Rodinovo muzeum sídlí ve starém paláci Peyrenc de Moras, známém spíše pod jménem Biron z roku 1732. Ve dvou patrech tohoto klenotu pařížského rokoka jsou umístěná četná díla Augusta Rodina, ale také jeho žačky a milenky Camille Claudel a dalších umělců.

Palác Biron sloužil na přelomu 19. a 20. století církevnímu řádu Svatého srdce Ježíšova, který ho zakoupil od poslední šlechtické uživatelky kněžny de Charost v roce 1820. Jeptišky zde zřídily církevní školu pro dívky a budovy zrekonstruovaly, ale v roce 1904, po zrušení řádu, je musely opustit.

Palác poté čekal několik let na prodej a rekonstrukci a mezitím byl pronajímán různým nájemníkům z uměleckého světa – krátce tu bydlel například Jean Cocteau, malíř Henri Matisse, tanečnice Isadora Duncan, sochařka Clara Westhof nebo manželka básníka Reinera Maria Rilkeho. V roce 1908 si zde pronajal čtyři přízemní místnosti, vedoucí na terasu do zahrady, sochař Auguste Rodin. Zřídil si tady ateliér a umístil zde svoji sbírku uměleckých děl. V roce 1911 byl palác zakoupený francouzským státem, který ho hodlal zrekonstruovat a zřídit tady Ministerstvo školství. Všichni dočasní nájemníci se museli vystěhovat, Rodin to však odmítl a navrhl státu, že když ho zde nechá dožít, odkáže mu veškeré své dílo i sbírky, za podmínky, že se z paláce po jeho smrti stane muzeum, které mu bude věnováno. To bylo schváleno v roce 1916 vládou, která po Rodinově smrti v roce 1917 začíná s budováním muzea, které bylo otevřeno v roce 1919.

Pohled ze zahrady

Přízemní místnosti, ve kterých jsou vystavena některá větší Rodinova díla, různé modely, kresby i jeho sbírky děl jiných umělců

Ve vstupní hale najdeme jednu z Rodinových nejznámějších soch – Bronzový věk, který jsme taky už viděli TADY na place Rodin v 16. obvodu

Ve vitríně nechybí ani model jeho slavného Polibku

Přehled Rodinova díla pokračuje i v prvním patře, kde jsou umístěny spíše menší plastiky

Najdeme tady i moji možná nejoblíbenější Rodinovu sochu Katedrála

Ve stejné místnosti je umístěný i model Balzacovy hlavy, který Rodin připravoval k velké soše, která dnes stojí na křižovatce Vavin a jejíž další exemplář máme i v Praze ve Veletržním paláci.

Na zdi visí obrazy z Rodinovy sbírky, jejíž základ tvoří díla Rodinových přátel – tady například obraz Augusta Renoira

Zajímavý je I obraz Edvarda Muncha, který na něm zobrazil Rodinovu sochu Myslitele, kterou můžeme vidět v zahradě. Ta je ostatně stejně zajímavá jako celé muzeum a proto se do ní podíváme hned příště.

79 rue de Varenne

otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 17.45 hod, ve středu do 20.45 hod

Vstupné 9 euro, studenti z EU do 25 let zdarma, vstupné pouze do zahrady 1 euro

Jak se tam dostat: metro Varenne (linka 13) nebo Invalides (linka 13 a 8)

Název Muzeum romantického života zní hrozně a chápu, že se především někteří pánové mohou dokonce osypat, když ho uslyší. Možná lepší překlad by byl Muzeum romantismu, ve smyslu uměleckého hnutí, v jehož době dům vznikl. Ani tak jsem ovšem v minulosti neměla podle názvu v toto muzeum moc velkou důvěru a i když jsem později podle fotografií věděla, jak vypadá a co v něm hledat, s jeho návštěvou jsem nijak nepospíchala. Samozřejmě to byla chyba. Když jsem se tam konečně při své poslední cestě podívala, byla jsem nadšená atmosférou. Ani ne tak muzeem a exponáty, i když jsou zajímavé, ale především samotným domem a jeho zahradou. Zkrátka romantika každým coulem, přesně podle názvu.

Najdeme ho jen kousek od Cité Pigalle, kde jsme si minule prohlíželi dům, ve kterém kdysi bydleli bratři van Goghové. Na konci úzké aleje vedoucí mezi domy z rue Chaptal se dostaneme na dlážděný dvůr před malebný jednoposchoďový domek, který opravdu splňuje všechny požadavky na to, jak by romantika v Paříži měla vypadat. Dům s monetovsky světle zelenými okenicemi a tepaným zábradlím je celý ponořený do zeleně a malá zahrada se starým skleníkem, ve kterém je dnes umístěná kavárna, je přímo oázou pro oči i duši.

 

 

 

 

Dům si v tehdy módním italském stylu nechal v roce 1830 postavit holandský malíř Ary Scheffer (1795-1858), který tady žil a tvořil. Dům zůstal ve vlastnictví rodiny Schefferů až do roku 1983, kdy byl převeden na město a stalo se z něj muzeum. V přední části podél aleje, vedoucí k domu, jsou umístěny dva ateliéry, kde pracoval Ary Scheffer a jeho bratr Henri, a kde se v době Červencové monarchie (1830 – 1846) scházela politická a intelektuální elita – Delacroix, Rossini, Thiers, Dickens, Liszt, Berlioz – a také George Sandová a její milenec Fryderik Chopin.

Právě George Sandové, vlastním jménem Aurore Dupinové, je věnována expozice, umístěná v přízemí domku (i když tady nikdy nebydlela). Najdeme tady především její obsáhlou sbírku šperků, kterou zdědila po své babičce, její nábytek, obrazy, některé další dekorační předměty – a také odlitek její i Chopinovy ruky. V prvním patře domku je potom umístěná expozice, spojená s Ary Schefferem – především jeho obrazy a některé bytové zařízení a vybavení.

 

 

 

 

 

Salón George Sandové, ve kterém je vystavený obsah její šperkovnice

Portrét George Sandové…

… a její pramen vlasů v briliantovém medailónu

Odlitek Chopinovy ruky

V prvním patře jsou vystaveny obrazy Aryho Schaeffera a některých jeho přátel, stejně jako malířské pokusy George Sandové

Takto dům vypadal v roce 1865 na obraze A. J. Lamma, který v domě také najdete

 

 

 

Pohled z 1. patra do zahrady

 

 

 

Rokokový skleník, ve kterém je dnes umístěná kavárna

 

 

Přestože zahrádka a dvorek nejsou velké, najdeme tady spoustu malebných míst a pohledů. A já už dnes vím, že až budu příště pod Montmartrem hledat kavárnu, rozhodně nepůjdu do žádného turistického podniku na bulváru Clichy, ale kousek si zajdu a tu kávu si dám tady (kavárna je otevřená od konce dubna do poloviny října).

 

 

 

Musée de la Vie Romantique

 

Čtvrť Saint-Geoges, 16 rue Chaptal

 

Otevřeno denně kromě pondělí a svátků od 10 do 18 hod

Vstup zdarma do trvalých sbírek, placený na dočasné výstavy (bývají konané jen dvakrát ročně, v současné době žádná neprobíhá)

 

Jak se tam dostat: metro Pigalle (linka 2 a 12) nebo Saint-Georges (linka 12) nebo Blanche (linka 2)

Předesílám, že vás dnes zvu na něco, co nemůžete navštívit, alespoň prozatím. Picassovo muzeum je totiž v rekonstrukci a bude otevřeno až v průběhu příštího roku. Potom se určitě podíváme dovnitř, dnes jen pár slov, ke kterým mě inspirovala hlavně knížka, kterou jsem nedávno dočetla. Jde o vzpomínky Picassovy vnučky Mariny, která bez obalu popisuje svého slavného, ale sebestředného, sobeckého a neomaleného dědečka, který psychicky deptal nejen své děti (kterým dával s radostí pociťovat, že nejsou nic než jen Picassovi potomci), a svého vnuka (a Marinina bratra) Pablita dokonce dohnal k sebevraždě (samozřejmě údajně podle Mariny).

 

 

Marina popisuje, jak žili v bídě z almužny, kterou jim Picasso občas přidělil. Někdy chodila se svým psychicky křehkým otcem Paulem (který byl Picassovým jediným synem z manželství s ruskou tanečnicí Olgou Chochlovou) a bratrem Pablitem dědečka navštěvovat. Přestože měli vždy návštěvu dlouho předem domluvenou, museli pokaždé čekat venku před vilou, jestli bude Mistr v dobrém rozpoložení a přijme je. Často se stávalo, že jim vzkázal po domovníkovi nebo po své tehdejší družce Jacqueline Roque, že je unavený a nechce je vidět. Popisuje všechna ponížení, která Picasso připravil Olze Chochlové (nikdy se s ní nerozvedl, aby jí nemusel vyplácet podíl na majetku, ale nežil s ní a měl mnoho jiných žen) i jim, popisuje, jak odmítal legitimizovat své další děti z dalších vztahů (s Marie-Thérèse Walter měl dceru Mayu a s Françoise Gilot dceru Palomu a syna Clauda) a odmítal se s nimi stýkat.

Knižka tak trochu zavání vyřizováním účtů, ale hlavně terapií psaním, kterou si Marina zřejmě naordinovala, aby se vyrovnala se svým dětstvím. I tak je ale zajímavá svým pohledem na to, že život s géniem někdy může být nesnesitelný.

 

 

Ať už byl Picasso jakýkoliv, nic to nemění na velikosti jeho díla. Díky tomu, že jeho dědicové zaplatili dědickou daň tak, že věnovali státu ohromný soubor jeho děl (která si stát sám z pozůstalosti vybral), máme možnost se s jeho dílem seznámit v pařížském muzeu, které bylo zřízeno právě z této kolekce z dědické daně. A jsem opravdu zvědavá, jak bude muzeum po rekonstrukci vypadat.

 

 

 

Takto najdeme Picassovo muzeum dnes – bez označení, ale také už bez viditelných stop po nějakých pracích na rekonstrukci (ty jsou vidět jen zezadu ze zahrady)

 

A takto vypadalo v roce 2006

Musée Picasso

Marais, 5 rue de Thorigny

Jak se tam dostat: metro St. Sébastien Froissart nebo Chemin vert

Zatímco Vítězné nádvoří muzea Carnavalet, které jsme viděli minule, bylo vznešené a impozantní, nádvoří Jindřicha IV., přiléhající k sálům, ve kterých jsou vystaveny historické vývěsní štíty, je vlastně jen taková menší zahrádka s prostými bylinkovými záhony, ohrazenými proutím.

Nádvoří dominuje bronzový jezdecký reliéf krále Jindřicha IV. od sochaře Lemaitra z roku 1838, orámovaný obloukem se zlatou mozaikou. Původně zdobil fasádu pařížské radnice, ale po požáru, založeném komunardy v květnu 1871, skončil tady v muzeu.

To hlavní, kvůli čemu vás dnes na nádvoří zvu, ovšem výjimečně není Jindřich IV., ale vysoký dřevěný sloup, který stojí v jednom z rohů. Jde o l´Arbre de Jessé, Jišajův strom, bývalé domovní znamení ze 14. století, které do roku 1900 stávalo na rohu jednoho z domů v rue Saint-Denis, a které znázorňuje genealogický strom Ježíšovy rodiny (Jišaj byl otcem krále Davida a dědem Šalamouna a z jejich rodu pochází i Josef, Ježíšův otec). Dům byl sice zbořen, ale devět metrů vysoký sloup byl zachován a uložen v muzeu.

.

Šest století bohužel udělalo svoje a dubové dřevo je tak zničené, že jednotlivé figury nejdou ani rozeznat – natož poznat kdo je kdo. Na vrcholku by nicméně měla údajně stát Panna Marie.

Musée Carnavalet

Marais, 23 rue de Sévigné
http://www.carnavalet.paris.fr

Otevřeno denně kromě pondělí a svátků od 10 do 18 hod

Vstup do trvalých sbírek a na nádvoří zdarma

Jak se tam dostat: Metro Saint-Paul, Chemin Vert

Muzeum Carnavalet má také, kromě sbírek, nádherné nádvoří se zahradou. Vlastně dvě. Dnes se podíváme na to větší, které je galerií s otevřenými arkádami rozdělené na dvě poloviny. Z tabulky na nádvoří jsem minule ke svému velkému překvapení zjistila, že dispozice nádvoří, tak jak ho vidíme dnes, není původní, ale že ke starému paláci byla po 1. světové válce přistavěna na nádvoří boční křídla, která věrně reprodukovala ta původní, a která měla zvětšit výstavní plochu. Pod arkádami nádvoří jsou umístěny další exponáty – ozdobné architektonické prvky z různých zaniklých paláců i cenné náhrobní kameny.

Samozřejmě nesmí chybět ani typická francouzská úprava zahrady.

 

Brána, vedoucí z nádvoří do rue des Francs Bourgeois. Většinou bývá otevřená a vstupuje se přes ni na krátkodobé výstavy, ale pokud ji najdete zavřenou, stačí obejít palác z druhé strany – další vstup je v rue Sévigné.

Na terase před pavilonem Choisel, ve kterém se konají krátkodobé výstavy, je umístěná socha, která nám může být povědomá. Je to originál alegorie Vítězství, která stojí na vysokém sloupu nad Palmovou fontánou na place du Châtelet a která byla v roce 1898 nahrazena kopií. Tento originál, s původním názvem Nesmrtelnost, který vytvořil sochař Boizot, se sem do muzea dostal v roce 1950. Jen pro srovnání pohled na sloup, stojící na Palmové fontáně:

 

Marais, rue Sévigné

 

Otevřeno denně kromě pondělí a svátků od 10 do 18 hod

Vstup do trvalých sbírek a na nádvoří zdarma

 

Jak se tam dostat: Metro Saint-Paul, Chemin Vert

Jedním z nejkrásnějších pařížských muzeí je to, které se věnuje historii města. Sídlí ve dvou rozlehlých palácích v srdci čtvrti Marais a není v lidských silách prohlédnout si je naráz při jedné návštěvě – je dobré se sem znovu a znovu vracet a objevovat další zajímavosti.
V muzeu najdeme velké množství památek na historii hlavního města, které ilustrují vývoj města od prehistorie až po začátek minulého století – malby, kresby, sochy, dekorační předměty, numismatická sbírka, dokumenty i předměty běžného dne. Výhodou je, že vstup do muzea je zdarma, není proto problém zastavit se v něm kdykoliv, když jde člověk kolem a má chvilku času, aby si mohl prohlédnout další část bohatých sbírek.

 

Oba historické paláce ve čtvrti Marais, v nichž muzeum najdeme, jsou spolu propojeny. Ten, který dal muzeu jméno, byl postavený v roce 1544, současný vzhled ale pochází z renesanční přestavby v roce 1655. Muzeum původně sídlilo jen v tomto paláci, ale v 60. letech 20. století už byly sbírky tak rozsáhlé, že se muzeum muselo rozšířit i do vedlejšího paláce Hotel de Peletier de Saint-Fargeau, ve kterém jsou umístěny především celé zachovalé interiéry z různých pařížských paláců.

Po vstupu do muzea z rue Sévigné jsou na řadě jako první sály, věnované Paříži v 16. století. Je to moje oblíbené období a proto se tady zastavím pokaždé, i když mám v plánu prohlídku jiné části muzea. V interiérech, zařízených v duchu té doby, najdeme spoustu obrazů, které nám ukazují, jak tehdy město vypadalo.

Pohled na nově postavený Pont Neuf. Socha Jindřicha IV. tehdy ještě na mostě nestála, v pozadí vidíme ostrou špičku Sainte-Chapelle a hned za ní hranoly věží Notre-Dame. Dnešní Square Vert-Galant je vidět v popředí jako zelení zarostlý neupravený cíp ostrova.

Z mostu Pont Neuf se zachovaly pouze čtyři původní maskarony. Ty dnešní jsou samozřejmě kopiemi a všechny čtyři historické jsou vystaveny v muzeu..

Ve stejném sále najdeme i tuto bystu mého oblíbence krále Jindřicha IV. Navarrského. Vytvořil ji sochař Michel Bourdin někdy na konci 16. století a údajně jde o odlitek z královy posmrtné masky – jiné prameny ovšem udávají, že je to nepravděpodobné, že na to je výraz krále příliš „živý“.

Hned vedle šibalského výrazu oblíbeného krále narazíme na podezřívavý a nesympatický pohled jeho druhé manželky Marie Medicejské. Jindřich si Italku vzal poté, co zapudil svoji první manželku – svoji sestřenici Markétu z Valois, řečenou Margot (ano, tu královnu Margot, o které psal Dumas), protože nutně potřeboval dědice, kterého mu Margot nemohla dát. Marie mu během jejich krátkého desetiletého manželství dala hned šest potomků – prvním ze synů byl budoucí král Ludvík XIII.

 

Několikrát jsem se setkala s názorem, že muzeum je určeno spíše pro Pařížany a ne pro turisty, zvláště ne pro ty, kteří nemluví francouzsky a nedokáží si proto vychutnat ta kvanta dokumentů, které jsou zde vystavovány. Přesto jsem přesvědčená, že si v muzeu každý najde to, co ho zajímá – například část, kde jsou vystavovány staré znaky domů, vývěsní štíty i celé interiéry obchodů (včetně toho, který vytvořil Alfons Mucha pro zlatnictví Fouquet). Některé z nich byly zachráněny na poslední chvíli z demolovaných domů a jsou proto důležitou památkou na Paříž, která dnes již neexistuje.

 

Reklamní poutač zlatnického obchodu Au nègre, který sídlil na bulváru Saint-Denis. Poutač pochází z první čtvrtiny 19. století.

Zachované křídlo starých dveří pařížské radnice, které přežilo velký požár v květnu 1871, kdy radnici zapálili komunardi. Bronzová hlava medúzy pochází z roku 1653.

A jen malá ukázka některých interiérů z paláce Peletier:

Část modrého salónu Ludvíka XV.

 

 

Kromě stálých sbírek jsou v muzeu organizovány krátkodobé výstavy – ta současná, která trvá do 29. července, je věnována slavnému fotografovi Eugènu Atgetovi, který zdokumentoval město takové, jak vypadalo na přelomu 19. a 20. století.

Musée Carnavalet

Marais, 2 Rue de Sévigné

 

Otevřeno denně kromě pondělí a svátků 10 – 18 hod
Vstup do trvalých sbírek zdarma

 

Jak se tam dostat: Metro Saint-Paul, Chemin Vert

Sbírky moderního umění najdeme v Paříži na více místech, tím nejvýznamnějším a nejobsáhlejším je ale Muzeum moderního umění (MAM), které má sídlo v levém křídle Palais de Tokyo – moderní budově z roku 1937, kam byla tato část sbírky přemístěná z Petit Palais.

Přestože se konkursu na stavbu muzea zúčastnily i kapacity jako Le Corbusier a Mallet-Stevens, provedení bylo nakonec svěřeno týmu, složenému ze dvou mladých a dvou zkušených architektů. Byli to Jean-Claude Dondel, André Aubert, Paul Viard a Marcel Dastugue, kteří ve svahu nad Seinou vytvořili monumentální budovu o dvou křídlech, kolmých na nábřeží, spojených kolonádou a terasou, z níž sestupují schody až k řece. Strohá budova nemá v interiéru vůbec žádné dekorace, ty jsou soustředěny na vnější prostranství a zdi. Vévodí jim bronzová socha Apolóna, boha umění, obklopeného kentaury a nymfami. Sochař Alfred Janniot vytvořil na jižní fasádě a na terasách basreliéfy Alegorie slávy umění a Legendu země a moří.

 

 

 

 

Ta muzejní restaurace v átriu se mi hodně líbila a strávili jsme tady spoustu času – před i po prohlídce

Sbírky muzea můžeme rozdělit na dvě části – na pařížskou část, kde je soustředěno umění od začátku 20. století do 60. let a můžeme tady vidět fauvismus, takzvanou Pařížskou školu (Marc Chagall, Chaïm Soutine a Amedeo Modigliani), dadaismus (Francis Picabia a Jean Crotti), meziválenou abstrakci, surrealismus, poválečný realismus, nový realismus a některé další směry. Druhá část je věnována zahraničním malířům, tvořícím v cizině od roku 1960 do dnešních dnů – abstrakce z let 1950-1970 a abstraktní a figurativní díla a instalace z následujících let.

Jedním z malířů, kterému je věnován celý sál, je Henri Matisse s jeho triptychem Neukončený tanec

“ width=“435″ height=“650″>
Kees van Dongen – Váza s květinami

Muzeum má také velkou sbírku maleb a kreseb Giorgia De Chirica. Ty první jsou nezvyklé, zatímco na dalších už vidíme jeho typický styl.

 

Nechybí ani Lucio Fontana, ale upřímně – smyslu jeho rozřezaných pláten jsem asi ještě nedorostla

 

Stejně tak mi občas uniká smysl některých instalací. Tady istalace Hybridní svědek, kterou vytvořil indonézský výtvarník Eko Nughoro.

 

Co mě naopak baví, je vidět školní výpravy, které v muzeu opravdu pracují

 

Zajímavý je také monumentální obraz Raoula Dufyho Víla elektřina, který představuje vývoj elektřiny od samých počátků se všemi vynálezci a vědci, kteří se o něj zasloužili

Kromě stálých sbírek v muzeu probíhají i krátkodobé výstavy. Jejich program najdete TADY.

Musée des Arts modernes
16. obvod, 11 avenue du Président Wilson
otevřeno denně kromě pondělí a svátků od 10.00 do 18.00, ve čtvrtek do 21.00

vstup do stálých sbírek zdarma, krátkodobé výstavy 5 Euro

www.mam.paris.fr

 

Jak se tam dostat: metro Alma-Marceau nebo Iéna (linka 9)

Bylo to pro mě jedno z největších překvapení minulé cesty do Paříže. Muzeum, za jehož názvem by někdo mohl čekat výstavku lahví s alkoholem, mě nikdy moc nelákalo, zabloudila jsem tam jen proto, že jsem šla zrovna kolem a měla jsem hodinu prostoj do další schůzky. Nakonec jsem byla tak příjemně překvapená, že si návštěvu určitě ještě zopakuji.

V muzeu je vystavená sbírka umění, kterou za svůj život shromáždil Ernest Cognacq, zakladatel obchodního domu Samaritaine a Grands Magasins. Byl milovníkem umění 18. století a přál si, aby po jeho smrti byla sbírka zpřístupněná. Jeho žena Marie-Louise Jay, jejíž jméno také muzeum nese, po jeho smrti v roce 1928 instalovala sbírku v paláci, těsně sousedícím se Samaritaine, ale když byl obchod zavřen a poté v roce 1974 prodán, sbírka, která se mezitím dostala do vlastnictví města, byla přestěhována do paláce Donon v Marais, kde je otevřená pro veřejnost od roku 1990.

 

 

 

 

 

 

 

Velký salon v 1. patře

 

 

 

Ernestu Cognacqovi se podařilo za pomocí odborníků vytvořit homogenní sbírku významných děl nejen z malířství a sochařství, ale i dobového nábytku a dekoračních předmětů. Ty jsou vystaveny v celém paláci tak, že dávají ucelenou představu o umění 18. století. Z nejvýznamnějších malířů je tady zastoupený Fragonard a la Tour, Tiepolo a Canaletto, Boucher i Watteau.

 

 

 

Nejcennějším plátnem ve sbírce je Rembrandtův obraz Oslice proroka Bileáma. Namaloval ho v roce 1626, když mu bylo pouhých dvacet let.

 

Peter Paul Rubens

 

V posledním patře je vystavena velká sbírka kreseb Antoina Watteaua

 

Jedním z nejcennějších kusů nábytku je tato postel s nebesy z roku 1785

 

 

 

 

Marais, 8 rue Elzévir

 

Otevřeno denně kromě pondělí a svátků od 10 do 18 hod

Vstup do trvalých sbírek zdarma, vstupné na krátkodobé výstavy je různé

 

Jak se tam dostat: Metro Saint-Paul (linka 1)

V Muzeu Guimet, které vystavuje sbírky asijského umění, jsou k vidění rozsáhlé kolekce umění a památek z asijských zemí od Afghanistánu přes Čínu, Koreu, Tibet, jihovýchodní a střední Asii až po Japonsko.

 

 

Přiznám se, že jsem muzeum ještě neprošla, na to přijde až při některé další cestě, zatím jsem navštívila jen jednu jeho část, takzvaný Budhistický pantheon. Jsou v něm vystaveny sbírky zakladatele muzea Emila Guimeta, spojené s budhistickým náboženstvím, které shromáždil během svého pobytu v Japonsku v roce 1876.

 

Najdeme tady především nesčíslné množství zobrazení Budhy. Tyto sbírky nejsou vystaveny v hlavní budově, ale ve vedlejším paláci hôtel d’Heidelbach. Tato část muzea byla otevřená v roce 1991 a její součástí je i malá japonská zenová zahrada na nádvoří. A právě ta mě sem přivedla.

 

 

Měla jsem štěstí, že v jarním dopoledni všedního dne jsem tady byla úplně sama – jen s japonským zahradníkem, který právě prováděl údržbu.

 

Čajový pavilon, kde bývají předváděny čajové obřady

 

 

 

19, avenue d’Iéna

Otevřeno denně kromě úterý od 9.45 do 17.45 hod

Vstupné zdarma v době, kdy nejsou pořádány krátkodobé výstavy (přesto je ale nutné si vyžádat volnou vstupenku), jinak zde platí vstupenka na krátkodobou výstavu

 

Musée Guimet

6, place d’Iéna

 

Jak se tam dostat: Metro Iéna (linka 9)

 

A – hlavní vchod, B – Panthéon buddhique

Krásnou bránu muzea Galliera nemůže přehlédnout nikdo, kdo jede po pravém břehu z Trocadera k place d´Alma. Jemné kovové krajkoví, za kterým prosvítá bílý palác muzea, inspirovaný italskou a francouzskou renesancí, přitahuje pozornost už z dálky.

Muzeum nechala postavit v letech 1878 – 1894 vévodkyně Maria Ferrari de Galliera, aby měla kam umístit a kde vystavovat svoje sbírky umění. Současně je odkazem chtěla věnovat francouzskému státu. Kuriózním omylem notáře ovšem došlo k tomu, že sbírky byly přepsány na stát, zatímco muzeum na město Paříž a protože takto napsaný odkazem už nebylo možné změnit, město se stalo vlastníkem muzea, pro které nemělo náplň. Postupně zde byly vystavovány různé sbírky umění, až v sedmdesátých letech 20. století padlo rozhodnutí umístit sem sbírky kostýmů, oděvů a módních doplňků, které se do té doby tísnily v Muzeu Carnavalet.

Muzeum Galliera čítá víc než 100 00 různých předmětů z oblasti módy a přes 50 000 různých dokumentů, tisků a fotografií. Nabízí tak přehled módy a scénických kostýmů od konce 18. století. Tyto předměty bohužel není možné vystavovat trvale, protože jim škodí denní světlo a vzdušná vlhkost, jsou zde proto organizovány krátkodobé. vždy jen několikaměsíční výstavy. Navíc je v současné době muzeum zcela zavřené až do jara 2013 kvůli rekonstrukcí.

Park kolem muzea však zůstal pro veřejnost otevřený, je proto možné si ho prohlédnout a posedět v něm.

Průčelí, vedoucí směrem k avenue du Président Wilson, je členěno třemi mohutnými oblouky s pilíři a sochami. V obloucích jsou umístěny obří módní fotografie.

Před palácem stojí tzv. Dubnová fontána, představující nahou bohyni, kterou vytvořil Pierre Roche v roce 1906

Průchod nad monumentální schodištěm vede k hlavnímu vstupu z avenue Pierre 1er de Serbie

Pod podloubím je umístěna mramorová socha Ochrana a budoucnost od Honoré Picarda

Detail sochy Bacchovo dětství od Jeana-Josepha Pérrauda

Na terase u sochy Boha Pana s tygrem (autorem je Justin Becquet) je možné odpočívat nebo si číst…

…opalovat se…

… fotografovat módní fotky…

… nebo jen tak spát.

10, avenue Pierre 1er de Serbie nebo Square Brignole Galliera

Jak se tam dostat: metro Iena nebo Alma-Marceau (zelená linka 9)