Uprostřed křižovatky Odéon v 6. obvodu stojí na nízkém sloupku bysta Charlese Aznavoura, kterou tam při příležitosti jeho nedožitých 97. narozenin odhalila 22. května 2021 pařížská starostka spolu s jeho synem Nicolasem Aznavourem, spoluzakladatelem Nadace Aznavour. Slavný zpěvák, který zemřel 1. října 2018, vyrostl nedaleko odtud, v rue Monsieur Le Prince číslo 36, kde je také umístěna jeho pamětní deska.
Autorkou bysty je sochařka arménského původu Alice Melikian, která ji vytvořila v roce 1964 při příležitosti jeho první návštěvy Arménie.
Když už o Charlesi Aznavourovi píšu, neodolám, abych se nezmínila o další příležitosti, jak si ho připomenout. Na podzim loňského roku byl do kin uveden životopisný film Monsieur Aznavour, který ve zkratce představuje všechny důležité okamžiky jeho kariéry, od dětství chudého arménského chlapce v pařížských ulicích, přes začátky kariéry a tvrdou práci na jejím budování, až po okamžiky skutečné celosvětové slávy. Přestože bych měla spoustu výhrad k volbě hlavního představitele, který mi místy připadal až jako karikatura, uznávám, že se na roli připravil pečlivě a dokonale si nacvičil gesta, chůzi a hlavně hlas. Všechny písničky, které ve filmu zazní (všechny ty nejslavnější), sám nazpíval, jen v některých případech prý s lehkou podporou mixu se skutečným Aznavourovým hlasem.
Dnes to bude hlavně pro milovníky fotografií, kteří budou jméno tohoto slavného fotografa, do jehož nadace se dnes podíváme, určitě znát. I při velkém počtu skvělých osobností, které v Paříži položily základy fotografie a pomohly vytvořit z ní svébytný umělecký obor, ční jméno Henriho Cartier-Bressona vysoce nad všemi.
Francouzský fotograf Henri Cartier-Bresson je považovaný za jednoho z prvních průkopníků pouliční fotografie a fotožurnalistiky. Někteří ho dokonce pro jeho jedinečnost řadí na první místo jako průkopníka tohoto typu fotografií. Od 30. let minulého století vytvořil mnoho reportáží ze svých četných cest nejen po Evropě, ale také například v Číně nebo v tehdejším Sovětském Svazu, fotil španělskou občanskou válku, politickou a společenskou situaci ve Francii během války i po ní a vytvořil mnoho volných fotografických souborů. Těsně po válce založil společně s dalšími čtyřmi kolegy slavnou fotografickou agenturu Magnum, která je dodnes špičkou ve svém oboru.
Pro mě nejzajímavější jsou jednak jeho fotografie z cest, ale také třeba jeden z jeho prvních velkých projektů z roku 1936, ve kterém představuje první placenou dovolenou, která byla ve Francii zavedena – na fotografiích jsou vidět Francouzi, jak posedávají a polehávají ve svátečním oblečení na břehu řeky nebo u moře a trochu nesví se snaží si tuto pro ně nezvyklou situaci užívat. Jedinečný je i jeho projekt fotografií slavných osobností – přes Pabla Picassa a Henriho Matisse až po Marilyn Monreau nebo Jean-Paula Sartra a Simône de Beauvoir. Některé z jeho nejslavnějších fotografií najdete v galerii dole.
Se svojí druhou ženou, fotografkou Martine Franck, založil v roce 2003, rok před svojí smrtí, nadaci, která shromažďuje a spravuje díla obou manželů. Jejím dalším cílem je propagace jiných fotografů, ať už francouzských nebo zahraničních, především za pomoci soutěží a výstav.
Nadace Henri Cartier-Bresson sídlila dlouhé roky v malé moderní budově za montparnasským nádražím. Od roku 2018 se přestěhovala do čtvrti Marais, kde má své prostory v jednom ze starých domů a v moderní přístavbě za ním. Chodila jsem na jejich výstavy už na Montparnasse, ale po přestěhování, když jsou přece jen víc po ruce, si nenechám ujít žádnou z výstav. Většinou se obměňují třikrát až čtyřikrát ročně. Obvykle jde o dva projekty – často jeden z nich tvoří fotografie Cartier-Bressona a druhý některého z mladších fotografů. V současné době jsou oba projekty, které zde budou vystaveny do 14. ledna 2024, věnovány ženám-fotografkám.
Tou první je americká fotografka Ruth Orkin, která se světově proslavila svojí fotografií Americká dívka v Itálii. Její dílo je však, samozřejmě, mnohem širší. Na výstavě je představen soubor fotografií z roku 1939 z její osamocené cesty na kole napříč Amerikou z východu na západ.
Ruth Orkin: Americká dívka v Itálii, 1951
Foto jen tak z výstavy
Druhá současná výstava v prostorách nadace je věnována další americké fotografce Carolyn Drake, která je laureátkou ceny Prix HCB za rok 2021. Představuje pod názvem MEN UNTITLED svoji novou fotografickou sérii, zkoumající její vztah k ideálům mužnosti v americké kultuře, a to jak introspektivním, tak i dokumentárním (často docela obnaženým) způsobem.
Z výstavy Carolyn Drake
Nadace sídlí v jednom z typických starých domů v rue des Archives, do které se otvírá velkou výlohou a průjezdem. Za ním se ze starého dvora vstupuje do knihkupectví a teprve poté do samotné galerie. Ta je rozložena v přízemí nové budovy, v jejichž horních patrech se nachází sídlo nadace. V loňském roce byl pod galerií ze starého sklepa vybudován nový komorní sál.
Průhled ze vstupního dvora se starou kamennou studnou do rue des Archives
Druhý dvůr s přístavbou se dvěma výstavními sály
Knihkupectví nadace je rájem pro milovníky fotografie. Seženete tady nejen kompletní vydání všech knih Henriho Cartier-Bressona a Martine Franck, ale také dalších světových fotografů – včetně našeho Jindřicha Štreita nebo Josefa Koudelky.
Fondation Henri Cartier-Bresson, 3. obvod, 79 rue des Archives
Dnešní článek se měl původně objevit v knížce Paříž pro pokročilé, ale nakonec se do ní už nevešel. Dlouho čekal na svou příležitost; mezitím pomohl několika lidem v jejich pátrání po „Korbíkových“ stopách v Paříži a dnes přišla chvíle pro jeho doplněnou verzi i tady na blogu. Třeba se vám bude hodit, až už nebudete vědět, kam ještě v Paříži a okolí zajít.
Villa Savoye
Dům na pilotech, které ponechají volné přízemí, volný půdorys s místnostmi, členěnými nenosnými příčkami, pásová okna, volné průčelí a plochá střecha, nejraději se zahradou. To je pět bodů moderní architektury podle jednoho z nejslavnějších architektů první poloviny 20. století, mimořádné osobnosti, která se zapsala do historie funkcionalismu, ale i moderního purismu jako osvobození architektury od detailu, nebo také brutalismu, s oblibou používajícího pohledový beton.
Švýcarský rodák Charles-Édouard Jeanneret přijel do Paříže ve svých třiceti letech, když už měl za sebou celou řadu realizovaných zakázek. Přezdívku Le Corbusier přijal v roce 1920 a zanechal nám pod ní v Paříži i v jejím blízkém okolí celou řadu architektonických skvostů. Na většině z nich se podílel i jeho bratranec a spolupracovník Pierre Jeanneret a všechny jsou dnes památkově chráněny.
Villa Savoye, vnitřní terasa v prvním patře
Jeho možná nejvýznamnějším a nejvíce ceněným dílem v pařížské oblasti je Villa Savoye z let 1928 – 1931 v Poissy, asi půl hodiny od Paříže. Le Corbusier zde uplatnil všech svých pět architektonických principů a dům je dnes považován za malý klenot. Se svými hladkými bílými zdmi svítí uprostřed volné zatravněné plochy v zahradě a přesně podle toho, jak to architekt zamýšlel, nemůže být postižen jedním jediným pohledem, ale nabízí to, čemu Le Corbusier říkal architektonická promenáda. Užaslý návštěvník při ní prochází mezi piloty ke vchodu do domu a po vstupu je okamžitě fascinován točitým schodištěm, vykrouženým elegantními oblouky, které vede do vyšších pater. Souběžně s ním na druhé straně domu stoupá i šikmá rampa, která končí až na obytné střešní terase, kde je z bíle omítnutých betonových půloblouků vystavěno závětří a kde na rampu navazuje okno jako průhled do přírody. Střešní terasa je napůl zarostlá zelení a prolíná se s obytnými prostory, v nichž jsou uplatněny důmyslné detaily, které obyvatelům usnadňovaly život.
Villa Savoye, interér v prvním patře, propojený s terasou
Villa Savoye, rampa na střešní terasu
Villa Savoye – vnitřní schodiště a venkovní přístupová rampa na střechu
Podobným způsobem jsou řešeny i další dvě vily, postavené v první polovině 20. let minulého století v rezidenčním bohatém 16. obvodu, kde na konci krátké slepé uličky rue du Docteur Blanche stojí dům Maison La Roche, který Le Corbusier postavil pro sběratele umění Raoula Alberta la Roche. Stejně jako Villa Savoye má i tento dům všech pět typických architektonických bodů a kromě toho členitý interiér, kterému v obývacím pokoji dominuje zakřivená rampa, vedoucí do prvního patra. Tam se dům dělí na část veřejnou, kde měl sběratel vystaveny své sbírky a kde přijímal přátele, a na část soukromou.
Vedle kolmo stojící Maison Jeanneret byl původně určen pro Le Corbusierova bratra Alberta. Architekt v něm poprvé použil svůj koncept „obráceného půdorysu“, kdy jsou společenské prostory umístěny v horním patře, zatímco ty soukromé nebo obslužné v přízemí a prvním patře. Dnes v domě sídlí Le Corbusierova nadace, která oba domy provozuje a ten první zpřístupňuje pro veřejnost.
Vlevo Maison La Roche, vpravo Maison Jeanneret
Maison La Roche– hlavní obytný prostor s rampou, vedoucí do prvního patra
Maison La Roche
Mezi piloty Villy La Roche a výhled na Villu Jeanneret
Na jihu 15. obvodu u parku Montsouris navrhl Le Corbusier v roce 1922 drobnou vilu pro svého přítele, malíře Amedea Ozenfanta. Vila se pyšní venkovním točitým schodištěm a zcela proskleným druhým patrem, kde měl malíř ateliér. Vila je dnes soukromá a bohužel nepřístupná, stejně jako další z domů, postavený v letech 1925 -1928 pro malíře a sochaře Antonina Plainexe. Dům se obrací béžovou fasádou do širokého boulevardu Masséna a jen z druhé strany ulice lze zahlédnout, že je na střeše umístěn ateliér. Setkávali se v něm umělci, sdružení v hnutí Abstraction-Création, zaměřeném na abstraktní malbu, jehož nejznámějšími členy byl Piet Mondrian nebo Jean Arp, ale také František Kupka.
Vlevo Maison Ozenfant, vpravo Maison Plainex
Kromě domů pro své přátele nebo klienty postavil Le Corbusier v Paříži v roce 1931 činžovní dům s nájemními byty a se svým vlastním bytem v posledním patře. Stojí v 16. obvodu přímo naproti známému fotbalovému stadionu Parc des Princes a tenisovému areálu Roland Garros. Na první pohled se liší od předchozích realizací. Jeho fasáda je vodorovně členěna pásovými okny a místo bílých zdí má pruhy, vyzděné ze skleněných cihel. Uvnitř zůstalo mnohé vybavení a nábytek, které si Le Corbusier sám navrhl.
Maison Le Corbusier – pohled do hlavního obytného prostoru
Maison Le Corbusier – ateliér
Maison Le Corbusier – schody na střešní terasu
Když se milovník moderní architektury vydá z města směrem k jihu, narazí při jeho hranici na Mezinárodní univerzitní městečko, jehož stavba započala v roce 1925. Je to ohromující rozlehlý prostor, v němž jsou v zeleni rozhozeny budovy kolejí pro studenty z různých zemí. Právě zde můžeme také najít stopy Le Corbusierovy práce. Je jednak autorem domu švýcarské nadace z roku 1930, který vytvořil jako kvádr na pilotech s jednou částí vztyčenou k obloze, a také se podílel na stavbě brazilského pavilonu, při jehož tvorbě s ním v roce 1959 spolupracoval brazilský architekt Lucio Costa.
Cité Universitaire – Fondation Suisse
Cité Universitaire – Fondation Suisse
Cité Universitaire – Maison du Brésil
Maison du Brésil – vstupní hala
Poslední Le Corbusierova pozoruhodná pařížská stavba vyrostla v roce 1933 v tehdy odlehlém 13. obvodu za kolejištěm, vedoucím k nádraží Gare d´Austerlitz. Na parcele neobvyklého protáhlého tvaru zde byla navržena pro Armádu spásy budova s názvem Cité de Refuge, která z dálky svítí jasnou červenou, modrou a žlutou barvou, které autor na svých stavbách rád používal, a která se se svými pěti sty lůžky a dalšími sociálními službami stala útočištěm pro potřebné. Dnes se kolem ní rozkládá místo dřívějšího nevábného koutu, plného skladišť, železničních kolejí, malých závodů a továren, chladíren a mlýnů, moderní dynamická čtvrť s mnoha avantgardními stavbami. V takovém prostoru Le Corbusierova realizace trochu ztrácí svoji nezvyklou modernitu, současně se sem však dokonale hodí.
Cité de Refuge – Armée du Salut
Cité de Refuge – schodiště v hale
Cité de Refuge – vstup
Za další z významných staveb musíme do městečka Garches na jižním předměstí Paříže. Villa Stein, kterou zde Le Corbusier navrhl pro rodinu Michaela Steina, švagra slavné Gertrudy Steinové, a pro jejich rodinnou přítelkyni Gabrielle de Monzie, svým hladkým průčelím, tvarem, kapitánským můstkem na střeše a námořnickými detaily připomíná parník. Dům byl vytvořen inovativním způsobem bez vnitřních nosných zdí, kde byly místnosti jen naznačeny nenosnými příčkami. Stavba, určená pro dvě rodiny, měla v rámci podpory kolektivismu kromě ložnic všechny ostatní prostory společné.
V 60. letech 20. století byla vila rozdělena na pět samostatných bytů, což zničilo její původní dispozici, včetně prostor, které byly projektovány k vystavování uměleckých sbírek rodiny Steinů. Bohužel je soukromá a proto nepřístupná veřejnosti a navíc je hlídaná vrátným tak, že se k ní nemůžete ani přiblížit.
Villa Stein, Garches
Le Corbusier zanechal stopy i na dalším pařížském předměstí, v Boulogne-Billancourt. Z několika jeho staveb je zde nejpřístupnější Villa Cook z roku 1927 na rue Denfert-Rochereau. Navštívit se nedá, ale můžeme si ji pohodlně prohlížet aspoň přes plot, u kterého stojí informační panel, na rozdíl od jeho nedaleké Villy Lipchitz-Miestchaninoff v uličce Allée des Pins, která je soukromá a téměř neprodyšně uzavřená.
Villa Cook
Poslední snadno přístupné Le Corbusierovo dílo, které si připomeneme, je jedna z jeho unifikovaných obytných buněk, které navrhoval do rezidenčních projektů, jako je třeba Cité Radieuse v Marseille. Prefabrikovaný modul je vystaven v Cité de l´Architecture, úžasném muzeu, věnovaném historii francouzské architektury a ležícím na Trocadéru.
Z popsaných objektů jsou přístupné pro veřejnost jen dva – Maison Le Corbusier a Maison La Roche. Jiné, hlavně ty, které slouží pro veřejné účely, jako studentské domy v Cité Universitaire nebo Cité de Refuge Armády spásy, jsou sice pro veřejnost nepřístupné, ale dovnitř se dostanete a můžete si prohlédnout aspoň vstupní halu. U jiných se musíme spokojit jen s exteriérem – no a k některým se nedostaneme vůbec. Přesto si myslím, že pro ty, kteří si oblíbili moderní architekturu, je pařížská kolekce Le Corbusierových děl poučná a zajímavá – představuje totiž základní prameny, ze kterých čerpali později architekti i v jiných zemích. Navíc je jejich umístění v rámci Paříže vždy zvoleno tak, že stavby neruší a po téměř stu letech plně zapadají do okolí.
Vždy ve mně však zatrne, když si představím, že by byl Le Corbusier dostal volnou ruku a uskutečnil v historickém centru svůj šílený projekt Plan Voisin z let 1922-1925, při kterém měla být zbořena celá oblast, ohraničená na jihu Seinou, na západě rue du Louvre, na severu Gare de l´Est a na východě place de la République, kde měla vzniknout moderní čtvrť pro sedm set tisíc lidí, s osmnácti mrakodrapy s půdorysem ve tvaru kříže, stojící na obrovských betonových deskách, pod kterými mělo být umístěno mraveniště veřejné i soukromé dopravy. Le Corbusier na projektu pracoval s největšími výrobci automobilů – Renault, Voisin a Citroën, protože podle něj mělo město patřit hlavně automobilům. Jen si tu hrůzu přestavte.
Le Corbusierův Plan Voisin, kvůli kterému mělo padnout téměř celé Le Marais a okolí. Vpravo dole Seina s ostrovem Île de la Cité.Crédit: Fondation Le Corbusier
Villa Savoye, Poissy, 82 rue de Villiers
Maison La Roche – Fondation Le Corbusier, 16. obvod, 8-10 square du Docteur Blanche
Maison Jeanneret – Fondation Le Corbusier, 16. obvod, 8-10 square du Docteur Blanche
Maison Ozenfant, 14. obvod, 53 avenue Reille
Maison Plainex, 13. obvod, 24bis-26bis boulevard Masséna
Maison Le Corbusier, 16. obvod, 24 rue Nungesser et Coli
Maison du Brésil, 15. obvod, Cité Universitaire, 7 boulevard Jourdan
Cité de Refuge – Armée du Salut, 13. obvod, 12 rue Cantagruel
Villa Stein, Garches, 17 rue du Professeur-Victor-Pauchet
Villa Cook, Boulogne-Billancourt, 6 rue Denfert-Rocherau
Villa Lipchitz-Miestchaninoff, Boulogne-Billancourt, 7 allée des Pins
Cité de l´Architecture et du Patrimoine, 16. obvod, 1 place du Trocadéro et du 11 Novembre
Pro zjednodušení orientace uvádím eventuální pařížskou trasu mezi jednotlivými objekty tak, aby se dala stihnout za jeden den (osobně několikrát vyzkoušeno, opravdu to jde) a jak mi připadá ideální kvůli dopravní návaznosti:
Z centra metrem 9 do stanice Jasmin, pak pěšky k Maison La Roche + Maison Jeanneret, poté opět pěšky k Maison Le Corbusier. Pak z nedaleké křižovatky Porte Molitor autobusem 88 do zastávky Parc Montsouris, poblíž najdete Maison Ozenfant. Odtud je to jen kousek k hlavnímu vchodu do Cité Universitaire – obě Le Corbusierovy stavby leží vedle sebe asi pět minut chůze nalevo od vchodu směrem k avenue Pierre de Coubertin. Tam je také umístěn boční vchod do areálu, kterým vyjdete na boulevard Kellerman a na nedaleké zastávce Stade Charléty si počkáte na tramvaj T3a. Pojedete až do zastávky Porte d´Ivry a po levé straně boulevardu Masséna půjdete tak dlouho, dokud nenarazíte na Maison Plainex. O kousek dál na křižovatce s rue de Patay podejdete viadukt a dojdete k Cité de Refuge-Armée de Salut.
Trasa vás přivede do blízkosti Národní knihovny François Mitterrand, můžete ji proto zakončit procházkou nejen kolem knihovny, ale také po okolní čtvrti, plné moderní architektury, kterou na křižovatce boulevard du Général Jean Simon a avenue de France zakončuje zbrusu nový dvouvěžák Les Tours Duo od Jeana Nouvela.
Minulý týden zemřel ve věku 82 let katalánský architekt Ricardo Bofill, jedna z hvězd současné architektury, který často působil ve Francii. V Paříži a v jejím okolí zanechal několik výrazných architektonických děl, při nichž se inspiroval italskými renesančními stavbami, především vilami Andrey Palladia, ale také francouzskými architekty Mansartem a Ledouxem. V Paříži a okolí tak vzniklo díky němu několik obytných komplexů, na kterých můžeme tyto renesanční vlivy pozorovat, ať už jde o symetrický půdorys rozložený kolem centrálního kruhového prostoru, sloupořadí, sloupové portály, trojúhelníkové frontony nad okny nebo pilastry, to vše za použití současných materiálů, především skla a betonu.
Jít v Paříži po jeho stopách není obtížné. Jeho nejrozsáhlejší realizaci, která vznikala kolem let 1983-1988, najdeme ve 14. obvodu za nádražím Montparnasse, v oblasti, kde pařížská radnice provedla v sedmdesátých letech kompletní asanaci a pobořila tak velkou část staré zástavby. S nízkými činžovními domy, starými dílnami a továrničkami a polorozpadlými drážními halami tak zanikla i velká část historie montparnaského uměleckého života, protože právě tady od začátku 20. století žila a pracovala celá řada umělců. Paříž tak tehdy přišla, kromě jiného, i o ateliér Paula Gauguina nebo celníka Rousseaua.
Úkolem Ricarda Bofilla bylo vytvořit komplex bydlení se sociálními byty kolem nově vzniklého náměstí place de Catalogne (neboli Katalánského náměstí, příhodně vzhledem k Bofillově původu). Uspořádal je v jihovýchodní části náměstí v těsné blízkosti kolejiště, vedoucího k nádraží Montparnasse, kde navrhl dva dlouhé bloky s půlkruhovým půdorysem, kterými se prochází na další kruhové náměstí place Slimane Azem. Z něj se vstupuje do dvou uzavřených a od sebe oddělených obytných komplexů, place de Seoul a place de l´Amphithéâtre, ve kterých je rozmístěno víc než dvě stě sedmdesát sociálních bytů. Oba komplexy mají všechny znaky Bofillovy neopalladiánské architektury. Jsou postaveny ve stejném stylu a přesto se liší.
Place de Seoul
Place de Seoul má tvar elipsy, lemované skleněnými pilastry, ukončenými dórskými hlavicemi a v horní části lemovanými jednou vodorovnou řadou oken. Za prosklenými sloupy, zvenčí neprůhlednými, které se v sobě navzájem zrcadlí, se normálně bydlí, a to s výhledem do udržované zahrady, která vyplňuje celý střed náměstí.
Place de l´Amphithéâtre
Place de l´Amphithéâtre má – vcelku nepřekvapivě – tvar amfiteátru s kruhovým půdorysem, zploštělým na straně vstupu. Místo skleněných sloupů je zde fasáda členěná plochými kamennými polosloupy a vertikálními řadami oken a balkónů. Uprostřed náměstí je malé vydlážděné pódium, lemované zelení a v jedné části schody, na kterých se dá sedět v případě, že by amfiteátr sloužil ke svému účelu (což je ovšem málokdy).
Place Slimane Azem se vstupní bránou na place Seoul, lemovanou dvěma mohutnými kanelovanými sloupy
Place Slimane Azem je spojnicí mezi oběma malými náměstími, do kterých se odtud vstupuje. Přestože jsou obě náměstí uzavřena mříží, dá se dovnitř běžně dostat (mříž je jen na zacvaknutí a stačí zatlačit – nebo alespoň ještě nedávno to tak bylo). Pokud by byla mříž zamčená, stačí chvíli počkat, až bude někdo procházet.
Průchodem z place Slimane Azem se dostaneme na place de Catalogne. Obě podlouhlé zalomené budovy vedle průchodu byly navrženy Bofillem, třetí a nejmenší budovu na náměstí vytvořil architekt Maurice Novarina. Část náměstí směrem k nádraží Montparnasse zabírá moderní hotel Concorde.
Uprostřed náměstí je umístěná velká kruhová fontána, skládající se z nakloněné holé betonové plochy, po které stéká voda. Navrhl ji architekt Shamai Haber.
Není těžké uhádnout, že z celého komplexu považuji za nejhezčí place de Seoul, zatímco place de Catalogne ve mně trochu vzbuzuje nechuť – prázdná plocha, kámen, beton a architektura, která na mě i přes svou renesanční inspiraci vždy působila neosobně a tak trochu stalinsky. Konec konců, Bofill jako anti-frankista byl silně levicově orientován, takže určitá inspirace sovětskými předválečnými stavbami se zde nabízí. V současné době existuje záměr náměstí revitalizovat a zazelenit, tak uvidíme.
Na rozdíl od place de Catalogne se další Bofillova realizace nachází v samém centru Paříže na place du Marché Saint-Honoré jen kousek od zahrady Tuileries. Je úplně odlišná. Je také mnohem mladší, pochází z roku 2003. Tvoří ji velká skleněná hala, pokrývající téměř celé obdélníkové náměstí, uprostřed s průchodem, lemovaným obchody. O jakobínské historii tohoto náměstí jsem psala v minulosti TADY.
Bofillův architektonický ateliér navrhl v posledních dvaceti letech ve stejném stylu několik kancelářských i obytných budov v různých čtvrtích v Paříži, ale také třeba dostavbu sídla jedné velké pojišťovny v historickém paláci Hôtel de la Vaupalière na avenue Matignon nedaleko Champs Elysées. Vypadají všechny dost podobně, přestože mají poměrně dobrou architektonickou úroveň a nejsou to jen obyčejné skleněné kostky. Zabývat se jimi tady teď nebudeme, místo toho se podíváme na jednu stavbu nedaleko Paříže, kam nás odveze vlak RER linka A do stanice Cergy Saint-Christophe.
Cergy, place des Colonnes
Place des Colonnes silně připomíná obě nahoře popisovaná uzavřená náměstíčka ve 14. obvodu, především place de Seoul. Skoro stejný půdorys, stejná inspirace, stejné pilastry a stejná skleněná okna. A také stejné období realizace, v tomto případě rok 1986. Toto náměstí je však větší, má půlkruhový tvar a v jeho severozápadní části jsou vestavěny dva čtvercové bloky s otevřenými dvory. Kromě nízkých trávníků po celém obvodu náměstí je plocha jen vybetonovaná a úplně prázdná.
Průhled do jednoho ze dvou bočních dvorů
Uprostřed náměstí stojí vysoký obelisk. Ten není Bofillovým dílem, patří k jinému zajímavému projektu, na který se podíváme jindy.
V okolí Paříže najdete ještě další dva Bofillovy významné projekty. Je to residence les Arcades du Lac, neboli Jezerní arkády, přezdívané také Lidové Versailles, v departementu Yvelins v městečku Montigny les Bretonneux z let 1978-1982, ale hlavně, hlavně děsivý komplex Abraxas v Noisy-le-Grand v departementu Seine-Saint-Denis, k jehož návštěvě jsem ještě nesebrala odvahu. Naddimenzovaný projekt se šesti stovkami bytů ze začátku 80. let byl sice označovaný jako futuristický, surrealistický nebo utopický, ale dnes bychom ho označili spíš jako vybydlený. Ve velice krátké době od svého postavení začal chátrat a postupně se stal centrem násilí, drog a zločinu, až dospěl do stádia, kdy ho chtěla místní radnice v roce 2014 zbourat. Nakonec mu díky přímluvám samotného architekta a dalších veřejných osobností ještě dali šanci, ale rekonstrukce bude nákladná a cesta k normálu dlouhá.
Pořád počítám, že se tam jednou vypravím (a loni v létě moc nechybělo), ale svoje fotky odtud zatím nemám. Nabízím proto video z Youtube, kde je celý komplex (který vám opět připomene stejný Bofillův styl, jaký jsme viděli už předtím) dobře vidět. A protože místo svou bizarností přitahuje i filmaře, našla jsem i záběry z filmu Hunger Games, které rozhodně nepodporují chuť k návštěvě (opravdu se na takové filmy někdo dívá dobrovolně?).
No a pokud se nedostanete do Paříže nebo tam nebudete mít čas či chuť architekturu Ricarda Bofilla hledat, můžete se na ni podívat i v Praze. Je autorem poměrně střízlivé dostavby Obecního dvora na Starém Městě, která je vidět z ulice U Milosrdných. Další Bofillovu práci najdete i v Karlíně.
Zpěvák, herec, skladatel a hudebník Serge Gainsbourg u nás nikdy nebyl tak známý, jak by si zasloužil – ve Francii ale byl a je legendou, která poznamenala celou jednu epochu francouzské hudby – svým talentem, ale i svými výstřednostmi a provokacemi. Myslíte, že žádnou jeho píseň neznáte? Ale ano – alespoň jednu určitě. Tuto:
Tato upoutávka je z filmu, který byl natočený o jeho životě, a který přišel do kin v loňském roce. Běžel i u nás a občas ho ještě někde dávají, je opravdu dobře udělaný a můžu ho jen doporučit.
Píseň La javanaise, kterou se proslavil
Serge Gainsbourg se narodil jako Lucien Ginzburg 2. dubna 1928 v rodině ruských židovských přistěhovalců. Nejdříve se chtěl stát malířem, ale současně byl i skvělým pianistou a nakonec se z něj stal slavný zpěvák, skladatel, hudebník, herec a spisovatel. Celý život trpěl kvůli svému vzhledu, byl malý a ošklivý, ale přesto se stýkal s těmi nejkrásnějšími ženami (měl románek s Brigitte Bardot, oženil se s Jane Birkin, objevil Vanessu Paradis…). Zemřel 2. března 1991 ve věku 63 let.
Píseň „Iniciály BB““ – samozřejmě je tím míněna Brigitte Bardot. Původně jsem sem chtěla dát nějakou písničku, kterou Gainsbourg zpívá s Brigitte, ale ani jedna z těch, které jsou na Youtube, nejde zkopírovat. Pokud vás tedy Brigitte zajímá například jako figurka z comiksu, najdete ji tady:
Serge Gainsbourg bydlel v mondénní čtvrti St-Germain-Des-Prés, která byla v té době stále ještě centrem pařížského uměleckého života. Po jeho smrti zůstal dům opuštěný. Dědičky (manželka Jane Birkin a dcera Charlotte) v něm původně chtěly zřídit muzeum, ale dům je na to údajně příliš malý a nezvládl by nápor zájemců.
Sergeovi ctitelé mezitím dům vyzdobili po svém – celá zeď je pokreslená obrázky a popsaná vzkazy, kterými svůj idol uctívají.
Za tu chvíli, co jsem dům fotila, se u něho zastavil téměř každý druhý kolemjdoucí
„Nikdo se ti nevyrovná!“
Trochu to připomíná Lennonovu zeď na Kampě, že?
A jen tak na okraj, za rohem v Rue des Saints-Pères bydlí další dobrodruh francouzské kultury – Jean-Paul Belmondo, teď už starý a nemocný pán. Třeba ho tam potkáte…
Nedávno jsem našla na Facebookové stránce jednoho kamaráda krátký film s názvem Byla to schůzka, který natočil francouzský režisér Claude Lelouch v roce 1976. Trochu jsem se informovala o pozadí natáčení tohoto filmu, který se odehrává v Paříži… no, odehrává… moc děje tam není… ale pro účely tohoto blogu se hodí… však uvidíte sami. Upozorňuji, že vše se odehrává v reálném čase, bez jakéhokoliv zrychlení nebo triků.
Claude Lelouch byl zatčen ihned poté, co byl film poprvé veřejně promítán, ale prohlásil, že on nebyl řidičem a byl propuštěn. Podle dohadů a fám, které se kolem filmu začaly rojit, údajně auto řídil některý z profesionálních pilotů Formule 1, snad Jacky Ickx, Jacques Laffitte nebo René Arnoux. Další fámou bylo, že automobilem ve filmu bylo Ferrari 275GTB, byl to však Mercedes Benz 450SEL 6.9. Další otázkou byla rychlost, Lelouche říká, že jel v některých úsecích kolem 230 až 240 km/h, podle odborníků auto ale nepřesáhlo rychlost 140 km/h.
O třicet let později Claude Lelouch natočil making off. Bohužel je k dispozici jen ve francouzském znění, ale Lelouch zde potvrzuje, že hlavním aktérem a řidičem filmu byl on sám, a vysvětluje, jak se celá ta legrace natáčela.
Claude Lelouch není jen bláznivý řidič a hazardér, jak by se mohlo zdát z tohoto filmu. Natočil filmy, které patří mezi nejznámější a nejcennější díla francouzské kinematografie. Hned jeho první velký film z roku 1966, Muž a žena, v hlavních rolích s Anouk Aimée a Jean-Paul Trintignanem, získal dva Oscary, celosvětový věhlas a mnoho cen z filmových festivalů. Pamatujete se na tuto melodii?
Je zbytečné vypisovat sem Lelouchovu kompletní filmografii nebo životopis, najdete je na mnoha odborných i encyklopedických stránkách, namátkou tady:
V roce 1983 Claude Lelouch zrekonstruoval v secesním stylu staré divadlo Théâtre du Tertre na Montmartru, kde dříve býval taneční sál Bal Populaire des Deux Moulins, ležící těsně vedle Moulin de la Galette. Sál použil pro natáčení svého filmu Edith a Marcel. Po ukončení natáčení využíval divadlo s názvem Ciné 13 pro promítání svých filmů a pořádání nejrůznějších veřejných i soukromých událostí.
Ciné 13 najdete na rohu Avenue Junot a Rue Girardon
Od roku 1988 do roku 2002 řídila Ciné 13 Lelouchova manželka Martine, která z něho udělala malé divadlo. To od roku 2003 vede Lelouchova dcera, herečka Salomé Lelouch, která z něho společně s dalšími kolegy vytvořila jedno z center kultury na Montmartru s bohatým a dynamickým programem.
Francouzský prezident François Mitterrand byl zvolený do prezidentského úřadu ve dvou sedmiletých funkčních obdobích a to v roce 1981 a 1988. Není nutné tady uvádět jeho životopis, jen bych přepisovala Wikipedii nebo podobné stránky. Na jeho životě je mi sympatická jedna věc – to, že se během celého svého prezidentského období odmítal přestěhovat ze svého domu blízko nábřeží Seiny. Určitě tím způsobil mnoho horkých chvil svým bodyguardům, ale líbí se mi, že se nevzdal svého způsobu života a nepodlehl luxusu, který mu mohla jeho funkce přinést. Dům, kde bydlel, není nijak honosný, naopak, působí úplně obyčejně. Najdete ho v úzké Rue de Bièvre v 5. obvodě.
Georges Brassens je jedním z mých nejoblíbenějších francouzských zpěváků. Jeho písničky, zpívané podmanivým hlubokým hlasem za doprovodu kytary, jsou založené především na textech. Bohužel u nás není příliš známý, přestože se ho snažil zpopularizovat Jiří Dědeček, který některé jeho písně nazpíval v češtině. Georges Brassens zemřel v roce 1981 v 60 letech.
Při svých toulkách ve 13. obvodě jsem narazila v blízkosti Rue d´Alésia na úzkou slepou uličku Impasse Florimond, kam se Brassens nastěhoval v době 2. světové války a kde bydlel 22 let, než se přestěhoval o kousek dál, do Rue Santos Dumont v blízkosti parku, který dnes nese jeho jméno.
Impasse Florimond
Brassensův dům
Pamětní desku na domě navrhl a instaloval před několika lety Brassensův přítel a další můj oblíbený zpěvák Renaud.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.