Pokud byste se někdy vydali na trh na boulevardu des Batignolles, který jsme tady viděli koncem září, a potom nevěděli co s načatým dopolednem, řešení je jednoduché. Jen pár kroků od trhu najdete krásný starodávný průchod, lemovaný barevnými dřevěnými výklady obchůdků, z nichž některé mají docela bizarní zaměření a sortiment. Většina krámků je sice v sobotu v poledne zavřená, nic nám ovšem nebrání se tady posadit v kavárně nebo některé z restaurací.
Nejdřív ze všeho člověka zaujmou barvy a potom hned vlajky, vlající nad téměř každým krámkem, pravděpodobně proto, že tady sídlí jejich výrobce. Je to překvapující, nezvyklé, veselé – a tolik pařížské!
Passage Geffroy-Didelot, 17. obvod
Jak se tam dostat: metro Villiers (linka 2 a 3) nebo Rome (linka 2)
Před nádražím Saint-Lazare stojí blok domů, který ho z čelního pohledu dělí na dva dvory, kterými se vchází dovnitř. Na každém z nich stojí jeden artefakt umělce, který se podepisuje jako Arman, a který je vytvořil na základě veřejné zakázky pro město Paříž v roce 1985.
Na Cour de Rome stojí hromada bronzových kufrů, pomačkaných a zdeformovaných, banálních kufrů, které se během cestování stanou tím nejcennějším objektem cestujícího a které jsou tady postavené na piedestal. Dílo se jmenuje Doživotní úschovna.
Na druhém dvoře, Cour de Havre, najdeme dílo s názvem Hodiny pro všechny. Ručičky hodin se zastavily na různých časech – každý si tady zkrátka může vybrat svůj čas, který mu vyhovuje. Dílo má být protiváhou skutečných nádražních hodin, na jejichž ciferník míří pohled všech spěchajících cestujících.
Arman, vlastním jménem Armand Pierre Fernandez, se narodil v Nice 17. listopadu 1928 a zemřel v New Yorku 22. října 2005. Jako jeden ze zakladatelů nového realismu, hnutí, které ukazuje nový přístup k realitě, se často inspiroval díly Marcela Duchampse. Dalšími členy tohoto hnutí byli například Jean Tinguely a Niki de Saint-Phalle, tvůrci Fontány Stravinski vedle Centre Pompidou, nebo César, kromě jiného tvůrce filmové ceny César. Dále sem patří Raymond Hans nebo Martial Raysse a další.
Zámek v Auvers stojí na nejvyšším místě městečka u staré silnice, s níž je spojen kamenným mostem. Zámek postavil v roce 1632 bohatý italský bankéř Lioni Zanobi, který do Francie přišel s průvodem Marie Medicejské. Přestože působil u dvora, v zámku skutečně bydlel a snažil se ho vybavit veškerým pohodlím, obvyklým v královském paláci. Po jeho smrti v roce 1655 rodina zámek prodala a během dalších století se v něm vystřídalo několik majitelů. Tím nejznámějším byl pravděpodobně v roce 1765 princ de Conti, aristokrat, sběratel umění a tzv. pokrevní princ, který hrál významnou roli u dvora ve Versailles, ale přitom vedl opozici proti králi Ludvíku XV. V zámku pobýval jen při honech, ovšem nikdy zde nebydlel a brzy jej prodal.
Zámek byl v soukromých rukou až do roku 1939, od roku 1987 patří generální radě kraje Val d´Oise.
Před zámkem se na terase nad městem rozkládá francouzská zahrada. Do další, méně přísně uspořádané zahrady, která leží za zadní částí zámku, se vchází přes kovový most, připomínající barvou i stylem zahradu Clauda Moneta v Giverny.
Právě v těchto místech leží i zadní vchod do zámku, kterým se dostaneme dovnitř na výstavu Cesta do časů impresionismu. Co si budeme povídat, výstava je zaměřená na turisty, kteří sem, do městečka proslaveného především malíři, jezdí. Podle popisu výstavy jsem nejdřív tak trochu nad tou komerčností ohrnovala nos, ale nakonec jsem byla mile překvapená a líbilo se mi to. Jak už to tak Francouzi umějí, výstava je dobře a zajímavě připravená a představuje nikoliv impresionismus jako takový, ale dobu, ve které vznikl – Paříž se svými uličkami, tančírnami a bistry, ale také běžný život obyčejných lidí té doby.
Hned u pokladny si můžeme prohlédnout maketu zámku a potom už se vrhneme do první místnosti, která nám ukazuje, jak vypadala Paříž v době, kdy vznikalo hnutí impresionistů (mimochodem, kdybych měla možnost jako ve filmu Půlnoc v Paříži vrátit se do některé minulé doby, bylo by to právě sem, do Paříže druhé poloviny 19. století).
Uvidíme zde modely několika ulic a dokonce i průřez tehdejším domem – krámek v přízemí, byt majitele v prvním patře, další byty, které se zmenšovaly a zjednodušovaly postupně tak, jak se stoupalo do vyšších a vyšších pater, až po „chambre de bonne“ , jednoduché chudé pokojíky služek (nebo umělců) v podkroví.
Další místnosti jsou potom plné kreseb a karikatur z doby předcházející impresionismu. Další expozice se lehce dotknou pařížské Komuny a života obyčejných lidí v té době, se zvláštním zaměřením na dívky – pradlenky, švadleny, prodavačky, modelky. Nesmí chybět ani jejich garderóba.
Od pradlenek a modelek je jen krůček k dalšímu fenoménu té doby – veřejným domům a malířům, kteří zde malovali, v čele s Henri Toulouse-Lautrecem. Můžeme se s ním podívat přímo do chodby takového domu, s řadou dveří, opatřených okénkem, kterým mohla madame kontrolovat své ovečky.
V okénku se nám ovšem místo povětrných ženštin objeví známé kresby a malby, stejně jako opodál u dokořán otevřených dveří
Sled výstavy nás vede do dalšího patra a schodiště je vlastně jediná skutečná část zámku, kterou vidíme. Jinak se nedá ani poznat, kolik je v kterém patře místností a jak položených. Připadala jsem si tam tak trochu jako v IKEA – jak vás ženou těmi jednotlivými místnostmi, uspořádanými podle klíče, nerespektujícího skutečný půdorys budovy.
Další záležitost, charakterizující dobu impresionismu, jsou kabarety a tančírny. Nechybí ani Aristide Bruant na svém nejslavnějším plakátu. I tady, stejně jako v ostatních expozicích, se v okamžiku, kdy někdo vstoupí dovnitř, aktivuje multimediální program – někde je to povídání, historické poznámky, někde písničky, obrazy a kresby, jinde zase promítání – a tady je to film a kankánem, který se promítá na plátno na jevišti vlevo.
Nesmí chybět ani vitrína s dobovým nádobím
Výstava nás potom žene do podzemí – a tam, kde byste v běžné kavárně čekali toalety, se najednou ocitnete na cestě na nádraží
Chodba připomíná Pont de l´Europe, pařížský most nad Gare Saint-Lazare, s typickou kovovou konstrukcí, kterou známe z obrazu impresionisty Gustava Caillebotta. V duchu tohoto obrazu je také chodba vymalovaná.
Chodba nás přivede do nádražní čekárny a tím i k historii nedělních výletů za město, kam Pařížané prchali po celotýdenní práci. Po postavení Gare Saint-Lazare přišly výlety vlakem do módy, ze které těžily výletní restaurace, rozeseté v okolí Paříže především na březích Seiny na západ od města.
Takto prý vypadaly tehdejší vagóny
Teď už jsme se dostali za město, do lesů a na louky. Promítání nám tady připomnělo malíře, kteří nejčastěji malovali venkov – kromě Renoira tady byly k vidění i Monetovy obrazy leknínů a jiných květin
Protože většina z těchto výletních míst ležela u řeky, velkou módou se stalo i veslování a koupání. Nejslavnější výletní restaurací byla La Grenouillère mezi městečky Bougival a Chatou, kterou maloval jak Monet, tak i Renoir.
Auguste Renoir
Claude Monet
Oblečky, ve kterých se tenkrát plavalo a opalovalo, dnes budí údiv i smích
Po absolvování výstavy (na kterou je nutné počítat zhruba s hodinou a půl, pokud chcete vidět opravdu všechny prezentace a promítání), nás východ vyvede rovnou do zahrady, tak si ji ještě užijeme, stejně jako výhled na město a do krajiny.
Château d´Auvers sur Oise
Otevřeno denně kromě pondělí, duben – září 10,30 – 18 hod, říjen – březen 10,30 – 16, 30 hod Vstupné 12 Eur, do zahrady vstup zdarma http://www.chateaudauvers.com
Jak se tam dostat:
O víkendu a o svátcích jezdí z Gare du Nord přímý vlak Train des Impressionistes. Cesta trvá hodinu a vlak jede jen ráno v 10.08 hod do Auvers a v 18.27 hod zpět do Paříže.
Ve všední dny je nutné přestupovat buď ve Valmondois (v tom případě vlak vyjíždí z Gare du Nord) nebo v Pontoise (vlak z Gare Saint Lazare nebo RER C). S tímto přestupem trvá cesta asi hodinu a dvacet minut.
Jízdné je 5,65 eur, na tuto cestu platí i jakákoliv jízdenka na zóny 1-5 (Paris Visite, Mobilis, Ticket Jeunes, Navigo Découverte. Pokud máte Navigo na menší zóny, můžete si dokoupit tzv. complément du parcours – úspora je cca 2 eur).
Dnes (a možná ještě i příště) se vrátíme znovu do Auvers sur Oise, prohlédnout si místní kostel, na který v minulých příspěvcích o městečku a hlavně o Vincentu van Goghovi, který zde prožil své poslední dny, nezbyl prostor. Kostel, zasvěcený Panně Marii, si určitě samostatné povídání zaslouží, protože přes veškerou svou historii a půvab je známý hlavně proto, že ho van Gogh maloval.
Starý gotický kostel se tyčí na kamenné terase ve svahu nad městečkem. Byl postavený na konci 12. století, údajně podle inspirace pařížského chrámu Notre-Dame. Interiér, především řada sloupů s hlavicemi, ho skutečně trochu připomíná (ale na druhou stranu, kdybych si to nepřečetla, nenapadlo by mě to). Největší rozkvět zažil kostel v 17. století, kdy měl sedm vikářů a bylo zde založeno Růžencové bratrstvo. Později jeho význam začal trochu upadat a po Francouzské revoluci v roce 1789 byl jako mnoho jiných kostelů uzavřen. O dva roky později farář s vikářem přísahali na ústavu a kostel začal znovu, i když skromně a pomalu, fungovat.
Portál pochází z roku 1225, rozetové okno nad ním bylo kompletně předěláno v roce 1876
Boční portál se zobrazením Panny Marie s anděly
Pod kamennou křížovou cestou visí na zdi van Goghovy reprodukce
Vyřezávaný a zlacený oltář v kapli sv. Josefa pochází z doby největšího rozkvětu místní farnosti – z doby kolem roku 1617
V podlaze i zdech kostela je vsazeno mnoho náhrobních desek – a některé z nich při úpravách čekají na nové umístění
Kostel určitě za zastavení stojí, je starý a krásný, a navíc budovy, které ho z jedné strany obklopují, mu dodávají další malebnost. Navíc je to odtud jen pár minut na místní hřbitov, kde je pohřben Vincent van Gogh.
Jak se tam dostat:
O víkendu a o svátcích jezdí z Gare du Nord přímý vlak Train des Impressionistes. Cesta trvá hodinu a vlak jede jen ráno v 10.08 hod do Auvers a v 18.27 hod zpět do Paříže.
Ve všední dny je nutné přestupovat buď ve Valmondois (v tom případě vlak vyjíždí z Gare du Nord) nebo v Pontoise (vlak z Gare Saint Lazare nebo RER C). S tímto přestupem trvá cesta asi hodinu a dvacet minut.
Jízdné je 5,65 eur, na tuto cestu platí i jakákoliv jízdenka na zóny 1-5 (Paris Visite, Mobilis, Ticket Jeunes, Navigo Découverte. Pokud máte Navigo na menší zóny, můžete si dokoupit tzv. complément du parcours – úspora je cca 2 eur).
Další informace (ve francouzštině) na http://www.auvers-sur-oise.com, najdete tam také trasy vycházek po městě s podrobným popisem všech míst.
Dnes se podíváme na další krásný starý průchod mezi dvorky domů, tentokrát ve staré čtvrti nedaleko nábřeží quai Malaquais. Průchod spojuje rue Dauphine a rue Mazarine a nese jméno dědice trůnu, budoucího krále Ludvíka XIII., nazývaného Dauphin.
Pádlo u vchodu nás informuje, že právě v těchto místech vedly hradby, postavené králem Filipem-Augustem na začátku 13. století a zbořené v 16. století. V suterénu místní jazykové školy a v podzemní garáži v rue Mazarine 27 jsou zbytky těchto hradeb stále zachovány.
Tichý a klidný průchod, ležící mimo trasy turistických skupin, je lemovaný starými domy a zelení. Najdeme v něm několik obchůdků a malou kavárnu.
Východ do rue Dauphine
6. obvod, 27 rue Mazarine a 34 rue Dauphine
Jak se tam dostat: metro St. Michel (linka 4) nebo Odéon (linka 4 a 10) nebo Mabillon (linka 10)
Do východní části Paříže vede linka metra číslo 11 a u její předposlední stanice se dnes zastavíme. Přijeli jsme do lidovější části města na rozhraní 19. a 20. obvodu, čtvrti malebných ošuntělých dvorků s dílnami a kancelářemi, na nic si nehrajícími kavárnami a lidmi všech barev pleti. Tady se s vámi klidně dají na ulici do řeči, ne jako ve snobských čtvrtích na opačném konci města. My jsme se sem dnes vydali podívat se na trochu výjimečnou stanici metra.
Metro tady má kromě obvyklých vstupů přímo z ulice i hlavní vchod v hezkém bílém domečku, bohužel nedávno v rekonstrukci a s polskými dělníky na lešení. Podíváme se proto aspoň na částečně odkrytou střechu.
Metro tady jezdí dost hluboko pod zemí – jsme totiž pořád ještě na nejvyšším místě Paříže. Z chodby k nástupišti linky 11 vedou ještě další schody přímo do středu zeměkoule, kudy jezdí podivná linka 3bis, která má jen čtyři stanice a spojuje Porte des Lilas s place de Gambetta. Uznejte, že do těch schodů se mi rozhodně nemohlo chtít, takže sejdeme raději na nástupiště jedenáctky.
Nástupiště by nutně potřebovalo rekonstrukci, jen si nejsem jistá, až k ní dojde, že nebudu fňukat, že předtím s těmi otlučenými kachličkami to bylo lepší a hlavně autentičtější. Prozatím to tady zůstává tak, jako před mnoha lety, i s malým kamrlíkem přímo nad kolejemi, ve kterém sedával výpravčí.
Jela jsem sem ale především kvůli mozaikám, které v žádné jiné stanici nenajdeme. Na té největší je zpěvák Georges Brassens, pravděpodobně proto, že hrál ve filmu s názvem Porte des Lilas.
Le lilas, tedy šeříky, najdeme potom na dalších dvou mozaikách.
Georges Brassens hrál ve filmu Porte des Lilas zpěváka, který ukrývá policií hledaného zločince. A samozřejmě tam hodně zpívá.
Když už jsme u těch zpěváků, o Porte des Lilas zpíval i Serge Gainsbourg – o těžkém životě kontrolora, který stojí v metru, procvakává jízdenky, nikdo si ho nevšímá a on sní o tom, co bude, až odtud jednou vypadne pryč.
Tahle písnička mi způsobuje žaludeční neurózu při vzpomínce, jak nám jednou na hodině francouzské konverzace učitel přinesl právě tohle k rozboru – a potom nás nutil zpívat nahlas. Mě nepřinutil, ale od té doby mám z „les petits trous“ trochu fóbii.
Stanice má ještě jednu zvláštnost. V roce 1921 tady postavili další nástupiště, které mělo sloužit pro propojení linky 3bis a 7bis. Z toho nakonec sešlo a nástupiště bylo v provozu jen velmi krátkou dobu. Dnes tomuto nepoužívanému nástupišti duchů říkají Porte des Lilas Cinéma a přestože ho chrání pevně uzavřené šedé dveře, za které se běžný člověk nedostane, viděli jsme ho všichni. Ve filmu. Všechny francouzské i zahraniční filmy, ve kterých jsou scény z metra, byly natáčené tady. Tady stála Meryl Streep ve filmu Julie a Julia i Audey Tautou v Amélii z Montmartru, točily se tady i scény z filmu Paříži, miluji tě (vzpomínáte na toho Američana, zbitého ve stanici Tuileries?) a mnoho dalších filmů. Točí se výhradně v noci, pronájem stojí 15 – 18 tisíc euro na den a pařížský dopravní podnik vám k tomu dá k dispozici i personál.
Kolem ústí té úzké uličky, která odbočuje z boulevardu des Capucines a sousedí s koncertním sálem Olympia, jsem šla už mnohokrát, ale nikdy jsem netušila, kam vede a co se v ní skrývá. Až nedávno jsem se do ní vydala. Z rušného bulváru vedou do hloubi uličky krásné výlohy drahých obchodů – a pak se najednou ocitneme v klidu noblesního kouta Paříže, ohraničeného ze všech stran podloubím, ze kterého vedou průchody do dalších částí této malé uzavřené čtvrti.
Celý komplex pochází z roku 1911 a je tvořen především kancelářemi, částečně byty, hotelovými rezidencemi, obchody a divadlem, nesoucím stejný název jako náměstí, ve kterém působil dlouhé roky slavný herec Sacha Guitry.
Prostory byly dlouhou dobu obsazeny jednou z největších francouzských bank, některé části byly nepřístupné, a teprve až po odchodu banky do nového sídla na periferii byl celý komplex zrekonstruován.
Uprostřed náměstí stojí socha „nejpařížštějšího“ anglického krále Edwarda VII. (1841-1910), syna královny Viktorie. Byl nadšeným frankofilem, v Paříži často pobýval a zasadil se o uzavření francouzsko-britské smlouvy o spojenectví z roku 1904. Autorem sochy z roku 1913 je sochař Paul Landowski.
Z náměstí se dostaneme i do novější části komplexu, oživené barevnými čarami na fasádě a sochou s názvem Polibek při chůzi.
Průchod do rue de Caumartin
Průchody nás přivedou na další náměstí, square de l´Opera Louis Jouvet, s divadlem Théâtre de l´Athénée, restaurací, kavárnou a několika obchody
Uprostřed náměstí stojí socha Básníka, jedoucího na Pegasovi z roku 1897, jejímž autorem je sochař Alexandre Falquière
Překvapilo mě, že tady bylo večer tak prázdno. Možná jsem měla jen smůlu, pravděpodobně ve dnech, kdy hrají divadla, zůstávají restaurace otevřené i večer a je tady živo, tentokrát tady na mě padala tíseň z těch nádherných, ale vylidněných prostor. Příště se sem vydám v jinou, lepší dobu a podám zprávu.
Jak se tam dostat: metro Madeleine (linky 8, 12, 14), Opera (linky 3, 7, 8) nebo Havre-Caumartin (linky 3, 9)
Nechápu, proč mi ze všech textů Vítězslava Nezvala utkvělo v hlavě především toto čtyřverší z básně Rue de la Gaité:
François je v černé díře,
chtěla jsem říct v la Santé,
François byl vždycky zvíře,
staňte se mým amantem.
Logické ale asi je, že si na ty verše vzpomenu pokaždé, když jedu po boulevardu Arago podél dlouhé a vysoké zdi věznice s tím podivným názvem La Santé.
Věznice byla postavená v letech 1861 – 1867 na místě dřívějšího kláštera sv. Marie Magdaleny, který byl v době Francouzské revoluce přeměněn na vězení. Ještě předtím na stejném místě stávala nemocnice, založená Annou Rakouskou, manželkou Ludvíka XIII., jejíž název Maison de la Santé dal věznici název. Interiér jaksi z pochopitelných důvodů nemám k dispozici.
Do tohoto vězení byla odvezena 24. září 1939 skupina českých umělců, podezřívaných z toho, že jsou tajnými sovětskými agenty. Malíř a spisovatel Adolf Hoffmeister, malíř Alén Diviš, karikaturista Antonín Pelc a někteří další zde strávili sedm měsíců, než bylo jejich obvinění zrušeno. Ani potom se ale nedostali na svobodu a byli převezeni do internačních táborů.
Pro Francii muselo být určitě trapné, když se Adolf Hoffmeister po válce stal československým velvyslancem v Paříži.
Na rohu rue de la Santé a boulevardu Arago, zhruba v místě, kde teď stojíme, bývala umístěná gilotina. Poslední veřejná poprava se tady konala ještě začátkem června 1939, poté byly přesunuty dovnitř vězení, kde se poslední konala v roce 1971. Francie byla také poslední zemí Evropského společenství, která zrušila trest smrti a to až v roce 1981. Dnes nás tady zaujme něco jiného – u chodníku stojící stařičké veřejné WC, tolik oblíbené mezi pařížskými blogery, na jejichž blozích jsem ho viděla dávno předtím, než jsem měla tu čest osobního pohledu. Je to poslední zařízení tohoto typu v Paříži, všude jinde jsou už umístěné ty strašidelné moderní samouzavírací budky firmy Decaux, ve kterých bych jako klaustrofobik pravděpodobně okamžitě zešílela.
14. obvod, rue de la Santé
Jak se tam dostat: dovnitř snad radši ani ne, ale jinak metro Denfert-Rochereau, linky 4 a 6
V jednom z paláců, ležících podél parku Monceau, je umístěné muzeum, nesoucí jméno jednoho z bývalých obyvatel, člena rodiny de Camondo. Byla to byla velká bohatá sefardská židovská rodina, která založila na začátku 19. století v Cařihradě jednu z největších bank Otomanské říše. Rodina byla tak významná, že se jí přezdívalo Rotschildové východu. V polovině 19. století přišli dva bratři de Camondové do Francie a usadili se ve dvou sousedících palácích u parku Monceau. Syn jednoho z nich, Moïse de Camondo, nashromáždil velkou sbírku uměleckých předmětů a nábytku a protože si přál její důstojné umístění, nechal zbourat starý palác a na jeho místě postavit nový, který odpovídal více jeho vkusu. Do něho pak umístil svoji sbírku, kterou neustále rozšiřoval o výjimečná a cenná díla francouzského umění 18. století. Po své smrti v roce 1935 odkázal palác i sbírky francouzskému státu a muzeu dekorativních umění s tím, že ponese jméno jeho syna Nissima, který zemřel při letecké bitvě v 1. světové válce. Muzeum bylo otevřeno už v prosinci 1936. Funguje dodnes a je zajímavou příležitostí podívat se, jak na přelomu 19. a 20. století žily bohaté rodiny.
Palác byl stavěn s tím, že má připomínat malý Trianon ve Versailles. Z ulice se vchází na nádvoří, ze kterého je vchod do rozlehlé přijímací haly.
V přízemí byla, kromě haly, umístěna především kuchyně, prostory pro skladování, kancelář správce a podobné prostory. Za sbírkami, kvůli kterým jsme sem přišli, musíme až do dalších dvou pater, která sloužila k reprezentaci.
Když vyjdeme po schodech do prvního patra, ocitneme se v rozlehlé hale, vyzdobené vyřezávanými dřevěnými obklady na stěnách, křišťálovými lustry, čínskými vázami, tapiseriemi a starým nábytkem. Odtud se vchází do reprezentačních salónů, jídelny a dalších menších salónků. Všechny tyto místnosti jsou přeplněny cennými starožitnostmi, obrazy, soškami a dalšími dekoračními předměty.
Po točitých schodech vystoupáme do dalšího patra, kterému dominuje oválná knihovna. Kolem ní jsou rozmístěny soukromé pokoje, pracovny i koupelny Moïse de Camondo a jeho syna Nissima, s veškerým zařízením a výzdobou.
Pohled z knihovny do zahrady. Za těmi stromy vzadu už leží park Monceau.
Ke vstupence dostanete i podrobný seznam a popis těch nejcennějších vystavených děl – samozřejmě se dá jít podle něho a všechno si podrobně prohlížet – anebo je možné jen tak domem procházet, bloumat místnostmi, obdivovat obrazy, nábytek, hodiny i sošky a užívat si jeho atmosféru a noblesu. Tak jsem to udělala já a bylo to příjemně strávené dopoledne
Mám v Paříži moc ráda skrytá náměstíčka, slepé uličky a tajné dvorky za bytelnými vraty. Nejdřív jsem se trochu ostýchala vejít úplně všude, ale poté, co mě někteří přátelé ujistili, že je to běžné, že mě odtud nikdo nevyhodí a že – jak mi řekl jeden kamarád – v Paříži si stejně nikdo nikoho nevšímá, začala jsem se pouštět do čím dál větších a větších dobrodružství. Jakmile někde zahlédnu otevřenou branku nebo vrata, už jsem uvnitř (pokud nevedou k někomu přímo do kuchyně, samozřejmě). Často se i za banálními dveřmi z ulice objeví malebný dvorek se zahrádkami, starými lavičkami, sochami a zdmi porostlými psím vínem a růžemi.
Pravdou je, že čím lidovější čtvrť, tím jsou tato místa zajímavější a také přístupnější. V bohatých čtvrtích jsou často neprodyšně uzavřeny nejen načančané dvory, ale i celé ulice, a dostat se dovnitř je téměř nemožné. Když jsem proto jednoho dne v nóbl ulici jen pár kroků od Champs Elysées uviděla otevřená vrata, okamžitě jsem se zajímala o to, kam vedou, zvlášť když jsem si nad nimi všimla trochu ošuntělého zlaceného nápisu Cité Odiot.
K mému překvapení se za vraty objevil poměrně ušmudlaný průjezd se špinavou dlažbou. Jenže za ním… za ním jsem uviděla něco, kvůli čemu jsem prostě musela vejít dovnitř.
Jean Baptiste Odiot, jehož jméno tato oáza klidu nese, byl oblíbeným zlatníkem Napoleona Bonaparte. Vlastnil v těchto místech nádherný palác, který brzo vzal za své (zůstaly z něj jen stáje) a na jeho místě byly v roce 1847 postaveny domy a vytvořen tento malebný dvůr. Nečekala bych to, ale firma Odiot, založená v roce 1690, existuje dodnes a provozuje na place de la Madeleine obchod se stříbrným nádobím a různými zlatými a stříbrnými dekoračními a dárkovými předměty.
Kuriozitou je, že tady prý v době II. Císařství (1852 – 1870) žila také známá vědma, která předpověděla deset let předem pád Napoleona III., pruskou invazi i události Komuny.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.