V srdci regionu Île-de-France, jen asi třicet kilometrů severozápadně od Paříže, leží malebné městečko Pontoise. Na první pohled je možná nenápadné, ale pro milovníky umění a historie je to skutečný poklad. Venkovská atmosféra Pontoise inspirovala mnoho slavných impresionistů, kteří zde žili a tvořili, nebo sem alespoň příležitostně jezdili pracovat. Pokud budete mít pocit, že jste v Paříži už viděli všechno a budete chtít vyjet na půldenní výlet za uměním, přírodou a francouzskou kulturou, Pontoise by mohla být ta správná volba.

Pontoise se koncem 19. století stalo významným centrem impresionistického hnutí. Nejvýrazněji je spojeno se jménem Camille Pissarro, který zde žil po mnoho let a zdejší krajinu a její světlo si zamilovat tak, že jim věnoval velkou část svého díla. Jeho plátna, zachycující ulice, mosty a trhy v Pontoise, patří k nejznámějším dílům francouzského impresionismu.

Do Pontoise za Pissarrem často jezdil i Paul Cézanne, se kterým Pissarro úzce spolupracoval. Cézanne zde namaloval některé ze svých nejranějších obrazů ovlivněných impresionismem. Kromě nich sem zavítali také Paul Gauguin, Armand Guillaumin nebo Claude Monet – a přestože se Pontoise neproslavilo tak, jako jiná městečka, spojená s impresionistickou tvorbou, stalo se tichou, ale důležitou kolébkou nového uměleckého vidění. Na tuto část své historie je město pyšné a připomíná ji nejen kopiemi slavných pláten, rozmístěných v ulicích historického centra, ale také muzeem, které je věnováno Camillovi Pissarrovi jako jeho nejslavnějšímu obyvateli.

Pissarrovo muzeum sídlí v bývalém zámku z konce 19. století, který se nachází v nejvyšším bodě města. Jeho park proto nabízí nádherný panoramatický výhled na město a na řeku Oise. V muzeu najdete v trvalé expozici řadu Pissarrových pláten, která vytvořil ve městě a jeho okolí, některé jeho osobní předměty, a také díla Pissarrových přátel, ale i dalších, mladších umělců, jako např. Caillebotta, Daubignyho, Matisse, Rodina nebo Arpa. Kromě toho zde bývají pořádány krátkodobé výstavy, věnované jednotlivým, méně známým umělcům tohoto kraje.

Musée d’Art et d’Histoire Pissarro – Pontoise, 17 rue du Château, muzeum je otevřeno od středy do neděle od 11 do 12,30 hod a od 13,30 do 18 hod, vstupné je 7 eur. Park je otevřený v otevírací době muzea, kromě zimního období.

Camille Pissarro a interiér muzea s jeho obrazem nad krbem

Pontoise má velmi dlouhou historii – jeho původ sahá až do římských dob, kdy bylo známé jako Briva Isara. Strategická poloha nad řekou Oise z něj učinila významné obchodní a vojenské místo. Ve středověku bylo dokonce královským městem, obehnaným hradbami, a po určitou dobu sloužilo jako sídlo francouzských králů. Z této doby se dodnes zachovaly části hradeb, středověké sklepy a klikaté kamenné uličky.

V 17. a 18. století se Pontoise rozvíjelo jako zemědělské centrum a dodávalo do Paříže víno, ovoce a zeleninu. Město si však stále uchovávalo svůj klidný, téměř venkovský ráz – což později přitahovalo umělce hledající únik z velkoměstského ruchu.

Dnešní historické centrum Pontoise je jako otevřená kniha dějin. Najdete tu úzké dlážděné uličky, nízké kamenné domky se světlými fasádami, tradiční pestré žaluzie na oknech a malebná zákoutí, kde máte pocit, že se čas zastavil. Přirozeně se zde prolínají různé architektonické styly – od gotických a renesančních prvků až po prosté venkovské domy z 18. století.

Mezi nejoblíbenější procházkové trasy patří čtvrť Hermitage – kopcovitá oblast s krásnými výhledy na řeku a okolní krajinu, kterou miloval i Pissarro. Právě na těchto místech vznikla řada jeho obrazů, zachycujících každodenní život obyvatel i proměny krajiny v různých ročních obdobích. Kromě toho se zde zachovalo několik kamenných mostů a staré městské brány, které ještě více podtrhují historický charakter města.

Dominantou města a jedním z hlavních cílů mého výletu byla místní katedrála Saint-Maclou, jejíž historie sahá až do 12. století. Stavba kombinuje gotické a renesanční prvky a její impozantní věž je viditelná z dalekého okolí. Oproti jiným, mnohem výstavnějším a významnějším katedrálám, které jsme tady na blogu už viděli, má jednu zvláštnost – nebyla katedrálou hned od svého postavení, ale byla na ni povýšena až při založení pontoisské diecéze v roce 1966. Stala se tak katedrálou přímo v církevním významu, kdy zde má svoje sídlo – svoji „katedru“, která dala tomuto typu chrámu název, biskup, na rozdíl od některých jiných chrámů, které jsou katedrálami pouze ze stavebního a architektonického hlediska, aniž by byly symbolem episkopálního sídla.

Chrám byl v minulosti několikrát přestavován (a na další restaurátorské práce se chystá právě teď), ale zachoval si své historické kouzlo a patří mezi významné památky celého regionu.

Katedrála leží v samém centru města na place du Petit Martroy. O něco výše se rozkládá hlavní náměstí place du Grand Martroy, lemované řadou historických domů. Celé okolí je pak propojené systémem středověkých uliček s nízkými domy, obchůdky s barevnými dřevěnými výklady, stinnými dvorky – a protože město leží v poměrně prudkém svahu – i příkrými schodišti.

Ať už vás zajímá impresionismus, středověká architektura, nebo si prostě jen chcete užít den v krásném prostředí mimo ruch Paříže, tohle městečko vás velmi pravděpodobně nezklame.

Jen šest kilometrů od Pontoise leží další slavné malířské městečko – Auvers-sur-Oise, kde strávil poslední měsíce svého života Vincent van Gogh a kde najdete nejen penzion, kde bydlel, a spoustu míst, které znáte z jeho děl, včetně ikonického kostela, který se stal námětem jednoho z jeho nejslavnějších obrazů, ale také jeho hrob, kde odpočívá spolu se svým bratrem Théem. Díky této blízkosti se dají obě města stihnout za jeden den. Cestu z Pontoise do Auvers můžete překonat vlakem, ale také se můžete vydat pěšky podél řeky Oise. Pro milovníky umění je spojení těchto dvou měst doslova poutí po stopách geniálních malířů.

Jak se do Pontoise dostanete? Máte dvě možnosti. Tou první je vlak Transilien H z Gare du Nord, druhou pak přímo z centra Paříže RER C ze stanic Saint-Michel, Musée d´Orsay nebo Invalides (a dalších na trase Céčka – pozor, linka se větví, musíte si pohlídat konečnou stanici Pontoise, jinak skončíte ve Versailles). Při obou možnostech je jízdné zahrnuto v Navigo Découverte.

Gerberoy je malebné městečko ležící v severní Francii v kraji Pikardie, přibližně sto kilometrů severozápadně od Paříže a něco přes dvacet kilometrů od Beauvais, které jsme viděli minule. S necelou stovkou obyvatel patří mezi nejmenší francouzská města, ale svou atmosférou a půvabem dalece předčí mnohá větší města. Je právem zařazeno do oficiálního celofrancouzského přehledu nejkrásnějších vesnic – „Les Plus Beaux Villages de France“.

Tato středověká perla má bohatou historii sahající až do 11. století. V minulosti hrála důležitou roli díky své strategické poloze a byla dějištěm mnoha bitev, zejména během stoleté války mezi Francií a Anglií. Její válečnou minulost dodnes připomínají pozůstatky městských hradeb a kamenné věže .

Už při první procházce vás uchvátí úzké dlážděné uličky, staré hrázděné domy s pestrými okenicemi a především záplava květin, hlavně růží, které tu rostou snad na každé zdi. Není divu, že si Gerberoy vysloužilo přezdívku „Město růží“ nebo „Rozkvetlé město“. Každý rok v červnu tady probíhá slavnost růží – tradiční akce, která sem přivede stovky návštěvníků (a udělá z tichého města cirkus).

K velkému znovuzrození městečka došlo na začátku 20. století, kdy se sem přistěhoval francouzský malíř Henri Le Sidaner. Okouzlilo ho natolik, že si zde vytvořil vlastní umělecký ráj – dům a zahrady, inspirované pařížskými i benátskými scenériemi. To on vymyslel, aby si všichni obyvatelé vysadili před své domy popínavé růže a tak trochu soutěžili o to, kdo je bude mít hezčí. Jeho přítomnost navíc přilákala i další umělce a Gerberoy se tehdy stalo kulturním centrem a tichým útočištěm pro všechny, kdo hledali krásu a klid.

Jeho nádherné zahrady jsou dnes přístupné – bohužel však ve všední den, kdy jsem tam byla, byly zrovna zavřené, takže si je můžeme prohlédnut jen na předchozím odkazu a tady se spokojit jen s celkovými pohledy na městečko. I ty však napovídají, že rozhodně stojí za to se sem vypravit.

Za zmínku stojí také okolní krajina, kterou cestou sem projíždíme. O Pikardii se říká, že je věčně zelená, ale skutečnost překonává její pověst. Dlouhé zelené lány, občas prokládané žlutými pruhy řepky nebo fialovým jetelem, jsou zarámované skupinami kvetoucích keřů a vysokými stromy, pod kterými protékají potůčky. Vesničky jsou postaveny z béžového kamene a cihel, domy mají pestré hrázdění a barevné okenice a kostelíky jsou zakončeny špičatými věžemi jako na horách. Kolem nich se na každém druhém kopečku pasou koně a krávy. Ráj na zemi.

Gerberoy je vyhledávaným cílem milovníků umění, historie, přírody a romantiky. Bohužel až příliš. I tady už turistika napáchala škody – skoro každý druhý dům je přeměněný na penzion, hotel nebo restauraci. Doporučuji proto vyhnout se víkendům, nebo, nedej bože, nějakým tradičním slavnostem.

Turistiku naštěstí tak trochu brzdí potíže s místní dopravou. Návštěvníci sice většinou přijíždějí autem, ale pokud jste ve Francii bez něj, je to trochu problém. Existuje sice autobusové spojení s Beauvais, ale to slouží především pro ty, kdo dojíždějí za prací nebo do školy. Jezdí proto jen brzy ráno z Gerberoy do Beauvais a večer nazpět. Opačně nic, s výjimkou středy, kdy z Beauvais jede do Gerberoy autobus kolem jedné hodiny. Nazpět však nejede nic, musí se proto pěšky přes les a pole do dva kilometry vzdáleného Songeons, odkud se dá do Beauvais vrátit. Ta procházka však není tak dlouhá a složitá a výhled do šťavnatě zelené krajiny vám ji zpestří a vylepší. A koneckonců, i to Songeon je roztomile starodávné.

Pokud by se někdo rozhodl, že se tam i přes překážky vydá autobusem, napište mi o podrobné informace.

P

Město Beauvais, ležící asi 80 kilometrů severně od Paříže v kraji Hauts-de-France, je pro ty, co jezdí do Paříže, známé především díky svému letišti Tillé, které některé nízkorozpočtové letecké společnosti vydávají za Paříž. Pokud můžete, raději se letišti vyhněte – je od Paříže opravdu daleko, trvá to ještě hodinu a půl, než tam dojedete, a autobus je poměrně drahý.

To, co platí pro letiště, ovšem neplatí pro samotné město. Pokud hledáte cíl pro jednodenní nebo i půldenní výlet, může být Beauvais se svou bohatou dvoutisíciletou historií, malebným historickým jádrem, impozantní gotickou architekturou a významem v církevních dějinách Francie zajímavým cílem.

Historické jádro Beauvais si zachovalo svůj středověký charakter s úzkými uličkami, hrázděnými domy a zbytky městských hradeb, které vytvářejí atmosféru starého města. Bohužel během staletí čelilo opakovaným pohromám, včetně válek a požárů, které ho průběžně ničily, a přestože se vždy dokázalo obnovit, jeho historické centrum se nedokázalo rozšířit a je proto velmi malé. Ovšem o co je menší, o to je hezčí.

Ve středověku se město stalo důležitým náboženským a obchodním centrem. Jeho význam podtrhovalo to, že už od počátků křesťanství v severní Francii bylo jedním z nejvýznamnějších církevních sídel. Ve 3. století sem byl vyslán jako misionář z Říma svatý Lucien, aby evangelizoval oblast obývanou galským kmenem Bellovaci (odtud také název Beauvais), neměl však ve své misii mnoho štěstí, protože ho zde, aspoň podle legendy, umučili. Dnes je považován za zakladatele křesťanské komunity v Beauvais i za jejího prvního biskupa. Následně byla v Beauvais ve 4. století založena první diecéze a od 5. století existuje historicky doložený seznam biskupů z Beauvais, kteří byli vlivnými postavami ve francouzské politice a jejich pravomoci přesahovaly i duchovní rámec – měli například právo razit vlastní mince.

Centrem města je náměstí Place Jeanne-Hachette, pojmenované po místní hrdince, která se roku 1472 podílela na obraně města proti burgundskému vojsku Karla Smělého. Uprostřed náměstí stojí její socha, která se dívá do oken místní radnice. Ta byla postavena v roce 1757 v klasicistním stylu se symetricky uspořádanou fasádou. Fasáda jako jediná přežila německé bombardování v roce 1940, zatímco zbytek stavby se zřítil. Po válce byla stavba zrekonstruována podle návrhu místního architekta Georgese Noëla a znovu otevřena v roce 1957.

Nejvýznamnější památkou města je katedrála sv. Petra, považovaná za mistrovské dílo vrcholné gotiky. Stavba byla započata v roce 1225 s cílem vytvořit nejvyšší chrám v Evropě a probíhala ve dvou hlavních etapách – při té první ve 13. století byl vybudován chór a začátek transeptu, který pak byl dokončen spolu se začátkem lodi v 16. století. V roce 1573 se však zřítila část věže, která se tyčila do výšky přes 150 metrů, což částečně určilo současnou architektonickou podobu katedrály, a zároveň zapříčinilo opuštění původních plánů trojlodního prostoru a definitivní konec ambiciózního projektu. Důsledkem zřícení a nedokončené výstavby bylo ovšem také to, že křížení transeptu bylo zakryto dřevěnou klenbou, takže stavba byla vždy ohrožena v případě požáru.

Od roku 1840 je katedrála zapsána na seznamu památek.

Katedrála prochází od roku 2010 náročným restaurováním. To se v současné době dostalo do závěrečné fáze, která zahrnuje střechy transeptu, včetně střešní krytiny. Obnova střech je nezbytným předpokladem pro definitivní odstranění dřevěného pažení, které bylo uvnitř stavby instalováno v roce 1993 kvůli problémům se statikou. Pro návštěvníky to prozatím znamená narušení celkového vjemu prostoru transeptu, kde mohutné dřevěné trámy překážejí pohledu. Dokončení prací je plánováno na rok 2026, ale největší část by měla být dokončena letos, kdy se konají oslavy 800. výročí katedrály.

V chóru nad oltářem visí ve výšce dvě facsimilie tapiserií, které v současné době vyrábí Manufacture nationale, jejíž odbor, zabývající se tapiseriemi, sídlí právě tady v Beauvais. Autor návrhu Stéphane Couturier se inspiroval středověkou tapiserií s motivem Apokalypsy, která je vystavena na zámku v Angers. Nové tapiserie budou odhaleny při oslavách 800. výročí katedrály v letošním roce.

Hlavní chloubou interiéru je astronomický hodinový stroj od hodináře Auguste-Luciena Vérité, umístěný v severním transeptu. Tento neo-byzantský skvost měří dvanáct metrů na výšku a šest metrů na šířku. Skládá se z přibližně 90 tisíc mechanických součástí, 52 ciferníků a 68 automatů, které znázorňují různé astronomické jevy a liturgické události. Každý den se spustí světelné a zvukové představení, která divákům přibližuje fungování hodinového stroje.

Orloj ovšem není jediným hodinovým strojem, který v katedrále najdete. V kapli sv. Terezie se nachází druhé významné hodinové zařízení, známé jako „Hudební kanovnické hodiny“. Toto zařízení je považováno za nejstarší funkční zvonkové hodiny na světě. Jeho mechanismus pochází z počátku 14. století, zatímco dřevěná konstrukce s anděly byla pravděpodobně přidána v 15. století. Hodiny jsou vybaveny klaviaturou se dvanácti klávesami, které spouštějí zvonění a hudební melodie při různých liturgických událostech.

Cenným prvkem je zde také renesanční retábl, který pochází z období 1571–1573 a byl původně umístěn na předměstí Beauvais v kostele Bracheux v Marisselu. Byl vytvořen na zakázku Nicolase Brocarda, kněze z Marisselu, který objednal dílo u malíře Nicolase Nitarta. Po zániku původního kostela byl přenesen v 19. století do kostela Notre-Dame de Marissel a v roce 1966 byl sem do katedrály, kde je vystaven v kapli svatého Leonarda.

.

Katedrála má také celou řadu vitrážových oken, která vznikala po dobu více než sedmi století, od románského období až do 20. století. Nejstarší okna pocházejí ze 13. století a nacházejí se v katedrálním chóru, zatímco nejnovější pocházejí z 20. století a vytvořili je renomovaní současní umělci.

Definitivní konec stavebního programu katedrály v 16. století vysvětluje absenci lodi hned za transeptem, ovšem umožnil také výjimečné zachování západní části původního kostela, známého jako Basse-Œuvre, který pochází z konce 10. století. Tato karolinská stavba sloužila jako základ pro pozdější gotickou katedrálu a je považována za jednu z nejstarších románských staveb ve Francii. Basse-Œuvre byla původně bazilikou s dřevěnou střechou, která byla zničena při požáru v roce 1225. Právě po tomto požáru byla zahájena výstavba nové gotické katedrály.

Z venkovní strany můžeme tuto románskou stavbu vidět při západní stěně katedrály. Je to zajímavý kontrast – skromný románský kostelík vedle ambiciózní, ale nikdy nedokončené gotické stavby. Z interiéru katedrály se dá do tohoto kostela sejít po schodech a prohlédnout si jeho základy.

Katedrála není ovšem jedinou cennou církevní stavbou v Beauvais. Za zmínku a návštěvu stojí i kostel Saint-Étienne z 12. století, nebo zřícenina kolegiátního kostela Saint-Bartolomé ze 13. století při východní straně katedrály. V průběhu staletí byl několikrát přestavován a sloužil různým účelům, včetně vojenských. V roce 1793 byl během Francouzské revoluce zrušen a následně zničen. Dnes z něj zůstalo pouze několik stěn, které jsou chráněny jako historická památka.

Vedle katedrály se nachází bývalý biskupský palác, dnes sídlo Muzea départementu Oise. Palác byl přestavěn v 16. století v renesančním stylu, ale dochovaly se i části původního středověkého opevnění. Dnes muzeum nabízí sbírky malířství, sochařství a užitého umění od středověku po 19. století.

Do Beauvais vás může nalákat majestátní gotická katedrála, klid historických uliček nebo atmosféra menšího města bez turistického přetlaku, díky kterým se může stát ideální zastávkou pro objevování autentické tváře Francie – poklidnou, historicky bohatou a přitom snadno dostupnou. Stačí na Gare du Nord nasednout do vlaku a za necelou hodinu a půl jste tam.

Beauvais má v rukávu ovšem ještě jedno eso. Asi dvacet kilometrů odtud, uprostřed zelené krajiny Pikardie, leží městečko, které patří do oficiálního klubu nejkrásnějších vesnic Francie – Les Plus Beaux Villages de France. Jmenuje se Gerberoy a příště se tam spolu podíváme.

Z Paříže je to do Rouenu jen málo přes hodinu cesty vlakem, což z něj dělá ideální cíl i pro jednodenní výlet. Je to fascinující destinace, kde se spojuje bohatá historie s moderní kulturou a díky své atmosféře a kouzlu výjimečné architektury je to i jedno z nejzajímavějších míst k odskočení si z hlavního města.

Jednou z nejznámějších památek a symbolem Rouenu je Hodinová věž (Le Gros-Horloge), kterou pravděpodobně uvidíte ve všech článcích a prospektech o městě. Nádherná renesanční věž je cenným historickým artefaktem, který se nachází na jedné z hlavních tepen historického centra. Původně byla součástí brány na městských hradbách. Pochází ze 14. století, ale renesanční vzhled dostala až při úpravách v 16. století. Zaujme nejen svým velkolepým vzhledem, ale také jedním z nejstarších hodinových mechanismů ve Francii.

Jedním z nejpozoruhodnějších prvků Hodinové věže je její bohatě zdobený ciferník, který ukazuje nejen čas, ale i fáze měsíce. Ciferník je umístěn na obou stranách oblouku, takže je viditelný z obou směrů. To hrálo klíčovou úlohu pro obyvatele města, vzhledem k tomu, že obyčejní lidé se v minulosti museli spoléhat jen na veřejné hodiny.

Oba ciferníky měří v průměru dva a půl metru. Jsou lemovány zlatými motivy a představují symbol slunečního cyklu v podobě Slunce s dvaceti čtyřmi paprsky. Hodiny mají pouze jednu ručičku, což bylo pro staré hodiny typické. Zajímavostí je také to, že ukazují denní cyklus pomocí různých symbolů pro denní fáze a také fáze měsíce. Zlatá koule, která je umístěna nad ciferníkem, symbolizuje Slunce – to představuje další odkaz na cyklus dne a času.

Další cennou historickou památkou Rouenu je katedrála Notre-Dame, ke které míří v historickém jádru všechny ulice a která je díky své věži viditelná už z daleka. Je to jeden z nejvýznamnějších gotických chrámů v celé Evropě. Její stavba začala už v roce 1030 na základech románské baziliky, přičemž do gotického stylu byla přestavěna ve 13. století. Dokončena byla až v 16. století, takže v jejích různých částech můžeme vidět vývoj gotické architektury od rané gotiky až po pozdní plaménkový styl.

Zvonice, která je nejvyšší ve Francii, sahá do výšky 151 metrů. Na jejím vrcholu je umístěný kříž s kohoutem, který symbolizuje bdělost a ochranu.

Katedrála zaujme svou nádhernou, bohatě zdobenou fasádou s jemnými detaily v podobě kamenného krajkoví, typickými pro pozdní gotiku. Průčelí katedrály se třemi portály, z nichž ten prostřední zobrazuje výjevy ze života Krista, se stalo inspirací pro sérii více než třiceti obrazů Clauda Moneta, který je vytvořil mezi lety 1892 až 1894. Tato série je proslavená pro svou schopnost zachytit měnící se světlo a atmosféru katedrály v různých denních dobách a v mnoha cyklech slunečního svitu nebo stínu.

Vstupem do katedrály se návštěvník ocitá v majestátním prostoru s vysokými klenbami a velkolepými vitrážemi. Ty pocházejí z různých období, přičemž některé z nich jsou původní ze 13. století. Ve své většině zobrazují scény z Bible a život svatých, ale také některé události, spojené s historií Rouenu.

Interiér katedrály je prostorný a vzdušný, s vysokými pilíři a žebrovými klenbami, které vedou pohled nahoru k nebi. Najdeme zde celou řadu bohatě zdobených bočních kaplí a také významné hrobky. Mezi nejvýznamnější patří hrobka anglického krále Richarda Lví srdce, který zde má uloženo své srdce, zatímco jeho tělo je pohřbeno v opatství Fontevraud.

Jako hlavní město Normandie byl Rouen byl ve středověku centrem obchodních cest. Součástí Francouzského království se stal až v roce 1204, kdy ho získal král Philippe-Auguste. Význam města vzrostl během 14. a 15. století, kdy sloužil jako centrum pro obchod s textilem. Velké množství obchodníků, kteří se zde soustředili, vedl k rozvoji a rozkvětu městské výstavby. Ve starém městě dodnes můžeme vidět velké množství hrázděných měšťanských a kupeckých domů, z nichž některé pocházejí až z 15. a 16. století. Jejich architektonický styl, typický pro Normandii a severní Francii vůbec, spočívá v kombinaci dřevěné konstrukce a výplní z kamene, hlíny nebo cihel, přičemž hlavním rysem těchto vysokých a úzkých domů jsou odkryté dřevěné trámy, často provedené v pestrých barvách.

Katedrála ovšem není jedinou historicky významnou církevní stavbou. Dalším mistrovským dílem gotiky je opatství Saint-Ouen, které původně sloužilo benediktinům a jehož založení sahá až do 7. století. I když je tato gotická stavba, vytvořená mezi 14. a 16. stoletím, méně známá než katedrála, je stejně monumentální a impozantní.

Původně měl klášter rajský dvůr, typický pro klášterní komplexy, ale dnes však jeho velká část chybí. Byla amputována společně se všemi budovami opatství na začátku 19. století, kdy po Francouzské revoluci bylo rozhodnuto, že v těsné blízkosti kláštera bude stát nová městská radnice. Zachovaný malý zbytek křížové chodby dnes napovídá, jak musel být klášterní komplex rozlehlý a krásný.

Ze všech dalších padesáti kostelů, které v Rouenu stojí, už připomenu jen dva, které byste si neměli nechat ujít. Tím prvním je gotický chrám Saint-Maclou, který stojí na malém roztomilém náměstíčku place Barthélémy v obklopení historických hrázděných domů. Je dalším příkladem středověké architektury města – byl postaven v 15. století a představuje vrchol pozdně gotického plaménkového stylu, známého svými složitými detaily a elegantními prvky. Jedním z charakteristických rysů této stavby je pět vstupních portálů s bohatě zdobenými dveřmi v lehce klenutém průčelí..

K druhému kostelu, do kterého vás dnes vezmu, se dostaneme spletí úzkých uliček, které nás přivedou na hlavní náměstí města – Place du Vieux-Marché. Právě zde byla v roce 1431 upálena Johanka z Arku. Na její památku tady byl v 15. století vybudován gotický chrám, zasvěcený svatému Vincentovi, s krásnými detaily typickými pro rouenskou sakrální architekturu a s vitrážemi, proslavenými jako nejkrásnější v celé Normandii. Kostel byl však zcela zničen v roce 1944 při spojeneckém bombardování Normandie. Některé vitráže se dochovaly a byly přesunuty do jiných chrámů, zatímco zbytky kostela Saint-Vincent, včetně některých architektonických fragmentů, jsou dnes rozmístěny po městě jako jeho připomínka.

Uprostřed náměstí dnes stojí místo svatého Vincenta moderní kostel, zasvěcený Johance z Arku. Architektura kostela je stroze moderní, ozvláštněná a polidštěná impozantními vitrážovými okny, která pocházejí z původního kostela sv. Vincenta. Na samotném náměstí také stojí památník, připomínající místo Johančina upálení.

Zbytky kostela Saint-Vincent, rozmístěné po městě

Rouen je natolik historicky a kulturně bohaté město, že je nad síly tohoto blogu vyjmenovat i jen ty nejznámější památky. Dále proto uvádím jen krátký přehled toho, co mě ještě zaujalo.

e

Poslední věcí, o které se chci dnes zmínit, bude tou první, kterou uvidíte, když vystoupíte z vlaku. Přímo naproti nádraží stojí poslední pozůstatek kdysi mocného a mohutného rouenského hradu. Hrad, který postavil na začátku 13. století král Philippe-Auguste, sloužil více než čtyři sta let postupně různým vládcům Normandie, než byl na konci 16. století zbořen, ovšem s výjimkou svého donjonu. Válcová věž se zachovala dodnes díky tomu, že je památkou na to, že právě tady byla před svou smrtí vězněna Johanka z Arku.

Rouen je nádherné město plné úzkých dlážděných uliček, historických domů s hrázděnými fasádami a atmosféry středověku. Přestože bylo město během druhé světové války značně poničeno, velká část jeho historického centra byla obnovena a uchovává si svůj autentický půvab. Ten, koho historie nebaví, může jen tak bloudit úzkými uličkami starého města, navštívit některé z muzeí, nebo sejít na nábřeží k Seině a přejít přes most do novějších čtvrtí. A to jsem ještě nemluvila o místní kuchyni, hospůdkách, restauracích a kavárnách.

Jak se tam dostat: vlakem z Gare Saint-Lazare každou půlhodinu až hodinu

Jen kousek za Paříží leží jihozápadním směrem historické a roztomilé městečko Meudon, nad kterým se na kopci tyčí rozlehlý vědecký komplex observatoře, která byla založena v roce 1876. Dnes je díky svým špičkovým technologiím a bohaté historii centrem pro astronomický výzkum, známým především svými obřími dalekohledy, které umožňují detailní pozorování Slunce a planet. Patří pod Pařížskou observatoř, která je nejstarší existující astronomickou observatoří na světě. Dovnitř se podívat nemůžeme, ale i její okolí v hlubokém zámeckém parku si návštěvu a prohlídku určitě zaslouží, zvlášť když pro nás je tu ještě jeden historický důvod.

Observatoř byla založena na místě původního zámku Bellevue, který byl postaven v roce 1750 pro královnu Marii Leszczyńskou, manželku Ludvíka XV. Zámek byl proslavený svou elegantní architekturou a krásnými zahradami. Bohužel byl zničen během prusko-francouzské války v roce 1870, zůstaly však jeho pozůstatky, do nichž byla observatoř vestavěna, včetně rozlehlého parku a velké vyhlídkové terasy. Zámek Bellevue, a tedy „krásný výhled“, plně odpovídal svému jménu, protože nabízel nádherný výhled na Paříž a řeku Seinu. I přesto, jak se za ta staletí změnilo město i ráz okolní krajiny, vyhlídka na téměř celou Paříž zůstala dodnes zachována.

Nás bude na Meudonské observatoři kromě parku a vyhlídky na Paříž zajímat i československá stopa, po které se sem dostaneme. Působil zde totiž v letech 1904 – 1914 jeden z nejvýznamnějších Slováků – Milan Rastislav Štefánik, vynikající astronom, který zde pracoval na svých výzkumech slunečních erupcí a atmosférických jevů (představte si, že zde začal působit, když mu bylo 24 let!). Během svého pobytu v observatoři se podílel na konstrukci několika přístrojů. Jeho práce měla zásadní vliv na tehdejší chápání sluneční fyziky a je trvalým přínosem pro astronomii a meteorologii. Štefánikova vědecká kariéra v Meudonu byla přerušena vypuknutím první světové války v roce 1914. V té době se Štefánik začal více angažovat v politice a vojenských záležitostech, což vedlo k jeho klíčové roli v založení Československa. V roce 1919, když se vracel do Československa ze své diplomatické mise v Itálii, tragicky zahynul při letecké nehodě u obce Ivanka nedaleko Bratislavy. Bylo mu pouhých 39 let. V Meudonu ho připomíná socha, která stojí na kraji rozlehlého trávníku pod terasou observatoře.

Terasa observatoře se táhne nad městem skoro kilometr. Bohužel během naší návštěvy na ní řádila městská pouť s desítkami kolotočů a střelnic, která bránila vstupu do celé její západní poloviny s horní terasou. Východní polovina s výhledem na město však byla naštěstí přístupná, stejně jako zadní část, ze které se po schodišti schází k lodžii, vodní nádrží a dál do spodní části parku.

Nahoře vidíme zadní část terasy se sochou francouzského astronoma a fyzika Julese Janssena, který byl zakladatelem observatoře. Za sochou se pak po schodech dá sejít dolů k dvoupatrové lodžii, která se otvírá směrem k bazénku. V lodžii je dnes kavárna a konají se tady výstavy a koncerty.

Cesta do Meudonu se může lehce zvrtnout v celodenní výlet a ještě budete mít pocit, že jste nestihli všechno (já jsem tu byla potřetí a ještě mi spousta věcí chybí). Kromě Rodinova muzea a Nadace Jeana Arpa, které leží na opačné straně Meudonu, na kterou je z terasy observatoře také dobře vidět, leží těsně pod observatoří i pozůstatek dalšího starého zámku, ve kterém dnes sídlí městské Muzeum umění a historie. Přiznám se, že sbírky jsem ještě neviděla – měly by se skládat jak z uměleckých děl, včetně obrazů např. Camilla Corota nebo soch Augusta Rodina, tak historických artefaktů nebo archeologických nálezů. Pro začátek ale stačí i samotná budova s terasovou zahradou. Stavba má dlouhou a pohnutou historii. Původně šlo o zámek slavného vojenského velitele 16. století Françoise de Guise, který po mnoha a mnoha změnách majitelů a přestavbách patřil v 17. století ministru války Ludvíka XIV. Louvoisovi. Během francouzské revoluce a následně v prusko-francouzské válce v roce 1870 byl pobořen a jeho pozůstatky byly později využity pro stavbu meudonské observatoře. To, co vidíme dnes, je jen jeden z malých pavilonů původního zámeckého komplexu. Zahrada je plná uměleckých děl, ale také laviček, židlí a lehátek, kam můžete volně přijít a klidně si tady odpočinout.

Přímo za muzeem se pak po schodišti ve svahu můžeme dostat k jednomu z bočních vstupů na terasu observatoře – zhruba v úrovni zadní části, kde začíná lodžie. Ne vždy však tento vstup bývá otevřený, pozor na to. V takovém případě stačí jít podél zdi terasy, až se dostanete k některému dalšímu bočnímu vstupu.

Meudon leží na několika kopcích a když budete od observatoře sestupovat dolů k Seině, narazíte na další z krásných místních parků. Původně byl součástí panství Bellevue v době, kdy ho vlastnil dauphin, a tedy Ludvík Ferdinand, syn Ludvíka XIV. a otec Ludvíka XV. V 18. století zde byla navržena zeleninová a ovocná zahrada, která měla zásobovat královský dvůr čerstvými produkty. Byla pečlivě upravena a její design byl ovlivněn dobovými trendy ve francouzské zahradní architektuře. Po Francouzské revoluci a změnách vlastnictví byla zahrada několikrát přestavěna a v 19. století se stala součástí většího krajinářského parku, takže její původní funkce zelinářské zahrady zmizela. Zachovala se však její původní královská atmosféra a pečlivě udržovaná zeleň.. Až ve 20. století byla postupně zpřístupněna veřejnosti.

Pokud se rozhodnete, že z Meudonu neodjedete vlakem ani RER, ale tramvají T2, která jezdí až dole kolem břehu Seiny, narazíte pod svahem na další z mnoha pozoruhodných staveb – Château de Montalet (kam jsem bohužel přišla už tak pozdě, že bylo zavřeno). Zámek, který má dnes fasádu s renesančními a barokními prvky, má kořeny až ve 13. století, kdy byl postaven jako pevnost, která sloužila k obraně a správě místních území. Patří k němu rozsáhlé zahrady a park, které byly navrženy v klasickém francouzském stylu s pečlivě upravenými alejemi, květinovými záhony a fontánami. To vše je běžně přístupné veřejnosti, takže mi nezbývá než se tam co nejdřív znovu vrátit.

Jen kousek pod zámkem už leží historické nádraží, které dnes slouží tramvaji T2, která vás odtud odveze na jednu stranu buď do La Défense, nebo na druhou k parku Citroën u pont du Garigliano v 15. obvodu..

Observatoř v Meudonu v současné době není veřejnosti přístupná, probíhají v ní práce, které nedovolují prohlídky. Po jejich skončení by měly být obnoveny komentované prohlídky, zatímco ty individuální nejsou a ani nebudou možné. Můžete se ale podívat aspoň na fotky a videa TADY.

Observatoire de Paris, Meudon, 5 place Jules Janssen

Jak se tam dostat:

– vlak N z Gare du Montparnasse do stanice Bellevue a potom pořád rovně po avenue du Château, nebo od nádraží autobusem Tim do stanice Observatoire

– tramvají T2 do stanice Bellevue, odtud do kopce k nádraží Bellevue a dále jako nahoře

– RER C do stanice Meudon Val Fleury a odtud autobusem 289 nebo 169 ke kostelu Saint-Martin, odtud pěšky k Musée d´art et d´histoire a nahoru k terase, nebo směrem k hlavnímu vchodu na place Jules Janssen

Jedním z nejkrásnějších měst v dosahu jednodenního výletu z Paříže je Auxerre, burgundské město ležící na poloviční cestě mezi Paříží a Dijonem. Rozkládá se na malém vrchu nad řekou Yonne a první, co vám vyrazí dech, jsou výhledy, které se nabízejí přes řeku na město. Středověké centrum s původními hrázděnými domy stojí za procházku, kterou vás provedou, stejně jako v nedalekém Sens, mosazné medailony v dlažbě. Tady jsou s podobiznou kadeta Roussela, královského husara z Auxerre z konce 18. století, připomínaného v lidové písni. Díky medailonům s jeho tváří se dá městem cestovat zpátky v čase a prostoru, od opatství Saint-Germain a katedrály Saint-Etienne, a ponořit se do barevného světa v historické čtvrti kolem Hodinové věže, kde čas plyne pomalu v rytmu slunečních a měsíčních ručiček. No a kdo má čas, může také objevovat burgundské vinné sklepy.

Katedrála Saint-Etienne, jejíž historie začíná v 5. století, prošla v průběhu staletí řadou událostí, které vedly k její podobě tak, jak ji najdeme dnes. Stavba, pozoruhodná nejen pro svoji historii, mimořádnou sochařskou a kamenickou výzdobu a nádherné vitráže, je mistrovským dílem gotického umění.

Současný chrám je už pátou církevní stavbou na tomtéž místě. Dnešní katedrála tak stojí na pozůstatcích předchozích čtyř románských svatostánků. Stavba byla zahájena v roce 1220 po požáru, který město zcela zpustošil, a dokončena v roce 1550.

Tři portály v průčelí jsou bohatě vyzdobeny sochařskými vyobrazeními z bible, pocházejícími z doby mezi 13. a 15. stoletím. Zatímco tympanon středního portálu je zasvěcen Poslednímu soudu, levý představuje korunování Panny Marie a Krista a pravý, který je nejstarší, zobrazuje epizody ze života Krista a Jana Křtitele. Všechny tři portály jsou lemovány basreliéfy s biblickými výjevy, na nichž mají světci většinou usekané hlavy. Není to, jako to často bývá, pozůstatek Francouzské revoluce, ale mají je na svědomí již huguenoti z doby náboženských válek od 16. století.

Nahoře vidíme pohled do interiéru chrámu. Vitráže, zachované v chóru jako nejstarší části katedrály, pocházejí ze 13. až 15. století. Zobrazují většinou výjevy ze života mučedníků a svatých, ale také Stvoření a Inkarnaci. I když byly mnohokrát poškozeny, hlavně v 16. století během náboženských válek, díky renovaci v 19. a 20. století si zachovaly svoji středověkou krásu.

Od katedrály se úzkými středověkými uličkami dostaneme do severní části historického jádra města, k opatství Saint-Germain, které leží na malém vrcholku nad řekou Yonne. Jako by nestačilo ohromení z katedrály – tady se ještě prohloubí a znásobí.

Nahoře vidíme starou čtvrť mezi katedrálou a opatstvím, dole pohled přes řeku na opatství a chór jeho chrámu.

Klášterní komplex založila už Clotilde, druhá manželka krále Clovise, v 5. století jako poctu svatému Germainu z Auxerre, který zde byl pohřben v roce 448. Klášter se svým chrámem, zasvěceným svatému Mořici, sloužil jako nekropole biskupů z Auxerre a v 9. století se stal centrem prestižní náboženské školy a později i karolínské renesance. Klášter byl od roku 725 sídlem benediktinského řádu a v době jeho největší slávy zde žilo více než šest set mnichů.

Dnes slouží celý areál jako muzeum. V bývalých mnišských kolejích sídlí muzeum umění a historie a dočasné výstavy oživují toto místo po celý rok.

Areál opatství je poměrně dobře zachován a zrekonstruován. Jeho počátky sice sahají do 5. století, ale nejstarší dochované části pocházejí z 9. století. Jedná se o karolinské krypty, umístěné pod opatským kostelem. Dodnes se v nich nachází sarkofág svatého Germaina a také soubor nástěnných maleb z 9. století, považovaných za nejstarší nástěnné fresky ve Francii. Klášterní budovy mají různorodou architekturu, o čemž svědčí kapitulní síň z 12. století, sklep ze 14. století nebo křížová chodba z 18. století. V průběhu staletí bylo totiž opatství několikrát cílem vandalů, kteří se ho pokoušeli zničit. Nejhůře se zde zapsali v 16. století huguenoti a následně revolucionáři po roce 1789.

Dnešní podoba opatského kostela, zasvěceného svatému Mořici, pochází až z poloviny 19. století. Krátce předtím byla totiž zcela zničena původní románská stavba, ze které dnes zůstala jen jedna z věží. Podzemní část staré románská lodi byla předmětem archeologických vykopávek a v kryptě jsou zpřístupněny výsledky tohoto výzkumu.

Vitráže v chóru pocházejí z 19. století. Stejně jako opatská kolej, i kostel je součástí muzea. Jsou v něm kromě obměňujících se modernějších uměleckých děl umístěny i exponáty, pocházející z jiných kostelů, včetně cenných kamenných polychromovaných soch z 15. a 16. století.

Vlevo nahoře svatý Denis, svírající svoji uťatou hlavu, kterou si nesl z Paříže na sever až do míst, která jsou dnes po něm pojmenována, a kde dnes stojí katedrála, která je mu zasvěcená. Vpravo Ecce Homo – zobrazení zbičovaného Krista. Dole pak svatý Martin, římský voják, který ve 4. století evangelizoval Burgundsko. Socha zobrazuje okamžik, kdy mečem rozťal svůj plášť, aby jednu polovinu daroval žebrákovi.

Na průčelí opatského kostela stojí padesát tři metry vysoká románská věž, zasvěcená svatému Janovi. V minulosti stála na druhé straně průčelí symetricky věž svatého Mořice, která se však nedochovala. Věž je na západním průčelí zdobena kamennými vlysy z 11. století.

Přímo ve středu mimořádně dobře zachovaného historického centra s velkým množstvím pestrých hrázděných domů, stojí další auxerreská pamětihodnost – Hodinová věž. Má kulatý půdorys a pochází z 16. století, stojí však na starověkých galsko-římských základech. Věž přiléhá k jihovýchodní straně Pařížské brány, nad kterou jsou umístěny astronomické hodiny. Číselník hodin je zobrazen na obou stranách brány. Je rozdělen do dvakrát dvanácti částí, přičemž hodiny jsou označeny římskými číslicemi od I do XII a půlhodiny kosočtverci. Zvláštností hodin je to, že ukazují jak sluneční čas, tak i lunární, a také fáze měsíce. Jejich mechanismus pochází z roku 1483.

Hodinová věž je vstupem do historického jádra, soustředěného kolem place de l´Hôtel de Ville. Právě v okolí tohoto náměstí najdeme ty nejhezčí domy, ale také nejživější společenský život v kavárnách a restauracích.

V Auxerre jsem se zdržela jen necelý den, během kterého jsem sice stihla vidět ty nejdůležitější památky, ale klidně bych si dokázala představit, že tu strávím mnohem víc času. Město se svými šestnácti stoletími historie má co nabídnout. Koho nezajímá historie, může se procházet kolem řeky, kde jsou krásně upravená nábřeží. No a pak jsou tady ty burgundské vinné sklepy, samozřejmě.

Teoreticky se dá návštěva Auxerre spojit s návštěvou Sens. Leží od sebe jen necelých šedesát kilometrů a spojuje je s Paříží stejná železniční trať, ale podle mě by to byla škoda – obě města jsou tak půvabná, že si zaslouží svůj prostor a čas na jejich poznávání.

Jak se tam dostat: vlakem z nádraží Paris Bercy, cesta trvá asi hodinu a půl

Něco málo přes sto kilometrů jihovýchodně od Paříže leží na řece Yonne malé městečko Sens. Má necelých třicet tisíc obyvatel a dnes by málokdo věřil, jak významnou roli hrálo v minulosti. Přesto jeho historie sahá až do galské doby, a podle některých pramenů ještě dál, až před začátek našeho letopočtu, kdy se zde při svých taženích prý zastavil i Julius César. Jeho význam vyplýval ze zeměpisné polohy v oblasti mezi Seinou a Loirou, kudy vedly hlavní kupecké cesty mezi severem a jihem.

Během galské doby se město jmenovalo Agedincum. Jeho obyvatelům se říkalo Senones, z čehož se později vyvinul dnešní název města. Senonci byli v té době v Galii jedni z nejmocnějších – to oni vtrhli v roce 390 do Itálie a zmocnili se Říma. Přestože bylo později město Sens dobyto, díky své poloze i nadále zůstalo významným centrem.

Od počátků křesťanství zaujímá Sens významné místo především v církevní správě. V 5. století spadala pod jurisdikci tamějšího arcibiskupství i biskupství v Chartres, Auxerre, Orléans, Troyes a hlavně biskupství pařížské. V 6. století k nim pak přibyla i nově vytvořená biskupství v Meaux a Nevers. Duchovní i světskou moc v celé této oblasti vykonával už od doby Merovejců a Karolinců arcibiskup, hrabě ze Sens. Na konci 9. století mezi jeho pravomoci náležela i korunovace panovníků, diplomatické styky mezi papežem a franskou monarchií a svolávání synodů.

Stopy arcibiskupů ze Sens lze lehce vystopovat i v hlavním městě – při svých pobytech v Paříži totiž pobývali v paláci, který zůstal jako jedna z mála středověkých památek dodnes zachován, a který dnes slouží jako knihovna Forney.

V 11. století ztratil arcibiskup ze Sens svoje výsadní postavení, které přešlo na arcibiskupa z Lyonu. Město pak bylo připojeno ke královskému panství za vlády Roberta Pobožného v roce 1015. Během stoleté války i následných bojů mezi katolíky a huguenoty patřilo Sens vždy ke královské straně.

Po dlouhém konfliktu s pařížským biskupstvím ztratilo Sens svoji převahu na začátku 17. století, když bylo pařížské biskupství bulou Universi Orbis z roku 1622 povýšeno na arcibiskupství. Sens přišlo o svůj vliv na hlavní město a nastal jeho pomalý ústup ze slávy.

.

Po dlouhé církevní nadvládě zůstaly ve městě zachovány významné památky. Kromě samotného arcibiskupského paláce je to především katedrála Saint-Étienne, která je považována za první gotickou katedrálu. Její architekt, nazývaný dnes mistr ze Sens, který ji v roce 1130 začal budovat na základech původní románské katedrály, použil na svou dobu revoluční koncept první křížové klenby. Navzdory následným postupným přestavbám si katedrála i se svou dvacet čtyři a půl metru vysokou věží zachovala svoji středověkou architektonickou čistotu a jednotu.

V katedrále najdeme celou řadu vitráží, pocházejících z různých dob od 12. do 19. století. Nejstarší z nich se svým námětem a kvalitou vyrovnají i těm v Chartres nebo Troyes. Vitráže v transeptu, zejména dvě obrovské růžice, tvoří výjimečný soubor, který byl vytvořen v letech 1500-1530, tedy na samém konci středověku. Pozoruhodné jsou i kamenické prvky, které místy připomínají krajky. V rámci prohlídky katedrály je možné navštívit i její klenotnici, která patří k nejbohatším v Evropě.

Vlevo vitráž s popisem života svatého Eutropia z roku 1530, vpravo kaple Panny Marie, jedné ze tří původních zachovalých středověkých kaplí z 12. století, se sochou Panny Marie s dítětem ze 14. století.

Vlevo jedna z růžic, pojednávající téma Nebeské hudby, s celou řadu andělů, hrajících na středověké hudební nástroje. Vpravo ještě komplikovanější téma, popisující konec života Thomase Becketa od jeho odchodu ze Sens až po jeho zavraždění horlivými barony anglického krále. Nejen tyto dvě, ale i všechny ostatní vitráže jsou úžasné, jen se na dálku a ve výšce prostým pohledem nedají obsáhnout a rozeznat všechny podrobnosti, natož je vyfotit tak, jak by si zasloužily. Příště si asi vezmu dalekohled.

Další z původních středověkých kaplí, zasvěcená sv. Saviniovi, prvnímu biskupovi ze Sens, s monumentální sochou, představující jeho mučednictví

Pokud vyjdeme z katedrály bočním vchodem, ocitneme se na nádvoří arcibiskupského paláce. Ten je tvořen čtyřmi křídly, pocházejícími z různých dob. Nejstarší částí je gotický Synodální palác, kde arcibiskupové vykonávali svoji světskou soudní moc a kde ve sklepních celách byli drženi zločinci, čekající na soud. Druhé křídlo ve stylu Jindřicha II. pochází z druhé poloviny 16. století. Sloužilo jako kanceláře arcibiskupství a zajišťovalo pro arcibiskupa volný průchod k jeho soukromé kapli v katedrále (dnes je v ní uložen poklad katedrály). Třetí křídlo, z počátku 16. století, bylo postaveno ve stylu Františka I. a nacházela se v něm soukromá rezidence arcibiskupa. Čtvrté křídlo bylo vytvořeno pozdějšími dostavbami z roku 1759 z původních stájí a obydlí kočí. Ve všech křídlech dnes sídlí Muzeum města Sens, které kromě církevního pokladu katedrály nabízí galsko-římské vykopávky a sbírku z donace, obsahující významné malby z doby mezi 15. – 19. stoletím, např. Brueghela, Boudina nebo Watteaua, a sochy, včetně dvou bronzů od Rodina. Jeden ze sálů je také věnován Napoleonovi a můžeme v něm vidět kromě jiného i některé jeho osobní předměty jak z Francie, tak i ze Svaté Heleny.

Já jsem v muzeu nebyla, bohužel jsem přijela v pondělí, kdy je zavřeno, takže nepotvrdím, jestli sbírky stojí za to, ale myslím, že už samotná stavba by si prohlídku zasloužila.

K arcibiskupskému paláci patří také zahrada, kterou si určitě nenechte ujít – je z ní krásný a neobvyklý pohled na chór katedrály i zadní fasády arcibiskupského paláce.

Katedrála se svým průčelím otvírá přímo na hlavní náměstí, které je z velké části lemováno historickými hrázděnými domy. Kromě katedrály a arcibiskupského paláce je ve městě ještě spousta zajímavostí, které město prezentuje prohlídkovou trasou, značenou v dlažbě mosaznými šipkami s portrétem galského vojevůdce Brennuse, toho, který v roce 390 táhl se svými vojsky na Řím. Okruh je dlouhý asi dva kilometry a provádí návštěvníky kolem všech památných domů, včetně neorenesanční radnice ze začátku 20. století.

Na opačném konci náměstí, přímo naproti katedrále, stojí historická tržnice z 19. století, zrenovovaná v roce 2015. V pondělí byla bohužel skoro prázdná, ale o to víc aspoň vynikla její výjimečná struktura a architektura.

I kdybyste neměli čas nebo náladu na celý prohlídkový okruh městem, doporučuji projít si aspoň hlavní rue de la République, kolem níž jsou soustředěny nejen ty nejlepší obchody, ale hlavně nejstarší budovy. Nejcennějším domem je tu tzv. Abrahamův dům s hrázděním, který pochází z roku 1540. Postavil ho místní koželuh a vyřezávaný sloup, který nese roh domu pod úzkou arkádou, zobrazuje starozákonního Jišaje, otce krále Davida.

Dalším domem, který stojí za zhlédnutí, je stavba ze 16. století v rue Jean Coussin. Kromě pozoruhodné hrázděné fasády má i hezké točité schodiště a roztomilý dvorek – ten je vidět z rovnoběžné rue Jossey. Dům slouží k příležitostným výstavám, takže pokud budete chytřejší než já a přijedete jindy, než v pondělí, můžete si ho prohlédnout i uvnitř.

Při procházce městem pak objevíte další stavby, uličky, dvory, proluky a průchody, které vám potvrdí, že se do tohoto malého burgundského městečka rozhodně vyplatí podívat. Mimochodem – jsme v Burgundsku – a to víno tady si opravdu svoji pověst zaslouží.

Jak se tam dostat: vlakem z nádraží Paris Bercy, cesta trvá asi hodinu

Při své cestě do Meaux jsem se dočetla, že na stejné trase vlaku leží i další hezké městečko – Château-Thierry. Vůbec jsem netušila, co od něj můžu očekávat a jaké to tam je, ale protože mi v pozdním odpoledni zbyl čas a za chvíli měl jet vlak, neváhala jsem a rovnou jsem se tam vydala. A nestačila jsem se divit.

Městečko Château-Thierry leží v údolí Marny na úpatí vinic (protože tady už jsme v oblasti Champagne). Nese jméno podle původního středověkého hradu, který byl podle pověstí vězením předposledního merovejského krále Thierryho IV., kterého zde údajně uvěznil Charles Martel1, faktický vládce Francie v 8. století. To vše je ovšem jen neověřená a nepotvrzená lidová historie. Naopak je prokázáno, že opevněný hrad byl založen v 9. století hrabaty z Vermandois a přestavěn ve 12. a 13. století hrabaty z Champagne a následně králem Filipem IV. Sličným, kterému hrad připadl po sňatku s champagnskou princeznou Jeanne de Navarre v roce 1285. V následujících stoletích hrad využívali další francouzští panovníci a to až do poloviny 17. století, kdy ztratil status královské rezidence, přestože zde několikrát pobýval Ludvík XIII. V době Francouzské revoluce byl hrad prohlášen za národní majetek a protože po zabavení neměl využití, stal se prakticky zdrojem kamene pro další stavby ve městě. Zkázu pak dokonali Napoleonovi vojáci dalším bouráním budov a snížením hradeb, které celý ostroh obepínaly. V polovině 19. století se zřícenina stala majetkem obce, která ji upravila, osadila stromořadím a zpřístupnila. Od roku 1932 je zapsána na seznamu památek.

V městečku se v roce 1621 narodil slavný bajkař Jean de La Fontaine, kterému je věnováno muzeum, sídlící v jeho rodném domě. Krásná stavba ze 16. století je momentálně v rekonstrukci a muzeum je až do roku 2025 zavřené. Po jeho znovuotevření budou mít návštěvníci zase možnost obdivovat nejen rukopisy a jiné dokumenty slavného básníka, různé rytiny, ilustrace a umělecké předměty, ale také La Fontainovu původní pracovnu. Městečko je na svého rodáka velmi pyšné a jeho připomínky tady najdete prakticky na každém kroku.

Na náměstí place de l´Hôtel de Ville se prolíná několik stavebních slohů. Kromě radnice, postavené na konci 19. století jako mnoho dalších radnic ve Francii podle typického (a částečně typizovaného) vzoru, inspirovaného renesancí, zde najdeme neogotický kostel, který byl postaven v roce 1924 americkou reformovanou církví jako památník vojáků její církve, kteří zemřeli na francouzské půdě během jejich angažmá po boku spojenců v letech 1917-1918. Na opačné straně náměstí, čelem ke kostelu, pak leží divadlo ve stylu art-déco z 20. let minulého století, s repertoárem, za který by se nemusela stydět žádná pařížská scéna.

Pod náměstím se kříží dvě nejvýznamnější historické ulice – Grande rue, která vede k La Fontainově muzeu, a rue du Château, která stoupá oklikou přímo k vstupní bráně bývalého hradu. Po ní jsem se vydala i já.

Ulice je jednou z nejstarších ve městě. Stojí v ní nejen celá řada historických domů, ale také rozlehlá nemocnice, kterou zde podle vzoru pařížského špitálu Hôtel Dieu založila v roce 1304 Jeanne de Navarre. Nemocnice byla spravována postupně několika církevními řády (z nichž nejdelší dobu zde strávily augustiniánky) a sloužila, samozřejmě po veškerých přestavbách a úpravách, ke kterým během staletí docházelo, až do 80. let minulého století, kdy v ní bylo vybudováno muzeum – a to ne ledajaké. Nacházejí se v něm památky na dobu samého založení špitálu, a dokonce i na dřívější dobu, neboť první zmínky o nemocniční péči v tomto místě sahají až do 12. století, a dále různé dokumenty, facsimilie, malby, sochy, fotografie, textilie, nábytek a další předměty ze všech epoch, kterými nemocnice prošla, včetně pokladu z vlastnictví augustiniánského řádu. Za prohlídku by určitě stály i samotné historické prostory muzea. Já jsem, bohužel, do města přijela tak pozdě, že už bylo muzeum zavřené, takže se sem jednou ještě určitě vrátím.

Nad nemocnicí pokračuje ulici stále do kopce. Je lemována historickými domy, z nichž některé procházejí rekonstrukcí, jiné ji už mají za sebou a další na ni teprve čekají. U těch je výhodou to, že se bez problému dostanete dovnitř, až na dvůr, který přiléhá svou zadní částí k hradbám.

Jedním z domů, které jsou, aspoň prozatím, přístupné, je i bývalé kancléřství. Sídlilo v budově ze 16. století, která patřila rodině La Fontainových. Když projdete průjezdem, dostanete se na pohádkový dvůr se zadním traktem, kterému dominuje kulatá věž, s několika tajemnými starými dveřmi, kamenným schodištěm, končícím nízkými dveřmi, dalším schodištěm s tepaným zábradlím, a se zdmi, porostlými psím vínem. A pozor, takových domů a dvorů je v ulici mnohem víc.

Ulice nás přivede až na vrcholek, odkud se na jedné straně svažuje ke staré městské bráně Saint-Pierre, a na druhé straně stoupá ke vstupu do hradu, do kterého se prochází mezi mohutnými zdmi brány Saint-Jean. Světlý dům vlevo za lucernou patřil Charlesi de La Fontaine, synovi slavného bajkaře. Na druhé straně u městské brány leží botanická zahrada Riomet, která sice měla být ještě otevřena, když jsem k ní přišla, ale zkrátka nebyla.

Jak už jsem psala, z hradu toho moc nezbylo. Dnešní zříceniny jen napovídají, kde asi hrad stál, jak byl rozlehlý a částečně i to, jaká byla dispozice jednotlivých budov i místností v nich. Většina prostoru je osázena stromy a centrální plocha je obehnaná dřevěným plotem, za kterým sídlí místní sokolníci. Orli a sokoli z Château-Thierry jsou proslaveni a ve dnech, kdy je chovatelská stanice otevřena (v létě denně kromě pondělí a úterý), je o ni velký zájem. Pořádají se zde různé předváděcí akce, představení a ukázky výcviku dravců. Já jsem je, samozřejmě, tak pozdě večer už neviděla, jen zdálky trochu slyšela, ale nakonec jsem byla raději, protože jsem aspoň byla na celém hradě skoro sama.

Cesta po vrcholku vás přivede až ke zřícenině jedné z hradebních věží. Tudy se dá sejít po schodišti dolů pod hradby. Vede podél nich cesta, která obkružuje celý areál. Přímo pod schodištěm pak najdete lavičky a také růžovou zahradu.

Ta růžová růže vpravo je místní unikát. Byla vypěstována právě tady ke 400. výročí narození Jeana de La Fontaina a je po něm pojmenována. Stejně vzácných je i dalších čtyřicet osm variant, vypěstovaných místními zahradníky a pojmenovaných po slavných historických osobnostech. V září už jich moc nekvetlo, takže další cestu si sem musím naplánovat třeba na červen.

Z růžové zahrady můžete sejít po schodech dolů k radnici a za náměstím zahnout doprava do Grande rue, nebo jít horem po cestě pod hradbami, která vás přivede až k La Fontainově muzeu.

Grande rue je hlavní obchodní ulicí starého města. Kromě spousty obchodů a kaváren a restaurací tady stojí u řada sloupů, připomínajících La Fontanovy bajky – s postavičkami a s obsahem těch nejznámějších. Ulice končí na křižovatce a dál pokračuje jako rue de La Fontaine. Vede rovnou k Musée Jean de La Fontaine. Hned vedle něj pak stojí bývalý klášter minoritů – Menších bratrů Františkánů, ve kterém je dnes městská knihovna (taky už byla zavřená, ale i zvenčí vypadal areál moc pěkně).

Právě v tomto krásném domě z roku 1559 se v roce 1621 narodil Jean de La Fontaine a byl pokřtěn v nedalekém kostele Saint-Crépin. Dům získal jeho otec Charles, kterému údajně velmi záleželo na tom, aby se dostal mezi městskou smetánku. K tomu mu měla napomoci koupě sídla na tehdejší rue des Cordeliers, dnes přejmenovaná na rue Jean de La Fontaine, která byla odedávna lemována bohatými rezidencemi, těžícími z blízkosti hradu.

Jean de La Fontaine prodal svůj rodný dům v roce 1676, když mu bylo 55 let, aby splatil své dluhy. Následně měl dům různé vlastníky, a to až do své přeměny na muzeum v roce 1876. Dům je zapsán jako historická památka a společně s muzeem je součástí sítě domů spisovatelů a literárního dědictví v regionu Hauts-de-France.

Kostel Saint-Crépin, kde byl La Fontaine 8. července 1621 pokřtěn, si v žádném případě nenechte ujít. Se svojí třicet šest metrů vysokou zvonicí (na kterou se dá vyjít, pokud přijdete v rozumnou dobu a ne jako já) a klasickou vnitřní klenbou je klenotem francouzské pozdně gotické architektury. První zmínka o něm se objevuje v papežské bule z roku 1155, ale přestože jeho chór pochází ze 13. století, základy dnešní podoby byly položeny až při přestavbě v letech 1487 až 1520, kdy byl zvětšen na téměř dvojnásobnou velikost oproti původnímu stavu.

Je jediným katolickým kostelem v Château-Thierry, ačkoli ještě za Ancien Régime zde byly tři. Saint-Crépin se tehdy nacházel za hradbami města a jeho farnost sloužila pro obyvatele předměstí. Městským kostelem se stal až po zboření hradeb a především poté, co dva z kostelů byly zničeny po Francouzské revoluci po prodeji národního majetku v roce 1793. Saint-Crépin byl tehdy proměněn na skladiště obilí a ke svému náboženskému účelu se vrátil až v roce 1804.

V kostele je několik cenných vyřezávaných dřevěných prvků – jednak je to kazatelna a točité schodiště na kůr, ale především původní varhanní skříň z 15. století (samotné píšťaly se nezachovaly). Nezachovaly se ani původní vitráže, které jsou nahrazeny moderními z 20. století.

Historické centrum města leží na břehu Marny a částečně i na ostrově, který zde řeka vytváří. Nejvýznamnější památkou na ostrově je věž Balhan, která je jedinou zachovalou částí bývalého městského domu s kaplí, ke které vede ve věži schodiště. Bohužel fotky věže jsem si omylem smazala, ale nějaké najdete aspoň v odkazu nahoře. Leží pod radnicí v rue Général de Gaulle, která vede z centra přes ostrov a k nádraží. Z ulice však její impozantní vrchol se dvěma přisazenými kulatými věžičkami moc vidět není – musíte kvůli ní do úzkého průchodu.

Stejně tak se mi podařilo omylem smazat i fotku monumentálního Amerického památníku, kterou jsem vyfotila z břehu řeky, odkud je dobře vidět, přestože leží ve svahu kus za městem. Připomíná americké oběti druhé bitvy na Marně v roce 1918, kde Američané bojovali po boku spojenců. Leží na kótě 204, která byla přímo místem bitvy, v níž mnoho amerických vojáků zemřelo. Jsou pochováni, společně s padlými v dalších bitvách na Marně, na velkém americkém hřbitově v nedalekém Belleau. Na spodní fotografii je vidět směr umístění pomníku – leží někde za stromy na tom kopci, ke kterému vede cesta kolem řeky. Z opravdu velké dálky ji uvidíte i na jedné z horních fotografií z hradeb.

Na nábřeží přímo u mostu najdete v moderní stavbě s nápisem Maison de l´amitié franco-americaine turistické informační centrum, kde vám dají zdarma mapku městečka a spoustu zajímavých informací. Na to, že má Château-Thierry jen asi 16 tisíc obyvatel, památek je tady nepočítaně a dokážu si klidně představit, že bych tu strávila celý den. Stihnout se to však dá i s prohlídkou Meaux za jeden den, pokud vyrazíte ráno dostatečně brzy. Jen pozor, ať nedopadnete jako já – nenapadlo mě, že už nejsem v kraji Ile-de-France a v Meaux jsem do vlaku nastoupila jen s Navigem. To, že jsem polovinu cesty jela načerno, jsem zjistila až po vystoupení na nádraží v Château-Thierry. Pokud byste tedy jeli jako já, můžete jet na Navigo do Nanteuil Saacy před hranici Ile-de-France, pak musíte mít jízdenku za 4,60 eur (ale pozor, ne všechny vlaky v Nanteuil Saacy zastavují, pokud pojedete něčím, co jede přímo, musíte platit už z Meaux).

Jak se tam dostat: vlak Transilien z Gare de l´Est jede skoro každých 15-20 minut

Jen půl hodiny vlakem z Gare de l´Est leží na řece Marně padesátitisícové městečko Meaux s bohatou historií, sahající až někam k počátku našeho letopočtu. Není proto divu, že je v něm celá řada zachovalých památek na různé historické etapy a události. Mě sem zavedla především moje záliba v církevních stavbách, to jsem ovšem netušila, kolik dalšího je toho tady ještě k objevování.

Nejvýznamnější památkou v Meaux je katedrála Saint-Étienne. Její stavba byla sice započata už v první polovině 12. století a proto patří do skupiny prvních gotických katedrál ve Francii, dokončena byla však až o čtyři století později – stavba se zdržela a protáhla hlavně kvůli Stoleté válce a následné anglické okupaci města. Její nejstarší částí je chór a nízká robustní věž, která se nad ní tyčí, zatímco pět lodí, transept, boční kaple a tři mohutné portály pocházejí z následujících postupných dostaveb, četných přestaveb a oprav po vpádech při lidových bouřích na konci 14. století nebo po vyplenění huguenoty v roce 1562.

Hlavními lákadly, které sem přitahují turisty, je nejen její výzdoba a hrobka známého a všude ve městě připomínaného biskupa Bossueta, ale také prosvětlený interiér, nezvykle jasný na dobu svého vzniku. Světlo sem proniká dvěma řadami úzkých a vysokých oken, z velké části osazených vitrážemi, a odráží se od světlého kamene, ze kterého je chrám postaven.

Ze dvou původně plánovaných věží byla dokončena jen ta severní. Měří šedesát metrů. Jižní věž nebyla nikdy dokončena a byla jen provizorně vytvořena ze dřeva, aby v ní bylo možné umístit zvony. Nakonec to tak zůstalo až do dneška. Kvůli její barvě se jí říká černá věž.

Přímo ke katedrále přiléhá bývalý biskupský palác, dříve se soukromými zahradami. Ty jsou dnes veřejným parkem a nesou jméno už zmíněného biskupa (a spisovatele) Jacquese-Bénigne Bossueta, který v Meaux působil v druhé polovině 17. století. Zahrady jsou nádherné, rozdělené do čtyř částí s malým bazénkem s fontánou uprostřed. V jejich zadní části najdeme krátké stromořadí s romantickými kouty, vybavenými kamennými lavičkami.

Město bylo v minulosti obehnáno hradbami s vodním příkopem, který byl vytvořen svedením řeky podél hradeb. V jejich místech dnes vede okružní bulvár, jen v severní části zůstala jedna jejich část zachována. První římsko-galské hradby města, vybudované mezi 3. a 5. stoletím, byly v 15. století rozšířeny a navýšeny. Část hradeb se vyhnula demolici v 18. století proto, že zahrady biskupského paláce dosahovaly dříve až přímo k nim a světská městská moc tehdy neměla právo s nimi nakládat. Proto zůstaly prakticky nedotčeny až dodnes, kdy se pracuje na jejich rekonstrukci.

Za hradbami narazíme na náměstí s pomníkem obětem války, ale protože tady historické jádro končí, vrátíme se raději do centra do úzkých středověkých uliček. Centrum není velké, takže se dá od hradeb až k řece projít asi za čtvrt hodiny. I když se ztratíte v uličkách, určitě zbyde čas i na návštěvu některého sýrařského obchodu, protože tady jsme v regionu Brie, kde se vyrábí jeden z nejznámějších francouzských sýrů. Všude to tady připomínají a na jednom ze dvorů biskupského paláce, kde sídlí také turistická informační kancelář, mají dokonce i Maison du Brie de Meaux s muzeem sýra a prodejnou.

Město však není jen katedrála, ale také několik dalších kostelů a památek. Některé z nich nejsou v dobrém stavu. Například tento portál vlevo, pocházející z 15. století, který zbyl z kostela sv. Kryštofa, zbouraného v 2. polovině 19. století, je sice zasazený do novějšího domu, ale stále čeká na spásu v podobě opravy. Podobných staveb, hlavně historických domů, obehnaných lešením, je ve městě víc. Město v současné době rozjíždí záchranný plán, kterému říká Marshallův, z něhož by měly být hrazeny opravy a restaurování historických částí města. Vpravo je zadní část biskupského paláce.

No a samozřejmě se dá dostat i na dvorky, nádvoří a do tajných uliček.

Meaux leží v ohybu řeky Marny a zatímco ze strany historického jádra je řeka téměř nepřístupná, oddělená od města silnicí a zábradlím na nábřežní zdi, za mostem se dostanete se do příjemného parku, vedoucího podél vody k přístavišti. V této části města za řekou už žádnou velkou historii nečekejte, je tu sice stará tržnice, ale ta teď slouží jako parkoviště.

U Meaux se v září 1914 odehrála tzv. bitva na Marně, první z řady dalších, ke kterým v tomto kraji došlo. Hodně to tady v okolí připomínají a vzniklo tu několik památníků 1. světové války. Přímo v Meaux stojí moderní Musée de la Grande Guerre, které připomíná nejen bitvy, které se tu odehrály, ale celou válku. Muzeum leží asi čtyři kilometry od centra a měl by tam jezdit přímo od nádraží speciální autobus, snad dokonce i zdarma. Další podrobnosti nemám, až tam jsem tentokrát nedošla.

Do Meaux vede z Paříže cyklostezka podél kanálu Ourcq – to je ten, co vytéká z Bassin de la Villette, protíná napříč Parc de la Villette a pak přes Pantin míří ven z Paříže. Nemám s tím sice vůbec zkušenost, ale podle mapy i článků ta trasa pro sportovce vypadá zajímavě, až mě skoro mrzí, že pravděpodobnost, že bych někdy jela v Paříži (ehm, i kdekoliv jinde) na kole, se blíží nule.

Jak se tam dostat: vlak Transilien z Gare de l´Est jede skoro každých 15-20 minut. Pokud máte Navigo, jízdné je v ceně.