Výstava malířky Toyen, která se konala loni v létě v Praze, doputovala letos na jaře přes zastávku v Německu do Muzea moderního umění v Paříži, kde je jí věnováno několik rozlehlých výstavních sálů. Francouzi se tak mohou seznámit s jejím pojetím surrealismu – a vlastně i s Toyen jako takovou, protože, jak jsem měla možnost se přesvědčit, ji tady, bohužel, zná málokdo, přestože v Paříži prožila většinu svého života.
Na výstavě je k vidění, stejně jako v Praze, podstatná část jejího díla, a to nejen plátna, která ukazují její malířský vývoj, ale i grafiky, ilustrace, koláže a také spousta fotografií, korespondence a dokumentů ve francouzštině i v češtině, a to nejen z Prahy, ale také z jejího předválečného pařížského pobytu s Jindřichem Štyrským a především z jejího života v Paříži po roce 1947. Můžeme tak sledovat její práci, pařížské výstavy a publikace, umělecké i soukromé pobyty na francouzském venkově a přátelství s André Bretonem a jeho rodinou, s Paulem Éluardem, Benjaminem Péretem a dalšími osobnostmi francouzské kultury.
K vidění jsou tu všechny zásadní a známé obrazy z různých českých i francouzských sbírek. Připadalo mi však, že Francouzi vystavují i některé exponáty, které na pražské výstavě nebyly. Platí to nejen pro výtvarné práce, ale hlavně pro fotografie, korespondenci a dokumenty, zvlášť ty ve francouzštině.
Výstava trvá do 24. července a pokud jste se na ni nedostali v Praze, kde byla pro velký zájem každý den vyprodaná, máte jedinečnou možnost vidět ji během své cesty do Francie – a potom si třeba projít adresy, na kterých Toyen v Paříži bydlela a které zde vyčtete z její vystavené korespondence. A nebo se za ní můžete také vydat na hřbitov Batignolles v 17. obvodu.
Pro ty, kdo se do července do Paříže nedostanou, aspoň malá ukázka z výstavy.
Musée d´art moderne, 16. obvod, 11 avenue du Président Wilson
Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hod, ve čtvrtek do 21,30 hod, vstupné 13 Eur, do 26 let 11 Eur
V rámci Dnů evropského dědictví byla v Paříži letos podruhé zpřístupněná i česká ambasáda. Leží v těsné blízkosti Champs de Mars, z jejích oken mají zaměstnanci výhled přímo na Eiffelovku a okolní čtvrť je jedna z nejnoblesnějších v Paříži.
Díky informační tabuli s historií paláce, kterou ambasáda umístila u vchodu, víme, že stavba z doby pozdního historismu pochází z roku 1912, kdy si ji nechala postavit kněžna Elisabeth Françoise Marie de la Ligne. Návrh ve stylu Ludvíka XVI. vypracoval architekt Pierre Humbert.
Zajímavostí je, že kněžna de Ligne pocházela z jednoho z nejstarších belgicko-francouzských šlechtických rodů La Rochefoucault, a také to, že její manžel Louis de Ligne byl přímým potomkem belgického prince Charlese-Josepha de Ligne, vojáka, diplomata a také spisovatele, který působil v druhé polovině 18. století v rakouských službách (zemřel ve Vídni v roce 1814) a často navštěvoval Čechy, kde se stýkal s francouzskými šlechtici, kteří sem uprchli po francouzské revoluci, ale také se svým starým přítelem Giacomem Casanovou, který dožíval na zámku v Duchcově.
Palác si od 1. října 1919 pronajala pro své velvyslanectví tehdejší česká vláda, která ho v roce 1924 odkoupila za čtyři miliony franků. V roce 1921 byl československým velvyslancem jmenován Štefan Osuský, který zde působil až do začátku druhé světové války, kdy z ambasády vytvořil centrum československého odboje, které zde fungovalo až do roku 1940.
Masarykova busta ve vstupní hale
Velký salon, kde ambasáda při příležitosti této akce uspořádala několik klavírních koncertů. V jednom z menších salonků potom probíhalo promítání českých kreslených filmů pro děti.
V průběhu koncertu bylo v sále plno
Hezké schodiště ve vstupní hale. Horní část budovy, na jejímž vrcholku je umístěná terasa, z níž je krásný výhled na Eiffelovku, bohužel při této příležitosti nebyla přístupná.
Další salonky v přízemí
V rámci dětských pořadů nesměl chybět krteček
Zahrada je sice malá, je to jen úzký pruh podél zadní a jedné boční části paláce, ale průčelí, které do ní vede, je stejně honosné, jako to uliční. A výhled… výhled také stojí za to.
Ještě jeden pohled do salonu, kde se stále odehrával koncert. Na jeho konec jsem nečekala, chtěla jsem ještě stihnout další ambasádu, která leží nepříliš daleko, a to čínskou, jejíž otevření při této příležitosti francouzský tisk hojně propagoval. Zřejmě i kvůli tomu před ní stála taková fronta, že jsem to vzdala a tím pro mě letošní Dny evropského dědictví skončily. Stihla jsem toho za ty dva dny poměrně dost, však postupně ještě uvidíte.
Růžový nárožní dům se zakulaceným průčelím na honosné avenue de Wagram má na své fasádě kromě hotelového nápisu ještě nenápadnou pamětní desku. Připomíná, že v těchto místech stál dům, kde v druhé polovině 19. století žil český malíř Jaroslav Čermák.
Jaroslav Čermák přijel do Paříže kolem roku 1850, kdy hledal alternativu ke vzdělávání na pražské akademii, na kterou vstoupil ve svých sedmnácti letech. Nebyl tam však spokojen, odjel proto na další studia na akademii v Antverpách a přes další školu v Bruselu se nakonec dostal do pařížského ateliéru Louise Gaillata. Ve svých třiadvaceti letech získal cenu slavného pařížského Salónu, díky níž se zde rychle prosadil.
Čermák maloval i v Paříži témata z českých dějin (ostatně obraz, se kterým vyhrál na pařížském Salónu, se jmenoval Šimon Lomnický žebrá na pražském mostě) a díky svým cestám na Balkán později přidal i témata ze života v Černé Hoře a v Dalmácii. Se svým stylem se pohyboval na rozhraní novoromantismu, orientalismu a salonní tvorby. Svými tématy i provedením mi jeho obrazy připomínají o padesát let mladší Muchovu Slovanskou epopej.
Jaroslav Čermák zemřel v necelých čtyřiceti osmi letech 23. dubna 1878 v Paříži, jeho hrob tam ale nehledejte. Nachází se na Olšanských hřbitovech v Praze, kde má hned v blízkosti jednoho z bočních vchodů významné místo s monumentálním náhrobkem, který mu nechala zhotovit Umělecká beseda.
Pokaždé mě potěší, když v Paříži narazím na české jméno. To poslední, které jsem před týdnem viděla v jedné galerii kousek od kanálu Saint-Martin, patřilo Janu Kalábovi, výtvarníkovi, který se zabývá hlavně street artem a graffiti, a který svoje díla na zdech podepisuje jako Point, Onepoint nebo Cake.
V galerii Openspace vystavuje malby a objekty, které spojuje inspirace kruhem a zářivými barvami.
Pokud jste v Paříži, můžete výstavu navštívit ještě příští týden až do 12. listopadu.
Galerie Openspace
11. obvod, 119 boulevard Richard Lenoir
Pro milovníky fotografie, nebo jednoduše pro ty, kdo se chtějí pochlubit, že jeden ze slavných Čechů vystavuje v prestižní pařížské výstavní síni, tady mám dnes informace o výstavě fotografa Josefa Sudka v Musée du Jeu de Paume, která zde bude trvat až do 15. září 2016.
Josef Sudek je tady představen jako jedna z nejvýznamnějších postav světové fotografie a výstava s názvem Svět na mém okně je velkolepá. Je na ní vystaveno 130 fotografií, které pokrývají časově rozpětí od roku 1920 až do Sudkovy smrti v roce 1976. Fotografie zahrnují část jeho fotografických cyklů, především ty, které fotografoval oknem svého ateliéru, portréty jeho přátel, ať už ty z počátečních dob z Invalidovny, kam se dostal jako válečný invalida, nebo pozdější snímky umělců, s nimiž se přátelil, pohledy na Prahu z Petřína, zátiší a fotografie z jeho procházek po městě a blízkém okolí. Najdeme tady také intimní pohledy z místa, kterému říkal „kouzelná zahrádka“ (a kdo chce vědět, která zahrada to byla, najde ji TADY).
Fotografovat fotografie je nesmysl, tak jen na ukázku jeden snímek – Zátiší s vejcem
Zlatým hřebem výstavy je krátký film Evalda Schorma o Sudkově životě a díle, s vynikající kamerou Jana Špáty. Navíc v češtině s francouzskými titulky.
Výstava je doplněná v muzejním knihkupectví mnoha fotografickými monografiemi, věnovanými nejen Sudkovi celkově nebo jednotlivě a podrobně jeho jednotlivým stěžejním tématům, ale také československé fotografií všeobecně. Většina z těch knih je vydaná v Torontu (výstavu organizuje Kanadský institut fotografie Muzea umění, komisařem je ale Vladimír Birgus).
No a tématicky, hned ve vedlejším regále, snad vše, co vyšlo ve francouzštině od českých spisovatelů, spadajících víceméně do Sudkova období – od Čapkovy Továrny na absolutno, přes Švejka nebo Holanovu Noc s Hamletem, až po Nezvalovu Valerii a týden divů. K nim je přiřazena spousta knih od Kafky, Meyrinka a Rilkeho. Taková pečlivá komplexnost má svůj smysl.
Budova Jeu du Paume, a tedy Míčovny, byla postavena v roce 1861 jako protiváha protější Oranžerie. Sloužila jako skutečná míčovna až do roku 1909, poté už byla zasvěcena jen umění.
Nejdříve zde byla vystavena expozice zahraničního moderního umění. V době 2. světové války tady Göring nechal udělat sklad zabavených (čti Němci ukradených) uměleckých děl, která odtud byla odvážena rovnou do Německa. Po válce až do otevření Musée d’Orsay v roce 1986 zde byly soustředěny sbírky impressionismu. Po rekonstrukci v roce 2004 je budova věnována výhradně současné fotografii, videoartu a jiným moderním formám video a foto umění.
To zajímavé schodiště pochází právě z poslední rekonstrukce, kterou vedl francouzsko-tuniský architekt Antoine Stinco, který se specializuje na muzejní architekturu.
V menších sálech v horních patrech probíhají současně další dvě menší výstavy, z nichž mě zaujaly hlavně fotografie ze současného Bejrútu.
Musée du Jeu de Paume
8. obvod, 1 place de la Concorde
Otevření denně kromě pondělí od 11 do 19 hod, v úterý do 21 hod
Vstupné 10 eur, snížené 7,50 eur
Jak se tam dostat: metro Concorde (linka 1, 8 a 12)
Stavbu Knihovny Václava Havla ve čtvrti La Chapelle jsme tady průběžně sledovali. Před dvěma lety v létě vypadal TAKTO, dnes se podíváme na hotovou stavbu. Knihovna vznikla v rámci přestavby bývalého železničního překladiště, ze kterého zde byl vytvořený studentský areál. Knihovna byla spolu s vedlejším hostelem vestavěná do kovové konstrukce původního objektu a celé to vypadá dobře a hodně zajímavě.
Celý objekt je energeticky samostatný; energie pochází ze solárních panelů a všechny technologie jsou tady ekologické a úsporné.
Knihovna sama o sobě, kromě svého názvu, nijak výrazně zajímavá není, uvnitř najdeme běžnou halu a dál se bez průkazky nedostaneme. Můžeme si ale prohlédnout interiér vedlejšího hostelu, odkud je krásný výhled do zahrady, která tady pod částí konstrukce mezi knihovnou a hostelem vznikla. V části budovy najdeme také pár obchodů a kavárnu s venkovní terasou.
Hned za plotem zahrady jezdí vlaky, vede tudy totiž mohutné kolejiště, vedoucí na obě velká nádraží – Gare du Nord a Gare de l’Est.
18, obvod, La Chapelle, 18 rue Pajol
Jak se tam dostat: metro La Chapelle (linka 2) nebo Marx Dormoy (linka 12)
To bych samozřejmě zažila ráda, vrátit se v čase na konec 19. století, kdy dámy nosily dlouhé šaty s krinolínou a pánové černý oblek s pentlí pod krkem. V Paříži by se právě konala světová výstava, na které celý pavilon Bosny a Hercegoviny vyzdobil Alfons Mucha. Zná ho celá Paříž, je slavný, krásný a mladý, všechny Pařížanky o něm sní. A já bych s ním šla na oběd do malé útulné brasserie, která neleží ani tak moc daleko od jeho ateliéru, jen kousek po boulevardu du Port Royal.
Konec snů o krásné době s krásným Muchou. V brasserii nedaleko jeho bývalého ateliéru jsem byla na obědě s někým jiným.
Oběd byl výborný a brasserii můžu jen doporučit, kdybyste byli v okolí. Hlavně si zde ale nezapomeňte odskočit na toaletu. Právě tam totiž čeká téma dnešního příspěvku.
No a pak otevřete dveře do kabinky a tam čeká další, přímo … ehm… nad mísou.
Divíte se, že jsem se do stejné restaurace vrátila znovu? A díky dobré kuchyni a příjemné obsluze se budu vracet i nadále.
Le canon des Gobelins
13. obvod, 25 avenue des Gobelins
Jak jsem slíbila minule, dnes se podíváme podrobněji na obchod, který vytvořil Alfons Mucha v roce 1901 pro klenotníka Fouqueta. Jejich spolupráce začala už v roce 1899, kdy Mucha pro Fouqueta připravil návrhy šperků, které sklidily velký úspěch na Světové výstavě v roce 1900. Dostal proto od klenotníka zakázku na kompletní návrh jeho nového obchodu v samém centru Paříže v rue Royale číslo 6. Mucha vytvořil nezvyklé prodejní prostory, propracované do posledního detailu, plné rostlinných a živočišných dekorací, bohatých ornamentů, barevných vitráží, broušených zrcadel a pestrých mozaik.
Obchod však se svými stylem Art Nouveau brzy vyšel z módy a už v roce 1923 byl demontován. Georges Fouquet věnoval některé jeho části muzeu Carnavalet v roce 1938, zbytek potom darovali jeho dědicové v roce 1953. Obchod byl sestaven ve výstavních prostorách muzea a je zde dodnes k vidění.
Jediný problém obchodu je, že je instalován v úzké chodbě, kde chybí odstup, který by byl potřebný k tomu, aby bylo možné jeho průčelí obdivovat (a taky nějak slušně vyfotit).
Právě tady si člověk uvědomí nekonečnost Muchovy fantazie, bohatost invence a taky řemeslnou zručnost a dokonalost kresby, s nimiž navrhl i ty nejmenší detaily zařízení.
Pařížský život Alfonse Muchy se dnes dá vystopovat už jen podle informací v knihách Kankán bez svatozáře, Anfons Mucha nebo Podivné lásky, které napsal jeho syn Jiří Mucha. Těžko se dá objektivně posoudit, nakolik se Muchovu synovi podařilo rozkrýt stopy svého otce, a co jsou jen dohady nebo umělecká licence. Na druhou stranu nikdo jiný už nepřinese žádné lepší svědectví, než právě Jiří Mucha, který zapisoval – jak sám přiznává – leckdy nepřesné otcovo vyprávění, a který žil před válkou v jeho posledním pařížském ateliéru. Z jeho knih jsem proto vycházela, když jsem se v Paříži snažila aspoň částečně sledovat jeho stopy.
Když přišel Alfons Mucha v roce 1887 do Paříže, ubytoval se nejdříve v impasse Mazagran v dnešním 10. obvodu, v blízkosti Ateliéru Julian, kde začal studovat. Dům, ve kterém bydlel, už dnes nenajdeme, celá ulička byla později zbouraná a na jejím místě dnes stojí ohromná budova pošty. Ani další dům, kam se Mucha přestěhoval, už neexistuje – číslo 52 v avenue du Maine v blízkosti nádraží Montparnasse padlo za oběť rozsáhlé asanaci v 60. letech minulého století.
Podaří se nám najít až třetí místo, kam se Mucha přestěhoval poté, co přišel o podporu svého mecenáše hraběte Kuehna – do chudého pokojíku na rohu rue d´Assas a rue Joseph Bara poblíž Lucemburské zahrady. Tady se údajně také odehrál známý příběh, kdy Mucha na pokraji vyčerpání zimou a hladem dostal na poslední chvíli zakázku na vytvoření plakátu pro herečku Sarah Bernhardt, a to jen proto, že to bylo o Vánocích a nikdo jiný v Paříži nezůstal. Plakát měl úspěch a odstartoval tak Muchovu strmou cestu k pařížské slávě.
Mucha se odtud brzy přestěhoval do ateliéru v blízké rue de la Grande Chaumière, která byla jedním z center uměleckého života na Montparnassu. Jeho ateliér ležel nad malou restaurací madame Charlotte, která malířům často dávala najíst na dluh. Mucha jí za to vymaloval výkladce restaurace, ty ovšem později zmizely a byly nahrazeny dnešními dřevěnými. Mucha zde našel mnoho přátel, přímo naproti v čísle 10 ležela totiž malířská akademie Colarossi, kam Mucha chodil, s jejímiž žáky a profesory se přátelil a kde později i sám učil (a kterou později navštěvovali, mimo jiné, i František Bílek a Josef Čapek). Později se přestěhoval do protějšího čísla 8, kde s ním v ateliéru jednu dobu bydlel jeho přítel Paul Gauguin. Dolní fotografie by měla být právě z tohoto období – Gauguin bosý a bez kalhot sedí u Muchova harmonia (které s ním z Paříže cestovalo zpět do Čech a ještě dnes by mělo být údajně v růžovém domku na Hradčanech, kde bydlel Jiří Mucha). Ve stejném domě číslo 8 v rue de la Grande Chaumière o mnoho let později žil a zemřel Amedeo Modigliani, ale to už je jiná historie.
Během tří let, kdy zde Mucha bydlel, se vypracoval z chudého studenta na uznávaného ilustrátora a malíře plakátů pro herečku Sarah Bernhardt. Bohužel se na rozdíl od svých kolegů neproslavil natolik, aby byl také uvedený na pamětní desce na domě.
Z Montparnassu se náhle proslavený a zbohatlý Mucha přestěhoval do většího ateliéru v rue du Val de Grâce, v němž později před 2. světovou válkou při svém pařížském pobytu bydlel i jeho syn Jiří Mucha (viz jeho kniha Podivné lásky). Ateliér stál na dvoře honosného činžáku v rue Val-de-Grace, byl však zbouraný po roce 1945 poté, co pařížská radnice zavedla novou vyhlášku o výši procenta zeleně ve městě a kdy musely vestavby ve vnitroblocích ustoupit. Na domě tak alespoň najdeme pamětní desku, jejímž autorem je sochař Václav Hanzík. Deskabyla umístěná na dům v roce 1999 z iniciativy radnice v Ivančicích, kde se Mucha narodil.
Mucha ve svém ateliéru cca kolem roku 1900
Pokud bychom chtěli v dnešní Paříži pátrat po Muchově díle, nebude to zrovna lehký úkol. Jako jedna z vůdčích osobností stylu Art Nouveau se tady proslavil hlavně známými plakáty a návrhy nejrůznějších dalších, bohužel pomíjivých předmětů – od jevištních dekorací, přes šperky až po nádobí. Některé plakáty jsou součástí sbírek Musée de la Publicité (Muzea reklamy), které patří pod Musée des Arts Décoratifs (Muzeum dekorativních umění), to však žádné stálé výstavy plakátů nemá z důvodu jejich křehkosti a možného zničení; můžeme je částečně vidět na stránkách muzea TADY. Nějaké další odkazy na Muchu jsem našla i ve Francouzské národní knihovně a v některých dalších knihovnách.
Předloni jsem také náhodou objevila v Petit Palais v jedné zastrčené vitríně v nejzazším sále suterénu šperky, které Mucha navrhl pro zlatníka Fouqueta.
Pro stejného zlatníka také navrhl celý obchod ve stylu Art Nouveau. Nádhera obchodu byla však současně i jeho slabou stránkou, brzy se okoukal a navíc Art Nouveau rychle vyšlo z módy, zařízení bylo proto už po několika letech odstraněno a Fouquetovi dědici ho věnovali Musée Carnavalet. Tam můžeme obchod vidět sestavený v plné kráse a protože stojí opravdu za to, příště se na něj podíváme v samostatném příspěvku.
V loňském roce v létě a znovu v zimě jsem také viděla několik Muchových litografií – zmenšenin plakátů – z roku 1896 ve výloze malého antikvariátu na Île Saint-Louis.
Jiří Mucha ve své knize uvádí i to, že díla jeho otce byla často kopírována a zneužívána jinými umělci, kteří se snažili napodobit „le style Mucha“. Může se nám proto stát, že na různých místech narazíme na staré malby mozaiky, které Muchu nápadně připomínají, jako je to třeba v případě tohoto domu číslo 8 na boulevardu Saint-Martin.
Stejně tak bude Muchou ovlivněný návrh průčelí jednoho z obchodů v rue Cavalotti, s dívčími hlavami s typickými Muchovými „špagetovými“ vlasy.
Muchu kopíroval zcela jistě také dekoratér interiéru restaurace Julien z roku 1903, který na čtyřech velkých panó zobrazuje postavy, které jako by vyskočily z Muchových plakátů, jen nejsou tak mistrovské. Fotografii nemám, ale můžete se podívat TADY.
Podobné a stejně nedokonalé kopie Muchy můžeme vidět i v koncertním sále Bataclan, kde je ve výklenku na zdi motiv z Muchova plakátu na Dámu s kaméliemi (a kde byla tma jako v pytli, takže to skoro nešlo fotit).
No a v neposlední řadě zaujme Mucha také jako street art z jedné zdi ve 13. obvodu.
František Kupka přitahuje čím dál více milovníků umění, zvlášť po vydařené výstavě v Praze na přelomu loňského a letošního roku. Většinu svého života prožil v Paříži a tady je také uložena urna s jeho popelem. Najdete ji na hřbitově Père-Lachaise v kolumbáriu, které leží v zadní části hřbitova u krematoria, poblíž východu směrem k place Gambetta.
Kolumbárium je hodně rozlehlé, má několik částí venkovních i podzemních. Za Kupkou musíme až do 2. suterénu, kde ho najdeme pod číslem 22696.
Masarykova busta ve vstupní hale
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.