Otevřená vrata domů v Paříži na mě působí jako magnet a kdykoliv mám příležitost, nikdy nezapomenu aspoň nakouknout dovnitř. Často se tam skrývají doslova poklady – ukryté kouty se stolečky, řady květináčů, okna s barevnými okenicemi a trsy levandule v truhlících, staré pískovcové sochy, kamenné lavičky, dávno vyschlé kašny nebo tepané mříže. Nebo taky nic, to se občas stává, ale rozhodně to nebyl případ tohoto dvorku, který jsem náhodně objevila v hloubi 6. obvodu nedaleko kostela Saint-Germain-des-Prés. Tam bylo všechno tak, jak to mám ráda. A nejlepší na tom je, že dvorek bývá ve všední dny během pracovní doby pořád otevřený.
6. obvod, 12 rue Jacob
Jak se tam dostat: metro Saint-Germain-des-Prés (linka 4) nebo Mabillon (linka 10)
Dnes vás pozvu do jednoho z nejhezčích (aspoň pro mě) pařížských parků – nebo spíše parčíků, protože tento se svými dvěma tisíci metry čtverečními nemůže konkurovat jiným rozlehlým a mnohem známějším pařížským parkům. Přesto je oázou klidu, ukrytou v nenápadné tiché ulici ve čtvrti Marais, vklíněnou mezi zadními zdmi budov muzea Carnavalet. Byl vytvořený v roce 1923 na místě zahrady paláce Le Pelletier de Saint-Fargeau, který byl přičleněný k muzeu Carnavalet, a nese jméno jednoho z prvních konzervátorů Musée Carnavalet, malíře a spisovatele Charlese Caina.
V parku jsou uloženy části zaniklých starých budov – některé z nich pocházejí z původních sbírek muzea Carnavalet, jiné sem byly umístěny jako památka na boje pařížské Komuny. Jde především o palác Tuileries, který uzavíral kolmo nádvoří Louvru před Tuilerijskou zahradou, vypálený komunardy v květnu 1871, a také o původní renesanční pařížskou radnici – Hôtel de Ville, která vyhořela ve stejné době vinou stejných žhářů. Některé z částí jsou dodnes zčernalé od ohně. Rozeta nahoře pochází z Hôtel de Ville, portál dole z paláce Tuileries.
Vyprsená slečna s šátkem za zády, stojící v kruhovém záhonu růží uprostřed parku, je dílem sochaře Aristida Maillola a nazývá se Île de France.
Zimní fotka z oken muzea Carnavalet dává představu o půdorysu a velikosti parčíku. Mě tady obvykle najdete u toho šachového stolku dole, ne že bych byla vášnivou šachistkou, jen se u něj dobře úřaduje i svačí.
Při vstupu do parku vás přivítá zpěv slavíka – není to ovšem živý pták, ale elektronické dílo s názvem Heinzův slavík, které v roce 1990 vytvořil Eric Samakh. Ten prohnal nahrávku zpěvu skutečného slavíka obecného počítačem a vytvořil zařízení, které vyhodnocuje klimatické podmínky, sílu větru, denní dobu a další parametry a podle toho reprodukuje slavičí zpěv.
4. obvod, 8 rue de la Payenne
Jak se tam dostat: metro Saint-Paul (linka 1) nebo Chemin Vert (linka 8)
V uzounké, sto pět metrů dlouhé uličce poblíž parku Buttes-Chaumont nedokážete ani rozpažit a budete si v ní připadat jako na dně hlubokého kaňonu. Není to ovšem nejužší ulice v Paříži, oficiálně je tou nejužší rue du Chat qui pêche v 5. obvodu, ta se však na toto místo dostala spíš proto, že je nejstarší, nejznámější a také proto, že leží tak blízko centra. Se svým metrem a půl šířky však nemá nejen na uličku Sentier des Merisiers ve 12. obvodu (0,90 m), ale ani na naši passage du Plateau, jejíž šířka kolísá kolem jednoho metru. Pro mě je ale na prvním místě už jen proto, že na rozdíl od těch dvou předchozích, které jsou jen úzkými průchody mezi domy, jsou v této uličce normální popisná čísla, běžné vchody do domů a dokonce úzké předzahrádky. Jen tady vždy přemýšlím o tom, jak lidé stěhují domů rozměrnější nákupy. Na piáno asi hrát nemůžou, to by uličkou neprotáhli, ale problém by jim mohla dělat třeba i taková třímetrová garnýž.
Domek s touto zanedbanou zahradou s plotem do uličky byl nedávno na prodej. Nemáte zájem?
19. obvod, passage du Plateau
Jak se tam dostat: metro Buttes-Chaumont nebo Botzaris (linka 7bis)
Dnes to bude jeden z těch článků o něčem, co už dávno neexistuje, připomínka historie Paříže a také francouzského filmu. Filmové ateliéry Léona Gaumonta byly sice zbourané v roce 1996 a na jejich místě dnes stojí několik bloků opravdu ošklivých moderních domů, to nám ale nemusí bránit v tom, abychom si nepřipomněli začátky průkopníka moderního filmu a jeho sídlo v 19. obvodu, nedaleko parku Buttes-Chaumont. Jméno Léona Gaumonta dnes známe z titulků některých francouzských filmů jako filmovou produkční a distribuční společnost. Jedná se v podstatě pořád o stejnou firmu, založenou Léonem Gaumontem v roce 1895, jen v průběhu těch více než sto let mnohokrát měnila vlastníky i zaměření. Jako filmový distributor vlastní také řadu těch největších francouzských kinosálů, na nichž je Gaumontovo jméno dodnes uvedeno.
Léon Gaumont se narodil v roce 1864 v poměrně nemajetné rodině a brzy opustil školu. Zajímal se i přesto o optiku a fotografii a také o první filmové kamery a projektory. Poté, co mu jeho žena přinesla věnem dům v rue de la Villette nedaleko parku Buttes-Chaumont na tehdy vzdáleném předměstí Paříže, dnes 19. obvodu, postavil na jeho zahradě první filmový ateliér a kolem roku 1896 začal s natáčením prvních filmů. Nutno dodat, že se o film zajímal především z technického hlediska jako vynálezce fotografických a filmových přístrojů, a že umělecké otázky přenechával jiným (mezi jinými i své sekretářce Alice Guy, která se tak stala první francouzskou filmovou režisérkou).
Mezi lety 1900 – 1905 Léon Gaumont rozšířil své panství o první skutečné ateliéry a vytvořil tak filmové studio pod názvem Cité Elgé (název vznikl z jeho iniciál LG, zatímco svůj znak ve tvaru kopretiny – francouzsky marguerite – volil podle jména jeho matky). V té době začala zlatá éra jeho filmové říše – v ateliérech, které se neustále rozšiřovaly a zdokonalovaly, se točil jeden film za druhým a v roce 1910 nechal postavit na place de Clichy Gaumont Palace s kinosály pro 6 tisíc diváků. Nahoře vidíme pohled na ateliéry v roce 1927 s mnoha budovami a především s velkým ateliérem – „skleníkem“, v němž se točily filmy při denním světle.
Soumrak Gaumontovy filmové říše nastal na začátku 30. let s rozvojem americké kinematografie a s příchodem zvukového filmu. Sám Gaumont se soustředil čím dál více na výrobu filmových zařízení a jeho společnost nakonec v roce 1935 zkrachovala.
Léon Gaumont zemřel v roce 1946 a je pochován na nedalekém hřbitově Belleville.
Studia poté přešla pod kontrolu jiné společnosti a byla velmi aktivní v době druhé světové války. Po ní začíná pomalý úpadek celého areálu, dovršený požárem v roce 1953. V 60. letech byla sice zrekonstruována jako televizní studio, v němž natáčela celá řada známých televizních kanálů (RTF, ORTF, TF1 nebo Antenne 2), ale po přesunutí televizní výroby do velkých studií za městem byl areál prodán v roce 1993 developerovi, který ho v roce 1996 zboural a postavil na jeho místě obytné domy. Ze slavných ateliérů tak zbyla jen jedna jediná budova, která stála trochu stranou hlavního areálu.
Cihlovou budovu ve stylu Art Déco nechal Léon Gaumont postavit v rue du Plateau v roce 1922. Sloužila jako prodejní sklad filmových přístrojů, které vyráběl, a jako archiv. V budově dnes sídlí nějaká nadace, ale ještě nedávno v ní byl obyčejný finanční úřad, kam lidé nosili daňová přiznání.
Studia stála mezi ulicemi rue des Alouettes, rue Carducci a rue de la Villette a takto tato oblast vypadá dnes. Nesním o tom, že by zde mohly ještě pořád být funkční filmové ateliéry, ale aspoň některou z těch budov mohli nechat stát, zrekonstruovat a zakomponovat do celku. Ateliéry zde dnes připomíná už jen jedna jediná věc – název jedné z ulic.
„Korzo 7. druhu umění“, jak bývá někdy film označován
V okolních uličkách můžeme ovšem na ošklivé betonové kostky zapomenout. Najdeme tady krásně historicky ošuntělá zákoutí, typické kavárny, úzké uličky, dvorky, otlučené výklady dávno zavřených obchodů a street art.
Nerudovský problém po pařížsku
Asi nestojí za to jezdit tak daleko od centra schválně, ale pokud byste se v této části města ocitli, určitě si uličky projděte, konec konců navazují na místa, o kterých jsme už mluvili TADY. Na turisty zde nenarazíte, nebo když tak jen na ty poučené. Ani ty však nepotkáte v jedné místní uličce, do které vás pozvu příště.
Jak se tam dostat: metro Buttes Chaumont nebo Botzaris (linka 7bis) nebo Jourdain nebo Pyrenées (linka 11)
Dnes se podíváme do muzea, věnovaného jednomu z nejvýraznějších kubistických sochařů Ossipu Zadkinovi. Stejně jako jeho další ruští současníci Marc Chagall, Chaïm Soutine a Pinchus Krémègne přišel do Paříže z ruského Vitebska (v dnešním Bělorusku) a stejně jako oni zapadl do umělecké komunity na Montparnassu, kde vystřídal několik ateliérů. Tím posledním byl tento domeček s ateliérem poblíž Lucemburské zahrady, vklíněný mezi vysokými činžáky, kde žil a pracoval od roku 1928 do své smrti v roce 1967.
Ossip Zadkine se narodil 14. července 1890. Na rozdíl od svých dalších slavných ruských kolegů nepocházel z chudé židovské rodiny – otec byl profesorem na střední škole, matka byla původem Skotka. V patnácti letech ho rodiče poslali do Anglie, kde se učil jazyk a také kresbu a modelování a odkud se ve svých dvaceti letech vydal do Paříže. Zde nejdříve, stejně jako další ruští imigranti, bydlel v ateliéru La Ruche a navštěvoval vyhlášené umělecké akademie a ateliéry na Montparnassu. Jeho přáteli byli v té době Picasso, Bourdelle, Brancusi, Delaunay, Matisse, Apollinaire a další slavné i méně slavné osobnosti té doby.
První světovou válku strávil v cizinecké legii, po válce se začíná prosazovat, hodně vystavuje a stává se známým. Dobu druhé světové války strávil ve Spojených státech, po válce učí v Paříži na několika uměleckých akademiích, cestuje, hodně pracuje a patří mezi nejslavnější umělce té doby, který vystavuje ve všech světových metropolích.
Ossip Zadkine zemřel v Paříži 25. listopadu 1967 a je pohřben na hřbitově Montparnasse. Jeho žena Valentine po své smrti v roce 1981 odkázala městu Paříži ateliér a veškeré vybavení a zařízení s podmínkou, že zde má být vytvořeno muzeum, věnované dílu jejího muže.
První socha nás vítá už před vchodem do muzea, dalších zhruba čtyři sta dalších děl najdeme uvnitř
Výstavní prostory jsou rozděleny na dvě části – bývalý dům a ateliér. Jsou zde vystavovány menší plastiky, busty a torza a nádherné oblé hlavy z nejrůznějších materiálů – mramoru, pískovce, sádry nebo dřeva, často inspirované v prvních letech primitivismem, přes pozdější kubismus až po lyrismus posledních let.
V ateliéru v zahradě najdeme také dřevěnou sochu Prométhea. Na její bronzové zobrazení, umístěné v centru Paříže, se podíváme později.
Nejkrásnější je zde ale zahrada – nebo spíše zahrádka, protože je to jen kousek trávníku a pár stromů – která představuje zelený ostrov klidu a ve které je umístěno mnoho Zadkinových bronzových soch.
Jednu z nejslavnějších Zadkinových soch zde najdeme rovnou v několika vyhotoveních. Jde o modely šest metrů vysoké sochy s názvem Zničené město, která stojí v Rotterdamu a připomíná jeho zničení za války. Důležitým prvkem díla je to, co jsem zde nevyfotila – socha má v místě srdce velkou díru, stejně jako Rotterdam přišel o svoje centrum.
Zadkine také vytvořil několik soch, věnovaných Vincentu Van Goghovi. Tady vidíme model sochy, umístěné v holandském Zundertu, odkud bratři Van Goghové pocházeli, Vincentovu sochu potom najdeme v Auvers sur Oise nedaleko od Paříže, kde prožil svoje poslední dny a kde jsou oba bratři pohřbeni.
No a pokud byste neměli na muzeum čas nebo chuť, jednu ze soch, Prométhea, o kterém jsme mluvili už nahoře, najdete přímo před kostelem Saint-Germain-des Prés v 6. obvodu.
Musée Zadkine 6. obvod, 100bis rue d´Assas
Otevřeno denně kromě pondělí a svátků od 10 do 18 hod Vstupné zdarma v době, kdy zde neprobíhá žádná krátkodobá výstava, v případě výstavy 7 eur.
Do 18. května 2014 se zde koná výstava fotografií ze staré Rusi, potom se zhruba do září do další výstavy dá očekávat vstup zdarma.
Jak se tam dostat: RER Port Royale, metro Vavin (linka 4) nebo Notre-Dame-des-Champs (linka 12)
Ve východní části 3. obvodu mezi Place de la République a Place de la Bastille najdeme velký kostel, zasvěcený prvnímu pařížskému biskupovi a mučedníkovi sv. Divišovi (jehož jméno je v názvu uvedeno s původním starým pravopisem s y). Byl postavený v letech 1826 až 1832 podle návrhu architekta Étienna Hippolyta Godda na místě benediktýnského kláštera Nejsvětější svátosti (jehož část názvu byla přiřazená ke jménu sv. Diviše). Kostel je postavený v neoklasicistním slohu, typickém pro dobu svého vzniku.
Na průčelí můžeme vidět čtyři jónské sloupy, které nesou frojúhelníkový fronton s basreliéfem. V nikách po obou stranách vchodu jsou umístěny sochy sv. Petra a sv. Pavla.
Basreliéf vytvořil sochař Jean-Jacques Fauchères. Vidíme na něm zobrazení tří náboženských ctností – uprostřed Víra s kalichem a hostií (a tedy Nejsvětější svátostí, jak říká název kostela), vlevo Naději s kotvou a tabulkou s nejposvátnější židovskou modlitbou Šema Jisra´el, a vpravo Láska, ochraňující dítě a vztahující hořící srdce ke knize s oslavou lásky sv. Pavla.
Trojlodní kostel je členěný dvěma řadami jónských sloupů. V kněžišti, které má tvar apsidy, je vymalována monochromní freska (grisaille) od Abela de Pujola, která vytváří dojem reliéfu. V kopuli potom vidíme zobrazení svatých s Bohem uprostřed.
Hlavním důvodem, proč nás kostel zajímá a proč jsme se sem vydali, je ovšem tento obraz. Namaloval ho v roce 1844 za pouhých 17 dnů Eugène Delacroix a představuje Snímání z kříže (Pietu). Obraz najdete v první kapli vpravo (zasvěcené sv. Jenovéfě, patronce Paříže).
V kostele je ještě celá řada dalších zajímavých obrazů, soch a náboženských předmětů a pokud budete v této části města, určitě stojí za návštěvu. Koneckonců, v okolí je spousta dalších zajímavostí.
3. obvod, 68 bis rue de Turenne
Jak se tam dostat: metro St. Sébastien Froissart (linka 8)
Dnes se znovu vypravíme do mých oblíbených čtvrtí na na východě města, tentokrát do Ménilmontant, bývalé dělnické čtvrti na kopci nad hřbitovem Père Lachaise, kde na některých místech, kam ještě nedosáhla ničivá ruka developera (i když pár paneláků, které v těch starých ulicích vypadají většinou jako pěst na oko, se mu tady postavit podařilo), najdeme kolem dlouhé rue de Ménilmontant malebné uličky s nízkými ošuntělými nájemními domy, na jejichž kouzelných dvorcích plných zeleně jsou vestavěny ateléry a dílny. V uličce, do které vás pozvu dnes, stojí kromě nízkých činžáků za tepanými kovovými branami a starými zdmi i malé rodinné domky. Vypadá, jako by ji sem někdo přenesl z nějakého malého ospalého jižního městečka.
Ménilmontant a Belleville jsou čtvrti, kde se daří street artu, i když místní radnice v poslední době toto pouliční umění masivně ničí a pod pokutou zakazují. Na vrcholku rue Laurence Savart najdeme na staré zdi pár barevných zvířat, které tady nechal streetartista Mosko – a na další pouliční umění se podíváme v kolmé rue du Retrait.
Bílého panáčka, kterého už známe z dřívějška, tady najdeme na mnoha místech…
…třeba i na čelní zdi jednoho z dvorků.
Zajímavé je tady také staré lidové divadlo Ménilmontant, jehož začátky spadají až někam k roku 1877 a které hraje dodnes. Odpoledne bylo sice zavřené, ale můžeme si prohlédnout aspoň jeho barevnou vstupní halu.
20. obvod, rue Laurence Savart
Jak se tam dostat: metro Gambetta (linka 3 a 3bis)
Jak jsem slíbila minule, dnes se podíváme podrobněji na obchod, který vytvořil Alfons Mucha v roce 1901 pro klenotníka Fouqueta. Jejich spolupráce začala už v roce 1899, kdy Mucha pro Fouqueta připravil návrhy šperků, které sklidily velký úspěch na Světové výstavě v roce 1900. Dostal proto od klenotníka zakázku na kompletní návrh jeho nového obchodu v samém centru Paříže v rue Royale číslo 6. Mucha vytvořil nezvyklé prodejní prostory, propracované do posledního detailu, plné rostlinných a živočišných dekorací, bohatých ornamentů, barevných vitráží, broušených zrcadel a pestrých mozaik.
Obchod však se svými stylem Art Nouveau brzy vyšel z módy a už v roce 1923 byl demontován. Georges Fouquet věnoval některé jeho části muzeu Carnavalet v roce 1938, zbytek potom darovali jeho dědicové v roce 1953. Obchod byl sestaven ve výstavních prostorách muzea a je zde dodnes k vidění.
Jediný problém obchodu je, že je instalován v úzké chodbě, kde chybí odstup, který by byl potřebný k tomu, aby bylo možné jeho průčelí obdivovat (a taky nějak slušně vyfotit).
Právě tady si člověk uvědomí nekonečnost Muchovy fantazie, bohatost invence a taky řemeslnou zručnost a dokonalost kresby, s nimiž navrhl i ty nejmenší detaily zařízení.
Pařížský život Alfonse Muchy se dnes dá vystopovat už jen podle informací v knihách Kankán bez svatozáře, Anfons Mucha nebo Podivné lásky, které napsal jeho syn Jiří Mucha. Těžko se dá objektivně posoudit, nakolik se Muchovu synovi podařilo rozkrýt stopy svého otce, a co jsou jen dohady nebo umělecká licence. Na druhou stranu nikdo jiný už nepřinese žádné lepší svědectví, než právě Jiří Mucha, který zapisoval – jak sám přiznává – leckdy nepřesné otcovo vyprávění, a který žil před válkou v jeho posledním pařížském ateliéru. Z jeho knih jsem proto vycházela, když jsem se v Paříži snažila aspoň částečně sledovat jeho stopy.
Když přišel Alfons Mucha v roce 1887 do Paříže, ubytoval se nejdříve v impasse Mazagran v dnešním 10. obvodu, v blízkosti Ateliéru Julian, kde začal studovat. Dům, ve kterém bydlel, už dnes nenajdeme, celá ulička byla později zbouraná a na jejím místě dnes stojí ohromná budova pošty. Ani další dům, kam se Mucha přestěhoval, už neexistuje – číslo 52 v avenue du Maine v blízkosti nádraží Montparnasse padlo za oběť rozsáhlé asanaci v 60. letech minulého století.
Podaří se nám najít až třetí místo, kam se Mucha přestěhoval poté, co přišel o podporu svého mecenáše hraběte Kuehna – do chudého pokojíku na rohu rue d´Assas a rue Joseph Bara poblíž Lucemburské zahrady. Tady se údajně také odehrál známý příběh, kdy Mucha na pokraji vyčerpání zimou a hladem dostal na poslední chvíli zakázku na vytvoření plakátu pro herečku Sarah Bernhardt, a to jen proto, že to bylo o Vánocích a nikdo jiný v Paříži nezůstal. Plakát měl úspěch a odstartoval tak Muchovu strmou cestu k pařížské slávě.
Mucha se odtud brzy přestěhoval do ateliéru v blízké rue de la Grande Chaumière, která byla jedním z center uměleckého života na Montparnassu. Jeho ateliér ležel nad malou restaurací madame Charlotte, která malířům často dávala najíst na dluh. Mucha jí za to vymaloval výkladce restaurace, ty ovšem později zmizely a byly nahrazeny dnešními dřevěnými. Mucha zde našel mnoho přátel, přímo naproti v čísle 10 ležela totiž malířská akademie Colarossi, kam Mucha chodil, s jejímiž žáky a profesory se přátelil a kde později i sám učil (a kterou později navštěvovali, mimo jiné, i František Bílek a Josef Čapek). Později se přestěhoval do protějšího čísla 8, kde s ním v ateliéru jednu dobu bydlel jeho přítel Paul Gauguin. Dolní fotografie by měla být právě z tohoto období – Gauguin bosý a bez kalhot sedí u Muchova harmonia (které s ním z Paříže cestovalo zpět do Čech a ještě dnes by mělo být údajně v růžovém domku na Hradčanech, kde bydlel Jiří Mucha). Ve stejném domě číslo 8 v rue de la Grande Chaumière o mnoho let později žil a zemřel Amedeo Modigliani, ale to už je jiná historie.
Během tří let, kdy zde Mucha bydlel, se vypracoval z chudého studenta na uznávaného ilustrátora a malíře plakátů pro herečku Sarah Bernhardt. Bohužel se na rozdíl od svých kolegů neproslavil natolik, aby byl také uvedený na pamětní desce na domě.
Z Montparnassu se náhle proslavený a zbohatlý Mucha přestěhoval do většího ateliéru v rue du Val de Grâce, v němž později před 2. světovou válkou při svém pařížském pobytu bydlel i jeho syn Jiří Mucha (viz jeho kniha Podivné lásky). Ateliér stál na dvoře honosného činžáku v rue Val-de-Grace, byl však zbouraný po roce 1945 poté, co pařížská radnice zavedla novou vyhlášku o výši procenta zeleně ve městě a kdy musely vestavby ve vnitroblocích ustoupit. Na domě tak alespoň najdeme pamětní desku, jejímž autorem je sochař Václav Hanzík. Deskabyla umístěná na dům v roce 1999 z iniciativy radnice v Ivančicích, kde se Mucha narodil.
Mucha ve svém ateliéru cca kolem roku 1900
Pokud bychom chtěli v dnešní Paříži pátrat po Muchově díle, nebude to zrovna lehký úkol. Jako jedna z vůdčích osobností stylu Art Nouveau se tady proslavil hlavně známými plakáty a návrhy nejrůznějších dalších, bohužel pomíjivých předmětů – od jevištních dekorací, přes šperky až po nádobí. Některé plakáty jsou součástí sbírek Musée de la Publicité (Muzea reklamy), které patří pod Musée des Arts Décoratifs (Muzeum dekorativních umění), to však žádné stálé výstavy plakátů nemá z důvodu jejich křehkosti a možného zničení; můžeme je částečně vidět na stránkách muzea TADY. Nějaké další odkazy na Muchu jsem našla i ve Francouzské národní knihovně a v některých dalších knihovnách.
Předloni jsem také náhodou objevila v Petit Palais v jedné zastrčené vitríně v nejzazším sále suterénu šperky, které Mucha navrhl pro zlatníka Fouqueta.
Pro stejného zlatníka také navrhl celý obchod ve stylu Art Nouveau. Nádhera obchodu byla však současně i jeho slabou stránkou, brzy se okoukal a navíc Art Nouveau rychle vyšlo z módy, zařízení bylo proto už po několika letech odstraněno a Fouquetovi dědici ho věnovali Musée Carnavalet. Tam můžeme obchod vidět sestavený v plné kráse a protože stojí opravdu za to, příště se na něj podíváme v samostatném příspěvku.
V loňském roce v létě a znovu v zimě jsem také viděla několik Muchových litografií – zmenšenin plakátů – z roku 1896 ve výloze malého antikvariátu na Île Saint-Louis.
Jiří Mucha ve své knize uvádí i to, že díla jeho otce byla často kopírována a zneužívána jinými umělci, kteří se snažili napodobit „le style Mucha“. Může se nám proto stát, že na různých místech narazíme na staré malby mozaiky, které Muchu nápadně připomínají, jako je to třeba v případě tohoto domu číslo 8 na boulevardu Saint-Martin.
Stejně tak bude Muchou ovlivněný návrh průčelí jednoho z obchodů v rue Cavalotti, s dívčími hlavami s typickými Muchovými „špagetovými“ vlasy.
Muchu kopíroval zcela jistě také dekoratér interiéru restaurace Julien z roku 1903, který na čtyřech velkých panó zobrazuje postavy, které jako by vyskočily z Muchových plakátů, jen nejsou tak mistrovské. Fotografii nemám, ale můžete se podívat TADY.
Podobné a stejně nedokonalé kopie Muchy můžeme vidět i v koncertním sále Bataclan, kde je ve výklenku na zdi motiv z Muchova plakátu na Dámu s kaméliemi (a kde byla tma jako v pytli, takže to skoro nešlo fotit).
No a v neposlední řadě zaujme Mucha také jako street art z jedné zdi ve 13. obvodu.
Jen pár minut od Champs Elysées leží ve čtvrti plné luxusu malé klidné kulaté náměstí, pojmenované po Františku I., monarchovi doby francouzské renesance, který vládl v letech 1515-1547. Náměstí ovšem nemá s renesancí nic společného, vzniklo až na začátku 19. století, a domy, které na něm stojí, jsou pro tuto dobu typické. Uprostřed náměstí stojí bílá mramorová fontána, jejíž dvojče najdeme hned za řekou, v parčíku před vchodem do Invalidovny (place Salvator Aliende). Obě kašny dříve stávaly spolu před kostelem Madeleine.
Fontány vytvořil v roce 1864 architekt Gabriel Davioud a sochař Théophile Murguet
Z náměstí ústí šest ulic a v jedné z nich, v rue Jean Goujon, najdeme vedle sebe dva kostely. Tím prvním je katedrála arménské apoštolské církve, zasvěcená sv. Janu Křtiteli (Cathédrale Saint-Jean-Baptiste); Arménii nám koneckonců připomene už zvláštní písmo pod medailony na fasádě. Katedrála byla postavená v letech 1902 – 1904 z peněz a na pozemku arménského ropného magnáta Mantachiana z Baku, který měl v blízkosti Champs Elysées residenci, v níž trávil dva až tři měsíce v roce. Pařížští Arméni měli tehdy jen malou modlitebnu a protože Mantachian byl známým mecenášem, který podporoval především školy a kostely, rozhodl se postavit Arménům důstojný kostel.
V těsné blízkosti arménské katedrály leží kaple Notre Dame de Consolation, stavba architekta Alberta Desiré Guilberta z roku 1901, která sloužila jako inspirace při stavbě arménského kostela, na niž byl najat stejný architekt.
Kaple dnes slouží jako italská farnost, patří ale asociaci Mémorial Bazar de la Charité (Památníku dobročinného bazaru), která ji zde nechala postavit na památku obětí požáru, který na tomto místě vypukl v květnu roku 1897 v dřevěné budově dobročinného bazaru, a při němž zahynulo 117 lidí, převážně žen z vyšší společnosti (včetně Sofie-Charlotte, vévodkyně z Alençonu, mladší sestry císařovny Sissi).
Dobročinný bazar představoval středověkou pařížskou ulici, kde vždy ve dnech konání bazaru v jednotlivých krámcích prodávaly dámy z vysoké společnosti za dobročinným účelem různé umělecké věci, prádlo a podobné předměty. Součástí budovy byly tehdejší novinka – promítací sál, který se stal původcem tragédie – při promítání se vznítily výpary etylénu, od kterých okamžitě chytily dekorace a celá budova. Během čtvrt hodiny zemřelo v nastalé panice 117 lidí a celá budova lehla popelem.
Na frontonu kaple je uvedeno datum požáru
Hned za rohem náměstí leží jedna z nejdražších a nejluxusnějších pařížských ulic – avenue Montaigne, kde mají své obchody ty nejdražší světové značky. Občas ji můžete vidět v televizi tehdy, když se mluví o loupeži v některém pařížském klenotnictví – většinou to bývá tady.
Mě tady nadchly pelargonie na jednom z luxusních hotelů.
Ty výlohy mě zas tak nebraly, nebaví mě prohlížet si to, o čem vím, že si to nikdy nekoupím, ale když jsem i na tomto místě uviděla u zvonku architektonického studia svého oblíbeného bílého panáčka, který se obvykle vznáší na zdech mnohem lidovějších čtvrtí, než je tato, a kterého už z mého blogu taky znáte, poskočilo mi srdce radostí, že i lidé, kteří si mohou dovolit otevřít kancelář na takovémto místě, mají stejný vkus jako já.
8. obvod, place François 1er
Jak se tam dostat: metro Franklin D. Roosvelt (linka 1 a 9)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.