Vy všichni mí pravidelní čtenáři už víte, že mám úchylku na malé, úzké, zelení zarostlé a ideálně trochu ošuntělé a malebným haraburdím zastavěné uličky. Nelituji námahy a pokud dostanu tip na něco podobného, jsem schopná a ochotná jet přes půl Paříže, jen abych se tam prošla a nasála atmosféru (pro podobně postižené doporučuji návštěvy podobných míst dopoledne v pracovní dny, místní obyvatelé tam většinou žijí doslova na ulici a i když je většina těch uliček veřejně přístupná, nevidí moc rádi, když se jim tam producírují cizí lidé s foťákem).
Tipy většinou nacházím na blozích pařížských blogerů, v průvodcích nebo v knížkách. Uličku, kterou vám ukážu dnes, jsem si ale našla úplně sama náhodou a jsem na to pořádně pyšná, protože stojí za to. Leží v místech, kde byste něco podobného nečekali – v blízkosti Porte de Clignancourt, rušného místa na severu města, kde se staré oprýskané činžáky mísí s ošklivými domy ze 60. a 70. let a kde se proud aut a autobusů vlévá pod opravdu odpudivý podjezd pod okružním bulvárem. Tak tady, prosím, doslova jen pár metrů od této pekelné křižovatky, jsem našla toto snové místo.
Villa des Tulipes – Tulipánová ulička – je dlouhá skoro dvě stě metrů a široká jen tři metry. Obyvatelé využili každé volné místečko k jejímu zkrášlení.
Když Tulipánová, tak tedy tulipánová
Na podobném místě kvetou i popelnice
Kocour se lísal přesně do okamžiku, než jsem na něj namířila foťák. Pak prý se mnou už komunikovat nebude.
Líbila se vám villa des Tulipes? To ale ještě není všechno. Příště přijde pokračování, takové, že jsem jen nevěřícně kroutila hlavou, když jsem to uviděla poprvé.
Čtvrť Clignancourt, Villa des Tulipes
Jak se tam dostat: metro Porte de Clignancourt (linka 4)
Na severním konci 18. obvodu, v místech, kde dříve ležela obec Clignancourt, připojená k Paříži až v roce 1860, najdeme náměstí, na kterém proti sobě stojí radnice 18. obvodu a kostel Notre-Dame de Clignancourt. Kostel byl postavený až v 60. letech 19. století (základní kámen k němu položil osobně baron Haussmann 2. května 1859) pro obyvatele vesnice, kteří do té doby museli na mši šplhat do kopce do kostela sv. Petra na Montmartru.
Kostel nepřitahuje nijak zvlášť pozornost ani exteriérem ani interiérem, jde o poměrně banální stavbu své doby, překvapení nás ovšem čeká, když obejdeme oltář a vystoupáme pár schodů do zadní kaple Panny Marie. Je vyzdobená ve stylu Sainte-Chapelle, se zlatými hvězdami na modrozeleném podkladě, s červenými polychromovanými sloupy a zlatými oblouky. Na oltáři stojí bělostná mramorová socha Panny Marie s Ježíškem.
Tip: přímo před kostelem je kromě stanice metra i konečná zastávka Montmartrobusu, malého autobusu, který projíždí kolem všech důležitým míst na Montmartru. Je to jedna z možností, jak se dostat nahoru na kopec, kromě obligátní cesty vzhůru jižním svahem.
Historií baziliky Sacré Coeur vás nebudu unavovat. Všichni ji znáte a navíc se o ní píše podrobně v úplně každém průvodci Paříží. Spíš se tam podíváme jen tak – postát na schodech a už posté se dívat dolů na město, které trochu mizí v oparu. Snažíme se hádat, k čemu patří která věž, divíme se, že některé památky vystupují úplně jinde, než by je člověk čekal a už potisící žasneme, jak je město krásné. I s těmi šlehačkovými kopulemi, pod kterými právě stojíme.
Před bazilikou se pořád něco děje. Zpěváci, muzikanti a kaskadéři jsou obklopeni davy turistů a prodavači malých Eiffelovek, předražených lahví vody, falešných Vuittonek i pohlednic na vás dorážejí ze všech stran. Jak mít Sacré Coeur jen pro sebe? Zkuste přijít na první mši v sedm ráno… to turisté ještě spí. Bazilika i s celým Montmartrem bude patřit jen vám.
Rue Cavalotti, do které se dnes podíváme, vede v jihozápadním cípu 18. obvodu podél jižní části hřbitova na Montmartru a na první pohled na ní není nic zvláštního.
Obyčejná ulice, lemovaná typickými pařížskými domy ze začátku 20. století s balkonky s kovovým tepaným zábradlím a s obchody v přízemí
A právě na ty obchody se zaměříme. Je jich tady víc než v jiné běžné ulici a téměř všechny jsou v původním stavu, s původními dřevěnými barevnými výklady a kovovými stahovacími roletami.
Na roletách jsou vymalovány kopie starých dobových plakátů, upozorňujích na tehdejší kabarety, divadla a šantány. Samozřejmě je vidíme jen tehdy, když jsou stažené dolů, proto je nejlepší si návštěvu uličky naplánovat na dobu, kdy jsou obchody zavřené. Já jsem to stihla o chlup, přišla jsem ráno, když už je začali vytahovat nahoru.
Tato výzdoba byla vytvořená teprve nedávno, na začátku loňského podzimu, a nahradila tu předchozí, podle mého mnohem hezčí. Ta tady byla už od roku 1994, kdy se skupina umělců, žijících v ulici, rozhodla na rolety namalovat známé obrazy slavných malířů – od Vermeera přes Toulouse-Lautreca až po Braqua. V posledních letech ale byly tyto barevné rolety tak posprejované (tupost idiotů je zkrátka nekonečná), že z původních obrazů nezbylo skoro nic, navíc by uvedení do původního stavu bylo příliš nákladné, proto se radnice rozhodla pro vytvoření nových rolet. Ty staré půvabné si můžete prohlédnout TADY, kde vidíte vždy původní roletu a tu posprejovanou.
V uličce najdeme i zajímavě vypadající restaurace, kavárny a obchody
Že by inspirace Muchou?
Ani interiéry nezůstávají nic dlužné exteriéru. Vstupní chodba jednoho z domů.
Čtvrť Grandes-Carrières, Rue Cavalotti
Jak se tam dostat: Metro Place de Clichy nebo Blanche
Minule jsme se dostali skoro až na Place de Clichy, kde jsme viděli pomník Charlese Fouriera s názvem Čtvrté jablko. Dnes toho využijeme a trochu se kolem tohoto hlučného náměstí rozhlédneme. Kromě širokých a rušných ulic, které se tady setkávají, najdeme v okolí i úzké uličky s jedinečnou atmosférou. Jedna z nich je i Passage de Clichy, ulička, vedoucí téměř od místa, kde stojí Čtvrté jablko, mezi domy a přes dvorky a průjezdy až na Avenue de Clichy.
Co jim z těch LP asi tak vyroste? Gramodeskovník?
Na rozdíl od Passage Clichy, která prochází kolem vysokých domů v těsné blízkosti náměstí, druhá ulička, do které vás pozvu, je spíše vesnická, přestože leží doslova jen o pár metrů dál. Jmenuje se Impasse des Deux Nèthes a člověk si v ní připadá jako někde na jihu.
Stará úzká ulička s historickou dlažbou přišla o svoji pravou část po vybourání celého jednoho bloku domů, místo kterého byl zřízen malý parčík. Zůstaly tady jen domy na levé straně.
Provence? Paříž!
Čtvrť Grandes-Carrières, Passage Clichy, Impasse des Deux Nèthes
Před rokem byl na Boulevardu Clichy pod Montmartrem instalován nový pomník. Možná jste ho viděli, obrovské ocelové jablko na barevném podstavci se nedá jen tak přehlédnout.
Pomník je věnován filosofu Charlesi Fourierovi (1772 – 1837), jednomu z představitelů utopického socialismu, který se kdysi podivoval nad tím, že jablko je v Paříži stokrát dražší než v místě, kde bylo vypěstováno, a napadal obchodníky za nekalou činnost a francouzský ekonomický systém za špatné fungování.
Pomník vytvořil sochař Franck Scurti a postavil ho na podstavec, kde stávala až do druhé světové války původní Fourierova socha, kterou nechali nacisté v roce 1942 roztavit pro potřeby Říše, jako ostatně mnoho dalších pomníků a soch z neželezných kovů, které sloužily k výrobě děl.
Původní bronzovou sochu vytvořil v roce 1899 Emil Derré
A proč čtvrté jablko? Tím prvním bylo podle Fouriera Paridovo jablko, druhým bylo biblické jablko pokušení a třetím to Newtonovo. Na čtvrté místo za ně zařadil Fourier to svoje „předražené“.
Jak je vidět, jablko je tak trochu spíše zeměkoulí
Čtvrť Grandes-Carrières, Boulevard Clichy
Jak se tam dostat: Metro Place de Clichy nebo Blanche
Už jsme dlouho nebyli na Montmartru, nezdá se vám? Dnes naše procházka povede malým průchodem, který míří z Rue des Abbesses vzhůru na kopec, odkud je to už jen skok na Place du Tertre.
V Rue des Abbesses nás vítá vysoký portál, vedoucí mezi domy. Tudy dnes povede naše cesta.
Parčík po pravé straně tvoří zadní stranu parku na Place des Abbesses, ve kterém už jsme TADY viděli zeď s nápisem „Miluji tě“ ve všech možných jazycích
Jako všude na Monmartru, i tady na nás čekají schody
To puntíkované kolo už jsem viděla na tolika různých fotografiích tolika různých lidí, že je jasné, že ho tady neodstavil náhodný cyklista, ale že tady bylo umístěno jako dekorace. Konec konců, na těch prázdných duších by asi nikdo daleko nedojel.
Schody ústí v rue Des Trois frères, přímo naproti obchodu, kde se točila část filmu Amélie z Montmartru. Obchod jsme tady na blogu ostatně už také viděli. Odtud stačí pokračovat stále vzhůru a za chvíli jsme na vrcholku kopce.
Mám moc ráda Montmartre, ale nesnáším turistické orgie kolem Place du Tertre a baziliky Sacré-Coeur. No ano, při první návštěvě je nutné se tam podívat, ať člověk ví o co jde, ale pak už se vše jen opakuje. Maximálně se tam vypravím brzy ráno (bazilika Sacré-Coeur je otevřena od 7), už se mi taky stalo, že jsem v ulicích byla jen já a popeláři, ale většinou se na Montmartru snažím chodit postranními ulicemi – vyhnu se davům a ještě poznám místa, která nejsou v průvodcích. Jednou z uliček, kde potkáte jen místní, že i Rue des trois frères, do které se dostanete z Place des Abbesses buď přes Rue Yvonne-Le-Tac nebo Rue de la Vieuville. Dostanete se zhruba do těchto míst, naproti domu, který na podzim loňského roku vyhořel:
K výstupu na kopec můžeme použít i schodiště, které je vidět na fotografii a které vede do Rue Berthe, já si ale ráda vychutnám celou tuto malebnou ulici.
Plyn na všech poschodích – tuto tabulku můžeme vidět na domech ještě poměrně často. Je vzpomínkou na konec 19. století, kdy začal být rozváděn plyn do domů a ne všechny byty jím byly vybavené…
Najdete tu divadlo…
… malebně zelení popnuté domy…
… a nakonec narazíme na obchod, který už známe z filmu Amelie z Montmartru. Kdybychom šli ještě kousek rovně, přijdeme na moje oblíbené náměstí Place Emil Goudeau, můžeme se tam ovšem dostat vpravo i touto krátkou uličkou Rue Androuet.
A jsme skoro nahoře a nepotkali jsme zatím jediného Japonce, Itala nebo Rusa!
Už jsem tady někde psala, že nerada chodím po vyšlapaných cestách a tak často (nejen v Paříži) sejdu z trasy, kterou jdou všichni, abych prozkoumala okolí. Prochodila jsem tak křížem krážem hlavně Montmartre (už jste si asi všimli, že nejvíc příspěvků tady je právě z Montmartru, ale v poslední době tam při svých cestách do Paříže většinou bydlím). Spíš než uličky, mířící k Sacré Coeur od Boulevardu Rochechouart, mám raději západní (směrem k Rue Lamarck) a východní (směrem k Rue Caulaincourt) část Montmartru. Tam jsem narazila i na slepou uličku (impasse) Marie Blanche. Odbočíte do ní z Rue Lepic kousek nad kavárnou Café des deux moulins, známou z filmu o Amélii (psala jsem o ní TADY). Ještě předtím můžete třeba nakouknout do roztomilé Passage Lepic přímo naproti, ale bohužel jen přes mříž, která do ní zahrazuje vstup.
Passage Lepic
Hned za Améliinou kavárnou zahnete doleva do Rue Constance, kde je spousta malebných zákoutí, jako například toto. Permis de rêver, Povolení k snění – taky by se mi pod tím slunečníkem a mezi kytkami dobře snilo…
O kousek dál, na rohu Rue Constance a Rue Cauchois narazíte na tento krásný dům…
… a na tento zeleně porostlý…
… naproti němu na rohu leží malebný krámek se starožitmostmi…
… ale to už se před námi otevřela slepá ulička Impasse Marie Blanche. Za domem, který ji vzadu kolmo uzavírá, už leží montmartreský hřbitov.
Co dům, to originál
Na konci uličky stojí s číslem 7 zajímavý novogotický dům s věží. Byl postaven na konci 19. století na místě zadní části domu ze začátku 19. století, jehož čelo bylo obráceno do rovnoběžné ulice rue Joseph de Maistre (tam dnes na jeho místě stojí nějaká kachličkovaná hrůza). Jeho majitel Escalopier nechal v zadní části postavit velké skleníky, ve kterých pěstoval exotické rostliny, jako například banánovníky. Skleníky zrušil poté, co byl v roce 1840 jmenován ředitelem knihovny v Arsenalu, a přeměnil je na svoji osobní knihovnu. Na jejích základech později vyrostl právě tento i na poměry Montmartru zvláštní dům.
Dům, kterému se také říká Castel Eymonaud, postavil v letech 1892 – 1897 architekt Joseph-Charles de Montarnal pro Ernesta Eymonauda, výrobce kopií starožitného nábytku, uměleckého truhláře a sochaře, tvořícího ze dřeva. Ten pojal svůj dům jako prezentaci svých prací a vyzdobil ho mnoha dřevěnými vyřezávanými prvky. V letech 1900 a 1910 byl dům rozšířen o další křídlo, do kterého Eymonaud umístil svoji výrobu.
Dům je zapsán na seznamu památek, zvlášť hezké je prý vnitřní schodiště.Je otevřen pro veřejnost v červenci, srpnu a první dva týdny v září, od pondělí do pátku od 10 do 16 hod, ve svátky je zavřeno. Vstup zdarma.
Z malého náměstí Place Dalida na vrcholku Montmartru vede úzká malebná ulička Allée des Brouillards, která lemuje po leví straně velký dům v zahradě za vysokým mřížovým plotem. Ten dům se jmenuje Château des Brouillards, Mlžný zámek, a v roce 1772 si ho nechal postavit advokát Legrand-Ducampjean na místě dřívějšího skutečného zámečku s mlýnem, který zde stával. Montmartre byl tehdy ještě téměř neobydleným venkovem a v blízkosti domu vyvěral pramen, ke kterému večer vesničané vodili pít dobytek. Právě podle vodní páry, která se nad napajedlem vznášela, dostal zámek název Mlžný. Později dům zchátral a na začátku 20. století mu hrozila demolice, nakonec však byl zachráněn a zrekonstruován. Na první pohled není nijak zajímavý (navíc v současné době prochází další rekonstrukcí a je částečně pod lešením), zajímavá je ovšem historie jeho okolí a jeho obyvatel.
Ulička Allée des Brouillards, která dřív bývala hlavní cestou areálu zámku
Pohled na Château des Brouillards z Place Dalida. Na internetu jsem našla inzerát z roku 2008, kdy byl na prodej za 4,5 miliónu euro.
V letech 1854 – 1856 žil v domě tehdy už psychicky nemocný spisovatel Gérard de Nerval, který oceňoval blízkost tehdejšího napajedla pro zvířata na rohu rue de l´Abreuvoir a tedy i možnost pozorovat různá zvířata při pití.
V 19. století patřily k zámku i okolní domky, postavené kolem roku 1850, které dnes tvoří pravou stranu dnešní uličky. V roce 1894 se v jednom z nich narodil režisér a scénárista Jean Renoir – syn slavného malíře Augusta Renoira.
Château des Brouillard na samém začátku 20. století, když tu bydleli Renoirovi. Blok s jejich domem by měl být ten vzadu.
V zimě 1905
Pravá strana uličky dnes. Renoirovi bydleli v domě číslo 6. Později se několikrát stěhovali jinam, ale vždy zůstávali na Montmartru.
Jean Renoir
Jean Renoir jako dítě na obraze svého otce Augusta Renoira
Popis Château des Brouillards najdeme v knize „Renoir“ kterou napsal malířův syn Jean Renoir. Kniha je opravdovou lahůdkou pro milovníky impresionismu a Montmartru.
„Z náměstí Abbesses to není daleko. Zahne se doprava, jde se po schodech v ulici Ravignan, sejde se ulicí Norvins a znenadání stojíte před Moulin de la Galette. Odbočíte doprava a na konci ulice Girardon se ocitnete na místě zvaném Zámek des Brouillards. Tato část kopce se zvolna svažuje a končí prudkým srázem. Když jsem byl malý, tak tam nikde žádné schody nebyly… Zámek des Brouillards stál na konci ulice des Girardon na nepevné jílovité půdě…. Živý plot obklopoval celý objekt, kde bylo několik budov a zahrada. Když jste prošli vraty, octli jste se v aleji, která však byla pro vozy příliš úzká. Vlevo stála postranní budova, patřící k zámku, k „letohrádku“, jak se budově říkalo v 18. století, po němž však nezbylo ani stopy. Kolem domu rostly krásné stromy z bývalého parku. Letohrádek byl zbořen za revoluce. Základy zarostly a kamenů bylo asi použito ke stavbě okolních baráků. Rovněž vlevo, poblíž vchodu, bydlela správcová a tam také byla studna, kam jsme chodili pro vodu. Vpravo od hlavní aleje čněl do výšky dlouhý obdélník o třech poschodích, kde bylo několik bytů. Jeho obyvatelé za hustým živým plotem, který ten celek obklopoval, byli sice odděleni přehradami svých zahrádek, ale tvořili svět sám pro sebe, kde se pod venkovským zevnějškem skrývaly všemožné fantazie. Ten letohrádek, z něhož nezbyl ani kus zdi, podněcoval jejich obraznost….
Náš dům, poslední z dlouhého obdélníku, měl na půdě okno, které vedlo na západ. Tím oknem bylo vidět vrch Valérien i kopce kolem Meudonu, Argenteuille i San Cloud a pláň v Genneviliers… Byli jsme opravdu až u nebe. Směrem na jih, za domky majitelů, Brébantových a správcové, se rozprostírala růžová zahrada pana Geoffroye, tajemného muže, kterého bylo skrz husté listí slyšet kopat a stříhat. Byla tam také louka a krávy… O kousek dál čněla k nebi křídla Moulin de la Galette.
Pro Pařížany byl tento ráj, kde rostly šeříky a růže, na konci světa. Kočí odmítali jet nahoru a zastavovali s drožkou buď na náměstí Fontaine-du-But nebo dokonce v ulici des Abbesses, na druhé straně Butte, tam, kde končila první část ulice Lepic, kde se to dodnes hemží potulnými obchodníky, kteří se na vás s křikem vrhají a svými vozíky ucpávají ulici. V tomto případě se muselo přejít ulici Tholozé, která vede rovnou nahoru a končí schody v ulici Lepic, přímo proti vchodu do Moulin de la Galette. Tento obtížný přístup byl víc než vyrovnán nízkým nájemným, dobrým vzduchem, kravami, šeříkem a růžemi….
Vstupme nyní do našeho Zámku des Brouillards a podívejme se, jak vypadal, když jsem se tam 15. září 1894 narodil. Byl to pavilón 6 bloku 13 v ulici Girardon. Měl dvě poschodí a půdu, přestavěnou na ateliér. Na zahradě rostly růžové keře a jeden ovocný strom. Byla přibližně patnáct metrů široká a pětadvacet metrů dlouhá. Hlavní pěšina vedla k zápraží, které mělo z jedné strany čtyři nebo pět schodů. Zábradlí bylo železné a černě natřené. V síni, kde byly vzadu schody, vedly vlevo dveře do salónu, vpravo do jídelny; tam byla rovněž kuchyně a komora. Schodiště bylo kulaté jako věž, takže kuchyně, která s ním sousedila, měla podivný tvar. Směrem ke sklepu se schody zužovaly, ale nahoru do poschodí byly docela pohodlné. Otec dal vymalovat jako všude, kde bydlel, obytné místnosti na bílo a dveře natřít trianonskou šedí. Úzkostlivě dbal na na správné namíchání této šedi; vyžadoval, aby lněný olej byl nejlepší jakosti, aby se běloba míchala s kostní černí a ne s révovou. … Ty největší místnosti měly asi čtyřikrát pět metrů. V jídelně Renoir pomaloval průsvitnou barvou část kachlíků mytologickými náměty. Obě poschodí byla stejně rozdělena jako přízemí. Maminka spala v prvním poschodí nad jídelnou, bratr Pierre, který se vracel domů v sobotu, měl pokoj nad salónem, Gabriela nad kuchyní. Byl to obyčejný pokojík, odkud vedla odpadová roura. K mytí obličeje tak byla umývadla na mramorových stolcích… Jak víte, pro vodu se chodilo k pumpě u vchodu do hlavní aleje. Renoir měl pokoj ve druhém poschodí, kde byl také hostinský pokoj, a úplně vzadu nad Gabrieliným pokojíkem, byla místnost pro služebnou.“
Co jim z těch LP asi tak vyroste? Gramodeskovník?
Schody ústí v rue Des Trois frères, přímo naproti obchodu, kde se točila část filmu Amélie z Montmartru. Obchod jsme tady na blogu ostatně už také viděli. Odtud stačí pokračovat stále vzhůru a za chvíli jsme na vrcholku kopce.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.