Park na západním konci Boulogneského lesíku je jedním z nejpůvabnějších parků v okolí Paříže (já vím, že to říkám o každém pařížském parku, ale tento je opravdu výjimečný). Vznikl v roce na místě polorozpadlého zámku ze začátku 18. století se zanedbaným panstvím, který zakoupil v roce 1775 hrabě d´Artois, bratr krále Ludvíka XVI. a budoucí král Karel X. Jeho švagrová, manželka Ludvíka XVI. Marie Antoinetta, se s ním vsadila o sto tisíc liver, že nedokáže vytvořit nový park do sta dnů. Stihl to ještě dříve. Stavba parku a nového zámku podle plánů, které vypracoval architekt François-Joseph Bélanger za jedinou noc, a na které pracovalo devět set dělníků, trvala pouhých 64 dnů.
Bélanger vytvořil podle tehdejší módy na více než 24 hektarech anglický park s čínskými prvky. Najdeme tu pagody, pavilóny, jezera s umělými skalami a jeskyněmi, vodní kaskády, dřevěné můstky a rozlehlé trávníky a lesíky s mnoha druhy stromů a keřů.
Po francouzské revoluci hrozil zámku i parku zánik, ale později byl znovu upraven, v roce 1835 byla postavena oranžerie, konírna a vytvořen čestný vstup s mříží. V roce 1870 byl přímo před zámkem postaven Trianon a vytvořeny dvě terasy se sochami.
Park se zámkem zakoupilo od dědiců posledního majitele město Paříž v roce 1904. V roce 1907 zde byla vytvořená růžová zahrada, která se zachovala dodnes, a ve které každoročně probíhá mezinárodní pěstitelská soutěž. Park je jedním ze čtyř míst, které spravuje Botanická zahrada města Paříže.
Právě kvůli růžím jsem návštěvu parku dlouho odkládala. Nikdy mi to nevycházelo na dobu, kdy kvetou, až konečně nedávno to vyšlo – i když upřímně, park je tak krásný a rozlehlý, že určitě stojí za návštěvu i mimo růžovou sezónu.
Hned za vchodem do parku leží velká květinová, bylinková a zeleninová zahrada se zahradnickým domkem, ve kterém je dnes kavárna a restaurace. Záhony jsou lemovány keři a nad cestičkami se vinou oblouky z popínavých růží a vistárií.
Samotný zámeček, postavený v palladiánském slohu, leží v severní části parku. Vstupuje se do něj po schodišti ze snížené terasy. Běžně není přístupný, ale konají se v něm čas od času výstavy, takže šance na prohlídku údajně nádherného interiéru tady je.
Podél jedné z teras stojí Trianon. K terasám přivádí návštěvníky brána s prostranstvím, lemovaném do oblouku řadou soch z carrarského mramoru.
Bohužel celá severní část za zámkem byla v sobotu před třemi týdny nepřístupná. Na velké louce vedle zámku se totiž konal hudební festival a v obavách, aby návštěvníci tuto část parku s upravenou zahradou a jezírky nezničili, sem byl zakázaný vstup. Vše bylo zahrazené zábranami a červenobílými páskami a dalo docela práci vyfotit zámek aspoň tak, aby ty ohyzdné plechové bariéry nebyly vidět.
Aspoň mám důvod plánovat další návštěvu.
Ten festival byl, mimochodem, děs. Celý park vibroval technem a protože jsem fesťákům už dávno odrostla, nezbylo než utíkat hodně daleko.
Před hlukem a vlezlou hudbou naštěstí bylo kam utéct. Ve své střední části má park ohromné plochy, na kterých se dá piknikovat a odpočívat. Nebo jako pařížská blogerka, která chvilku neposedí, se dá bloumat parkem a objevovat další a další krásná zákoutí a celou tu romantickou rokokovou nádheru.
To už jsme se ale dostali až do jižní části parku, k oranžerii a do nádherné růžové zahrady, která si zaslouží samostatný příspěvek příště. Jen se k tomu těmi desítkami fotek nejrůznějších kultivarů růží musím prokousat.
Parc de Bagatelle 16. obvod, silnice ze Sèvres do Neuilly Vstup zdarma
Otevřeno denně od 9,30 hod do 17,30 nebo 18,30 nebo 20,00 hod podle sezóny
Jak se tam dostat: metrem 1 do stanice Pont de Neuilly a potom autobusem 43 (po výstupu z metra je stanice za rohem na avenue de Madrid), výstup ve stanici Place de Bagatelle
Pro Všeobecnou výstavu, která se v Paříži konala v roce 1900 na obou březích Seiny mezi Trocadérem a Martovými poli na jedné straně a place de la Concorde a Esplanade des Invalides na druhé straně, vyrostlo mnoho dočasných pavilónů a také stavby, které přežily až do dnešního dne. Těmi nejvýznamnějšími je Velký a Malý palác. Oba dva paláce, postavené proti sobě na tehdy nově vytvořené promenádě mezi Champs Elysées a mostem Alexandra III., jsou vrcholnými díly Art Nouveau, které v té době kulminovalo.
Petit Palais, ve kterém je dnes Muzeum výtvarných umění, a který je běžně přístupný (stálé sbírky dokonce zdarma), jsme už viděli TADY. Dnes se podíváme do Grand Palais, v jehož bočních a zadních prostorách se sice často konají menší výstavy, ale jehož ohromná a skleněnou střechou s kupolí zastřešená hlavní loď bývá přístupná jen občas u příležitosti velkých výstav nebo jiných akcí (jako například pouť mezi Vánoci a Novým rokem). Tou nejbližší příležitostí k návštěvě bude ve dnech 23. – 26. října 2014 Mezinárodní veletrh současného umění FIAC.
Palác vyrostl v letech 1897 – 1900 na místě předchozího monumentálního výstavního pavilónu Palais de l´Industrie, který byl pozůstatkem Všeobecné výstavy z roku 1855. Plány budovy, dlouhé 200 metrů a široké 45 metrů, vypracovali tři francouzští architekti – přední část navrhl Henri Deglane, prostřední Albert Louvet a zadní Albert Thomas. Výška pod kupolí, která se klene v místě, kde se západní loď kolmo napojuje na hlavní loď, je 43 metrů.
Foto z průběhu stavby
Pavilon byl věnovaný výtvarnému umění. Byla v něm vystavena nejvýznamnější malířská a sochařská díla právě uplynulého století, od obrazů Davidových až po impresionisty.
Dvacet metrů vysoké průčelí je členěno kolonádou s lodžiemi, zdobenými barevnými mozaikami. Mohutný, na tři části členěný portál uprostřed je zvýrazněn dvěma bočními pylony se sochami.
Při vstupu do paláce nás uchvátí především ohromná kostrukce zastřešení, prosklený dóm a jemné zdobení nosných zelených (rezedově zelených, říká literatura) ocelových pilířů.
Kolmá loď je ukončena širokou, krajkově vypracovanou kovovou galerií, na kterou vedou po stranách dvě schodště, a ze které se vcházelo do reprezentačních salónů. Dnes sice můžeme vyjít po schodištích na galerii, další prostory jsou však z této strany paláce uzavřeny.
Pokud navštívíte Paříž v době, kdy palác nebude otevřený, stojí za to si ho prohlédnout alespoň zvenku. Na obou jeho koncích se nacházejí další sochařsky zdobené vchody – vpravo do dalších výstavních prostor (kde se teď právě koná až do poloviny července výstava o císaři Augustovi), vlevo do restaurace. Na obou těchto stranách jsou na střeše umístěné ohromné bronzové kvadrigy. Ta, kterou vidíme nahoře a kterou najdeme u Champs Elysées, představuje Nesmrtelnost, předstihující čas (autor Victore Peter), na druhé straně je to Harmonie, triumfující nad nesouladem (Alexandre Falquiere).
Na lodžii se sice nedostaneme, ale aspoň zdálky můžeme obdivovat jemné kanelování sloupů s jónskými hlavicemi, další sochařskou výzdobu a živé barvy souvislého mozaikového pásu, představujícího významné epochy umění.
Le Grand Palais 8. obvod, avenue Winston Churchill Virtuálně můžete navštívit Grand Palais TADY
Jak se tam dostat: metro Champs Elysées Clémenceau (linka 1 a 13)
Za vysokou kamennou zdí klidné rue de Babylone leží další ze zahrad, do kterých vás chci pozvat. Tentokrát jde skutečně o zahradu a to přímo klášterní – dříve totiž patřila k vedlejšímu klášteru řádu Společnosti dcer křesťanské lásky, který založil v roce 1633 francouzský svatý Vincent z Pauly. Klášter spravuje kapli Zázračné medaile, ve kterém je pohřbená, společně se zakladatelkou kláštera, burgundská jeptiška Cathérine Labouré, které se zde údajně zjevila Panna Marie.
Dnes je parčík oázou klidu v hustě obydlené čtvrti, která zrovna neoplývá zelenými plochami (a vůbec už ne veřejnými). Má vše, co byste od něj čekali – řady laviček, pergolu, porostlou vínem, zeleninové záhony, květinové plochy, řady ovocných stromů s důkladnými popisy, dětské hřiště i dětskou naučnou zahradu. Na rozlehlých trávnících si můžete udělat piknik nebo jen tak lenošit.
Přímo naproti vchodu do této zahrady leží další zajímavá a rozlehlá zahrada, bohužel většinou nepřístupná. Tento největší soukromý park v Paříži patří k paláci Matignon, sídlu předsedy vlády. Dovnitř se můžete podívat jen jednou za měsíc, vždy první sobotu v měsíci od 13 do 18 (v zimě do 17) hodin.
Jardin Cathérine Labouré
7. obvod, 29 rue Babylone
V dolní části rue de Mouzaïa ve stejnojmenné malebné čtvrti se tyčí vysoká věž kostela, která tak trochu připomíná zvonice kostelů v italském kraji Umbria. Právě odtud, z městečka Assisi, pocházel sv. František a místní kostel byl v umbrijském stylu postaven na jeho počest.
Kostel byl postavený na místě krypty sv. Landerika v letech 1914 – 1926 při příležitosti 700. výročí založení třetího řádu františkánů, jedné z větví františkánského řádu.
Kostel s železobetonovou kostrukcí navrhli bratři Paul a Auguste Courcoux. Františkánsky prostý kostel upoutává tmavým betonovým stropem, který imituje dřevěný krov, a jeho kontrastem s bílými zdmi.
Barevné mozaiky v kněžišti, které napodobují byzantský styl, představují sv. Františka, který klečí před Kristem na kříži, po jeho boku stojí Marie a sv. Janem. Vpravo od kříže vidíme další františkánské svaté, sv. Kláru a sv. Bonaventuru, vlevo potom sv. Ludvíka a sv. Alžbětu Uherskou.
V oblouku nad kněžištem jsou vymalovány scény z života sv. Františka, v horní části vidíme fresku Ježíše se sv. Františkem, ke kterému se obracejí andělé a apoštolové, představující jeho ctnosti. Autorem fresek je Charles Bouleau.
Vitrážová okna představují život Panny Marie a sv. Františka
19. obvod, 9 rue de Mouzaïa
Jak se tam dostat: metro Botzaris nebo Danube (linka 7bis)
Dnes se opět vydáme na východ města do 19. obvodu, kde za parkem Buttes-Chaumont leží malá malebná čtvrť, poskládaná z krátkých úzkých uliček s nízkými domky, obklopenými zelení a často i nejroztodivnějšími předměty, kterými si jejich majitelé své domy vyzdobili.
Domky byly postaveny na konci 19. století jako kolonie pro dělníky, kteří pracovali v blízkých sádrovcových lomech. Sádrovec z těchto lomů byl velmi kvalitní, používal se nejen na výrobu sádry, ale i ve stavebnictví a částečně se vyvážel do zahraničí – dokonce se traduje, že byl použit i na stavbu Bílého domu ve Washingtonu (z toho důvodu se okolní čtvrti říká Amerika).
Srdcem čtvrti je malé venkovsky vyhlížející náměstíčko place de Rhin et Danube (dodatek 25.5. – Jean-Paul D., autor skvělého pařížského blogu Paris-bise-art, mi dolů do komentářů připsal vysvětlení, proč Rhin et Danube. Byl to název 1. francouzské armády, vytvořené v roce 1943 v Africe, která se později vylodila v Marseille, postupovala Francií a došla až do Německa do oblasti mezi Rýnem a Dunajem. Právě podle ní je náměstí pojmenvané.) se stanicí metra Danube. Z náměstí se na západ k městu rozbíhají tři ulice, které jsou navzájem kolmo propojené uličkami. Znala jsem je už dávno, ale loni v létě jsem se sem vypravila s předsevzetím, že je projdu všechny jednu za druhou. Strávila jsem tady celý krásný sluneční den, ale předsevzetí jsem splnila.
Uprostřed náměstí někam pospíchá dívka se snopem obilí pod paží. Nevím, jestli v češtině existuje slovo „žnečka“ (od slova žnec), ale přesně tak se socha Léona Deschampse jmenuje.
Na náměstí najdeme také dvě kavárny. Toto je ta moje. Ta druhá je taky pěkná, jen je příliš vystavená slunci, a protože je malinká, bývá často úplně obsazená.
Když se vydáme po rue du Général Brunet – jedné z ulic, vycházejících z náměstí – narazíme brzy na pevně uzavřenou bránu, která nás sice dál do uličky nepustí, ale přes kterou se můžeme aspoň podívat na tento bukolicky malebný kousek čtvrti.
Na rozdíl od této nepřístupné uličky jsou ty ostatní otevřené, takže za chvíli nebudeme vědět co dřív, jestli jít vpravo nebo vlevo, nahoru nebo dolů. Do těch nejhezčích uliček se budeme dívat postupně někdy příště, dnes si jen vychutnáme celkovou atmosféru.
Pokud říkám, že place de Rhin et Danube je srdcem čtvrti, tak její páteří je rue de Mouzaïa, která dostala jméno podle alžírského kopce, u kterého se odehrála jedna z epizod francouzské koloniální války v roce 1840, a která dala jméno celé čtvrti. Ulice je lemovaná vysokými platany, zajímavými domy, sem tam kavárnou, a vládne v ní klid.
Typická ulička čtvrti, které jsou tady označovány jako „villa“. Jsou většinou pojmenovány po francouzských prezidentech nebo po básnících, spisovatelích a malířích (najdeme tu například Monetovu, Verlainovu nebo Rimbaudovu ulici). Uličky mají přesně to, co máme na Paříži tak rádi – malebné branky, porostlé pnoucími růžemi, které vedou do předzahrádky jako dlaň, zídky z vyskládaných kamenů nebo starých omšelých cihel, na kterých se vyhřívají tlusté kočky, tepané mříže, hrozny květů vistárie, oprýskané dřevěné okenice, vysoké staré lampy a neprostupné zelené keře, za kterými občas jen tušíme domečky jako pro panenku, s barevnou fasádou, kamennými schůdky, vyřezávanými vstupními dveřmi a okny plnými květináčů. Zkrátka ráj na zemi.
V dolní části rue de Mouzaïa se nad nízkými domky tyčí hranatá cihlová věž místního kostela sv. Františka z Assisi a přesně v něm se zastavíme příště.
Kdo z častých návštěvníků Paříže by neměl rád čtvrť Marais! Úzké uličky, historické paláce, staré tiché zahrady, zajímavé galerie, módní restaurace a malé obchůdky lákají k procházkám. Tento kout Paříže nebyl na rozdíl od jiných čtvrtí v 19. století zasažený urbanistickým velikášstvím barona Haussmanna a proto si zachoval dodnes svoji původní tvář.
Jednou ze starých půvabných ulic je zde i rue Vieille du Temple, která protíná 3. a 4. obvod, a jejíž název připomíná, že kdysi vedla k pařížském Templu, bohatému sídlu řádu Templářských rytířů. Řád byl zrušený králem Filipem Sličným už v roce 1312, údajně právě proto, že se král bál jeho moci a chtěl se zmocnit jeho bohatství. Poslední velmistr řádu Jacques de Molay byl o rok později upálený v cípu Île de la Cité, tam, odkud dnes pod Pont Neuf vyplouvají parníky s turisty na okružní plavbu po Seině. Zbytky Templu zmizely z mapy Paříže definitivně v roce 1808, kdy byla zbořena poslední věž této dříve tak mocné pevnosti. Dnes najdeme jeho připomínku jen vyznačenou v dlažbě před radnicí 3. obvodu, která stojí na místě dřívější věže Templu, v níž byl v letech 1792 – 1795 po Francouzské revoluci vězněn se svou rodinou král Ludvík XVI., který se odtud vydal na svoji cestu na popraviště.
Ulice je vroubená spoustou malých zajímavých obchůdků a starými paláci. Pokud najdete pootevřené dveře některého z nich, neváhejte, uvnitř se skrývají půvabné dvorky, které určitě stojí na podívání.
Tento mohutný dům pochází už ze 14. století a i přes mnoho dalších přestaveb si zachoval staré jádro. Jeho fasáda, vrata a klenutý průjezd jsou památkově chráněny (vrata jsou přes den skoro pořád otevřená, ve dvoře jsou totiž kanceláře).
Nemusí to být jen historické paláce, i dvorky těch obyčejnějších domů mají svůj půvab a často skrývají nečekané průhledy do obchodů nebo kanceláří
Jedním z nejvýznamnějších paláců v ulici je Hôtel de l´Ambassadeur de l´Hollande, který svoji krásu skrývá za přísnou, stářím zčernalou zdí s bohatě zdobeným štítem a krásnými, ale trochu ošuntělými vraty. Holandský ambasador, jak napovídá název paláce, v něm žil krátce jen několik let po jeho postavení na začátku 17. století, pro nás je ale zajímavější to, že v něm od roku 1776 bydlel Beaumarchais, který zde napsal Figarovu svatbu.
Palác byl původně postaven pro vikomta Amelot de Bisseuil, jehož monogram je na vyřezávaných vratech vidět dodnes.
Zhruba v polovině ulice narazíme na starou tržnici Marché des Blancs Manteux, postavenou na začátku 19. století. Její zvláštní název pochází z názvu nedalekého kláštera s kostelem, v němž žili mniši, kteří nosili bílé pláště – les blancs manteaux. Klášter už dávno zmizel, kostel ale stojí nedaleko přes křižovatku dodnes. Tržnice dnes slouží jako kulturní středisko, konají se v ní různé kulturní akce a výstavy (nebo třeba vánoční trhy, které jsem tu zažila loni).
Jen kousek odtud leží další zajímavý dům, který vystrkuje do křižovatky rohový arkýř. Pochází z prvních let začátku 16. století, kdy si ho nechal postavit Jean Herouet, královský pokladník a sekretář budoucího krále Ludvíka XII. Dům byl silně poškozený bombardováním v roce 1944 a po válce bylo uvažováno o jeho stržení, nakonec se ho ale podařilo zachránit.
Tak bychom mohli pokračovat ještě dál a dál, každý z domů v ulici má svoji historii, svoje zajímavosti a svůj půvab, který si tam jistě každý najde sám.
Jak se tam dostat: metro Saint-Paul (linka 1) nebo Hôtel de Ville (linka 1 nebo 11) nebo v opačném směru Filles du Calvaire (linka 8)
Poté, co jsme se minule prošli v parku Belleville, je dnes nejvyšší čas prozkoumat i jeho okolí se spoustou zajímavých a malebných míst. Uličky pod parkem se svažují dolů ke hřbitovu Père Lachaise, na který to odtud není tak daleko a který se tak může stát dalším cílem procházky v Belleville. V tom případě doporučuji vydat se k hornímu vchodu hřbitova u place Gambetta a projít hřbitov, který také leží ve svahu, směrem dolů.
Nejdřív se ještě naposledy podíváme na vyhlídku na město z terasy nad parkem (kde si také na stylizovaném plánku můžeme prohlédnout to, co vidíme, a potom se vydáme vpravo dolů po rue du Transvaal. Všude kolem najdeme malebné kouty, stačí se jen rozhlížet.
Asi v polovině rue du Transvaal leží za mříží Villa Castel, úzká soukromá ulička s nízkými barevnými domky. Mříž je dnes zavřená, tak se přes ni jen podíváme…
… a vejdeme hned do vedlejšího uzounkého průchodu passage Plantin. Jako skoro všechny uličky na naší trase, i tato se svažuje a je zakončená prudkým schodištěm, vedoucím do rue des Couronnes.
Ze schodů můžeme shora ještě nahlédnout za červená plechová vrata domu přímo naproti – i za nimi se skrývá půvabná průchozí ulička, vedoucí do rue de la Mare, do které jinak nemáme šanci se dostat
Rue des Couronnes nás svede dolů na malé náměstíčko, odkud se můžeme vydat třeba dolů přes vysoký oblouk můstku přes železniční trať k bellevillskému kostelu Notre Dame de la Croix (který si necháme na někdy jindy), nebo taky můžeme skrytým starým schodištěm znovu vejít do spodní části parku Belleville…
… nebo se můžeme vydat doleva nahoru po rue de la Mare. Přesně to dnes uděláme, protože tam na nás čekají další zajímavosti, na které se podíváme někdy příště.
Jak se tam dostat: metro Pyrenées (linka 11), ale nejradši pěšky
V poslední době je to s mým přispíváním na blog trochu horší, byla jsem zavalená prací – a bude ještě hůř, skoro celý květen nebudu v Praze. Sice jsem pár článků na tu dobu připravila, omlouvám se ale předem, že nebudu moci nějakou dobu odpovídat na vaše dotazy, týkající se praktických otázek cesty do Paříže.
Dnes se podíváme do velkého parku v mé oblíbené čtvrti Belleville na východ od centra. Park je jedním z nejmladších v Paříži, byl vytvořený teprve v roce 1988 na místě starého sádrovcového lomu, otevřeného v 19. století, kolem kterého se tehdy začalo tvořit osídlení dělníků jak z lomu, tak i z různých dílen z okolí nebo z továren blíže k centru. Ošuntělé činžáky a malé chudé domky byly v posledních letech na mnoha místech v okolí parku nahrazeny ošklivými paneláky, ale kouzlo a půvab čtvrti pořád ještě zůstává.
Park nabízí úchvatnou a zase trochu jinou vyhlídku na celou jižní a západní část města z terasy, která je vytvořená nad ním a která je částečně krytá klenutými stříškami a ozdobená barevnými mozaikami (a často i street artem).
Pokud si přitáhneme největší pamětihodnosti města objektivem trochu blíž, můžeme se podivovat nad tím zvláštním úhlem, ze kterého máme výhled – například, že ruské kolo na place de la Concorde stojí těsně před Eiffelovkou (jenže ve skutečnosti mezi nimi leží stovky metrů a teče Seina). Stejně tak odtud můžeme vidět zlatý dóm Invalidovny na pozadí paneláků v 15. obvodu.
Dominantou horní části parku je takzvaný Vzdušný dům, la Maison de l´air, který ve svých útrobách představuje různé atmosférické jevy a jejich spojení s běžným životem. Stálou výstavu jsem neviděla, ale pro odborníky to může být určitě zajímavé. V parku také najdeme několik různých funkčních meterologických zařízení na měření znečištění ovzduší, rychlosti a směru větru a podobně.
Park leží v prudkém svahu, jeho spodní část je proto tvořená zalesněnými terasami s úzkými cestami spojenými schodišti a příkrými chodníky. Po celém parku je velká spousta laviček, na trávnících můžete ležet nebo piknikovat.
V Belleville žije velká čínská komunita, není proto divu, že do parku chodí provozovat tradiční cvičení. Během jednoho dopoledne se tak můžete přenést třeba někam do Kantonu – kromě různých skupinek cvičících postarších čínských dam tady najdete i skupinky taiči, nebo jednotlivce, kteří v hlubokém soustředění jednou za čas učiní nějaký výpad nebo pohyb.
V horní části parku najdete malý amfiteátr, vyzdobený nástěnnými malbami streetartisty, který si říká Seth a jehož postavičky můžete vidět na zdech nejen v této čtvrti, ale v celém městě.
Ti, kdo znají knížky Jana Šmída, o parku určitě také vědí své od něho. Pokud byste hledali jím doporučovanou kavárnu La mer à boire, už ji tady nenajdete – nedávno ji přejmenovali na Ô Paris (roh rue des Envierges a rue Piat), je ale pořád stejně krásná jak uvnitř, tak i venku na barevné terase. Dopolední káva u jednoho ze stolků s výhledem na park je jednou z mých nejoblíbenějších pařížských kratochvílí.
Za pozornost stojí také uličky v okolí parku – než nám je nemilosrdně zničí rozpínaví developeři, uděláme si v nich příště procházku.
Jednu z nejstarších ulic čtvrti Batignolles můžete klidně najít po čichu podle vůně čerstvého jídla, které tady na pěší zóně prodávají drobní obchodníci ve svých obchodech, široce otevřených do ulice. V každém ročním období tady najdete hromady sezónní zeleniny a ovoce, sýry, pečivo, nejrůznější druhy masa a masných výrobků, různé polotovary a hotová jídla. Ideální je nakoupit si tady a udělat si piknik v blízkém parku Monceau.
Ke všemu tomu jídlu a květinám se přidávají stánky s laciným oblečením a občas i s nejrůznější veteší. V okolních kamenných obchodech kromě toho nakoupíte zboží známých značek oblečení, kosmetiky a obuvi a až vás bloumání ulicí přestane bavit, můžete se klidně posadit v některé z kaváren nebo restaurací. Mohla bych tady trávit hodiny.
Ještě jsem zapomněla na koberce. Ty přivezou džípem, přehodí je přes auto a prodávají (sice jsem neviděla, že by o ně někdo měl zájem, natož aby je kupoval, ale ta možnost tady je).
Pohled do jedné z bočních pasáží taky není špatný…
Sobotní dopoledne po nákupu na trhu. Vždycky srovnávám francouzské seniory s těmi našimi upracovanými. Nepamatuji si, že by si mí prarodiče – a vlastně ani rodiče – někdy šli jen tak sednout do kavárny.
Ulice se zhruba uprostřed rozšiřuje o malé náměstí place de Lévis a právě kolem něj je nejvíc kaváren a restaurací. Za podívání stojí taky okolní uličky s hezkými paláci nebo třeba tímto domem s hrázděním.
Židovská komunita sídlí v Paříži tradičně ve čtvrti Marais. Židé se tady, tehdy těsně za městskými hradbami, usídlili už před šesti sty lety poté, co byli vyhnáni z města. Uzavřená komunita v průběhu století stále rostla a posilovala svoje zvyky a životní styl. K původním obyvatelům se přidávali židovští přistěhovalci z Afriky a především z východní Evropy, hlavně z Polska. Na některých místech této židovské čtvrti, kterou její obyvatelé nazývají „pletzl“, což prý v jidiš znamená „ghetto“, můžete dodnes potkat muže v černých kaftanech a s dlouhými zakroucenými pejzy (i když se zdá, že je jich čím dál míň), můžete se najíst v pravé košer restauraci a koupit si pečivo v židovské pekárně (kde se vám může stát, že vám na francouzštinu se slovanským přízvukem odpoví rovnou polsky). V okolí najdete i dvě nejvýznamnější synagogy, jednu v rue des Rosiers 25 a secesní v rue Pavée 10, a několik modliteben. Pokud sem přijdete v říjnu během židovského svátku stánků Sukot, můžete najít některý ze stánků přímo na ulici (například před modlitebnou v rue des Ecouffes, kolmé na rue des Rosiers).
Jedna část rue des Rosiers je dnes pěší zóna a stává se spíše turistickou oblastí, uvedenou v průvodcích. Na místní život to má negativní vliv, protože mizí tradiční obchody nebo holičství a místo nich sem přicházejí krámy s oblečením nebo cetkami, které nemají s židovskou tradicí nic společného. Naštěstí zde ještě zůstávají židovské restaurace a pekařství (ve kterých najdete dokonce i pečivo s mákem, který jinak Francouzi nepoužívají a považují ho málem za drogu).
Jak je vidět, židovsko-francouzký štrůdl vypadá úplně jinak, než ten náš
Tradiční svícny – menory v jednom z obchodů s uměleckými předměty a knihami na rue des Rosiers
Jeden z vystavených obrazů, který se mi líbil. Mojžíš olympionik?
Židovsko-polské lahůdkářství, ve kterém stojí v regálech, kromě tradičních krakovských košer uzenin a spousty dalšího zboží, i Vodka Wyborowa nebo Zubrowka.
Pekařství ve výloze s menorou…
… i s osvědčením košer, vystaveným rabínem ortodoxní židovské komunity
Ve vyhlášené restauraci Jo Goldenberg došlo v roce 1982 k bombovému atentátu. V době oběda do restaurace vnikla skupinka mužů, později odhalených jako teroristé z organizace Fatah, kteří dovnitř vhodili granát a při útěku čtvrtí stříleli bezhlavě kolem sebe. Zemřelo šest lidí a dvacet dva jich bylo zraněno. Při dalším vyšetřování bylo zjištěno, že dva z teroristů byli Němci, neonacisté (a jeden z nich bývalý člen Stasi), vycvičení v palestinské OOP. Restaurace zůstala dlouho prázdná, až v roce 2010 v ní byla otevřena prodejna s oblečením (ale aspoň zachovali původní fasádu i červené markýzy. Na zdi je umístěná pamětní deska.
Pokud máte rádi falafel, nesmíte vynechat toto rychlé občerstvení
„Žalmová“ kavárna přímo na pěší zóně rue des Rosiers
Přímo naproti synagoze. V poslední době mi připadá, že tradiční jarmulky ve čtvrti čím dál více ubývají a místo původních obyvatel je zde stále víc turistů. Při mé poslední procházce v této čtvrti jsem první jarmulku uviděla až při svém odchodu.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.