ho dnes známe.
Rodinův návrh do soutěže na památník Obrany Paříže z roku 1879. Jeho verze nevyhrála, podle poroty byl návrh příliš revolucionářský a místo toho zvolila sousoší, které vytvořil sochař Barrias a které dnes můžeme vidět uprostřed moderní čtvrti La Défense, která je podle pomníku pojmenována.
Toto Rodinovo sousoší bylo potom v roce 1920 zvoleno holandskou porotou a ve zvětšené verzi umístěno jako pomník bitvy u Verdunu.
Rodin, který zemřel 17. listopadu 1917, je pohřbený přímo před muzeem a na jeho hrobě stojí jeho možná nejznámější socha Myslitele
Pohled na dům s proskleným ateliérem ze zahrady od muzea
Pomník Victora Huga, jedno z mála bronzových děl v tomto muzeu, stojí přímo u vstupní brány
Musée Rodin Meudon
Meudon, 19 avenue Auguste Rodin
otevřeno jen v pátek, sobotu a neděli od 13 do 18 hod
vstupné 4 eur, do 25 let (ze zemí EU) 2 eur, v červenci a srpnu výjimečně 2 eur pro všechny
Jak se tam dostat:
– RER C zastávka Meudon Val Fleuri, potom autobus 169, stanice Paul Bert, RER C nebo zastávka Issy a potom pěšky (pro zdatné chodce). Stanice Issy je ještě v zóně 2, zatímco Val Fleury už v zóně 3.
– Metro Mairie D´Issy (linka 12), dále autobus 190, 290 nebo 169, zastávka Hôpital Percy (nemocnici je nutné obejít dokola přesně na opačnou stranu, než je zastávka autobusu, nedá se projít napříč, i když to tak z Google map vypadá, zadní brána je stále zavřená) – tramvaj T2 od Porte de Versailles, stanice Les Moulineaux a potom pěšky (pro zdatné chodce)
A – Musée Rodin, B – RER Meudon Val Fleuri, C – metro Mairie D´Issy, D – RER Issy, E – tram Les Moulineaux
A – Musée Rodin, B – stanice bus Paul Bert, C – stanice bus Hôpital Percy
Cestou do Notre Dame, kde jsem chtěla být před osmou tak brzy, abych stačila vyfotit klíč od katedrály a kostelníka, který ji odmyká, jsem se nečekaně zasekla jen kousek od chrámu a odemykání jsem propásla. Zahlédla jsem totiž otevřené dveře, za které toužím nahlédnout už pořádně dlouho.
Pravidelní čtenáři si možná vzpomenou, že jsem v loňském článku o uličkách vedle Notre Dame psala i o domě, jehož dvorek je vydlážděný náhrobními kameny a do kterého jsem se zatím nedostala. Teď ta příležitost byla tady.
Domovní dveře vlastně ani nevedou na dvůr, ale do úzké středověké uličky, která byla později zrušená tím, že ji z obou konců zastavěli novějšími domy. A ty náhrobní kameny tady opravdu jsou.
Na některých kamenech zůstaly ještě zbytky starých nápisů. Najdete je v místech těchto dvou kovových patníků, jen na kraji, kde nebyly v průběhu let ošlapány. Nebudete mi to věřit, ale zapomněla jsem je detailně vyfotit.
Dům je přes den zavřený, chce to opravdu náhodu. Stejně jako v případě ostatních zamčených domů nebo uzavřených uliček či průchodů ve městě, i tady je lepší se o to pokoušet brzy ráno, kdy lidé odcházejí do práce a domy zůstávají otevřené pro popeláře nebo listonoše.
V této restauraci hned vedle jsem ještě nikdy nejedla. Letos vyměnili nábytek a sladili židličky s vistáriemi, kterými je celý dům zarostlý. Toho rána jsem si předsevzala, že se sem po prohlídce chrámu vrátím, abych zjistila, jestli už mají otevřeno, a že si tady dám snídani, ale znáte to – nakonec jsem na to zapomněla a šla úplně jinam. Tak příště, stejně sem musím znovu brzy ráno na to odemykání kostela.
Île de la Cité, 26 rue Chanoinesse
Jak se tam dostat: metro Cité (linka 4) nebo Hôtel de Ville (linka 1 nebo 11) nebo St.Michel (linka 4, RER B)
Katedrála Notre Dame de Paris, která v letošním roce slaví 850 let od svého postavení, je zcela určitě jedním z hlavních turistických cílů v Paříži a podle toho to tam taky vypadá. Fronta, někdy kratší, ale většinou spíš delší před vchodem a tlačící se davy lidí, které člověku brání si to uvnitř pořádně prohlédnout a prožít jinak, než se zvědavci v zádech. Spousta lidí kostelem projde proto jen z povinnosti, nebo se dokonce nechá už předem venku odradit.
Existuje ovšem možnost, jak si kostel vychutnat o samotě a mít ho téměř jen pro sebe – prostě si přivstat a přijít ráno na osmou, kdy se otvírá (tato taktika platí i pro Sacre Coeur a všeobecně pro hodně navštěvované kostely i jinde. Vyplatila se mi i v jiných městech a třeba římský chrám sv. Petra jsem takto viděla v sedm ráno, kdy v něm bylo všeho všudy asi pět lidí, zatímco v deset se před ním už vinula několikasetmetrová fronta).
Pokud přijdete k Notre Dame pár minut před osmou, můžete vidět kostelníka, který velkým klíčem odemyká kovovou branku před vstupními dveřmi a při troše štěstí můžete být prvním, kdo ten den do chrámu vstoupí.
V osm ráno také začíná první mše, většinou jen pro pár místních, která se koná za tepanou mříží chóru, kam jsou vpouštěni jen ti, kdo se jdou opravdu modlit, zatímco ti ostatní si mohou chrám prohlížet do sytosti. A o samotě – nebo skoro.
Mše končí po půl deváté, potom je možné si vyfotit i mříž a oltář. Katedrála je pořád ještě téměř prázdná.
Můžeme tak v klidu obdivovat třeba barevná vitrážová okna…
.. klenby, arkády galerie nebo třeba varhany.
Také si v té prázdnotě lépe všimneme a prohlédneme detaily, které v davu můžeme přehlédnout, jako třeba výzdobu této krásné stěny, oddělující chór od chórového ochozu, s motivy Kristova života…
… nebo nádhernou schránku s relikviemi sv. Geneviève…
… nebo také modely katedrály, pocházející z různých dob a představujících různé fáze výstavby, vystavené v zadní části za chórem…
… anebo nejrůznější náhrobky více či méně významných zemřelých.
Samozřejmostí je také prohlídka nádherné fasády s věžemi a se třemi portály, rozetovým oknem uprostřed a sochami judských králů pod ním (které jsou, bohužel, jen kopiemi, protože rozvášněný dav je během Francouzské revoluce zaměnil za francouzské krále a proto je z portálu strhl a zničil. Některé z nich se těžce poničené našly při vykopávkách teprve před pár desítkami let a jsou vystaveny v Musée de Cluny).
Informacemi o katedrále začínají všechny tištěné průvodce, které jsou mnohem fundovanější, proto je tady úplně vynechávám. V případě potřeby a zájmu je najdete třeba TADY.
V devět hodin, kdy kostelník otevře i druhou branku a kdy se ke katedrále začnou stahovat první davy turistů, vy už máte hotovo a můžete se vydat do nejbližší kavárny na svoji první zaslouženou ranní kávu.
Bohužel neznám žádný podobný trik pro výstup na věže. Ten se otvírá až v deset a to už tam dost dlouho předem stojí pořádná fronta.
Cathédrale Notre Dame de Paris
4. obvod, place du Parvis de Notre Dame Otevřeno denně od 8 do 18,45 hod, v sobotu a v neděli do 19,15 hod
Vstup zdarma
Jak se tam dostat: metro Cité nebo Saint-Michel (linka 4) nebo Hôtel de Ville (linky 1 a 11)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.