Dnešní titulek je slovní hříčka, kterou hned vysvětlím. Nejdřív se však zastavím u samotné Noci literatury, akce, která se v Paříži konala včera večer ve svém už 5. ročníku.

 

 

Sympatické je, že už v upoutávce pařížští organizátoři připomínají, že koncept celé akce přejali z Prahy, kde se koná už od roku 2006 (letos to bylo 10. května). Stejně jako v Praze, i v Paříži se Noc literatury odehrává pokaždé v jiné čtvrti. Letos zde padla volba na 20. obvod, který zahrnuje lidové a částečně umělecké čtvrti Belleville a Ménilmontat, kde se na dvaceti různých místech odehrávalo veřejné čtení zahraničních knih, jehož se účastnili buď přímo autoři, nebo překladatelé či umělci, kteří literární dílo zprostředkovávali.

 

 

Když se vrátím k vysvětlení titulku, na čtení, které jsem si vybrala, nás rozhodně nebylo jen pět. Jen jsem chtěla naznačit, že v sídle nakladatelství Édition de la Différence v rue Ramponeau se četl Karel Poláček.

 

 

Kniha Bylo nás pět totiž před měsícem vyšla ve francouzštině v překladu Martina Daneše, a právě on byl tím, kdo na tomto veřejném čtení přečetl tři úryvky z knihy. Četl je skvěle, vžíval se do jednotlivých postav, měnil hlas a intonaci a jeho interpretace tak připomínala legendární namluvení knihy Františkem Filipovským. Obecenstvo se bavilo, zvlášť u úryvku o tom, jak si kluci vypůjčili dřevěnou nohu otce Zilvara z chudobince, a v diskuzi se potom na Poláčka a jeho knihy dost vyptávalo.

 

 

Díla, která jsou na Noci literatury představována, jsou výhradně zahraniční a jsou vybírána kulturními centry jednotlivých zemí. Na akci tak spolupracovalo i České centrum v Paříži.

 

Cestou domů jsem ještě narychlo stihla čtení íránského básníka Rezy Afchara Nadériho ve stejné ulici jen o pár domů výš a mrzí mě, že jsem si nevyhradila víc času na další autory; minimálně na slovenského spisovatele Pavola Rankova bych se byla podívala ráda. Některá čtení se zase konala na zajímavých místech, která by taky stála za to. Tak třeba příště.

 

Vánoční trhy přitahují do centra města davy Pařížanů i turistů, kteří se sem před Vánoci sjíždějí (přitahují ovšem taky místní i zahraniční kapsáře, ale to už je jiná kapitola). Stovky stánků v celém městě se doslova prohýbají pod jídlem – kromě toho, které si tady můžete koupit do ruky a na místě sníst, si můžete nakoupit i různé regionální lahůdky na vánoční stůl. Do Paříže se sjíždějí farmáři a nabízejí svoje výrobky, ať už to jsou různé sladkosti, perník, klobásky, šunky, sýry, vína, cider nebo foie gras, které je tradiční vánoční pochoutkou.

Patří to k tradici, projít se kolem zářivě nasvícených stánků, koupit si kornout pečených kaštanů, svařák a něco dobrého sladkého, co vám zalepí pusu i ruce. Z toho posledního hlediska jsou zde oblíbená tzv. pomme d´amour, jablka lásky, což je na tyčce napíchnuté jablko, obalené v červeném karamelu. Jak asi člověk vypadá, když takové jablko okusuje na uilci, si dokážete představit. Místo našich všudypřítomných trdelníků tady pro změnu prodávají „chichi“ – smažené krucánky z koblihového těsta, slané a sladké palačinky, turecký med a spoustu dalších pochoutek.

Samozřejmě ani tady nechybí stánky s cetkami, šálami a šátky, bižuterií, různými suvenýry, řemeslně vyráběnými mýdly, marmeládami, sušenými bylinkami a kdo ví, čím vším ještě. 

Ten nejznámější pařížský vánoční trh se tradičně koná v dolní části Champs Elysées. Je ovšem také nejturističtější a nejkomerčnější – kromě všeho, co přikazuje tradice, tady najdete i malé kluziště, kolotoče a skluzavky pro děti a spoustu dalších věcí, které často nemají s Vánocemi nic společného.

Na ty ostatní, včetně doby jejich trvání, se podíváme dole. 

Champs Elysées – do 8. ledna 2017 

Můj oblíbený u kostela Saint-Germain des Prés, boulevard Saint-Germain. Do 31. prosince 2016.

Monparnasse. Přímo před nádražím a pod montparnasským věžákem. Do 31. prosince 2016.

 

 

Notre-Dame. V parku square Viviani. Do 25. prosince 2016.

Pod Eiffelovkou, quai Branly. Do 3. ledna 2017.

Place Saint-Sulpice. Do 24. prosince 2016.

Montmartre, u metra Abbesses. Do 3. ledna 2017.

 

Největším vánočním trhem v celém pařížském kraji je ten, který se koná v La Défense na prostranství před Grande Arche. Fotky nemám, nikdy jsem tam nebyla.

Hezký alsaský trh najdete před nádražím Gare de l´Est (do 16. prosince 2016) nebo před Gare Saint-Lazare (do 31. prosince 2016). Další zajímavý trh se koná na place d´Italie (do 31. prosince 2016).

Pro děti by měl být přitažlivý ten, který se koná na okraji Boulogneského lesa v Jardin d´Acclimatation (do 31. prosince 2016).

A nakonec letošní novinkou je trh, který najdete u Invalidovny přímo před vchodem do katedrály sv. Ludvíka.

 

Na některé v menších čtvrtích jsem možná zapomněla, ale v každém případě na vánoční stánky narazíte na každém běžném tržišti nebo na obchodních pěších zónách. Někde se konají i kratší týdenní nebo jen víkendové trhy; ty nepotravinářské najdete i v různých kulturních střediscích nebo v nákupních centrech.

 

Předvánoční zábavy, včetně tradičního kluziště pod Eiffelovkou nebo před radnicí, najdete v Paříži i v této, tak trochu méně bezpečné době, pořád dost. Pařížané se nebojí a zábavu si rozhodně vzít nenechají.

 

 

Konečně! Aniž bych to předem plánovala, minulý týden se mi konečně podařilo trefit svým pařížským pobytem do prodlouženého víkendu, kdy se v Paříži koná akce pro všechno čokoholiky – slavný Salon du Chocolat, nad jehož fotkami na různých pařížských blozích jsem v minulosti už mnohokrát slinila.
Vystavují tady ti nejslavnější francouzští a zahraniční výrobci čokolády, ale také cukráři nebo pekaři. Něco takového jsem si nemohla nechat ujít, to musíte uznat. 

Salón se koná vždy na výstavišti u Porte de Versailles. Plán, že se tam vypravíme ve všední den dopoledne, abychom se vyhnuli davům, samozřejmě nevychází, a tak vyrážíme až poslední den, dopoledne 1. listopadu. Ve Francii je svátek a podle toho to tady vypadá.

Pohled od výstavní haly na výstaviště. Stříbřitá kupole vpravo vzadu je sportovní hala, ve které jsem loni na podzim viděla koncert Charlese Aznavoura.

V jedenáct hodin vcházíme do obrovské haly, kde na dvou patrech čeká všechno, co si jen milovníci čokolády a rychlých cukrů vůbec jen dokáží představit. Zatímco v přízemí vystavují svoje zboží dovozci kakaových bobů, kakaových a čokoládových polotovarů, kakaového prášku a vysoceprocentní čokolády (ochutnala jsem stoprocentní bez cukru a byla nečekaně dobrá), v prvním patře jsou vyrovnány řady stánků se všemi poklady, kvůli kterým sem míří půl Paříže. Nad nimi se ve výšce tyčí obrovský čokoládový King Kong.

 

 

 

Abych si nepřipadala jako buran, který se vrhá na gratis vzorky, nejdřív ze všeho si koupím a okamžitě do sebe nacpu svoji nejoblíbenější sladkost – pomerančovou kůru v čokoládě. Upřímně, těch deset deka by mi ke spokojenosti už stačilo, zvlášť když jsem před pár týdny sladké omezila, jenže to pravé tóčo teprve začíná. 

 

 

Když procházíme (a někdy se spíš protlačujeme) kolem stánků, ze všech stran se k nám natahují ruce s talířky s kousky čokolády. Zpočátku ochutnávám s nadšením, dokonce i různé druhy čokoládových bonbónů u jednoho stánku. Už o pár minut později si vybírám jen nové a neznámé věci. O dalších pár minut už odmítám všechno s vysvětlením, že už opravdu nemůžu.

 

 

Velké zastoupení tady mají Japonci. S pečlivostí sobě vlastní pěstují svůj cukrářský styl – jejich čokoládové bonbóny jsou jako malé barevné, duhové a lesklé klenoty s pro nás exotickými příchutěmi, z nichž čaj matcha je ještě tak ta nejběžnější. Někteří z nich prezentují svoje výrobky, jako by to byly skutečné šperky – mají je vystavené ve skleněných vitrínách na sametových polštářcích, přemisťují je pinzetou, kterou drží rukou v bílé rukavičce, a mluví o jejich vývoji, výrobě a konzumaci, jako by to byl poslední výkřik japonské technologie, který právě vytáhli z bankovního sejfu.

 

 

Bloudím mezi horami velkých tlustých desek čokolády nejrůznějších chutí, s úsměvem (stále ještě s úsměvem) odmítám ochutnávky, prohlížím si tisíce pralinek, čokolád v nejrůznějším balení a s těmi nejroztodivnějšími příchutěmi, bonbónů, lízátek, skleniček s čokoládovými, karamelovými a kdovíjakýmiještě pomazánkami, medem a marmeládami, a krátce se zastavuji u pultu s obřími mísami čokoládové pěny firmy Chapon, které často obdivuji i za výlohou jejich obchodu v 7. obvodu, kde jsem, kdo ví proč, ještě nikdy nic neochutnala – po krátkém váhání uznávám, že neochutnám ani dnes, protože mně pomyšlení na čokoládu a cukr už vůbec nedělá dobře. Dortíky, zákusky a macarons vypadají nádherně, ale dnes, merci, už ne. Odmítám i nabízenou kávu a horkou čokoládu a sním o kolečku tlačenky.

 

 

 

O kousek dál obdivuji, jak cukráři odsekávají kousky z ohromných bochníků tureckého medu. V této části haly začínají také předváděcí stánky – můžete se tady podívat, jak šikovný a rychlý Japonec vyrábí macarons (a na rozdíl od těch, které doma dělám já, má jeden jako druhý a všechny se mu podaří), ukážou vám, jak se tvarují croissanty, bagety, briošky a jiné tradiční francouzské i cizí pečivo, u vedlejšího stánku zase můžete pozorovat, jaká je to věda, vyrobit správně tekutou, lesklou a tmavou čokoládu, ze které budou „skořápky“ na čokoládové pralinky, a pokud máte ještě kapacitu, můžete si u vedlejší čokoládové fontánky koupit kelímek čokolády s miskou nakrájeného ovoce podle vlastní volby.

K ochutnání jsou tady i různé likéry – a pozor, v rohu se krčí několik stánků s orientálním kořením (zřejmě přicestovaly s exotickými kakaovými boby) a různými druhy soli. Chvíli se rozmýšlím nad růžovou himalájskou, ale protože podle ceny zřejmě platí, že je nad zlato, lakomec ve mně zvítězí a nekupuji ji. 

Některé akce a aktivity jsme vynechali záměrně. Hlavně to byly různé cukrářské dílny a školičky, do kterých bylo nutné se předem přihlásit, a u kterých bylo tak nacpáno, že se tam nedalo ani podívat. Vzdali jsme i malé knihkupectví, kde se za babku daly koupit nejrůznější kuchařky, a do nichž stála fronta přes půl haly.

Co jsme si ujít nenechali, byla prohlídka tradičních čokoládových šatů, ze kterých návštěvníci volili ty nejhezčí. My jsme nehlasovali, ani jsme neviděli závěrečné defilé a módní přehlídku, ale i tak to stálo za to.

 

Mně se nejvíc líbily tyto a jak jsem pak našla na youtube, jejich prezentace na přehlídce byla dokonalá. Pánové, jsou to sice jenom šaty, ale pusťte si to (nejradši přes celou obrazovku), bude se vám to taky líbit. 

Salon du chocolat se koná každý rok poslední víkend v říjnu, nezapomeňte si datum napsat na příští rok. Jednou za život se čokolády musí přece přejíst každý.
No a při nejhorším – u východu najdete stánky se slaným občerstvením. A že se tedy hodilo.

Jak se tam dostat: metro Porte de Versailles (linka 12)

 

 

Bataclan. Nikdy bych nevěřila, co se tady může stát.

 

Jedním z důvodů, proč jsem se na konci srpna bez přemýšlení a zbrkle rozhodla, že v září pojedu do Paříže, i když jsem to původně vůbec neplánovala, bylo zjištění, že v té době bude mít v Paříži pět koncertů Charles Aznavour, a že se pořád ještě dají koupit vstupenky. Šansony Charlese Aznavoura už dávno miluji, podle jeho textů jsem se kdysi učila francouzsky a takovou příležitost jsem si prostě nemohla nechat ujít.

 

 

Poslednímu z velkých francouzských šansoniérů je sice už 91 let, ale pořád pracuje, skládá písně, koncertuje a na jaře mu vyšla nová deska. Písničky z této desky na koncertě taky zazněly, ale základem vystoupení byly jeho starší, méně známé písně a samozřejmě jsme se dočkali i těch nejznámějších hitů jako La Bohème, La Mamma, Hier encore, Emmenez moi, Je me voyais déjà nebo Non, je n’ai rien oublié.

Aznavour koncert zahájil, zcela jistě úmyslně a v této době symbolicky, svou starou písní Les emigrants, následovala Paris au mois d´août (o které jsme tady zrovna nedávno mluvili) a pak pokračoval ve vysokém tempu směsí nových a starých šansonů.

Jaké to bylo? Doslova úchvatné. Charles Aznavour ani v těch letech neztratil charisma. Žádného křehkého stařečka na jevišti nečekejte, na svůj věk vypadá výborně. Stál na pódiu dvě hodiny bez jediné přestávky, bez jediného odpočinkového hosta, zpíval, mluvil, dokonce i tančil a poskakoval, a pokud se při zpívání posadil, bylo to asi spíš režií určité písně a ne únavou. Jediným hostem na pódiu byla jeho dcera Katia, která s ním zpívá píseň Je voyage a která ještě s jednou zpěvačkou odzpívala také všechny vokály.

Jeho hlas má pořád stejnou barvu, pořád ještě mu to zpívá jako dřív, i když, samozřejmě, ty roky jsou znát a hlas je trochu křehčí a hlubší a do velkých výšek už se nevyšplhá. To ale vůbec nic neubírá na zážitku.

 

Asi si dokážete představit, že jsem z koncertu byla nadšená a musím se přiznat, že jsem hodně zvažovala, jestli se nepokusit sehnat ještě lístek na další koncert, který se konal za dva dny. Nakonec jsem to neudělala, ale i přesto jsem si odnesla neskutečný a nezapomenutelný zážitek.

 

 

Edit jaro 2016: Koncert (právě ten první z pěti pařížských, na kterém jsem byla i já) se objevil celý na Youtube. Užijte si ho.

 

Hezké Velikonoce s čokoládovými vajíčky a zajíčky z cukrárny na Île-Saint-Louis. Vlastně by to mohlo být kdekoliv jinde, protože Paříž je zaplavená velikonočními dekoracemi, čokoládou a květinami. Počasí velikonočně nevypadá a dnes prší, ale přesto – Paříž je prostě Paříž.

Těsně před vánoci jsem se narychlo vypravila do kostela Sainte-Madeleine, abych se podívala na jesličky. O předloňských vánocích byly moderní a poměrně ošklivé, zatímco teď informace slibovaly klasické provensálské.

 

Jesličky vypadaly zdálky krásně, jenže zblízka jsem podívat nemohla, protože zrovna probíhalo jejich oficiální fotografování, takže jsem si mezitím prohlížela kostel. Když jsem došla k oltáři, najednou k němu z davu po schodech vyběhla do půl těla nahá dívka a bez hnutí se postavila čelem k davu.

 

Byla jsem tak svědkem jednoho z protestů hnutí Femen, které se v poslední době přesunulo z Ukrajiny do Francie, kde si vybudovalo svoje výcvikové středisko a kde na rozdíl od Ukrajiny jeho členky nezavírají a neskandalizují. Hnutí oficiálně bojuje za práva žen, za demokracii, proti korupci, proti násilí a proti spoustě dalších věcí (nejvíc se proslavily v roce 2009 svojí akcí proti sexuální turistice na Ukrajině pod názvem Ukrajina není bordel), tentokrát byl jejich protest zaměřený na zákaz potratů. S některými akcemi se dá sympatizovat (například s demostrací proti Putinovi při jeho návštěvě v Evropském parlamentu), méně už s podezřelým financováním hnutí a s většinou metod a forem protestu. Mezi ně patří právě jejich útoky na kostely – v Paříži už to jednou zkusily v Notre-Dame a nedávno v Kolíně nad Rýnem německá aktivistka během mše skákala po oltáři.

Ač jsem duší tak trochu anarchista, zrovna tohle sextremistické hnutí mi svými provokacemi sympatické není a nahota jako zbraň mi připadá zbytečná. O profanaci kostelů a urážce věřících ani nemluvě.

 

 

A jak to dopadlo? Čekali byste zákrok policie? Pohoršení? Odsouzení? Kdepak, většina lidí v kostele si toho vůbec nevšímala. Po marných výzvách faráře dívka dokončila svůj protest, na jeho závěr se před oltářem vymočila, sešla dolů, v klidu se oblékla a i se svými kamarádkami (a zástupem přítomných novinářů) odešla pryč.
Tahle dívka není Ukrajinka, je to šéfka francouzské odnože hnutí, a já tak trochu myslím taky na to, jak se asi cítili její rodiče, když tohle viděli v televizi a v novinách.

 

Přeji vám všem, svým milým čtenářům, hezké a pohodové Vánoce, ať už v Čechách nebo v Paříži.

Na pařížský vánoční stromeček se tentokrát podíváme v nádherných klenutých prostorách Collège des Bernardins v 5. obvodu.

Dnes je 14. července, kdy celá Francie slaví státní svátek. V Paříži se na Champs Elysées konala vojenská přehlídka a večer se kolem Eifelky a na břehu Seiny tísnily tisíce lidí, aby se podívaly nejdříve na koncert a poté na půlhodinový ohňostroj z Trocadera.

V Paříži jsem 14. července byla jen jednou, před pěti lety, a bohužel z oslav nemám žádné fotografie – ohromné vedro a nechuť tlačit se v upoceném davu nás ze Champs Elysées vyhnaly ještě před začátkem přehlídky.

Pokud ale máte pocit, že to bez přehlídky rozhodně není ono, můžete se na tu dnešní podívat tady:

 

Francouzská revoluce vypukla 14. července 1789 útokem na Bastilu, vězení, které bylo pro chudý lid symbolem zpupnosti a nespravedlnosti královské vlády. Lidé se k ní vydali na začátku svého povstání, protože věřili, že v ní najdou střelný prach pro svůj boj proti pánům.

Ohromná pevnost, skládající se z osmi 24 metrů vysokých věží, spojených mohutným zdivem, byla postavená v letech 1370 – 1382 jako součást pařížského opevnění, jehož úkolem byla ochrana města a především nedalekého paláce Saint-Pol, v němž měl v době stavby sídlo tehdejší král Karel V. Byla obehnána 25 metrů širokým a 8 metrů hlubokým příkopem a rozlehlým bastionem. Vězením se stala až za vlády Ludvíka XI. a hostila nejen zločince, ale i mnoho šlechticů, spravedlivě či nespravedlivě odsouzených. V jejích zdech žil například i slavný muž se železnou maskou, jehož osud popsal ve své knize Alexandre Dumas.

 

 

 

 

 

 

Poté, co lid Bastilu dobyl, byla pevnost srovnána se zemí a mohutné kameny byly částečně rozprodány do všech koutů Francie a částečně rozebrány lidmi, kteří je často používali ke stavbě domů. Na jejím místě bylo později Napoleonem I. vytvořeno náměstí. Do jeho středu byl v roce 1840 umístěn tzv. Červencový sloup, 50,5 m vysoký bronzový sloup se zlatým Duchem svobody na vrcholku, na památku povstání z 27. až 29. července roku 1830, které vedlo k pádu absolutistické monarchie krále Karla X. a nastolení konstituční monarchie Ludvíka-Filipa I.

 

 

 

 

Přímo na náměstí směrem k Rue Saint-Antoine a Boulevardu Henri IV. je v dláždění odlišným typem dlažby vyznačeno umístění a tvar pevnosti. V těchto místech je také na zdi jednoho z domů umístěna pamětní deska s nákresem Bastily.

 

 

 

 

V podzemí pod náměstím na nástupišti linky metra č. 5 je dnes vidět kousek zachované zdi Bastily.

 

Jen o něco dál, téměř na břehu Seiny na malém náměstí Place Henri Galli, najdeme další zbytky pevnosti. Jsou to kameny ze základů jedné z věží, které byly objeveny v zemi při budování metra v roce 1899.

 

Při příležitosti oslav 200. výročí pádu Bastily v roce 1989 byla na náměstí dokončena moderní stavba Opery Bastille. Můžete v ní navštívit různá představení – například na této fotografii nás plakát zve na Janáčkovu Lišku Bystroušku.

 

 

„Pokračoval na jih, dokud nenašel to, co hledal: slavný královský oblouk – třpytící se horu leštěného černého mramoru. Přišel blíž a pozorně se podíval pod nohy. Během několika vteřin spatřil to, o čem věděl, že tady v Rue Richelieu je – několik bronzových medailonů, zapuštěných v dokonalé přímce do země. Každá destička měla dvanáct centimetrů v průměru a byla v ní vyryta dvě písmena – N a S.

Nord. Sud.

Sever. Jih.

 

 

Otočil se na jih a očima protáhl přímku naznačenou destičkami. Pak tímto směrem vyrazil a neustále sledoval chodník, po kterém kráčel. Když se dostal na roh Comédie Française, našel další medailon. Ano!

Před mnoha lety se Langdon dozvěděl, že pařížské ulice jsou ozdobeny celkem 135 bronzovými značkami, zapuštěnými do chodníků, náměstí a ulic – přesně ve směru severojižní osy. Jednou tuto pomyslnou čáru sledoval od Sacré Coeur na jih přes Seinu a konečně ke staré pařížské astronomické observatoři. Tam také přišel na význam této posvátné cesty, kterou absolvoval.

Původní nultý poledník.

Dávná pařížská Rose-line, Růžová linie.“

Dan Brown, Šifra Mistra Leonarda

 

 

Knihy Dana Browna jsou plné fikcí, občas se v nich ale nějaká skutečnost objeví. Například bronzové medailony v Paříži opravdu najdete, přestože i tady si Brown pohrál s realitou – linie neprochází přes Sacré Coeur a v Rue Richelieu není medailonů „několik“, ale jeden jediný. I v dalších odstavcích knihy se Brown dopouští dalších nepřesností v umístění medailonů, které byly při pozdější filmové adaptaci knihy kvůli zachování děje skutečně umístěny i tam, kde o nich mluví Brown – hlavně do blízkosti převrácené pyramidy, kudy normálně linie nevede.

Medailon u vchodu do Královského paláce na Place Colette

 

Medailony nasázel do pařížské dlažby holandský umělec Jan Dibbets v roce 1994 a vytvořil tak dílo s názvem Pocta Aragovi. Francouzský vědec a politik François Arago žil v letech 1876 – 1853 a zabýval se mnoha vědními obory – od matematiky a ekonomie až po astronomii a fyziku. Poslední roky svého života strávil jako poslanec francouzského parlamentu se silně republikánským zaměřením a prosadil například zákon o zrušení otroctví ve francouzských zámořských koloniích.

 

François Arago

 

Kolik medailonů z původních 135 podél linie dnes skutečně zbylo, se přesně neví. Na některých místech byly zničeny, jinde ukradeny a někde zakryty novou vozovkou nebo chodníkem. Najdeme je ovšem i na těch nejméně očekávaných místech – třeba uvnitř Louvru, jak v křídle Richelieu (v sále francouzského sochařství a před eskalátorem), tak i v křídle Denon (sál římských památek, na chodbě a u eskalátoru).

Linie, kterou medailony sledují, vede ze severu od Porte Montmartre, až na jih do Univerzitního města, a vyznačuje pařížský poledník, který byl definován už v roce 1667 a platil až do roku 1884, kdy byl oficiálně uznán Greenwichský poledník (a Angličané se výměnou za to zavázali, že přijmou metrický systém). Francouzi si nicméně i přesto ponechali dva obelisky, které „starý“ poledník vyznačovaly na severu i na jihu města. Obelisk na severu dnes už neuvidíme, údajně stále existuje, ale je skrytý v soukromé zahradě na Montmartru pod Moulin de la Galette, zatímco ten na jihu můžeme najít v parku Montsouris, jen kousek od plotu, oddělujícího park od Boulevardu Jourdan.

Zajímavé je, jak jsou všude, vždy a za všech okolností mazána jména nepohodlných osob. Na tomto sloupu bylo pečlivě odstraněno jméno Napoleona, v době jehož vlády byl obelisk postaven. Zůstal jen prázdný vytesaný obdélník.

 

Pokud byste si chtěli zahrát bojovou hru a hledat medailony po celé devět kilometrů dlouhé trase, podrobné informace ve francouzštině a seznam míst, kde jsou umístěny, najdete TADY. Upřímně řečeno, v místech, kde vím, že by mohly být, chodím také se sklopenou hlavou a vrhám se k zemi, když se něco zableskne…