V jednom z paláců, ležících podél parku Monceau, je umístěné muzeum, nesoucí jméno jednoho z bývalých obyvatel, člena rodiny de Camondo. Byla to byla velká bohatá sefardská židovská rodina, která založila na začátku 19. století v Cařihradě jednu z největších bank Otomanské říše. Rodina byla tak významná, že se jí přezdívalo Rotschildové východu. V polovině 19. století přišli dva bratři de Camondové do Francie a usadili se ve dvou sousedících palácích u parku Monceau. Syn jednoho z nich, Moïse de Camondo, nashromáždil velkou sbírku uměleckých předmětů a nábytku a protože si přál její důstojné umístění, nechal zbourat starý palác a na jeho místě postavit nový, který odpovídal více jeho vkusu. Do něho pak umístil svoji sbírku, kterou neustále rozšiřoval o výjimečná a cenná díla francouzského umění 18. století. Po své smrti v roce 1935 odkázal palác i sbírky francouzskému státu a muzeu dekorativních umění s tím, že ponese jméno jeho syna Nissima, který zemřel při letecké bitvě v 1. světové válce. Muzeum bylo otevřeno už v prosinci 1936. Funguje dodnes a je zajímavou příležitostí podívat se, jak na přelomu 19. a 20. století žily bohaté rodiny.

 

Palác byl stavěn s tím, že má připomínat malý Trianon ve Versailles. Z ulice se vchází na nádvoří, ze kterého je vchod do rozlehlé přijímací haly.

V přízemí byla, kromě haly, umístěna především kuchyně, prostory pro skladování, kancelář správce a podobné prostory. Za sbírkami, kvůli kterým jsme sem přišli, musíme až do dalších dvou pater, která sloužila k reprezentaci.

Když vyjdeme po schodech do prvního patra, ocitneme se v rozlehlé hale, vyzdobené vyřezávanými dřevěnými obklady na stěnách, křišťálovými lustry, čínskými vázami, tapiseriemi a starým nábytkem. Odtud se vchází do reprezentačních salónů, jídelny a dalších menších salónků. Všechny tyto místnosti jsou přeplněny cennými starožitnostmi, obrazy, soškami a dalšími dekoračními předměty.

Po točitých schodech vystoupáme do dalšího patra, kterému dominuje oválná knihovna. Kolem ní jsou rozmístěny soukromé pokoje, pracovny i koupelny Moïse de Camondo a jeho syna Nissima, s veškerým zařízením a výzdobou.

Pohled z knihovny do zahrady. Za těmi stromy vzadu už leží park Monceau.

Ke vstupence dostanete i podrobný seznam a popis těch nejcennějších vystavených děl – samozřejmě se dá jít podle něho a všechno si podrobně prohlížet – anebo je možné jen tak domem procházet, bloumat místnostmi, obdivovat obrazy, nábytek, hodiny i sošky a užívat si jeho atmosféru a noblesu. Tak jsem to udělala já a bylo to příjemně strávené dopoledne

Musée Nissim de Camondo

8. obvod, 63 rue de Monceau

http://www.lesartsdecoratifs.fr/francais/nissim-de-camondo/

 

Otevřeno denně kromě pondělí a úterý od 10 do 12 hod a od 14 do 17 hod

Vstupné 7,50 eur, zdarma pro občany EU do 25 let

 

Jak se tam dostat: metro Villiers (linka 2 a 3)

 

 

Dnes vás pozvu do Cartierovy nadace pro moderní umění. Autorem budovy je architekt Jean Nouvel (bez kterého, zdá se, se v posledních letech v Paříži nepostaví pomalu ani autobusová zastávka). Dobře ho známe i my, je autorem budovy Zlatý anděl na Smíchově.

Budova ze skla a oceli – materiálů, typických pro Nouvela, je postavená mezi starými jehličnany a od rušné ulice ji odděluje vysoká skleněná stěna (stejný princip použil Nouvel už u Musée du quai Branly). Zvenku působí nápaditě a impozantně, ale upřímně řečeno, interiér se mi už tak moc nelíbí, připadá mi přehnaně strohý a bez nápadu, ale faktem je, že jsem viděla jen veřejnosti přístupné výstavní prostory v přízemí a suterénu, třeba jsou horní patra lepší.

Nadace existuje už od roku 1984 a toto sídlo postavila v roce 1994. Představuje v něm všechny druhy současného umění, a to nejen obrazy a sochy, ale také design, fotografie, videa a instalace jak francouzských, tak zahraničních umělců, a to především od 80. let minulého století, ale také ze 70. a 60. let.

 

Samostatnou kapitolou je zahrada za budovou, koncipovaná jako „Theatrum Botanicum“. Na první pohled vypadá jako divoká, neudržovaná a trochu zanedbaná, plná volně rostoucích bylin, keřů a stromů, ale to vše je údajně záměr zahradního architekta s příznačným nomen omen Baumgarten. Na stupních toho malého amfiteátru se dobře odpočívá a venkovní kavárnička je příjemná. Člověk by neřekl, že jen kousek odtud burácí rušné náměstí place Denfert-Rochereau.

 

V současné době zde vystavuje svoje díla australský sochař Ron Mueck. Pokud jste byli v létě v Paříži, plakáty a upoutávky na výstavu vám nemohly uniknout, je jich plné město a výstava má takový úspěch, že byla prodloužená.

 

Jestli někdo z vás výstavu navštívil, zajímal by mě váš názor. Pro mě osobně to bylo největší zklamání posledního pobytu v Paříži a měla jsem z ní divné pocity. Ron Mueck totiž vystavuje objekty, především lidské postavy, dotažené do poslední podrobnosti a tak věrohodné, že vypadají jako živé, jen v menším nebo větším měřítku. Představte si obří mužskou hlavu bez těla, spící a s pomačkanou tváří, zavřenými víčky a pootevřenými ústy, která je provedená do takových detailů, že má v tváři zasázeny i stovky právě povyrostlých vousů. Nebo zmenšenou mladou neupravenou a unavenou ženu v obnošeném kabátku, v každé ruce tašku s nákupem a na hrudi pod kabátem v klokance mimino. Ona i dítě vypadají tak věrohodně, že je to až odpudivé a morbidní – nedokážu popsat proč, ale prostě to tak na mě působilo. Jako nabalzamované mrtvoly. Stejně tak nechutně vypadalo i zhruba metr velké oškubané kuře, za pařáty pověšené hlavou dolů od stropu.

K některému umění jsem zkrátka asi ještě nedorostla.

 

Uvnitř se bohužel nesmí fotografovat a hlídači dělají vše pro to, aby lidem zabránili fotit i zvenku. Tahle obří dvojice na pláži se rozvaluje v přízemí hned u skla a bylo to jediné, co jsem dokázala vyfotit. Jak se vám líbí?

Některé další Mueckovy objekty můžete vidět i v přiloženém videu, kde se nad nimi rozplývá anglický režisér David Lynch. No ano, když si vybavím divnost a morbidnost některých jeho filmů, myslím, že jemu se to mohlo opravdu líbit.

 

Nadace organizuje také takzvané Soirées nomades, Nomádské večery, kdy jsou všechny výstavní prostory a zahrada věnovány některému pozvanému umělci – pořádají se tu různé prezentace, přednášky, koncerty a jiné akce. Tím příštím hostem bude 15. září filmová režisérka Agnès Varda, a tam bych teda šla, kdybych byla v Paříži, tu mám ráda.

Fondation Cartier pour l´art contemporain
14. obvod, 261 Boulevard Raspail

Výstava je otevřená do 27. října 2013, denně kromě pondělí od 11 do 21 hod

Vstupné 10,50 eur, snížené (do 25 let) 7 eur, zdarma do 13 let, ve středu zdarma do 18 let

Jak se tam dostat: metro Denfert-Rochereau (linka 4 a 6), RER B

O Rodinově muzeu jsem psala obsáhle už ve svém článku loni a tehdy jsme se podívali i do jeho krásné zahrady, plné romantických zákoutí s Rodinovými sochami, včetně těch nejznámějších, jako je Myslitel, Balzac nebo Brána pekel. V letošním létě otvírá Rodinovo muzeum výjimečně a zdarma brány zahrady i pro noční prohlídky a to každou středu až do konce září. Samozřejmě jsem si něco takového nemohla nechat ujít.

 

Pohled na průčelí muzea

Moje první kroky vedly samozřejmě nejdřív k tomu nejznámějšímu, co je v zahradě vystaveno

 

Myslitel je Rodinovým zobrazením Danta

Ošklivý, ale tolik oblíbený Balzac

Zadní průčelí paláce, obrácené směrem do zahrady

Uprostřed bazénku v zadní části zahrady je umístěné děsivé sousoší, inspirované Dantovou Božskou komedií, podle níž hrabě Ugolino ve vězení, kam byl odsouzen k smrti hladem i se svými syny, kanibalsky sní jejich mrtvá těla. Stejný motiv je potom zobrazen i na pravém křídle Brány pekel. V pozadí na podstavci socha Stín.

Brána pekel…

… a Tři stíny, které Bránu ve zmenšené velikosti korunují

Průhled zahradou s pohledem na zlatou kopuli Invalidovny

 

Noční zahrada je natolik působivá, že určitě stojí za návštěvu a myslím, že se bude líbit i těm, které Rodinovy sochy jinak moc neberou. Navíc tady večer nejsou fronty (moc se o tom totiž zatím neví), které jsou při denních prohlídkách pravidlem.

 

 

7. obvod, 79 rue Varenne

noční prohlídka ve středu od 20,15 do 23 hod
vstup zdarma

 

Jak se tam dostat: metro Varenne (linka 13)

Další částí Muzea architektury, jehož přízemí s odlitky jsme prošli minule, je oddělení, věnované kopiím nástěnných maleb a vitrážím (i když některé vitráže najdeme i mezi odlitky).

Toto oddělení bylo založeno v roce 1937 a obsahuje asi sto různých exponátů, které představují ty nejvýznamnější fresky z celé Francie z 12. – 16. století, většinou umístěné tak, jak jsou provedeny ve skutečnosti – na maketách kaplí, absid, krypt a kleneb, většinou v měřítku 1:33. Pocit z celé expozice je opět stejný jako v předchozím případě – úžas nad velkolepou prací jak u původních děl, tak u kopií.

 

Klenba katedrály Saint-Étienne v Cahors

Katedrála Notre-Dame v Puy-en-Velay

Převorský kostel Saint-Gilles v Montoire-sur-le-Loir

Okno z katedrály Saint-Étienne v Bourges

Katedrála Saint-Étienne v Auxerre

Opatský kostel v Saint-Chef

Freska z Papežského paláce v Avignonu

Třetí a nejnovější částí muzea, otevřenou až v roce 2007, je expozice moderní a současné architektury. Upřímně řečeno, kdybych ji viděla někde jinde, ráda si ji důkladně prohlédnu, tady mi ale připadala ve srovnání s tím množství historické architektury trochu chudá a méně zajímavá, nicméně svoje favority jsem si našla i tady.

Maketa francouzského pavilonu na Světové výstavě v Bruselu v roce 1958

Slavná okna Institutu arabského světa (Institut du monde arabe), která vypadají jako tradiční arabská okna – mušarabíje, ale která jsou nabitá moderními technologiemi – sama se otvírají a zavírají podle intenzity světla. Je tady podrobně vysvětlený princip, na kterém okna fungují.

Le Corbusierova obytná jednotka z bytového komplexu, postaveného v letech 1947 – 1952 v Marseille. Byt, do kterého se tady dá vstoupit a prohlédnout si ho, je koncipovaný jako součást komplexu, kde sice existovaly rodinné jednotky, ale kde všechny ostatní prostory byly přizpůsobeny komunitnímu stylu života (takové sociálně-inženýrské pokusy se v té době uskutečňovaly ve více zemích, např. i u nás Koldům v Litvínově nebo ve Zlíně).

Posledním exponátem, na který se podíváme, je maketa domu básníka Tristana Tsary, který stojí v avenue Junot na Montmartru (viz TADY). Navrhl ho brněnský rodák Adolf Loos.

(Mimochodem, nebylo to jediné spojení, které měl tento básník s naší zemí – jeho velkou láskou byla krásná herečka Nataša Gollová).

 

 

16. obvod, 1 place du Trocadéro et du 11 novembre

Vstupné 8 Eur, snížené 6 Eur, vstup zdarma do 18 let a pro studenty ze zemí EU do 25 let, pro všechny také první neděli v měsíci.

V muzeu se konají také různé krátkodobé výstavy, ta příští, která bude začínat 1. července 2013 a bude trvat až do 17. února 2014, bude věnována stylu Art Déco.

 

Otevřeno denně kromě úterý od 11 do 19 hod, ve čtvrtek do 21 hod

Jak se tam dostat: metro Trocadéro (linka 6 a 9)

Dnes se podíváme do dalšího méně známého muzea, které velká část tištěných průvodců nepochopitelně přehlíží, i přesto, že se jedná o absolutně monumentální záležitost, navíc na atraktivním místě u place du Trocadéro, kudy projdou snad všichni návštěvníci Paříže, aby se pokochali jedinečným výhledem na Eifelovku. O krásách, které tady mají téměř na dosah ruky, se velká část z nich ani nedozví.

 

Muzeum se nachází v budově vlevo, lemované zlatými sochami. Není nutné se bát názvu, není to žádná specializovaná věc pro architekty, ale podívaná pro všechny, kteří mají aspoň trochu rádi památky. Mě osobně muzeum při první návštěvě dostalo do kolen a potvrdilo mi moje přesvědčení, že Francouzi prostě muzea umějí dělat.

O vznik muzea se zasloužil architekt Eugène Emmanuel Violette-le Duc kolem roku 1882. Muzeum ve svém tehdejším sídle v Palais de Trocadéro, památce na Všeobecnou výstavu v roce 1878, nejdříve schraňovalo jen vznikající sbírku sádrových odlitků nejvýznamnějších francouzských památek, především církevních ale také světských, pořizovaných v měřítku 1:1. Po zbourání Trocadéra a postavení nového Palais de Chaillot pro Mezinárodní výstavu v roce 1937 se Muzeum nastěhovalo do jeho levého křídla a bylo přeorganizováno – sbírky odlitků byly zmenšeny a vznikla další část – sbírka kopií nástěnných maleb.

Muzeum bylo uzavřeno na deset let po velkém požáru Palais de Chaillot v roce 1997; během té doby bylo kompletně zrekonstruováno a ke stávajícím dvěma částem byla přidána další, věnovaná moderní a současné architektuře.

 

Dnes se podíváme do přízemí do galerie odlitků. Je v ní vystaveno 350 odlitků a 60 maket architektury, mapující vývoj francouzské architektury od doby románské kolem 12. století až po 17.-18 století. Jsou tu k vidění nejen zdobené portály kostelů, ale také fragmenty oken i celé zdi, římsy, sochy, hlavice pilířů, náhrobky z kostelů a další architektonické prvky. Součástí je také část, věnovaná vitrážím.

Nejstarší odlitky z konce 19. století jsou cenné tím, že zachovávají stav památky z doby, kdy byly odlity, přestože originály se v některých případech vlivem povětrnosti a času změnily a některé z nich dokonce už ani neexistují.

 

Vstupní portál katedrály v Rouenu. Tady jsem si přesný název ještě poznamenala, mám k této katedrále určitý vztah (a také je to ta, kterou na své sérii obrazů namaloval Claude Monet), u ostatních odlitků jsem se většinou jen ohromeně dívala a zůstávají tedy často bez přesnějšího určení.

Katedrála Saint-Étienne v Bourges – pes na náhrobním kameni Jeana de Berry

Okna katedrály v Chartres

Muzeum nabízí z většiny svých oken nádherný výhled na město, kterému dominuje blízká železná dáma

Hlava sochy ze sousoší z Vítězného oblouku představuje alegorii Francie

Příště se podíváme do dalších částí expozice.

 

16. obvod, 1 place du Trocadéro et du 11 novembre

Vstupné 8 Eur, snížené 6 Eur, vstup zdarma do 18 let a pro studenty ze zemí EU do 25 let, pro všechny také první neděli v měsíci

V muzeu se konají také různé krátkodobé výstavy, ta příští, která bude začínat 1. července 2013 a bude trvat až do 17. února 2014, bude věnována stylu Art Déco

 

Otevřeno denně kromě úterý od 11 do 19 hod, ve čtvrtek do 21 hod (večerní návštěvu doporučuji, já jsem byla v muzeu prakticky skoro sama – jen pozor, aktivní kustodi začínají vyhánět už kolem půl 9).

Jak se tam dostat: metro Trocadéro (linka 6 a 9)

Pokud se chystáte v nejbližších dnech do Paříže, ještě do 25. března můžete navštívit výstavu, věnovanou proslulému a excentrickému surrealistovi Salvadorovi Dali. Výstava je bezpochyby omračující, představuje ta nejvýznamnější Daliho díla, společně s mnoha fotografiemi a krátkými filmy s jeho performancemi a dalšími akcemi, které pořádal a kterých se zúčastnil (namátkou třeba křest parfému s jeho jménem).

Jestli máte rádi surrealismus a slavného mistra obdivujete, určitě si to tam užijete. A pokud se na výstavu už nedostanete, zvu vás aspoň na malou virtuální prohlídku.

 

 

Domýšlivé? No ano, to je celý on.

Spící – Neviditelný kůň a lev – 1930

Retrospektivní bysta ženy – 1930/1976

Venuše milóská se zásuvkami – 1936/1964

Úsvit, poledne, západ a soumrak – 1979

Částečná halucinace – Šest zobrazení Lenina na klavíru – 1931

Nanebevzetí Krista – Pieta – 1958

Autoportrét – 1972

Krajina s dívenkou – 1936

Plameny – 1942

Červený klavír nebo také Červený orchestr – 1957

Samozřejmě nechyběla ani slavná pohovka ve tvaru rtů herečky Mae West. Ta byla také součástí instalace se jménem herečky, snímané kamerou, kde se každý mohl posadit a stát se tak součástí obrazu. Nešla jsem na to tak přímočaře – to uprostřed u pohovky nejsem já. Fotografku hledejte jinde.

Tvar pohovky se také opakoval v improvizovaném kině, kde byly promítány různé rozhovory a krátké filmy. Ta průsvitná bílá v temné místnosti byla velmi působivá.

Pokud se na výstavu vypravíte, připravte se na fronty. Částečně se jim můžete vyhnout, pokud půjdete večer (pro velký zájem byly návštěvní hodiny prodlouženy do 23 hod), nebo pokud si koupíte vstupenku předem TADY. Kupujete ji na určitý den, nikoliv hodinu, a vyhnete se tím jen frontě u pokladny – v další frontě před sálem už musí stát všichni (já jsem tam byla v poledne a čekala jsem jen asi půl hodiny – fronta postupuje poměrně rychle a navíc můžete využít během čekání volné wifi a ve frontě si mezitím třeba přes mobil vyřídit poštu :-))

 

4. obvod, place Georges Pompidou
Výstava je otevřená do 25. března 2013

denně kromě úterý od 11 do 23 hod (poslední vstup ve 22 hod), v sobotu a v neděli už od 9.30 hod pro návštěvníky s předem zakoupenou vstupenkou

Vstupné 13 Euro (vstupenka platí i do všech stálých expozic)

 

Jak se tam dostat: metro Rambuteau (linka 11), Hôtel de Ville (linka 1 a 11), Châtelet (linka 1, 4, 7, 11 a 14 a RER)

Jedním ze dvou výstavních pavilonů, které zbyly po Všeobecné výstavě v roce 1900 na nábřeží v blízkosti dolní části Champs Elysées, je takzvaný Malý palác (stejně jako jeho větší soused Grand Palais). Dnes jeho nádherné secesní prostory slouží jako Muzeum výtvarného umění města Paříže i jako výstavní prostory pro krátkodobé výstavy.

Dílo architekta Charlese Giraulta se skládá ze čtyř křídel, otevřených do kruhové vnitřní zahrady, lemované podloubím. Na první pohled už z dálky zaujme bohatě zdobený zlacený portál.

Palác prošel velkou rekonstrukcí v roce 2005 a jeho krásně prosvětlené výstavní prostory tak dnes kromě samotných exponátů nabízejí i pohled na zrekonstruované mozaiky, nástěnné malby, vitráže a nádherně tepané kovové doplňky.

Zatímco v přízemí najdeme převážně malířství a sochařství ze 17. až začátku 20. století, v suterénu si můžeme prohlédnout i umění z doby renesance, antiky a středověku. Tady vidíme pohled na díla z 18. století.

Milovníci impresionismu se dočkají až v zadní části přízemí. Samozřejmě tady nesmí chybět Claude Monet…

… Paul Cézanne…

… Paul Gauguin…

.. a zcela nezvykle také nikoliv obraz, ale plastika Augusta Renoira, který vytvořil portrét svého syna Clauda, řečeného Coco. Ano, to je ten malý zrzavý chlapeček, který na Renoirových obrazech vypadá s dlouhými vlásky jako holčička.

V zadní části potom také najdeme schodiště s nádherným tepaným zábradlím, kterým sestupujeme do suterénních prostor.

Pod schodištěm jsou vystaveny sochy, jejichž autorem je Jean-Baptiste Carpeaux

Taky vás zaujal pohled té starší dámy, která se úkosem dívá na mladou a krásnou dívku?

Ve vitrínách dalších suterénních sálů najdeme také antické vázy a další exponáty

V jedné z posledních zadních místností jsou vystaveny šperky, které byly zhotoveny podle návrhů Alfonse Muchy pro klenotníka Fouqueta.

Nezapomeňte se podívat do zahrady, je krásná a fresky na stropě kolonády si určitě zaslouží pozornost

 

A pokud se posadíte v kavárně muzea, můžete pozorovat přes umělé jezírko zadní stranu vstupního pavilonu s ohromným znakem Paříže na střeše

 

 

V pravém křídle přízemí a ve střední části suterénu se konají krátkodobé výstavy – seznam těch, které probíhají v současnédobě, najdete TADY.

Petit palais

Musée des Beaux Arts de la ville de Paris

Avenue Winston Churchill

Čtvrť Champs-Elysées

http://www.petitpalais.fr

 

Otevřeno denně kromě pondělí a svátků od 10 do 18 hod

Krátkodobé výstavy jsou ve čtvrtek otevřeny až do 20 hod

Vstupné do stálých sbírek zdarma, na krátkodobé výstavy 9 Euro

Jak se tam dostat: metro Champs-Elysées Clémenceau (linky 1 a 13)

Když jsem tady začátkem července psala svůj příspěvek o muzeu Carnavalet, zjistila jsem, že vlastně nemám žádnou fotku ohromné bronzové sochy Ludvíka XIV., která stojí hned na vstupním nádvoří. Při své další cestě, stejně jako téměř při všech ostatních, jsem se do muzea opět vydala a Ludvíka jsem vyfotila a dnes se na něj spolu podíváme.

Sochu, vysokou dva a půl metru a s podstavcem téměř čtyři metry, vytvořil sochař Antoine Coysevox v roce 1689. Sem do muzea byla přemístěná až v roce 1890, předtím stála na nádvoří Hôtel de Ville, pařížské radnice, kde nahradila mramorovou sochu z roku 1687, která znázorňovala Ludvíka XIV. vítězícího na Frondou (povstáním šlechty proti králi, tehdy devítiletému, po níž následovala občanská válka v letech 1648 – 1653). Králi se tato válečná socha nelíbila, údajně řekl, že „na něco takového už není doba“, představitelé města tedy objednali novou, mírově laděnou sochu, kde je pěší král znázorněn v oblečení římského císaře.

Socha je zajímavá také tím, že je jednou z mála soch krále, která unikla zničení v době Francouzské revoluce i roztavení v dalších válečných konfliktech.

V dřívějších článcích jsem psala nejen o muzeu Carnavalet, ale také o jeho nádherné zahradě (viz TADY). Fotky byly z jara a my se teď ještě podíváme, jak nádherná je tato zahrada na vnitřním nádvoří v létě.

Musée Carnavalet,
Marais, 23, rue Sévigné

Otevřeno denně kromě pondělí a svátků od 10 do 18 hod

Vstup do trvalých sbírek, na nádvoří a do zahrady zdarma

Jak se tam dostat: metro Saint-Paul (linka 1) nebo Chemin-Vert (linka 8)

Dnes vás pozvu na návštěvu muzea, jehož název by se dal přeložit také jako Uměleckoprůmyslové muzeum, a které je podle mě jedním z nejkrásnějších v Paříži. Je důkazem toho, že Francouzi mají při vytváření muzeí nekonečnou invenci a inspiraci. Technické exponáty, které by při jiné prezentaci a v jiných prostorách působily možná nudně, jsou tady rozmístěny tak, že některé sály prostě berou dech. A to mě technika vůbec nezajímá a čekala jsem, že pro mě muzeum bude pěkná nuda. Nebyla.

Muzeum je součástí Národní konzervatoře pro umění a řemesla (Conservatoire National des Art et Métiers), založené už v roce 1794 jako škola pro techniky a inženýry, která od roku 1798 sídlí v bývalém královském převorství Saint-Martin-des-Champs (sv. Martina v polích). Muzeum bylo založeno jako výukové a jsou v něm shromážděny různé přístroje, stroje, modely, technické plány a nákresy od 18. století do dnešních dob. Celkem obsahuje asi 80 tisíc položek, z nichž je vystavená pouze zhruba jedna dvacetina.

Kromě budov bývalého převorství zabírá muzeum i dávno odsvěcený kostel Saint-Martin-des-Champs. Jak uvidíme níže, právě tam se nachází srdce sbírek.

Před vchodem do muzea stojí jeden z modelů sochy Svobody, o které jsme už mluvili TADY, díla sochaře Bartholdiho, na jejíž nosné konstrukci spolupracoval i tým francouzských inženýrů, vedených Gustavem Eiffelem.

Interiér kostela. V jeho lodi je zavěšený model Foucaultova kyvadla, kterým jeho tvůrce prokazoval otáčení Země (a jehož originál visí v kopuli Panthénu, viz TADY). Čtenáři Umberta Eca si možná vzpomenou, že právě tady začíná také jeho román Foucaultovo kyvadlo. Na jeho začátku najdete také sugestivní popis muzea.

Po celé jedné straně prostoru bývalého kostela je vybudována ocelovo-skleněná rampa, na které jsou umístěny rozměrné exponáty starých automobilů (a nejen starých, najdete tady taky jednoho Renaulta jako Formuli 1) a různých parních strojů, pod stropem jsou potom zavěšeny první letouny. Na rampu se dá vystoupat a dostat se tak až téměř pod strop kostela – tento pohled z výšky pro mně byl bez pochyby jeden z nejsilnějších dojmů.

Rampa začíná další další sochou Svobody – jde o původní model v měřítku 1:16, který muzeu odkázala manželka sochaře Bartholdiho po jeho smrti v roce 1904

Ve výšce můžeme z rampy zblízka obdivovat i vitrážová okna a další výzdobu bývalého kostela

Kostel není ovšem jediným prostorem muzea, kde najdeme takové nadměrné exponáty. I nad čestným schodištěm na nás čeká první model vrtulníku z roku 1841

Sbírky muzea se člení do sedmi tématických skupin – vědecké přístroje (měřidla, váhy, ale také theodolity a podobné přístroje), materiály, stavebnictví, komunikace, energie, mechanika a doprava. Jsou zde představeny modely nejrůznějších strojů, počínaje ozubeným kolem, přes tkalcovský stav, tiskařské rotačky, turbíny, parní stroje až po lunární vozítko, a celé kompletní dochované vědecké laboratoře slavných francouzských fyziků minulosti.

Každý rok bývá v muzeu instalována i dočasná výstava – v současné době jsou jejím tématem roboti.

Myslím, že při cestě do Paříže s většími dětmi to může být dobrá alternativa na některé deštivé odpoledne. Výstavní prostory bývalého kostela a některé další sály si ostatně můžete virtuálně prohlédnout na stránkách muzea TADY.

Musée des Arts et Métiers

Čtvrť Arts et Métiers, 60 rue Réaumur

Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, ve čtvrtek do 21 hod

Vstupné 6,50 Eur, do 26 let zdarma,

první neděli v měsíci a ve čtvrtek od 18 do 21 hod zdarma pro všechny

Jak se tam dostat: metro Arts et Métiers (linka 3) nebo Réaumur-Sébastopol (linka 4)

Zahrada kolem Rodinova muzea je plná soch a květin (a bohužel většinou i lidí) a navíc nabízí tak kouzelné výhledy, že rozhodně stojí za návštěvu i pro ty, kdo sochařství neholdují a muzeum jako takové je neláká. Právě pro ně tady totiž existuje možnost zaplatit si symbolické vstupné 1 euro jen do zahrady.

 

 

 

V přední části zahrady před palácem jsou umístěny některé rozměrné Rodinovy plastiky – především monumentální šestimetrová Brána pekel, kterou Rodin začal tvořit na zakázku v roce 1879 pro Muzeum dekorativního umění – nikdy ji však nedokončil, vystavoval jen jednotlivé figury nebo dveře samotné a dílo bylo odlito z bronzu a zkompletováno až po jeho smrti v roce 1917.

Dílo bylo inspirováno Dantovou Božskou komedií a bylo uměleckou odpovědí na Ghibertiho Bránu nebes ve Florencii, vytvořenou ve 14. století. Rodin na ní umístil figury, ze kterých potom během let vytvořil samostatné monumentální sochy – například Stíny na horním okraji brány nebo Myslitel pod nimi.

Stíny v nadživotní velikosti stojí hned naproti Bráně pekel.

Sousoší Občané z Calais, možná Rodinovo nejslavnější dílo, je inspirováno příhodou ze Stoleté války, kdy se po jedenácti měsících blokády města Calais, obsazeného anglickými vojsky, šest občanů nabídlo jako rukojmí, aby město bylo osvobozeno. Tady jsou znázorněni v okamžiku, kdy se vydávají na smrt (to ještě netušili, že manželku anglického krále Eduarda III., původem Francouzku, dojme jejich čin tak, že si vyprosí jejich osvobození).

Další velmi známou Rodinovou sochou je Myslitel, která představuje Danta a původně se jmenovala Básník.

Ačkoliv se mi Rodinova díla líbí všechna, nejošklivější mi připadá ohromný Balzac

 

 

V zadní části zahrady najdeme spoustu drobnějších soch a plastik – ať už v malém anglickém parku, tak i kolem bazénku naproti zahradní terase.

 

 

79 rue de Varenne

otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 17.45 hod, ve středu do 20.45 hod

Vstupné do zahrady 1 euro

Vstupné do muzea 9 euro, studenti z EU do 25 let zdarma

Jak se tam dostat: metro Varenne (linka 13) nebo Invalides (linka 13 a 8)