Na západním pobřeží Francie, mezi Arcachonským zálivem a otevřeným Atlantikem, se nachází poloostrov Cap Ferret – místo, které jsem si zamilovala na první pohled pro jeho autentickou atmosféru a nedotčenou přírodu. Hodně tomu pomohlo i to, že v květnu byly jeho pláže téměř opuštěné – přece jen je u Atlantiku chladněji a k opalování, natož ke koupání to moc nesvádělo, zato to bylo ideální pro dlouhé procházky po pláži podél písečných dun.

Cap Ferret není typickým turistickým letoviskem. Nenajdete tu hlučné promenády ani obří hotely. Místo toho vás přivítají borovicové lesy, úzké písčité cesty a dřevěné domky místních obyvatel. Hlavní roli tady všude hraje příroda – na jedné straně klidné vody zálivu s malými přístavy a na druhé straně široké písečné pláže Atlantiku, skryté za hradbami dun, místy porostlých nízkými borovicemi.

.

Mezi dunami těsně u mořského břehu narazíte na mnoho pozůstatků bunkrů, které byly za 2. světové války součástí tak zvaného Atlantického valu. Tato nesouvislá linie opevnění se táhne od Norska, nedaleko od okraje polárního kruhu, po pobřeží Atlantiku až ke španělským hranicím. Tento relikt německé okupace představoval největší opevnění na evropském kontinentu a ve Francii je to spolu s Maginotovou linií největší vojenský opevňovací projekt v nedávné historii.

Kdy, jak a proč tato linie vznikla? Poté, co byla v červnu 1940 Francie rozdělena demarkační linií na dvě části: okupovanou zónu a neokupovanou zónu, se pro Němce stala Arcachonská pánev citlivou oblastí. Koncem června tam dorazil první německý oddíl. Okupace začala následující den a postupně se rozšířila do všech obcí v této oblasti, která byla v srpnu 1941 dokonce prohlášena za zakázanou zónu. V březnu 1942 Německo přijalo směrnici, nařizující výstavbu obranného valu. Ten se skládal z pevností a bunkrů, které měly různé funkce – od střeleckých kasemat, palebných stanovišť, přes muniční bunkry až po kryty s obrněnými pozorovacími věžemi. Dnes už naštěstí víme, že ani tato německá obranná soustava nezabránila vylodění spojenců v červnu 1944. Válečné události nám dnes připomínají betonové relikty, na některých místech zrekonstruované nebo aspoň barevně pomalované, rozeseté po plážích Normandie a regionů Gironde, Landes a Pyrénées-Atlantiques.

My jsme spojili Cap Ferret s výstupem na dunu, o které jsem psala nedávno, takže jsme na poloostrov dorazili lodí z Arcachonu. Trvá to něco přes půl hodiny a pokud nebudete mít smůlu jako my, že hned po vyplutí přijde bouře, užijete si i krásné výhledy na moře a oba břehy.

Naštěstí bouře odešla tak rychle, jak přišla, takže při přistání už jen lehce poprchalo a brzy vyšlo znovu slunce. Mohli jsme si tak v klidu prohlédnout sádky na pěstování ústřic, které pokrývají velkou část pobřeží poloostrova směrem k zálivu. Cap Ferret je pěstováním ústřic proslulý a říká se, že ty místní jsou jedny z nejlepších ve Francii vůbec.

Středem dvacet pět kilometrů dlouhého poloostrova vede páteřní silnice, která se táhne od vesnice Lege-Cap-Ferret na severu až k samotnému mysu Pointe du Cap Ferret na jihu, kde se setkávají vody Atlantského oceánu a Arcachonského zálivu. Silnice je obklopená pavučinou úzkých silniček a cest, které jsou lemovány domky a vilkami, většinou skrytými za hustou vegetací a dřevěnými ploty. Ty stojí za zmínku – místní komunita si totiž zakládá na jednoduchosti a respektu k přírodě a proto jsou zde nařízeny ploty z přírodních prken nebo klád, bez divokých barevných a materiálových výstřelků. To společně s nenápadnou přírodní barevností staveb přispívá k jednotnému a sjednocenému vzhledu celého poloostrova.

Od přístavu Bélisaire až na špičku poloostrova je to asi šest kilometrů (ale po pláži to uteče jako nic). Ze špičky jezdí autobus číslo 3 přímo do Bordeaux. Jinou možností je přeplavit se zpět do Arcachonu a odtud jet do Bordeaux vlakem.

Ideálním cílem letního prodlouženého víkendu z Paříže nebo i jednodenního odskočení si z Bordeaux může být cesta na pobřeží oceánu k Arcachonskému zálivu. Příroda tady, na jihozápadním pobřeží Francie v kraji Nová Akvitánie, vytvořila jedinečný úkaz – do výšky se tyčící největší písečnou dunu v Evropě. Roky jsem o ní snila a až nedávno jsem si svůj sen splnila.

Dune du Pilat je jednou z nejzajímavějších přírodních perel Francie. Tyčí se na pobřeží z ničeho nic až do výšky přes sto deset metrů, dlouhá je dva tisíce sedm set metrů. Ohromná masa jemného písku není na rozdíl od podobných dun formována mořskými proudy, ale větrem, který nafoukal na hranici mořského pobřeží a lesa písek z pláží. Díky složitým klimatickým a geologickým podmínkám tak zde vznikl jedinečný útvar, který se proměňuje v závislosti na momentálních podmínkách.

Na vrchol duny vede schodiště, které usnadňuje výstup. Ten by byl jinak ze strany lesa náročný, protože duna z této strany vytváří poměrně prudký sráz. Naopak směrem k moři je povlovnější a i když to v jemném písku klouže, bez problému se z ní dá sestoupit až na pláž.

Vrchol duny poskytuje nádherný výhled na Atlantik, lesy a přilehlý záliv. Z vrcholu se dá dohlédnout i na malé ostrůvky, ležící u ústí Arcachonského zálivu. Jemný písek, který tvoří na vrcholku reliéf měsíční krajiny, mění barvy v závislosti na denní době a jejím světle.

V okolí duny se nachází specifická flóra a fauna, včetně některých vzácných druhů rostlin, které jsou přizpůsobeny drsným podmínkám písečných dun. Celá oblast je proto chráněnou oblastí, zvlášť proto, že její křehký ekosystém je ohrožen nejen erozí, ale také turistickým tlakem.

Na dunu se vyplatí vypravit co nejdříve ráno. Jednak kvůli vedru, které i koncem května začalo být kolem poledne nesnesitelné, ale hlavně kvůli návštěvníkům. Čím dříve se člověk vyškrábe nahoru, tím méně lidí tam najde a má ten obrovský prostor opravdu jen pro sebe. Když začnou před jedenáctou najíždět na přilehlé parkoviště autobusy, vy už jste od přístupových schodů v písečném bludišti pořádně daleko, kam ty davy ani nedojdou (turistické výpravy obvykle vyjdou po schodech, nahoře se vyfotí, sejdou dolů a zase odjedou).

Pláž pod dunou je zarostlá řídkou vegetací. Koncem května byla úplně prázdná, s výjimkou několika zatoulaných výletníků a dvou rybářů. V létě to bude samozřejmě mnohem horší.

Nejkrásnější část pláže končí pod městečkem Pyla-sur-Mer, kde vede nahoru k vilami lemované silnici (a tedy k autobusu) dřevěné schodiště. Pod ním najdete zbytky jedné z pevností z druhé světové války, kterými je toto pobřeží Atlantiku poseto. Pláž pak sice pokračuje dál pod prudkým svahem, ale je přerušovaná skalami, které spadají až k oceánu. Některé úseky jsou zde také vyhrazeny jen pro luxusní hotely.

Dune du Pilat je nejen přírodní zázrak, ale také oblíbený turistický cíl, který nabízí unikátní zážitky, ať už máte rádi přírodu, dobrodružství, nebo chcete jen relaxovat a užít si výhledy na oceán.

A jazykové okénko nakonec: pokud byste si, stejně jako já, lámali hlavu, proč se moře písku v odlehlém francouzském kraji jmenuje zrovna Pilat, tak vězte, že s Pilátem to nemá nic společného. V gaskoňštině prý slovo „pilat“ znamená „hromada“. Svůj název dostala duna v roce 1913, kdy se jeden významný finančník z Bordeaux rozhodl, že pod ní vybuduje lázeňské městečko pro bohaté, ve kterém se bude spojovat příroda a odpočinek. Zatímco dunu pokřtil Pilat, městečko dostalo název Pyla, prý aby se to nepletlo.

Jak se tam dostat? Autem je to, samozřejmě, nejjednodušší, ale dá se dobře poradit i bez něj. Z Bordeaux jede skoro každou hodinu vlak do Arcachonu. Trvá mu to hodinu. V Arcachonu přímo před nádražím najdete zastávku autobusu číslo 3, který vás za dvacet minut odveze přímo pod dunu.

Pokud vás tlačí čas a chtěli byste toho při svém výletu vidět co nejvíc, můžete se po zdolání duny vrátit do Arcachonu a odtud přeplout lodí na blízký poloostrov Cap Ferret, odkud pak jede zpět do Bordeaux autobus. Podrobnosti i s procházkou po tomto dalším kouzelném koutu pobřeží někdy příště.

Marseille, druhé největší francouzské město, je plné kontrastů – starobylé a moderní, rušné a klidné. Už po staletí se zde na pobřeží Středozemního moře mísí různé kultury a národy, což je patrné na každém rohu – od rybářských trhů až po živé obchodní ulice. S bohatou minulostí, která sahá až do starověku, nabízí Marseille jak historické památky, tak úchvatné přírodní scenérie, včetně slavného přístavu a blízkého skalnatého pobřeží. Pohltí svou atmosférou, vůněmi, zvuky a kontrasty a pro nás příjemným slunečným počasím.

Historicky je Marseille jedním z nejstarších měst v Evropě. Jeho založení se datuje do roku 600 př. n. l., kdy bylo založeno jako řecká kolonie Massilia. Město se postupně stalo důležitým obchodním a kulturním centrem, jehož význam rostl i díky strategické poloze na mořských obchodních trasách. V průběhu staletí bylo svědkem mnoha změn, od římského období až po moderní éru.

Rozhodně se nechci pasovat do role znalce Marseille, na to jsem tam strávila příliš málo času a jsem jen lehce poučený turista, nadšený z objevů ve městě, které i přesto, že v posledních letech nemá příliš dobrou pověst, toho může hodně nabídnout. Chci proto ukázat, co jsem tam viděla a poznala při svých dvou podzimních návštěvách a co se dá zvládnout při krátkém pobytu, třeba o prodlouženém víkendu. Na spoustu věcí mi už čas nezbyl, ale to nejdůležitější a pro mě nejzajímavější jsem stihla.

1. Vieux Port

Starý přístav je centrem města, ve kterém se kříží největší bulváry a ulice. Při toulkách po městě sem nevyhnutelně dorazíte každý den, nejen proto, že tady má konečnou mnoho autobusových linek, že jen pár metrů od přístaviště vyjedete po eskalátoru z metra pod stříbřitě zrcadlovou střechu, která dominuje pěší zóně, a že odtud vyjíždějí výletní lodě na blízké ostrovy, včetně toho Monte Cristova, ale jednoduše proto, že vás sem přitáhne ruch města, moře, výhledy a západ slunce. Dnes je tato zátoka, střežená na každé straně vjezdu pevností, přístavištěm soukromých lodí a jachet, zatímco průmyslový přístav se se svými doky a loděnicemi přestěhoval o několik kilometrů severněji.

2. Severní břeh přístavu

Je to ten po vaší pravé ruce, pokud budete stát čelem k moři na krátké straně přístaviště. Je lemován moderními domy s obchody a především restauracemi. Stavby pocházejí z konce 40. let minulého století, kdy při bourání starých domů, které dřív nábřeží lemovaly, zůstaly zachovány jen ty nejvýznamnější. Mezi ně patří budova radnice v barokním janovském stylu z roku 1673 s bystou Ludvíka XIV. v horní části fasády, která dominuje pobřežní promenádě. Za radnicí se rozkládá velké náměstí place Villeneuve-Bargemon s výhledem na bývalý městský špitál Hôtel-Dieu z 18. století, ve kterém je dnes luxusní hotel. V rohu náměstí pak stojí historický Diamantový dům, jeden z nejstarších ve městě, který postavil v roce 1570 bohatý kupec.

Těsně podél zdi přístaviště vede pěší promenáda, která vás po necelém kilometru přivede k mohutné zdi pevnosti svatého Jana. Postavil ji ve 13. století jako své sídlo Řád rytířů špitálu svatého Jana v Jeruzalémě (pozdější Maltézští rytíři). Současná podoba pevnosti pochází ze 17. století. Dnes je součástí komplexu moderního muzea, které vzniklo v její blízkosti po kompletní přestavbě a rehabilitaci rozlehlé části bývalého přístavu, kterou město provedlo při příležitosti nominace Marseille jako Evropského města kultury v roce 2013 (jak tato část nábřeží vypadala těsně před zahájením stavby, je zatím pořád ještě vidět v google mapách na street view, ale vzhledem k tomu, že záběry jsou z roku 2011, už tam asi dlouho nevydrží). Tyto prostory v minulosti zaujímal rozlehlý terminál lodí, kde probíhalo přijímání a soustřeďování cestujících a imigrantů. Po jejich zrušení bylo místo dlouho opuštěné a zanedbané. Po postavení muzea a úpravě plochy slouží jedna část prostoru jako přístaviště pro obří výletní lodi.

Pevnost je propojena lávkou s Muzeem Evropské a středozemní civilizace, zkráceně jen MUCEM, jehož je součástí. Muzeum je věnováno historii a civilizaci Středozemí z hlediska nejen historického a uměleckého, ale také sociologického nebo antropologického – a je to jeden z nejúžasnějších komplexů, které jsem kdy viděla.

3. MUCEM

Byla jsem tam třikrát. Třikrát během několika dnů a to jsem ani nebyla uvnitř muzea, jen jsem okouzleně bloumala jak novou stavbou, tak středověkými místnostmi a nádvořími pevnosti a nedokázala jsem se nabažit těch prostorů, architektury, světla, stínů, tvarů a historie.

Budova má tvar obyčejného kvádru, kompletně zabaleného do betonové krajky. Stavba architektů Rudyho Ricciottiho a Rolanda Carty ovšem tak trochu klame tělem – zatímco zvenčí ukazuje strohou tvář, uvnitř je pod ozdobnou skořápkou členěná lávkami, průchody a schodišti, které vás postupně vedou po obvodu budovy až na střešní terasu. Z ní máte výhled na všechny světové strany a tedy na moře i na město a samozřejmě z nečekaných úhlů i na vedlejší pevnost. Na terasu ústí lávka, kterou můžete přejít na jedno z horních nádvoří staré pevnosti. Tu můžete procházet kolem dokola po cestě, kterou dříve procházely hlídky, nebo se ztratit v bludišti středověkých nádvoří, chodeb, dvorů a schodišť. Po další lávce se pak z pevnosti můžete dostat přes rušnou pobřežní komunikaci do historické čtvrti Le Panier.

Kdybych vám měla v Marseille doporučit jen jedno jediné místo k návštěvě, bude to právě MUCEM. Vstupné se platí jen pokud chcete do sálů se sbírkami, jinak můžete celým komplexem volně procházet zdarma.

MUCEM sousedí s další moderní strohou budovou Cosquer Mediterranée, ve které se skrývá nápodoba přírodní jeskyně stejného jména, které leží v nedaleké oblasti Calanque třicet sedm metrů pod hladinou moře a jejíž stěny jsou pokryty nástěnnými malbami z doby 27 tisíc let před našim letopočtem.

Celý tento prostor je propojen s přístupem k další místní památce, kterou je nutné vidět, a jejíž věže vykukují při jakémkoliv pohledu na město.

4. Katedrála Major

Je zasvěcena Panně Marii a i když to není na první pohled vidět, nejde jen o jednu, ale o dvě katedrály. Ta nová, z 19. století, je viditelnější, zatímco původní stará katedrála, stojící skromně ve stínu pruhovaných věží své mladší sestry, je mnohem starší – je datována až do 12. století.

Stará katedrála je krásným příkladem provensálské románské architektury. V polovině 19. století však už nestačila prudkému demografickému a ekonomickému rozvoji města, proto bylo v roce 1852 rozhodnuto o postavení nového svatostánku. Při stavbě nové katedrály ta původní přišla o dvě lodi, je proto mnohem menší, než bývala.

Nová katedrála je postavena na rozlehlé vyvýšené terase s přízemními klenutými prostory, ve kterých dříve sídlily přístavní, námořní a plavební úřady a celnice. Dnes jsou proměněny na obchodní centrum a restaurace. Dál z centra se pak podél nábřeží táhnou vlevo doky a loděnice a vpravo řady supermoderních staveb, tvořících čtvrť Euromediterranée.

4. Le Panier

Hned za katedrálou začíná historická čtvrť le Panier. Právě tady, na nízkém kopci, se usídlili Řekové, když Marseille kolonizovali. Skládá se z úzkých uliček a tichých náměstíček, místy pokrytých graffiti, s desítkami kaváren, bister a malých obchodů. Připomíná malé provensálské vesnice, jak je známe z romantických fotografií. Ještě před deseti, dvaceti lety byla však považovaná za jednu z nejnebezpečnějších čtvrtí v Marseille a ani dnes nemá úplně nejlepší pověst, ale prochází postupnou rekonstrukcí a revitalizací. Do bytů v zanedbaných domech se stěhují mladí lidé a umělci, otvírají se tady stále nové a nové obchody, kavárny a restaurace a díky tomu se postupně stává spíše módní hipsterskou čtvrtí. V některých průvodcích je dnes dokonce uváděna jako jedna z nejbezpečnějších ve městě. Prošla jsem ji křížem krážem ve dne i večer, bydlet bych tu asi nemusela, ale nebála jsem se tady.

Uprostřed Le Panier stojí zrekonstruovaná budova bývalého špitálu – La Vieille Charité. Byla postavena v letech 1670 až 1749 jako třípatrová budova s lodžiemi, obrácenými svými oblouky do centrálního dvora, uprostřed něhož stojí kaple ve stylu římského baroka. Sloužila k péči o chudé, kteří zde byli ubytovávání a dostávali potřebnou péči. Rozlehlý komplex prošel v 19. století rekonstrukcí fasády, po které se ke své původní funkci už nevrátil a postupně začal chátrat. Před demolicí ho v roce 1950 zachránil Le Corbusier, který ve městě zrovna realizoval jeden ze svých projektů. Dnes v komplexu sídlí několik muzeí, hudební škola, knihovna a kavárna. Špitál si rozhodně nenechte ujít, pro mě to po MUCEM byl druhý nejzajímavější zážitek. Vstup do areálu je zdarma, platí se jen pokud jdete do muzea.

5. Jižní břeh

Na levém břehu starého přístavu leží hned zkraje za řadou starých domů s turistickými obchody a divadlem La Criée rozlehlé nádvoří Cours d´Estienne d´Orves, kolem kterého se v desítkách restaurací, kaváren a barů soustředí marseilleský noční život. Z nádvoří se dá po několika schodištích vystoupat do o něco výše položené starobylé rue Sainte, po níž se dostaneme k opatství Saint-Victor. Jeho současná podoba, připomínající spíš opevněný hrad, pochází ze 14. století, samotný kostel má ale základy v 5. století, kdy byl vybudován na hrobu křesťanského mučedníka Victora, u něhož se křesťané v procesích shromažďovali už od 3. století. Uvnitř je strohý, temný a plný relikvií, vystavených ve vitrínách podél stěn. Kostel z výšky dominuje starému přístavu a z terasy před ním je krásný výhled nejen na přístav, ale i na protější pevnost Saint-Jean, a po levé ruce, přímo na břehu moře, na pevnost Saint-Nicolas, která střežila vjezd do přístavu na této straně zátoky. Mezi hradby pevnosti se dá podívat, nejdřív ale vyšplháme na kopec nad kostelem, kde nás čeká jedna z nejznámějších památek ve městě.

6. Bazilika Notre-Dame-de-la-Garde

Na místě pevnosti nad městem, vybudované králem Françoisem I. v roce 1524, byla v polovině 19. století vystavěna bazilika v novorománském a novobyzantském stylu, zasvěcená Panně Marii, která se díky své dominantní poloze ve výšce na skále brzy stala symbolem města. Kostel je vyzdoben mozaikami a desítkami votivních destiček. Na špičce čtyřicet jedna metrů vysoké věže stojí jedenáct metrů vysoká socha Madonny s dítětem, pozlacená plátkovým zlatem. Bazilika sice prochází v posledních desetiletích postupným restaurováním, ale vápenec, ze kterého je vybudována a na kterém také stojí, pomalu eroduje a proto ji čeká další zásadní rekonstrukce, při které bude uzavřena. Prozatím je pro návštěvníky otevřena denně od 7 do 18 hodin. Ti nejodolnější k ní mohou vyšplhat rovnou z přístavu, jako jsme to udělali my, ale přece jen je to od hladiny moře 150 výškových metrů a výstup je dost náročný. Mnohem pohodlnější je vyjet až k parkovišti těsně pod kostelem autobusem číslo 60, který má konečnou v přístavu před radnicí. Sejít pěšky už není tak složité, takže si to od baziliky namíříme rovnou dolů k pevnosti na kraji přístavu.

7. Fort Saint-Nicolas

Pevnost nepravidelného hvězdicového tvaru pochází z roku 1660, kdy byla postavena z příkazu Ludvíka XIV. jako ochrana proti nepřátelům a také proti lidovým rebeliím. Přímo pod pevností se totiž nacházel mechanismus, díky kterému se dal uzavřít vjezd do přístavu a vstup do města. V polovině 19. století byla pevnost při úpravách přístavu rozdělena na dvě části, aby bylo možné vybudovat pobřežní silnici, a jedním jejím bastionem byl proražen tunel, vedoucí do horní části města. Pevnost právě prochází rekonstrukcí, takže není úplně celá přístupná, nicméně se dá dostat na bastion přímo nad přístavem a do některých dalších venkovních prostor. Zvlášť krásné je tady posezení kolem zbytků bývalé strážní věže, s dechberoucím výhledem na přístav a moře.

Od pevnosti je to po silnici (ano, po té, co rozděluje pevnost napůl) jen tři sta metrů k Palais du Pharo – bývalé rezidenci Napoleona III., který si ji zde nechal postavit v roce 1852. Dnes slouží jako místo pro pořádání různých kulturních akcí, kongresů apod. Není veřejně přístupný, jen v rámci pořádaných akcí.

O dalších dvě stě metrů dál začíná jedna z nejkrásnějších částí města – pět kilometrů dlouhá pobřežní promenáda La Corniche.

8. La Corniche

První částí promenády, na kterou se dostanete od pevnosti, je Plage des Catalans, i v zimě obležená lidmi, kteří posedávají na hrubém písku a vyhřívají se na slunci. Dokonce i v listopadu se tady našli odvážlivci, kteří se koupali. Pobřežní silnice pokračuje stále dál směrem k jihu, kde překračuje útesy a zátoky a propojuje jednotlivé obytné části. Jednou z nich je malebný rybářský přístav Le Vallon des Auffes, známý nejen pro svoji barevnost, kterou mu dávají rybářské loďky a domky, nalepené na prudkém svahu, ale také několik vyhlášených rybích restaurací. Přístav leží pod pobřežní silnicí, takže se k němu schází po schodech, ale nemůžete ho přehlédnout – nad ním se tyčí pomník padlým vojákům.

Pobřežní silnice je lemovaná spoustou obchodů a restaurací. Kolmo nahoru od ní šplhají do kopce silničky, které vedou k vilám do těch nejbohatších čtvrtí města, zatímco její druhá strana nabízí výhled na skalní útesy, malé kamenné i písečné plážičky a několik dalších malých přístavů. Je zde také nejkrásnější vyhlídka na Frioulské ostrovy, které odtud vypadají jako by byly téměř na dosah. Malebné souostroví je součástí národního parku Calanques a skládá se ze čtyř ostrovů. Ten první nejblíž břehu, a zároveň také nejmenší, napovídá svou siluetou pevnosti, že jde o slavný Monte Cristův Château d´If.

Z pobřežní silničky se můžete do centra kdykoliv vrátit autobusem 83, který odtud jede až k MUCEM. Pozor ovšem v neděli, kdy tudy autobus nejezdí. Celá tato část se totiž stává pěší zónou s nekonečnými davy, které korzují po silnici. Ani v listopadu se tady místy nedalo skoro projít; nedokážu si proto představit, jak to tady musí vypadat v létě. Když jsem zjistila, že to zpátky autobusem nepůjde, nezbylo mi nakonec než dojít po pobřeží až k Anse d´Oriol (něco přes dva kilometry od Plage des Catalans), kde pěší zóna končí, a potom doleva stále do kopce na autobus 55 směr přístav (ještě, že je dole hned u odbočky skvělá pekárna, otevřená i v neděli večer). Mezitím se setmělo, takže mě do kopce poměrně pustou vilovou čtvrtí vedla za tmy z výšky ozářená socha Panny Marie na bazilice, která tomuto vrcholku dominuje.

Po pobřežní silnici se dá teoreticky dojít pěšky až na velkou městskou pláž Plage du Prado s kopií Michelangelova Davida a s ohromným, i z velké dálky viditelným ruským kolem, a od ní se pak kolmo mezi parkem Borély a sídlištěm proplést až k boulevardu Michelet, kde leží Cité Radieuse, která je dalším cílem, který vám chci ukázat. Je to ale kus cesty, přes osm kilometrů od Plage des Catalans. Moje dcera to měsíc přede mnou ušla, ale její kamarádka, kterou vlekla s sebou, ji za to dost proklínala. Mnohem pohodlněji se tam dá dostat z centra metrem.

9. Cité Radieuse

Bytový komplex na tehdejším okraji města navrhl Le Corbusier. Postavili ho v letech 1947 až 1952 a dnes je ikonou modernistické architektury a jedním z nejvýznamnějších projektů 20. století. Cité Radieuse je koncipována jako vertikální město, které kombinuje bydlení, služby a veřejný prostor v jediném komplexu. Vychází z Le Corbusierovy filozofie „unitarismu“ – myšlenky, že moderní městský život by měl být organizován s ohledem na potřeby obyvatel a využívat nové technologie a materiály. Tento projekt redefinoval urbanistické normy a utvářel způsob vnímání městského společenského života a i když se postupně ukázaly jeho nedostatky, pro jeho obyvatele často neakceptovatelné, zůstává i přes svou kontroverzní povahu klíčovým bodem v dějinách moderní architektury.

Cité Radieuse je dvanáctipatrový blok s modulární strukturou, v níž jsou jednotlivé bytové jednotky rozmístěny do vertikálních sloupů, s dlouhými chodbami a se střechou, která slouží jako veřejný prostor. Je postavený na pilotách, které vytvářejí volný prostor pod budovou. Přízemí a některé části jednotlivých pater byly vyhrazeny pro obchody a služby, což znamenalo, že obyvatelé nemuseli kvůli základním potřebám (nákupy, prádelny, čistírny, školky apod.) opustit komplex. Vzdušné a otevřené struktury umožňují každému bytu i díky balkónům dostatek přirozeného světla a větrání. Bytové jednotky byly navrženy s maximální užitností, s vestavěnými skříněmi, funkčními kuchyňkami, koupelnami a ložnicemi, které měly být minimální, ale funkční.

V Cité Radieuse bylo celkem 337 bytů, rozdělených do různých typů podle velikosti a potřeb. Byty byly navrženy tak, aby pokryly širokou škálu rodinných struktur – od malých jednotek pro jednotlivce nebo páry až po větší byty pro rodiny. Jejich obyvateli byli primárně úředníci, umělci a mladé rodiny, které tak měly přístup k modernímu, funkčnímu bydlení v rámci komunitního způsobu života, v souladu s Le Corbusierovou ideou kolektivního života jako klíčové součásti moderního bydlení.

Dnes Cité Radieuse stále slouží jako obytný komplex, ale prošla různými modernizacemi a úpravami. Některé původní koncepce, jako je propojení bydlení s veřejnými službami, jsou sice částečně zachovány, ale v některých částech komplexu byly přizpůsobeny dnešním potřebám (například tehdejší novinka – samoobsluha s potravinami – dnes slouží jako společenský sál).

I když je komplex stále soukromý, některé jeho části jsou zpřístupněny veřejnosti, která tak má možnost prohlédnout si originální interiéry a získat představu o tom, jak vypadaly byty a veřejné prostory v době jejího vzniku. Pro veřejnost jsou zpřístupněna dvě patra. V jednom z nich dokonce funguje hotel, takže můžete v tomto funkcionalistickém klenotu i přespat (dost jsme o tom uvažovali, ale 200 euro za noc nám připadalo zbytečně moc). Nakonec se nám i tak díky hodné pokojské podařilo do jednoho z pokojů, který právě uklízela, podívat. Kromě organizovaných komentovaných prohlídek se dá zpřístupněnými částmi volně a zdarma bloumat po chodbách mezi řadami dveří, nebo navštívit obchody, restaurace a kavárnu. Koho by zajímaly další podrobnosti, může si zarezervovat komentovanou prohlídku. Od letošního roku by měla být po rekonstrukci také znovu otevřena vzorová bytová jednotka. Stále přístupná je i střecha s nádherným výhledem na město a jeho okolí.

Cité Radieuse leží na výpadovce, která vede z města směrem do přírodní rezervace Calanques a do městečka Cassis. Autobus L078, který tam jezdí každou hodinu, zastavuje přímo před budovou, takže by bylo škoda této příležitosti nevyužít.

10. Cassis

Přímořské rybářské městečko leží od Marseille asi dvacet kilometrů. Autobus musí cestou šplhat přes hory, takže vám nabídne i úchvatnou přírodní scenérii, která spojuje azurové moře s dramatickými vápencovými útesy. Říká se jim calanques a právě podle nich dostala tato oblast i národní park svůj název.

Cassis je malý, ale živý kout Provence, kde se historie mísí s tradičním středomořským životním stylem. Úzké uličky plné barevných domků a kaváren vedou k přístavu, kde kotví malé rybářské lodě. Mezi hlavní atrakce patří zřícenina středověkého hradu, který nabízí nádherný výhled na město a okolní krajinu.

Při krátké cestě do této části Provence nám nezbylo moc času k prohlídce jednotlivých calanques – skalnatých zátok, zabíhajících hluboko do pevniny. Z Cassis se však dá navštívit alespoň ta nejbližší – Calanque de Port Miou, která leží asi dva kilometry od města. Dá se k ní dojít buď po pobřežní silnici, nebo o něco výše položenými ulicemi mezi vilami.

11. Cours Julien

Jednou z mnoha atrakcí, které stojí za to v Marseille navštívit, je také malá čtvrť kolem ulice Cours Julien. I když kvůli svým všudypřítomným graffiti vypadá na první pohled divoce, ve dne se není čeho bát (pravděpodobně ani večer, ale to nemám vyzkoušené).

Je to jedna z nejživějších a nejbarevnějších čtvrtí města, oblíbená mezi mladými lidmi a hlavně umělci. Je známá svou bohémskou atmosférou, uměleckým duchem a neformálním stylem života. Ulice jsou plné street artu, kaváren, butiků a restaurací, které přitahují místní i turisty. Kolem starých domů a v úzkých uličkách se mísí různé kultury a styly života a historie se tady prolíná s moderní kulturou.

12. L´Estaque

Poslední místo, které byste si v Marseille neměli nechat ujít, je její 16. obvod – L´Estaque. Je to v podstatě malé městečko, které leží při pobřeží na severu až za přístavy a doky, asi deset kilometrů od Vieux Port. Dostanete se tam buď autobusem 35 od metra Joliette, lodí z přístavu nebo vlakem z nádraží Saint-Charles.

L´Estaque se v 19. století díky nově budovaným cihelnám, cementárnám a chemickým závodům změnil z malého rybářského městečka na centrum průmyslového rozvoje této oblasti. To však už dnes neplatí. Je to klidné přímořské centrum s plážemi, které pro milovníky umění představuje místo, kde se rodila část moderního malířství, a to především díky Paulu Cézannovi, který sem od 60. let 19. století lákal své přátele impresionisty. Po nich přišli další – kubisté a fauvisté v čele s Braquem a Derainem, kteří nacházeli inspiraci v rozmanité provensálské krajině, zalité málokde viděným světlem.

Co jsem nestihla, ale vám se to třeba podaří

Ostrovy

Už jsem se o nich zmínila. Kromě Château d´If, který si každý milovník romantické literatury nesmí nechat ujít, stojí za návštěvu i ty ostatní, se svými malebnými zátokami, lesíky a plážemi. Jezdí tam z marseilleského přístavu lodi a pozor, je potřeba si koupit jízdenku předem, protože jít na blind do fronty, byť v listopadu, nemá cenu – je na celý den vyprodáno.

Muzeum současného umění

Představuje bohatou sbírku moderního umění, jenže leží ještě kus za Cité Radieuse a to je při krátké návštěvě prostě daleko.

Aix-en-Provence

Do tohoto ikonického centra Provence je to z Marseille jen půlhodiny vlakem. Hodně jsem tam aspoň na otočku na jeden den chtěla, ale nakonec už nezbyl čas. Tak třeba příště, stejně jako do Avignonu.

Moderní čtvrť Euromediterranée

Vybudovaná v blízkosti nového přístavu za metrem Joliette tak, aby nerušila ráz historického města. Tyčí se v ní zajímavé stavby světových architektů v čele s Jeanem Nouvelem nebo Zahou Hadid.

O Marseille se často mluví v negativním kontextu jako o městě s vysokou kriminalitou. Spoustu lidí to odradí od návštěvy – některé části města mají opravdu špatnou pověst kvůli problémům s drogovými gangy, násilím a loupežemi a neřešeným problémem imigrace, a také kvůli špíně a nepořádku. Tato kritika sice neodráží celý obraz města, ale je faktem, který je zapotřebí vzít do úvahy. V zásadě platí, že čím víc na sever, tím problematičtější a ošklivější jsou čtvrti. Asi bych se vyhnula cestě do čtvrtí La Castellane, La Bricarde, Les Pennes-Mirabeau, Malpassé nebo Saint-Louis, tam ovšem turista stejně nebude mít cestu, pokud není zrovna milovník panelákových sídlišť. Nepříjemně překvapit mohou ovšem i některé úzké uličky mezi přístavem, metrem Noailles a nádražím Saint-Charles. Naopak čtvrti těsně kolem přístavu a na jih od něj, hlavně v oblasti u moře kolem městských pláží, kde se v minulosti usazovala městská smetánka, jsou nejen krásné, ale také mnohem bezpečnější.

I přes všechny skutečné nebo domnělé negativní stránky však stojí Marseille za návštěvu pro svou historii, přirozenou krásu, polohu mezi mořem a horami a vynikající kuchyni. Navíc se tam teď z Prahy létá poměrně levně a do Paříže je to pak vlakem TGV tři hodiny. Vtipné bylo, že letenka a vlak mě vyšly levněji, než přímá letenka Praha-Paříž; to mě bude uvádět do pokušení i někdy příště, až se budu chtít mezi pražským a pařížským deštěm ohřát.

Z normandských pobřežních městeček, které jsem letos navštívila, se mi asi nejvíc líbilo v Honfleur. Město i přes svoji polohu u ústí Seiny do moře hned naproti Le Hâvru zůstalo v minulém století jako zázrakem ušetřeno válečného bombardování a osvícená městská správa v něm dokázala uchovat svědky jeho bohaté minulosti, která z něj dnes dělá jedno z nejnavštěvovanějších měst ve Francii. Přesto tady není takový turistický masakr jako v Étretatu a město žije i s turisty v poměrně dobré symbióze.

Při procházce městem objevujete autenticitu a kouzlo jeho dlážděných ulic, hrázděných fasád, stále další a další spleti malebných uliček a úzkých domů pokrytých břidlicí, malých obchůdků a typických restaurací, rozložených kolem starého přístaviště, které vzniklo kolem mořského zálivu, vnikajícího hluboko do krajiny. Průmyslový přístav leží až za kopcem naproti přístavu v Le Hâvru a nijak neruší klid ve městě.

Dlouhá a relativně úzká pláž není součástí města, jako je tomu v nedalekém Deauville a Trouville, protože leží až za přírodní rezervací, která dělí město od moře. Za jeden den se proto všechno stihnout nedá. Co ale určitě stihnete, je historické centrum.

Kromě dalších zajímavostí má město i muzeum malíře a místního rodáka Eugèna Boudina (1824-1898). Ten byl jedním z prvních francouzských malířů, kteří zobrazovali krajinu v plenéru mimo ateliér. Zachycoval nejen normandskou krajinu, ale především mořské břehy a námořní výjevy a je považován za jednoho z předchůdců impresionismu – přestože patřil k předchozí generaci, účastnil se jejich výstav a konec konců se traduje, že právě on přivedl o dvacet let mladšího Clauda Moneta ke krajinářství.

Eugène Boudin, na obou plátnech je přístav v Honfleur

Muzeum v Honfleur bylo založeno už v roce 1869. Původně sídlilo v bývalé kapli augustiánského řádu, k níž byly kolem roku 1920 díky příspěvkům mecenášů přistavěny další budovy. Boudinovo jméno nese muzeum až od roku 1960. K dalším rozšířením pak došlo v 80. a 90. letech minulého století, tak, jak byly dále rozšiřovány sbírky. Ty se neomezují jen na Eugèna Boudina, kterému jsou v muzeu věnovány dva sály, ale i na další malíře jeho generace i pozdějších generací .

Muzeum Eugèna Boudina leží v nejstarší části města. Právě tady, za dřevěným kostelem Sainte-Cathérine a ve svahu kolem rue de l´Homme de Bois a rue Haute stojí ty nejkrásnější hrázděné domy. V jednom z těch nejstarších najdete muzeum, věnované dalšímu známému rodáku Eriku Satie. Hudební skladatel, spisovatel a malíř se v tomto domě narodil v roce 1866. Originální umělec byl známou postavou na Montmartru, žil se Suzanne Valadon a přátelil se a spolupracoval s celou řadou významných umělců – počínaje Picassem, přes Deraina a Braqua až po Jeana Cocteaua, a v hudbě ovlivnil tak prestižní umělce jako Debussy, Ravel nebo Stravinskij.

Ve městě určitě nepřehlédnete ani místní mediatéku – od roku 1977 sídlí přímo v centru pár desítek metrů od přístaviště v budově bývalého penzionátu církevní koleje Notre-Dame, která byla doplněna odvážnou skleněnou konstrukcí čítárny. Při práci tak máte pocit, že sedíte přímo na ulici mezi lidmi. Při troše diskrétnosti se dá bez problému podívat dovnitř.

Pokud byste nejeli autem, dostanete se do Honfleur s jedním přestupem. Buď můžete jet vlakem z Paris Saint-Lazare do Le Hâvru a potom autobusem (ten odjíždí přímo od vlakového nádraží), nebo vlakem opět z Paris Saint-Lazare do Trouville-Deauville a potom také autobusem. V obou případech trvá cesta kolem tří hodin.

Dvojče slavnějšího Deauville má podobnou historii – na počátku 19. století přeměna z chudé rybářské vesnice na mondénní centrum lázeňského života, výstavba velkých lázeňských domů a soukromých vil, vytvoření plážové promenády a návaly slavných lidí. Městečko leží na druhém břehu řeky Touques, při jejím ústí do moře, a s Deauville ho spojuje nejen historie, ale také most a společné nádraží.

Na pláž a do centra městečka nás po přejití mostu přivede nábřežní promenáda podél řeky, zakončená budovou kasina, stojící na začátku pláže, a vlastně i všechny další ulice, rovnoběžné s řekou. Uličky jsou lemovány nízkými domy, pocházejícími převážně z přelomu 19. a 20. století. Velké honosné vily podél pobřeží však často pocházejí už z doby 2. císařství. Ta nejslavnější z nich je Villa Montebello z roku 1865, ve které od roku 1972 sídlí muzeum s malbami, tematicky zaměřenými na vznik turistiky na Květinovém pobřeží a zvlášť tady v Trouville (tentokrát jsem to nestihla, ale určitě se vrátím).

Stejně jako Deauville, i Trouville má svoje převlékací kabinky a také svoji prkennou promenádu podél moře. I tady vsadili na slavná jména. Jsou napsána na bleděmodrých lavičkách, které promenádu obklopují a na rozdíl od filmového Deauville jde o jména slavných spisovatelů, malířů a fotografů. Promenáda nese jméno Raymonda Savignaca, výtvarníka, který svými plakáty, propagujícími město, odvedl velký kus práce pro jeho zviditelnění. Ostatně jeho plakáty celou promenádu lemují.

Jednou z nejvyhledávanějších památek, zvlášť kolem poledne, je starobylá rybí tržnice. Její okolí působí s ruským kolem a kolotočem sice trochu lunaparkově, přesto stojí za to dojít až k ní. Byla postavena v roce 1936 v normandském stylu s typickými příkrými střechami a od roku 1992 je zapsána na seznamu historických památek. V roce 2006 sice vyhořela, ale byla okamžitě rekonstruována do původní podoby.

V tržnici snad neexistuje nic z toho, co se dá ulovit v moři, co byste tady nenašli. Vše ještě předchozího dne plavalo v oceánu a pokud by vám bylo líto, že si ty ryby a mořské potvory nemůžete užít, tak nemusí – prakticky každý ze stánků tady má svoje restaurační stolky se židlemi, kde se můžete najíst. Jediná nevýhoda jsou davy lidí – opravdu je tady hlava na hlavě a loket na lokti – a taky absence toalet. My jsme se nakonec rozhodli zkusit štěstí v jedné z rybích restaurací, které lemují silnici hned naproti tržnici, a Moulerie de Cath byla dobrá volba.

Výlet do Normandie může být dobrým zpestřením delšího pobytu v Paříži. Na jeden den by prohlídka Deauville a Trouville byla sice dost honička, připadalo mi to tak i když jsme vyráželi z nedalekého Le Hâvru, ale dva dny jsou už přijatelné.

Z Paříže z Gare Saint-Lazare jede přímo do Trouville-Deauville vlak TER, cesta trvá něco málo přes dvě hodiny. Z Le Havru jede cca každé 2 hodiny autobus číslo 111 od vlakového nádraží.

Leží přímo v srdci Květinového pobřeží v kraji Calvados a je jedním z nejznámějších lázeňských měst v Normandii. Deauville je považovaný za symbol odpočinku pro francouzskou smetánku už od začátku 19. století a dodnes jeho dlouhá písečná pláž, přístav, dostihová dráha, golfová hřiště, kasino, filmový festival a památkově chráněná architektura přitahují desetitisíce návštěvníků a turistů, částečně kvůli své pověsti, ale také díky dobré poloze jen dvě stě kilometrů od Paříže, se kterou měl Deauville vždycky dobré dopravní spojení.

Naše generace, která hltala francouzské filmy, asi viděla Deauville poprvé v kině ve filmu Muž a žena. Z něho jsem si odnesla nejen celoživotní lásku k Jeanu-Louisovi Trintignanovi, ale také přesvědčení, že jednou se na tu pláž se starobylými koupacími kabinkami taky někdy podívám. Splnila jsem si to sice až za spoustu let, ale přece. A určitě to nebylo naposled.

Deauvillské „planches“, šest set padesát šest metrů dlouhá prkenná promenáda s dlouhou řadou kabinek, která lemuje první část pláže směrem od přístaviště, byla vytvořena v roce 1923. Má tedy letos sto let, ale výročí oslaví s velkou pompou až příští rok, protože k jejímu slavnostnímu oficiálnímu otevření došlo až v červenci 1924. Deauville tehdy nesloužil jako místo koupání a odpočinku, ale spíše jako mondénní prostředí, kam pánové přijížděli v naleštěných botách a dámy v dlouhých šatech a podpatcích. Když si je město chtělo udržet, muselo jim vytvořit odpovídající podmínky k chůzi po písku (ostatně prkenná cesta byla na pláži už předtím, jen vedla kolmo k moři, ne rovnoběžně jako ta nová).

Koupací kabinky, kterým se říkalo „pompejské lázně“ pro jejich vzhled ve stylu art déco s orientálními vlivy, se staly součástí pláže už od samého začátku. Staly se útočištěm nejen bohatých návštěvníků, pro které bylo otázkou prestiže mít na pláži svoji kabinku, ale také umělců, především ze světa filmu, kteří sem přijížděli ve velkém od okamžiku, kdy měl tehdejší majitel místního kasina geniální nápad pozvat v rámci propagace nejslavnější pařížské umělecké osobnosti na víkendovou cestu vlakem a pobyt ve městě, to vše zdarma za pár propagačních fotografií. Od 70. let minulého století pak návštěvnost herců a filmařů ještě zhoustla díky Festivalu amerického filmu, který se zde koná od roku 1975.

Při příležitosti 20. výročí tohoto festivalu byla na zábradlíčka, která jednotlivé kabinky oddělují, napsána jména slavných herců. Zpočátku se této pocty dostalo šedesátce herců, dnes už je kabinek se jmény přes dvě stě.

Když přijedete do Deauville na přelomu května a června, uvítá vás slunce. Trochu vás sice udiví, že na pláži skoro nikdo není, ale brzy pochopíte proč. Je tam prostě ledová zima a polární vichr. Přesto si ten pocit štěstí z dalekých výhledů na moře i přes rozlehlou písečnou plochu a z nárazů vln vychutnáte, než ovšem s prokřehlými prsty od sbírání mušlí, které vám v písku křupou pod nohama, zbaběle utečete na terasu nábřežní kavárny, kde je přece jen u café crème a croissantu tepleji.

Deauville ovšem není jen slavná pláž, ale také dva přístavy pro jachty – jeden sousedí těsně s pláží, zatímco druhý dosahuje až do centra města a navazuje na spojení s řekou Touques, která se zde vlévá do moře. Vjezd do mariny je u zvedacího mostu ohraničen dvěma věžemi s příčně pruhovanou fasádou. Ačkoliv zapadají do architektury původní zástavby, byly zde vztyčeny až v roce 2020. Jejich tvar připomíná majáky, o které v okolí není nouze, a obě jsou vyhlídkové.

Město je také plné historických vil. Některé pocházejí už z 19. století, ty jsou postaveny převážně v typickém normandském stylu, ale často také v eklektickém slohu, který mísil různé styly podle požadavků bohatých zákazníků. V druhé polovině 19. století však město po pádu Druhého císařství prošlo politickou a ekonomickou krizí, umocněnou navíc i krizí ekologickou – po silných bouřích, které sem z moře přinesly hromady oblázků, se podél břehu vytvořil příkop, který se nedařilo odstranit a který odrazoval návštěvníky. Písečná pláž, kterou známe dnes, vznikla až později, poté, co došlo k úpravám břehu a hlavně k regulaci řeky Touques, která se do té doby vlévala na dvou místech. Právě ta sem po úpravě přinesla jemný písek, který se usadil mezi místy, kde dřív ležela její dvě ramena, a ohraničil dnešní pláž.

K novému vzestupu města došlo v bláznivých 20. a 30. letech, kdy se sem znovu začala sjíždět francouzská a evropská smetánka, která pomohla napravit a vylepšit pošramocenou pověst Deauvillu, který byl několik desetiletí předtím zastíněn vedlejším městem Trouville. Z té doby pochází celá další řada staveb, vybudovaných často ve stylu art-déco.

Při procházce městem jsem na mapě objevila v dochozí vzdálenosti od pláže i knihovnu, vybudovanou ve starém klášteře. A protože francouzské knihovny a mediatéky všeobecně stojí za návštěvu, ať jsou kdekoliv, natož v klášteře z roku 1875, byl další cíl jasný. A stálo to za to. Budovy, ve kterých ženský řád františkánek zřídil nejdříve sirotčinec pro dcery zesnulých námořníků, a které v době obou světových válek sloužily jako lazaret, se po 2. světové válce změnily nejdříve na církevní a poté státní školu, kterou byly až do roku 2008. Poté, co se jeptišky přestěhovaly do nového, menšího kláštera a škola do nového sídla, byl klášter několik let opuštěn, než ho město odkoupilo a po rekonstrukci v roce 2021 otevřelo pro obyvatele jako mediatéku. Vypadá to tam úžasně a navíc si to můžete celé v klidu projít a posadit se v čítárně nebo v kavárně.

Jednou z původních zachovalých staveb ve městě je i nádherně zrekonstruované nádraží v normandském stylu. Pochází z roku 1931, ale není první, které zde stálo. To první bylo postaveno už v roce 1863, kdy byla do Deauville zavedena odbočka dráhy z Paříže do Lisieux. Vlak velkou měrou přispěl k popularizaci města a jeho pláží. Respektive měst – protože nádraží je společné jak pro Deauville, tak i Trouville, druhého lázeňského města, které leží od nádraží jen pár desítek metrů za řekou Touque. Tam se podíváme hned příště.

Kromě běžných vlaků TER jezdí na toto nádraží čas od času z pařížského nádraží Saint-Lazare i historický vlak ze šedesátých let. Ten nejbližší vyráží hned tuto sobotu 19. srpna.

Rozhodnutí zdržet se pár dnů v Le Hâvru padlo v okamžiku, když jsme zjistili, že chceme při jedné cestě vidět v Normandii tolik věcí, že na to jeden den z Paříže nestačí. K Étretatu jsme proto přidali ještě trojlístek slavných lázeňských měst Deauville, Trouville a Honfleur a najednou z toho vyšlo, že bude nejlepší vyjíždět hvězdicově právě z Le Hâvru. Navíc jsem na něj kvůli jeho pohnuté historii byla dost zvědavá.

Město založil v roce 1517 král František I., který potřeboval novou námořní základnu pro svoje vojenské i dobyvatelské výboje, ale také nový prostor pro rybářské a obchodní lodi. V průběhu 16. a 17. století se tak město stalo významným a bohatým námořním centrem, z vnitrozemí opevněným vysokými hradbami a dobře chráněným od moře. Celá jeho staletá historie, bohatství, úspěch a sláva však vzala za své během 2. světové války, kdy se na jaře 1940 v městě usídlili němečtí okupanti. Ti vybudovali podél pobřeží Atlantický val, obrannou linii, sestavenou z unifikovaných pevností, bunkrů a kasematů, která měla zabránit invazi spojenců na kontinent. Město se proto stalo cílem spojeneckých náletů, které měly německou posádku oslabit. K nejhorším náletům pak došlo v rámci operace Astonia 5. a 6. září 1944, kdy spojenci bombardovali centrum města a přístav s cílem usnadnit zásobování a postup spojeneckých jednotek, které se vylodily o tři měsíce dříve v Dolní Normandii. Výsledkem bylo město v troskách, pět tisíc mrtvých a přes osmdesát tisíc lidí bez domova. V přístavu zůstalo nedotčeno jen několik částí nábřeží a pár budov. Na dno moře kleslo tři sta padesát lodí a přístav i ústí řeky byly zaminovány. Spojenci nakonec město dobyli o pět dní později; říká se však, že to bylo jediné francouzské město, které je nevítalo s radostí, ale s pláčem.

Obnova Le Hâvru začala prakticky hned po uzavření příměří, protože bylo nutno rychle vyřešit situaci lidí, kteří při bombardování přišli o domovy a kteří proto z města utíkali pryč. Ti, co zůstali, přespávali v troskách nebo v narychlo stlučených boudách, bez vody, elektřiny a téměř i bez zásobování. Už na jaře roku 1945 byl vytvořením projektu rekonstrukce centra města pověřen ateliér architekta Augusta Perreta, který byl jako jediný uznán schopným zhostit se tak obrovského úkolu. Tehdy již sedmdesátiletý Perret měl za sebou dlouhou a úspěšnou kariéru, během níž se ve Francii stal průkopníkem železobetonových staveb. V Le Hâvru nehodlal obnovovat staré město, konec konců ani nebylo co, ale spíše doslovně uplatnit své architektonické a urbanistické teorie při výstavbě zcela nového města, které se mělo stát symbolem znovu ožívající Francie.

První stavby byly dokončeny v místech původní historické čtvrti mezi lety 1947-1950. August Perret sice zemřel v roce 1954, ale jeho studio v práci pokračovalo a výstavbu, navrženou Perretem, dokončilo v roce 1960. Bylo postaveno deset tisíc nových bytů ve zcela nově vytvořené uliční osnově, rozložené na 133 hektarech. Vrcholem projektu a jeho ukončením se stala stavba kostela svatého Josefa a budova radnice. Šlo však jen o první etapu prací na obnově přístavního města – na Perretův projekt pak navázaly další mohutné dostavby a rekonstrukce, vedené jinými architekty, kteří však zachovali Perretovy ideje.

Ze všech věcí, které jsem naplánovala, že chci v Le Hâvru vidět, byla proto Perretova architektura na prvním místě. Postupně jsem však objevovala ještě další místa, která stojí za to navštívit a která tady ukážu.

ARCHITEKTURA AUGUSTA PERRETA

První věcí, se kterou se architekti museli vyrovnat, byly hromady trosek, které z původního města zbyly. Tak obrovskou masu nebylo kam a jak odvézt, Perret se proto rozhodl, že sutiny nechá na místě, zhutní je, a nové domy postaví na nich. Dnešní město proto kvůli tomu leží o metr výš, než to původní.

Perretův urbanistický plán byl vytvořen na dvou osách: hlavní veřejnou osu tvoří široká avenue Foch, která protíná město od západu na východ. Začíná na nábřeží u Porte Océane v místech původní staré brány, která byla přístupovou cestou od nábřeží, a pokračuje přes náměstí Place de l’Hôtel de Ville, kde navazuje na linii původního starého boulevardu de Strasbourg, který vede až k nádraží a směrem k dokům. Na tuto hlavní osu navazuje u Porte Océane téměř kolmý boulevard François Ier, který sleduje nábřeží a končí v místech původního starého přístavu.

U Porte Océane ovšem nenajdeme žádnou klasickou městskou bránu; ta byla už dávno zbořena. Na jejím místě stojí dva monumentální bloky obytných budov, které město na kraji avenue Foch opticky uzavírají od moře. Tyto budovy se staly Perretovou experimentální laboratoří pro vývoj systému a strukturálních metod výstavby projektu a společně s navazujícími řadami činžáků, lemujícími po obou stranách avenue Foch i boulevard Francois Ier, představují nejčistší formu Perretova konstrukčního řešení, založeného na použití unifikovaných modulárních železobetonových prvků. Perret ovšem i při veškeré unifikovanosti respektoval urbanistické tradice a vytvořil klasický model města s uzavřenými stavebními bloky a funkčními ulicemi. Bloky ovšem nejsou postavené tak hustě, aby bránily přístupu slunečního světla a čerstvého vzduchu do všech podlaží. Plán pamatuje i na to, že je město vystaveno nárazům větru, takže orientace domů brání přílišnému průvanu v ulicích; domy samotné pak mají v určitých místech panely, sloužící jako větrolamy.

Samozřejmě, že oproti původní historické rozmanitosti jde pořád o paneláky, ovšem mimořádně povedené, pečlivě vypracované ze všech hledisek a na tehdejší možnosti dovedené do co nejvyšší dokonalosti. Ve srovnání s tím, co se začalo stavět ve Francii i u nás o dvacet let později, jde o opravdu sofistikované řešení, které mi spíš než panelákovou výstavbu připomnělo více některé brněnské stavby kolem čtvrti Tábor ze 30. a 40. let minulého století.

S ohledem na rychlost, s jakou bylo nutno stavět, a na omezené prostředky poválečné Francie je udivující množství variant jednotlivých stavebních prvků a jejich propracovanost, stejně jako různorodost a rozmanitost úpravy betonu. Jednotlivé betonové prvky mají podle použitých přísad několik barevných odstínů, domy mají balkony, lodžie, podloubí, římsy a sloupy, ozdobné panely a lišty, hezké dřevěné dveře s mosazným kováním, nemluvě o propracovaných interiérech, jak ještě uvidíme dál.

Celé jádro rekonstruovaného města je od roku 2005 zapsáno na seznamu UNESCO.

Kostel sv. Josefa

Jednou z nejpozoruhodnějších staveb a symbol města, kterým si Perret vytvořil pomník, je kostel svatého Josefa. Krychlová železobetonová stavba, jejíž sto sedm metrů vysoká osmihranná věž je vidět z daleka, má syrový a strohý vzhled bez jakékoliv výzdoby, který kontrastuje s obvyklou představou o sakrální architektuře. Je to nadmíru impozantní, ale přesto trochu děsivé, a kdybych žila v Le Hâvru a byla věřící, asi bych se zrovna sem modlit nechodila. Strohost sice změkčuje velké množství barevných vitráží v teplých tónech sedmi barev, přesto na mě celý prostor působil svou hmotou a temnotou tísnivě.

Radnice

Monumentální radnice, která stojí přibližně na místě té původní, zničené na konci války, se skládá ze dvou částí – podlouhlé stavby z roku 1953 a vysoké věže, připomínající zvonici, dostavěné ke slavnostnímu otevření v roce 1958. K původní hlavní budově s průčelím, členěným sloupy a ozdobnými betonovými panely, uvnitř se širokým čestným schodištěm, vedoucím k řadě reprezentačních salónů a kanceláří, byla v její severní části v roce 1987 připojena přístavba, ve které jsou dnes umístěny všechny prostory pro veřejnost. Součástí radnice je i divadlo.

Modelový byt

Na rozlehlém náměstí, kterému vévodí radnice, je v jednom z původních činžovních domů umístěn i modelový byt, který veřejnosti ukazuje, jak vypadaly Perretem navržené byty, z čeho se skládaly, jak byly vybaveny a jak byly asi zařízeny. Zařízení pak ukazuje, jak zde lidé v 50. letech bydleli, a současně i tehdejší francouzskou výrobu nábytku a bytových doplňků.

Opět s ohledem na situaci, v jaké tyto stavby vznikaly, musím přiznat, že byt vyvolává úžas. Je sice racionální a jednoduchý, ale ve srovnání s později stavěnými panelovými byty poměrně rozlehlý a propracovaný. Dispozičně je navržen tak, že optimalizuje přirozené světlo v hlavních místnostech a usnadňuje proudění vzduchu. Vzhledem k tomu, že vnitřní stěny nejsou nosné – dům spočívá na promyšleném systému pečlivě rozmístěných nosných sloupků a kanálů, který omezuje nosnou konstrukci na jeden sloup u vstupu do bytu – mohli si jejich obyvatelé flexibilně podle potřeb měnit jejich dispozici buď zbouráním nebo dostavováním příček.

Centrem bytu je obývací pokoj, vybavený posuvnými dveřmi a příčkami, které umožňují přidat nebo izolovat sousední místnosti. Topení bylo centrální, umístěné pod rampou u stropu. Samozřejmostí byla plně vybavená koupelna a moderní kuchyň s centrálním shozem odpadků.

Prohlídka bytu s průvodcem (který v našem případě překypoval množstvím informací nejen o Perretově plánu, ale i o celé historii a současnosti města, a který dokázal odpovědět na jakoukoliv otázku), se dá rezervovat TADY.

NÁBŘEŽNÍ PROMENÁDA

Kdybyste měli na Le Hâvre jen pár hodin, projděte si především nábřežní cestu. Pokud byste vyráželi od nádraží, uvidíte tak nejen staré doky a část starého a zdálky i nového přístavu, ale také Perretovu architekturu, dále při nábřeží novou marínu se stovkami jachet a plachetnic, projdete kolem kostela sv. Josefa i Porte Océane a v úrovni ústí avenue Foch přejdete na pláž, po které se dostanete až pod městečko Saint-Adresse, tolikrát zobrazené impresionisty. Nazpět k nádraží se od Porte Océane můžete vrátit tramvají, která projíždí přes celé Perretovo centrum i kolem radnice.

Přístav

Starý přístav, budovaný Františkem I. od roku 1517 především jako vojenský a částečně obchodní, se rozkládal při pravém břehu ústí Seiny na několika uměle vytvořených a mezi sebou propojených ostrovech a nádržích, sousedících s historickým jádrem. O jeho další rozvoj se zasloužil následně i Ludvík XIV., který projekt jeho rozšíření svěřil v druhé polovině 17. století architektu Vaubanovi, který navrhl nejen systém nových nádrží, ale jako vojenský stratég a inženýr i pevnost a hradby, které město chránily. Le Havre se tak stal jedním z bodů opevnění, které tehdy Vauban navrhoval po celé délce atlantického pobřeží.

V průběhu staletí přístav stále mohutněl, rozšiřoval se a nabýval na důležitosti. Zažil nejen námořní bitvy, ale také objevitelské výboje a obchod s otroky, osobní námořní dopravu, ale především neustále se rozvíjející obchodní výměnu, která od 18. století začala převažovat nad vojenskými účely. Ještě v době 2. světové války byl jedním z nejvýznamnějších evropských přístavů. V září 1944 však stačily pouhé dva dny k jeho kompletnímu zničení. Přestože rekonstrukce započala hned v roce 1945, trvalo dvacet let, než byl vybudován do podoby, kdy mohl pomýšlet na to, aby zaujal svoji původní pozici v námořní dopravě a překládce. Dnes je po Marseille druhým největším přístavem ve Francii (prvním pokud jde o kontejnerovou dopravu) a padesátým osmým přístavem na světě.

Při rekonstrukci byl sice přístav obnoven na původním místě, ale jeho nové jádro začalo být v průběhu dalších desetiletí a zvláště po roce 1965 budováno více na východ, hlouběji v deltě Seiny, kde postupně vyrostly ve spleti kesonových nádrží, doků, umělých kanálů, zdymadel a propustí nejen ohromná překladiště kontejnerů a sila pro chemické produkty, ale také přečerpávací stanice pro tankery s ropou. Stará část přístavu je však stále používána pro překládku a vykládku a celní služby, ale také pro osobní dopravu. Některé jeho části jsou postupně revitalizovány a slouží již k jiným účelům – ze starých doků v těsné blízkosti nádraží se tak stalo nákupní centrum, jsou zde stavěny nové silnice, běžecké trasy a cyklostezky a vznikla tu dokonce i japonská zahrada, vybudovaná v rámci partnerství Le Hâvru s Ósakou. Tuto část je možné si projít, do samotného přístavu se však samostatně dostat nedá – dokonce ho ani moc neuvidíte, jen zdálky se proti obloze rýsují jeřáby a obrysy budov. Dá se však navštívit při prohlídce lodí, organizované společností, která přístav provozuje. Je ovšem potřeba si ji předem rezervovat – veškeré informace najdete TADY. Bohužel při mém pobytu už byla prohlídka obsazená, takže třeba někdy příště.

Nábřeží

V místech, kde se Seina už téměř spojila s oceánem a kde na kraji čtvrti Saint-François sídlí pod vysokým můstkem kapitán přístavu, stojí také Muzeum moderního umění, které vlastní prý i některá nepříliš známá Monetova díla (bohužel mi na ně tentokrát už nezbyl čas). Přímo naproti pak začíná více než tříkilometrová pobřežní promenáda, která vede kolem dvou ohromných přístavišť a kotvišť jachet a regat až ke dvěma molům s majáky, která nábřeží uzavírají a chrání směrem od moře. Celá trasa je pečlivě upravená, čistá a vybavená pro sportovce, cyklisty a chodce. Za ní pak začíná městská pláž.

Původní budova muzea byla vybombardována v roce 1944, včetně celé sochařské sbírky, která zde během války zůstala a byla tudíž kompletně zničena, na rozdíl od malířských sbírek, které byly uschovány a tedy i zachráněny. Nová budova, kterou vidíme na fotce, začala vznikat v roce 1952 podle návrhu čtyř architektů, které vedl Guy Lagneau z Perretova studia. Muzeum bylo otevřeno v roce 1961 a až do vybudování nové mediatéky sloužilo i jako kulturní centrum.

Hned vedle muzea stojí na nábřeží, v průsečíku několika ulic, které se tu sbíhají, barevný oblouk, který se dnes pomalu stává symbolem města. Dvacet pět metrů vysoké umělecké dílo je seskládané z námořních kontejnerů, které jsou zde symbolem přístavu. Bylo vytvořeno v roce 2017 při příležitosti výročí pěti set let od založení přístavu.

Pláž

Pláž je v Le Hâvru, stejně jako v Étretatu, z velkých oblázků. Na svém začátku je široká a směrem k severu, ven z města, se zužuje. Pohled na nekonečný obzor bílých valounů s modrým mořem na obzoru byl sice úžasný a užila jsem si ho na maximum, ale zima, ta tam tedy byla děsivá. Že je v Normandii chladněji a že tam fouká, to jsem věděla, ale netušila jsem, že tam i na začátku června bude až tak málo stupňů. A tak zatímco místní po pláži chodili zkušeně v péřovkách, já jsem se klepala v saku a litovala, že nemám čepici. Jaké teplo tam tedy může být v létě, to opravdu netuším.

VISUTÉ ZAHRADY

Na severním kraji města se nad pláží tyčí nízký kopeček. Zdálky není ani vidět, že je na jeho vrcholku citadela. Nechal ji tady postavit v polovině 19. století ministr války Napoleona III., poté, co bylo zbořeno opevnění města a bylo přece jen zapotřebí přístav chránit. Její obranná role však nebyla příliš využívaná, pomohla sice zastavit pruská vojska v roce 1870, ale následně její význam upadá. Až do 1. světové války hostila několik praporů dělostřelců, později četnictvo a republikánskou gardu, až ji v roce 1940 obsadili Němci. V roce 1945 tam chvíli pobyla americká armáda a po válce se z ní stala vojenská základna. Poté, co byla v roce 1979 vyřazena z vojenského provozu, ji odkoupilo město, které zde v roce 2005 začalo budovat zahrady.

Na sedmnácti hektarech postupně vznikla uprostřed bývalé pevnosti a na jejích čtyřech bastionech botanická zahrada, zahrnující řadu tematických zahrad a parků pro různé typy krajin. Každá z částí má jinou podobu – od růžové zahrady a rozsáhlou sbírku hortenzií nebo begonií, přes asijskou zahradu s bambusovým lesíkem, venkovské louky plné bylin, mokřady, horskou krajinu, hustý les, až po tropickou zahradu a skleníky se sbírkou orchidejí, masožravých rostlin nebo kávovníků. To vše je doplněno uměleckými díly a korunováno ohromujícím výhledem na město a na moře. Vůbec nelituji, že jsem si v časové tísni, kdy jsem musela volit mezi zahradami a Muzeem moderního umění, vybrala právě zahrady.

LE VOLCAN

Ke všem věcem, které stojí za to vidět, i když je člověk v Le Hâvru jen na chvíli, patří určitě Le Volcan, nazývaný dnes taky Espace Oscar Niemeyer. Jak naznačuje jméno, Vulkán je dílem slavného brazilského architekta, identifikovatelného podle staveb typického kuželovitého tvaru zářivě bílé barvy. Připomíná stejné stavby, které Niemeyer navrhl při tvorbě Brasilie – města, které nakreslil od základů, ale také v menším měřítku i pařížské sídlo francouzských komunistů.

Stavba, dnes zapsaná na seznamu UNESCO, vznikla na volném prostoru poblíž starého obchodního přístavu, jen pár desítek metrů od place de l´Hôtel de Ville i od kostela Saint-Joseph. Rozlehlý prostor zůstal dlouho nezastavěný a sloužil roky jako parkoviště. Perret sem původně naplánoval kulturní centrum, na které však v prvních etapách rekonstrukce města nedošlo. Stavba nového komplexu započala až v 70. letech a byla dokončena v roce 1982. Svými křivkami a zářící bílou barvou tvoří protiváhu rovných Perretových bloků v béžových odstínech. Skládá se ze dvou částí, tvarově podobných, které jsou propojeny systémem ramp a schodišť. Větší z nich ukrývá divadelní sál, zatímco ten menší a nižší slouží jako knihovna a multimediální centrum. I když byl zpočátku komplex přijímán s rozpaky a místní mu říkali „kelímky od jogurtu“ nebo „jaderná elektrárna“, dnes je stavba považována za jedno z nejlepších Niemeyerových děl a někteří kritici architektury ho řadí mezi deset nejlepších staveb současné architektury.

Stavba, zahloubená do hloubky 3,7 metru, je vysoká 22 metrů. Při pohledu shora připomíná komplex holubici, která je zde zastoupená i v plastice, stojící na okraji vedle jednoho z vchodů do divadla. Její autorkou je Marianne Peretti, blízká Niemeyerova spolupracovnice už od doby stavby Brasilie.

Divadlo sice není přístupné jinak, než pro diváky se vstupenkami, do knihovny se ale podívat můžete. Při troše diskrétnosti si ji celou projdete a nikdo se vás na nic nebude ptát. Jednotlivá oddělení knihovny jsou rozmístěna po okraji hyperboly, kde je prostor vyplněn zákoutími a výklenky, sloužícími jako čítárny nebo studovny. Shora pronikají proudy světla, které zalévají především centrální plochu s točitým schodištěm.

Nakonec se ukázalo, že tři dny byly málo – ještě by byl potřeba další den na procházku v Sainte-Adresse a na Muzeum moderního umění. Tak snad někdy příště. Do Normandie se chci určitě ještě vrátit, donedávna jsem z ní znala jen Rouen, teď znám sice o trošku víc, ale mám pocit, že je to pořád ještě málo.

Každopádně může Le Hâvre sloužit jako vstupní brána do této části Normandie – leží tak akorát uprostřed toho, co je tam při první návštěvě zajímavé. Z Paříže z Gare Saint-Lazare jezdí vlak skoro každou hodinu a cesta trvá dvě hodiny.

Příště ukážu další městečka, která jsem v Normandii ještě viděla. Nebojte, to už tak dlouhé nebude.

Výpravu do Étretatu jsem plánovala dlouho. Vlastně jsem ji moc konkrétně neplánovala, jen jsem o ní roky mluvila, takže na ni nakonec došlo až nedávno. A jako vždy v podobných případech jsem nakonec byla nadšená a nechápala jsem, proč jsem to tak dlouho odkládala.

Původně malé rybářské městečko ze všeho nejvíc proslavil Claude Monet a další malíři jeho generace. Monetova plátna s vysokými rozeklanými útesy, o které se rozbíjí vzbouřené moře, patří mezi jeho nejznámější a nejoblíbenější díla, která do městečka přivádějí stále víc turistů, kteří chtějí na vlastní oči vidět místa, kde slavný malíř maloval. Étretat se tak stal postupně jedním z cílů, které Francouzi uvádějí na seznamu míst, kterým je lepší se vyhnout, a nejlepší vůbec tam nejezdit, a které pod náporem návštěvníků ztrácí svůj genius loci, půvab i pověst. (I když to kritizuji, nejsem o nic lepší – taky jsem to přece chtěla vidět a taky jsem tam jela, i když mě od toho mí francouzští přátelé zrazovali. A víte co? Ani trochu toho nelituji.)

Kromě turistického boomu mělo městečko navíc tu smůlu, že se na konci druhé světové války ocitlo uprostřed bitvy o Normandii a že bylo Němci zvoleno jako jeden z bodů obrany před vyloděním spojenců. Z rozkazu maršála Rommela zde proto byla zbořena první řada velkolepých lázeňských domů a hotelů, které lemovaly pláž, a které bránily rozmístění německé obrany. V okolí města byla také postavena celá řada bunkrů a pevností, které Němci vybavili kulometnými hnízdy. Některé z nich zde najdeme dodnes. Rány po zbořených domech se dodnes nepodařilo zacelit – prázdné prostory byly v 60. a 70. letech minulého století zčásti zastavěny nevzhlednými betonovými budovami a zčásti zde zůstaly proluky.

Nejpřitažlivější je zde samozřejmě pobřeží. Procházka po obou částech útesů a po pláži bylo to nejhezčí, co jsme tam zažili. Útesy jsou zblízka ještě bělejší, ještě vyšší a ještě mohutnější, než si je dokážeme představit z obrazů. Na pláži pod nimi však už dávno nekotví rybářské čluny a atmosféru dokreslují jen lodě pro turisty.

Městečko je vklíněno mezi dva vysoké útesy – Falaise d´amont a Falaise d´aval. Na oba útesy se dá snadno vystoupat po schodech, které vedou přímo z pláže. Nahoře se nám pak otevřou výhledy nejen dolů na město a jeho pláž, ale také na další útesy, skaliska a malé skryté pláže, na které se dá dostat jen z moře. Po travnaté rovině útesů, na které se pasou krávy, se dá dojít poměrně daleko; můžeme tak objevovat další rozeklané skalní zákruty, spadající prudce do moře, a také stále nové výhledy. Směrem na sever se tak může zdatný turista dostat až do sedmnáct kilometrů vzdáleného Fécamp, zatímco na jihu je podél pobřeží srovnaná celá řada malých městeček, zakončená po dvaceti sedmi kilometrech Le Havrem.

Pokud se sem vydáte z Paříže na otočku na jeden den, stihnete vidět to nejpodstatnější – prohlédnete si město, vyšplháte na útesy po obou stranách a také navštívíte překrásné zahrady v horní části svahu pod Falaise d´amont. Tam jsme také svoji prohlídku začali i my.

Nahoru na útes obvykle všichni šplhají po schodišti, které vede od hotelu Les roches blanches, my jsme šli sice o kousek delší, ale mnohem pozvolnější rue Jules Gerbeau, která vede přímo na cestu pod zahradami. Zvolili jsme zahrady jako první cíl i proto, že byly po ránu poloprázdné, a udělali jsme dobře – než jsme je celé prošli, už byly plné turistů.

Zahrady nechala vytvořit herečka Madame Thébauld v roce 1903 pod vlivem svého obdivu ke Claudu Monetovi, který byl sám nadšeným zahradníkem. Na jednom z útesů Alabastrového pobřeží tak nechala postavit vilu v normandském stylu, kterou nazvala podle své oblíbené divadelní postavy Roxelane. Na terase pod vilou prý Claude Monet vytvořil některá svá plátna, která zachycují celkový pohled na druhou stranu útesů. Samotná zahrada, která těsně nad skaliskem obklopovala terasu, se pak táhla po svahu dozadu. V roce 2015 prošla zahrada úpravou podle projektu zahradního architekta Alexandra Grivka, který zde navrhl deset tematických krajinářských celků, navzájem propojených a doplněných uměleckými díly.

Socha ukrajinského umělce Nazara Bilyka s názvem Déšť ve spodní části Zenové zahrady

Přímo naproti vstupu do zahrady stojí na rozlehlé ploše útesu kaple Notre-Dame-de-la-Garde. Původní neogotická stavba byla postavena v roce 1856 a zasvěcena Panně Marii, která měla chránit námořníky a rybáře. Němečtí okupanti kapli v roce 1942 zbořili; její dnešní podoba tak pochází z roku 1950, kdy byla znovu vybudována a vysvěcena. V současné době ji restaurují, takže je zavřená a napůl pod lešením.

Jen kousek nad kaplí stojí památník leteckého neštěstí z roku 1927. I ten musel být vybudován znovu v roce 1962, protože původní památník ve tvaru mohyly z roku 1928 odstřelili v roce 1942 Němci. Vznikla tak dnešní bílá šipka, vysoká 24 metrů a nakloněná v úhlu 60°, která připomíná let dvou francouzských letců, Charlese Nungessera a Françoise Coliho, kteří se pokusili v květnu 1927 přeletět na palubě svého dvouplošníku nazvaného L’Oiseau blanc nonstop severní Atlantik z Paříže do New Yorku. Naposledy byli viděni právě nad útesy Étretatu, poté zmizeli a dodnes není vyjasněno, kde jejich let skončil. Podle některých starších tezí se ztratili uprostřed oceánu, podle novějších výzkumů se zdá, že mohli doletět až ke kanadským břehům, kde jejich letadlo spadlo do moře poblíž bývalého francouzského ostrova Saint-Pierre-et-Miquelon. (Několik týdnů po jejich pokusu se přelet podařil Charlesi Lindberghovi, který přeletěl Atlantik z New Yorku na letiště Le Bourget nedaleko Paříže.)

Z okolí kaple a památníku jsou ty nejkrásnější výhledy na protější útesy se slavnou „Monetovou´“ skálou ve tvaru sloního chobotu, doplněnou skalní jehlou, tyčící se z vody k nebi. Začíná zde také tak zvaná „stezka celníků“, která vede směrem k severu podél jedné z bývalých německých pevností těsně podle pobřeží s výhledy, způsobujícími téměř až závratě.

Když pak po schodech sestoupíme dolů na pláž, můžeme dojít až na její konec pod útesem Falaise d´amont. V době odlivu je pláž široká a rozdělená do dvou výškových úrovní; tvoří ji velké světlé valouny, po kterých se sice špatně chodí, ale zase dovolí dojít poměrně suchou nohou co nejdál. V minulosti sloužily valouny jako jedna z možností výdělku pro chudé vesničany, kteří hledali ty nejbělejší z nich, které obsahují až 99% oxidu křemičitého, a prodávali je pro nejrůznější použití. Dnes je jejich sběr přísně zakázán.

Po pláží se dá prakticky projít po celé její délce až k druhému útesu, kde mezitím odliv odkryl kamenité dno s otisky mušlí, ve kterém se vytvořily stovky malých jezírek, naplněných škeblemi a malými mořskými zivočichy, kteří se při odlivu nestihli stáhnout. Teď je tady sbírají místní s kyblíky. Po odkrytém dně by se dalo dojít až ke skalnímu „chobotu“, kdyby to ovšem nebylo z bezpečnostních důvodů zakázáno. Na kraji takto odkrytého prostoru však chodit můžete, sice to dost klouže, ale při troše opatrnosti to jde – běhaly tam dokonce i malé děti, které sem přivedly učitelky z místní školky.

I z této části pláže vedou schody na útes. Těsně pod ním stojí na mořském břehu další z bývalých německých bunkrů, přes jehož střechu vystoupáte až nahoru. Dostanete se tak nad „chobot“ a skalní jehlu. Za nimi je pak vidět další, menší pláž s dalším útesem, proděravělým mořským proudem a vlnami. I ten známe z Monetových obrazů.

Když pak sejdeme zpátky do města, dostaneme se do čistě turistické atrakce. Všechno je zaměřeno jen na turisty – v historických hrázděných domech kolem radnice jsou jen turistické restaurace, které nevzbuzují zrovna důvěru, je tu spousta obchodů s turistickými cetkami a předraženými regionálními produkty jako calvados, slaný karamel, různé typické marmelády, sušenky, oplatky a bonbóny. Dokonce i krásná místní tržnice je proměněná na turistickou past se spoustou podobného zboží. Vůbec nechápu, kam chodí místní nakupovat – našla jsem sice jeden Carrefour, ale taky jen jednu pekárnu, kde ve tři hodiny odpoledne měli pět posledních dortíků, které nebudily nijak velkou důvěru, a jinak ani drobek pečiva. Turistické peklo pomine až trošku dál od samého centra, kde je pár hezkých ulic s pěknými dvorky a úzkými uličkami.

I přesto, že město samotné mě zklamalo, určitě nelituji, že jsem se do Étretatu konečně vydala. Útesy by si dokonce zasloužily i delší čas na pořádnou túru oběma směry. Pokud byste se tam chtěli vypravit na jeden den z Paříže, dá se to stihnout. Každopádně doporučuji všední den a ne víkend! Vlakem jste za dvě hodiny v Le Hâvru a další hodinu pak trvá cesta autobusem. Máte-li však tu možnost, je lepší zdržet se tam déle, nebo přespat v Le Hâvru. Tak jsme to udělali my, takže jsme v Étretatu nemuseli hlídat hodinky a další dny jsme mohli prozkoumávat jak Le Hâvre, tak i další městečka v okolí.

Jak se tam dostat:

Při variantě jednodenní cesty na otočku z Paříže (odjezdy berte s rezervou a ověřte si je podle data, kdy chcete jet, tyto jsou myšleny pro všední den) :

TAM: vlakem TER v 7.40 z Gare Saint-Lazare do Le Hâvru. Příjezd do Le Hâvru v 9.46. Hned vedle nástupiště vlaků je průchod na autobusové nádraží, odkud jede v 10.10 autobus číslo 13 do Étretatu. Jízdenky se kupují v prosklené budově po pravé straně na kraji autobusového nádraží.

ZPĚT: autobus v 16,35 (evtl. 17,27) z Étretatu, příjezd do Le Hâvru 17,33 (nebo 18,35) . Vlak z Le Hâvru jede v 18.08 (evtl. 19.08), příjezd do Paříže ve 20,23 (nebo 21,23).

Vlak tam a zpět stojí cca 50-60 eur (evtl. víc podle dne a obsazenosti ), autobus 7 eur jedna cesta.