Dnes se opět vrátíme na Montmartre, do uliček kolem Moulin de la Galette, kde už jsme v předchozích příspěvcích chodili. Dnes si projdeme rue Tholozé, příkrou uličku (možná právě její prudkost odrazuje turisty, takže jich tady moc není, což je jenom dobře), vedoucí z rue des Abbesses právě k Moulin de la Gallette. Jeden z jeho mlýnů, bohužel nepřístupný, vidíme při stoupání ulicí už z dálky.

 

Když se podíváme z horní části ulice od mlýna směrem k centru, za hezkého počasí se nám v průzoru mezi domy objeví jako na dlani část centra. Říkám v hezkém počasí, což rozhodně není tento případ – tady se dá v mlze na obzoru jen tušit kopule Invalidovny.

Výhled, který ulička nabízí, je tady navíc jen tak namalovaný i na zdi.

Ten název čtvrti mě provokoval už od chvíle, kdy jsem ho zaslechla poprvé. Příliš mi připomínal Moskvu, ale nedokázala jsem identifikovat, z čeho etymologicky pochází – dokud jsem nezjistila, že ve francouzštině Moskvou protéká řeka „Moskova“. A stejně tak říkají Francouzi i bitvě, kterou tady svedl Napoleon v roce 1812 (a které my říkáme bitva u Borodina). Pořád ještě to nevysvětluje, proč se tak jmenuje pařížská čtvrť, ale aspoň víme, z čeho to vzniklo.

Čtvrť, schoulená na severu města, bývala typickou dělnickou čtvrtí, plnou chudých domků, špinavých dílen a uměleckých ateliérů, v posledních dvaceti letech tady ale bylo provedeno několik urbanizačních zásahů, které ji úplně změnily. Vyrostly tu ošklivé paneláky, staré úzké uličky byly asanovány a mnoho dílen bylo přestavěno na moderní kanceláře nebo lofty.

My se tady dnes projdeme a zkusíme se podívat, co tady ještě zbylo z půvabu dlážděných uliček staré čtvrti.

 

Naši procházku začneme na rozhraní 17. a 18. obvodu v blízkosti Porte de St. Ouen, kde stojí staré opuštěné nádražíčko na zrušeném malém městském železničním okruhu. V okolí najdeme několik domů, obložených krásnými keramickými kachlíky.

 

Jen o kousek dál nás překvapí jedna z těch malebných uzounkých slepých uliček, kterých tady ještě několik zůstalo – Villa Vauvenargues

 

Ulička ústí přímo na křižovatku, ze které se vchází do další podobné oázy klidu – passage Charles Albert. Tu jsme už ale viděli, proto do ní jen z dálky nakoukneme a půjdeme dál na hlavní ulici rue Belliard.

Železniční koridor se nám mezitím změnil – trať je zde jen pár desítek metrů od bývalého nádraží překrytá a vede po ní široká stinná promenáda, kde jen cihlové výdechy ventilace dosvědčují, že tady kdysi jezdíval vlak

Ulice je lemovaná domy s bývalými dílnami, které po rekonstrukci ztratily většinu kouzla – prošla jsem i další uličky v okolí a vypadají všechny stejně sterilně

Výjimky se ale přece jen najdou, jako třeba impasse de Talus, úzká ulička, kde vládne klid a ticho (pokud ho zrovna neruší tři popeláři, kteří se na úkor mého fotografování snaží být třeskutě vtipní)

Upřímně řečeno, vydala jsem se do této části města také proto, že jsem věděla, že zde kdysi mívali ateliéry někteří dnes známí umělci, kteří se zabývají street artem. Tím nejslavnějším je zřejmě ten, která si právě podle svého bývalého bydliště v této čtvrti říká Mosko a jehož barevné obrazy zvířat na zdech jste určitě v Paříži už viděli. Naivně jsem čekala, že tady ještě něco na zdech najdu, ale nebylo tady nic ani od něj, ani od jeho ostatních kolegů. Proto si na připomenutí jeho tvorby musíme odskočit do vedlejšího 19. obvodu.

Jedinou tvorbu na zdi jsem našla v zaprášeném skrytém parčíku. Syrová věta, až z ní mrazí.

„Co čekáš od nebe: přicházejí z něj jen bomby!“

 

Když se o kousek dál z toulky vedlejšími uličkami vrátíme na hlavní rue de Belliard, zjistíme, že se nám směrem k další křižovatce s rue Poteau zužuje. Na jejím konci sejdeme po několika schodech na křižovatku, kde najdeme zajímavé mrňavé indicko-pakistánské obchůdky a kavárny. Koupila jsem si tam sice ovoce, ale fotit jsem si je netroufla, jen domy za rohem.

 

Za křižovatkou nám staré koleje opět vystupují na povrch a my jdeme kolem trati, za kterou si můžeme prohlížet zadní trakty domů, které stojí na její druhé straně.

Jenže pak najednou zjistíme, že se nám dole na bývalém nástupišti objevují květináče a truhlíky, vzpomeneme si, že jsme to už jednou viděli a že jsme tady – ve společné zahrádkářské kolonii nad kouzelnou uličkou Villa des Tulipes už kdysi dávno byli.

Dostali jsme se tak až k Porte de Clignancourt a protože tady není moc o co stát, pro dnešek procházku ukončíme – a snažíme se zmizet někam, kde to vypadá přece jen trochu líp.

 

Jak se tam dostat: metro Porte St.Ouen (linka 13) nebo Porte de Clignancourt (linka 4)

Přímo před vchodem na hřbitov Saint-Vincent leží pod vysokým stromy podlouhlé náměstí, uprostřed něhož stojí pomník s kašnou. Je to mimořádně klidné místo, které po prohlídce hřbitova svádí k odpočinku (pokud tam ovšem zrovna nenarazíte na skupinku rozjívených francouzských dětí).

Na starších mapách najdete náměstí ještě pod názvem, který tady uvádím na prvním místě, v loňském roce bylo ovšem přejmenováno na place Joël Le Tac podle jednoho z představitelů francouzského odboje a až do roku 1981 starosty 18. obvodu (kterého tehdy ve funkci nahradil Bertrand Delanoë, dnešní starosta celé Paříže).

 

Náměstí vzniklo spojením dvou ulic v době, kdy byla tato část Montmartru kompletně přestavována a kdy bylo asanováno takzvané Maquis, skrumáž nízkých chudých domků, postavených ze dřeva a všech možných dalších materiálů bez ladu a skladu v houští na prudkém severozápadním svahu kopce. Až do roku 1850 na náměstí vyvěral pramen do kašny la Fontaine du But, ze které úzkým potůčkem vytékal po svahu až k vesničce Clignancourt na severní straně Paříže. V době galského pohanství i později v době vlády Římanů byl pramen údajně svěcen jako božstvo vody.

Po Francouzské revoluci bylo okolí pramene upraveno a stala se z něj veřejná prádelna. V roce 1850 byl pramen sveden jinam a místo zasypáno, později, v letech 1870-1871, byly při obléhání Paříže pruskou armádou pokáceny vzrostlé lípy, které zde na náměstí rostly.

Na začátku 20. století byl v těchto místech postaven začátek výstavní avenue Junot a náměstí bylo s kopcem spojeno malebným schodištěm namísto blátivé prudké stezky.

 

Pomník, který dnes zdobí kašnu na náměstí, navrhl Pierre Vanier v roce 1936. Je věnován švýcarskému grafikovi a litografovi Théophilu-Alexandrovi Steinlenovi, naturalizovanému Pařížanu a obyvateli blízké rue Caulaincourt, jehož hrob, jak si vzpomínáte, jsme viděli minule na hřbitově. Jeho jméno není nijak zvlášť známé, určitě ale znáte jeho nejproslavenější dílo.

Steinlen navrhl tento plakát, který se dnes stal jedním z nejreprodukovanějších děl, spojených s Montmartrem, pro nově vznikající kabaret Chat noir, který založil v roce 1896 Rodolphe Salis. Mimochodem, Steinlen byl na Montmartru znám jako velký milovník koček, který se staral především o ty toulavé.

Pod sousoším zamilované dvojice jsou na pomníku umístěny dva basreliéfy – ten vlevo představuje ženy, děti a vojáky společně s trhovci, zatímco ten vpravo oslavuje dělníky a horníky

Oba basreliéfy byly v roce 1942 odstraněny vichystickým režimem a roztaveny na další použití ve zbrojním průmyslu (jako mnoho dalších bronzových pomníků ve městě), tyto dnešní byly vyrobeny podle existujících modelů až v roce 1962

Z náměstí vede vzhůru schodiště, po kterém se vydáme příště.

Jak se tam dostat: metro Lamarck-Caulaicourt (linka 12)

 

 

 

 

Malý hřbitov na Montmartru leží stranou turistických cest a leckdy ani ti turisté, kteří zabloudí do jeho blízkosti, netuší, že za kamennou zdí porostlou břečťanem leží hřbitov. Svojí rozlohou a slávou svých hrobů nemůže konkurovat velkému montmartreskému hřbitovu na druhé straně kopce, o to však je půvabnější.

Byl otevřený v roce 1831, jako třetí hřbitov na Montmartru, o deset let později byl dokonce rozšířen, ale už v roce 1858 byl zavřený a nahrazený novým hřbitovem u Porte Saint-Ouen. Od té doby se hrob na tomto místě stal exkluzivitou, vyhrazenou jen těm slavnějším nebo bohatším, kteří tady dokáží sehnat místo.

 

 

Hřbitov je ze všech stran obklopený zástavbou a mnoho lidí tak má z okna svých domovů výhled přímo na hroby

 

 

 

Jedním z nejnavštěvovanějších hrobů je hrob malíře Maurice Utrilla a jeho ženy Lucie. Malíř ostatně bydlel jen nedaleko odtud.

 

Hřbitov odráží pověst Montmartru jako místa, kde žila a žije spousta malířů. I tady jich mnoho našlo poslední odpočinek – ať už jde o jména známější, jako je Théophile Steinlen nebo Eugène Boudin, nebo zcela neznámá, o kterých se o jejich povolání dozvídáme jen z informace na kamenné desce.

Pod tímto kamenem bez jakéhokoliv nápisu leží malíř Gen Paul, vlastním jménem Eugène Paul, další ze známých obyvatel Montmartru

Jak je vidět z této a následující fotky, kromě malířů tady leží i další umělci – hudebníci, herci, režiséři nebo spisovatelé (např. Marcel Aymé, Roland Dorgelès)

 

Hřbitov svým zadním cípem dosahuje až ke křižovatce, na které leží známý kabaret Lapin agile, kam chodívalo mnoho z těch, kteří tu teď za zdí odpočívají.

 

Le cimetière Saint-Vincent

Montmartre, 6 rue Lucien Gaulard

 

Jak se tam dostat: metro Lamarck-Caulancourt (linka 12)

Dnes se ještě naposledy, aspoň prozatím, zdržíme ve čtvrti La Chapelle. Přímo naproti kostelu jsem zabloudila do soustavy několika dvorů, na které vedla lákavá šipka s nápisem: „Vzadu na třetím dvoře vlevo ateliér umělce, stálá výstava, vpravo judo pro všechny“. Judo mě sice moc nebere, ale ateliér umělce se stálou výstavou, to znělo tak zajímavě, zrovna v této čtvrti, že jsem se bez zaváhání přes ty dvorky vydala.

 

První dvůr, s kamennými vázami, litinovou fontánou, okny s bílými dřevěnými okenicemi a tepanými mřížemi. Druhý dvůr, bohužel, je plný parkujících aut.

Třetí dvůr – a ateliér s charakteristickými dřevěnými vraty je zavřený. Za umělcem se sem budeme tedy muset podívat jindy. A to judo? Malé judisty jsem v tělocvičně našla.

 

Tip: Podobných dvorků je v těchto místech víc, například hned sousední Hameau de la Chapelle – jen je zapotřebí mít štěstí, aby byly zrovna otevřené.

18. obvod, La Chapelle, 21 rue de la Chapelle

 

 

O starém kostele sv. Denise (opravdu se v tomto případě píše ve francouzštině Denys s y, i když to pro nás vypadá divně) jsem psala podrobně už TADY. Kaple z doby rané gotiky se proslavila a unikla zbourání v minulosti především proto, že je spojená se jménem Johanky z Arku, která se tady modlila 7. září 1429 před útokem francouzských vojsk Karla VII. Francouzského na Paříž, obsazenou Angličany. Útok se sice nezdařil a Johanka, bojující po boku krále, v něm byla zraněná, kaple ale z této historie žije dodnes.

Kostel byl postavený v roce 1204 na základech kaple sv. Geneviève z roku 475. Kamenná stavba je nesená třemi řadami raně gotických pilířů s hlavicemi, zdobenými kamennými květy a listy, klenba má lomený oblouk, strop je dřevěný. Interiér je velmi strohý, připomíná vzhled, jaký měl kostel ve středověku, kamenný oltář je jednoduchý a kostel nemá téměř žádnou výzdobu – nezapomeňme, že v průběhu století byl několikrát vypálen a vypleněn – například v době válek v letech 1814 – 1815 sloužil prusko-ruským vojskům jako stáje. Dnešní fasáda v dórském stylu pochází z 18. století, kdy nahradila původní průčelí z 13. století, na kterém byla později zobrazena legenda sv. Jany z Arku.

Pamětní deska na zdi kostela připomíná legendu sv. Jany z Arku, stejně jako její železná socha ze začátku 20. století. Ta původně stávala přímo před kostelem a až později byla přemístěna k vedlejšímu kostelu z poloviny 20. století, který je Johance zasvěcený.

Église Sainte-Jeanne d´Arc, dokončený až v roce 1964, svojí hmotou malý kostelík přebíjí. Ani tentokrát jsem ho nenašla otevřený, takže si ho budeme muset nechat zase až na někdy jindy.

Église Saint-Denys de la Chapelle

18. obvod, 16-18 rue de la Chapelle

 

Jak se tam dostat: metro Marx Dormoy (linka 12)

 

 

La Centquatre – Stočtyřka, o které jsme mluvili minule, leží v těsné blízkosti jednoho z mostů, které vedou z 19. obvodu přes železniční koleje do čtvrti La Chapelle. Jak už jsem TADY psala v minulosti, není to zrovna část města, kam by člověk chodil na nedělní procházku, ale i takové čtvrti v Paříži zkrátka existují. Na rozdíl od mých minulých výprav do La Chapelle byla tato cesta lepší v tom, že jsem se vyhnula davům podivných zjevů kolem boulevardu de La Chapelle, kteří se shromažďují u stanice metra La Chapelle (a také Barbès-Rochechouart) a kteří mi trochu nahánějí strach.

 

Cesta přes most

Cestou do La Chapelle si dokonce můžeme prohlédnout některá díla povědomých street artistů

Zajímalo mě, jak daleko pokročila stavba nového multifunkčního komplexu, jehož součástí bude i knihovna Václava Havla (v tom dřevěném bloku úplně vlevo). Zkrátka takový soukromý kontrolní den na staveništi. Od mé loňské návštěvy je stavba mnohem dál, dokončují se vnitřní práce a i zeď, která oddělovala areál od ulice, už je zbouraná. Areál by se měl otvírat v letošním roce, pravděpodobně prý na začátku nového školního roku. Už se těším, až se podívám dovnitř.

Pořád ještě si tady netroufám fotit všechno (a hlavně všechny) svobodně, někdy mi připadá, že by to mohla být moje poslední fotka (ne že by mi někdo ublížil, ale spíš bych mohla přijít o foťák), ale přece jen jsem se tu tentokrát cítila lépe. Asi si zvykám.

Objevila jsem tu tentokrát několik nových uliček a náměstí, vlezla jsem na dvorky několika domů, ale nic zvlášť malebného jsem nenašla, najedla jsem se v thajském bistru, koupila si ovoce v místní tržnici a objevila zajímavou malbu na slepé zdi jednoho z vysokých činžáků. A také jsem si konečně prohlédla kostel St. Denis de La Chapelle, který byl hlavním důvodem, proč jsem se sem vydala, ale o něm zas až příště.

Jak se tam dostat: metro Marx Dormoy (linka 12) nebo La Chapelle (linka 2)

Malý parčík, skrytý uprostřed bloku domů na Montmartru, leží ve slepé uličce, kam moc turistů nezabloudí. Narazila jsem jsem na něj před časem náhodou, když jsem chtěla zjistit, jestli z této strany nejsou třeba vidět ateliéry v Bateau-Lavoir. Jsou.

 

Strmá rue Burq končí u zadní strany domů v rue Lepic, která se nad ní tyčí ve výšce. Vchod do parku je tou kovanou železnou bránou vpravo.

V zimě byl park úplně prázdný – a přes ještě holé větve stromů byla budova Bateau-Lavoir opravdu vidět. Samozřejmě už to nejsou ty původní ateliéry, ve kterých se na začátku minulého století psala historie moderního malířství, ale budova, postavená zcela znovu po velkém požáru v roce 1970.

Park je ze všech stran obklopený vysokými zdmi okolních budov

Na jedné ze slepých zdí v dolní části parku najdeme koláže Charlieho Chaplina a Harolda Lloyda, které vytvořil Jean-Marc Paumier (jeho stránky TADY). Jeho dalšího podobného díla z této americké filmové série jste si možná všimli na place des Abbesses v parčíku nad zdí s mnohojazyčnými nápisy „Miluji tě“

(Mur des Je t´aime), kde zobrazil v dlouhých modrých šatech nejdříve Avu Gardner a poté Ritu Hayworth.

 

Z uličky vedle parku je hezký výhled na domy v ulici o úroveň výš. Mezi nimi se vyjímá bílo-béžový dům v rue Orchampt, v jehož posledních dvou patrech bydlela až do své smrti zpěvačka Dalida. Mimochodem, její stometrový byt byl nedávno na prodej – jedna realitní kancelář ho nabízela za „pouhých“ 2 350 000 Euro. Nekupte to za tu cenu.

Mně se víc zalíbil tento domeček se zanedbanou zahradou, který stojí na kraji parku a který právě prochází rekonstrukcí. Další místo, kde bych s chutí bydlela.

Při odchodu jsem v domě přímo naproti parku uviděla otevřená vrata, za kterými byl vidět malebný dvorek. Samozřejmě tam taky nakoukneme.

Le Jardin Burq

Montmartre, rue Burq

 

Jak se tam dostat: Metro Abbesses (linka 12)

O historii posledních dvou mlýnů na Montmartru, které jsou známé pod názvem le Moulin de la Galette, jsme si už jednou říkali TADY. Historie je to stará, bohatá, barvitá, plná montmartreského šarmu, o to nostalgičtější je pohled na místo bývalé zábavy. Budova, ve které se všechny ty divoké tancovačky a setkání malířů odehrávaly, už nestojí a místo ní jsou v přísně uzavřeném a střeženém areálu luxusní rezidence, které brání ve vstupu nejen k hornímu mlýnu – Moulin Blute-Fin z roku 1622, ale i k obelisku (la Mire du Nord), který označuje severní konec pařížského poledníku a který dnes stojí v soukromé zahradě těsně vedle mlýna. Dolní mlýn, le Moulin Radet, který pochází z roku 1717, je přeměněn na drahou restauraci, která přitahuje především turisty. Přes to všechno je toto místo plné magie a určitě si zaslouží návštěvu a procházku v okolí.

Tato zeď u vstupu do restaurace, dnes s nevkusnou rádoby stylovou malbou montmartreského motivu, bývala dřív zarostlá břečťanem – a podle mě to vypadalo mnohem líp

Mnohem víc, než vstup do restaurace na horní fotce, mě přitahuje tento vchod, trochu skrytý za úzkou brankou vedle restaurace. Kdyby byl otevřený, dostali bychom se tudy pravděpodobně až do zahrady k obelisku i na soukromou terasu horního mlýna.

Ano, myslím, že tady bych ráda bydlela – s okny na jih a s výhledem na celou Paříž

V přízemí domu je celá řada galerií nejrůznějších uměleckých úrovní

Moulin Blute-Fin můžeme obdivovat jen z dálky, vchod z ulice pod ním zůstává už mnoho let zavřený

Místo toho si můžeme sednout v restauraci přes ulici přímo naproti (nezaručuji ovšem, že je tourist free), dát si skleničku vína a pozorovat mlýn z dálky. Konec konců, restaurace se jmenuje podobně jako dnešní článek – Kolem mlýna.

Moulin de la Galette

Montmartre, 83 rue Lepic

 

Jak se tam dostat: metro Lamarck-Caulaincourt nebo Abbesses (linka 12)