Stezka impresionistů, která protíná kraj Île-de-France a Normandii a vede od Auvers sur Oise přes Rouen až k pobřežním městečkům u Le Havru, sleduje stopy malířů v malebné krajině, která svým magickým světlem, neustále se proměňující oblohou, zvlněnými poli, rozlehlými loukami a především Seinou, točící se v nesčetných zákrutách až k moři, poznamenala jejich začátky a provázela celou jejich malířskou kariéru. Jednou z etap této tři sta padesát kilometrů dlouhé a jen částečně značené trasy je zákruta řeky, která se vřezává do kopců severozápadně od Paříže mezi Argenteuil, Chatou, Bougivalem a Saint-Germain-en-Laye. A právě první z těchto měst si pro svůj venkovský pobyt vybral v roce 1871 i Claude Monet se svojí rodinou. První čtyři roky strávili ve velkém domě poblíž Seiny, který dnes už neexistuje, a následně se v roce 1874 přestěhovali do menšího domu s růžovou fasádou a zelenými okenicemi ve stejné ulici, přímo naproti nádraží.

Dům, ve kterém žili Monetovi čtyři roky až do roku 1878, se s menšími změnami, které zde provedli v průběhu času další majitelé, sice zachoval v téměř původní podobě, ale na rozdíl od Giverny zde už nejsou znát žádné přímé stopy malířova pobytu. Radnice v Argenteuil, která je dnes majitelem domu, ho zrekonstruovala, vybavila dobovým nábytkem a zařízením, které však s Monetovou rodinou nemá nic společného, a vytvořila zde multimediální expozici, díky jejíž nápadité scénografii má návštěvník možnost seznámit se s tou částí Monetova díla, kterou zde vytvořil.

Jedna z přízemních místností pak slouží jako informační – na koláži z promítacích ploch jsou průběžně zobrazována Monetova díla, vždy s písemným výkladem a informacemi ve francouzštině a angličtině. Kromě toho jsou jeho obrazy a informace o životě a díle v celém domě promítány i na stěnách; najdete je však také po otevření skříně, vytažení zásuvky nebo odsunutí paravánu, stačí jen hledat.

Z chodby v přízemí se dostaneme rovnou do zahrady. Je maličká a nově upravená, takže zatím vypadá trochu prázdně. I zde bylo cílem dosáhnout podoby, jakou Monet zachytil na několika svých obrazech.

V přední části zahrady najdeme na zdi Monetův portrét od street artového umělce, který tvoří pod přezdívkou C215, jehož portréty slavných osobností v posledních několika letech doslova zaplavily Paříž. Kromě toho najdete v Argenteuil jeho další Monetovu podobiznu i na opačném konci města na avenue Gabriel Péri. Sice jsem ji zapomněla vyfotit, ale můžete ji vidět aspoň TADY.

Stejně jako přízemí, i další dvě patra domu byla uspořádána podle dispozice, jakou měla v Monetových dobách. První patro tehdy sloužilo rodině jako ložnice a soukromé pokoje.

Claude Monet namaloval v Argenteuil dvě stě padesát devět obrazů, z nichž na sto padesáti je zachyceno město nebo přímo tento dům. Často také maloval v nedalekém přístavu a na březích Seiny. Pořídil si zde malý člun, v jehož kajutě si zařídil ateliér a maloval přímo z hladiny řeky. Pro zachování atmosféry obrazů si tehdy upravil i svůj domácí ateliér ve druhém patře domu, kam nechal vestavět podobnou lodní kajutu. Ta původní se zde sice nezachovala, ale její replika věrně ukazuje, jak Monetův ateliér vypadal.

Dům bude v budoucnosti sloužit nejen jako expozice s připomenutím Monetova života a díla, ale také k různým vzdělávacím programům, pořádaným radnicí. Jedna z místností bude věnována výstavám dnešních malířů. Ta současná, která bude trvat až do konce roku, představuje argenteuilského rodáka Otmana Mersaliho, který se po svém vyrovnává s inspirací Monetem a jeho náměty.

Pokud jde o Argenteuil samotné, celé městečko bylo jedno velké zklamání – za vidění tady stojí snad jen několik ulic těsně u nádraží s domy z 19. století. Předpokládala jsem, že zde najdu některá místa u řeky, ze kterých Monet maloval lodě, ale na rozdíl od jiných malých měst dále po proudu má Argenteuil nejméně přístupné a nejméně příjemné břehy. V severní části se rozkládá velký ošklivý říční přístav a o něco jižněji za mostem běží po nábřeží čtyřproudá silnice, která řeku odděluje od obytných zón. Po Monetových plachetnicích a regatách tady není už ani památky.

V několika ulicích v okolí Monetova domu sice najdeme hezké staré stavby, ale v dalších částech města stojí poměrně ošklivé budovy z druhé poloviny 20. století. Město bylo totiž za války z třiceti procent vybombardováno a jeho rekonstrukce pak probíhala bez nějakých zvláštních urbanistických a architektonických koncepcí.

A nakonec otázka, která vypadá na první pohled absurdně. Mohl se Claude Monet znát s Karlem Marxem? Ano, mohl by. Kdyby v Argenteuil vydržel další čtyři roky, mohl ho mít přímo za souseda.

Maison Impressionniste Claude Monet

Argenteuil, 21 boulevard Karl Marx

Otevřeno: středa až sobota do 10 do 18 hod, neděle od 14 do 18 hod

Vstupné: dospělí 5 Eur, do 25 let 3,80 Eur, děti do 10 let zdarma

Jak se tam dostat: vlakem J z Gare Saint-Lazare (vlaky jezdí skoro každou čtvrthodinu), cesta trvá cca 15 minut

Barbizonská malířská škola je v dějinách výtvarného umění pojem, který vznikl na konci devatenáctého století jako pojmenování pro skupinu malířů, kteří žili od třicátých let v městečku Barbizon nedaleko Fontainebleau. Pracovat chodili do blízkého divokého lesa, kde se podle vzoru anglického malíře Johna Constabla snažili malovat v plenéru rovnou podle přírody, bez zbytečných uměleckých manýr a přikrašlování. Práci měli usnadněnou i tím, že po vynálezu tuby s barvami jim odpadla náročná fáze přípravy a míchání práškových barev a práce v přírodě proto pro ně byla stejně pohodlná, jako v ateliéru.

Jedním z prvních, kdo objevil přírodní krásu lesa u Fontainebleau a už kolem roku 1822 se usadil v Barbizonu, byl Camille Corot. V třicátých letech pak přicházeli další – z nejznámějších to byli například Jean-François Millet, Charles-François Daubigny, Gustav Courbet nebo Théodore Rousseau. Hnutí zde fungovalo až do sedmdesátých let, kdy se po odchodu některých malířů a hlavně po smrti Rousseaua a Milleta vyčerpalo a rozpadlo. Přesto z něj v následujících desetiletích vycházelo a čerpalo mnoho dalších umělců, včetně impresionistů.

Barbizon na své malíře nezapomněl a dodnes si je připomíná. Bohužel leží na nevýhodném místě mimo trasy veřejné dopravy, takže není tak úplně snadné tam dojet. Dnes se proto podíváme nejen na to, jak to v Barbizonu vypadá, ale také jak se tam dá bez auta dostat.

Upravená a čisťounká obec má jen něco málo přes dvanáct set obyvatel a skládá se v podstatě jen z několika krátkých ulic, rozložených kolem hlavní silnice. Přesto zde bez problému funguje, hlavně díky turistům, mnoho obchodů, restaurací, kaváren a pekáren, několik hotelů, umělecké galerie i muzeum.

Ne všichni malíři, kteří do Barbizonu dorazili, se zde usadili natrvalo. Často přijížděli jen na několik měsíců, na léto, nebo jen na pár týdnů. Ubytovávali se proto v auberge Ganne, jediném hostinci ve vesnici, jehož majitelé měli navíc pro malíře slabost. Dům s hostincem se zachoval v poměrně dobrém stavu a barbizonská radnice, poté co ho v osmdesátých letech minulého století odkoupila a zrekonstruovala, sem v roce 1995 umístila Muzeum barbizonských malířů. Je v něm k vidění nejen celá řada jejich děl, ale také prostory, zařízené tak, jak vypadaly v tehdejší době.

S tvorbou umělců, kteří zde působili, se setkáte rovnou v ulicích, kde jsou na mnoha místech na zdech domů umístěny kamenné mozaiky, ze které jsou jejich díla vyskládána.

Kromě Rousseauova domu jsou zde uchovány i další ateliéry a domy, kde malíři působili. Většinou jsou sice soukromé a i když jsou označeny pamětními deskami, nejsou přístupné. Některé jsou však uspořádány jako muzea a dají se navštívit.

Vlevo dům, kde žil sochař Antoine-Louis Barye, který se věnoval především plastikám zvířat. Kromě velkých pařížských muzeí jsou jeho sochy k vidění například v Jardin des Tuilleries (a jednu najdete i na nádvoří Šternberského paláce v Praze). Vpravo dům Narcisse Díaze de la Peña, jehož práce jsou vystaveny nejen v Louvru, ale i v Musée d´Orsay.

Ateliér, ve kterém pracoval Jean-François Millet, najdete v nízkém kamenném domě při hlavní silnici. Zůstal zachován v původním stavu a můžete ho navštívit. Vstupné je víceméně symbolické, v muzeu je mnoho umělcových maleb a kreseb, a pán, který ho spravuje, je velmi vstřícný a sympatický a ochotně vám bude vyprávět podrobnosti z Milletovy tvorby i života.

Jednou z nejzajímavějších věcí, které jsem zde viděla, je tlustý šanon s Milletovými obrazy, kterými se inspiroval Vincent Van Gogh. Ten ve svém těžkém období, kdy žil v psychiatrické léčebně v Saint-Rémy na jihu Francie, vytvořil celou řadu kopií Milletových venkovských výjevů. To srovnání obou malířů vedle sebe je fascinující.

Kromě starých malířů však v Barbizonu můžeme vidět i novější umění. Kromě několika galerií, na které při procházce městem narazíte, je tu umění doslova i na ulici – jako například před hotelem Les Pleiades výrazná červená plastika Richarda Orlinskiho, který se na podobná barevná zvířata specializuje a občas je vystavuje i v Paříži. Na dalších fotkách dole je pak několik dalších galerií.

Barbizon leží jen deset kilometrů od Fontainebleau, takže pokud máte v plánu návštěvu tamějšího známého zámku, nenechte si ujít ani procházku Barbizonem. Při dobré koordinaci se dá v jednom dni z Paříže stihnout obojí.

Jak se tam dostat:

Vlakem z Gare de Lyon do Fontainebleau. Od nádraží jede do Barbizonu, vzdáleného asi 10 km, autobus číslo 21. V Barbizonu je to zastávka Angelus. Jízdní řád najdete ke stažení TADY.

Jediný problém je, že autobus jede jen několikrát denně a obvykle nenavazuje na pařížský vlak (odjíždí z Fontainebleau cca hodinu po příjezdu vlaku). Abyste nemuseli čekat na nádraží, doporučuji proto odjet ve Fontainebleau místním autobusem číslo 1 do zastávky Château u zadního vchodu do zámku (a zároveň na hezkém náměstí), kde má zastávku i 21. Totéž platí i při zpáteční cestě z Barbizonu do Fontainebleau.

A to nejlepší nakonec – s kartičkou Navigo máte v ceně jak vlak do Fontainebleau, tak i autobus do Barbizonu.

Na Moret sur Loing narazíte na internetu všude, kdekoliv budete hledat tipy na hezká místa pro jednodenní výlet z Paříže. Starobylé malebné městečko, ležící asi sedmdesát kilometrů od Paříže a jen něco přes deset kilometrů za Fontainebleau, si se svou historií, svými úzkými uličkami, středověkými branami, hrázděnými domy a upravenými břehy řeky Loing svoji pověst zaslouží a určitě stojí za hodinovou jízdu vlakem.

V Moret sur Loing žil posledních osmnáct let svého života impresionista Alfred Sisley, který zde v roce 1899 zemřel a je pohřben na místním hřbitově. Jeho stop ve městě si každý návštěvník všimne už před vstupní branou do historického jádra, kde je umístěný památník s jeho bystou. Tu měl původně na žádost Sisleyho dcery vytvořit Rodin, ale výbor pro stavbu pomníku s tím nesouhlasil a práci zadal méně známému sochaři Eugènu Thivierovi, který ji dokončil v roce 1911.

Středověké městečko patřilo od 11. století francouzským králům. Výměnou ho tehdy získal král Philippe I., ale až ten další, Philippe Auguste, zde vystavěl hrad a nechal město opevnit kamennými hradbami se třemi mohutnými branami a dvaceti věžemi. Město vzkvétalo i proto, že přes něj vedla cesta do Burgundska a že smělo vybírat daň za převážené zboží. I přes konkurenci nedalekého Fontainebleau sem králové často jezdili a Henri IV. si zde, v donjonu královského hradu, dokonce usídlil jednu ze svých konkubín.

Dnes má městečko jen něco přes čtyři tisíce obyvatel a je opravdu maličké – konec konců, když vstoupíte dovnitř bránou Samois, tak k další bráně, uzavírající historické jádro, je to hlavní ulicí rue Grande jen tři sta padesát metrů. Kolem této tepny a v jejím těsném okolí je soustředěna většina starých měšťanských domů a vlastně i všech památek. Přesto na jejich důkladnou prohlídku nestačí jen pár hodin.

Městská radnice sídlí pár kroků od hlavní třídy v historickém domě Clément. Hned naproti leží jedna z nejvzácnějších památek – pozůstatky renesančního paláce Chabouillé ze 16. století s lodžií a bohatou fasádou.

Nicolas Chabouillé byl správcem financí krále Françoise I. a pro stavbu svého domu, inspirovaného italským vlivem, si vybral ty nejlepší stavitele a řemeslníky. Motivy výzdoby odrážejí antické vlivy, které byly v době renesance módní. Zajímavé je, že jeden z pozdějších majitelů, který dům zakoupil v roce 1823 jako dar pro svoji milenku, nechal zdobenou fasádu sejmout a přemístit na svůj dům v Paříži v ulici Cours de la Reine, kde zůstala až do roku 1956, kdy se vrátila na své místo.

Pár desítek metrů odtud pak narazíme na kostel Panny Marie, vybudovaný v gotickém slohu mezi 12.-14. stoletím. Portál s bohatou výzdobou, kterou si zachoval až dodnes, však pochází až z 15. století. Interiér ze 13. století je údajně inspirován katedrálou Notre-Dame-de-Paris, především v části chóru.

Alfred Sisley vytvořil čtrnáct pláten, které zachycují kostel v různých ročních a denních dobách. Díla vznikala téměř ve stejné době, kdy Claude Monet pracoval před katedrálou v Rouenu na stejném nápadu, a zdá se, že se inspirovali navzájem.

Hrázděné domy v sousedství kostela, z nichž hned ten první má na průčelí napsáno „Sucre d´orge“. Najdete tu totiž prodejnu místní speciality – ječmenného cukru, který se zde podle starého receptu, vynalezeného místními jeptiškami v 17. století, vyrábí dodnes, i když už jen jako zajímavost a suvenýr pro turisty.

Hned pár desítek metrů za kostelem leží pozůstatky středověkého královského hradu, ze kterého se zachoval částečně jen donjon. Zatímco základy původních budov, které dnes už neexistují, pocházely z doby Philippa Augusta, mohutná věž vznikala až v době Ludvíka VI. a Ludvíka VII. O částečné zničení donjonu se postarala opět Francouzská revoluce, po níž byl zkonfiskován a prodán. Nový majitel uboural celou horní část a tu spodní používal jako skladiště. V roce 1926 byly zbytky donjonu zapsány na seznam památek a zrestaurovány.

Naproti donjonu na rohu rue Montmartre najdeme dům, ve kterém žil Alfred Sisley. Navštívit se nedá a tak nám malířovu přítomnost připomene jen pamětní deska vedle dveří a zlatý nápis nad nimi.

V těsném okolí pak leží spleť historických uliček, pečlivě upravených a roztomilých tak, že máte chuť se v nich ztratit.

Všechny tyto uličky vás však za chvíli nevyhnutelně přivedou k Burgundské bráně, za kterou vstoupíte na most přes řeku Loing. Z mostu jsou vidět pozůstatky tří mlýnů, které stojí doslova v korytě řeky. Mlýny, které musely kvůli zápachu, který vydávaly, stát až za branami města, nesloužily k mletí obilí, ale dubové kůry, která se používala jako činidlo pro třísločinění kůží. Město se na tuto výrobu specializovalo a jeho produkce bohatě přesahovala místní spotřebu, takže činidlo vyváželi do značné části Francie.

První z mlýnů dnes slouží jako prodejna suvenýrů a uměleckých předmětů. Ten druhý na opačné straně mostu je sice v rozvalinách, ale je zakonzervovaný, včetně obrovského mlýnského kola, a je zpřístupněný. Dostanete se k němu z mostu po schodech. Můžete si pak procházet všechny prostory, posadit se tady na lavičku a třeba pozorovat volavky, které loví v korytě řeky pod splavem.

Třetí mlýn je zachovalý a z mostu k němu vede dřevěná lávka. Najdete v něm muzeum ječmenného cukru, o kterém jsem se zmínila už nahoře. Ve dvou nevelkých místnostech jsou uloženy nejen některé předměty, které se k výrobě tohoto místního patentu používají, ale také dokumenty a fotografie z historie jeho vzniku a výroby.

Na druhém břehu řeky stojí pozůstatky dřívější pevnosti, která město z této strany chránila a tvořila malý ostrov, který vystupoval z řeky. Dnes na tomto místě stojí mnohem mladší dům a z pevnosti zůstal jen zbytek věže (na horním obrázku úplně vpravo) a kousek vysoké zdi před vstupem.

Za mostem se pak dostaneme těsně k břehům řeky, kam chodil Sisley nejčastěji malovat. Jak sám napsal, v Moret sur Loing vytvořil svá nejlepší díla. Na místech, která jsou na jeho obrazech zachycena, proto najdeme tabule s reprodukcemi, aby si návštěvníci sami mohli porovnat, jak to zde vypadalo kdysi a nyní.

Oba romantické břehy řeky slouží k odpočinku a procházkám. Pokud byste se po tomto břehu vydali dál, směrem ke dva kilometry vzdálenému soutoku řeky Loing se Seinou, narazíte po pár desítkách metrů na místo, kde se do Loing vlévá řeka Orvanne. Za tímto soutokem mají svou konečnou lodě, které sem připluly od Seiny a které nemohou po Loing plout dále do města. Místo toho se musí vydat přes zdymadlo do regulovaného kanálu, který obtéká nesplavnou část řeky Loing a napojuje se na ni až před Nemours.

Pohled na most z opačného břehu s apokalypticky ořezanými stromy. I odtud se po upravené cestě a kolem říčních loděnic dostanete pohodlně až k soutoku se Seinou.

V těsném okolí města pak stojí za vidění ještě pozůstatky starého akvaduktu (aqueduc de Vanne) a samozřejmě také Sisleyho hrob, který jsem tentokrát už nestihla. Vidím to proto na další brzkou návštěvu. Při dobré organizaci času se však dá prohlídka všech zajímavostí ve městě stihnout a dokonce i spojit s návštěvou Fontainebleau.

Jak se tam dostat: vlakem z Gare de Lyon, cesta trvá asi hodinu. Pokud máte pařížskou tramvajenku Navigo, jízdné je v ceně, jinak by mělo být cca kolem 13 – 15 Eur.

Část Médanu tady byla už v článku o domu Émila Zoly, ale městečko je tak půvabné, že by byla škoda omezit se jen na dům slavného spisovatele a neprohlédnout si ho celé. Leží na severozápad od Paříže, kde tok Seiny vytváří tři mohutné zákruty, které se v oblouku mezi kopci zařezávají do krajiny. Od levého břehu řeky se tady prudce zvedá svah, ve kterém stojí hezké staré vilky a rodinné domy. Zatímco Zolův dům stojí téměř až u řeky, o něco výš ve svahu se nad ním tyčí čtyřhranné věže místního zámku, v této roční době ponořené do modři vistárií, kosatců, plaménků a zvonků.

Původní tvrz z 9. století sloužila v dalších stoletích jako lovecký zámeček, a to až do 16. století, kdy ho získala šlechtická rodina, která ho nechala přestavět. Přestože nikdy nebyl královským majetkem, traduje se, že sem kolem roku 1635 jezdil na lov král Jindřich IV. V následujících stoletích se zde vystřídalo několik majitelů, mezi něž patřil ve 20. letech minulého století i belgický spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu Maurice Maeterlinck. V roce 1956 zámek vyhořel a zůstal opuštěný až do roku 1977, kdy ho v dražbě koupili současní majitelé. Není běžně přístupný, ale jednou měsíčně zde majitelé organizují prohlídky (ta příští bude 18. června). Na ty je nutné se předem přihlásit podle údajů na stránkách zámku.

Hlavní ulice v Médanu jsou rozloženy ve svahu po vrstevnicích, takže přímo pod zámkem můžeme pod kopcem vidět další dvě věže. Patří ke kostelu Saint-Germain z druhé poloviny 17. století. V současné době prochází restaurováním a přestože jeho fasáda už září světlou barvou čerstvě vyčištěných kamenů, v interiéru se stále pracuje a kostel není přístupný. Práce by měly skončit v roce 2023.

O další silnici níž se dostáváme až k Zolovu domu. Ten už známe, takže ho mineme a úzkou kolmou silnicí se vypravíme podél domu k železniční trati, od které dům vidíme zase z jiného úhlu.

Krátkou silničkou sejdeme až k Seině. Břeh je lemovaný nízkými domky a venkovskými hospodami. Celé městečko se svými starými usedlostmi i bývalými letními sídly pařížské šlechty působí tak klidným a utěšujícím dojmem, že se nám odtud ani nebude chtít.

Médan má sice spoustu krás, ale má taky jednu velkou vadu, na kterou si stěžoval už Zola. Přestože jím prochází hlavní železniční trať z Paříže do Rouenu, kterou má velká část domů v údolí přímo za zahradou, není tady nádraží. Je tedy nutno vystoupit už v Poissy a zbytek dojet autobusem. A nebo – tak jako jsem to udělala já – vystoupit ve dva kilometry vzdáleném Villennes sur Seine a potom jít pěšky. Cesta vede po silničce mezi krásnými starými vilkami a uteče jako nic.

Ještě před tím, než se na ni vydáte, však stojí za to udělat si menší okruh přímo ve Villennes. Všechno zajímavé je zde hned u nádraží a i tady, v malém zapadlém městečku s pěti tisíci obyvateli, se krása rozdávala ve velkém. Už to nádražíčko stojí za to.

Když jsem se pak z Médanu chystala zpět do Paříže, hledala jsem jinou možnost, abych nemusela jít stejnou silnicí, po jaké jsem přišla. Nejdřív jsem myslela, že to půjde přímo podél řeky, ale podle mapy se zdá, že je cesta v krátkém úseku soukromá a tedy možná neprůchozí. Proto jsem se rozhodla, že se vydám na druhou stranu a do Paříže pojedu ze vzdálenějšího nádraží ve Verneuil sur Seine. Jsou to také dva kilometry, ale to už taková zábava nebyla, cesta moc pěkná není a městečko zkraje taky moc ne. Na své si přijdete až v jeho historickém jádru, kde najdete hezký kostelík a starodávné náměstíčko.

Jak se tam dostat: Vlakem s označením J z Gare Saint-Lazare do Poissy a potom autobusem 26 do stanice Château v Médanu. V neděli, kdy autobus nejezdí, doporučuji jet tímtéž vlakem o stanici dál do Villennes sur Seines, odkud je to do Médanu 2 kilometry pěšky hezkou vilovou zástavbou.

V případě, že máte kartičku Navigo, jízdné na vlak i autobus je v ní zahrnuto.

Dá se to stihnout vlakem na otočku za jeden den, konec konců Chartres leží od Paříže jen devadesát kilometrů daleko. Tím největším lákadlem je zde, samozřejmě, slavná katedrála, jejíž věže uvidíte, sotva vyjdete z nádraží.

Gotická katedrála pochází ze začátku 13. století, kdy byla vybudovaná na základech té předchozí románské. Se svou délkou 130 metrů a výškou klenby skoro 38 metrů je považovaná za největší a také nejklasičtější a nejlépe zachovanou katedrálu na západ od Paříže, a to jak díky své vnitřní sochařské výzdobě, tak i vitrážím a známé dlažbě ve tvaru labyrintu. Je také jedním z nejznámějších francouzských poutních míst – nejslavnější pouť se zde koná na Květnou neděli, a tedy právě dnes.

Katedrála je zasvěcená Panně Marii (Notre-Dame-de-Chartres) v souladu s tradicí a legendou, udržovanou místními kanovníky, o keltských druidech, kteří údajně už sto let před naším letopočtem obývali jeskyni, ve které uctívali bohyni, která čekala dítě. Tento mýtus zde později pomáhal k šíření křesťanství a zvlášť mariánského kultu a byl připomínán už kolem roku 350, kdy byl na místě údajné jeskyně postaven první svatostánek, který byl už tehdy katedrálou. V dalších stoletích následovalo dalších pět katedrál, které na stejném místě postupně nahrazovaly jedna druhou.

Stavba dnešní katedrály byla zahájena na samém začátku 13. století po dvou velkých požárech města v druhé polovině 12. století a dokončena byla za třicet let. Ve své době se pyšnila nezvykle velkou plochou skleněných oken s krásnými vitrážemi. Ty bohužel vzaly za své v době Teroru po Francouzské revoluci, kdy byla katedrála přeměněna na takzvaný Chrám rozumu; ten však revolucionáři neměli a proto okna vytloukli a použili olovo z vitráží na odlévání kulek. Ve stejné době byly poškozeny i sochy na jižním portálu.

Podrobnější historie by byla na dlouhé vypisování a možná je i lépe popsaná na Wikipedii. Katedrála je zapsaná nejen na francouzském seznamu památek, ale také na seznamu UNESCO.

Pohled do chóru katedrály. V interiéru je, bohužel, tma tmoucí, takže se moc dobře zachytit nedá.

Šest metrů vysoká chórová přepážka odděluje oltář od chórového ochozu. Pochází ze 16. století a vyznačuje se gotickým stylem, ovlivněným ovšem už renesancí. Nejpozoruhodnější jsou zde astronomické hodiny a čtyřicet výklenků se sádrovými výjevy ze života Marie a Ježíše.

Na slavný labyrint, vytvořený ze dvou barev kamene na podlaze, jsem byla zvědavá nejvíc – a o to víc jsem byla zklamaná. Nejenže byl kompletně zastavěn židlemi, ale navíc kvůli tmě nebyl skoro vidět (proto také je ta fotka tak špatná).

Labyrint na podlaze kostela vychází z řecké mytologie a byl v určitém období středověku ve francouzských kostelích velkou módou. Ten v Chartres vznikl už v době stavby katedrály na začátku 13. století na objednávku místní kapituly. Jeho průběh má představovat průběh lidské existence a uvádět do meditace a klidu. Podle historie se člověk, který jím prochází, vyrovnává se svým životem, až nakonec dojde ke smíření. Původně byl určen k liturgii o velikonočních nešporách, kdy jeho pomalé procházení představovalo Kristovo vzkříšení a tedy jeho vítězství nad smrtí. Tak to aspoň uvádí literatura.

Labyrint má průměr dvanáct metrů a jeho umístění není náhodné. Pokud byste položili průčelí kostela na jeho podlahu, rozeta z průčelí, v jejímž středu je umístěná socha Krista, by se ocitla přesně uprostřed kruhu. Celý průběh cesty labyrintem měří 261,55 metru.

No a pokud byste se chtěli podívat na labyrint a neplánujete zrovna cestu do Chartres, tak jeho kopii najdete i v Praze na Vyšehradě na parkovišti za bývalou obřadní síní, jak dosvědčují Google mapy.

Jižní průčelí katedrály se sochařskou výzdobou. I když byly sochy zrestaurována, hlavy některých svatých, usekané revolucionáři po roce 1789, nebyly nahrazeny, jak je vidět na fotce vpravo.

Hned za katedrálou na place Billard najdeme hezkou městskou tržnici (trh je zde v sobotu). Od ní pak ústí rue du Soleil d´Or s pěknými starými domy a spoustou obchodů a kaváren.

Starými spletitými uličkami se dostaneme také na malé uzavřené náměstí place Saint-Aignan, kde stojí stejnojmenný kostel. Je to nejstarší farní kostel ve městě, založený kolem roku 400 biskupem Aignanem, který zde byl později pohřben a jemuž byl po jeho svatořečení zasvěcen. Šlo samozřejmě o původní stavbu, z níž dnes nezbylo vůbec nic. Dnešní stavba pochází ze 16. století a vedlejší věž, která je s kostelem spojena obloukem, až ze 17. století. Ani tento kostel neunikl revolucionářům, kteří ho proměnili na vězení a později prodali jednomu z měšťanů, který si v něm zřídil sklad sena pro koně. V době Restaurace po roce 1822 byl navrácen církvi, ale zrenovování do přibližně původního stavu se dočkal až v roce 1869.

Ze všech dalších zajímavostí, kterých je v Chartres opravdu požehnaně, mě zde bavily asi nejvíc staré uličky s hrázděnými domy za katedrálou ve svahu, který se mírně svažuje až k bývalé městské bráně na břehu řeky Eure. Cestou potkáme několik nefalšovaných zbytků pozdního středověku, jako například vpravo dole tak zvané schodiště královny Berthy, pocházející podle legendy z domu vdovy vévody z Chartres a poté manželky kapetovského krále Roberta Zbožného. (Časově to sice nesedí, ale legenda je holt legenda). Schodiště je dnes začleněno do novějšího hrázděného domu, který je běžně obydlený.

Nahoře jsou vpravo a vlevo vidět zbytky městské středověké Guillaumovy brány z doby mezi 12. a 15. stoletím. Stála tu až do 15. srpna 1944, kdy ji zničilo německé bombardování. Kamenný most v popředí, který byl součástí opevnění, naštěstí vydržel.

V průvodcích se možná dočtete také o takzvaném Maison Picasiette, lehce kýčovitém, ale malebném domku, který jeho majitel přeměnil na jednu z novodobých atrakcí města. Celý dům i se zahradou a dvorem je doslova obložen zbytky dlaždiček, obkladaček a keramiky. Dům se dá navštívit, všechny údaje i fotky najdete nahoře v odkazu. Hlavně tam, prosím, nechoďte jako já v úterý, protože to je zavřeno a stejně jako já byste nic neviděli. Dům stojí kousek od centra a pokud se tam vydáte, je přesně tento bod u staré brány tím vhodným místem, odkud vyjít. Cestu si můžete zkrátit přes hřbitov, na kterém vidíte z každého místa věže katedrály.

V Chartres je k vidění ještě spousta dalších zajímavostí, muzeí (včetně muzea vitráží vedle katedrály), kostelů, zahrad i starých paláců, ale za jeden den se toho už víc stihnout nedá. Ještě tak projít několik dalších starých uliček a nakouknout do otevřených dvorů a potom už rychle na nádraží.

Jak se tam dostat: vlakem TER z nádraží Gare de Montparnasse. Vlak jezdí zhruba jednou za hodinu, cesta trvá asi hodinu a čtvrt. Jízdné podle obsazenosti vlaku stojí mezi 10 a 20 eur.

V nedávném článku o architektu Ricardu Bofillovi, jehož jedna realizace je umístěna za hranicemi Paříže v městečku Cergy, jsem se zmínila i o obelisku, který stojí uprostřed jím navrženého bytového komplexu. Dnes se do Cergy, lépe řečeno do Cergy-Pontoise, protože administrativně jde o dvouměstí, znovu vrátíme a na obelisk se podíváme podrobněji. Cergy-Pontoise, roztažené do oblouku podél zákrutu řeky Oise na západ od Paříže, je jedním z nejmladších francouzských měst, které vzniklo v šedesátých letech minulého století v rámci hromadného budování nových aglomerací, kdy jen v okolí Paříže jich vzniklo pět.

První residenční čtvrť s říčním přístavem byla tehdy postavena v Cergy kolem malého historického jádra s pár kamennými domy a kostelem Saint-Christophe z 12. století. V průběhu dalších tří desetiletí došlo k další mohutné výstavbě. Přibyly nejen pobočky pařížských universit a vědeckých ústavů, ale především čtyři zcela nové čtvrti. Zmíním se jen o dvou – nezajímavém sídlišti s ošklivou brutalistní budovou prefektury kraje Val d´Oise a o něco dál situované moderní čtvrti kolem stanice RER linky A Saint-Christophe. Právě tam na zastávce s ohromnými skleněnými hodinami nad vstupem vystoupíme a vydáme se mezi domy k obelisku, který vykukuje z dálky z náměstí place des Colonnes uprostřed Bofillova bytového komplexu.

U obelisku bude začínat naše procházka po celé délce architektonicko-umělecko-urbanistického projektu s názvem Hlavní osa – Axe majeure. Přestože je osa plná symboliky a skrytých významů, jejím poznávacím znamením se stala rovná dlouhá linie jasně červené lávky.

Než však k lávce dojdeme, bude to chvíli trvat a nejdřív se zastavíme na samém začátku Axe majeure přímo u obelisku. Takto ho uvidíme od vlaku.

Projekt Axe majeure, Hlavní osy, vytvořil izraelský umělec Dani Karavan, který se specializuje na krajinářskou uměleckou tvorbu a hrátky s perspektivou. Jeho díla leží obvykle na pomezí architektury, urbanismu, sochařství, metafory a mystiky. Axe majeure odkazuje symbolicky na historickou osu mezi Louvrem, Champs Elysées a Vítězným obloukem, a to i stejnou délkou tři kilometry. Přestože první představy o této krajinářské architektonické promenádě existovaly už v roce 1980, realizace postupovala pomalu a k jejímu dokončení do dnešní podoby došlo až v polovině nultých let tohoto století s tím, že zatímco první části by si už zasloužily rekonstrukci, její konečná etapa stále ještě nebyla dotvořena.

Promenáda je po celé délce vedena stezkou z bílého betonu, uprostřed níž nás provází trojúhelníková prohlubeň ve tvaru úzkého kanálku. Po cestě projdeme dvanácti zastaveními. Tím prvním je obelisk, nazývaný Tour Belvedère, Vyhlídková věž, na jejíž vrcholek se dá teoreticky vystoupat, prakticky však její dvířka zůstávají stále zavřená. Věž odkazuje na staré pařížské observatoře v čele se sloupem Marie Medicejské, ale kvůli svému lehkému náklonu směrem do údolí i na šikmou věž v Pise. Věž si pohrává se symbolikou dvanáctky – nejen, že je první z dvanácti zastavení, ale její třiceti šesti metrová výška odpovídá trojnásobku čísla dvanáct, a chodník, který od věže vede po celé délce trasy, má také stejný násobek – je široký 3,60 metru. Schodiště, vedoucí na vrchol, má pak dvanáct otáček.

Chodník odvádí chodce mezi domy do volné krajiny přes druhé zastavení – Sad impresionistů Camille Pissarro. Ačkoliv to na horní fotografii není až tak vidět, sad má rozlohu 2,5 hektaru a tvoří ho ovocné stromy, z nichž některé zde rostly už před postavením obytného komplexu. Karavan je proto zachoval a sad pojmenoval po malíři Camille Pissarrovi, který žil v nedalekém městečku Pontoise a pracoval v okolí řeky Oise, stejně jako mnoho jeho dalších kolegů impresionistů. Sad měl být původně doplněn umělým jezerem, to ale nebylo nikdy vytvořeno.

Výhled od sadu směrem do údolí. Ta pustá plocha před námi, přetnutá silnicí, je dalším zastavením, tak zvanou Pařížskou esplanádou, která je v dolní části ozvláštněna betonovým blokem s parní fontánou, která však většinou nefunguje. Součástí mlatového povrchu po stranách betonového chodníku je i půloblouk, vydlážděný dlažebními kameny z nádvoří Louvru, jako odkaz na historii Paříže.

Cesta nás pak dovede až ke čtvrtému zastavení, tvořenému dvanácti bělostnými sloupy, uspořádanými do tří řad po čtyřech. Svojí výškou dvanácti metrů se vracejí k symbolice dvanáctky. Hned pod nimi se terén prudce lomí dolů a z betonového chodníku se stává schodiště. Z jeho vrcholku se nabízí výhled do údolí na řeku Oise a na umělé jezero, vybudované v jejím ohybu. Na obzoru se za dobrého počasí rýsují věžáky v La Défense. Současně odtud vidíme obě části celé promenády – na jednu stranu dohlédneme zpět až na obelisk, na druhé straně vidíme až za jezero, kde trasa končí.

Po obou stranách schodiště leží Zahrada lidských práv – Jardin des droits d´homme, která nese jméno předválečného i poválečného levicového politika a ministra Pierra-Mendèse-France. Zatímco zahrada ve svahu, věnovaná socialistickému politikovi, byla inaugurována v roce 1990 socialistickým prezidentem Mitterrandem, schodiště bylo postaveno v roce 2010 a dnešní podobu získalo až v roce 2015.

Schodiště nás přivede až na úpatí červeného mostu, ale než na něj vstoupíme, čekají nás ještě další dvě zastavení. Tím šestým je Amfiteátr Gérarda Philipa, situovaný přímo pod vstupem na most, a sedmým je vodní nádrž dlouhá šedesát osm metrů a hluboká metr dvacet, která amfiteátr obklopuje a je propojena přímo s řekou Oise. Zdá se to těžko uvěřitelné, ale do amfiteátru se údajně vejdou tři tisíce osob.

Červená lávka se klene nejen přes vodní nádrž, ale i přes řeku Oise. V celé své délce 251 metrů byla dokončena až v roce 2008. Stala se tak nejnápadnějším a přímo emblematickým symbolem celého tohoto díla. Po jejím překonání, kde nás stále doprovází betonový povrch s prohlubní uprostřed, se dostaneme na úzký pruh země mezi řekou a umělým jezerem. Z břehu můžeme vidět další zastavení, kterým je nedaleký kulatý umělý Astronomický ostrov, na který měla původně lávka dosahovat. Konečná část lávky však nebyla nikdy (nebo zatím?) dokončena a proto je ostrov přístupný jen na loďce. Mimo hlavní osu, ale stále v rámci projektu, leží ve vodě další bod cesty, a to desáté zastavení. Kamenná pyramida, ponořená do vody, je vysoká deset metrů a každá její strana měří dvacet metrů. V zadní části směrem k ostrovu je v ní prohlubeň, u které je teoreticky možné přirazit s loďkou a na pyramidu po jejích schodech vyšplhat.

Jedenácté zastavení, u kterého celá trasa končí, mi mezi mými fotkami chybí. Prostě jsem až tam nedošla. Leží až za umělým jezerem u silničního přivaděče u vesnice Ham, kde stojí na nízkém kopečku kovová deska s výřezem. Podle Google map to vypadá takhle.

Účel tohoto na první pohled nesmyslného předmětu na ještě nesmyslnějším místě je ovšem překvapivý a pojí se s tak zvaným dvanáctým zastavením, které vlastně žádným zastavením není. Jde o zelenomodrý laserový paprsek, který po setmění označuje celou trasu promenády. Vychází z vrcholku obelisku a přesně v průběhu trojúhelníkového kanálku v betonovém chodníku probíhá celou cestu až k břehu jezera, kde překonává vodní plochu a zaráží se o tuto kovovou desku. Večerní fotografii nemám (upřímně, Cergy není zrovna místo, kam bych se hodlala vydat nebo kam bych vás chtěla poslat večer potmě), ale podle cizích fotek, které jsem viděla, je to bomba. Dá se to vidět na tomto starém videu, pořízeném zřejmě hned po dokončení prací v roce 1980.

Axe majeure se, kromě jiného, stala na jaře loňského roku součástí virtuální módní přehlídky Louis Vuitton. Kvůli covidu tehdy nebylo možné pořádat tradiční přehlídky s hosty a proto módní dům svou kolekci na rok 2022 představil tímto způsobem.

Nahoře jsme prošli velkou část trasy Axe majeure v délce téměř jednoho kilometru (zbytek do tří kilometrů tvoří vodní hladina) a zůstává poslední otázka, jak se odtud dostat zpět do Paříže. Samozřejmě je možné si celou cestu projít zpátky k vlaku, ale vzhledem ke značnému převýšení a schodům se mi do toho moc nechtělo a zvolila jsem jinou možnost. Od konce červené lávky jsem se vydala doleva podél břehu řeky směrem k říčnímu přístavu ve staré části Cergy. Procházka má něco přes kilometr a jdete v podstatě pořád buď podél vody, nebo si to v některých místech můžete zkrátit přes lesík.

Cesta vás pak navede na most k říčnímu přístavu. Ten je maličký, malebný a příjemný a dá se tady posedět v kavárně a nabrat síly před dalším pochodem.

Z přístavu se potom – nejraději podle mapy – vydáme směrem k druhé stanici RER v Cergy, a to Cergy Préfecture. Budete muset překonat panelákové sídliště a dostat se na betonové prostranství, kde najdete i tu „slavnou“ prefekturu.

Brutalismus v plné kráse, tvarem připomínající budovu Slovenského rozhlasu v Bratislavě ze stejné doby. Hned za prefekturou leží stanice RER. Nebojte, do Paříže se i odtud dostanete pohodlně.

Jak se tam dostat: RER A, stanice Cergy Saint-Christophe. Pokud máte „tramvajenku“ Navigo, jízdné je v ní zahrnuté.

Asi čtyřicet kilometrů severně od Paříže leží na řece Nonette a jejích kanálech jeden z nejkrásnějších francouzských zámků. Nikdy nebyl královským zámkem, přesto jeho majitelé dokázali za více než sedm set let jeho existence vybudovat v rozlehlém parku mistrovské historické dílo.

Středověká vodní tvrz, která stála na místě dnešního zámku, patřila od 11. století královskému dodavateli vína a jeho rodina si ji podržela až do poloviny 14. století, kdy byla tvrz vypleněna při lidových bouřích. Její trosky pak vystřídaly několik vlastníků, až se dostala do vlastnictví rodiny Montmorency, jednoho z nejmocnějších francouzských šlechtických rodů. Byl to právě konstábl Anne de Montmorency (ano, jde o muže, i přes to jméno), blízký přítel krále Františka I., kdo tvrz zrekonstruoval a přestavěl a kdo vedle ní nechal v roce 1531 postavit nový zámek, řečený La Capitanerie nebo také Petit Château, Malý zámek. Nechal také upravit jeho okolí, vybudoval velkou vstupní terasu, na které dnes stojí jeho jezdecká socha, a upravit velkou část parku. Na jeho práci navázali později další členové rodiny, kteří celý areál dále kultivovali.

Po revoltách části šlechty proti královské moci a proti kardinálu Richelieu byl tehdejší majitel zámku Henri de Montmorency v roce 1632 popraven a zámek byl z příkazu Ludvíka XIII. zkonfiskován, ale po jeho smrti v roce 1643 se rozhodnutím Anny Rakouské vrátil rodině Montmorency, konkrétně Charlottě, sestře popraveného Henriho, která byla manželkou vévody z Bourbon-Condé, prince z královské krve (jeho otcem byl král Jindřich II.). Zámek se tak dostal do vlastnictví další mocné a bohaté rodiny.

Zajímavé je, že se historie doslovně opakovala – i Condé doplatil v dalším šlechtickém povstání, tzv. Frondě, na pletky proti mocnému kardinálovi, tentokrát Mazarinovi, a v roce 1652 o zámek v konfiskaci přišel, ale i jemu se o necelých deset let vrátil zpět. Za své jednání byl ovšem vyhoštěn z Versailles. Stáhl se proto do Chantilly a pustil se do zvelebování zámku a jeho okolí. Pozval slavného královského zahradního architekta Andrého Le Nôtra, tvůrce většiny královských zámeckých zahrad té doby, aby mu park upravil podle tehdejší módy. V parku nechal vybudovat i venkovskou vesničku, která inspirovala Marii Antoinettu k podobné stavbě v Trianonu ve Versailles.

V jeho práci pak v následujících obdobích pokračovali jeho potomci, v jejichž vlastnictví zámek zůstal až do 19. století. Výjimku samozřejmě tvořilo období po Francouzské revoluci, kdy byl zámek zkonfiskován, vypleněn a v době Teroru přeměněn na vězení. Velká část parku byla rozparcelována a rozprodána a stará část zámku byla zbořena a prodána na materiál. Z původního rozlehlého areálu tak zůstal jen Petit Château. Uchovány zůstaly také velké historické stáje, kde se usídlila armáda.

Když v roce 1814 získala rodina Condé zámek zpět, našla z něj jen trosky. Některé pozemky a stavby se sice podařilo odkoupit zpět, velká část však byla nenávratně ztracena.

Smrtí posledního prince z Condé v roce 1830 tento rod vymřel a zámek se dostal do vlastnictví mladého Jindřicha Orleánského, vévody z Aumale (byl ostatně vnukem posledního Condé). Ten po několika desetiletích zahájil na místě zbořené staré části stavbu nového zámku na starých základech. Zasloužil se nejen o jeho stavbu, ale také o rekonstrukci a zvelebení dalších částí, jak ještě uvidíme.

Vévoda z Aumale neměl potomky a proto ještě před svou smrtí v roce 1896 vložil zámek do jím založené Nadace princů z Condé a odkázal ho Francouzskému institutu. V jeho vlastnictví je zámek až do současnosti. V souladu se závětí vévody z Aumale byl zámek už v roce 1898 otevřen pro veřejnost jako Muzeum Condé.

Zámek leží v mírném svahu, je proto uvnitř propojen čestným schodištěm, které ze vstupní vyvýšené terasy klesá dolů směrem k přízemí a k východu směrem k vodní nádrži, která ho obklopuje. Nad schodištěm se dostaneme do kaple, postavené na konci 19. století na místě původní, zbořené za Francouzské revoluce, s využitím materiálu a některých prvků z kaple ze zámku Écouen, který byl také majetkem vévody z Aumale. Sám vévoda je v kapli pohřben.

Vévoda z Aumale se zasloužil nejen o dnešní podobu zámku, ale také o jeho obsah. Princ sběratel, jak se mu také přezdívá, shromáždil velké množství uměleckých předmětů. Jedna část zámku je proto proměněna na skutečnou galerii s řadou cenných obrazů a soch, včetně mistrovských děl od Botticelliho, Lippiho, Raffaela i pozdějších holandských a francouzských mistrů. Kromě toho shromáždil velkou knihovnu s mnoha cennými svazky, především o umění a renesanční architektuře.

Salóny v prvním patře Petit Château, Malého zámku, sloužily v minulosti jako obydlí princů z Condé. Po vyplenění z nich skoro nic nezůstalo, dnes proto vidíme jejich podobu tak, jak je nechal zařídit vévoda z Aumale. Použil k tomu nábytek, vybavení a dekorace, pocházející z vlastnictví královské rodiny a ze svých sbírek.

Když bychom se podívali na leteckou mapu zámku, uvidíme, že tvoří malý ostrov, spojený s okolím dvěma náspy. Vodou je protkán celý park, kde kromě tzv. Velkého kanálu, vytvořeného Le Nôtrem, najdeme i mnoho umělých vodních nádrží a menších kanálů a říček. Voda tak zabírá víc než 25 hektarů z celkových 155 hektarů parku.

Park se dělí na několik částí, kromě barokní francouzské zahrady tu najdeme i anglickou a anglo-čínskou zahradu s mnoha zachovanými prvky, jako jsou pavilony, kaple nebo drobné čínské stavbičky. V severní části parku potom leží zbytky lidové vesničky.

Jeden z kanálů, který vede kolem vesničky, nás zavede až do hloubky parku, který se místy mění na docela hluboký les. Tam jsme ke svému překvapení narazili na ohradu nejen s ovcemi a jinými domácími zvířaty, ale také s klokany.

Oklikou se z druhé strany kanálu dá dojít podél vodní nádrže zpět k zámku.

Kromě zámku a parku je v těsné blízkosti k vidění i Muzeum koní, umístěné v bývalých stájích. To vám, bohužel, neukážu, při jedné návštěvě jsme ho už nestihli. Za stájemi se pak rozprostírá známé dostihové závodiště. Samotné městečko Chantilly je maličké, konec konců se rozvinulo až od 18. století, ale o to je ovšem pěknější.

Kulinářská perlička nakonec. Určitě jste slyšeli o krému Chantilly, což není nic jiného, než ušlehaná smetana. Podle pověstí ji vynalezl François Vatel, který byl komorníkem na zámku Chantilly v 17. století, a který ji připravil poprvé na slavnosti pro Ludvíka XIV., konané právě na zámku Chantilly. Proto se jí dnes říká názvem zámku. Italové by vám ovšem řekli, že šlehačku přivezla z Itálie do Francie už Kateřina Medicejská při příležitosti své svatby s Jindřichem II. v roce 1536. Můžete si vybrat, který příběh se vám líbí víc.

Pokud byste jeli do Chantilly autem, dá se návštěva spojit i s prohlídkou města Senlis, které leží jen osm kilometrů odtud. Teoreticky by se to dalo stihnout i veřejnou dopravou, protože z nádraží v Chantilly jezdí do Senlis autobus. Já jsem to neudělala, protože jednak nejezdí moc často, a také mi přece jen připadá, že by pak člověk neviděl pořádně ani jedno z toho.

Otevřeno: denně kromě úterý od 10.30 hod do 17 hod

Vstupné: dost drahé a jsou možné různé kombinace, takže veškeré informace tady

Jak se tam dostat: vlak RER linka D z Gare du Nord směr Creil, zastávka Chantilly Gouvieux

Pařížské okolí mě pořád znovu a znovu překvapuje tím, že tam téměř neexistuje místo, které by nemělo svůj půvab a historické zajímavosti. Občas ovšem objevím perlu, která předčí všechna očekávání. Přesně to byl případ Senlis, městečka, ležícího asi čtyřicet kilometrů severně od Paříže.

Přestože první zmínka o Senlis pochází až ze začátku 9. století, prokazatelně existovalo již dříve a bylo pravděpodobně založeno už Římany. Jeho dnešní název pochází od jednoho z prvních vládců, hraběte ze Senlis, i když se později dostalo jako královské město do vlastnictví královského rodu Kapetovců. Ti se také zasloužili o stavbu první katedrály v Senlis a o počátek prudkého rozvoje města, ke kterému došlo v průběhu 11. a 12. století. Tehdy zde byl vybudován nejen královský hrad a katedrála Panny Marie ze Senlis, spravovaná diocézí, jejíž biskupové hráli velkou roli v církevním životě země, ale i další tři velké další chrámy, tři významná opatství a komenda řádu Johanitů (Maltézských rytířů). V následujících stoletích město dále bohatlo a nabývalo významu jak z hlediska královského, tak i náboženského a obchodního. Od 17. století však začal pozvolný úpadek jeho vlivu. Přispěly k tomu náboženské války mezi katolíky a protestanty, morové epidemie, omezení obchodních cest a nakonec i Francouzská revoluce. Přesto zde zůstalo zachováno velké množství památek, stejně jako středověká struktura historického jádra.

Katedrála Panny Marie ze Senlis je i v tom velkém množství francouzských gotických katedrál jednou z nejkrásnějších. Byla postavena mezi lety 1153 a 1191 a v následujících staletích byla několikrát přestavována a rozšiřována (např. o kapitulní síň na konci 14. století). Částečně ji zničil požár, způsobený bleskem v roce 1504, ale už v roce 1515 byla znovu zaklenuta, dostala nové vitráže a nové boční průčelí. Při Francouzské revoluci nebyla nijak zvlášť poničena, s výjimkou zničeného mobiliáře a poškozených soch svatých na průčelí (jejich usekané hlavy byly nahrazeny až v polovině 19. století).

V srpnu 1429 se v Senlis zastavila Johanka z Arku poté, co na nedaleké planině porazila v bitvě vévodu z Bedfordu. Pamětní deska byla v katedrále umístěna při příležitosti pětistého výročí této události.

Katedrála sousedí těsně s bývalým královským hradem, ze kterého dnes zůstaly jen ruiny. Stavbu hradu zahájil král Hugo Kapet kolem roku 987, ale v průběhu dalších století došlo mnohokrát k přestavbám a dostavbám. Z bohatého a mocného královského sídla, obehnaného mohutnými hradbami, které se skládalo z několika paláců, kaple a převorství sv. Maurice, dnes stojí jen několik obvodových zdí a budova kláštera, která byla přestavěna na obecní slavnostní síň. Kaple i další části kláštera, včetně křížové chodby, byly zbořeny v době Francouzské revoluce.

Celý areál bývalého hradu a převorství je dnes obklopen parkem a je volně přístupný (kromě úterý).

Středověké uličky města mají tolik malebných zákoutí, že člověk neví, kam se podívat a co projít dřív.

Kostel sv. Petra pochází z poloviny 11. století. Po Francouzské revoluci byl odsvěcen a ke svému původnímu určení už se nikdy nevrátil. Sloužil k různým účelům, například i jako veřejná tržnice. Mezi lety 2007 a 2017 byl zrestaurován a dnes slouží městské knihovně.

Když přijedete do města autobusem, bude to pravděpodobně první památka, kterou uvidíte, protože leží těsně u bývalých a dnes zbořených hradeb, za kterými se nachází bývalé nádraží, dnes sloužící jako autobusové. Železniční trať zde byla totiž zrušena a z kolejiště se stala cyklistická a pěší promenáda.

Památek je v Senlis ještě mnohem víc, než jsem zde mohla ukázat. Nestihla jsem totiž ani zdaleka všechno, co je tam k vidění (například opatství sv. Vincenta a jeho okolí prý určitě také stojí za to). Znamená to, že se tam budu muset znovu vrátit. Ty křivolaké uličky s kamennými domy, porostlými popínavými keři, dlouhé kamenné zdi, za kterými člověk jen tuší staré paláce, barevné výklady malých obchůdků, klenuté oblouky městských bran a náměstí s fontánami si to určitě zaslouží.

Jak se tam dostat:

RER B do stanice Aéroport CDG 1 (Terminals 1 et 3), potom z autobusového nádraží Roissy Pôle vlevo u východu z haly autobusem č. 40.