Paříž pro pokročilé

Když vystoupíte z metra na stanici „Palais-Royal“, překvapí vás nezvyklé girlandy barevných koulí, které východ z metra obklopují. Umělecké dílo, vypadající  spíše jako vánoční výzdoba,  s názvem Kiosek náměsíčníků, vytvořil výtvarník  Jean Michel Othoniel.  Kopule, laděná do červena, představuje den, zatímco ta do modra noc. Barevné koule oživují toto jinak nóbl se tvářící náměstí.

Na noblesu má ovšem náměstíčko právo – jsme jen pár kroků od Královského paláce a od Louvru a navíc z něho vede přímý vchod na nádvoří Královského paláce. Hned vedle potom najdeme jedno z nejznámějších pařížských divadel – Comédie française, které zde existuje už od roku 1792 (vzniklo mnohem dříve, už v roce 1680, ale než získalo tuto stálou scénu, hrálo v jiných sálech).

Vstupné do divadla, kde se hrají především francouzské klasické Molièrovy, Racinovy, Feydeauovy, Mussetovy a Mirbeauovy hry (v současné době hrají i Shakespeara, Gogola, Čechova a další autory),  stojí mezi 11 (za tzv. místa se sníženou viditelností) až po 50 Euro, ale každý den hodinu před představením je do prodeje dáváno 65 míst za 5 Euro. Stačí si jen vystát frontu v tzv. „Petit bureau“ a mít štěstí, že se člověk dostane na řadu. Každé první pondělí v měsíci jsou navíc tyto výhodné vstupenky zcela zdarma pro mladé lidi do 28 let (po předložení dokladu totožnosti a pouze jedna vstupenka na osobu).

Vstupenky je možné si koupit předem i přes internet na www.comediefrancaise.fr

V lednu se vám může stát, že na náměstí uvidíte velké starodávné křeslo ve skleněné skříni. Divadlo tak vystavuje pro veřejnost každý leden na pár dnů Molièrovo křeslo, které má jinak své místo ve foyer, které je volně přístupné.

Z druhé strany náměstí najdeme Café restaurant le Nemours, kde můžete u kávy pod arkádami potkat herce z Comédie française, kteří sem pravidelně chodí.

Náměstí vzniklo až v roce 1966, kdy byla tato bývalá část  Rue Saint-Honoré oddělena a pojmenována na počest spisovatelky a herečky Colette (Sidonie-Gabrielle Colette, 1873-1954, byla jedinou ženou ve Francii, které byl uspořádán státní pohřeb), která bydlela nedaleko od náměstí v jednom z paláců, přiléhajících k zahradě Královského paláce.

Jak se tam dostat: Metro Palais-Royal

Rue du Faubourg Saint-Antoine vybíhá z Place de la Bastille a vede směrem od centra k Place de la Nation. Je to živá ulice, plná obchodů, kaváren a restaurací.  Dříve se v těchto končinách soustředil nábytkářský průmysl a řemesla a dodnes tu najdeme spoustu obchodů s nábytkem a nábytkářskými doplňky, stejně jako malé i větší dílny, výrobny a opravny  nábytku. Celá čtvrť je protkaná dvorky a pasážemi,  kde najdeme dílny specializovaných řemeslníků a uměleckých truhlářů. Její ráz  dokreslují uličky s nízkými domy, které už mají sice něco za sebou a jsou  poměrně ošuntělé, ale jako zázrakem unikly asanaci a bourání, ke kterému ve východní části Paříže masivně docházelo v 60. letech. Navíc v poslední době tato část města přišla do módy a mnoho dílen a továren je rekonstruováno na byty a lofty, kam se stěhují umělci a novodobí „bobos“. Samozřejmě, že tu najdete mnoho barů, klubů, restaurací a kaváren a mnohé ulice se staly centrem pařížského nočního života.

Při posledním pobytu v Paříži jsem  propátrala některé dvorky a pasáže, které jsou malebné i přesto, že si zachovaly částečně průmyslový a částečně venkovský ráz a že některé z nich přímo volají po rekonstrukci. Na rozdíl od podobných prostor v jiných čtvrtích, kde je trendem tyto dvory a pasáže zavírat před nepovolanými návštěvníky, tady se dovnitř ještě dostanete. Samozřejmě tam lidé pracují a bydlí a pravděpodobně nejsou moc zvědaví na účastníky organizovaných zájezdů, doporučuji proto co největší diskrétnost. Většina těchto míst je navíc otevřena jenom v pracovní dny.

Nejdříve ale malý pařížský slovníček, kteý pomůže v orientaci v místních názvech: to, čemu se v Paříži říká „villa“, je většinou  malá ulička, vroubená nízkými rodinnými domky s předzahrádkami, zatímco „cité“  jsou dvorky nebo uličky, které vznikly z dřívější řemeslnické nebo průmyslové činnosti. „Passage“ je pasáž v našem významu, ale také obyčejný průchod, „impasse“ je slepá ulička a „cour“ je dvůr.

Plánek čtvrti se žlutě vyznačenými pasážemi a dvorky

Obyčejný dvůr, na jedné straně končící velkoobchodem s kůžemi. Najdeme na něm uměleckého truhláře, dílny a kanceláře. Původní kamenná dlažba, dřevěné výklady, prosklené plochy a spousta zeleně z něho dělají půvabný kout.

89, Rue Du Faubourg St. Antoine

Rozsáhlý dvůr, kde bohužel parkují auta. Výrobna nábytku a obchod, vydavatelství, návrhy textilu a mozaiky. Stačí ovšem truhlíky se vzrostlými květinami a velký olivovník a i průmyslový dvůr je hned útulnější a malebnější.

75, Rue du Faubourg St. Antoine

Nejkrásnější dvůr, ale nejošklivější fasáda a vrata. Uvnitř se skrývá zázrak – domy z 19. století a zachovalé schodiště z bývalého veřejného domu ze 17. století, navíc krásné sluneční hodiny. Bohužel dům bývá většinou zavřený.

K dalším dvorům a průchodům se vrátím zase jindy.

Jak se tam dostat: Metro Bastille nebo Ledru Rollin

Kostel Saint-Germain-l´Auxerrois, který stojí přímo naproti hlavnímu vchodu do starého křídla Louvru, je tak trochu zvláštní památka. Najdete ho téměř ve všech průvodcích, ale málokdo ho ve skutečnosti navštíví. Možná proto, že je poměrně nenápadný, stojí zastrčený v malém parčíku a nevypíná se do nějaké zvláštní výšky, nebo možná i proto, že těsně sousedí s Louvrem a  lidé už po jeho prohlídce nemají  na další památky chuť ani sílu.

Saint-Germain l´Auxerrois z Louvru

Kostel stojí na místě, kde stál už v 8. století původní svatostánek, zničený Normany. Nese jméno svatého Germaina, který byl v 5. století biskupem v Auxerre (není totožný s patronem St. Germain-des-Prés).

Od 14. století, poté, co se královský rod Valois usadil v Louvru, se stal farním kostelem francouzských králů, kteří sem pravidelně chodívali na mši. Po francouzské revoluci, kdy byl vybrakován, sloužil jako sklad píce a krmiva, policejní stanice, tiskárna a dokonce jako továrna na ledek. Znovu byl vysvěcen jako katolický v roce 1837. Při asanaci a rekontrukci Paříže baronem Haussmanem bylo požadováno, aby byl kostel zbořen společně s ostatními budovami, které stínily Louvre, ale baron, ač sám protestant a ačkoliv jinde boural hlava nehlava, se zasadil o jeho zachování.

Podoba kostela zahrnuje pět století architektury. Jeho současný vzhled pochází z rekonstrukce, provedené v letech 1838 – 1855, najdeme na něm však románskou zvonici, pozdní gotiku na kůru,  renesanční portál a vrata a loď z vrcholné gotiky.

Ve zvonici (není to ta věž, která přiléhá k průčelí kostela, ale nízká hranatá věž v jižní části lodi, která vykukuje vpravo v zadní části na horní fotografii)  visí dodnes zvon se jménem Marie z roku 1527, jeden ze tří zvonů (ty další dva se jmenovaly Vincent a Germain), které 24. srpna 1592 svým vyzváněním daly povel k bartolomějské noci – masakru hugenotů v Paříži, kdy byly během jediné noci zabity tisíce hugenotů, kteří přijeli do Paříže na svatbu krále Jindřicha IV. s princeznou Margot. Svatba měla smířit obě náboženské větve, ale místo toho rozpoutala ještě větší nenávist.

Průčelí kostela, dále detaily

Krytý vstup pochází z let 1435 – 39, i když sochy na pilířích jsou mladší. Centrální portál je ze 13. století.

Když vstoupíme dovnitř, ohromí nás gotická klenba a světlo, které sem vstupuje vitrážovými okny

Kůr je oddělen krásnou mříží z 18. století, po obou jejích stranách najdeme polychromované sochy z 15. století, znázorňující Sv. Germaina a Sv. Vincenta

Klenba ve stylu vrcholné gotiky

Vitrážová okna pocházejí z 15. století

Varhany ze 17. století

Kaple Sv. Panny Marie s kamennou polychromovanou sochou, pocházející ze 14. století. Sloupy kolem kaple jsou doslova vytapetovány děkovnými tabulkami se vzkazy Panně Marii.

Rozeta z 15. století

Ke kostelu těsně přiléhá nádherná, 38 metrů vysoká neogotická věž, o které se někdy omylem i ve francouzských průvodcích píše, že se jedná o zvonici kostela. Není to tak, věž sice stojí na místě dávno zbořené původní zvonice kostela a je v ní i zvonkohra, ale byla postavená až v polovině 19. století při úpravách okolí a stavbě sousedící radnice 1. pařížského obvodu (radnice byla postavena v podobném stylu jako je kostel, aby byla dodržená symetrie náměstí).

Půlhodinovou zvonkohru si můžete poslechnout každý den od 20 hod, v neděli od 12.45 a ve středu od 13.30 hod.

Place du Louvre

Jak se tam dostat: Metro Louvre-Rivoli nebo Pont Neuf

Oscar Ribeiro de Almeida Niemeyer Soares Filho, brazilský architekt německo-italského původu, narozený 15. prosince 1907 v Rio de Janeiru (a dosud žijící ve věku 103 let!), je jedním z nejvýznamnějším světových architektů. V 50. letech vedl tým architektů, kteří postavili nové brazilské hlavní město Brasilia. Politické změny v Brazílii na přelomu 50. a 60. let přinutily  Niemeyera, dlouholetého člena brazilské komunistické strany, odejít do exilu do Francie.  Nelze se tedy divit, že jednou ze stop, které po sobě v Paříži zanechal, je sídlo Komunistické strany Francie (postavené v letech 1971 – 80).  Dalšími stavbami, které v Paříži navrhl, je sídlo komunistického deníku L´Humanité v St. Denis a sídlo Burzy práce v Bobigny.

Rozhodně ho tady neuvádím z žádných ideových důvodů – jen mám ráda dobrou moderní architekturu a ta budova v 19. obvodu se mi prostě líbí. Nemůže za to, kdo v ní sídlí…

Motiv bílé polokoule najdeme i v Brasilii. Polokoule je pokryta tisíci hliníkových lamel a pod ní je v zemi vestavěný sál ústředního výboru. Tvar budovy má evokovat pohyb vlajícího praporu

Belleville, 2 Place du Colonel Fabien

Jak se tam dostat: Metro Colonel Fabien

Pravý břeh Paříže býval prošpikovaný krytými pasážemi, především v 9. a 2. obvodu, v okolí velkých bulvárů a divadelních a kabaretních sálů. Pasáže začaly vznikat na konci 18. století jako ochrana před počasím a hlavně před blátem, prachem a zápachem na nedokonale vydlážděných ulicích. Kryté pasáže se okamžitě staly módou, byly luxusně dekorované, plné kaváren, restaurací a drahých obchodů, lidé se sem chodili procházet, setkávat a ukazovat se. Většina pasáží zanikla při modernizaci a bourání domů, kterými procházely, ale některé z nich se podařilo zachránit. Z původních více než 150 (kolem roku 1850) jich v současné době v Paříži zůstalo 19 a slouží nejen jako zkratka mezi ulicemi, ale také jako místo setkávání, nákupů a odpočinku.

Jednou z nejstarších pasáží je i Passage des Panoramas, která spojuje Boulevard Montmartre s úzkou ulicí Rue Saint Marc a ústí i do Rue Montmartre a Rue Vivienne.

V roce 1799 nechal americký průmyslník Thayer postavit na bulváru Montmartre dvě kulaté věže, v kterých instaloval otočná panoramata Paříže a Rennes, ohromné fresky, které pokrývaly celé zdi těchto věží. Tyto obrazy se staly okamžitě atrakcí a Pařížané se hrnuli, aby si je prohlédli, proto Thayer nechal v roce 1800 postavit krytou pasáž, která k nim usnadňovala přístup od Královského paláce. Později byla k této pasáži připojena i další ramena – Galerie Feydeau, Galerie des Varietés a Galerie de Montmartre – a především divadlo Théâtre des Varietés.

Passage des Panoramas byla první pasáží, kde bylo v roce 1816 instalováno plynové osvětlení. Obě věže s freskami byly sice zbořeny v roce 1831, když o ně lidé ztratili zájem, ale pasáž zůstala zachována a ve 20. století byla rozšířena o část, přiléhající k Rue St. Marc.

Dnes v pasáži najdete především restaurace a kavárny, ale i antikvariáty a obchody se starými známkami a pohlednicemi a další obchody a umělecké dílny.

Pohled na věže na Boulevardu Montmartre v roce 1800

Vstup do pasáže od Boulevardu Montmartre

V pasáži zůstala zachována původní dlažba i s reklamou rytce Sterna – jeho dílnu najdete v pasáži dodnes.

Vstup směrem od Rue St. Marc

V Galerie des Varietés je vchod do administrativní části Théâtre des Varietés a vchod pro umělce

Zastřešení Galerie Feydeau dnes připomíná spíš dílnu – toto rameno pasáže je poměrně zanedbané…

… a přijdou si v něm na své spíš umělci z kabaretu, kteří si tady můžou koupit vybavení na scénu

Passage des Panoramas, vchody z 11 Boulevard Montmartre, 10 Rue St. Marc,

158 Rue Montmartre, 38 Rue Vivienne

Otevřeno denně od 6 do 24 hod

Jak se tam dostat: Metro Grands Boulevards

Jak vyplývá z níže uvedené diskuze, můj čtenář Michal Ptáček mi dal k dispozici pro všechny ostatní fotografii hrobu Václava Brožíka a plánek, kde ho lze na hřbitově najít. Já jsem o něm při své návštěvě nevěděla a proto fotografií ráda zveřejňuji – plánek je bohužel ve formátu, který nejde na blogu zveřejnit, ale Michal uvádí, že ho můžete hledat ve 28. oddělení poblíž cesty Chemin Troyon.

Foto Michal Ptáček

Z patnácti mlýnů, které ještě na začátku 19. století na Montmartru sloužily k mletí obilí, lisování vína a drcení různých materiálů, dnes zůstaly jen dva, mlýn Blute-fin a Radet, první z roku 1609, druhý z roku 1717. První z nich dostal název Moulin de la Galette po žitné placce (galette ve francouzštině znamená placka), kterou mlynář Debray,  od roku 1809 majitel obou mlýnů, prodával společně se sklenicí mléka. V třicátých letech 19. století se  rodina Debray ocitla téměř na mizině a proto hledala možnost záchrany. Rozhodli se přeměnit mlýn, tyčící se vysoko nad Montmartrem,  na taneční sál, sklenici mléka nahradili vínem a okamžitě se dostavil úspěch. Název Moulin de la Galette se tehdy vžil pro celý areál obou mlýnů, tančírnu, zahradní restauraci a zahradu. Přestože v okolí rychle rostly další tančírny, ta jejich byla stále plná, i když v té době neměl Montmartre mnoho obyvatel a byl od Paříže ještě oddělen hradbami. Pařížané neváhali a za zábavou šplhali i do blátivého kopce. Poté, co byly kolem roku 1860 zbořeny hradby, postavena Rue Lepic a co bylo v důsledku Hausmannnovy přestavby bulvárů  mnoho lidí vystěhováno z centra do okolí Montmartru, se tančírna stala jednou z nejvyhlášenějších v celém okolí. Na přelomu tisíciletí do ní chodili ti nejslavnější umělci a malovali zde nejznámější malíři té doby (Renoir, Degas, Van Gogh, Utrillo, Toulouse-Lautrec, Picasso…).

Sláva Moulin de la Galette začala pomalu uhasínat na začátku 20. století, poté se z něj stala music-hall a  od roku 1966  jeho sál sloužil jako televizní studio stanice ORTF, s jejímž zánikem zanikl také. Dnes už sál neexistuje, pozemky jsou  nepřístupné a mlýn je v soukromých rukou. Přestože je ve funkčním stavu, jeho křídla se netočí a ani není možné ho navštívit, můžete ho pouze zahlédnout ve svahu nad Rue Lepic.

Jeho jméno převzala  restaurace,  kterou najdete na místě jednoho z bývalých vstupů do Moulin de la Galette na rohu Rue Lepic a Rue Girardon. Těsně nad ní stojí bývalý mlýn Radet, který byl v roce 1915 zachráněn před demolicí a v roce 1978 kompletně zrekonstruován, včetně nových křídel, která ovšem nejsou funkční.

Mlýn Blute-fin – Moulin de la Galette

Mlýn Radet z Rue Lepic

Zahrádka restaurace Moulin de la Galette

Moulin de la Galette na fotografii z roku 1850

Interiér sálu z roku 1898

Fotografie z roku 1900…

… z roku 1910…

…  a 1950.

.. a 1975.

Moulin de la Galette, jak ho namaloval  Vincent Van Gogh…

… Maurice Utrillo…

…Auguste Renoir…

… a Pablo Picasso.

Rue Lepic 83

Jak se tam dostat: metro Lamarck Caulaincourt