Čtrnáctka, která leží jižně od centra, je na východě ohraničena boulevardem de la Santé, na jihu bulváry, které dnes vedou kolem celého města ve stopě bývalých městských hradeb z druhé poloviny 19. století a které ohraničují město, na západě kolejištěm dráhy, vedoucí od jihu k nádraží Montparnasse, a na severu boulevardem Montparnasse. Poslední dva názvy napovídají, že jednou ze čtyř čtvrtí, které tvoří tento arrondissement, je právě Montparnasse, který leží v jeho severní části. Pod ním jsou pak v řadě srovnány další tři čtvrti – od západu je to postupně Plaisance, Petit-Montrouge a poslední Quartier du parc Montsouris.

Centrem života Čtrnáctky je její největší náměstí place Denfert-Rochereau, kterému vévodí z vysokého podstavce socha lva. Jde o kopii obřího lva, umístěného pod citadelou v alsaském městě Belford, kterého vytvořil sochař Auguste Bartholdi (ano, ten Bartholdi, který se proslavil sochou Svobody) jako poctu obyvatelům města během jeho blokády v prusko-francouzské válce v roce 1870. Obráncům města tehdy velel plukovník Denfert-Rochereau, podle kterého dostalo náměstí název.

Ta věc s názvem je poměrně pikantní. Šlo vlastně o jazykovou hříčku – původní název náměstí byl totiž place d´Enfer, Pekelné náměstí – to podle pověsti, kterou toto nebezpečné místo v tehdy odlehlé a zalesněné části Paříže mělo. Stačilo provést jen malou písemnou změnu, při níž výslovnost zůstala stejná, a voilà, nový název byl na světě.

Samotné náměstí vzniklo po roce 1860 v místech, kde se dříve nacházel vstup do města a kde stály dvě celnice pro výběr potravní daně. Jeho podlouhlý tvar kopíruje tvar městské brány, která v těchto místech stávala. Přes dnešní place Denfert-Rochereau totiž původně vedly hradby, vybudované těsně před Francouzskou revolucí v letech 1784-1790. Zbourané a posunuté do míst dnešní hranice Paříže byly po necelých sto letech, když se po roce 1860 město rozšířilo o okolní vesnice a městečka.

Zatímco mohutné zdi už dávno zmizely, obě celnice na náměstí zůstaly dodnes a byly začleněny do fungování města. Koneckonců, oba pavilony celnice nejsou jedinými, které se v Paříži z hradeb zachovaly – stejné najdeme i na place de la Nation a jejich připomínkou je také rotunda u parku Monceau nebo u vodní nádrže La Villette.

První z obou pavilonů, stojících dnes uprostřed náměstí, slouží jako vchod do pařížských katakomb, které jsou v podstatě městskou kostnicí. Jejich stěny jsou doslova od země až po strop vyplněny kostmi a lebkami. Odhaduje se, že se tady nachází ostatky až šesti miliónů lidí. Procházka podzemím mezi miliony lidských kostí asi může být působivá, bohužel však nemám vlastní zkušenost, nebyla jsem uvnitř a ani to neplánuji (kosti mi nevadí, je to spíš kvůli mé klaustrofobii).

A jak se vlastně do pařížského podzemí lidské ostatky dostaly? Byly sem, do skrz naskrz proděravělého podzemí po bývalých římských lomech, přeneseny v v 18. a 19. století, kdy se ve velkém rušily hřbitovy v přelidněném centru. Prvním z nich byl takzvaný Hřbitov neviňátek, který se nacházel v blízkosti dnešního centra Les Halles a který byl zrušený v roce 1785, po deseti stoletích používání, kdy se zde nahromadilo ohromné množství ostatků, které představovaly pro obyvatele rychle se rozvíjejícího města hygienické riziko. Po dva roky se odtud každý večer za tmy vydávalo na cestu procesí vozů plných lidských kostí, doprovázených zpívajícími knězi. Postupem času sem byly odvezeny kosti i z jiných rušených hřbitovů uvnitř tehdejších hradeb města. Uložení kostí do nepoužívaných lomů bylo tehdy spojeno i s jejich průzkumem, stabilizací a zpevněním, protože při rychle se rozvíjející výstavbě v jižní části Paříže hrozily zřícením.

Katakomby jsou jednou z památek, hojně doporučovaných v turistickým průvodcích. Pokud byste se pro jejich návštěvu rozhodli, doporučuji rezervaci a trpělivost, před vstupem bývají velké fronty. Veškeré informace a pár fotografií a obrázků najdete na oficiálních stránkách.

Druhý pavilon leží hned na druhé straně ulice. Je úplně stejný a je v něm umístěno Muzeum osvobození Paříže, které mapuje historii pařížského odboje a historii osvobození města. Pro ty, koho zajímá vojenská historie, bude určitě zajímavé. Exponáty zahrnují kromě dokumentů a fotografií i uniformy a osobní věci odbojářů. Kromě stálých sbírek jsou zde několikrát do roka pořádány i krátkodobé výstavy – já jsem tady před pár lety viděla výstavu prací válečných fotografek. Současná výstava představuje až do července jednu z postav francouzského odboje Daniela Cordiera, obchodníka s uměním, který se během 2. světové války stal jednou z nejvýznamnějších osobností zpravodajských služeb a špiónem. Výstava odhaluje část jeho tajných archivů, jeho falešné dokumenty a další listiny a osobní a vojenské předměty, ale také některá díla z jeho uměleckých sbírek, např. od Marcela Duchampa, Jeana Dubuffeta nebo fotografa Brassaïe. Vstup do stálých sbírek je zdarma, veškeré informace najdete v odkazu nahoře.

Za oběma pavilony leží přímo uprostřed náměstí parčíky, které ho opticky dělí na dvě části. Za tou východní najdete původní nádraží z roku 1846, které svému účelu slouží dodnes jako jedno z nádraží linky B vlaku RER.

Procházka 14. obvodem začne právě na tomto náměstí, které jsme zrovna prošli. Nepovede ovšem jako v předchozích obvodech z jednoho místa do druhého, ale budeme procházet kolem náměstí dokola do všech směrů podél šesti velkých bulvárů, které náměstím procházejí.

Při přípravě článku jsem měla největší problém, co všechno do textu zahrnout a které ze stovek fotografií, které ze Čtrnáctky mám, použít. Byl to totiž v minulosti můj obvod, poblíž náměstí jsem při svých pobytech v Paříži bydlela, znám tady skoro každý dům a nejsem při jejím hodnocení ani trochu nestranná. Nejdřív se proto podíváme do „mé“ rue Daguerre, kam při každé cestě do Paříže musím zajít, i když teď bydlím na opačném konci města.

Rue Daguerre je jednou z těch obchodních ulic, které začínají pěší zónou a každodenním trhem. Najdete tady obchody s jakýmikoliv potravinami, které vás jen napadnou – od ovoce a zeleniny přes sýry, víno, maso a uzeniny, italské polotovary, lahůdky, cukrárny, květinářství, až po specializovanou prodejnu medu nebo nejrůznějších druhů octa. Nechybí pekárny, kavárny a restaurace. Pěší zóna končí za první křižovatkou, kde se ruch ulice zmírňuje a její ráz se proměňuje.

Myslím, že poprvé jsem do rue Daguerre přišla při jedné ze svých prvních cest do Paříže na jaře 1990. A potom znovu a znovu. Za ty roky sleduji, jak se proměňuje, jak je zde stále víc turistů, jak mizí původní obchody – řeznictví, obchod s vínem, galanterie, železářství, čistírna, výroba klíčů nebo drogerie, a jak se místo nich otvírají sushi bary, drahé restaurace, módní doplňky a cetky pro turisty. Naštěstí je to z centra příliš daleko, takže snad úplná gentrifikace nehrozí, ale stejně je mi to trochu líto.

V posledních letech zde vznikla spousta nových restaurací – buď na ně byly přeměněny běžné obchody, nebo noví majitelé změnili vzhled a zaměření těch původních. Někdy je podle obsazenosti míst dobře vidět, že více táhnou ty původní, jako je třeba Le Naguère nahoře. Často jsem tam chodívala na kafe a i když jsem tu už dávno neviděla některé známé, jako například pána, který sem v proutěném košíku nosil vyvenčit svého holuba (jednou mi řekl: „On se taky chce podívat ven a samotného ho pustit nemůžu“), pořád ještě tady sedává hodně místních.

Některé z domů mají hezké dvory, často i se starými ateliéry. Jakmile uvidíte otevřené dveře, neváhejte a nakoukněte dovnitř.

V nízkém růžovém domečku na konci ulice bydlela slavná filmová režisérka Agnès Varda. Žila zde celý život a byla s ulicí a jejími původními obyvateli spjatá do té míry, že občas přímo na ulici před svým domem pořádala happeningy. Ve svém filmu Daguerréotypes z roku 1975 zachytila nejen to, jak ulice v té době vypadala, ale hlavně některé její obyvatele, majitele obchodů, bister nebo pekáren. Vždycky jsem si ji přála potkat, ale nikdy se mi to, bohužel, nepodařilo. Po její smrti v roce 2019 prošel domek rekonstrukcí, jasná růžová vybledla a zmizel její obchod Ciné Tamaris na protější straně ulice, kde se prodávaly CD s jejími filmy, knihy, fotografie a vše, co se její filmografie týkalo.

Agnès Varda byla nejen filmová režisérka, ale také fotografka. V současné době její fotografie Paříže vystavuje až do 24. srpna Musée Carnavalet pod názvem Paris d´Agnès Varda.

Agnès Varda je pohřbená jen pár desítek metrů od svého domu na hřbitově Montparnasse, který bude představovat další z cílů procházky kolem place Denfert-Rochereau. Na hřbitov se z konce rue Daguerre dostaneme boční brankou na rohu avenue du Maine a rue Froidevoix.

Hřbitov Montparnasse je po hřbitově Père Lachaise druhou největší nekropolí v hlavním městě. Rozkládá se na impozantních devatenácti hektarech. Byl založen v roce 1824 na tehdy opuštěném místě za městskými hradbami a součástí Paříže se stal až v roce 1860. Skládá se ze dvou částí, malého a velkého hřbitova, které od sebe odděluje rue Emil Richard. V obou částech najdeme celou řadu hrobů známých osobností. Cestičky a dlouhé aleje hřbitova tak mohou představovat symbolické místo pro procházky při jejich objevování.

Najít zde však můžete i jednu z nečekaných staveb – skutečný mlýn na mouku v podobě kulaté kamenné věže, zakončené kuželovitou střechou. Je to poslední mlýn z asi třiceti, které zde stávaly v 18. a některé z nich ještě v 19. století. Nutno ovšem přiznat, že budova už nemá s mlýnem mnoho společného. Už dávno přišla o svoje křídla a od definitivního zastavení větrného mechanismu už prožila několik životů. Mlýn byl postaven v 17. století a patřil špitálnímu řádu svatého Jana z Boha (ano, tomu, který vlastnil nemocnici Charité, jejíž součástí byla i dnešní kaple sv. Volodymyra Velikého, kterou jsme tady viděli nedávno).

Během Francouzské revoluce byl mlýn přeměněn na tančírnu a po otevření hřbitova se stal sídlem správce. O několik desítek let z něj vytvořili skladiště. Dnes je budova prázdná a její dveře zůstávají návštěvníkům trvale zavřené.

Ze všech slavných „obyvatel “ hřbitova těmi nejslavnějšími je zřejmě spisovatelská a filosofická dvojice Jean-Paul Sartre a Simône de Beauvoir, jejichž společný hrob je neustále pokryt rudými otisky rtěnky, stejně jako hrob Agnès Varda. Neméně slavný byl ovšem také zpěvák Serge Gainsbourg, jehož hrob najdete v 1. oddíle hned u kulatého náměstí uprostřed hřbitova. Hrob je plný květin a dárků, které mu sem dodnes nosí jeho fanoušci. Možná vás překvapí, že je jeho náhrobní kámen pokryt i papírovými jízdenkami z metra – to je připomínka jedné z jeho prvních slavných písní o průvodčím, který cvaká lidem jízdenky ve stanici metra Les Lilas (https://www.youtube.com/watch?v=13k7OZzzg40&list=RD13k7OZzzg40&start_radio=1). Dodnes mě obchází hrůza, když si vzpomenu, jak nás před mnoha lety v jednom z kurzů ve Francouzském institutu profesor nutil tu písničku zpívat současně s nahrávkou.

Z dalších slavných je tu pohřben např. Jacques Chirac, bývalý francouzský prezident i premiér (a předtím také starosta Paříže), herci Philippe Noiret a „komisař Maigret“ Bruno Cremer, herečka Mireille Darc i šansoniérka Juliette Gréco. Najdete tady také sochaře a malíře Brancusiho, Zadkina a Soutina, ale také Jean-Jacquese Sempého, otce malého Mikuláše. Z mnoha literátů připomínám hlavně Charlese Baudelaira, Eugena Ionesco, Tristana Tzaru, Samuela Becketa nebo Marguerite Duras, jejíž hrob je plný propisovaček. Kompletní seznam i s přesným místem uložení na plánku hřbitova najdete vždy u každého z vchodů.

Hřbitov je ovšem také muzeem pod širým nebem. Na mnoha hrobech jsou umístěny pomníky z rukou slavných umělců. Některé z nich jsou skutečnými uměleckými díly, jako například skulptura, kterou vytvořila Niki de Saint-Phalle (spoluautorka pohádkové fontány Stravinski vedle Centre Pompidou) pro hrob jednoho ze svých přátel, nebo pomník na hrobu Césara Baldacciniho, který je zmenšenou kopií jeho díla, stojícího na malé křižovatce v rue de Sèvres v 6. obvodu. Zvláštní kapitolu tady tvoří slavná socha Polibek od Constantina Brancusiho z roku 1910, která je už několik let přikrytá dřevěnou bednou, na protest proti tomu, že stát brání majitelům hrobu prodat tuto památkově chráněnou sochu v dražbě (je zapsaná na seznamu památek společně s hrobem a nelze je proto od sebe oddělit, čehož se majitelé teď snaží dosáhnout soudně).

Bloumání po hřbitově může klidně zabrat celé odpoledne, my však musíme pokračovat v procházce. Z hřbitova vyjdeme východem na opačném konci, než jsme na něj vešli, a to směrem k boulevardu Raspail. Ocitneme se u stejnojmenné stanice metra. Hned naproti přes silnici uvidíme další cíl – rue de la Campagne-Première. Milovníci Jean-Paula Belmonda možná poznají, že právě v této ulici byly natočeny závěrečné záběry filmu U konce s dechem, kde slavný herec umírá uprostřed vozovky. Mimochodem, i herečka Jean Seberg, hlavní hrdinka filmu, je pohřbená na hřbitově Montparnasse, na rozdíl od Belmonda, o jehož místě posledního odpočinku se dodnes nic neví (ale je zde pohřbený jeho otec, sochař Paul Belmondo).

Hned první dům, který v ulici uvidíme, patří mezi její nejznámější. Byl postaven v secesně-konstruktivistickém stylu v roce 1911 podle tehdy vznikající módy mezonetového bydlení, spojeného s ateliérem, který prostupuje přes obě patra. Dům je obložen originálními, na míru vytvořenými žlutými pálenými kachlíky. Autor fasády získal za její návrh v roce 1912 ocenění v soutěži města Paříže o nejkrásnější fasádu.

Hned vedle tohoto domu najdeme další památku umělecké Paříže. Hotel Istria s mohutnými lucernami nad vstupním portálem byl ve 20. a 30. letech 20. století centrem společenského života na Montparnassu. Bydleli zde nejen malíři, ale hlavně spisovatelé, z nichž mnozí byli ruští přistěhovalci. Louis Aragon se tady seznámil se svojí múzou a později manželkou Elsou Trioletovou, která ho nakazila virem komunismu a způsobila tak rozšíření této tehdy módní levicové vlny mezi některé další francouzské umělce té doby. Bydlel zde také Vladimír Majakovskij nebo Rainer Maria Rilke, ale také Tristan Tzara, Moïse Kisling, Marcel Duchamp nebo slavný americký fotograf Man Ray a jeho nejslavnější modelka Kiki.

Podobných bytů a ateliérů, poznamenaných minulou přítomností slavných, bylo a dosud je v ulici nepočítaně. To možná nejzajímavější na nás čeká za širokými vraty domu číslo 9. Ve dvoře uvidíme vysokou budovu s mnoha ateliérovými okny, postavenou na přelomu 19. a 20. století z materiálu, pocházejícího ze Světové výstavy v roce 1889. Ateliérů je kolem stovky a bydleli v nich známí i neznámí umělci té doby, například Giorgio de Chirico, Othon Friesz, Amedeo Modigliani, docházel sem i Picasso, Soutine a básníci Rimbaud nebo Ital Ungaretti. Do dvora se dá vcelku jednoduše dostat – vrata bývají často otevřená, pokud ne, stačí stisknout tlačítko P.

Mezi rue Campagne-Première a boulevardem Raspail vede úzká, jen deset metrů široká a sto šedesát metrů dlouhá ulička s názvem passage d´Enfer. Byla postavena jako dělnické bydlení v roce 1855 a název dostala podle přilehlého boulevardu d´Enfer, dnes boulevardu Raspail. Když do ní vstoupíte, máte pocit, že jste se ocitli v některém provensálském městečku. Domy s trochu zašlými pastelovými okenicemi, klid, ticho a úzká silnice, po které nic nejezdí, vás dokonale izolují od ruchu vedlejšího provozu. Ulička je sice soukromá, ale vedle kovových bran na jejích koncích jsou přes den otevřeny malé branky.

Když se vydáte po bulváru Raspail směrem k place Denfert-Rochereau, po chvíli uvidíte po levé straně rozlehlou skleněnou fasádu Cartierovy nadace pro moderní umění. Autorem budovy je architekt Jean Nouvel (bez kterého, zdá se, se v posledních letech v Paříži nepostaví pomalu ani autobusová zastávka). Dobře ho známe i my – je autorem budovy Zlatý anděl na Smíchově.

Budova ze skla a oceli – materiálů, typických pro Nouvela – je postavená mezi starými jehličnany a od rušné ulice ji odděluje vysoká skleněná stěna (stejný princip použil Nouvel i u Musée du quai Branly). Zvenku působí nápaditě a impozantně, ale upřímně řečeno, interiér mi připadá až příliš industriální a strohý.

Nadace existuje už od roku 1984 a toto sídlo postavila v roce 1994. Jejím cílem je představovat všechny druhy současného umění, a to nejen obrazy a sochy, ale také design, fotografie, videa a instalace jak francouzských, tak zahraničních umělců, a to především od 80. let minulého století, ale také ze 70. a 60. let. Její expozice není přístupná trvale, ale jen v době jednotlivých výstav. V současné době v této budově žádná výstava neprobíhá a zřejmě hned ani probíhat nebude. Nadace totiž na podzim bude svoje hlavní sídlo stěhovat do centra města – do zrenovovaných prostor bývalé budovy Le Louvre des Antiquaires přímo naproti Louvru na place du Palais Royal – tam, kde se doposud tyčí vysoká zrcadlová stěna, za kterou se usilovně pracuje.

Jak a k čemu bude dál sloužit skleněný palác na boulevardu Raspail zatím není známo, jen doufám, že zůstane otevřený pro veřejnost – byla by škoda ho zavřít, už jen kvůli zahradě, která se za ním rozkládá a která je koncipovaná jako „Theatrum Botanicum“. Na první pohled vypadá jako divoká, neudržovaná a trochu zanedbaná, plná volně rostoucích bylin, keřů a stromů, ale to vše je údajně záměr zahradního architekta s příznačným nomen omen Baumgarten. Na stupních malého amfiteátru se dobře odpočívá a venkovní kavárnička je příjemná. Člověk by neřekl, že jen kousek odtud burácí place Denfert-Rochereau.

Když před budovou Cartierovy nadace uděláme čelem vzad, uvidíme přímo naproti úzkou rue Victor Schoelcher. Po její pravé straně se táhne zeď hřbitova Montparnasse, zatímco po levé straně stojí řada domů. Ten nejkrásnější, postavený ve stylu art-déco, který má číslo 5, je našim dalším cílem.

V domě sídlí Institut Giacometti, ve kterém jsou uloženy sbírky a dokumenty, spojené s dílem a životem tohoto slavného švýcarského sochaře. Kromě toho se zde nacházejí prostory, v nichž jsou pořádány tematické výstavy z jeho díla, a ve sníženém přízemí je vybudována replika jeho ateliéru. Ten původní, ve kterém Giacometti pracoval, se sice také nacházel ve 14. obvodu, v rue Hippolyte Maindron nedaleko place d´Alésia, ale byl po jeho smrti stržen při rekonstrukci přilehlého domu. Jeho ženě se však ještě předtím podařilo zachránit veškeré vybavení, zařízení, zbylá díla a dokonce i sochařem pomalované zdi. To vše bylo do posledního bodu uvedeno do původního stavu v těchto nových prostorách.

V roce 2003, a tedy třicet sedm let po Giacomettiho smrti, byla založena veřejně prospěšná společnost Nadace Alberta a Annette Giacometti, která se stala výhradní dědičkou sochařovy manželky Annette, zesnulé v roce 1993. Nadace je vlastníkem nejen velkého souboru Giacomettiho prací, ale také rukopisů, fotografií, korespondence a dalších dokumentů a celé sochařovy knihovny. Jejím cílem je ochrana a propagace Giacomettiho děl. 

Po rue Victor Schoelcher nebo po boulevardu Raspail se dostaneme zpátky na place Denfert-Rochereau. Čeká nás teď severovýchodní výseč mezi avenue Denfert-Rochereau a boulevardem Saint-Jacques. Oblast je sídlem několika nemocnic a dalších rozlehlých veřejných budov a zas tak moc turisticky přitažlivých věcí v ní není. Pokud se sem ale vydáte, uvidíte při levé straně avenue Denfert-Rochereau dlouhou zeď bývalé nemocnice Saint-Vincent-de-Paul se zabudovaným portálem kaple. Nejspíš také uvidíte, že se za zdí usilovně staví. Nemocnice totiž už několik let neslouží svému účelu a po jejím zrušení zde byl zahájen projekt výstavby ekočtvrti s rezidenčním bydlením. Při stavbě zůstaly staré budovy zachovány, zatímco provizorní pavilony, ve kterých byly dřív laboratoře, kotelny a podobná pomocná zařízení, stavitelé strhli a na jejich místě budují moderní domy. Jsem na výsledek zvědavá, už jen proto, že jsem měla před zahájením stavby několikrát možnost celý areál si důkladně projít, včetně starých budov a kaple. Společnost, která ho odkoupila, zde totiž vytvořila dočasné ubytovací a společenské centrum, které fungovalo přes dva roky, než byl nový projekt definitivně připraven a zahájen.

Hlavní budovy bývalé nemocnice sloužily před Francouzskou revolucí jako oratoř. V roce 1800 byly i s kaplí sv. Trojice přeměněny na nalezinec a dětskou nemocnici. Po celé 19. století se tady o děti staraly sestry z kongregace sv. Vincenta z Pauly, které byly od 20. let minulého století postupně nahrazovány civilním personálem, který jeptišky vystřídal definitivně v 60. letech minulého století. Církevní název nemocnice však zůstal v platnosti dodnes.

V mezičase, kdy tří a půl hektarový areál sloužil pro alternativní účely, se v některých nemocničních pavilonech hrálo divadlo, jiné sloužily jako výstavní prostory, někde fungovaly umělecké ateliéry a v jednom z nich byla umístěna knihovna i s čtenářským koutkem. Na volném prostranství byly postaveny dřevěné stánky, které při větších akcích sloužily pro občerstvení nebo prodej. V kontejnerech vyrostly malé zahrádky, a při jedné z bočních zdí ve velké voliéře pobíhaly slepice. To vše bylo zarámováno všudypřítomným grafitti.

Přímo naproti bývalé nemocnice ústí rue Cassini. Po ní se dostaneme až k vratům ke zdi, za níž stojí malebný domeček, ve kterém v 17. století bydlel a pracoval vrchní královský vodovodní mistr Thomas Francine a po něm další nástupci. Jde o poslední vodovodní stanici  na trase medicejského akvaduktu, který nechala vybudovat královna Marie Medicejská, manželka krále Jindřicha IV., a který přiváděl do jižní části města vodu z nedalekých předměstí. Královně šlo nejen o zásobování obyvatel vodou z veřejných fontán a kašen, ale hlavně o zdroj vody pro Lucemburský palác a vodní díla v jeho zahradě, kterou si nechala vybudovat podle vzoru zahrad své rodné Florencie.

Celá trasa akvaduktu, která začínala v Rungis nedaleko dnešního letiště Orly, měla třináct kilometrů a byla kontrolována dvaceti sedmi ovládacími a přečerpávacími stanicemi. Domek, před kterým stojíme, byl poslední v řadě. Byl postaven v roce 1619, ale začal fungovat až po vybudování celé trasy vodovodu v roce 1623. Oproti těm ostatním byl mnohem větší nejen proto, že v něm správce, „le fontainier“, bydlel, ale především proto, že se v jeho podzemí ukrýval rezervoár, z něhož byla voda rozváděna po celé jižní části Paříže.

Domek je dnes prázdný, stejně jako podzemní vodojem. Ten fungoval jen do konce 19. století, kdy jeho funkci převzala mnohem větší nádrž, vybudovaná u parku Montsouris. Areál sice není běžně přístupný, ale dá se do něj podívat v rámci organizovaných prohlídek Asociace Paris historique nebo při Dnech evropského dědictví.

Koho by zajímaly podrobnější informace o celé trase průběhu medicejského akvaduktu jižní Paříží, najde detaily ve starším článku TADY.

Vodovodní domek těsně sousedí s Pařížskou observatoří. Ta je už mnoho let pro veřejnost uzavřená z důvodu probíhající rekonstrukce a prozatím není známo, kdy budou obnoveny prohlídky, které bývaly dřív nabízeny. V loňském roce byla možnost mimořádné prohlídky během Dnů evropského dědictví, ale zaváhala jsem a termíny byly hned obsazeny. Tak třeba příště – doufám, že se akce bude opakovat při stejné příležitosti i letos v září.

Pařížská observatoř byla vybudována na popud krále Ludvíka XIV. a ministra Jeana-Baptisty Colberta, díky nimž byla v roce 1666 založena Královská akademie věd. Hned následujícího roku byl v jižní části města a tedy v místě současné budovy vytyčen pařížský poledník. Samotná hvězdárna zde pak byla postavena v letech 1667 až 1672 podle plánů architekta Clauda Perraulta, autora proslulé kolonády v Louvru.

Budova je dokonale orientována podle čtyř světových stran. Na severní straně má centrální rizalit, zatímco jižní průčelí je rámováno osmibokými pavilony, jejichž půdorysy znázorňují polohu slunce při slunovratech a rovnodennostech. Holé zdi, absence architektonických řádů a dekorativních motivů (s výjimkou dvou basreliéfů na jižní straně) jsou pro podobně významnou stavbu 17. století skutečnou výjimkou. Vyhlídková věž byla zpočátku nezastřešená, poté ji na konci 18. století zastřešili a nakonec v roce 1845 přikryli měděnou kopulí.

Téměř 125 let, od roku 1669 do roku 1793, spravovala observatoř rodina Cassiniů, která se stala skutečnou dynastií velkých astronomů. Během 19. století zde působili další i významní vědci, jako například François Arago nebo Jules Janssen.

Pod Pařížskou observatoř spadá i observatoř v Meudonu, kterou jsme viděli nedávno TADY.

Areál observatoře sousedí se dvěma velkými nemocničními areály – Cochin a Port-Royal. Jde však stále o jednu nemocnici, zabývající se především porodnictvím a gynekologií. Starší z obou areálů – Port Royal, býval dříve klášterem a má nejen dlouhou historii, ale především krásný vnitřní dvůr, do kterého se stojí za to podívat.

Zatímco u nás se nuceně zavírané kláštery měnily na nemocnice až po josefinských reformách, ve Francii v tom měli prsty revolucionáři po revoluci v roce 1789. Z kláštera Port Royal byly v roce 1790 v rámci porevolučních protináboženských čistek vyhnány sestry vizitantky z řádu Navštívení Panny Marie a klášter se proměnil na vězení. Už o tři roky později se z něj však stává veřejný špitál a v roce 1814 je přeměněn na porodnici. V roce 1890 je na pozemcích bývalého kláštera postavena nová část porodnice, nesoucí dodnes název Baudelocque podle slavného porodníka z 18. století, a v roce 1966 se veškeré zdravotnické služby stěhují do nových prostor kliniky Cochin, které vyrostly podél bulváru, vedoucího k observatoři, které se tak stávají jednou z největších pařížských porodnic. V Port Royal tak zůstaly jen některé provozy a administrativa.

Historie kláštera je však mnohem delší. Spadá až do 16. století, kdy se v něm usídlily sestry cisterciačky. Původní cisterciácké opatství ženského řádu mělo své sídlo už ve 12. století v městečku Chevreuse a protože klášter při svém rozvoji potřeboval sídlo i v Paříži, v roce 1626 zde sestry nechaly postavit své nové sídlo na místě paláce Hôtel de Clagny, který jejich představená Angelique Arnauld dostala darem. Angelique postupně podlehla jansenismu, přísně katolickému směru, který se do Francie šířil z kalvinistického Holandska, a opatství se tak stalo francouzským centrem tohoto náboženského zaměření. To bylo pro papežskou katolickou církev a následně i pro království nebezpečné a protože se sestry ani po výzvách krále svého přesvědčení nevzdaly a raději se v 60. letech 18. století stáhly z Paříže zpět do Chevreuse, rozhodl v roce 1709 Ludvík XIV. o zrušení řádu a o zboření chevreusezkého kláštera.

Do opuštěných prostor v Port Royal se v roce 1669 nastěhovaly sestry řádu Navštívení Panny Marie, které zde vedly ústav pro výchovu dívek z lepších rodin. Děly se tu však i jiné věci, které předznamenaly budoucí porodnickou funkci těchto budov, například v roce 1681 sem byla poslána dvacetiletá kněžna de Fontanges, milenka Ludvíka XIV., která zde měla v tichosti přivést na svět Ludvíkovo nemanželské dítě; při předčasném porodu však zemřela ona i dítě.

Z celého bývalého rozlehlého opatství dnes zůstal zachován jen ústřední klášter s ambitem a s rajským dvorem a klášterní kaple. Areál se dá navštívit při Dnech evropského dědictví. Rajský dvůr však můžete navštívit bez problému i sami – když vejdete do nemocnice hlavním vchodem z boulevardu de Port Royal, stačí projít první budovou a ocitnete se v ambitu.

Na jižní straně nemocničních areálů a observatoře běží boulevard Arago, kterým se odtud dá dostat zpět na place Denfert-Rochereau. Ještě předtím však naši pozornost upoutá dlouhá a vysoká zeď, která lemuje jednu stranu tohoto bulváru. Jde o známou věznici La Santé, proslavenou v literatuře a filmu.

Věznice byla postavená v letech 1861-1867 na místě dřívějšího kláštera sv. Marie Magdaleny, který byl v době Francouzské revoluce přeměněn na vězení. Ještě předtím na stejném místě stávala nemocnice, založená Annou Rakouskou, manželkou Ludvíka XIII., jejíž název Maison de la Santé dal věznici jméno.

Interiér věznice pochopitelně nemám k dispozici, ovšem obrazně do něj můžete nakouknout díky knize Adolfa Hoffmeistera Vězení. Český malíř a spisovatel se do La Santé dostal 24. září 1939 s několika dalšími českými umělci, které Francie podezřívala, že jsou tajnými sovětskými agenty. Celá skupina zde strávila sedm měsíců, než bylo jejich obvinění zrušeno, ale ani potom se nedostali na svobodu a byli převezeni do internačních táborů. Pro Francii muselo být určitě trapné, když se Adolf Hoffmeister stal po válce československým velvyslancem v Paříži.

Východní zdí věznice La Santé končí 14. obvod, ale pokud se do těchto míst dostanete, doporučuji udělat ještě pár kroků do vedlejšího 5. obvodu. Hned za křižovatkou s rue de la Santé se tady v zeleni skrývá Cité fleurie, umělecká kolonie, složená z třicítky ateliérů, postavená na konci 19. století z materiálu, pocházejícího ze Všeobecné výstavy v roce 1878. Díky tomu, že byl veškerý materiál získán z jediného pavilonu (údajně potravinářského), mají všechny budovy stejný styl, zarámovaný vínově červenými trámy a nápodobou hrázdění.

V průběhu desetiletí existence kolonie tady pracovalo mnoho známých umělců; těmi nejproslulejšími byl zřejmě Paul Gauguin, který sem do ateliéru svého přítele Daniela de Montfreid chodil malovat v době, kdy se připravoval na svůj poslední a definitivní odjezd do Tichomoří, nebo Amedeo Modigliani. Někteří sochaři, v čele s Augustem Rodinem, si v jedné ze zdejších dílen zase nechávali patinovat svoje bronzové sochy.

V ateliérech se dodnes pracuje, i když jejich obyvatelé zažili těžké chvilky v 80. letech, kdy si na pozemky brousili zuby developeři. Historický komplex se však podařilo uhájit, hlavně díky tomu, že se tehdejší prezident Mitterrand, který místo osobně navštívil, zasadil o to, aby ateliéry odkoupil stát a umělcům je pronajímal. V roce 1994 byly budovy částečně (fasády a střechy) zapsány na seznam památek. Teprve tehdy dostalo do té doby bezejmenné místo svůj název, který zvolili organizátoři záchrany.

Ateliéry najdete na 65 boulevard Arago. Nenechte se odradit zavřenou bránou, dovnitř a ven pořád někdo chodí a pustí vás tam.

Jižním směrem vedou z náměstí Denfert-Rochereau dvě široké avenue – poslední, které nám ještě zbývají. Tu první, avenue René Coty, lemuje z levé strany po velké části trať vlaku RER a po pravé straně vysoké domy, mezi nimiž vedou na několika místech romantické schody do výše položené staré čtvrti Petit-Montrouge, pod jejímž okrajem byla avenue proražena. Není nijak zvlášť zajímavá, pokud se netrefíte zrovna do velkého blešího trhu, který se zde jednou za čas koná (ten příští bude 7. června).

Mnohem zajímavější je však avenue du Général Leclerc, plná obchodů a ruchu, ale také historie. Když se po ní vydáme z place Denfert-Rochereau, uvidíme nejdřív po pravé straně rue Daguerre, ve které jsme naše putování začínali. Přejdeme na protější stranu a zastavíme se u zavřené mřížové brány bývalého hospice La Rochefoucauld. Historický areál zavřel brány v roce 2019 a následně ho sociální správa prodala soukromému developerovi, který zde připravuje projekt bydlení a veřejné zeleně. Jsem na výsledek zvědavá, protože areál je krásný a projekt má zachovat všechny původní historické budovy.

Neoklasicistní budovy byly postaveny kolem roku 1780 jako špitál pro válečné invalidy, založený králem Ludvíkem XVI. Původní plán byl však po Francouzské revoluci pozměněn a kolem roku 1819 bylo dostavěno další křídlo, určené pro ženy. Od roku 1928 jsou budovy zapsány na seznamu památek.

V roce 1795 se zapsal do historie tehdejší hlavní lékař špitálu doktor Dumangin, když ho 7. června povolali do pevnosti Temple ve čtvrti Marais k umírajícímu sedmiletému dauphinovi, synovi popraveného krále Ludvíka XVI., kterého ve vězení revolucionáři nejdříve odloučili od rodičů a poté umučili. Lékařova pomoc přišla pozdě a ubohý Ludvík XVII. druhý den nato zemřel.

.

Z původně rozlehlé zahrady za špitálem byl na začátku 20. století ukrojen velký kus, na kterém byla vybudována železniční trať do Sceau (dnešní RER B) a avenue René Coty. Za těch pár let, co je špitál zavřený, zahrada hodně zpustla, přesto je pořád v jejím středu dobře vidět malá kamenná stavba – je to další, v pořadí pětadvacátý z vodovodních domků medicejského akvaduktu, o kterém jsme mluvili už nahoře.

S bývalým špitálem sousedí další malá oáza zeleně – Villa Adrienne. Toto snové místo bylo postaveno jako soubor soukromých rezidencí v druhé polovině 19. století a nese jméno své původní majitelky. Jde o parčík uprostřed vnitrobloku, z jedné strany lemovaný vilami, ponořenými v zeleni, a ze tří stran obestavěný nájemními domy z bílého kamene a červených cihel. Každý z devíti domů nese jméno nějaké významné osoby francouzské minulosti – hudebníků, spisovatelů i vědců. Areál je soukromý, ale i tady se dá dostat dovnitř, když někdo prochází.

U Villy Adrienne mělo původně naše putování Čtrnáctkou končit. Je to už sice dlouhé až až, ale nakonec jsem si ještě vzpomněla na krásnou uličku za rohem, kterou taky musíte vidět. Jen kousek za Villou Adrienne zahnete doleva do rue Sophie Germain, která se po pár metrech mění na rue Hallé. Hned na jejím začátku objevíte malé náměstíčko s nízkými domky, uspořádanými do tvaru půlměsíce. Po jeho levé straně vede úzká branka do uličky Villa Hallé. Je v ní jen pár domů a spousta květin.

Domy v okolí jsou všechny nízké a malé, protože právě pod nimi se nacházejí katakomby se svými kilometry chodeb, vytesaných ve vápenci. Povrch je proto nestabilní a nesnese velké zatížení. Pokud se do katakomb vydáte, tak právě za rohem, v avenue René Coty 21bis z nich vyjdete. Tam taky najdete obchod s katakombovými suvenýry.

A to je pro dnešek všechno. Avenue du Général Leclerc by vás pak eventuálně přivedla na place d´Alésia s kostelem Saint-Pierre de Montrouge a nakonec až k hranici města u Porte d´Orléans, ale to už by byla další historie.

Mapa ukazuje celé okolí, ve kterém jsme chodili, počínaje rue Daguerre vlevo pod place Denfert-Rochereau, dále kolem hřbitova Montparnasse a potom stále po směru hodinových ručiček.

O 15. obvodu se často říká, že je sice největší v Paříži, ale také nejnudnější – že tam není nic zajímavého a že tam vůbec nemá cenu chodit. Není to tak úplně pravda a já vám dnes chci ukázat, že i patnáctka dokáže pořádně překvapit. Dokonce jsem s ní při přípravě tohoto příspěvku měla problém, že jsem nejdřív nevěděla, kterou trasu raději zvolit – mám tam oblíbených několik částí a byla bych je chtěla všechny ukázat. Nakonec jsem zvolila trasu, kterou by asi málokdo čekal. Vede většinou po obvodu arrondissementu a má v sobě zakomponovaná překvapivá místa.

Patnáctka se rozkládá jihozápadně od centra a její hranice vede od Champs de Mars k montparnasskému mrakodrapu, odkud kopíruje železniční trať až k okraji Paříže. Je složená ze čtyř čtvrtí – Necker v blízkosti Montparnassu, Saint-Lambert o něco jižněji, Grenelle nedaleko Eiffelovky a Javel hned pod ním. Obě dvě poslední čtvrti jsou lemovány Seinou, která zde, na západní straně obvodu, tvoří jeho hranici. Vlastně ne tak úplně – hranice vede prostředkem řeky a protíná podélně úzký ostrov Ile-aux-Cygnes, jehož severní část začíná pod mostem Bir Hakeim nedaleko Eiffelovky.

Ostrov je vlastně jen uměle navršenou přehradou, vytvořenou v roce 1825 uprostřed Seiny jako součást říčního přístavu Grenelle. Vznikl tak osm set padesát metrů dlouhý a jedenáct metrů široký prostor, na kterém byla později vysázena alej a umístěny lavičky. Je to jedna z nejhezčích procházek v Paříži se zajímavými výhledy na řeku a obě strany břehu.

První, čeho si všimnete na severním cípu ostrova, je jezdecká socha, umístěná proti proudu řeky čelem k Eiffelovce. Pod názvem Znovuzrozená Francie oslavuje francouzskou účast v květnu a červnu 1942 v bitvě u strategického místa Bir Hakeim v libyjské poušti, které francouzská armáda bránila téměř dva měsíce před velkou přesilou německé a italské armády, vedené generálem Rommelem, než dorazila britská armáda. Autorem sochy je dánský sochař Holger Wedenkinch. A právě od ní vyrazíme na dnešní pochod.

Most, který se původně jmenoval Passerelle de Passy, nese svůj dnešní název Bir Hakeim od roku 1945. Pro pro svou fotogeničnost je jedním z nejznámějších pařížských mostů. Byl postaven v roce 1902, kdy nahradil předchozí kovovou lávku z roku 1878. Spojuje břehy 7. a 16. obvodu, takže technicky nemá s patnáctkou, která nás dnes zajímá, nic společného – kromě ostrova Île-aux-Cygnes, jehož konec na most ústí.

Díky řadě ocelových sloupů, mezi nimiž visí typické lucerny, známé například i ze zahrady Palais Royal, je most nejen oblíbeným místem fotografů, ale i filmařů. Mezi nejznámější filmy, ve kterých jste ho mohli vidět, je například Strach nad městem s Belmondem, který pobíhá po střeše vozu metra, když přejíždí přes most, nebo také ikonický film Poslední tango v Paříži s Marlonem Brando a Marií Schneider. Konec konců, na mostě se zrovna natáčelo, i když jsem po něm šla posledně, a to nemluvím o zástupech fotografů svateb, hlavně čínských a arabských, kteří se zde střídají doslova od rozednění až do večera.

Na ostrov Ile-aux-Cygnes vede z mostu široké schodiště, na které navazuje chodník, který se táhne po celé délce ostrovní nudle. Mohli bychom se na dnešní procházce vydat rovnou po ní, ale zvolíme delší a méně malebnou cestu od nadzemní stanice metra Bir Hakeim po břehu Seiny. Chci vám tam nejdřív ukázat jeden méně známý pomník.

Okolí stanice metra v sobě nese kus tíživé pařížské historie, na kterou na začátku loňského prosince navázal další odporný čin, kdy právě tady napadl muslimský terorista několik turistů a dva z nich zabil. Jen proto, že byli Židé. Hodně o tom psaly noviny i u nás, aniž by však připomněly ten největší paradox. Stalo se to totiž na místě, které je už historicky poznamenáno genocidou.

Na tomto místě u metra stával krytý velodrom, kam byli v noci ze 16. na 17. července 1942 svezeni židovští obyvatelé Paříže, kteří byli zatčeni během nacistické razie. Část zadržených byla ihned převezena do sběrného tábora v Drancy severně od města. Další pak byli odvezeni autobusy na zdejší krytý velodrom, kde čekali pět dnů v nelidských podmínkách v horku, bez jídla a s jedním jediným vodovodním kohoutkem k dispozici. Některým z více než sedmi tisíc lidí, kteří tady byli internováni, se podařilo uprchnout, jiní na místě spáchali sebevraždu. Ti, co přežili, byli postupně převáženi do Drancy a odtud putovali dobytčími vagóny do Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů. Během tohoto jediného zátahu bylo v Paříži zadrženo a odvezeno celkem 12 884 osob (z toho 4051 dětí, 5802 žen a 3031 mužů), z nichž vyhlazovací tábory přežilo jen 25 dospělých a několik dětí.

Z události, která je ve Francii známá jako Rafle du Vel d´Hiv, zůstalo Francouzům trauma, které částečně napravil až prezident Chirac v roce 1995, kdy poprvé veřejně promluvil o tom, že tyto deportace byly sice přikázány nacistickým Německem, ale že horlivými vykonateli byla policie a četnictvo francouzské vichystické vlády. Stalo se tak při příležitosti odhalení pomníku, který tuto událost připomíná.

Krytý velodrom sloužil po válce ještě několik let ke sportovním účelům, dokonce i pro módní přehlídky nebo býčí zápasy. V roce 1959 byl zbořen a na jeho místě byly postaveny obytné a kancelářské budovy. Na jedné z nich je také umístěna pamětní deska. Další připomínkou je památník, stojící v parčíku square des Martyrs Juifs du Vélodrome d´Hiver přímo na břehu Seiny. Sousoší, složené z několika postav internovaných Židů, bylo vytvořeno v roce 1994 polským sochařem Walterem Spitzerem, který sám přežil holokaust, a architektem Mariem Azagurym. Je umístěné na nakloněné ploše, připomínající dráhu velodromu.

Z konce parčíku za pomníkem je výhled na poměrně divoký výjezd vlaku RER, který doposud projížděl podél Seiny pod Eiffelovkou skrytý v nábřežní zdi. Jedna jeho větev se tady stáčí doprava na most přes Seinu, zatímco druhá běží dál po nábřeží směrem do Versailles. Shora je vpravo vidět poklidná cesta po náplavce kolem Port de Grenelle, vlevo se pak tyčí děsivé věžáky, postavené v 70. a 80. letech v rámci developerského projektu nazvaného Front de Seine. Nikdy předtím jsem tam tudy pěšky nešla – až do loňského léta.

Vlastně jsem tam skoro nic ani nevyfotila – byla jsem totiž šokovaná nejen tím, jak ošklivé jsou ty baráky zblízka, ale i tím, v jak špatném a zanedbaném stavu jsou. Jediná věc, která tady stojí za povšimnutí, je parčík uprostřed věžáků, nesoucí jméno hudebního skladatele Bély Bartóka – je ovšem tak miniaturní, že googlu ani nestál za to, nabarvit ho ve svých mapách na zeleno. V jeho středu stojí Křišťálová fontána, která dřív sloužila jako opravdová kašna s pitnou vodou. Dnes je stejně, jako celé okolí, také zanedbaná. Za parčíkem nás pak nábřeží přivede až k nákupnímu centru Beaugrenelle.

Občas se mě někdo zeptá na radu na nějaké velké nákupní centrum. Obvykle každého posílám na place d´Italie nebo do La Défense, ale teď je ta chvíle, kdy můžu poradit fundovaněji. Po nábřeží jsme totiž právě došli k nákupnímu centru Beaugrenelle, zasazenému do křižovatky nábřeží s mostem Grenelle. Není z původní zástavby, bylo postaveno nově a otevřeno až v roce 2013. Na jeho místě totiž stálo původně jiné nákupní centrum – to však bylo na konci 70. let vybudováno tak špatně, že ho na přelomu tisíciletí museli zbourat.

Nákupní centrum má dvě části, propojené skleněnou lávkou. V jedné části mají svoji pobočku Galeries Lafayette, ta druhá je klasicky složená z malých obchodů. Baví mě tam hlavně záplava světla, která se sem hrne fotogenickou prosklenou modro-zelenou střechou, která se pravidelně objevuje na instagramu snad všech pařížských blogerů.

Přímo naproti nákupnímu centru nás most pont de Grenelle přivede k jižní špičce Ile-aux-Cygnes (kam jsme mohli ovšem dojít i přímo procházkou hned ze začátku výpravy). Z mostu máme zajímavý celkový výhled na budovy Front de Seine i na Eiffelovku. Hlavně tady však stojí kopie sochy Svobody, na kterou se teď podíváme blíž.

Asi všichni vědí, že americká Socha svobody je francouzského původu a že ji Americe darovala Francie při příležitosti stého výročí vyhlášení nezávislosti (i když socha byly dokončena až v roce 1884, osm let po výročí) jako připomínku přátelství mezi oběma národy. Čtyřicet šest a půl metru vysoká socha představuje ženu, zahalenou do zřasené tógy, s korunou se sedmi paprsky na hlavě, představujícími sedm kontinentů a sedm moří, s pochodní v napřažené ruce a rozervanými okovy otroka u nohou. Vytvořil ji francouzský sochař Fréderic August Bartholdi, na ocelové nosné kostře spolupracoval Gustav Eiffel a její celý název zní Svoboda osvěcující svět.

Kopii sochy Svobody Paříži darovali Francouzi, žijící ve Spojených státech. Na rozdíl od originálu má pařížská kopie na knize, kterou socha drží v ruce, kromě data americké nezávislosti i datum Francouzské revoluce. Na Ile-aux-Cygnes byla umístěna v roce 1889, tři roky po vztyčení sochy v New Yorku. Původně stála čelem k Elysejskému paláci a tedy zády k Americe, do současné pozice byla přetočena až v roce 1937, při příležitosti Světové výstavy. Je vytvořena v měřítku 1:4 a je tedy vysoká 11,5 metru.

Přísně se tvářící socha údajně představuje tvář matky sochaře Bartholdiho. Podle jiných pramenů však stála Bartholdimu modelem Isabella Eugenie Boyerová, vdova po výrobci šicích strojů Isaaku Singerovi. Jiné zdroje uvádějí, že tvář sochy zobrazuje královnu Semiramis nebo jeden ze zednářských symbolů, babylónskou bohyni Ištar, což je prý podepřeno skutečností, že Bartholdi byl členem Velké zednářské lóže. Tuto jeho příslušnost připomíná údajně i třístupňový podstavec sochy, znázorňující tři stupně zednářského členství – učedník, tovaryš a mistr. Bartholdi však žádnou z verzí nikdy nepotvrdil a veškeré dohady jen mlčky přecházel.

Z pont de Grenelle se nám naskytne další výhled nejen na sochu Svobody, ale také na druhou část Front de Seine, která vede od pont de Grenelle až téměř k jižní hranici 15. obvodu. Nejdřív se ale cestou po nábřeží zastavíme u dalšího z mostů, u pont Mirabeau, a u přilehlé stanice RER C s názvem Javel, která nám připomíná, že jsme právě přešli ze čtvrti Grenelle do čtvrti Javel. Ta byla v minulosti známá pro svůj překotný průmyslový rozvoj, a to nejen proto, že na začátku 20. století byla na jejím okraji postavena rozlehlá automobilka Citroën, ale i pro předchozí chemickou výrobu, rozvíjenou už od konce 18. století, kdy produkovala dříve hojně používané a později zakázané jedovaté sloučeniny, jako byla olověná běloba, nahrazené později zinkovou a titanovou bělobou. Nejznámějším výrobkem však byl místní vynález dezinfekčního přípravku na bázi chlóru, prodávaného a dodnes známého jako „Eau de Javel“ (něco jako naše Savo).

Stanice RER leží na předmostí dalšího ze slavných pařížských mostů, pont Mirabeau. Proslavil ho Apollinaire svými melancholickými verši o Seině, tekoucí pod tímto mostem, které napsal v depresi poté, co ho opustila malířka Marie Laurencin. Lehce působící dvoubarevný kovový most byl postaven v letech 1893-1896. Jeho pilíře jsou ozdobeny čtyřmi sochami, které vytvořil sochař Jean Antoine Injalbert. Představují Město Paříž, Ducha obchodu, Navigaci a Hojnost.

Most spojuje čtvrtě Auteil a Passy na pravém břehu a Javel a Grenelle na levém břehu. Je dlouhý 165 metrů a skládá se ze tří oblouků, prostředního o délce 96 metrů a dvou bočních o délce 34 metrů.

Z mostu se nám naskytne krásný výhled na kus dnešní trasy od mostu Bir Hakeim, přes most Grenelle i sochu Svobody, ale i na Eiffelovku nebo dokonce v dáli vlevo od sochy Svobody na vysokou bílou věž americké katedrály v blízkosti Champs Elysées.

Dál budeme pokračovat stále po levém břehu směrem k parku Citroën. Můžete jít buď přímo po náplavce Port de Javel, ze které se pak do parku dostanete podchodem pod silnicí a bránou těsně před nájezdem na most Pont de Garigliano, nebo po cestě podél silnice u quai de Javel. Je to pár desítek nepříliš pěkných metrů, ale přivede vás rovnou na samý kraj parku.

Čtrnáctihektarový park byl vytvořen na začátku 90. let na místě bývalých závodů automobilky Citroën, které byly po svém uzavření v roce 1975 přestěhovány mimo město. Rozlehlá travnatá plocha je lemovaná po celém obvodu vodním kanálem, v čele parku najdeme kromě zmíněných fontán i dva ohromné skleníky, sloužící jako výstavní prostory, a po stranách parku potom můžeme odpočívat v květinových zahradách a zařízeních pro sport. Uprostřed trávníku trůní meteorologický balón, který někdy můžete vidět, jak se vznáší nad městem. Balón je přístupný veřejnosti a za příznivých povětrnostních podmínek se s ním můžete také proletět, nebo lépe řečeno vznést, protože balón sice vystoupá do výšky, ale zůstává pořád ukotvený na jednom místě. Podrobnosti o letu najdete v mém předchozím článku Nad Paříží v balónu.

Nahoře vidíme pohled z balónu na Seinu a mosty, kolem kterých jsme dnes šli. Za řekou se rozkládá 16. obvod, severněji potom 17. obvod, nad kterým se tyčí stupňovitá budova nového Justičního paláce.

Vlevo dole se za nezajímavými moderními budovami 15. obvodu skrývá Eiffelovka. Kdybychom si fotku přiblížili více, viděli bychom na pozadí Montmartre. Ten je i se svým Sacré Coeur vidět na druhé fotce, v popředí pak i s prosklenou střechou Grand Palais.

Ještě bych vám ráda ukázala, jak oblast, kterou dnes zabírá park, vypadala v průmyslových dobách této čtvrti. Chemická továrna, kterou zde v roce 1777 nechal postavit hrabě Artois, mladší bratr Ludvíka XVI, a která proslula už výše zmíněnými dezinfekčními, čisticími a kosmetickými produkty, musela na začátku 19. století ustoupit dalšímu rozvoji – nejdříve byla přestavěna na výrobu oceli a později včleněna do nové továrny, kterou zde vybudoval André Citroën. Jeho závod se však po svém založení v roce 1915 nezabýval automobily – nejdříve vyráběl dělostřelecké granáty, sloužící francouzské armádě v právě probíhající 1. světové válce. Teprve po ní se André Citroën díky své dřívější zkušenosti s automobily Ford rozhodl pro vytvoření svého vlastního prototypu vozu a pro jeho výrobu. I když po smrti zakladatele továrnu v roce 1935 převzala značka Michelin a později, poté, co Citroën v roce 1975 kvůli nedostatku místa ukončil výrobu ve čtvrti Javel, ji o rok později odkoupil konkurent Peugeot, jméno Citroën přesto z 15. obvodu nezmizelo. Do roku 1982 trvalo vyklízení továrních budov, které poté odkoupil stát. Nechal je zbourat a na takto získaném prostoru vytvořil nejen park, nesoucí název Citroën, ale i obytný a kancelářský projekt a nemocnici.

Na prostoru, získaném po Citroënových závodech, byly kromě parku vybudovány i obytné a kancelářské budovy. Tou nejnápadnější je architektonicky zajímavý rozlehlý skleněný komplex, ve kterém sídlí, kromě jiných úřadů, i policejní prefektura (vpravo) nebo Úřad pro atomovou energii (vlevo). Pokud si vzpomínáte na francouzský seriál o komisařce Julie Lescautové, právě tady se natáčela poslední řada seriálu a ve filmu je vidět spousta zajímavých záběrů nejen z exteriéru budovy, ale také ze samotného interiéru komisařství a výhledy z něj.

Každopádně, pokud se do parku vydáte (a ten let balónem za to stojí), nedělejte to o víkendu. Park je přeplněný, trávníky, zvlášť kolem kanálu, jsou zcela obsazené, a v létě není k hnutí ani u fontán, umístěných kolem dvou skleněných pavilonů ve východní části parku.

Z parku se vydáme jihovýchodním směrem k metru Balard, kde narazíme na trať bývalé železnice Petite Ceinture. I tady je její část zpřístupněna veřejnosti. Trať vede na náspu nad čtvrtí a je to příjemná procházka, při níž můžeme objevovat část patnáctky z výšky, včetně průhledů mezi domy až k výstavišti u Porte de Versailles.

Pohled k výstavišti u Porte de Versailles a vlajka na jeho vstupní bráně, která nám ukazuje směr, kudy bychom se k ní dostali

Z Petite Ceinture nás před tunelem vyvede kovová lávka do rue Olivier de Serre, kde cesta pokračuje nad tunelem přes parčík u areálu školky a školy. Poznáte ji podle obrovské nástěnné malby, která vypadá trochu jako od Matisse, ale ve skutečnosti je jejím autorem japonský street artista Aki Kuroda.

Ještě předtím doporučuji na pár minut zabočit do rue Pierre Mille se zbytky staré původní zástavby, která v této části patnáctky zůstala zachována, možná kvůli svému půvabu, i po masivních přestavbách.

Přes parčík se dostaneme do rue de Dantzig, kde zahneme doleva do passage de Dantzig. Tady se zastavíme před vysokou kovanou bránou a budeme doufat, že přes hustý břečťan a psí víno, které bránu kryjí, zahlédneme aspoň kousek vstupních prostor areálu, kterému se od jeho začátku říká La Ruche, a které je jedním ze svědků slavné umělecké historie města.

Když na začátku 20. století začali chudí umělci opouštět Montmartre, protože se pro ně stával příliš drahý, ale také příliš vykřičený, zabydlený a známý, nacházeli útočiště ve čtvrtích na jihu Paříže, kde se ještě žilo jako na venkově a kde pro svoji práci dokázali najít levné ateliéry. Jejich cílem se stával Montparnasse a čtvrti na jih od něj, kde vznikaly umělecké komunity, obývající chudé, ale živé shluky domků a ateliérů. Po masové poválečné výstavbě v této části města však jen výjimečně některé přežily dodnes. Jednou z výjimek je i ateliér La Ruche, nejdříve zapomenutý v úzké uličce v sousedství městských jatek a až později objevený a doceněný.

Vznikl z vinařského výstavního pavilonu ze Světové výstavy v roce 1900, který odkoupil sochař Alfred Boucher. Nechal ho přemístit do oblasti tehdejší čtvrti Vaugirard, kde nechal po rekonstrukci polygonální pavilon rozdělit na malinké místnůstky, které se rozbíhaly od schodiště, které vede prostředkem budovy. Vnitřek dřevěné budovy tak vypadal jako včelí plástev – odtud získala budova svoji přezdívku. Pokojíky si za pár franků pronajímali malíři a sochaři, kteří tady žili bez vody a topení v nepředstavitelné bídě. Útočiště zde našla řada umělců, kteří se později proslavili, především cizinci, kteří tehdy do Paříže přicházeli a pro které byl drahý i mnohem zabydlenější Montparnasse. Po svém příchodu do Paříže tady žil například Marc Chagall, Chaim Soutine, Amedeo Modigliani, Japonec Foujita, ale také Fernand Léger nebo sochaři Archipenko a Zadkine.

Interiér La Ruche s centrálním schodištěm a s plastikou zakladatele Alfreda Bouchera

Kromě centrální okrouhlé budovy se La Ruche skládá i z několika dalších staveb – jednak je to vysoká budova vedoucí do passage de Dantzig, a také několik nízkých budov v zahradě, obklopených zelení a uměleckými díly svých obyvatel. Ty však z ulice nejsou vidět.

S možností návštěvy je to tady špatné. Já jsem na příležitost čekala několik let, až pak se mi podařilo přihlásit se na komentovanou prohlídku, která se ovšem už nikdy neopakovala. Nefunguje tady ani to, co obvykle zapůsobí – počkat si na některého z obyvatel a požádat o vpuštění. Mezi obyvateli tady totiž panuje nepsaná dohoda, že nikoho cizího, kromě svých vlastních ověřených návštěv, dovnitř pouštět nebudou. Jen zcela výjimečně je možné ateliéry navštívit při Dnech evropského dědictví – například předloni byly otevřené, ale loni už zase ne.

La Ruche sousedí s druhým největším parkem 15. obvodu, parkem Georges Brassens. Na jeho dnešním místě až do roku 1966 fungovala městská jatka. Po jejich uzavření a zbourání zde město na začátku 80. let vytvořilo osmihektarový park, ve kterém jen několik prvků připomíná původní určení. Centrem parku zůstala hodinová věž, která je pozůstatkem pavilonu, ve kterém se dřív konaly dražby dobytka. Dalším historickým prvkem je vstupní brána a sochy zvířat, které dříve stávaly u vchodu.

A proč je vlastně park pojmenovaný po slavném zpěvákovi? Georges Brassens u nás sice není zrovna moc známý (i když některé jeho písničky přeložil a nazpíval Jiří Dědeček), patří však mezi nejvýznamnější poválečné francouzské autory a interprety. Žil v sousedství parku až do své smrti v roce 1981.

Jatka během svého fungování neporážela jen dobytek, ale také koně, jejichž maso bývalo ve Francii oblíbené. Jejich dražby se konaly pod přístřešky ve východní části areálu, které i po zrušení jatek zůstaly zachované. Dnes slouží jako velký antikvariát pod širým nebem, otevřený každou sobotu a neděli od 9 do 18 hodin.

Dnešní procházku tady v parku sice ukončím, ale ještě vám ukážu několik zajímavostí z jeho okolí. Například pokud budete mít hlad a budete si chtít v parku sníst svačinu, doporučuji malou roztomilou pekárnu Max Poilâne v rue Brancion. Za návštěvu stojí také některé z lidových bister ve stejné ulici.

Severovýchodně od parku si pak můžete projít rue Santos Dumont, kde v čísle 42 žil v letech 1966-1981 Georges Brassens, a od které se o pár metrů dál odděluje úzká zelená Villa Santos Dumont s pestrými pohádkovými domečky.

Na východ od parku pak leží malá enkláva, nazývaná Village de l´Avenir. „Vesnička budoucnosti“ vznikla na konci 19. století jako dělnická kolonie. Dnes už je ovšem tehdejší budoucnost hlubokou minulostí, která s sebou odnesla nízké domky, polorozpadlé dílny a zastaralé obchůdky, které jsem ještě zastihla fungující, když jsem tady byla před zhruba patnácti lety poprvé. Z původní výstavby dnes zůstalo jen málo. Už zde nestojí nízká autodílna s velkým rumpálem, ani řeznictví s názvem „Boucherie Artistique“, ani obchůdek s krajkovou záclonkou ve výloze, dokonce už vám v rue Castagnary neukážu ani model bretaňského majáku, který se na umělé skále tyčil do výšky vedle železniční trati nad obchodem s rybami a který s sebou odnesl čas, aby na jeho místě postavil studentskou rezidenci.

To nejhezčí vám ale pořád ještě můžu ukázat. Musíte kvůli tomu najít krátkou slepou uličku impasse du Labrador, na jejímž konci za polozbořenou zdí a křivou brankou uvidíte miniaturní kouzelný domeček. Je už roky prázdný a když jsem ho viděla loni na podzim naposledy, měl propadlou střechu, provizorně zakrytou modrou fólií, a mně hlava nebere, že něco takového je možné nechat zchátrat. Trochu se bojím, že při některé další návštěvě už bude domek zbořený a poroste zde panelák.

A jak se odtud z okraje města dostat zpět do centra? Nejbližší metro od parku Georges Brassens je stanice 13 Porte de Vanves, ale také odtud můžete odjet tramvají T3a, která lemuje celý jižní okraj města až k Porte de Vincennes. Nejlepší, i když ne zrovna nejkratší, je ovšem autobus 89 z rue des Morillons, který jede kolem Montparnassu k Lucemburské zahradě a k Panthéonu a pak kolem Jardin des Plantes až ke knihovně François Mitterrand.

A ještě dnešní trasa:

Další z procházek (nebo spíš pochodů) jednotlivými pařížskými obvody mě přivedla do šestnáctky. Vždycky jsem říkala, že to není můj oblíbený obvod, připadal mi nudný a nezajímavý, ale až při přípravě tohoto článku mi došlo, že je tam nakonec spousta míst, která mám ráda a kam se ráda vracím.

Šestnáctka je tradičně nejnoblesnější a nejluxusnější částí Paříže, aspoň pokud jde o ty čtvrti, které se dotýkají Vítězného oblouku a Trocadéra. Najdeme tady největší koncentraci ambasád a luxusních rezidencí, ale na druhé straně i velká sportoviště, jako tenisový areál Roland Garros nebo fotbalový stadion Parc des Princes. Velkou část obvodu tvoří Bouloňský les, jehož plocha je větší než plocha samotné obydlené části. Ta se dělí na čtyři čtvrti, Chaillot, Porte-Dauphine, Muette a Auteuil, které vznikly přerozdělením plochy bývalých obcí, ze kterých byl tento obvod ustaven po jejich připojení k Paříži v roce 1860. Pikantní zajímavostí je, že tento obvod měl původně nést číslo třináct, ale tehdejší nový starosta se zasadil o to, aby bylo číslování změněno, protože nechtěl být starostou 13. obvodu – do té doby měla Paříž jen 12. obvodů a rčení, že se nějaká dvojice vzala „na radnici 13. obvodu“ znamenalo, že žije na hromádce.

My dnes necháme být čtvrť Chaillot i Porte-Dauphin (z té jsme viděli už kousek TADY) a podíváme se na zbývající dvě. Metrem 9 dojedeme na stanici Rue de la Pompe, kde hned po výstupu z metra narazíme na budovu radnice 16. obvodu, která stojí na rohu avenue Henri Martin a rue de la Pompe.

Radnice byla postavena poté, co byla v roce 1860 připojena k Paříži obec Passy. Její hlavní vchod, vedoucí do avenue Henri Martin, trochu ustupuje oproti uliční čáře a v takto vzniklém prostoru je vybudována malá zahrada.

Od radnice se nevydáme hned po rue de la Pompe, přestože tam nakonec stejně budeme mířit, ale dáme si malou zacházku po avenue Henri Martin až k rue Eugène Delacroix. Leží v ní totiž několik krásných slepých uliček, jakých je v šestnáctce spousta. Bohužel jen do málokteré z nich se dá dostat, jsou z velké většiny obehnány mřížemi a branami a navíc v nich často kralují vrátné, které každý pokus o vniknutí nepovolaných zničí hned v zárodku. Naštěstí však je velká část z těchto hezkých míst viditelná aspoň z ulice přes bránu.

Nahoře a dole krásné domy v rue Delacroix

Nahoře je první ze zamřížovaných uliček, které vycházejí z Delacroixovy ulice – Villa Souchier. Hned vedle stojí moderní budova, odhadem tak ze 60. let minulého století, ve které sídlí jedna z poboček UNESCO. Není moc pěkná, mnohem hezčí jsou staré domy přímo naproti ní, a pak další malebná ulička za ní – Villa de la Tour, které se lomí do pravého úhlu a její východ vede do kolmé rue de la Tour. Ve stejné ulici hned naproti pak uvidíme další tepanou bránu se zlatým nápisem Villa Guibert.

Po rue de la Tour se vrátíme do rue de la Pompe. Je jednou z nejdelších a nejstarších v šestnáctce. Její název pochází opravdu od pumpy, nebo lépe řečeno čerpadla, které stálo v její blízkosti a zásobovalo vodou zámek Muette, podél jehož zdí ulice v minulosti vedla napříč tehdejší obcí Passy. Po připojení k Paříži na ní vyrostla celá řada reprezentativních rezidencí a nájemních domů, přesto však zde zůstala část staré zástavby, počínaje nízkým dřevěným domkem, ve kterém najdeme kavárnu Le Chalet a další řadu starých domů s obchody.

O něco níže pak stojí španělský kostel, zasvěcený Neposkvrněnému početí Panny Marie, který je sídlem španělské katolické misie. Kostel byl postaven v roce 1898 původně jako kaple, patřící bosým karmelitánům, kteří však byli z Francie vyhnáni v roce 1901. V roce 1914 přešla do majetku španělské komunity v Paříži, jejímž cílem byla péče o španělské přistěhovalce. Dnes je vlastníkem přímo španělský stát.

Když budeme pokračovat dál po rue de la Pompe kolem dalších zajímavých staveb, narazíme před jejím koncem na možná nejkrásnější dům v celé ulici. Má fasádu z béžových cihel s lehkým dotykem modré a nad přízemím, zdobeným květinovým motivem, je na zlatém podkladu modrý nápis Orève. Tak se jmenoval květinář, který nechal dům v roce 1911 postavit, včetně velkého obchodu v přízemí a skleníků ve dvoře (ty jsou tam dodnes a jsou vidět i přes vstupní dveře z ulice). Dnes je v přízemí místo květinářství luxusní asijská restaurace, která však zachovala původní dekorace a výzdobu místností.

Naproti pak leží vchod do další luxusní obytné enklávy s názvem Villa Janin, která zabírá celý roh před křižovatkou s rue Faustin-Hélie.

Po rue de la Pompe jsme se dostali na složitou křižovatku, kudy bychom mohli zamířit doprava k bývalému nádraží Passy, které je dnes přeměněno na restauraci, a poté bychom se po Chaussée de la Muette dostali dál do parku Ranelagh, kde návštěvníky vítá socha spisovatele La Fontaina s plastikami z jeho snad nejznámější bajky o lišce a vráně, a pak ještě dál až k Musée Marmottan-Monet. My se však raději vydáme doleva, směrem k centru bývalé obce Passy.

Ještě než však opustíme křižovatku u bývalého nádraží Passy, podíváme se, jestli náhodou není otevřená brána u další tajné uličky hned na rohu rue Beauséjour, která by určitě stála za návštěvu. V obklopení vysokými činžáky se zde mezi stromy skrývá Villa de Beauséjour, zajímavá tím, že je jednou z nejstarších svého druhu. Vznikla v roce 1856, a kromě neoklasicistního domu, který je vidět z ulice, a několika nízkých domků ve vnitrobloku v ní stojí i čtyři dřevěné vyřezávané domy, které sem byly přestěhovány po skončení Všeobecné výstavy v roce 1867, kde sloužily jako součást ruského pavilonu. Francouzi je nazývají, pro nás trochu legračně, „izbas russes“ nebo „datchas“.

Moc by mě zajímalo podívat se dovnitř, ale nikdy, když jsem šla kolem, jsem se o to zatím ani nepokusila – vzhledem k tomu, že uvnitř Villy Beauséjour bydlelo v minulosti (a určitě bydlí i v současnosti) několik slavných lidí, včetně herečky Miou Miou, je vchod určitě zabezpečený a „izbas“ budou pečlivě hlídané. Kousíček jedné z nich je vidět průhledem z ulice, ale jinak si je můžete prohlédnout TADY.

Rue de Passy, po které se odtud vydáme směrem k centru města (a tedy k Trocadéru nebo Eiffelovce) je jednou z nejstarších ulic v této části města – už v 16. století se tudy jezdilo z Louvru do Bouloňského lesíka a k zámku Muette. Ulice sice prošla mnoha přestavbami a úpravami, zůstal však její klikatý půdorys, staré domy a spousta zajímavých obchodů. La Grande Epicerie na rohu s avenue Paul Doumer patří sice mezi ty novější, ale pokud vás baví nakupovat nebo si prohlížet potraviny a lahůdky, budete se tady cítit ve svém živlu.

Na další křižovatce na nás čeká place de Passy s malým parčíkem s kavárnou a také tržnice, která sice svým betonovým vzhledem ze 60. let, kdy nahradila původní tržnici z 19. století, své okolí moc nezdobí, ale za to je to jedna z nejlépe zásobených krytých tržnic v Paříži. Pokud by vás ale nakupování v tržnici nepřitahovalo, můžete se vydat po vedlejší rue de l´Annonciation, pěší zóně se spoustou obchodů, kaváren a pekáren.

O něco níž v rue de l´Annonciation, na rohu s rue Lekain, najdeme jednu z poboček cukrárny Aux merveilleux de Fred – nepochybuji o tom, že ji znáte, protože ty jejich sněhovo-krémové kouličky nebo dorty, které vyrábějí přímo ve výloze, jsou úžasné. Žádná velká a krásná cukrařina to sice není, stačí vidět, jak to ty slečny před vašima očima hňácají a matlají, ale chuť, ta je tedy úžasná a já jim často dávám přednost i před dortíky ze značkových obchodů přeslavných francouzských cukrářů.

Hned naproti pak najdete vchod do nákupního centra Passy Plaza, které zabírá celý vnitroblok mezi rue de Passy, rue de l´Annonciation a rue Jean Bologne. Než dojdete ke kostelu Panny Marie Milostivé ve spodní části rue de l´Annonciation, nezapomeňte taky nakouknout do starých domů v ulici – některé z nich mají přístupný dvorek, plný zeleně.

Kostel Notre-Dame-de-Grâce-de-Passy, jehož počátky sahají až do roku 1666, kdy na tomto místě v tehdejší obci Passy byla postavena první kaple, prošel v minulosti mnoha úpravami, přestavbami a transformacemi. Jeho dnešní podoba s neoklasicistním portálem pochází z poloviny 19. století, kdy byl kostel kompletně přestavěn a rozšířen a kdy byl také do tympánu nad vchodem, lemovaným dvěma jónskými sloupy, umístěn kamenný basreliéf s tématem Zvěstování. V interiéru kostela pak najdeme bohatou sochařskou a malířskou výzdobu, pocházející většinou opět z poloviny 19. století.

Zajímavostí pro filmové fanoušky může být to, že právě tady si Brigitte Bardot brala v roce 1952 Rogera Vadima.

V letech 1956-1962 byl po pravé straně kostela podél place du Père-Marcellin-Champagnat vybudován nový svatostánek, spojený s tím starým přes sakristii, jehož nejvýznamnější výzdobou je velká freska Posledního soudu.

Hned za oběma kostely rue l´Annonciation končí. Přímo naproti jejího ústí do rue Raynouard pak za plotem uvidíme dole pod úrovní ulice, ve svahu, který zde prudce padá k Seině, nízký domek, poslední ze staré zástavby, který zde zůstal díky tomu, že právě tady žil Honoré de Balzac.

Domek je dnes přeměněn na Balzacovo muzem, ve kterém jsou uloženy nejrůznější dokumenty, týkající se slavného spisovatele, jeho rukopisy, raritní vydání jeho děl, obrazy, nábytek a několik jeho osobních předmětů. Jsou zde pořádány výstavy, konference a různé literární akce pro dospělé i pro děti.

Muzeum prošlo nedávno úpravou, při které byl vybudován nový vchod, včetně výtahu z ulice a kavárny. Ta teď využívá i zahradu kolem domu.

Kromě mnoha jiných exponátů je zde uložena i pracovna s původním nábytkem, v níž Balzac sepsal svoji Lidskou komedii a redigoval vydání jednotlivých dílů. Pracoval především v noci, spoustu hodin denně, údajně za podpory mnoha šálků kávy.

Vzhledem k tomu, že dům stojí ve svahu, je rozložen ve třech patrech, přestože jeho vstupní část ukazuje jen na nízkou přízemní budovu. Jednotlivá patra jsou propojena točitým schodištěm, které ústí u zadního východu do uzoučké rue Berton, kterou Balzac, zadlužený až po uši, údajně často prchal před svými věřiteli a vymahači dluhů.

Rue Berton se za Balzacovým domem zužuje a vede mezi opěrnými zdmi domů v rue Raynouard vlevo a vysokánskou zdí a neprůhledným plotem turecké ambasády vpravo. Přivedla by nás na svém konci do komplexu mohutných moderních budov, které zde lemují avenue du Président Kennedy, vedoucí podél nábřeží Seiny. Není to moc hezká čtvrť, ale dá se odtud snadno dostat k metru Passy, to pro ty, kteří by už této procházky měli dost. Cestou k metru lze také narazit na Muzeum vína.

Ti, kdo vydrží, se naopak vydají zpátky, do míst, kde se rue Berton spojuje s rue Raynouard. Na ostrém úhlu tohoto nároží stojí architektonicky zajímavý dům z roku 1932, který postavil Auguste Perret, průkopník armovaného betonu v civilních stavbách. On sám si v tomto domě vybudoval svůj skvostný vlastní byt s výhledem na Seinu a Eiffelovku (výstava, o které se dočtete v odkazu, byla jen výjimkou, a byt není běžně přístupný).

Po rue Raynouard se po pár stovkách metrů dostaneme na malé náměstí, kterému po levé straně dominuje kulatá budova Maison de la Radio. Pochází z konce 50. let minulého století, kdy ji tady, na místě bývalé plynárny a starého stadionu nechala vybudovat tehdejší vláda podle projektu Henryho Bernarda. Jeho návrh kruhu, obklopujícího centrální věž vysokou 68 metrů, tehdy vyhrál soutěž pro svoji modernost nejen pokud jde o venkovní vzhled, ale i interiéry a vybavení. Velkou roli hrálo také umístění stavby těsně u nábřeží Seiny, které umožňovalo hluboké výkopy, takže stavba využívá kompletně geotermickou energii, dále dobrá dopravní obslužnost a současně i větší vzdálenost od linek metra, které by jinak mohly vibracemi narušovat nahrávání ve studiích. Maison de la Radio byl slavnostně otevřen 14. prosince 1963 Charlesem de Gaullem.

Přímo přes ulici pak uvidíme mříž další uzavřené uličky s názvem Hameau la Fontaine a hned vedle hezkou starou kavárnu La Fontaine. Přesně tady totiž začíná další z dlouhých ulic šestnáctky rue Jean de la Fontaine, s jejímž začátkem se dostáváme do Auteuil, nejjižnější čtvrti tohoto obvodu, která odtud sahá až k Porte de Saint-Cloude.

Původně jsem chtěla toto cestování šestnáctkou ukončit právě u budovy rádia na nábřeží, ale pak mi přišlo líto neukázat pokračování. Se vstupem do rue Jean de la Fontaine se totiž současně dostáváme také do jedinečného prostředí secesní architektury, kterému vévodí mimořádný Castel Béranger (16 rue La Fontaine).

Vlastně to původně byl úplně obyčejný činžák, nájemní dům s levnými byty pro dělníky, který časem nabyl hodnoty a stal se jedinečným klenotem, od roku 1992 památkově chráněným. Je dílem hlavního představitele secesního stylu v Paříži, architekta Hectora Guimarda (1867-1942), který vytvořil mimo jiné i městský mobiliář a secesní vstupy do metra. Jde o komplex tří domů, uspořádaných do tvaru písmene U, s vnitřním dvorem, s třiceti šesti malometrážními byty, které architekt navrhl do posledního detailu. Současně si vyhrál i s fasádou, která je plná roztodivných detailů, a se kterou Guimard zvítězil v soutěži o nejkrásnější fasádu v Paříži v letech 1897-1898.

Castel Béranger ovšem není jediným Guimardovým domem v této ulici. Hned na protější křižovatce s rue Gros a rue Agar stojí mohutný osmipatrový blok, tvořený skupinou sedmi bytových domů, postavených realitní společností, jejímž byl Hector akcionářem. I v tomto případě se Guimard inspiroval rostlinnými a živočišnými motivy, tentokrát vyvedenými v kameni, které dveře a obklopují okna. Do dnešních dnů také zůstal zachován Guimardův portál kavárny, která je umístěná v přízemí jednoho z domů, obráceného do rue La Fontaine.

Jen o něco méně honosný, ale neméně cenný, je i  Hôtel Mezzara, který Guimard navrhl a postavil v nedalekém čísle 60 rue Jean de la Fontaine v letech 1910 – 1911 pro bohatého benátského výrobce textilu a krajek. Dnes dům slouží jako internát pro lycea, ležící hned za rohem.

Když budeme pokračovat po rue Jean de la Fontaine dál, uvidíme po pravé straně na rohu avenue Leopold II malý parčík s kaplí. Sousedí s ním nízká budova ze světlého kamene s oblouky, lemovanými cihlovým obložením. Sídlí v ní církevní nadace s názvem Fondation Apprenti d´Auteuil, která byla založena v roce 1866 s cílem pomáhat sirotkům a připravovat je na budoucí povolání, zatímco dnes je zaměřena spíše na sociálně slabé rodiny a pomoc s výchovou a začleněním jejich dětí do společnosti. Novogotická kaple, která nadaci patří, byla postavena v roce 1925 a je zasvěcena svaté Terezii z Lisieux – šlo o první svatostánek, zasvěcený této novodobé francouzské světici po její kanonizaci v roce 1925. Kaple má velký počet krásných vitrážových oken a v interiéru mozaikovou výzdobu.

Další cesta nás povede stále ještě po rue Jean de la Fontaine, ze které odbočíme doleva na rue George Sand, po níž se dostaneme na křižovatku u metra Église d´Auteuil. Křižovatce dominuje vysoká věž kostela Notre-Dame d´Auteuil. Byl postavený v letech 1877 až 1892 na místě dřívějšího kostela, pocházejícího z 11. století. Architekt Vaudremer navrhl úzkou vysokou stavbu v románsko-byzantském stylu s padesát metrů vysokou věží, zakončenou protáhlou kupolí s kolonádou a lucernou, podobnou menším věžím na bazilice Sacré-Coeur, která vyrůstala ve stejné době. Kolem původního kostela se na místě dnešního náměstí dřív rozkládal hřbitov.

Právě v tomto kostele nechávala Edith Piaf sloužit mši za svého milence, boxera Marcela Cerdana, vždy v den výročí jeho tragické smrti 12. října 1949, a to pravidelně až do své smrti v roce 1963 (i když se sama osobně mše většinou neúčastnila). Nedaleko kostela spolu bydleli v čísle 7 ulice Leconte-de-Lisle, ještě předtím, než se v červnu 1949 přestěhovali do domu v Boulogne-Billancourt.

Na náměstí před kostelem stojí několik zajímavých domů – například budova lycea, přebudovaná z původního zámku Ternaux ze 17. století. Hezká je i boční slepá ulička za lyceem nebo řada starých nízkých domů s dřevěnými vyřezávanými výklady obchodů, kavárničky a restaurace, mířící po rue d´Auteuil směrem od kostela.

V okolí kostela v Auteuil dnešní procházka končí, i když to není ani zdaleka konec všech zajímavostí v této nejjižnější čtvrti 16. obvodu. Teoreticky by se odtud dalo odjet metrem – ovšem jen v případě, pokud nebudete mířit do centra, protože tam se odtud nedostanete. Metro Église d´Auteuil odtud vede jen směrem od centra – linka 10 se totiž v těchto místech dělí dvě trati. Je proto nutné dojít až na stanici Michel-Ange Molitor, odkud už může cesta do centra Paříže pokračovat bez problému. Dostanete se k ní po rue d´Auteuil a pokud nepospícháte, je to příjemná cesta hezkou starou ulicí – a při troše štěstí na ní můžete narazit i na bleší trh.

Nakonec jako obvykle plánek cesty, která má tentokrát něco málo přes čtyři kilometry.

Sedmnáctka vytváří na severozápadní straně Paříže dlouhý pruh zástavby, který na svém jižním konci dosahuje podél avenue de la Grande Armée až k Vítěznému oblouku na jedné straně a k Bouloňskému lesu na druhé straně, zatímco severní konec kopíruje okružní dálnici a vede až k Porte Saint-Ouen, do míst, kde jsem minule ukončila procházku 18. obvodem. Uprostřed tohoto pruhu vybočuje trojúhelníkový výběžek, který se dotýká place de Clichy, velkého a rušného náměstí, na kterém se stýkají čtyři městské obvody – kromě sedmnáctky je to na jihu 8. obvod, na jihovýchodě 9. obvod a na severu 18. obvod.

Jako všechny ostatní obvody, i sedmnáctka se skládá ze čtyř čtvrtí – směrem od jihu je to čtvrť Ternes, dále Plaine-de-Monceau, Batignolles a Épinettes. Ve stejném pořadí postupuje i společenská prestiž obvodu – od nóbl ulic v sousedství place de l´Étoile a přes pěkné měšťanské domy u parku Monceau se dostaneme do lidového a průmyslového Batignolles, roztrženého na dvě části mohutným železničním koridorem, vedoucím k nádraží Saint-Lazare, a poté do původních dělnických uliček čtvrti Épinettes. Ty už jsme v minulosti viděli TADY, proto se dnes zaměříme na moje oblíbené Batignolles a nakonec trochu i na Plaine-de-Monceau.

Náměstí place de Clichy, kde dnešní procházka začíná, bylo v této podobě vytvořeno až v polovině šedesátých let 19. století po zboření městské celní brány, která v těchto místech uzavírala tehdejší hradby a zabraňovala volnému dovozu zboží do města.

Uprostřed náměstí se tyčí vysoký pomník z roku 1869. Připomíná obranu Paříže v roce 1814, kdy zde maršál Moncey bránil město s hrstkou dobrovolníků a studentů před ruskými a pruskými vojsky, které město obléhaly s úmyslem využít zhroucení napoleonského režimu a město dobýt. S mnoha oběťmi na francouzské straně se podařilo město ubránit až do podpisu příměří v březnu 1814.

Place de Clichy je přetnuto širokým bulvárem, který se ve své horní polovině nad náměstím jmenuje boulevard de Clichy, zatímco v té spodní, která míří směrem k centru, boulevard des Batignolles. Pokud byste sem přišli v sobotu dopoledne, najdete mezi place de Clichy a metrem Rome pestrý a bohatý trh.

Kromě obou hlavních bulvárů míří z place de Clichy do všem stran i několik užších ulic. My se vydáme po rue Biot, plné restaurací, kaváren, hotýlků a zábavních podniků.

Po levé straně ulice hned na jejím kraji najdeme zeď divadla L´Européen a zároveň i umělecké školy Hourdé. Na zdi se svými díly podepsalo několik významných (a tím myslím opravdu dnes už slavných) street-artistů, těch z první generace, která začala působit už v 80. letech. Mezi nimi je tu zastoupen i Jef Aérosol, o jehož současné velké výstavě jsem psala zrovna nedávno.

Z rue Biot odbočíme kolem hezké rohové pekárny do rue des Dames, ulice s dlouhou historií, která své jméno získala podle toho, že bývala starodávnou cestou, vedoucí z Monceau k ženskému benediktinskému opatství na Montmartru. Pod toto opatství, ze kterého dnes zbyl na Montmartru jen kostel Saint-Pierre, tato část města v dávné minulosti patřila. Dnes je rue des Dames rušná přehlídka kaváren, restaurací, hotelů a nočních podniků.

Pokud bychom po šli po rue des Dames stále rovně, dostali bychom se brzy k moderní budově radnice 17. obvodu. My však ještě předtím odbočíme vpravo do některé z kolmých ulic, které nás povedou dál od centra. Na výběr máme čtyři ulice – rue des Batignolles, rue Truffaut, rue Nollet a rue Lemercier. Kteroukoliv z nich půjdete, nemůžete šlápnout vedle, všechny jsou půvabné, lemované historickými domy a nechybí v nich starodávné pestré výkladce kaváren a obchodů. Možná dokonce stojí za to se v nich trochu ztratit a postupně si je projít všechny. Můžete přitom narazit i na zajímavé pamětní desky.

Na křižovatce rue Truffaut a rue La Condamine

Pokud jde o pamětní desky, ty připomínají Paula Verlaina, jehož život je s Batignolles pevně spjatý. Rozervaný básník se zde narodil a mezi lety 1859 až 1870 tu bydlel na několika adresách – postupně v rue Truffaut, rue Nollet, rue Lemercier a rue Lécluse a poté v dnes už neexistujícím hotelu v rue Biot. Pamětní desky najdete jen na dvou z těchto bydlišť, a to v rue Nollet a rue Lécluse. Paul Verlaine sice zemřel v Latinské čtvrti v rue Descartes (i tam najdete pamětní desku), ale do Batignolles se vrátil i po smrti – je pohřben na batignolleském hřbitově na čestném místě poblíž vchodu.

Pamětní desky na adrese 10 rue Nollet a 26 rue Lécluse. Dole Paul Verlain zamlada a jeho hrob na cimetière des Batignoles, v podstatě jen pár desítek metrů od hrobu Toyen.

Ještě jednu pamětní desku vám ukážu. Tolik let jsem se na ni chystala podívat, ale udělala jsem to až nedávno. Nenajdete ji totiž přímo na ulici, ale v úzké, uzavřené a z ulice téměř neviditelné uličce Cité Lemercier, do které se vchází domem číslo 28 v rue Lemercier. Když se vám podaří překonat digikód v neprodyšně uzavřené bráně (nejlepší je počkat, až bude někdo vcházet nebo vycházet, mně to trvalo asi tři minuty), ocitnete se v tomto zelení zarostlém ráji.

Na jednom z domů je připevněná malá mosazná tabulka. Připomíná, že tady, v čísle 11, kde dřív stával malý hotýlek s názvem Chalet, později zbořený a nahrazený novou historizující budovou, bydlel zpěvák Jacques Brel. Pronajal si zde pokoj v srpnu 1958, když přijel poprvé z Bruselu do Paříže, a žil v něm několik let – údajně zde složil i svoji možná nejslavnější píseň Ne me quitte pas. Přestože se později, když se mu podařilo prosadit, z hotelu odstěhoval, ten malý pokoj si z nostalgie platil i nadále, až do svého odjezdu na Markézské ostrovy v polovině 70. let.

Cité Lemercier není jediným zeleným zázrakem v rušné čtvrti. Podobných uliček a dvorů je tady víc a určitě na některé sami narazíte. Ta, která se zdá nejnepřístupnější, se jmenuje Square Nicolaÿ. Má dva vchody – jeden z čísla 77 bis v rue Legendre, druhý z čísla 16 rue des Moines. Má ale taky obrovskou ceduli se zákazem vstupu veřejnsoti, takže jsem si řekla, ať si to nechají a ani jsem se tam nepokusila dostat. Zatím. Dovnitř se však dá podívat aspoň přes mříže.

Ať už jste se do hloubi čtvrti Batignolles vydali kteroukoliv ulicí, skončit byste měli na konci rue des Batignolles na malém náměstí place du Docteur Félix Lobligeois před kostelem Panny Marie z Batignolles. Má podobu řeckého chrámu a nad jeho vchodem je umístěný trojúhelníkový fronton, nesený čtyřmi dórskými sloupy. Je to jeden z mála kostelů v Paříži, který nemá zvonici.

 Jednoduchá stavba pochází z 20. let 19. století, následně byla dvakrát rozšířená o boční kaple, protože původní chrám v rychle se rozvíjející čtvrti už nestačil náporu věřících. Podle legendy byl kostel zasvěcený Panně Marii proto, že během prací jeden z dělníků vykopal ze země náhodně její sošku, pravděpodobnější je ale druhé vysvětlení, že si to tak přála mecenáška vévodkyně z Angoulêmu, která se svým manželem poskytla na stavbu prostředky.

Na náměstí před kostelem a na pěší zóně po jeho levé straně samozřejmě nechybí kavárny, to bychom jinak nesměli být v Paříži. Mám to tady moc ráda a kdykoliv jsem někde v okolí, vždycky si přes náměstí a přilehlý park aspoň projdu.

Hned za kostelem začíná park Square des Batignolles. Je to jeden z historických parků, založených baronem Haussmannem v rámci proměny Paříže v polovině 19. století. Na přímou žádost Napoleona III. zde vytvořil anglický park, který byl později, před koncem 19. století, ještě rozšířen. Park neblaze proslul v době Pařížské komuny – během tak zvaného krvavého týdne, kterým poslední květnový týden roku 1871 končilo povstání komunardů, zde došlo k prudkým bojům, v nichž bylo mnoho komunardů zastřeleno. Pohřbeni byli ve společném hrobě přímo v parku pod hudebním pavilonem.

Park je uspořádán kolem jezera s ostrůvkem, na kterém se tyčí kamenný sloup se sochami supů. Jezírko je napájeno potůčkem, který se klikatí od vchodu do parku, kde je vytvořena malá vodní kaskáda. Nechybí zde ani dlouhé cesty, lemované věčně obsazenými lavičkami, dětské hřiště a kolotoč.

Centrální cesta parku nese jméno zpěvačky Barbary – ta se v Batignolles narodila, vyrostla v rue Brochant a později žila nějakou dobu v rue Nollet.

Když vyjdeme zadním vchodem parku do rue Cardinet, nabízí se možnost pokračovat dalším zeleným prostorem – před několika lety založeným parkem Martina Luthera Kinga, lemovaným novou moderní výstavbou, který by nás přivedl až k novému Justičnímu paláci. My se ale dobrovolně vydáme vlevo po rue Cardinet do dopravního pekla kolem nádraží u Pont Cardinet.

Nádraží bylo otevřeno v roce 1922 jako výchozí nádraží pro trať do Auteuil. Doplnilo tak dřívější nádraží okružní železnice Petite Ceinture, která tudy také procházela. Po ukončení provozu na obou obou těchto tratích dnes slouží pro vlaky linky L, které zde mají první zastávku na své cestě z nádraží Saint-Lazare a poté se větví po velké části západní periferie Paříže.

Při pohledu do kolejiště si uvědomuji, jak jsem byla naivní, když jsem před deseti lety pořizovala fotku ze stejného místa v očekávání, že nově zahajovaná revitalizace, při níž město plánovalo překrýt kolejiště a celou plochu zastavět, bude výzvou a příležitostí ke kvalitní architektuře a urbanistickému rozvoji. No… to tak trochu nevyšlo. Překrytí kolejiště se nakonec ukázalo jako příliš nákladné a nerealizovatelné, takže celý prostor i nadále rozdělují houkající vlaky. Kolem parku Martina Luthera Kinga sice nová zástavba vyrostla, ale posuďte sami, jaká je. Článek, na který vede odkaz, je z roku 2016, a od té doby se zástavba ještě více rozšířila a zahustila, zatímco park zarostl a byl protažen až k Justičnímu paláci.

Místo překrytí kolejiště byl přes ně aspoň postaven nový most a nová lávka pro pěší. U jejich ústí za nádražím Cardinet pak vyrostlo na ploše bývalého nástupiště Petite Ceinture a nádražních budov několik dalších zcela nových ulic, kterým sice vévodí dlouhá skleněná kancelářská stavba, ale jiné budovy jsou obytné a mají vcelku normální humánní rozměry.

Nový most v rue Mère-Térésa nahoře a architektonicky podařená lávka passerelle Marcelle-Henry, která v roce 2019 získala architektonickou cenu Trophées Eiffel d’architecture acier, dole. Pokud byste se opravdu vydali až sem, může se hodit, že na rohu rue de Saussure hned u lávky je nečekaně příjemné pekařství se stolečky a s čistými toaletami.

Když přejdeme od lávky přes rue de Saussure, objeví se za mostem hluboký příkop bývalé Petite Ceinture, která se tady u Pont Cardinet křížila s tratí do Auteuil. Hned na začátku boulevardu de Pereire nám kovové schodiště, vedoucí do příkopu, napovídá, že se jedná o další zpřístupněný úsek této bývalé železniční trati, po němž se dá dojít až na place Wagram. Já jsem to zatím nezkoušela, tentokrát bylo už dost pozdě večer a do liduprázdného koridoru se mi moc nechtělo, ale určitě se tam někdy vypravím a podám zprávu.

Po rue Cardinet se pak vydáme směrem k centru až ke křižovatce s avenue de Villiers. Dá se jít i jinými uličkami, třeba přes Passage Cardinet, ale toto je nejkratší cesta.

Až dorazíme do avenue de Villiers, odbočíme doleva. Hned za křižovatkou uvidíme dům číslo 43, kde sídlí muzeum, věnované malíři Jeanu-Jacquesovi Hennerovi. Malíř 19. století, dnes už málo známý, ve své době nezapadal do žádné žánrové skupiny, přestože se přátelil s impresionisty, a maloval stále po svém portréty melancholických bledých žen s rezavými vlasy, neovlivněn vývojem malby ani módními vlivy. V domě, ve kterém je dnes umístěno jeho muzeum, ovšem nikdy nebydlel, ani zde neměl ateliér, přesto zde jeho plátna a památky na jeho život zabírají všechna tři podlaží. O muzeu napíšu někdy samostatný článek – dům i malíř za návštěvu určitě stojí a pokud máte rádi romantické malby z předminulého století, bude se vám tam líbit.

Od muzea je to už jen kousek na place Général Catroux, velké obdélníkové náměstí, vytvořené v roce 1862 při Hausmannově přestavbě, které je pojmenováno po generálovi, který se jako jeden z prvních připojil v odboji ke generálu De Gaullovi.

Je rozdělené dvěma hlavními osami – avenue de Villiers a boulevardem Malesherbes – křížem krážem na čtyři samostatné travnaté plochy. V každé z nich stojí jedna socha.

Na začátku 20. století bylo náměstí nazýváno „náměstím tří Dumasů“. Nestarší a nejhonosnější sochou je zde totiž zobrazení Alexandra Dumase otce, který tady trůní v křesle na vysokém piedestalu, s perem v ruce a v županu, jak se na slavného literáta sluší. Bronzové sousoší u paty soklu představuje jako alegorie četby tři osoby, listující v knize. Za pomníkem sedí s vytaseným mečem D´Artagnan, spisovatelův nejslavnější literární hrdina, a na bronzové desce jsou vyryty názvy spisovatelových nejznámějších románů. Pomník vytvořil sochař Gustav Doré v roce 1883.

V druhém trojúhelníku se nám připomíná Alexandre Dumas syn. Pomník z bílého mramoru sem byl umístěný v roce 1906 a vytvořil ho René de Saint-Marceaux. Stejně jako jeho otec, i Dumas syn drží v ruce pero, ale od práce ho ruší kroužek mladých dívek, alegorie Bolesti, Smíření a Mládí. I tady jsou u paty pomníku vyryty názvy jeho nejznámějších děl, v čele s Dámou s kaméliemi. Alexandre Dumas syn bydlel nedaleko odtud na avenue de Villiers 98, v domě, který dnes už neexistuje.

Třetím Dumasem zde byl Dumas dědeček (1762-1807), generál a hrdina revolučních válek z přelomu 18. a 19. století, jehož bronzová socha s ohromnou puškou z roku 1912 byla za okupace v roce 1942 roztavena Němci a použita na výrobu kanónů, jako ostatně mnoho dalších pařížských soch. Na jejím místě stojí od roku 2009 monument, představující rozervané okovy otroka, jehož autorem je sochař Driss Sans-Arcidet, a který připomíná, že se generál Dumas narodil jako otrok na Haiti (mimochodem, ambasáda Haiti se nachází hned u náměstí).

I z tohoto důvodu je dnes náměstí pojímáno jako místo, zasvěcené boji proti otroctví. V září 2020 byla do blízkosti pout umístěna socha mulatky Solitude, která se stala symbolem boje proti otroctví na ostrově Guadeloupe. Patřila mezi otroky, kteří se v květnu 1802 vzbouřili proti příchodu Napoleonových vojáků na ostrov, kde měli znovu zavést otroctví, zrušené osm let předtím. Povstání otroků, vedené dokonce dvěma francouzskými důstojníky, bylo po několika dnech potlačeno a vzbouřenci, včetně těhotné Solitude, byli zatčeni a odsouzeni k smrti. Solitude byla popravena v listopadu 1802, den poté, co porodila své dítě. Socha v ruce drží proklamaci Louise Delgrèse, jednoho z francouzských vůdců povstání, proti znovuzavedení otroctví.

Poslední sochou na náměstí je herečka Sarah Bernhardt, která bydlela téměř přímo na náměstí, na rohu avenue de Villiers a blízké rue Fortuny. Její sochu v roli Phedry vytvořil sochař François Léon-Sicard v roce 1926. Socha stojí naproti vstupu do nádherného paláce Hôtel Gaillard, který připomíná renesanční zámek v Blois. Pro svoje sbírky umění si ho nechal postavit v letech 1878-1882 Émile Gaillard, člen správní rady Banque de France. V roce 1919 Banque de France palác odkoupila a zřídila v něm jednu ze svých poboček.

V roce 2011 banka svou pobočku zavřela a po sedmi letech rekonstrukce zde v roce 2019 otevřela muzeum ekonomie pod názvem Cité de l´Économie, zkráceně Citéco. Představuje vývoj a fungování ekonomiky především z pohledu finančního sektoru. Expozice a doprovodné programy jsou koncipovány především jako výukové pro školy, ale jsou natolik zajímavě pojaté, že je s čistým svědomím mohu doporučit. Byla jsem se tam podívat letos v květnu v rámci Muzejní noci a potvrzuji, že i kdyby vás nezajímala expozice, ta budova je prostě ohromující. Časem dojde na samostatný článek i tady na blogu.

Další budovy, postavené v podobném novorenesančním stylu jako Hôtel Gaillard, najdeme i v okolí náměstí, ať už je tak zvaný Maison de l´Europe na avenue de Villiers 28, nebo menší obytný dům na rohu rue Legendre a rue de Tocqueville. Právě tam tudy se vydáme dál, ale ještě předtím se můžeme na stejné křižovatce zastavit v kostele Saint-Charles-de-Monceau.

Novorománský kostel z roku 1897, s fasádou z let 1908-1912, je uvnitř sice poměrně tmavý a jednoduchý, ale má krásné vitráže, zobrazující události ze života Krista a také svatého Karla Boromejského.

Nedaleká rue de Lévis je posledním místem, které vám při tomto putování sedmnáctkou chci ukázat. Je to jedna z těch čistě obchodních ulic, plná stánků, obchodů, kaváren a restaurací. Nejčastěji byste mě tu našli na červené židli v kavárně Sauret naproti malému náměstí place de Lévis, nebo v kavárně Dôme na druhém konci ulice, přímo u metra Villiers.

Naše čtyřkilometrové putování dnes skončí u metra Villiers, odkud je to jen skok do parku Monceau. Ten však nás tady teď nebude zajímat, protože to už není sedmnáctý obvod, ale osmý.

S velkými procházkami v jednotlivých obvodech jsem začala už na původním blogu, kde jsem jich plánovala dvacet, každou v jednom z pařížských obvodů. Nakonec jsem stihla popsat jen dvě – ve dvacítce a v devatenáctce. Oba obvody představují lidové čtvrti ve východní neturistické části města a přestože je v nich spousta drobných zajímavostí, žádné významné turistické památky tam nenajdete a procházky v nich jsou proto spíš pro opravdu pokročilé. Naopak osmnáctku, kam se podíváme dnes, zná každý podle její nejznámější části – Montmartru.

Jako všechny pařížské obvody, i osmnáctka se skládá ze čtyř čtvrtí, a to Grandes Carrières, Clignancourt, Goutte d´Or a La Chapelle. V tomto pořadí jsou seřazeny vedle sebe od západu k východu mezi trasou metra dvojky na jihu a bývalými městskými branami na severu. Montmartre samostatnou čtvrť netvoří, je součástí prvních dvou.

Vymýšlet procházku po Montmartru asi není nutné – všichni to tam znáte, všechny turistické knihy jsou plné podrobných informací a navíc TADY v minulosti taková procházka už jednou byla. Z pekla hromadné turistiky na Montmartru se proto podíváme více na sever, na to, co se dá najít až za kopcem, kam už turisté běžně nepřijdou. Vyrazit můžeme z náměstí, které jsme viděli nedávno v posledním článku o vile Radet – z place Dalida, kde má každý pocit, že si musí sáhnout na poprsí bysty nešťastné zpěvačky a kde můžete často narazit na malíře, kteří se jako mnoho dalších před nimi pokoušejí zachytit atmosféru slavného kopce.

V této části Montmartru, které se říkávalo „le maquis“, se ještě na přelomu 19. a 20. století rozprostírala nelegální nouzová čtvrť s ubohými baráčky, které si tady chudina postavila v zanedbaném a křovím zarostlém terénu z různých materiálů, které se jí podařilo sehnat. V místech dnešního Dalidina náměstí tehdy bývalo napajedlo, kam večer lidé vodili dobytek. Filmový režisér Jean Renoir, který v těchto místech vyrostl a v životopisu svého slavného otce tuto část Montmartru popisuje, uvádí, že od napajedla vedl dolů jen prudký neupravený svah, kde se dalo dešti klouzat blátem. To ovšem už dávno není pravda a místo bláta tu dnes za bystou najdeme honosné schodiště.

Pod schodištěm leží malé náměstí square Joël Le Tac s parčíkem, ve kterém stojí sousoší objímající se dvojice. Bronzová deska z roku 1936 připomíná, že se jedná o památník sochaře, malíře a litografa Théophila Steinleina. Přestože byl původem Švýcar, žil na Montmartru celý svůj dospělý život a je pohřben na nedalekém hřbitově Saint-Vincent. Jeho jméno dnes už málokomu něco řekne, ale jeho nejznámější dílo, plakát pro slavný kabaret, znají všichni.

Ještě o ulici níž leží pod kavárnou Chez Ginette stanice metra Lamarck-Caulaincourt se vchodem zahloubeným do svahu a se spoustou dalších kaváren a bister kolem. My metro mineme a po dalších schodech u kavárny Le Refuge se vydáme ještě níž, až na malé náměstí place Robert Verdier.

Z náměstí ve tvaru hvězdice vychází do všech stran sedm ulic, na jejichž rozích jsou kavárny, bistra nebo pekárny. My si tady zvolíme rue Marcadet, kde zhruba v polovině ulice uvidíme podivnou bílou kovovou konstrukci. Přestože vypadá jako lešení, je to průchod do parku Square Léon Serpollet. Parčík je moc pěkný, rozprostřený na několika úrovních (pořád ještě jsme ve svahu), plný vysokých stromů a květinových záhonů, s jezírkem, zarostlým stulíky a kosatci, a s pestrobarevně natřeným hřištěm.

Na jedné straně je park lemovaný úzkou slepou uličkou impasse des Cloÿs, na druhé straně rue Achille Martinet a za ní překrásnou uličkou passage des Cloÿs. Za ní budeme pokračovat přes křižovatku s rue Damrémont po rue Ordener až k velké cihlové budově po levé straně ulice.

Rue Achille Martinet

Cihlová budova v čísle 189 v rue Ordener má na fasádě ve výšce mezi ornamenty, vyskládanými nad třemi art-déco vstupními portály, nápis Montmartre aux Artistes. Je to umělecká rezidence, spravovaná městem. Nájemní byty s ateliéry neslouží ke krátkodobým pobytům umělců, ale k trvalému bydlení.

Komplex původně začala stavět v roce 1924 společnost na podporu umělců, které od začátku 20. století, kdy Montmartre přišel do módy, vyháněla z jejich ateliérů drahota. Mohli si proto pořídit akcie společnosti, která jim nabízela nejen podíl, ale hlavně ateliér a bydlení. Radnice čtvrti Grandes-Carrières sice projekt finančně podpořila, přesto však nakonec byl nad síly původní společnosti, která zkrachovala, a i když umělci svoje nedokončené ateliéry dostali, bydlet se v nich ještě nedalo. Celý projekt nakonec v roce 1936 převzala a dokončila pařížská radnice.

Celý areál je obrovský, údajně největší svého druhu v Evropě. Kromě budovy, kterou vidíme z ulice, za ní stojí ještě další dva bloky. Dovnitř se sice běžně jít nedá, proto dnes jen pohled přes vstupní dveře do vestibulu, ale umělci zde ve svých ateliérech často pořádají výstavy, na které má přístup i veřejnost, takže šance podívat se tam existuje. Dole najdete video se záběry do jednotlivých ateliérů, bytů a společných prostor.

Naproti rezidenci Montmartre aux Artistes leží dvě kolmé uličky. Kromě hezké pekárny je tu spousta dalších malých krámků a pokud byste přišli ve středu nebo v sobotu dopoledne, najdete tady na chodnících trh. Symbolicky se vydáme po rue du Marché Ordener až do rue Championnet, kde stojí kostel Sainte-Geneviève-des-Grandes-Carrières, strohý zvenku i v interiéru.

Od kostela se vrátíme zpět a v bloku mezi rue Ordener, rue Damrémont, rue du Ruisseau a rue Championnet, kde se kříží původní stará zástavba z 19. století s honosnými činžáky z 20. a 30. let 20. století, si prohlédneme několik hezkých uliček s nízkými domky, dřevěnými okenicemi, zelení na zápraží a neturistickou atmosférou.

Villa Damrémont je příkladem novější zástavby z 30. let minulého století, je krátká a nic moc v ní vlastně není. Jen na jejím příkladu chci ukázat, jak řešila pařížská radnice problém s povinnými odstupy při covidu – restaurace a kavárny si totiž mohly zabrat pro rozšíření zahrádky i parkovací místa na ulici před podnikem. Nejdřív hospodští do silnice vystrčili jen stolečky a židle, ale hned nato začali budovat zábrany, často z prken, latí nebo dokonce palet. Málokdy to vypadá pěkně, ale nikdo to moc neřeší a zdá se, že se z improvizace postupně stává trvalá záležitost.

Z impasse Robert je to jen skok na roh rue Championnet k bistru La Renaissance, o kterém jsem tady psala asi před rokem. Nenechte si jeho interiér ujít, a to nejen pro jeho filmovou minulost, ale hlavně proto, že je původní, krásný a originální. Je to také dobrá příležitost, jak se podívat dovnitř, protože bistro je tak vzdálené od centra, že nemá cenu chodit sem kvůli němu schválně.

Kousek za bistrem pak narazíme na trať Petite Ceinture, okružní železnice, která tady vedla v těžko přístupném hlubokém kaňonu a není proto (zatím) zpřístupněná. Na trať byste se dostali až o dalšího půl kilometru východněji u Porte de Clignancourt, kde leží tak zvaná Recyclerie, jedna z nejbizarnějších věcí, které jsem v Paříži viděla, ale tu si necháme až na jindy.

V místech, kde jsme skončili, a tedy na křižovatce rue du Poteau a rue Belliard, se charakter tratě Petite Ceinture mění – za mostem, kde dříve vlak vjížděl do tunelu, se trať už nevynořila a zůstala pod zemí. Nad ní vede prostředkem ulice široká promenáda, po které se vydáme.

Všude v okolních ulicích stávaly kdysi jen nízké chudé domečky, které po pravé straně tvořily čtvrť Moskova, ze které dnes zůstala už jen stejnojmenná ulice, znetvořená moderními domy natolik, že ani nemá cenu se do ní vydávat. Její název připomíná Moskvu a skutečně s ní má něco společného – francouzština tak nazývá řeku Moskvu a kromě toho se jako bataille de Moskova označuje Napoleonova bitva, která se odehrála nedaleko Moskvy a které my říkáme bitva u Borodina.

Ets Gallardo

Za povšimnutí stojí pár staveb, které přežily četné asanace – po pravé straně je to nádherný výkladec firmy Ets Gallardo nebo hned vedle ležící ulička impasse de Talus, po levé straně pak budova školy nebo sídlo baptistické církve.

Impasse de Talus

Když ještě popojdeme, před křižovatkou rue Leibniz s rue Vauvenargue odbočuje doprava hezká venkovská ulička passage Charles Albert a o kousek dál i ulička villa Vauvenargue, které nám tak trochu navodí představu, jak to tady všude mohlo kdysi vypadat.

Passage Charles Albert

Těsně před křižovatkou s avenue de Saint-Ouen se ještě podíváme na dvě stavby. Vpravo, hned za villou Vauvenargue, je to číslo 84 v rue Leibniz, se svou zajímavou pestrou keramickou fasádou.

Za tratí přímo naproti pak stojí na malém trojúhelníkovém pozemku v rue Belliard 185 jeden z architektonicky cenných domů, nazývaný podle svého majitele, stavitele a architekta „dům Deneux“. Patřil k prvním stavbám, které zde při urbanizaci této čtvrti vyrostly v letech 1911-1913. Dům má konstrukci z armovaného betonu, vyzděnou cihlami. Celá fasáda je pokrytá keramickým obkladem, který z dálky připomíná maurské vzory. V přízemí pak vidíme stejný šachovnicový vzor, jako u předchozího domu na protější straně ulice. Nad vstupními dveřmi je umístěn keramický reliéf s vyobrazením samotného architekta s jeho pracovními nástroji – kružítkem a pravítkem.

Majitel bydlel v posledních dvou patrech se střešní terasou, ostatní byty byly nájemní.

Na této křižovatce se také vynořuje z tunelu železniční trať, ale jen proto, že tady kdysi bývalo nádraží. Schody na nástupiště jsou sice tak zarostlé, že nejsou ani vidět, ale původní nádražní budova, rozkročená nad kolejištěm, žije. Pamatuji si, že když jsem tu byla poprvé, byla budova zavřená, měla zatlučené dveře a hrozil jí zánik, ale před pár lety se dočkala částečné opravy a proměnila se na takzvaný Hasard Ludique, kulturní centrum, které organizuje koncerty a další kulturní akce, a na druhé straně i různé workshopy nebo kurzy. Nechybí samozřejmě ani kavárna s venkovní terasou, obrácenou do avenue de Saint-Ouen.

Došli jsme na konec 18. obvodu a naše putování tady bude končit. Za křižovatkou už začíná sedmnáctka, kam se vypravíme zase někdy jindy.

Trasa dnešní procházky:

Součástí nového zařízení náměstí je i kruhová fontána ve tvaru labyrintu od maďarsko-francouzské sochařky Marty Pan. Nikdy jsem ji neviděla fungovat, takže ani nedokážu popsat, kudy a kam vlastně ta voda teče. Snad se někdy dočkáme opravy.

Když přijdete na náměstí v úterý, v pátek nebo v neděli dopoledne, najdete zde trh. Nikdy jsem na něm nefotila a když jsem to tentokrát chtěla udělat, přišla jsem, jak vidíte, pozdě.

Naštěstí ne všechny staré objekty na náměstí byly zbořeny. V jeho jižní části najdeme takzvaný Regard de la Lanterne, vodovodní domek, který byl součástí vodovodního systému, který přiváděl vodu z vrcholku Belleville a dalších vzdálenějších čtvrtí do centra, především do převorství Saint-Martin-des-Champs (od Francouzské revoluce Conservatoire des Arts et des Métiers s dnešním stejnojmenným muzeem). Jak jsme viděli v případě medicejského akvaduktu ve 14. obvodu, i tady bylo vodovodní potrubí, místy pocházející už ze 13. století, lemováno řadou kamenných domků, které sloužily k jeho údržbě. Bylo jich čtyřicet, do dnešních dnů se jich však zachovalo jen několik (jsou často pohřbené v základech domů nebo leží v soukromých dvorech či zahradách). Dva z nich jsme viděli už TADY, na ty další, ležící za hranicemi Paříže, taky někdy dojde.

Západní strana náměstí připomíná rok 1935, kdy zde byl typický secesní vstup do metra nahrazen kioskem ve stylu Art-déco. Ve stejném roce a ve stejném stylu byly hned naproti, na rohu rue des Fêtes a rue Petitot, postaveny veřejné lázně, které nabízely sprchy zdarma. Lázně fungují dodnes

Přes rue des Pyrenées se dostaneme na křižovatku s rue des Haies. I tady najdeme kromě krásné rohové policejní stanice řady nízkých původních domů a zrekonstruovaných starých dílen, ve kterých dnes sídlí různé firmy.

Najdeme tady také kuriozitu, jakou je sdílená zahrada umístěná na střeše moderního ekologického komplexu bytů. Pro veřejnost je otevřená v neděli odpoledne.

Další zajímavostí, kterou nikdy nevynechám, je krámek na rohu rue des Orteaux a rue des Vignoles. Kromě renovace nábytku a polstrování se majitel věnuje i prodeji starého nábytku a nejrůznějších starých bytových doplňků. Kdybych se nestyděla, nejradši bych mu ten obchůdek pokaždé ze zvědavosti celý detailně prolezla.

Naše cesta bude pokračovat po rue des Vignoles. Název nám napovídá, že má něco společného s vinicemi, a je to tak, Charonne bývalo vinařské městečko a tudy, kudy se dnes procházíme, vedly dřív mezi vinicemi jen úzké stezky. Rue des Vignoles je pozůstatkem jedné z nich a přestože hned její začátek dostal někdy v 80. letech pecku v podobě vysokého paneláku, který nahradil kus staré zástavby, zbytek ulice se vine v původní venkovské trase. Je tady klid a ticho, až by jeden řekl, že tady chcíp pes.

(Nechcíp, jen se vyhřívá na slunci.)

Z rue des Vignoles vybíhají četné uzounké kolmé uličky. Některé z nich jsou slepé, jiné se v hloubi vnitrobloku proplétají a spojují. Vtipnou kuriozitou je passage Dieu a impasse Satan, Boží a Satanova ulička, které se na svých koncích setkávají. Bohužel některé z těchto uliček byly při rekonstrukci před pár lety pobořeny, ať už celkově nebo částečně, a na jejich místě byly postaveny nové, naštěstí respektující starou strukturu uliční sítě i vzhled.