Příspěvky, které se tu objeví v dalších týdnech, jsou předem připravené a budou zveřejňované automaticky. Sice budu i během dovolené blog pravidelně kontrolovat přes mobil, nebudu však moci, bohužel, odpovídat na vaše reakce, především ne na ty, které vyžadují delší vyhledávání na internetu, jako jsou různé praktické dotazy na dopravu nebo ubytování. Na ty se dostane až po 25. červenci.

 

A když už jsme u dovolených, pokud ji budete trávit na jihu Francie poblíž Azurového pobřeží, ráda bych vám ukázala jen kousek od Nice a Antibes umělecké městečko Saint-Paul de Vence, proslulé svými ateliéry, galeriemi a uměním, vystaveným doslova všude na ulici. No dobře, je to už tak trochu turistická atrakce, co si budeme povídat, ale za návštěvu pořád ještě stojí.

O restauraci Auberge de La Colombe d´or píše i Jan Šmíd, který se v ní pokusil natočil jeden z dílů svého televizního pořadu. Nepodařilo se mu dostat dovnitř, restaurace prostě o publicitu nestojí, má jí totiž už tolik, že nestačí odmítat hosty a rezervace se tady dělají dlouho dopředu. Tomu odpovídající i ceny, samozřejmě. A proč je o ni takový zájem, když kolem jsou desítky jiných? Právě tady se v první polovině 20. století scházeli malíři, kteří v tomto malebném městečku na vrcholku kopce a v jeho okolí delší či kratší dobu žili a tvořili. Namátkou? Picasso, Matisse, Léger, Modigliani, Miró, Chagall a mnoho dalších. Na zdech restaurace najdete proto plátna těch nejznámějších z nich, která by všichni chtěli vidět, ale která jsou vyhrazena k prohlídce jen těm vyvoleným, kteří v restauraci povečeří.

 

Může nás to mrzet, ale hned po ruce máme jiné řešení. Stranou hlavního centra, v ohromném parku na úbočí protějšího kopce leží totiž místo, které stojí rozhodně za návštěvu – La Fondation Maeght – Nadace Maeght. Schraňuje ve svých zdech i v zahradě jednu z nejvýznamnější sbírek moderních malířů a sochařů (Giacometti, Miró, Calder, Matisse, Bonnard, Braque, Chagall, Léger, Kandinsky, ale i mnoho jejich mladších následovníků), tak, jak je zde shromáždili manželé Marguerite a Aimé Maeght, francouzsko-vlámská dvojice mecenášů, kteří tady na jihu žili, s mnoha malíři, jejichž díla vystavují, se přátelili, a na vlastní náklady nechali postavit toto muzeum, které otevřeli v roce 1964. Vystavili v něm svoje cenné sbírky a podíleli se na jeho provozu až do své smrti (Marguerite 1977, Aimé 1981). Ve správě nadace pokračuje jejich syn Adrien, který má i galerii v Paříži (42 rue du Bac).

 

Z bohatých sbírek je vždy jednou za půl roku obměněna stálá výstava v prostorách muzea. Při mé návštěvě byl na řadě Joan Miró, zatímco v letošním létě je to výstava na téma Malířství a filozofie, na níž jsou představena díla současných světových malířů.

V zahradě kolem domu jsou umístěná další díla. Zčásti je obsáhnete výhledem z terasy domu, jinde musíte bloudit průchody mezi dvory a zahradou, kde na ně leckdy nečekaně narazíte.

Návštěvu muzea a celého městečka můžu jen doporučit. I přes příliv turistů má totiž pořád ještě atmosféru, zvlášť když se zatouláte do uliček dál od vyšlapaných turistických chodníků. Určitě stojí za to vydat se sem brzy po ránu, jednak není takové vedro, druhak najdete ještě místo k zaparkování a třeťak si nebudete připadat jako v Disneylandu.
No a pokud sem zrovna letos nemáte cestu, můžete si městečko aspoň projít virtuálně.

Tip 1: Na místním hřbitově je pohřben Marc Chagall, který v městečku žil posledních dvacet let svého života.

Tip 2: V místním kostele Conversion de Saint-Paul z 12. století visí i obraz od Tintoretta.
Tip 3: Nezapomeňte, že jen pár kilometrů odtud leží další kouzelné a okouzlující město – Vence.

 

Fondation Maeght
http://www.fondation-maeght.com

623 Chemin des Gardettes, Saint-Paul de Vence

Otevřeno denně červenec-září 10-19 hod, říjen-červen 10-18 hod

Vstupné 15 Eur, studenti a děti do 18 let 10 Eur, děti do 10 let zdarma

Pozor, za možnost fotografování a filmování se platí navýšení 5 Eur

 

Jak se sem dostat:

Od pobřeží vede do města široká čtyřproudá silnice, po které se sem dostanete za půl hodiny.

 

A – centrum městečka, B – Fondation Maeght

… jenže se obávám, že tak velká nebudu nikdy. To mi ale nebrání v tom, abych o tom aspoň nesnila. Už mám dokonce i vybráno, kam přesně to bude. Vesnička, do které jsem se zamilovala, se jmenuje Fayence a leží na strategicky výhodném místě – je to odtud padesát kilometrů k moři do Fréjus, padesát kilometrů ke kaňonu Verdon a dalších padesát kilometrů do voňavého Grasse. Leží tak trochu v kopcích, takže tam není takové vedro jako na pobřeží, okolí je plné zajímavých a malebných míst, jídlo je vynikající a lidé přátelští. Co jiného bych si mohla přát? Jedině snad uskutečnění tohoto

snu … 🙂

 

 

 

Na kalendáři květen, ale za oknem listopadová zima a déšť, do dovolené daleko, v pokoji vedle už tři týdny nemocné dítě (no, dítě… ta by mě hnala), které místo učení na maturitu polyká antibiotika, v šuplíku štos práce, k níž mám odpor už jen od podívání… zkrátka nejvhodnější chvíle na zavzpomínání na minulou dovolenou a těšení na tu novou. Co takhle podívat se zase na jih Francie? Dnes vás zavedu někam, kde to všichni tak trochu známe. Podle výskytu češtiny v ulicích nás tam spousta byla – a kdo nebyl, zná město aspoň z filmů.
Malá neznámá rybářská vesnička se v 50. letech minulého století stala vyhledávaným lázeňským městem. Nejdříve sem začali jezdit filmaři francouzské Nové vlny a právě sem se v 60. letech uchylovali představitelé hudební generace, které Francouzi říkají „jéjé“ – zpěváci, kteří ač Francouzi, přizpůsobovali svoje písně americkému vkusu (jejich čelným představitelem byl a je Johnny Hallyday, takový francouzský božský Kája). Za herci a zpěváky se sem začala stahovat francouzská i světová smetánka, která v honbě za autentickou uměleckou provensálskou atmosférou udělala z městečka předraženou rezervaci, ve které není v létě k hnutí.

No ale co se dá dělat, když už člověk na Azurové pobřeží konečně zavítá, aspoň na jeden den se tam podívat musí.

 

 

 

 

V přístavu kotví jachty, které člověku vyrazí dech – jenže nábřeží je kvůli nim lemované čumily a chodci a stánky s nejrůznějším turistickým šuntem a harampádím, kvůli kterým se nedá ani projít. Brzy jsme odtud prchli do klidnějších uliček. Ty se tady naštěstí pořád ještě dají najít.

Místy ještě tiché uličky starého města nás zavedly na kopec nad městem, kde se vypíná citadela z 15. století

 

Už jenom kvůli tomu výhledu stojí za to sem vyšplhat

 

 

No a kdo nezapomněl na četníka, ten si dole ve městě může najít starou četnickou stanici. Pro turisty ji pořád uchovávají v původním stavu.

Pokud budete mít štěstí, možná ho dokonce i potkáte.

Tento herec měl sice do Funèse daleko, ale zahrát ho uměl dobře a na rušné křižovatce v centru bavil okolojdoucí svými občas nebezpečnými kousky mezi projíždějícími auty.

 

Ten den bylo opravdu velké horko. Tak velké, že i psi nosili klobouky proti slunci.

 

Nejlepším řešením proto bylo objet záliv a rozplácnout se v písku na proslavené pláži Tahiti (ano, přesně tady se opalovala mladičká Brigitte Bardot ve filmu A bůh stvořil ženu).

Tak co, už se těšíte na dovolenou?