O muzeu, umístěném v krásném paláci v 8. obvodu, jsem tady psala už před několika lety. Tehdy jsem tam viděla výstavu impresionisty Gustava Caillebotta, zatím co tentokrát jsme se přenesli mnohem dál do minulosti, na výstavu florentských portrétů z doby Medicejských.
Muzeum je umístěno v paláci, který si nechal postavit v letech 1869-1875 sběratel umění Édouard André se svojí ženou, malířkou Nélie Jacquemart. Společně vytvořili rozsáhlou a bohatou sbírku umění, kterou Nélie Jacquemart po smrti svého manžela odkázala i s celým palácem Francouzskému institutu, s podmínkou, že sbírky i zařízení paláce zůstanou na svém místě. V muzeu, které bylo otevřené v roce 1913, tak můžeme vidět veškeré zařízení a vybavení paláce tak, jak v něm manželé žili. V levém křídle paláce se konají pravidelně dočasné výstavy. Když jdete po ulici podél zdi, která muzeum lemuje, možná si ani nevšimnete, že se nad ní ve výšce tyčí bohatě zdobená budova. Abyste se k ní dostali, musíte nejdřív projít průjezdem, potom po chodníku na nádvoří a až teprve pak se před vámi otevře hlavní nádvoří s průčelím, které hlídají kamenní lvi.
Prohlídka přízemí začíná velkým salonem a pokračuje přes menší místnosti, kde jsou vystaveny obrazy, sochy a jiné umělecké předměty ze sbírky manželů Jacquemart – André. Je to všechno nádhera, ani nemám slov.
Na konci řady salonků projdeme do zimní zahrady s nádherným schodištěm, vedoucím do prvního patra
Nad schodištěm je umístěná Tiepolova nástěnná malba, která sem byla přenesená z římské vily
V místnosti hned vedle schodiště najdeme především staré cenné tapiserie a obrazy. Ale hlavně odtud máme přes vyřezávané zábradlí zajímavý průhled do přízemí.
V prvním patře nás čeká další řada salonů s vystavenými sbírkami. Můžete si tady prohlédnout sochy a hlavně celou řadu obrazů, především z 15. a 16. století. Čeká tady na nás Sandro Botticelli, Andrea Mantegna, Gian Lorenzo Bernini, Canaletto, Luca della Robbia, Paolo Uccello, Bellini, Botticini , ale také Rembrandt, Franz Hals, Fragonard nebo Chardin.
Když už by se zdálo, že budeme uměním přesyceni, teprve potom vstoupíme v prvním patře do krátkodobé expozice renesančních florentských portrétů. Tam se bohužel fotit nesmělo.
Muzeum je ovšem pověstné nejen uměním, ale také restaurací, a hlavně, hlavně dorty, na které se tady specializují. Restauraci najdete v přízemí v prostorách, které bývaly jídelnou manželů Jacquemart – André. Patří k nim i terasa, která byla bohužel při naší návštěvě zatažená ošklivým igelitem, protože už bylo chladno.
No tak ano, mám i fotku výhledu od stolu. Nebýt toho igelitu, byla by lepší, ale nešlo to ani nadzvednout, ani odhrnout. Ale ty dorty, ty teda opravdu byly.
Výstava portrétů trvá do 25. ledna 2016. Pokud se tam do té doby nedostanete, nevěšte hlavu, od 18. března do 25. července 2016 bude nová výstava, kde na vás bude čekat Monet, Renoir, Pissarro, Sisley, Gauguin a další impresionisté a postimpresionisté. Myslím, že tam nutně budu potřebovat jet.
Muzeum, do kterého se podíváme dnes, nenajdete pravděpodobně v žádném tištěném průvodci. Bylo otevřeno teprve v dubnu 2014 a objevila jsem ho v podstatě náhodou – zapadlou uličku, ve které se nachází, jsem měla už několik let poznamenanou v mapě jako malebné místo, kam sice stojí za to nakouknout, ale ne jet tam kvůli ní schválně. Když jsem letos v červenci vystoupila z metra Vaugirard, u které ulička leží, vydala jsem se do ní a objevila tam v krásném funkcionalistickém domě nové muzeum.
Ze všeho nejdřív je asi nutné začít budovou. Ta je totiž sama o sobě výstavním kouskem.
Dům postavil v roce 1932 architekt Robert Mallet-Stevens (jeho domy jsme už viděli TADY) pro sklářského mistra Louise Barrilleta, který se svými vitrážemi a mozaikami spoluvytvářel návrhy domů těch nejlepších architektů té doby. Byl také členem Unie moderních umělců, kterou založil právě Mallet-Stevens, a jejímž členem byl například i Le Corbusier. Toto uskupení se snažilo o celkový přístup k architektuře, kde byl architektem navrhován nejen dům, ale i jeho zařízení a vybavení. V tomto duchu byl vytvořen i tento dům, který zůstal ve vlastnictví rodiny Barrillet až do 60. let minulého století. Další vlastník ho nechal zchátrat a až v roce 1999, kdy ho koupil Yvon Poullain, velký obdivovatel staveb Mallet-Stevense a moderního umění, se dům dočkal rekonstrukce. Poullainova rodina i po jeho smrti pokračuje v jeho plánech a podílela se na vytvoření nového muea. To dostalo název Musée Mendjisky – École de Paris a je věnováno modernímu umění tzv. dvou Pařížských škol – umění první poloviny 20. století.
Informace o Pařížské škole jsou k nalezení TADY, ale v češtině i v angličtině je tam toho žalostně málo, stojí za to otevřít si Wiki ve francouzštině hlavně kvůli jménům členů. Nešlo o školu v pravém smyslu, ale jsou tak označováni umělci, především ti zahraniční a často židovští, kteří do Paříže přišli na začátku 20. století. První Pařížská škola zahrnovala pestrou paletu umělců často z východní a střední Evropy – Rusy (Chagall, Soutine, Krémègne, Chapiro, Lipschitz), Poláky (Kisling, Mendjisky), Rumuny (Brancusi) i Maďary, od nás uvádí seznam Františka Kupku a Otakara Kubína. Samozřejmě, že se seznam vztahuje i na mnoho Francouzů (jen namátkou Utrillo, Derain, de Vlaminck, Delaunay), Španěly (především Picasso), Italy (Modigliani) a patří sem i Japonec Foujita. Ta druhá, tzv. Nová Pařížská škola, zahrnuje druhou vlnu umělců, také často zahraničních, kteří působili v Paříži po 2. světové válce.
Muzeum spravuje nadace, kterou založil Serge Mendjisky, syn Maurice Mendjiskyho, jednoho z umělců doby Pařížské školy. Muzeum je tedy zaměřeno na tuto výtvarnou epochu. Letos v létě zde byla vystavena díla Alfreda Manessiera, člena Nové Pařížské školy.
Alfred Manessier (1911 – 1993) se věnoval především abstraktní malbě, vitráži a tapiseriím. To vše bylo na jeho výstavě k vidění. Píšu „bylo“, protože výstava sice ještě probíhá, ale končí už 15. října.
Srdcem celé budovy je velký ateliér v druhém patře. Tady jsou vystaveny jedny z Manessierových kostelních vitráží a také tapiserie. Ty najdeme i v suterénu, zatímco ve vyšších patrech jsou k vidění jeho plátna.
Přístav za jasného rána, 1992
Přístav Jersey brzy ráno, 1990
Samozřejmě kromě výstavy stojí za prohlídku i samotný dům. Dům má čtyři patra, na nichž měl původní vlastník Louis Barrillet tři ateliéry a svůj byt. Jako sklář si dům vyzdobil skleněnými vitrážemi.
Barevná vitráž ve 2. patře představuje příběhy Psyché. Na výšku celé fasády běží další pruh černo-bílé vitráže se třemi tématy, vztahujícími se ke třem činnostem, které sklářský ateliér vykonával – vitráže (Chartres), mozaiky (Ravenna) a západní umění (bohyně Athéna). Byl to vlastně vývěsní štít celého ateliéru. Barrillet je také autorem mozaik, zasazených do terrazzových podlah.
Z oken muzea si můžeme prohlédnout také uličku, kvůli které jsem sem původně přišla, a zblízka i sousední domy
Bílá budova v těsné blízkosti muzea je maďarská ambasáda
Kdybyste muzeum hledali, najdete ho v uličce za tímto průchodem. Pokud se dostanete dál z centra do 15. obvodu, určitě se tady zastavte, bude se vám tady líbit. Současná výstava sice končí, ale zcela jistě budou následovat další.
EDIT 2021: Muzeum bylo po pár letech existence zrušeno, protože sena sebe prostě nevydělalo. Článek zde nechávám, protože je alespoň dokladem toho, jak tento krásný art-déco dům vypadá uvnitř.
Musée Mendjisky – École de Paris
15. obvod, 15 Square Vergennes
Otevřeno denně kromě čtvrtka od 11 do 18 hod
Vstupné 8 eur, snížené 6 eur (na tuto výstavu, ale předpokládám, že stejné nebo podobné to bude i u dalších)
Když v Paříži už několik dnů bez přestání prší tak, že je člověk hned promočený skrz naskrz, zbývají jako útočiště kavárny a muzea. To, které jsem navštívila ve středu, právě otevřelo krátkodobou výstavu s názvem Villa Flora. Je zde vystaveno osmdesát pláten, která nakoupili švýcarští manželé Hedy a Arthur Hahnloserovi v letech 1906 – 1936 do sbírky, umístěné v jejich vile Flora ve Winterthouru nedaleko Curychu. Sbírka, která je ve Francii vystavená poprvé, zahrnuje obrazy Renoira, Van Gogha, Matisse, Cézanna, Bonnarda, Vuillarda a dalších slavných malířů. Sbírka je zajímavá kromě jiného i proto, že se jedná o méně vystavovaná a tedy i méně známá plátna.
Bohužel je na výstavě zákaz fotografování, takže vám je nemůžu ukázat, ale v každém případě, pokud pojedete v příštích měsících do Paříže, nenechte si je ujít, opravdu stoji za to.
Muzeum kromě krátkodobých výstav nabízí i stálé sbírky. Je to především velká sbírka pláten Clauda Moneta, umístěná ve velkém podzemním sále, kterou muzeu odkázal malířův syn Michel v roce 1966. Můžeme si tady prohlédnout především celou řadu obrazů s motivy leknínů. Kromě toho má muzeum velkou sbírku obrazů impressionistické malířky Berthe Morrissot, kteří mu byly odkázány v roce 1993, a mnoho dalších cenných děl.
Za prohlídku stoji samozřejmě i samotná vila, ve které je muzeum umístěno.
Samozřejmě, že Musée de Montmartre není nové, bylo otevřeno v roce 1960, jen v říjnu loňského roku rozšířilo svoje výstavní prostory o nově zrekonstruovaný vedlejší dům. V něm jsou umístěné sbírky, připomínající uměleckou slávu tohoto dnes tak vyhledávaného místa, kudy se tlačí davy turistů, kteří zaplavují ulice a hledají aspoň nějakou připomínku slavné minulosti. Sem, kde se tyto připomínky dají najít, však přijde málokdo z nich.
V nově zrekonstruovaném domě se momentálně upravují přízemní prostory, kde míval svůj obchod s barvami Père Tanguy, obchodník a přítel všech impresionistů i postimpresionistů. Jeho druhý obchod pod Montmartrem jsme už viděli (i s jeho životopisem) TADY. Obchod s různými (bohužel asi i dost turistickými a upomínkovými) předměty by měl být otevřen co nejdřív. V novém přístavku byla vybudovaná i kavárna se stolky kolem kruhového bazénku.
Père Tanguy, jak ho v jeho krámku namaloval Vincent van Gogh
V muzeu až do září 2015 probíhá krátkodobá výstava s názvem Duch Montmartru a moderní umění. To je to, co tady nakonec všichni hledají, ne?
Jedním z exponátů je i originál vývěsního štítu kabaretu Le Lapil agile
Najdeme tady také několik obrazů Théophila Steinlena, velkého milovníka koček (a autora známého vývěsního štítu kabaretu Chat noir), jak je vidět i z tohoto velkého plátna s názvem Apoteóza koček
Nechybí ani Toulouse-Lautrecovy plakáty
Picasso na fotografii s Montmartrem za zády
Pro nás je nová expozice zajímavá i proto, že zde najdeme spoustu kreseb Františka Kupky. Tady nahoře vidíme, jak jsou kresby vystavené ve vitríně – vlevo Picasso, vpravo Kupka.
Kupkova ilustrace pro časopis La Vie en rose, pocta malířům Steinlenovi a Willetteovi
Další Kupkova ilustrace: Kněz s podběrákem plným zlata, 1904
Z oken nové části muzea je vidět na starou budovu, ve které je umístěná expozice, mapující starší doby Montmartru – doby vesnice za branami města, plné větrných mlýnů, tančíren, kankánu, hospod a ubohých nízkých domků, doby ještě předtím, než Montmartre proslavili umělci.
Dům je obklopený tzv. Renoirovými zahradami a já si nikdy neodpustím, abych je všechny neprošla, znovu neprohlédla všechna zákoutí a nepokochala se pohledem přes montmartreský vinohrad na severní stranu města.
Říkáte Montmartre? Co tedy jiného, než pravý chat noir… Ten místní se jmenuje Salis, stejně jako zakladatel a majitel slavného kabaretu Chat noir.
Musée de Montmartre
18. obvod, 12 rue Cortot
Otevřeno denně od 10 do 18 hod, od května do srpna do 19 hod (ale poslední vstup už v 18,15 hod)
Vstupné 9,50 eur, studenti do 25 let 7,50 eur děti do 17 let 5,50 eur.
Jak se tam dostat: metro Lamarck-Caulaincourt (linka12)
Muzeum, věnované jednomu z nejznámějších malířů minulého století, bylo otevřeno v Paříži v roce 1985, dvanáct let po jeho smrti. Základem sbírek muzea jsou dary, které jeho dědici věnovali státu místo dědické daně. Dary se uskutečnily ve třech vlnách. Ta první proběhla po Picassově smrti, druhá v roce 1978, kdy rodina věnovala státu Picassovu osobní sbírku, která zahrnovala díla jeho předchůdců (Cézanne, Degas, Celník Rousseau a další) a jeho přátel (Miró, Braque, Matisse a další) a třetí po smrti jeho manželky Jacqueline, kdy byly státu předány kromě uměleckých děl i tisíce dokumentů a fotografií. Picassovo muzeum se tak stalo vlastníkem nejrozsáhlejší umělecké sbírky, která zahrnuje veškeré druhy tvorby, kterým se Picasso věnoval, a která pokrývá všechna jeho umělecká období.
Sbírka Picassových děl byla umístěná do nově zrekonstruovaného paláce d´Aubert de Fontenay, který je známější spíš pod názvem Hôtel Salé, Slaný palác, jako připomínka toho, že jeho první majitel byl výběrčím daně ze soli. Z bohatství, který mu tato funkce vynášela, si v letech 1656 – 1659 nechal postavit v tehdy nově se rozvíjející čtvrti Marais jako znamení svého společenského vzestupu velký barokní palác s uzavřeným oválným dvorem a zahradou.
A právě do něj vás dnes pozvu na prohlídku tohoto výjimečného muzea.
Muzeum bylo znovu otevřeno loni 25. října, v den Picassových narozenin, po tříleté rekonstrukci, při které byly rozšířeny výstavní prostory prakticky o další dvě patra – byly vybudovány sály v podkroví a stejně tak jsou využity i podzemní prostory. Dlouho očekávané (a odkládané) otevření samozřejmě vyvolalo návaly návštěvníků, takže se jeho nádvořím před vchodem vinou dlouhé fronty. Nenechte se zmýlit fotografií, to, co vidíte, jsou šťastlivci, kteří už mají za sebou dvě hodiny čekání – ti ostatní nejsou z tohoto místa vidět. Tu krátkou frontu vlevo u vchodu tvoří ti, kteří si koupili vstupenku předem přes internet – i s ní jsem tady čekala půl hodiny.
Když už se konečně člověk dostane dovnitř, uchvátí ho ze všeho nejdřív nádherné schodiště. (To, že na něm nikdo není, je díky tomu, že jsem z muzea večer odcházela mezi posledními a hlídači mi dovolili ještě jednu rychlou fotku – jinak přes den není šance, jak je schodiště plné). Schodiště a prostory kolem něj jsou tím nejhezčím místem paláce, jehož tepané zábradlí a štuky na stěnách stojí za to si prohlédnout podrobněji. Z obou stran podesty v prvním patře vedou vchody do výstavních sálů.
V muzeu jsem byla tentokrát už potřetí. Zatímco z první návštěvy v roce 1989 si toho moc už nepamatuji, z té druhé v roce 2004 jsem našla fotografie a tak se jen pro porovnání podíváme, jak to tam vypadalo tehdy a jak teď.
Fotit umělecká díla nemá moc cenu, protože i na internetu se dají najít reprodukce, které jsou mnohem kvalitnější, než vlastní fotky. Já to dělám vlastně jen tehdy, když narazím na něco výjimečného, a v posledních letech kvůli blogu. Tentokrát jsem vyfotila jen pár obrazů, které mě zaujaly, jako třeba tento dole ještě s nádechem impresionismu.
Jeanne (Ležící žena), 1901
Busta ženy, studie pro slavný obraz Slečny z Avignonu, 1907
Tři ženy u fontány, 1921
Zaujaly mě dva krásné portréty jeho první ženy, ruské tanečnice Olgy Chochlové – nahoře z roku 1918, dole 1923
Portrét Madame Rosenbergové a její dcery (1918). Uznejte, že to dítě se nesnažil moc zkrášlit.
Zatímco v sálech v prvním patře jsou vystavena rozměrnější plátna z prvních Picassových období, v novém patře pod střechou najdeme menší obrazy, některé grafiky a také fotografie. Najdeme tam například i fotku jednoho z Picassových ateliérů (v rue des Grands Augustins), se sochou muže s beránkem a bustou fotografky Dory Maar, se kterou Picasso žil v letech 1935-43, a která fotograficky zdokumentovala jednotlivé etapy tvorby jeho Guerniky (fotografie jsou v muzeu taky vystavené). Bustu můžete vidět v Paříži v parku vedle kostela Saint-Germain des Prés, podrobnosti o ní i o místě najdete TADY.
To není Picassovo umělecké dílo, ale židle z jeho ateliéru. Vlastně dnes už v hodnotě uměleckého díla.
Jen pro zajímavost, úplný vrcholek paláce a jeho krov. Jen to nešlo pořádně vyfotit kvůli davům.
V horním patře pod střechou je také vystavená Picassova sbírka obrazů jeho přátel. Tady nahoře Celník Rousseau. Ostatní obrazy jsem si tady už prohlédnout nestihla, protože i když jsem si na prohlídku muzea vyhradila dvě hodiny, nestačilo to. Zkrátka se tam budu muset vrátit.
Z horního patra se nám taky naskytne hezký pohled na dvůr paláce, těsně před uzavřením muzea prázdný.
Ještě nám k prohlídce zbyly suterénní prostory. Tady jsou obrazy, sochy i fotografie vystaveny v labyrintu klenutých chodeb.
Dlouhou chodbou se dostaneme suterénem také k tomuto krásnému točitému schodišti v nově přistavěné části, které nás přivede rovnou do zahrady, po rekonstrukci holé a nepříliš vábné. Původně tady v rámci rekonstrukce vyrostla kolem dokola nehezká kovová pergola, kterou ale loni na podzim museli po protestech památkářů odstranit.
Předzvěst jara i v ošklivém a studeném počasí
Ještě se na závěr podíváme na další zajímavou věc. Vybavení muzea, to znamená stoly, židle, lavice a hlavně svítidla, navrhl speciálně pro Picassovo muzeum Diego Giacometti, mladší bratr slavného sochaře Alberta Giacomettiho. Byla to jedna z posledních Diegových prací, zemřel v roce 1985, když se muzeum otvíralo. Tady dole najdete některé z jeho krásných květinových lustrů.
Dnes se podíváme do muzea, věnovaného jednomu z nejvýraznějších kubistických sochařů Ossipu Zadkinovi. Stejně jako jeho další ruští současníci Marc Chagall, Chaïm Soutine a Pinchus Krémègne přišel do Paříže z ruského Vitebska (v dnešním Bělorusku) a stejně jako oni zapadl do umělecké komunity na Montparnassu, kde vystřídal několik ateliérů. Tím posledním byl tento domeček s ateliérem poblíž Lucemburské zahrady, vklíněný mezi vysokými činžáky, kde žil a pracoval od roku 1928 do své smrti v roce 1967.
Ossip Zadkine se narodil 14. července 1890. Na rozdíl od svých dalších slavných ruských kolegů nepocházel z chudé židovské rodiny – otec byl profesorem na střední škole, matka byla původem Skotka. V patnácti letech ho rodiče poslali do Anglie, kde se učil jazyk a také kresbu a modelování a odkud se ve svých dvaceti letech vydal do Paříže. Zde nejdříve, stejně jako další ruští imigranti, bydlel v ateliéru La Ruche a navštěvoval vyhlášené umělecké akademie a ateliéry na Montparnassu. Jeho přáteli byli v té době Picasso, Bourdelle, Brancusi, Delaunay, Matisse, Apollinaire a další slavné i méně slavné osobnosti té doby.
První světovou válku strávil v cizinecké legii, po válce se začíná prosazovat, hodně vystavuje a stává se známým. Dobu druhé světové války strávil ve Spojených státech, po válce učí v Paříži na několika uměleckých akademiích, cestuje, hodně pracuje a patří mezi nejslavnější umělce té doby, který vystavuje ve všech světových metropolích.
Ossip Zadkine zemřel v Paříži 25. listopadu 1967 a je pohřben na hřbitově Montparnasse. Jeho žena Valentine po své smrti v roce 1981 odkázala městu Paříži ateliér a veškeré vybavení a zařízení s podmínkou, že zde má být vytvořeno muzeum, věnované dílu jejího muže.
První socha nás vítá už před vchodem do muzea, dalších zhruba čtyři sta dalších děl najdeme uvnitř
Výstavní prostory jsou rozděleny na dvě části – bývalý dům a ateliér. Jsou zde vystavovány menší plastiky, busty a torza a nádherné oblé hlavy z nejrůznějších materiálů – mramoru, pískovce, sádry nebo dřeva, často inspirované v prvních letech primitivismem, přes pozdější kubismus až po lyrismus posledních let.
V ateliéru v zahradě najdeme také dřevěnou sochu Prométhea. Na její bronzové zobrazení, umístěné v centru Paříže, se podíváme později.
Nejkrásnější je zde ale zahrada – nebo spíše zahrádka, protože je to jen kousek trávníku a pár stromů – která představuje zelený ostrov klidu a ve které je umístěno mnoho Zadkinových bronzových soch.
Jednu z nejslavnějších Zadkinových soch zde najdeme rovnou v několika vyhotoveních. Jde o modely šest metrů vysoké sochy s názvem Zničené město, která stojí v Rotterdamu a připomíná jeho zničení za války. Důležitým prvkem díla je to, co jsem zde nevyfotila – socha má v místě srdce velkou díru, stejně jako Rotterdam přišel o svoje centrum.
Zadkine také vytvořil několik soch, věnovaných Vincentu Van Goghovi. Tady vidíme model sochy, umístěné v holandském Zundertu, odkud bratři Van Goghové pocházeli, Vincentovu sochu potom najdeme v Auvers sur Oise nedaleko od Paříže, kde prožil svoje poslední dny a kde jsou oba bratři pohřbeni.
No a pokud byste neměli na muzeum čas nebo chuť, jednu ze soch, Prométhea, o kterém jsme mluvili už nahoře, najdete přímo před kostelem Saint-Germain-des Prés v 6. obvodu.
Musée Zadkine 6. obvod, 100bis rue d´Assas
Otevřeno denně kromě pondělí a svátků od 10 do 18 hod Vstupné zdarma v době, kdy zde neprobíhá žádná krátkodobá výstava, v případě výstavy 7 eur.
Do 18. května 2014 se zde koná výstava fotografií ze staré Rusi, potom se zhruba do září do další výstavy dá očekávat vstup zdarma.
Jak se tam dostat: RER Port Royale, metro Vavin (linka 4) nebo Notre-Dame-des-Champs (linka 12)
Spisovatel Honoré de Balzac žil od roku 1840 do roku 1847 ve čtvrti Passy. Skrýval se zde před svými věřiteli pod pseudonymem pan Breugnol v pětipokojovém bytě dvoupatrového domu, stojícího v prudkém svahu, který měl dva vchody – ten oficiální z horní strany, zatímco směrem dolů vedla do úzké rue Berton brána, kterou spisovatel prchal před neodbytnými vymahači dluhů.
V muzeu jsou uloženy nejrůznější dokumenty, týkající se Balzaca, rukopisy, raritní vydání jeho děl, obrazy, nábytek a několik jeho osobních předmětů. Jsou zde pořádány výstavy, konference a různé literární akce pro dospělé i pro děti.
K domku se schází po vysokém schodišti. Z této strany je druhé patro domu vlastně přízemím.
V prvních místnostech najdeme kresby a bysty spisovatele od různých autorů, nechybí, samozřejmě, ani Balzacova hlava od Rodina (dole úplně vpravo)
Podobizny Balzacových rodičů a dalších členů rodiny
Pracovna s původním nábytkem, kde Balzac sepsal svoji Lidskou komedii a redigoval vydání jednotlivých dílů. Pracoval především v noci, spoustu hodin denně, za podpory mnoha šálků kávy, kterých denně konzumoval desítky.
V malé knihovně najdeme některá vydání jeho knih…
… faksimilie jeho korektur…
… a také konvičku na kávu s jeho monogramem.
Jsou tu vystaveny některé další osobní věci – vycházková hůl a také soubory psacích potřeb. Tuto ze zlaceného stříbra a z alabastru dostal od ukrajinsko-polské šlechtičny Eweliny Haňské, která se po dlouhé korespondenci stala jeho milenkou, navštívila ho i zde v Passy, ale po smrti svého manžela se nejprve odmítla stát jeho ženou a nabídku k sňatku přijala až pět měsíců před jeho smrtí.
Domem vede přes dvě patra příkré dřevěné schodiště až na malý dvorek s vraty do rue Berton. Člověk si lehce představí, jak tudy otylý spisovatel zadýchaně klopýtá dolů, zatímco jeho služebná nahoře nečekanému věřiteli vysvětluje, že tady žádný pan Balzac nebydlí.
K domku patří malá zahrada s výhledem, který Balzac ještě neměl
Vchod do domu z rue Berton. Velký kámen po pravé straně vrat není jen tak obyčejný patník. Je to hraniční kámen z roku 1731, který označoval panství Auteil a Passy. Ten Balzaca ještě pamatuje.
Ulička se před domem rozšiřuje, ale dále vede mezi malebnými vysokými kamennými zdmi. Takto vypadá její opačný konec v létě.
Dům byl v roce 1913 prohlášen za národní kulturní památku a byl také jediným ve svém okolí, který unikl demolici. Celá původní čtvrť byla zbourána a jejím místě byly postaveny ohromné rezidenční terasové domy.
Maison de Balzac 16. obvod, 47 rue Raynouard
Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod
Vstup zdarma (v době konání krátkodobých výstav vstupné 4 eur, do 13 let zdarma)
O historii manufaktury na porcelán, postavené v roce 1756, při které bylo v 19. století vytvořeno muzeum, jsem psala TADY už v září loňského roku, takže je zbytečné se opakovat. Zajímavé je, že manufaktura funguje dodnes, jak v původních, tak i v později přistavených výrobních halách.
Muzeum organizuje každý den odpoledne i návštěvy výrobních prostor a ateliérů, v případě zájmu je nutno se objednat předem, další informace TADY. Pokud se do dílen nevydáme, můžeme si aspoň bočního pohledu i z nadhledu z okna muzea udělat aspoň představu, jak celý areál vypadá.
Na obrázku vidíme jen pravé křídlo budovy, to levé je celé pod lešením. Přímo před námi je hala s vypalovacími pecemi, kolem dokola ji obkružují výrobní dílny. Moderní hala v červenou střechou za ní je mlýn k mletí keramické hlíny. Vpravo nahoře se zvedá svah parku Saint-Cloud, ta bílá budova, která prosvítá v pravém rohu mezi větvemi, je Mezinárodní úřad pro míry a váhy.
Expozice je skutečně impozantní. Jsou na ní vystaveny ty nejcennější části sbírek, od prvních keramických nádob, pocházejících z vykopávek v Řecku, v Egyptě nebo například v Americe, prakticky přes všechna století a přes všechny slohy, styly a módní vlny. Nejvíce je zde, pochopitelně, keramického nádobí – talíře, vázy, džbány a mísy, ale najdeme tady také sošky, reliéfy nebo keramické obklady a dlaždice. Expozice je hodně bohatá, je rozložená chronologicky na dvě patra, ale pokud člověk zrovna nestuduje každý jednotlivý talíř, za dvě hodiny máte hotovo.
Nahá bohyně, Kypr, 1600 let př. n. l.
Džbán, Egypt v římské době, 16.-1. století let př. n.l.
Váza z předkolumbijské Ameriky – začátek 16. století
Džbán, Egypt, 7. – 8. století př. n. l.
Džbán s drakem, Korea, 18. století
Džbán, Mexiko, 17. století
Arabská islámská keramika
Rustikální talíř z konce 16. století, dole podobný motiv z 18. století
Oba tyto talíře jsou zajímavé i z toho důvodu, že podobným typem talířů se inspiroval i PIcasso a jeho díla v tomto duchu jsou vystavena o patro výš na jeho výstavě
Picasso – pro srovnání
Malovaných talířů jsou ostatně na výstavě spousty – ze všech možných dob a zemí. Tady ve vitrínách fajáns ze Španělska a Itálie, 14. -16 století
Malovaná mísa – fajáns, Francie – Nevers, 1775
Fajáns, Francie, 18. století
Amor a Psyché, Itálie, kolem r. 1745
Vázy, fajáns, Francie, 1630 – 1660
Delftská keramika, 17. století
Delftská keramika, začátek 18. století
Panna Marie s dítětem, Andrea della Robbia, Francie, 16. století
Pro srovnání – od stejného autora máme stejný motiv ve Šternberském paláci na Hradčanech
Keramika 19. století
„Pštrosí“ bar, r. 1970
Příšerka s názvem Nature study z roku 2003 na vstupním schodišti je dílem Louise Bourgeois, jejíž Ruce jsme viděli nedávno v Tuilerijské zahradě
Otevřeno denně kromě úterý od 10 hod do 17 hod, v pátek, sobotu a neděli do 19 hod
Vstupné 9 eur, do 26 let 3 eur
Jak se tam dostat: metro Pont de Sèvres (linka 9) a potom pěšky přes most (muzeum leží hned za ním po pravé straně), tramvaj T2 (stanice Musée de Sèvres)
Už několik týdnů je tady den co den nejčtenější stránkou článek o pádu Bastily. Pochopila bych to, kdyby byl červenec, nebo kdyby to bylo jeden nebo dva dny za sebou, to bych si řekla, že někde ve škole dostali na toto téma referát, ale tak dlouho a o Vánocích a po nich? Je to záhada, která mi připomněla, že mám ještě fotky skutečného modelu Bastily tak, jak je vystavená v Muzeu Carnavalet.
I přes to, že si o Francouzské revoluci myslím svoje a moc nechápu to francouzské nadšení nad řezničinou, kterou pád Bastily a následná vláda lůzy rozpoutaly (a vcelku mě těší, že její vůdci nakonec skončili stejně, jako tisíce jejich obětí před nimi), je fascinující prohlížet si památky na toto krvavé období.
Francouzské revoluci je věnováno druhé patro v paláci Le Peletier de Saint Fargeau, jedné ze dvou budov, ve kterých je muzeum umístěno. Najdeme tady nejen obrazy, které představují revoluční události, ale také různé zbraně, nádobí, nářadí, makety a revoluční symboly. Tím největším je určitě Bastila.
Tato maketa slavné pevnosti, kterou zhotovila z majoliky manufaktura Ollivier, sloužila jako žárová kamna
Druhý model Bastily má zajímavou minulost. Nechal ho zhotovit podnikatel, který byl pověřený demolicí a odklizením trosek Bastily, a protože to byl podnikavý podnikatel, využíval různé materiály ze zbořeniště na výrobu nejrůznějších suvenýrů. Z kamenných bloků nechal také vytvořit velké množství malých maket Bastily, které daroval všem ministrům, Ludvíku XVI. (ještě než se ho revolucionáři rozhodli připravit o hlavu), všem 83 francouzským departmánům a také zahraničním politikům, jako byl třeba George Washington.
Dobytí Bastily namaloval, kromě mnoha jiných, i Jean-Baptiste Lallemand. Na obraze vidíme kromě pevnosti i část hradeb Karla V., postavených ve 14. století. V době vlády Ludvíka XIII., kterého silně ovlivňoval kardinál Richelieu, se z pevnosti stala královská věznice a symbol královské moci.
Malíř Hubert Robert namaloval Bastilu několik dní po začátku její demolice. Plátno vystavil na Salónu v roce 1789 a později ho daroval markýzi La Fayette, který se v den útoku na Bastilu postavil do čela Národní gardy a den poté vydal příkaz k její demolici.
Musée Carnavalet
4. obvod, 23 rue de Sévigné
www. carnavalet.paris.fr
Otevřeno dnně kromě pondělí a svátků od 10 do 18 hod
Dnes je Den památky obětí holokaustu a proto bych vám ráda ukázala památník, který nepatří mezi nejčastější cíle turistů, přestože leží v samém centru města ve čtvrti Marais, která byla a dosud je největší židovskou čtvrtí v Paříži. Právě odtud bylo nacisty, s horlivou spoluprací francouzské vichystické policie, odvezeno do koncentračních táborů nejvíc francouzských Židů, především během velkého zátahu ze 16. na 17. července 1942, o kterém jsem psala už TADY.
Památník je tvořen malým betonovým kvádrem s čelní deskou s židovskou hvězdou a francouzskými a hebrejskými nápisy. Všechny ostatní prostory jsou umístěné v podzemí. Účelem muzea, které bylo otevřené v roce 2005, je připomínka židovské historie v době 2. světové války a holokaustu.
Na bronzovém válci, který má evokovat komíny koncentračních táborů, jsou vyryta jména hlavních taborů a také varšavského ghetta
Na zdi nádvoří je umístěno sedm basreliéfů maďarského sochaře Arbise Blatase, které představují události z persekuce Židů
Na kamenných deskách, přivezených z Jeruzaléma, jsou vyryta jména 76 tisíc Židů, z toho 11 tisíc dětí, deportovaných v letech 1942 – 1944 převážně do Osvětimi-Birkenau, Majdanku a Sobiboru. Ze všech deportovaných se vrátilo jen 2500 lidí.
Ústředním místem památníku je podzemní krypta, která je symbolickou hrobkou šesti milionů umučených Židů, kteří nemají hrob. Je v ní uložený popel, pocházející z koncentračních táborů, a také z varšavského ghetta. V kryptě bývají krátkodobé a velmi působivé výstavy – vzpomínám si na jednu, při které zde byly vystaveny kusy zdí ze sběrného tábora v Drancy u Paříže (odkud Židé odjížděli do Osvětimi) s původními vyrytými nápisy a vzkazy. Jindy zde byly například předměty, nalezené v koncentračních táborech, nebo části dokumentace.
Na zdi naproti schodišti, kterými se sestupuje do krypty, je umístěná část původního baráku z internačního tábora Beaune-la-Rolande
V ostatních částech muzea se nesmí fotografovat. Je tu k vidění třeba policejní kartotéka Židů nebo v nejnižším patře mnoho fotografií a dokumentace, vztahující se k deportacím. Nejpůsobivější je místnost, doslova celá vytapetovaná fotografiemi dětí, včetně malých miminek, u některých i s uvedením jména a věku.
Výstavy v horní části muzea bývají obměňované podle různých výročí. V červnu 2012, při 70. výročí atentátu na Heydricha, zde byly vystaveny různé připomínky tohoto výročí, včetně plakátů k filmům, které byly natočeny na téma operace Antropoid – a to i těch českých. Společně s povstáním ve varšavském ghettu to zde byly tehdy jediné dvě připomínky odporu proti nacistům.
Venkovní zeď muzea vede do úzké pěší uličky, která se jmenuje Allée des Justes, Alej spravedlivých. Na zdi jsou zde uvedena jména Francouzů, kteří se zachovali vůči Židům spravedlivě a pomáhali jim materiálně i morálně, i když tím většinou riskovali své vlastní životy (protože, málo platné, velká část francouzských obyvatel židovskou deportaci mlčky podporovala, část dokonce aktivně udávala a stěhovala se do uvolněných bytů).
Otázka deportace pařížských židů je nezvyklým a dojemným způsobem popisována ve francouzském filmu Klíč k minulosti na osudu desetileté židovské holčičky, která při zátahu schová svého malého bratříčka do skříně a sama i s rodiči skončí ve sběrném táboře. Její další zážitky se proplétají s příběhem americké novinářky, která po více než šedesáti letech začne po osudu rodiny pátrat. Film, ve kterém hraje hlavní roli Kristin Scott-Thomas a ve kterém jsou i záběry z památníku, vysílala ČT Art včera večer a pokud byste na něj někde narazili, mohu ho jen doporučit.
Le Mémorial de la Shoah 4. obvod, 17 rue Geoffroy l´Asnier Otevřeno denně kromě soboty od 10 do 17,30 hod, ve čtvrtek do 19,30 hod
Vstup zdarma
Jak se tam dostat: metro Pont Marie (linka 7), Saint-Paul nebo Hotel de Ville (linka 1)
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.