Paříž pro pokročilé

Ve stejné ulici jako minule jen o pár metrů dál najdeme za černou železnou bránou další z půvabných koutů této části města. Brána bývá zavřená, ale stačí před ní chvíli postát a využít laskavosti některého z vycházejících, který vás pustí dovnitř.

 

 

Stejně jako na jiných podobných místech v Paříži (a zvlášť tady na východě města), i tady dřív sídlily malé dílny, dnes přeměněné na kanceláře, ateliéry a různá studia. Původní název z 19. století zněl Cour des États Réunis, později Cour de Bretagne, přes další změny až k dnešnímu názvu Cour des Bretons, Dvůr Bretonců. Oáza klidu v této rušné a živé ulici, lidé tady pracují a bydlí, ale jak uvidíme z vybavení dvora, také často posedávají na slunci a v klidu obědvají a odpočívají.

 

10. obvod, 90 rue du Faubourg du Temple nebo 4 rue du Buisson Saint-Louis

 

Jak se tam dostat: metro Belleville (linka 2 a 11) nebo Gouncourt (linka11)

 

 

 

Dnes vás pozvu na procházku do živé rue du Faubourg du Temple na severovýchodě města, která tvoří hranici mezi 10. a 11. obvodem a vede z place de la République do dříve chudé dělnické čtvrti, která si svůj tak trochu ošuntělý charakter zachovala dodnes. Ulice, která vznikla v místě staré cesty, vedoucí od bran Paříže do vesnice Belleville, získala svůj název už v 16. století jako pokračování rue du Temple, která vedla k dnes už dávno zaniklému pařížskému Templu, dávnému sídlu řádu templářů.

 

 

 

Dnes tu najdeme různé lidové kavárny a restaurace s nejrůznějšími světovými kuchyněmi, zajímavé noční kluby, malé obchůdky s potravinami a také podivné krámky, prodávající elektroniku a mobily kdovíjakého původu, před kterými postávají snědí mladíci v černých kožených bundách, africká kadeřnictví, obchody s asijskými cetkami a spoustu dalších míst, která mohou přitáhnout vaši pozornost.
My se dnes podíváme na jednu zajímavost, která dosvědčuje dřívější mondénní život této čtvrti – le Palais du Commerce nebyl jen tak obyčejným obchodním domem, ale prosklenou nákupní galerií s padesátkou vybraných obchodů, postavenou v letech 1923 – 24 ve stylu art déco. Je zapsaná na seznamu památek a po rekonstrukci získala zpět část svého dávno ztraceného půvabu.

 

 

Temným průchodem kolem obchodů a vstupu do podzemí, o kterém bude ještě řeč, se dostaneme na konec přízemní pasáže, kde uvidíme úzké dvojramenné kovové schodiště a pokud budeme mít štěstí (ve všední dny v pracovní době), bude mříž, která k němu vede, odemknutá.

Po schodech se vydáme do prvního patra a přitom můžeme obdivovat jednu z nádherných vitráží, které přivádějí do pasáže světlo (a zároveň brání pohledu do zadních dvorků za domem).

Ve dvou patrech nad sebou jsou zde vyrovnány dřevěné výklady bývalých krámků, ve kterých dnes sídlí nejrůznější kanceláře, architektonická studia a ateliéry. Člověk si ale lehce představí dámy v úzkých sukních a s malými kloboučky z 30. let, jak si tady vybírají prádlo, šperky nebo nové střevíčky.

Vitráž mezi prvním a druhým patrem je taky úchvatná. Za povšimnutí stojí i výzdoba nad obloukem, vedoucím do ulice, nebo původní kovové zábradlí s rostlinnými motivy.

Z malé terásky, ze které je dobře vidět do ulice, můžeme obdivovat nárožní obchod ze skleněných cihel, ale také si můžeme všimnout poutače na noční klub La Java, který sídlí v přízemí. Dnes je to obyčejný módní klub s koncerty a diskotékami, ale od svého otevření až do roku 1940 to bylo místo, které navštěvovaly známé a slavné osobnosti a kde vystupovali neméně slavní zpěváci, jako byla Edith Piaf nebo Maurice Chevalier.
Klub byl pojmenován po druhu tance, který byl v té době velmi populární a na jehož rytmus vznikaly mnohé písně. Třeba tato, kterou zpívala Edith Piaf.

Francie má kromě běžných vzdělávacích systémů ještě jednu zvláštní instituci – Collège de France, která svým vyučovacím, výzkumným a vědeckým zaměřením stojí nad všemi univerzitními systémy. Vzdělávací systém není graduační, neuděluje tedy tituly a studenti se nemohou zapisovat do žádných vzdělávacích cyklů. Přednášky a kurzy, které se konají ve vědeckých, literárních a uměleckých disciplínách, jsou však přístupné zdarma všem a jejich úroveň přesahuje běžné vysokoškolské vyučování.

Hlavní vstup do Collège de France se sochou Clauda Bernarda, zakladatele experimentální medicíny v 19. století. Jejím autorem je Raymond Couvègnes.

Historická kolej byla založena v roce 1530 králem Františkem I., který na radu svého knihovníka Guillauma Budé založil Královskou kolej, nazývanou také Kolej tří jazyků, protože se zde vyučovala latina, hebrejština a řečtina. Heslem a cílem koleje bylo „Docet omnia“ – „vyučovat vše“, takže už od samých začátků zde byla kromě jazyků vyučována i matematika, medicína, právo a další obory.

Dnešní budovy byly postaveny v roce 1530 za doby Jindřicha II., později rozšířeny během vlády Jindřicha IV., který zde založil také Královskou knihovnu. Po jeho zavraždění se rozvoji koleje věnovala i jeho vdova Marie Medicejská. V průběhu staletí byla kolej dále dostavována, poslední velké práce zde proběhly v 19. století, v současné době se koná velká rekonstrukce levého, historicky novějšího křídla (a proto na horní fotografii chybí celé levé křídlo s budovami, které jsou pod lešením).

 

V současné době se zde konají přednášky v sedmi oborech: matematice, fyzice, přírodních vědách, filosofii a sociologii, historii, filologii a archeologii. Vyučující jsou vybíráni z těch nejlepších odborníků a stát se zde profesorem je velmi prestižní věc a vrchol profesorské kariéry. Učilo zde také několik francouzských nositelů Nobelovy ceny.

Nikdy mě ani nenapadlo, že bych se někdy podívala dovnitř, odvahu mi k tomu dodal až jeden pařížský známý, který sem občas chodí na přednášky i přesto, že je ve svém oboru a nejen ve Francii špičkovým odborníkem – prostě zde vyučuje někdo, kdo i jemu má ještě co dát. Ten mi vysvětlil, že na přednášky může opravdu kdokoliv a že se nemusím ničeho obávat. Problém pro mě byl, co si vybrat, protože samozřejmě nemohu sledovat přednášky na témata, která nejen nevím, co znamenají ve francouzštině, ale po přeložení ani v češtině. Pro ilustraci jen pár názvů přednášek příštího týdne: Teorémy de Finettiho, Stabilizace otevřených kvantových systémů feedbackem, Oceán a klimatické změny: retroaktivita uhlíkových cyklů, Císař Hadrián a řecká města: stav míst po půlstoletí největších epigrafických objevů, nebo třeba Biologická aktivace CO2. Nevím jak vy, ale já vůbec nevím, která bije.

Uprostřed čestného dvora je zobrazen Jean-François Champollion, jeden z významných profesorů koleje v 18. století. Byl to významný egyptolog, který rozluštil hieroglyfy. Sochu vytvořil Auguste Bartholdi.

Doufala jsem, že uvidím některé historické prostory včetně krásného historického dvora nebo knihovny, ty však nejsou běžně přístupné. Přednáškové sály jsou umístěny v suterénu a většinou zmodernizovány tak, že vypadají jako běžné auly. Podél nich leží tato stará chodba s bustami francouzských učenců (nevím, kdo je kdo).

No a dál to bylo jednoduché. Z jednoho sálu vyšla dáma, která mi oznámila, že tam nemám fotit, a ne, nikam jinam se podívat nemůžu, a pokud jdu na přednášku, ať pěkně šupajdím tam, kam patřím. Nic dalšího historického už jsem neviděla.

Velký amfiteátr, ve kterém se koná většina přednášek, nese jméno Marguerite de Navarre – Marcellin Berthelot. Ta první byla sestra zakladatele Františka I. (a babička Jindřicha IV.), ten druhý byl vědec, chemik a historik, profesor koleje v 19. století.

Přednáška, kterou jsem si nakonec vybrala a které moje schopnosti i zaměření stačily, pojednávala o římských bozích a římské teologii jako takové. Vzhledem k tomu, že téma bylo poměrně snadné a oddychové, sešli se tady posluchači, kteří, jak mi prozradila více než osmdesátiletá dáma, bývalá lékařka, která se posadila vedle mě, sem chodí proto, aby si udržovali duševní svěžest. Zkrátka, už dlouho se mi nestalo, že bych někde byla nejmladší.

Kolej rozhodně není turistické místo, u vchodu se koná kontrola jako na letišti a také se rovnou ptají, kam přesně jdete. Turisty odhalí hned a nepouštějí je dovnitř. Pro ty, kdo mluví francouzsky, to ale může být zajímavá zkušenost.

Collège de France
5. obvod, 11 place Marcellin Berthelot
http://www.college-de-france.fr

 

Na rušné rue St-Antoine stojí mohutný kostel St. Paul St. Louis s nedávno opravenou fasádou. Kostel jsme tady viděli už několikrát, dnes se ale podíváme do nízkého nenápadného domu hned v jeho blízkosti.

 

V domě sídlí advokátní kanceláře a také lékařské laboratoře, je proto v pracovní době otevřen. Díky tomu už z ulice vidíme, že úzký průchod vede na zajímavý dvorek.

 

Ty dvorky jsou vlastně dva – na tom prvním malém najdeme hezkou fontánu s typickým pařížským „mřížovím“ (nevím, jak to nazvat jinak) na zdi

 

 

Dalším průjezdem, jehož strop nesou mohutné staré trámy, se dostaneme na druhý a větší dvůr, kde nás zaujme několik malebných vchodů do různých křídel domu, které na dvůr ústí

 

 

Za těmi dveřmi je hezké schodiště, to jsem se ovšem dozvěděla až později při hledání informací na internetu

 

Nad východní stranou dvora se tyčí věže vedlejšího kostela

4. obvod, 111 rue St-Antoine

Minule jsem vám slíbila tah po rue des Dames, která se vine klikatě starou zástavbou přes 17. obvod. Po celé své délce je plná módních barů a bister, kaváren, vinoték, restaurací, galerií a malých obchůdků se vším možným. Není zamořená turisty, takže je ideální k poznávání ryzího pařížského života, především toho večerního, ale svůj půvab tady má i bohatá a líně pomalá snídaně s výhledem do ulice nebo odpolední káva.

Popsat vše, co je tady k nalezení, není v mých silách, tak se spíš pro inspiraci jen tak podíváme na hromádku obrázků.

 

Za nahlédnutí stojí, samozřejmě, i úzké okolní uličky, kolmé na rue des Dames. V některých najdeme i důstojně se tvářící vysoké domy s kamennou zdobenou fasádou, nebo pro změnu vjezdy do strašidelných dvorů s garážemi.

 

V čísle 10 v rue Nollet prožil dětství básník Paul Verlain poté, co se jeho rodiče přestěhovali do Paříže z Metz, kde se narodil šest let předtím. Další podobnou desku najdeme hned za rohem, kde žil dalších pět let.

 

Když už tady tak vychvaluji tamní večerní život, měla bych sem dát také večerní fotky. Pokoušela jsem se o ně několikrát, jenže – i když se to z fotky nezdá – ulice je dost temná a bez stativu je mám skoro všechny rozmazané. Tak jen malá ukázka.

Do pestré ulice pestré auto, to dá rozum

 

Ulice pokračuje dál směrem k parku Monceau, mostem překračuje koleje, vedoucí k nádraží Saint-Lazare a končí v rue de Lévis, která taky stojí za hřích. Do ní se podíváme zase někdy jindy.

Jak se tam dostat: metro Place de Clichy (linka 2 a 13) nebo Rome (linka 2)

 

Svatému Vincentovi z Pauly, francouzskému knězi, kanonizovanému v roce 1737 papežem Benediktem XI.I za charitativní a misijní činnost, je v Paříži zasvěcen nejen velký kostel v 10. obvodu (až z něj sundají lešení, dám ho sem), ale také malá kaple na opačném konci Paříže v rue de Sèvres. Patří řádu lazaristů, který sv. Vincent založil v roce 1625 a jejichž misijní kongregace sídlí hned vedle kaple, kam byla přeložena poté, co byla po Francouzské revoluci vyhnána ze svého původního převorství sv. Lazara. Kaple působí z ulice nenápadně a dá se v zástavbě lehce přehlédnout.

 

Interiér kaple je mnohem větší, než by se zdálo z ulice. Byla postavená v letech 1826-1827 v typickém stylu doby konstituční monarchie Ludvíka XVIII. Má bohaté vyřezávané a malované zdobení, vitráže s motivy ze života světce a obrazy Ingresova žáka, jednoho z členů kongregace otce François. Pozornost zde ovšem není směrována ani tak k oltáři, jako ke stříbrné schránce nad ním, ve které je uloženo tělo sv. Vincenta.

Díky tomu, že i tady se jako deus ex machina objevila pověstná dáma, tentokrát bez psíka, která mi prozradila, že za oltářem jsou točité schody, po kterých se dá dostat až nahoru k soše, si můžeme svatého prohlédnout pěkně zblízka

Za povšimnutí stojí především nádherná bohatě zdobená stříbrná rakev, dlouhá více než dva metry a vysoká jeden metr. Vyrobil ji v roce 1830 zlatník Odiot, který stříbrnými sochami na jejím vrcholku znázornil tři církevní ctnosti – víru, naději a lásku.

Sv. Vincent z Pauly zemřel v roce 1660 a původně byl pohřben v kapli sv. Lazara v dnešním 10. obvodu. Údajně ještě padesát dva roky po smrti bylo tělo, s výjimkou očí a nosu, úplně netknuté. V roce 1737 z něj však už zbyla jen kostra, na níž byl z vosku vymodelován obličej a ruce. Tělo se podařilo ukrýt před porevolučním proticírkevním běsněním a později bylo uloženo sem do kaple. Sv. Vincent drží v ruce kříž, s nímž dal poslední pomazání umírajícímu králi Ludvíku XIII.

Z malé podesty před rakví je dobře vidět hezký vyřezávaný a malovaný strop kaple a varhany z roku 1864 na opačné straně. Ještě před jejich instalací na ty předchozí zde až do roku 1852 hrával tehdejší varhaník, kterým nebyl nikdo jiný, než Louis Braille, který byl kromě toho učitelem na Královském institutu pro mladé slepce a také vynálezcem slepeckého písma.

Předsálí kaple je spojeno malou boční chodbičkou s průchodem do sídla kongregace, na jejímž hezkém nádvoří můžeme přes mříž vidět středový rizalit s věží a se sochou sv. Vincenta ve výklenku. Dovnitř nás ale, samozřejmě, nepustí.

6. obvod, 95 rue de Sèvres

Jak se tam dostat: metro Vaneau (linka 10)

Naše dnešní procházka povede z náměstí place de la Nation, které jsme viděli minule, směrem k centru až k metru Faidherbe Chaligny. Nepůjdeme ovšem po rue du Faubourg Saint-Antoine, která by se nabízela jako nejpřímější, ale vydáme se do postranních uliček. Procházku začneme na rohu place de la Nation před příjemnou a typickou pařížskou brasserie.

 

 

 

Hned první ulice vpravo má dlouhý název rue des Immeubles Industriels, ulice Průmyslových budov, a i když to dnes tak už nevypadá, byla postavená v roce 1873 jako soubor devatenácti stejných průmyslových budov, kde suterén, přízemí a první patro sloužily k výrobě a ostatní nadzemní patra k bydlení. Výrobou se tady rozuměl především nábytkářský průmysl, protože tato část Paříže byla sídlem mnoha nábytkářských továren i malých truhlářských a uměleckých dílen. Všechny dílny byly zásobovány elektřinou, kterou vyrábělo zařízení, umístěné v suterénu jednoho z domů uprostřed ulice, a domy byly na svoji dobu vybaveny moderně plynem a tekoucí studenou i teplou vodou. Celý soubor domů je dnes zapsaný na seznamu památek.

Dnes za výklady, které jsou dodnes stejné, jen s menšími barevnými odchylkami, sídlí nejrůznější studia, kanceláře, galerie, ale i malé dílny.

 

Na druhé straně rue du Faubourg Saint-Antoine si můžeme projít třeba úzkou uličku Passage du Génie se starými domy, naše kroky ale povedou především do opačné části, směrem k rue de Montreuil. U čísla 37 najdeme jeden z cílů dnešní procházky, zapsaný na seznamu památek – Cour de l´Industrie, soubor tří dvorků, kolem nichž jsou uspořádány dílny, které – jak jinak – byly v minulosti obsazeny opět výrobci nábytku, uměleckými truhláři a podobnými řemeslníky. Tato místa pamatují ještě francouzskou revoluci, jejíž jiskra byla zapálena právě v této čtvrti, jak uvidíme dále.

V posledních desetiletích se do volných dílen stěhovali spíše umělci a pracovala zde asi čtyřicítka malířů, sochařů i muzikantů. Ti všichni vytvořili v roce 1991 asociaci, která měla tento kout chránit před spekulanty, kteří by prostor rádi zbourali a postavili zde něco mnohem lukrativnějšího (a ošklivějšího).

Adresu jsem měla poznačenou už dávno, jenže když jsem se tam loni v létě konečně dostala, uviděla jsem už z ulice toto:

Už zvenku bylo vidět lešení a uvnitř prvního dvora staveniště. Stála jsem na ulici nerozhodně a zklamaně a opět, jako už několikrát, mě zachránila „dáma s psíkem“.

Malá odbočka: nesouhlasím s často prezentovaným klišé, že jsou Pařížané nepříjemní a nepřístupní. Samozřejmě, že člověk narazí i na takové, mně se ale stává často, že se se mnou zastaví, když fotografuji, a dají se se mnou do řeči – dozvídám se tak často spoustu zajímavých věcí. Většinou to bývají starší i hodně staří lidé, důchodci, které těší, že se o jejich čtvrt někdo zajímá a že si mají s kým popovídat. Dělím je na dvě skupiny – devadesátileté dědečky a dámy neodhadnutelného věku s psíkem.

Konec odbočky. Tato dáma měla rovnou dva psy, buldočky (francouzské, jak jinak), a poté, co mi přeříkala celou historii dvora, mi řekla, jen ať se jdu dovnitř klidně podívat, ať to vidím ještě v původním stavu. A taky ano.

 

Nejkrásnější budovy stojí až na zadním třetím dvoře. Na mnoha místech byli nájemníci vystěhováni, budovy jsou podepřeny lešením, ale podle zpráv na internetu zde probíhá rekonstrukce, řízená právě asociací majitelů. Můžeme tedy doufat, že dvory zůstanou zachovány tak, jak jsou, a že budou pouze zrekonstruovány. Samozřejmě to prověřím, až se tam opět dostanu, jen se bojím, že po rekonstrukci bude dvůr zamčený za vraty nebo mříží.

Další uličkou jen o kousek dál, která se už svým názvem Cité de l´Ameublement (něco jako Nábytkářská) hlásí k tradicím této čtvrti. I tady stály malé továrny na nábytek, které dnes už často slouží k jiným účelům, i když některé vývěsní štíty tady ještě zůstávají.

Ulice je lemována řadou „kyklopů“, patníků, zkrášlených umělci.

 

 

Ulice nás přivede až k parku Jardin de la Folie Titon, který je pozůstatkem zahrady rozlehlého panství, které si tady v 17. století vystavěl Maximilien Titon, dvorní dodavatel zbraní Ludvíka XIV. V roce 1765 byla na části pozemků postavena továrna na výrobu tapet a velínového papíru, jejíž majitel Reveillon ho dodával na královský dvůr – a také na výrobu prvních balónů. Z jeho zahrady vzlétla v roce 1781 první montgolfiéra. Jeho manufaktura, která zaměstnávala přes tři sta dělníků, už v dubnu 1789 podlehla prvním předrevolučním bouřím, byla vypleněna a zapálena. I přesto se závod podařilo znovu postavit na nohy, ale jeho definitivní konec přišel v roce 1813. V roce 1850 byl právě na jeho místě postaven dvůr, který jsme viděli nahoře – la Cour de l´Industrie.

Přes park je vidět malý protestantský luteránský kostelík Bon Secours z roku 1854, který byl postavený pro německé a alsaské dělníky, kteří pracovali v místních nábytkářských závodech

Pokud se vydáme z parku zpět směrem ke stanici metra Faidherbe Chaligny, můžeme si prohlédnout ještě kolem rue Paul Bert další uličky a pasáže – anebo se můžeme zastavit na rohu rue du Faubourg Saint-Antoine v kavárně. Konec konců, to kafe si po dnešní procházce zasloužíme.

Jak se tam dostat: metro Nation (linka 1, 2 9, RER A) nebo Faidherbe Chaligny (linka 8)

A – Cour de l´Industrie B – Park

Dnes se podíváme na velké kruhové náměstí ve východní části Paříže, ze kterého hvězdicově vybíhá dvanáct ulic a nad kterým se tyčí dva vysoké sloupy. Přímo přes náměstí, které má pozoruhodnou historii, prochází hranice mezi 11. a 12. obvodem.

 

 

Náměstí vzniklo v druhé polovině 17. století z rozsáhlého opuštěného prostranství poblíž pařížských hradeb, v jejichž okolí se nacházely jen zahrady, vinice a sem tam nějaký ten klášter. Právě toto prostranství bylo zvoleno za místo slavnostního uvítání krále Ludvíka XIV., který se vracel do Paříže poté, co si 9. června 1660 vzal za manželku svoji sestřenici, španělskou infantku Marii Terezu Habsburskou. Svatba se konala ve francouzském městečku Saint-Jean-de-Luz poblíž španělských hranic a královští novomanželé byli slavnostně uvítáni u bran Paříže 26. srpna 1660 na vyzdobeném náměstí, v jehož středu byl umístěný velký trůn. Na počest této události bylo takto vzniklé náměstí pojmenováno place du Trône, náměstí Trůnu.

U brány v hradbách zde byly později postaveny dva pavilony pro výběrčí cla ze zboží, dováženého do Paříže, k nimž v roce 1787 přibyly i dva vysoké sloupy.

 

Oba pavilony stojí na náměstí dodnes, stejně jako 26 metrů vysoké sloupy, na jejichž vrcholky byly v roce 1845 přidány čtyřmetrové sochy – na jednom stojí král Ludvík Svatý, na druhém Filip August.

 

 

Po roce 1841 bylo rozhodnuto o novém vybavení náměstí, v jehož středu měl stát vítězný oblouk, jako protiváha vítězného oblouku Étoile, nikdy však nebyl postaven ani přesto, že na náměstí byla vytvořena jeho maketa ze dřeva a sádry. Realizována nebyla ani myšlenka, že sem bude umístěna fontána s obřím slonem, která byla původně navržená na place de la Bastille.
Od roku 1880 má náměstí dnešní jméno.

Ve středu náměstí byla nakonec až v roce 1889, při příležitosti stého výročí revoluce, umístěna socha s názvem Triumf republiky, kterou vytvořil sochař Jules Dalou (a jehož návrh byl původně určený do soutěže pro sochu na place de la République, v níž skončil na druhém místě). Socha stála až do roku 1941 v kašně, v níž chrlili vodu bronzoví aligátoři, kteří byli v této válečné době z příkazu vichystické vlády spolu s mnoha dalšími sochami odvezeni, roztaveni a získaný kov byl věnován německým okupantům na zbraně.

 

Dnes je náměstí rušnou křižovatkou s hustým provozem, pod kterou duní několik linek metra. Pokud sem přijdete v sobotu dopoledne, najdete v jeho východní části přímo pod sloupy barevné a veselé tržiště.

 

Koňské maso. U nás skandál, ve Francii běžná věc pro labužníky.

Na náměstí se tradičně až do roku 1965 konaly velké poutě, nazývané Perníková pouť. Jejich tradici tady teď zachraňuje aspoň kolotoč, Pařížané ale o pouť nepřišli úplně, byla jen se všemi kolotoči, střelnicemi, cukrovou vatou a ostatními stánky přesunuta na kraj parku Vincennes na tzv. Pelouse de Reuilly. Tu příští tam najdete od 29. března do 25. května 2014, denně od 12 hod.

Jak se tam dostat: metro Nation (linka 1, 2 a 9), RER A