Dnes je 14. července, kdy celá Francie slaví státní svátek. V Paříži se na Champs Elysées konala vojenská přehlídka a večer se kolem Eifelky a na břehu Seiny tísnily tisíce lidí, aby se podívaly nejdříve na koncert a poté na půlhodinový ohňostroj z Trocadera.
V Paříži jsem 14. července byla jen jednou, před pěti lety, a bohužel z oslav nemám žádné fotografie – ohromné vedro a nechuť tlačit se v upoceném davu nás ze Champs Elysées vyhnaly ještě před začátkem přehlídky.
Pokud ale máte pocit, že to bez přehlídky rozhodně není ono, můžete se na tu dnešní podívat tady:
Francouzská revoluce vypukla 14. července 1789 útokem na Bastilu, vězení, které bylo pro chudý lid symbolem zpupnosti a nespravedlnosti královské vlády. Lidé se k ní vydali na začátku svého povstání, protože věřili, že v ní najdou střelný prach pro svůj boj proti pánům.
Ohromná pevnost, skládající se z osmi 24 metrů vysokých věží, spojených mohutným zdivem, byla postavená v letech 1370 – 1382 jako součást pařížského opevnění, jehož úkolem byla ochrana města a především nedalekého paláce Saint-Pol, v němž měl v době stavby sídlo tehdejší král Karel V. Byla obehnána 25 metrů širokým a 8 metrů hlubokým příkopem a rozlehlým bastionem. Vězením se stala až za vlády Ludvíka XI. a hostila nejen zločince, ale i mnoho šlechticů, spravedlivě či nespravedlivě odsouzených. V jejích zdech žil například i slavný muž se železnou maskou, jehož osud popsal ve své knize Alexandre Dumas.
Poté, co lid Bastilu dobyl, byla pevnost srovnána se zemí a mohutné kameny byly částečně rozprodány do všech koutů Francie a částečně rozebrány lidmi, kteří je často používali ke stavbě domů. Na jejím místě bylo později Napoleonem I. vytvořeno náměstí. Do jeho středu byl v roce 1840 umístěn tzv. Červencový sloup, 50,5 m vysoký bronzový sloup se zlatým Duchem svobody na vrcholku, na památku povstání z 27. až 29. července roku 1830, které vedlo k pádu absolutistické monarchie krále Karla X. a nastolení konstituční monarchie Ludvíka-Filipa I.
Přímo na náměstí směrem k Rue Saint-Antoine a Boulevardu Henri IV. je v dláždění odlišným typem dlažby vyznačeno umístění a tvar pevnosti. V těchto místech je také na zdi jednoho z domů umístěna pamětní deska s nákresem Bastily.
V podzemí pod náměstím na nástupišti linky metra č. 5 je dnes vidět kousek zachované zdi Bastily.
Jen o něco dál, téměř na břehu Seiny na malém náměstí Place Henri Galli, najdeme další zbytky pevnosti. Jsou to kameny ze základů jedné z věží, které byly objeveny v zemi při budování metra v roce 1899.
Při příležitosti oslav 200. výročí pádu Bastily v roce 1989 byla na náměstí dokončena moderní stavba Opery Bastille. Můžete v ní navštívit různá představení – například na této fotografii nás plakát zve na Janáčkovu Lišku Bystroušku.
„Pokračoval na jih, dokud nenašel to, co hledal: slavný královský oblouk – třpytící se horu leštěného černého mramoru. Přišel blíž a pozorně se podíval pod nohy. Během několika vteřin spatřil to, o čem věděl, že tady v Rue Richelieu je – několik bronzových medailonů, zapuštěných v dokonalé přímce do země. Každá destička měla dvanáct centimetrů v průměru a byla v ní vyryta dvě písmena – N a S.
Nord. Sud.
Sever. Jih.
Otočil se na jih a očima protáhl přímku naznačenou destičkami. Pak tímto směrem vyrazil a neustále sledoval chodník, po kterém kráčel. Když se dostal na roh Comédie Française, našel další medailon. Ano!
Před mnoha lety se Langdon dozvěděl, že pařížské ulice jsou ozdobeny celkem 135 bronzovými značkami, zapuštěnými do chodníků, náměstí a ulic – přesně ve směru severojižní osy. Jednou tuto pomyslnou čáru sledoval od Sacré Coeur na jih přes Seinu a konečně ke staré pařížské astronomické observatoři. Tam také přišel na význam této posvátné cesty, kterou absolvoval.
Původní nultý poledník.
Dávná pařížská Rose-line, Růžová linie.“
Dan Brown, Šifra Mistra Leonarda
Knihy Dana Browna jsou plné fikcí, občas se v nich ale nějaká skutečnost objeví. Například bronzové medailony v Paříži opravdu najdete, přestože i tady si Brown pohrál s realitou – linie neprochází přes Sacré Coeur a v Rue Richelieu není medailonů „několik“, ale jeden jediný. I v dalších odstavcích knihy se Brown dopouští dalších nepřesností v umístění medailonů, které byly při pozdější filmové adaptaci knihy kvůli zachování děje skutečně umístěny i tam, kde o nich mluví Brown – hlavně do blízkosti převrácené pyramidy, kudy normálně linie nevede.
Medailon u vchodu do Královského paláce na Place Colette
Medailony nasázel do pařížské dlažby holandský umělec Jan Dibbets v roce 1994 a vytvořil tak dílo s názvem Pocta Aragovi. Francouzský vědec a politik François Arago žil v letech 1876 – 1853 a zabýval se mnoha vědními obory – od matematiky a ekonomie až po astronomii a fyziku. Poslední roky svého života strávil jako poslanec francouzského parlamentu se silně republikánským zaměřením a prosadil například zákon o zrušení otroctví ve francouzských zámořských koloniích.
François Arago
Kolik medailonů z původních 135 podél linie dnes skutečně zbylo, se přesně neví. Na některých místech byly zničeny, jinde ukradeny a někde zakryty novou vozovkou nebo chodníkem. Najdeme je ovšem i na těch nejméně očekávaných místech – třeba uvnitř Louvru, jak v křídle Richelieu (v sále francouzského sochařství a před eskalátorem), tak i v křídle Denon (sál římských památek, na chodbě a u eskalátoru).
Linie, kterou medailony sledují, vede ze severu od Porte Montmartre, až na jih do Univerzitního města, a vyznačuje pařížský poledník, který byl definován už v roce 1667 a platil až do roku 1884, kdy byl oficiálně uznán Greenwichský poledník (a Angličané se výměnou za to zavázali, že přijmou metrický systém). Francouzi si nicméně i přesto ponechali dva obelisky, které „starý“ poledník vyznačovaly na severu i na jihu města. Obelisk na severu dnes už neuvidíme, údajně stále existuje, ale je skrytý v soukromé zahradě na Montmartru pod Moulin de la Galette, zatímco ten na jihu můžeme najít v parku Montsouris, jen kousek od plotu, oddělujícího park od Boulevardu Jourdan.
Zajímavé je, jak jsou všude, vždy a za všech okolností mazána jména nepohodlných osob. Na tomto sloupu bylo pečlivě odstraněno jméno Napoleona, v době jehož vlády byl obelisk postaven. Zůstal jen prázdný vytesaný obdélník.
Pokud byste si chtěli zahrát bojovou hru a hledat medailony po celé devět kilometrů dlouhé trase, podrobné informace ve francouzštině a seznam míst, kde jsou umístěny, najdete TADY. Upřímně řečeno, v místech, kde vím, že by mohly být, chodím také se sklopenou hlavou a vrhám se k zemi, když se něco zableskne…
