Až na samé hranici Paříže, na periferii, kde by to člověk nečekal, leží tato roztomilá ulička s nízkými domky, obklopenými malými zahrádkami. Jak se vám líbí?
Jak se tam dostat: metro Porte St. Ouen (linka 13)
Při přestavbě ve 20. a 30. letech 20. století byla ulice rozšířena, při její spodní straně byly postaveny domy a opěrná zeď horní strany byla zbouraná. Dnešní podoba je mnohem méně romantická než dřív – no ale upřímně, klidně bych tady bydlela, ty domy se mi dost líbí.
Pokud se vydáme ulicí dolů od rue Mont Cenis, kde naše procházka skončila minule, budeme vidět po levé straně za vysokým plotem hustě osázenou zahradu. Je to takzvaná Divoká zahrada, le Jardin sauvage, 1480 m2 původní přírody, kde roste mnoho vzácných květin a přežívají drobná divoká zvířata. Zahrada je sice přístupná zdarma, ale jen v letním období od dubna do října, ve vymezené dny většinou dvakrát do měsíce a pouze s průvodcem. Letošní program ještě není nikde k nalezení, ale ten loňský, pro ilustraci, byl následující:
Hned pod zdí zahrady vede úzké schodiště nahoru k Muzeu Montmartru a za ním začíná montmartreská vinice. Ta byla vytvořená na místě zbořené zdi v roce 1932 z popudu Společnosti starého Montmartru, která se tak snažila zachránit aspoň část území před developery, kteří zde začali zastavovat každý metr čtverční naddimenzovanými činžáky. Vinice na svazích Montmartru bývaly ostatně už po mnoho století předtím, mizet začaly až v 19. století při zastavování kopce.
Přímo naproti Montmartru stojí slavný kabaret Lapin Agile, který má tak bohatou historii, že to vydá na samostatný článek někdy příště.
Rue Saint Vincent s kabaretem na začátku 20. století
V dolní části ulice jsou po levé straně novější domky, postavené na nízké opěrné zdi svahu…
Montmartre, rue Saint Vincent
Pohled na vodojem od muzea Montmartru z rue Cortot
Mimochodem, na Montmartru najdeme kromě vodárenské věže i celou vodárenskou nádrž, tak umně maskovanou, že o ní hordy turistů, procházejících kolem, vůbec netuší. Leží hned vedle Sacré Coeur a kostela Saint-Pierre, byla dokončená v roce 1889, má kapacitu 11 000 m3 a je maskovaná starou zdí, tvořící celou jednu stranu rue Azais.
Ale zpátky k vodojemu, o kterém je dnes řeč. Stojí na vrcholku kopce v rue du Mont Cenis, jedné z nejprudších ulic Montmartru, sbíhající dolů severním svahem až k radnici 18. obvodu. Dnes je její horní část členěná několika schodišti a stojí na ní nudné činžáky z 20. a 30. let 20. století, ale před jejich postavením a úpravou ulice tady spadala prudká a křivolaká ulička mezi nakřivo postavenými ubohými domky. Dva z nich jsou dodnes tak proslulé, že i když byly zbourány v roce 1925, jsou připomínány dodnes a my se na ně teď podíváme aspoň virtuálně.
Zhruba stejný pohled jako nahoře na fotce, dům Mimi Pinson je první vpravo
Kdo byla Mimi Pinson? Vytvořil ji v roce 1845 jako literární postavu spisovatel Alfred de Musset ve své povídce Ďábel v Paříži a je předobrazem mladých dívek, kterým se říkalo grisettky, chudých, ale veselých švadlenek, kterých byly tehdy plné pařížské ulice. Mussetova postava Mimi ožila později v písních a verších a stala se tak slavnou, že jí byla na konci 19. století lidovými pověstmi přisouzena malá mansarda v domku v rue du Mont Cenis, ve kterém údajně žila. Domku její jméno už zůstalo, i když v něm žili zcela jiní lidé – například i holandský malíř Kees Van Dongen.
Ten druhý dům bychom našli, pokud bychom sem přišli před sto lety, v místech dnešního vysokého domu vpravo pod schody, na rohu rue du Mont Cenis a rue Saint-Vincent, a bydlel v něm hudební skladatel Hector Berlioz. Jak je vidět, už na přelomu století na něm byla umístěná Berliozova pamětní deska – tu najdeme dodnes i na dnešním domě.
Pamětní deska na činžáku na rohu rue Mont du Cenis a rue Saint Vincent dnes
Od obyčejného vodojemu jsme se nakonec dostali do minulosti a staré podoby jedné z historických uliček Montmartru. A když už jsme se ocitli na nároží rue Saint-Vincent, příště si ji celou projdeme.
Detail vstupu zdobený keramikou a sochami, které vytvořil Pierre Roche
I přes šedou barvu použitého betonu kostel nepůsobí nijak industriálně. Jeho secesní výzdoba mu společně s velkými okny a ohromným prostorem dodává lehkost. A kdybych tam sebou měla lepší foťák, tak by bylo vidět krásné vitrážové okno v chóru, znázorňující Ukřižování.
Levý boční oltář, zdobený keramikou
V levé boční lodi stojí uprostřed bílá socha sv. Jana Evangelisty, obklopená čtyřmi nástěnnými malbami, jejichž autory jsou malíři Thierry a Plazeau. Kostel je v horní části lemovaný řadou čtyřiceti osmi malovaných trojúhelníkových oken s tématikou litanie Panny Marie, nad nimi jsou potom další velká vitrážová okna.
Ježíše umírajícího na kříži namaloval Eugène Thierry
Pohled do zadní části kostela s varhanami z roku 1852
Od odmítání až k pomníku přímo před kostelem – toho všeho se dočkal architekt Anatole de Baudot. Pomník je zdobený stejně jako fasáda a části interiéru barevnými keramickými kolečky.
Jak se tam dostat: metro Abbesses (linka 12)
Krypta je v podstatě jen malým podzemním prostorem s jednoduchým kamenným oltářem, vyrobeným údajně z kamene, který se našel při vykopávkách a pocházejícím z původní rozbořené krypty. Z ní také pravděpodobně pochází i basreliéf, který je vystavený v zadní části dnešní krypty.
Olej namaloval v 2. polovině 19. století montmartreský malíř Henri Patrice Dillon
Kryptu dnes spravuje jezuitská asociace, která zde pořádá kromě tradičních mší ve výročí sv. Ignáce (31. července) a sv. Denise (9. října) i koncerty a divadelní představení.
Obchod s potřebami pro výtvarníky pořád ještě připomíná slavnou uměleckou tradici Montmartru z dob před tím, než se z něj stal Disneyland
Takové podobné výhledy má každodenně většina obyvatel – pokud ne přímo z okna domova, tak z dopravních prostředků cestou do práce nebo do školy.
Čtvrť La Chapelle (a tedy Kaple) dostala jméno už kolem 5. století, kdy do malé kaple v těchto místech údajně sv. Geneviève dopravila rakev s ostatky sv. Denise. Čtvrti, do které začaly v následujícím století proudit davy poutníků, se začalo říkal Chapelle Sainte-Geneviève. Kolem kaple také vedla cesta ze severu Evropy do Santiago de Compostella, takže o poutníky zde nebyla nouze. V roce 629 byly ovšem ostatky sv. Denise přemístěny do opatství Saint-Denis a náboženská sláva tohoto místa trochu utichla. Kaple sv. Denise zde zůstala stát i v dalších stoletích, střídavě vypalovaná, dostavovaná a přestavovaná a můžeme ji tady najít dodnes.
Dnes nám tady pobyt Johanky připomíná její socha ze začátku 20. století (autorem je Felix Charpentier) a pamětní deska na zdi
Zadní strana kostela vede na malé náměstí place de Torcy, kde najdeme místní tržnici a na přilehlé pěší zóně v rue de l´Olive spoustu obchodů a restaurací (hlavně etnických, během několika minut jsem tady měla pocit, že jsem udělala cestu kolem světa). V těchto místech má čtvrť určitý půvab a na rozdíl od uliček těsně za viaduktem metra u boulevardu de la Chapelle, kde člověk narazí na opravdu hodně podivné typy lidí, jsem se tady ani nebála fotit.
Čtvrť La Chapelle, obě kaple se nacházejí na rue de la Chapelle
Jak se tam dostat: metro Marx Dormoy (linka 12) nebo La Chapelle (linka 2)
Muzeum bylo zřízeno v roce 1960 ve statku ze 16. století, který je dnes nejstarším domem na Montmartru. V 17. století dům patřil herci Rosimondovi, členu Molièrovy divadelní společnosti. V posledních dvou stoletích v něm postupně bydlelo čtrnáct slavných osobností francouzské i světové kultury – žil a tvořil tady August Renoir, Suzanne Valadon se svým synem Mauricem Utrillem, Raoul Dufy, Poulbot a další, u nás možná ne tolik známí umělci.
Dnes si prohlédneme jen vstupní zahradu, dovnitř půjdeme až někdy jindy. Nový správce v současné době budovu rekonstruuje a rozšiřuje sbírky, muzeum ale pro veřejnost stále zůstává otevřené.
Do domu se dříve chodilo i přes zahradu ze spodní rue Saint-Vincent. Přístup je zde pořád, jen branka dole nebývá otevřená. Byly zde vytvořeny nové schody, ale ty staré, po nichž chodilo tolik generací obyvatel, zůstaly zachované.
Muzeum v pohledu přes vinohrad, který se pod domem rozkládá
Musée de Montmartre
Dnes je to přesně 57 let, kdy Maurice Utrillo zemřel v gaskoňských lázních Dax, kde byl se svojí ženou na léčení. Je pohřben na hřbitově Saint-Vincent na Montmartru, jen pár desítek metrů od růžového domu, který proslavil a který ho proslavil.
Montmartre, 2 rue de l´Abreuvoir
Jak se tam dostat: Metro Lamarck Caulaincourt (linka 12)
I tady si sv. Denis nese v rukou svoji sťatou hlavu
Kovovou branou z dvorku před kostelem se vchází na malý hřbitov Calvaire, ležící u severní zdi, založený v roce 1688. Po zničení za revoluce byl znovu otevřený až v roce 1801, sloužil však jen dalších třicet let, než byl definitivně uzavřený.
Hřbitov je veřejně přístupný pouze jeden den v roce, a to 1. listopadu na Den všech svatých, někdy i při Dnech světového dědictví. Teď se můžeme podívat dovnitř aspoň škvírou v bráně.
Jak se tam dostat: metro Abbesses (linka 5)
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.