Jeden z nejkrásnějších růžových sadů najdete kousek za Paříží směrem na jih v malém městečku L´Haÿ-les-Roses. Je to nejstarší zahrada tohoto typu ve Francii, první, která byla zaměřená jen na růže. V roce 1910 ji založili Edouard André a Jules Gravereaux. Vytvořili zahradu s mnoha druhy kultivarů růží, ve které návštěvník najde také altánky, kamenné vázy, bysty a sochy, ale hlavně pergoly porostlé popínavými růžemi.
Nejlepším měsícem k návštěvě je samozřejmě červen. Já jsem se tam vypravila na konci července a to už byla většina popínavých růží odkvetlá. Přesto tam bylo stále mnoho dalších kultivarů, které byly právě v té době v plném květu. V zahradě roste 2 900 druhů růží a celkem přes 11 tisíc rostlin.
Tohle všechno a mnohem víc najdete v červnu doslova obsypané růžovými květy. Zřejmě se tam budu muset vypravit ještě jednou.
Ve střední části zahrady vytvořili architekti jezírko lemované na vzdálenějším konci kamennou zídkou s altánkem uprostřed. Kolem jsou vytvořeny záhony s vzácnými druhy růží.
Růžová zahrada je se svými 2 329 m2 součástí rozlehlého parku, jak je vidět dole na plánku, kde ji představuje ten malý hnědý trojúhelník – zbytek je park se starými vysokými stromy. Na rozdíl od zahrady je park otevřený celý rok, zatím co zahrada jen od poloviny května do poloviny září.
Otevřeno denně od 10 do 20 hod od června do srpna a do 19 hod v září Vstupné 3 eur, snížené 1,50 eur (děti do 15 let, studenti, dospělí nad 60 let) Od poloviny července až do uzavření zahrady vstup zdarma
Jak se tam dostat: RER B do stanice Bourg-la-Reine a odtud autobusem 172 nebo 192 do stanice Sous-Préfecture – Église de L´Haÿ-les-Roses
Dnes se opět vypravíme kousek za město. Vydáme se RER směrem na jih, kde v poslední době objevuji postupně jeden nádherný park za druhým. Pokud si vzpomínáte, loni jsme tady viděli zámecký park v Sceaux, zatím co tentokrát jsem navštívila další dva parky v jeho blízkosti. Tím prvním, na který se podíváme dnes, je arboretum v Châtenay-Malabry, jedna z nejkouzelnějších zahrad, kterou jsem kdy viděla, plná starých vzácných stromů, keřů, ovocných stromů a květin.
Park s velkým domem pochází z druhé poloviny 18. století. V době francouzské revoluce byl zkonfiskován jako státní majetek a v roce 1804 odprodán Napoleonovu lékárníkovi, který zde pěstoval léčivé rostliny. Na konci 19. století celý areál koupil zahradník Gustave Roux, který zde založil svoji okrasnou školku. Z té doby pocházejí také některé stromy, které tu můžeme vidět. Od roku 1986 patří park kraji Hauts-de-Seine.
U hlavního vstupu do parku najdeme dům z 18. století a vedle něj hrázděný dům z kraje Vosges. Ani jeden z nich, bohužel, není přístupný.
Celé arboretum je rozděleno na několik částí. Najdeme tu kvetoucí zahradu, kaštanový háj, podzimní zahradu, hortenziovou zahradu a uprostřed, přímo naproti hlavnímu vstupu, anglický park s jezírkem, plný nádherných stromů. Tam se podíváme nejdřív.
Na konci jezírka uvidíme z dálky ohromný cedr s větvemi obrácenými dolů. Je to převislý modrý atlaský cedr a vlastně kvůli němu jsem sem původně jela.
Když vejdete pod jeho korunu, uvidíte ohromný kmen (obvod 4,90 m) s rozložitými větvemi. Před pár lety mi takovou fotku odtud poslal jeden kamarád. Měla jsem ji od té doby uloženou na ploše počítače a věděla jsem, že jednou… jednou se tam chci podívat taky.
Strom je starý asi 130 let a jeho převislá koruna zabírá plochu 680 m2. Větve jsou podepřeny třiceti oporami ve tvaru stalagmitů, které vypadají jako ze dřeva, ale údajně jsou z pryskyřice. Strom je zvláštní tím, že jde o první převislou mutaci cedru v Evropě – všechny ostatní, které se tady nacházejí, byly vypěstovány z tohoto obra.
Kamkoliv v této části zahrady zajdete, všude tento cedr vidíte. Neuniknete mu. Já jsem se k němu vracela pořád a pořád dokola, pořád mě to k němu táhlo zpět, přestože je v zahradě obřích stromů více – další cedry, sekvoje, tisovce a jiné.
Další cedr, tentokrát už vzpřímený…
… ohromný tisovec dvouřadý na břehu jezera…
… a jeho vzdušné kořeny, které jsem viděla poprvé…
… stejně jako sekvoje.
Po mohutném sto let starém buku tady zůstal jen pařez. Před třemi lety ho museli porazit, protože byl napadený houbami.
Až doma jsem zjistila, jak vzácný je tento nenápadný strom, který jsem vyfotila spíš omylem. Je to kultivar dubu (Quercus myrsinifolia), který roste v Japonsku a v Číně, kde ho používají pro chov bource morušového. V celé Francii jich roste všeho všudy dvacet, u nás jsem na internetu nenašla žádný.
Převislý cedr, do kterého jsem se zamilovala, byl vidět i z hortenziové zahrady. To je moje druhá láska. Představte si mohutné rozkvetlé keře hortenzií, které vám místy dosahují až nad hlavu. Jsou rozsázeny na louce mezi kamennými zídkami, oblouky z popínavých rostlin a vysokými stromy. Myslím, že sem se ještě vrátím.
Skleník se zrcadlovými stěnami v zahradě téměř zaniká
V severní části arboreta najdeme louky s potůčkem a bahenními rostlinami a trávami, o něco výš zeleninovou zahradu, včelí úly a uprostřed ovocného sadu také kupky sena jako skrýše pro hmyz.
Pokud se do arboreta vydáte, nezapomeňte si u vchodu vyzvednout zdarma plánek, je dost užitečný. Hlavní vchod najdete na níže uvedené adrese, ale zahrada má i několik dalších vstupů. Ten nejšikovněji položený (i s parkovištěm) je v avenue Jean Jaurès na jižní straně zahrady. Poblíž něj také zastavují autobusy.
102 rue Chateaubriand, Châtenay-Malabry Otevřeno denně celý rok, od října do března 10 – 17 hod, od dubna do září 10 – 19 hod
Vstup zdarma
Jak se tam dostat: RER B na konečnou Robinson, odtud autobus 194, 294 nebo 11. My jsme šli od RER pěšky, je to asi 20 minut z mírného kopce.
Červená šipka vyznačuje nejbližší vchod od autobusu, červená hvězdička nahoře stanici RER. Vpravo je vidět část parku Sceaux.
Zámek v Saint-Germain-en-Laye, který jsme tady viděli minule, leží v rozlehlém parku – jako ostatně všechny zámky z té doby, které sloužily jako královské sídlo. Stejně jako zahrady ostatních královských zámků (především ve Versailles nebo v Saint-Cloud), i tuto navrhl vyhledávaný zahradní architekt André Le Nôtre. Jeho dispozice francouzské zahrady sice v průběhu staletí vzala za své a ve srovnání s ostatními je tento park chudší, není však zanedbaný a o co je divočejší, o to je zajímavější.
Parter přímo před zámkem je rozčleněný květinovými záhony a nechybí ani fontány. O kousek dál nás dlouhé řady stromů a keřů, ztrácející se v dalekých perspektivách, vedou do anglického parku a hlavně k terase, kterou Le Nôtre nechal vybudovat na terénním zlomu, za kterým se svah prudce láme a spadá směrem k Seině, která obkružuje celé městečko, stojící na vyvýšenině.
Anglický park se svými 60 hektary sahá daleko za město a je protkaný cestičkami, rozlehlými trávníky a různými zahradními stavbami. V podobě, jak ho vidíme dnes, byl vytvořený v první polovině 19. století, poté, co při stavbě železnice z Paříže byla velká část parku poškozená a přímo jeho prostředkem v hlubokém a širokém kaňonu vedly koleje (nádraží stálo těsně vedle zámku). Koleje i s nádražím byly později překryty a park byl v té části znovu obnoven.
Někde v parku se prý dají vypůjčit kola, to je dobré vědět pro příště. Tentokrát jsme přišli tak pozdě, že nestálo za to se o ně zajímat. Přitažlivější byl stánek s občerstvením, který byl kromě obvyklých stolků obklopený i lehátky.
To, čím se tento park odlišuje od jiných, je vyhlídková terasa. Ne že by ji jiné královské zámky neměly, ale tato je mimořádná nejen kvůli výhledu, ale především pro svoji velikost. Na délku měří přes dva kilometry a se svým kovaným krajkovým zábradlím je tak půvabná, že jen kvůli ní stojí za to si sem zajet.
Na této dlouhé terase je navíc přímo pod zámkem postavená další, bohatší a zdobená kamennou balustrádou. Na horní fotce je za kamennými vázami vidět, do jaké dálky terasa ubíhá. Jednou si ji celou projdu.
Terasa stojí na mohutných základech a je poměrně dost vysoká. Vůbec jsem nezáviděla mamince, která sem přišla se třemi dětmi a celou dobu nedělala nic jiného, než že je honila pryč od zábradlí. Zatímco odháněla holčičku, která si usmyslela, že se těmi kudrlinkami protáhne, kluci to hodlali vzít sebevražedně horem.
Prudký svah pod terasou vede k řece, která tady dokončuje jeden ze svých zákrutů, kterými se vzdaluje od Paříže. Je obklopená lesy a je plná hausbótů a člunů. Nad ní na obzoru vidíme v dálce věžáky La Défense a trochu víc vpravo vykukuje i Eiffelovka.
Není to tak blízko, jak to vypadá v zoomu. Město je odtud vzdálené asi patnáct kilometrů.
Nad terasou stával nový zámek, o kterém jsme si říkali minule, a který byl zbořený na konci 18. století. Vidíme ho na této kresbě, kde je v dálce nahoře vidět starý zámek a pod ním ten nový. Pod novým zámkem spadala až k řece soustava teras, propojených rampami, které umožňovaly pohyb mezi jednotlivými stupni. Na terasách byly upravené krásné zahrady, plné fontán, umělých jeskyní, altánů a pavilonů. Zahrada zanikla po zboření zámku a prostor je dnes zastavěný domy. Zůstaly jen opěrné zdi teras, které jsou vidět ze silnic, které pod nimi podélně vedou.
Když říkám, že z nového zámku nic nezůstalo, není to tak úplně pravda. Z celého rozsáhlého královského paláce zůstal zachovaný tzv. pavilon Jindřicha IV., malá červená stavbička, která ukončuje terasu na jižní straně. Na dolním obrázku je vidět, kde ležela v původní dispozici zámku.
K pavilonu byly později přistavěny domy a vznikl tady luxusní hotel, kam jezdila pařížská smetánka a především umělci. Alexandre Dumas tady údajně napsal Tři mušketýry i Hraběte Monte Crista.
Samozřejmě jsou tu i připomínky toho, že právě tady se narodil Ludvík XIV. Hotel na svých stránkách uvádí, že zůstala zachovaná místnost, kde se král narodil (ale to se mi moc nezdá – že by královna rodila zrovna tady, v malém pokojíčku na samém konci rozlehlého zámku?).
A ještě jedna připomínka jednoho vládce. Minule jsem psala, že rekonstrukci starého zámku nechal provést Napoleon III., synovec velkého Bonaparta, který byl současně císařem a také prvním francouzským prezidentem. Právě on tady nechal v roce 1857 vytvořit toto krásné zábradlí kolem terasy – a v místech, kde se zábradlí připojuje k pavilonu Jindřicha IV., najdeme jeho připomínku i s datem.
Château de Saint-Germain-en-Laye
Park je otevřen denně od 8 do 17-21 hod podle sezóny, vstup zdarma.
Zámek je otevřen denně kromě úterý od 10 do 17 hod, vstup na nádvoří a do kaple zdarma.
Jak se tam dostat: RER A až na konečnou Saint-Germain-en-Laye nebo autobus 258 z La Défense (pozor, červené číslo, ne žluté, to má jinou konečnou)
O tomto víkendu se spolu podíváme do zámku, ležícího jen kousek od Paříže. Zámek býval královským sídlem a ani četné přestavby a roky pozdějšího chátrání mu neubraly na majestátnosti. Když jsem poprvé viděla fotografii jeho nádvoří, věděla jsem hned, že se tam jednou musím podívat. Došlo na to až nedávno.
První stavbu, tehdy ještě opevněný hrad, na tomto místě postavil Ludvík VI. řečený Tlustý kolem roku 1124. O sto let později ho přestavěl Svatý Ludvík, který zde nechal postavit Sainte Chapelle, Svatou kapli. Ta jediná také o dalších sto let později přežila vyplenění a vypálení hradu v době Stoleté války mezi Francouzi a Angličany. Následovala nová stavba z doby Karla V., která ve své podobě vydržela až do doby vlády krále Františka I., který se v kapli 18. května 1514 oženil se svojí ženou Claude a zámek se stal jeho oblíbenou rezidencí. V roce 1539 rozhodl o jeho kompletní přestavbě v renesančním slohu, přičemž z původní stavby zůstala jen kaple a donjon.
Jeho syn Jindřich II. se na zámku narodil v roce 1519 a prožil tu velkou část svého života. Když se v roce 1547 stal francouzským králem, rozhodl o stavbě nového zámku v těsném sousedství toho starého. Nová stavba se však protáhla na dlouhé roky a byla dokončená až v době vlády Jindřicha IV. v roce 1600. Na zámku často pobýval i syn Jindřicha IV. a Marie Medicejské Ludvík XIII. a 14. května 1643 se tady narodil i jeho syn Ludvík XIV. Ten později během své vlády nechal nejen znovu přestavět nový zámek, ale i zrekonstruovat ten starý a rozšířit a upravit rozsáhlý park.
Ludvík XIV. byl také posledním francouzským králem, který na tomto zámku sídlil. Poté, co si nechal přestavět lovecký zámeček ve Versailles na ohromný zámek plný luxusu, se tam s celým dvorem přestěhoval a oba zámky v Saint-Germain-en-Laye začaly na dlouhá léta chátrat.
Ludvík XVI. v roce 1777 daroval nový zámek svému bratru, budoucímu králi Karlu X., který ho nechal zbořit s úmyslem postavit nový, na to však už nikdy nedošlo. Starý zámek byl zrekonstruován na začátku 19. století v době Prvního císařství (a tedy za Napoleona Bonaparta) a byla zde vytvořená vojenská jezdecká škola. Později tady byla zřízená věznice, ještě později nemocnice pro nakažlivé choroby a kasárna.
O osudu zchátralého zámku rozhodl až Napoleon III. v roce 1862. Nechal ho upravit do stavu, v jakém byl po renesanční přestavbě v době Františka I., a jako milovník historie zde založil Muzeum keltských a galsko-římských památek.
Muzeum dnes nese název Národní archeologické muzeum a jsou v něm uchovávány památky od doby paleolitu až do středověku.
(Uf, doufám, že jste tu palbu dat a jmen přežili ve zdraví).
Klid muzea byl narušený jen jednou – v roce 1919, kdy zde byla podepsána tzv. Saint-Germainská smlouva, úmluva o poválečném uspořádání bývalého Rakousko-Uherska.
Tou nejstarší částí zámku je gotická Svatá kaple. Právě tady měl svatbu František I., a byl zde pokřtěn Ludvík XIV. Tady v roce 1238 přijal Svatý Ludvík od posledního křižáckého císaře v Konstantinopoli Balduina II. Kristovy relikvie, především trnovou korunu, pro kterou nechal postavit Svatou kapli v Paříži.
Zvláštností této kaple jsou okna, která nejsou na horní straně lomená, ale tvoří obdélník. Některá z oken, která přiléhají k budově, včetně ohromné rozety na čelní straně, byla zazděna. Kaple už dávno neslouží náboženským účelům, dnes jsou v ní výstavní prostory s exponáty, připomínajícími slavnou minulost zámku.
Odlitek hlavy sochy Svatého Ludvíka z roku 1239
Hlavní vstup do zámku, kam dřív vedl padací most. Na interiér zámku (a tedy archeologické muzeum) se podíváme někdy jindy.
Zámek je dodnes ze všech stran obehnán příkopem
Pohled na zámek ze zahrady
Zámek má kromě francouzské zahrady ohromný anglický park a nádhernou vyhlídkovou terasu. Do zahrady, kde také uvidíme, co zbylo z nového zámku, se podíváme příště.
Pokud byste se do Saint-Germain-en-Laye vypravili, nechte si nějaký čas i na prohlídku městečka, kde se vám v malebných uličkách s hezkými obchůdky a kavárnami určitě bude líbit.
Château de Saint-Germain-en-Laye
otevřeno denně kromě úterý od 10 do 17 hod, park od 8 do 17-21 hod podle sezóny
vstup na nádvoří a do kaple zdarma
Musée d´Archeologie Nationale vstupné 7 eur, do 25 let zdarma
Jak se tam dostat: RER A až na konečnou Saint-Germain-en-Laye nebo autobus 258 z La Défense (pozor, červené číslo, ne žluté, to má jinou konečnou)
Na náš dnešní nedělní výlet se vypravíme kousek západně za Paříž, do zámečku, ke kterému nás přivede krásná alej. V roce 1799 tady koupil Napoleon Bonaparte s manželkou Joséphine de Beauharnais (vlastním jménem byla Rose, jméno Joséphine přijala na Napoleonovo přání) zámeček, do kterého se po rozsáhlé rekonstrukci přestěhovali. V roce 1809 se Napoleon s o šest let starší Joséphine, která mu nedokázala dát dědice (i když z prvního manželství měla dvě děti), rozvedl. Joséphine dál žila v zámku až do své smrti v roce 1814.
V zámku momentálně probíhá výstava, která mapuje „poslední Napoleonovu utopii“ – cestu do Ameriky, kterou začal plánovat v roce 1815 právě tady v Malmaison, kam se uchýlil jako host Joséphininy dcery Hortense po své porážce u Waterloo. Touhu po Americe mu během společně prožitých let vnukla právě Joséphine, která byla původem kreolka a o Americe snila do té míry, že ze zámku vytvořila „malou Ameriku“, především v zahradě, kde ve sklenících pěstovala rostliny, pocházející z Nového světa.
Napoleonovy plány na cestu do Ameriky ztroskotaly v srpnu 1815, kdy byl Brity převezen na ostrov Saint-Helène, kde 5. května 1821 umírá.
V zámku jsou všechny pokoje zařízeny původním nábytkem podle původní dispozice. Do Napoleonovy knihovny v přízemí byly navíc přidány některé předměty, jako například psací stůl a některé dekorace, které pocházejí z Tuilerijského paláce, kde Napoleon úřadoval od roku 1803 do roku 1815.
V mistnosti vedle knihovny nechal Napoleon zřídit zasedací sál, ve kterém se scházel se svými ministry, kteří za ním do Malmaison dojížděli
Jídelna
V celém zámku je velké množství obrazů Napoleona a Joséphine i Napoleonových byst
Císařovnin zlatý hudební salónek byl silně poškozený během války v roce 1870 a z původního vybavení přežil jen (lehce pozměněný) krb, vyřezávaný strop a dveře
Kulečníkový sál. Joséphine prý byla nadšenou a dobrou hráčkou kulečníku, který hrála každý den po večeři.
Napoleon při svém pobytu nechal zřídit, kromě schodiště v reprezentačních prostorách, i malé vedlejší schodiště, které vedlo z jeho pracovny přímo do jeho ložnice
V prvním patře najdeme především ložnice a Napoleonovy soukromé salóny
Tento stůl, vyrobený v roce 1810, doprovázel Napoleona do Slavkova a právě u něho řešil se svými generály bojové plány. Stůl je z pozlaceného bronzu a z porcelánu ze Sèvres.
Napoleonova ložnice
Ložnice císařovny, ve které zemřela 29. května 1814
Součástí expozice jsou i předměty, které si Napoleon nechal připravit pro svoje americké tažení. Nejde jen o nové uniformy a polní stan s celým vybavením, ale také stříbrné kosmetické vybavení, velkou spoustu stříbrného nádobí a zlacený jídelní servis, stříbrné příbory a další a další vybavení.
Zahradní průčelí. Sochy a vázy dříve zdobily královský zámek v Marly, postavený Ludvíkem XIV., vypleněný revolucionáři a zbořený za Napoleona v roce 1806.
Za zámkem najdeme rozlehlý anglický park, který od něj neodděluje, jak bychom čekali, udržovaná francouzská zahrada, ale stejně jako dříve velká rozkvetlá louka. Louka se seká jen dvakrát ročně, stejně jako za císařovny, kdy sloužila jako pastvina pro zvířata.
Joséphine vytvořila s velkým nadšením ohromnou zahradu s vytápěnými skleníky, kde pěstovala víc než 300 ananasovníků. Také její sbírka růží byla pověstná (Napoleon jí je nechal přivážet z celého světa) a v roce 1814 obsahovala víc než 250 různých druhů.
Na místě Joséphininy zahrady je dnes také malá květinová zahrada i s původním altánem, dřívější slávy ale nedosahuje (a navíc minulý týden růže ještě většinou nekvetly).
Další zahradu, tentokrát plnou pivoněk, najdeme u bývalých stájí. V těch jsou dnes vystaveny některé původní předměty i Napoleonovy kočáry.
Tento kočár používal Napoleon ve Waterloo…
… a na tomto jednoduchém voze se vezla jeho rakev na poslední cestu.
Pokud budete mít náladu na výlet za město, můžu vám návštěvu zámku, kam to není tak daleko, jen doporučit. Nejsou to žádné grandiózní a únavné prostory, jako v některých jiných zámcích, a navíc se tady určitě nebudete tlačit s davy dalších turistů.
Château de Malmaison
Avenue du château de Malmaison
92500 Rueil-Malmaison (Hauts-de-Seine)
Otevřeno denně kromě úterý: duben-září 10-12.30 hod a 13.30-17.45 hod v týdnu a do 18.15 hod o víkendu, říjen-březen 10-12.30 hod a 13.30-17.15 hod v týdnu a do 17.45 hod o víkendu
Vstupné: běžně 6,50 eur nebo v době výstav 8,50 eur. Vstup pouze do parku 1,50 eur. Každou první neděli zdarma.
Jak se tam dostat: buď RER A do stanice „Rueil-Malmaison“ a potom pěšky nebo autobusem 27 do stanice „Le château“. Druhá možnost je metrem 1 do La Défense, a odtud autobusem 258 přímo do stanice „Le château“. Pozor, linka 258 má více tras a konečných, vy musíte jet tím autobusem, který má červené (a ne žluté) číslo. Malmaison leží v zóně 3. Pokud pojedete RER, budete potřebovat speciální lístek Billet Origine Destination (měl by na tuto trasu stát kolem 3-4 eur), na autobus potom potřebujete jízdenku Ticket+. Pokud byste jeli metrem a potom autobusem, potřebujete jen dvě jízdenky Ticket+.
Když si Marie Medicejská nechala postavit v jižní části Paříže palác, který dnes známe pod jménem Lucemburský, s ohromnou zahradou, plnou stromů a květin, musela vyřešit problém se zásobováním vodou jak v paláci, tak i v zahradě. Paříž byla všeobecně na vodu chudá a podzemní vodovody, které sváděly vodu z východní části města, se tady nedaly využít. Proto rozhodla o výstavbě nového akvaduktu, jehož stavba započala v červenci 1613 (základní kámen položil její tehdy dvanáctiletý syn Ludvík XIII.). Akvadukt do jejího paláce sváděl vodu z oblasti městečka Rungis a jeho okolí, odkud přiváděl do Paříže vodu ze tří řek – Vanne, Loing a Lunain. Akvadukt byl částečně nadzemní a částečně podzemní. Voda byla vedena v klenutých chodbách kanály, hlubokými čtyřicet centimetrů, lemovanými na obou stranách kamennými břehy, místy byla svedená do rour. Akvadukt byl dlouhý 13 kilometrů a voda jím protéká dodnes, jen už nevede až do hloubi 6. obvodu, ale končí v ohromném vodojemu Montsouris v blízkosti stejnojmenného parku. Tento Medicejský akvadukt byl v druhé polovině 19. století nadstaven vysokými oblouky druhého akvaduktu, pojmenovaného po jeho architektu Belgrandovi. Byl vytvořen k přemostění údolí mezi obcemi Arcueil a Cachan, kde dosahuje výšky až 38 metrů, a je jeden kilometr dlouhý. Má 77 oblouků a některé z nich se opírají přímo o oblouky starého Medicejského akvaduktu. A právě do těch míst se dnes podíváme.
V nejnižším bodě údolí vidíme dobře oblouky obou akvaduktů, pod kterými vede silnice. Před mostem je Arcueil, za mostem Cachan.
Akvadukt byl doplněn řadou dvaceti sedmi vodovodních domků, které sloužily ke kontrole vody a dobrého fungování akvaduktu. Dodnes se jich zachovalo dvacet čtyři a jeden z nich, osmnáctý podle pořadí od Rungis, můžeme vidět přímo pod oblouky mostu, přesně v místech, kde se Medicejský akvadukt vnořuje do země.
Už dlouho si slibuju, že půjdu po stopách těch domečků alespoň odtud až do centra. Trasa prochází přes Cité Universitaire a park Montsouris a určitě by to bylo zajímavé.
Rychle na skok do Paříže – poslední z vodovodních domků, velký a výstavný (taky ho navrhl v té době slavný architekt Salomon de Brosse) najdeme vedle observatoře ve 14. obvodu. Za vysokou zdí zde stojí tzv. la Maison du Fontainier, kde správce akvaduktu bydlel a staral se o velký rezervoár v podzemí, ze kterého byla voda rozváděna nejen do Lucemburského paláce, ale jedna větev zásobovala i některé kašny v okolních čtvrtích. Rezervoár je mimo provoz už od roku 1845, kdy byl nahrazený právě tím v Montsouris, ale o ploše tisíc metrů čtverečních (o hloubce jsem se nikde nic nedočetla) v podzemí pořád ještě existuje.
Vrátíme se zpět k Belgrandovu akvaduktu. Jeho oblouky se po přemostění kopce stáčejí a po několika metrech mizí. Mezi nimi projíždí RER a z lávky nad tratí máme výhled do okolí.
Přímo pod oblouky mostu jsou v některých místech vestavěny staré domy. Akvadukt můžeme podél nich projít téměř celým údolím tam a zpět.
Do oblouků je vestavěný i malý renesanční zámeček v dolní části údolí. Zajímavostí je, že v jeho zdech jsou včleněny tři pilíře římsko-galského akvaduktu, který tady stával dávno předtím, než Marie Medicejská nechala postavit ten svůj, a který zásoboval pravděpodobně lázně Cluny.
V části kolem nádraží RER a podél akvaduktu najdeme čtvrti s hezkými domky a pěknými ulicemi, zatímco o kus dál, především v Cachan, je to spíš periferie, posetá paneláky bez sebemenšího půvabu
V rue du Chemin de Fer, vedoucí od nádraží dolů k zámečku, nás čeká ještě jedna zajímavost. Naproti těmto hrázděným domkům stojí přímo pod oblouky akvaduktu několik starých domů. Jeden z nich jsme mohli vidět ve filmu Amélie z Montmatru, ve scéně, kdy Amélie jede navštívit rodiče hokynáře Collignona, aby se od nich dozvěděla, kdo bydlel v jejím bytě v 50. letech. Ve filmu prochází nahoru touto ulicí a zastavuje se před dveřmi číslo 6.
Jak se tam dostat: RER B, stanice Arcueil-Cachan. Cesta z centra sem trvá asi čtvrt hodiny.
O parku, který leží jen 11 kilometrů na jih od Paříže na území tří obcí – Sceaux, Chatenay-Malabry a Antony, jsem se tady letmo zmínila už v srpnu. Dnes se na něj podíváme trochu podrobněji, protože v barvách krásného babího léta, které v posledních dnech v Paříži panuje, to může být zajímavý cíl pro ty, kdo teď míří do Paříže, už byli ve Versailles a chtějí vidět zase něco jiného. Park má přes 180 hektarů a stejně jako ten versailleský, ani tento se nedá celý zvládnout za jednu návštěvu.
Versailles tady nezmiňuji náhodou, park totiž vytvořil v roce 1670 architekt André Le Nôtre, autor slavného parku ve Versailles. Tentokrát mu objednávku nezadal sám Ludvík XIV., ale jeho mocný ministr Jean Baptiste Colbert. Ten zde, v blízkosti Versailles, zakoupil v roce 1670 panství se zámečkem z konce 16. století. Za třináct let, kdy zámek vlastnil, ho nechal celý přestavět a park rozšířit a upravit.
Jeho syn zdědil celé panství v roce 1683 a dále ho zvětšil. V parku, jehož rozlohu více než zdvojnásobil, nechal vytvořit Velký kanál, dlouhý přes jeden kilometr a lemovaný jilmy, a velkou centrální travnatou plochu.
Průčelí zámku od čestné brány
Zámek s parkem v průběhu dalších desetiletí měnil majitele a to už se dostáváme do doby po revoluci v roce 1789, kdy byl zámek s parkem zkonfiskován a přeměněn na zemědělskou školu. Park byl vypleněn a sochařská výzdoba odvezena (některé cenné sochy, zvlášť ty od Adriana de Vriese, dnes najdeme v Louvru). V roce 1798 byl tento znárodněný majetek prodán zbohatlému kupci s vínem, který zámek zboural a materiál z něj rozprodal .
(A já bych mohla psát tyto dějiny přes kopírák, protože podobný osud měla po revoluci většina památek, spojená s královstvím nebo církví).
V roce 1828 zakoupil zpustlé panství vévoda de Trevise, který na místě původního Colbertova zámku nechal postavit nový z červených cihel a bílé omítky v typickém stylu Ludvíka XIII. Ten stojí v parku dodnes a dnes v něm najdeme muzeum.
Poté, co park zabrala v roce 1870 bavorská vojska a v roce 1914 ta francouzská, která se na něm pěkně po vojensku podepsala, neměli válkou zničení poslední majitelé prostředky na jeho obnovu a udržování a park pronajali. Všechny stromy byly vykáceny a zkáza pokračovala dál až do roku 1923, kdy park odkoupilo vedení Département de la Seine (Paris a l’Ile-de-France), celý ho zrenovovalo a v roce 1930 otevřelo veřejnosti.
V posledních letech prošel park novou rekonstrukcí, především v části francouzské zahrady za zámkem. Byly znovu vytvořeny ornamentální záhony se sestříhanými keři a opraveny všechny vodní plochy.
Nahoře vidíme pohled z terasy zámku na centrální část parku s velkým trávníkem. Od něj vede doleva Velký kanál, lemovaný lesíkem, a o kus dál směrem k Antony vodní kaskády. Doprava se přes dlouhé aleje dostaneme k bráně, která vede k venkovskému náměstíčku obce Sceaux se starým kostelem a menažerií s dalším parkem.
Zahradní průčelí zámku
Pohled na Velký kanál, který je protnutý dalším kanálem, vedoucím doleva k osmistrannému bazénu a kaskádám
Poblíž zámku najdeme pavilon Aurore, bohužel běžně nepřístupný, a také staré stáje, přeměněné na prodejnu knih a upomínkových předmětů a na kavárnu. Stojí tu také oranžerie, momentálně pod lešením. Kolem oranžerie najdeme nejvíc piknikových ploch a květinových záhonů, v jiné části potom bazénky s lekníny a všude v parku spoustu soch.
Dole na plánku je dobře vidět, jak je park rozsáhlý. To, co jsme tady dnes viděli, najdeme v horní části mapky: vodorovně zprava čestný vchod, zámek a velký trávník. Kolmo na něj potom Velký kanál. Na další místa se musím znovu vypravit, protože jsem jednak všechno nestihla, druhak mi došla baterka ve foťáku.
Parc de Sceaux
Antony, avenue du Général de Gaulle
vstup zdarma
otevřeno denně podle sezóny od cca 7-8 hod do cca 17-22 hod
Jak se tam dostat: RER B, stanice Bourg la Reine nebo Parc de Sceaux nebo Antony
Doporučuji prohlédnout si cestu od RER nejdříve na mapě, není to úplně blízko a od různých stanic se dá dostat do různých částí parku. Nejblíž je to od stanice Parc de Sceaux. Částečně jsou stanice vidět i na horní mapce.
Park je dobře přístupný z Paříže i na kole po tzv. Coulée verte, Zelené stezce, vedoucí od nádraží Montparnasse přes stanici metra Chatillon-Montrouge.
Funguje to! Stačí si postěžovat na blogu na počasí a v tu ránu se zlepší. Dnes se oteplilo a bylo krásně, i teď večer to bylo na krátký rukáv a Francouzky odložily péřovky a zimní kabáty, které už začínaly nosit.
S přáteli dnes malý výlet za město do parku v Sceaux, který leží necelou půlhodinu cesty RER směrem na jih. Park navrhl architekt André Le Notre, který je taky autorem parku ve Versailles a jeho rukopis se nezapře – i tady najdeme rozlehlé vodní plochy, ornamentální záhony, dlouhé aleje a průhledy napříč parkem. Určitě ještě o něm budu mít normální článek, až se vrátím, tak zatím jen malá pozvánka a ochutnávka.
Na víkend nabídka posledního letošního výletu kousek za město pro ty, kdo mají rádi moderní umění. Podíváme se do domu, který si postavil německý malíř, sochař a básník v městečku Clamart na jih od Paříže, kde dnes sídlí nadace s jeho jménem a také výstavní prostory s jeho díly.
Jean Arp se narodil jako Hans Arp ve Štrasburku v roce 1886, francouzské jméno přijal až v roce 1926, kdy se stal naturalizovaným Francouzem. Byl jedním ze zakladatelů dadaismu a později se přiblížil i surrealismu. Od poezie a ilustrace přešel k sochařství na začátku 30. let minulého století, kdy začal tvořit první díla z mramoru a sádry.
V roce 1922 se oženil se švýcarskou sochařkou a malířkou Sophie Taeuber a společně se usadili v Clamartu v malém domě, který navrhla sama Sophie, a na jehož zahradě nechala postavit dva sousedící ateliéry, v nichž oba umělci pracovali.
Po 2. světové válce začal Arp hodně vystavovat v celém světě a sbíral jednu uměleckou cenu za druhou. Jeho druhá manželka Marguerite založila v roce 1979 nadaci, která spravuje dům i muzeum, v němž jsou vystavena jak jeho díla, tak i díla Sophie Taeuber. Bohužel se podíváme jen před dům, protože uvnitř ani na zahradě a v ateliéru se nesmí fotografovat (údajně si to nepřejí dědicové).
Dům leží v hezké vilové čtvrti a je tady vlastně jedním z nejméně nápadných. Strohá, kamenem obložená kostka se od těch ostatních liší na první pohled. Manželé Arpovi zde žili od roku 1929 a setkávali se tady se svými slavnými kolegy a přáteli – jezdil sem například Tristan Tzara, Max Ernst, Joan Miró, Francis Picabia, André Breton, Paul Eluard nebo manželé Sonia a Robert Delaunay a mnoho dalších.
Sophie zemřela tragicky v roce 1943 v Curychu, kam manželé odjeli poté, co německá armáda obsadila Paříž, Jean zemřel v roce 1966.
Arpova socha, která stojí u vchodu, je jediným dílem, které se mi podařilo (i když jen přes plot) vyfotit. Je na ní dobře vidět charakteristický znak jeho děl – oblost a hladkost, která člověka téměř nutí vztáhnout roku a dlaní se jich dotýkat.
Přes plot je také vidět jedna část ateliéru, postaveného v zahradě za domem. Druhá polovina je obrácená zrcadlově.
Pokud byste se do Clamartu vypravili, vřele doporučuji projít si i okolí nadace – kromě hezkých vilek zde najdeme například i hezkou kapli St. Claude z poloviny 19. století
… nebo bývalý sirotčinec sv. Filipa (postavený v 2. polovině 19. století), kde dnes sídlí nějaká zemědělská škola (a dovnitř se tedy nemůže). Byl postavený na místě bývalého zámku, který vyhořel, a jehož poslední majitelkou byla až do roku 1877 markýza de Plessis-Bellière, která se stala inspirací, kromě jiných literárních postav, také pro postavu slavné Angeliky.
V Clamartu žije poměrně velká portugalská komunita a dají se tady najít roztomilé portugalské kavárny, restaurace nebo pekárny. V jedné z nich, ležící poblíž sirotčince, jsem si objednala zákusek, který mi na první pohled připomínal trochu lepší žemlovku. Jmenoval se Diplomat a byla to – no, opravdu mírně upgradovaná semlbába. A pak prý je to do Portugalska daleko.
A ještě poslední zajímavost o Clamartu – v místní vojenské nemocnici zemřel v roce 2004 Jásir Arafat.
Návštěva nadace v Clamartu se dá také dobře spojit s návštěvou Rodinova muzea ve vedlejším Meudonu (obě obce se prolínají). Dá se tam dojít pěšky procházkou za necelou půlhodinu – jen je potřeba mít mapu, abyste nedopadli jako já, která jsem se před odchodem podívala zběžně na google mapy a zdálo se mi, že to lehce najdu. Zas tak jednoduché to není a já jsem bez mapy bloudila skoro dvě hodiny (o to víc jsem viděla z obou městeček :-)) Každý, koho jsem se ptala na cestu, mě poslal špatně. Když jsem to pak vyprávěla paní v nadaci, káravým hlasem mi domlouvala, že nesmím dát na lidi, kteří se tváří, jako že se vyznají – a pak mě na můj dotaz na cestu do místního zámku poslala úplně na opačnou stranu.
Hezké nádraží RER, které je naší dnešní výstupní stanicí
Zámek v Auvers stojí na nejvyšším místě městečka u staré silnice, s níž je spojen kamenným mostem. Zámek postavil v roce 1632 bohatý italský bankéř Lioni Zanobi, který do Francie přišel s průvodem Marie Medicejské. Přestože působil u dvora, v zámku skutečně bydlel a snažil se ho vybavit veškerým pohodlím, obvyklým v královském paláci. Po jeho smrti v roce 1655 rodina zámek prodala a během dalších století se v něm vystřídalo několik majitelů. Tím nejznámějším byl pravděpodobně v roce 1765 princ de Conti, aristokrat, sběratel umění a tzv. pokrevní princ, který hrál významnou roli u dvora ve Versailles, ale přitom vedl opozici proti králi Ludvíku XV. V zámku pobýval jen při honech, ovšem nikdy zde nebydlel a brzy jej prodal.
Zámek byl v soukromých rukou až do roku 1939, od roku 1987 patří generální radě kraje Val d´Oise.
Před zámkem se na terase nad městem rozkládá francouzská zahrada. Do další, méně přísně uspořádané zahrady, která leží za zadní částí zámku, se vchází přes kovový most, připomínající barvou i stylem zahradu Clauda Moneta v Giverny.
Právě v těchto místech leží i zadní vchod do zámku, kterým se dostaneme dovnitř na výstavu Cesta do časů impresionismu. Co si budeme povídat, výstava je zaměřená na turisty, kteří sem, do městečka proslaveného především malíři, jezdí. Podle popisu výstavy jsem nejdřív tak trochu nad tou komerčností ohrnovala nos, ale nakonec jsem byla mile překvapená a líbilo se mi to. Jak už to tak Francouzi umějí, výstava je dobře a zajímavě připravená a představuje nikoliv impresionismus jako takový, ale dobu, ve které vznikl – Paříž se svými uličkami, tančírnami a bistry, ale také běžný život obyčejných lidí té doby.
Hned u pokladny si můžeme prohlédnout maketu zámku a potom už se vrhneme do první místnosti, která nám ukazuje, jak vypadala Paříž v době, kdy vznikalo hnutí impresionistů (mimochodem, kdybych měla možnost jako ve filmu Půlnoc v Paříži vrátit se do některé minulé doby, bylo by to právě sem, do Paříže druhé poloviny 19. století).
Uvidíme zde modely několika ulic a dokonce i průřez tehdejším domem – krámek v přízemí, byt majitele v prvním patře, další byty, které se zmenšovaly a zjednodušovaly postupně tak, jak se stoupalo do vyšších a vyšších pater, až po „chambre de bonne“ , jednoduché chudé pokojíky služek (nebo umělců) v podkroví.
Další místnosti jsou potom plné kreseb a karikatur z doby předcházející impresionismu. Další expozice se lehce dotknou pařížské Komuny a života obyčejných lidí v té době, se zvláštním zaměřením na dívky – pradlenky, švadleny, prodavačky, modelky. Nesmí chybět ani jejich garderóba.
Od pradlenek a modelek je jen krůček k dalšímu fenoménu té doby – veřejným domům a malířům, kteří zde malovali, v čele s Henri Toulouse-Lautrecem. Můžeme se s ním podívat přímo do chodby takového domu, s řadou dveří, opatřených okénkem, kterým mohla madame kontrolovat své ovečky.
V okénku se nám ovšem místo povětrných ženštin objeví známé kresby a malby, stejně jako opodál u dokořán otevřených dveří
Sled výstavy nás vede do dalšího patra a schodiště je vlastně jediná skutečná část zámku, kterou vidíme. Jinak se nedá ani poznat, kolik je v kterém patře místností a jak položených. Připadala jsem si tam tak trochu jako v IKEA – jak vás ženou těmi jednotlivými místnostmi, uspořádanými podle klíče, nerespektujícího skutečný půdorys budovy.
Další záležitost, charakterizující dobu impresionismu, jsou kabarety a tančírny. Nechybí ani Aristide Bruant na svém nejslavnějším plakátu. I tady, stejně jako v ostatních expozicích, se v okamžiku, kdy někdo vstoupí dovnitř, aktivuje multimediální program – někde je to povídání, historické poznámky, někde písničky, obrazy a kresby, jinde zase promítání – a tady je to film a kankánem, který se promítá na plátno na jevišti vlevo.
Nesmí chybět ani vitrína s dobovým nádobím
Výstava nás potom žene do podzemí – a tam, kde byste v běžné kavárně čekali toalety, se najednou ocitnete na cestě na nádraží
Chodba připomíná Pont de l´Europe, pařížský most nad Gare Saint-Lazare, s typickou kovovou konstrukcí, kterou známe z obrazu impresionisty Gustava Caillebotta. V duchu tohoto obrazu je také chodba vymalovaná.
Chodba nás přivede do nádražní čekárny a tím i k historii nedělních výletů za město, kam Pařížané prchali po celotýdenní práci. Po postavení Gare Saint-Lazare přišly výlety vlakem do módy, ze které těžily výletní restaurace, rozeseté v okolí Paříže především na březích Seiny na západ od města.
Takto prý vypadaly tehdejší vagóny
Teď už jsme se dostali za město, do lesů a na louky. Promítání nám tady připomnělo malíře, kteří nejčastěji malovali venkov – kromě Renoira tady byly k vidění i Monetovy obrazy leknínů a jiných květin
Protože většina z těchto výletních míst ležela u řeky, velkou módou se stalo i veslování a koupání. Nejslavnější výletní restaurací byla La Grenouillère mezi městečky Bougival a Chatou, kterou maloval jak Monet, tak i Renoir.
Auguste Renoir
Claude Monet
Oblečky, ve kterých se tenkrát plavalo a opalovalo, dnes budí údiv i smích
Po absolvování výstavy (na kterou je nutné počítat zhruba s hodinou a půl, pokud chcete vidět opravdu všechny prezentace a promítání), nás východ vyvede rovnou do zahrady, tak si ji ještě užijeme, stejně jako výhled na město a do krajiny.
Château d´Auvers sur Oise
Otevřeno denně kromě pondělí, duben – září 10,30 – 18 hod, říjen – březen 10,30 – 16, 30 hod Vstupné 12 Eur, do zahrady vstup zdarma http://www.chateaudauvers.com
Jak se tam dostat:
O víkendu a o svátcích jezdí z Gare du Nord přímý vlak Train des Impressionistes. Cesta trvá hodinu a vlak jede jen ráno v 10.08 hod do Auvers a v 18.27 hod zpět do Paříže.
Ve všední dny je nutné přestupovat buď ve Valmondois (v tom případě vlak vyjíždí z Gare du Nord) nebo v Pontoise (vlak z Gare Saint Lazare nebo RER C). S tímto přestupem trvá cesta asi hodinu a dvacet minut.
Jízdné je 5,65 eur, na tuto cestu platí i jakákoliv jízdenka na zóny 1-5 (Paris Visite, Mobilis, Ticket Jeunes, Navigo Découverte. Pokud máte Navigo na menší zóny, můžete si dokoupit tzv. complément du parcours – úspora je cca 2 eur).
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.