Francie si letos připomíná jedno neblahé výročí, vztahující se k 2. světové válce. V červenci to bylo 70. let, kdy došlo k největšímu zátahu na židovské obyvatelstvo, o kterém se ve Francii dlouho mlčelo – nikomu se příliš nechtělo do konstatování, že deportace byly sice přikázány nacistickým Německem, ale že horlivými vykonateli byla policie a četnictvo francouzské vichystické vlády. Poprvé o tom veřejně promluvil prezident Chirac až v roce 1995.

 

I když k zatýkání židovských obyvatel docházelo už od roku 1941, ten největší a nejznámější zátah na Židy, většinou uprchlíky z jiných zemí, proběhl v noci ze 16. na 17. července 1942 a je připomínán jako la Rafle du Vel d´Hiv, Razie z krytého velodromu. Zpráva se sice díky některým spřáteleným četníkům předem vynesla ven, takže někteří židovští muži uprchli a schovali se, nikdo ovšem nepočítal s tím, že se tentokrát zátah nebude týkat jen mužů, jako vždy předtím, ale že budou sebrány ženy a dokonce i děti. Někteří ze zadržených, které pařížští četníci sebrali, byli ihned odvezeni do sběrného tábora v Drancy na severu města, zatímco ostatní byli sváženi autobusy na krytý velodrom, kde čekali pět dnů v nelidských podmínkách v horku, bez jídla a s jedním jediným vodovodním kohoutkem k dispozici. Některým z více než sedmi tisíc lidí, kteří tady byli internováni, se podařilo uprchnout, jiní na místě spáchali sebevraždu. Ti, co přežili, byli postupně převezeni do Drancy a odtud putovali dobytčími vagóny do Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů.

Jen během tohoto jediného zátahu bylo v Paříži zadrženo a odvezeno 12 884 osob (z toho 4051 dětí, 5802 žen a 3031 mužů), z nichž vyhlazovací tábory přežilo jen 25 dospělých a několik dětí.

 

 

Krytý velodrom sloužil po válce ještě několik let ke sportovním účelům, dokonce i pro módní přehlídky nebo býčí zápasy. V roce 1959 byl zbořen a na jeho místě byly postaveny obytné a kancelářské budovy. Jedná se o oblast, kterou vidíme na fotografii, u dnešního náměstí place des Martyrs Juifs du Vélodrome d´Hiver u stanice metra Bir Hakeim.

Na zdi budovy, která stojí na místě bývalého velodromu, byla umístěná pamětní deska. Další pamětní desku najdeme přímo i ve stanici metra Bir-Hakeim.

Jen o kousek dál, na nábřeží nad přístavištěm Port de Grenelle, je v malém parčíku od roku 1994 umístěný další památník – sousoší, vytvořeném polským sochařem Walterem Spitzerem, který sám přežil holokaust, a architektem Mariem Azagurym. Nakloněná plocha pomníku, na které jsou umístěny jednotlivé sochy trpících Židů, připomíná plochu velodromu.

Když jsem se před časem zajímala o celou dokumentaci, týkající se této události, narazila jsem na fotografii, která mě překvapila. Společně s generálním tajemníkem Francouzské policie René Bousquetem, ředitelem pro židovskou otázku německé Bezpečnostní služby (SD) Dannekerem a šéfem německé policie ve Francii Obergem, je na ní i čtvrtý, zde bezejmenný muž. My ovšem Reinharda Heydricha poznáme hned.

Fotografie převzata ze stránek www.d-d.natanson.pagesperso-orange.fr

Heydrich přijel do Paříže 6. května 1942, aby z Himmlerova pověření uvedl Oberga do funkce. Společně potom všichni diskutovali o podrobnostech plánovaného zátahu. Není divu, jako ředitel protektorátní policie (RSHA) byl Heydrich jedním z autorů plánů na „konečné řešení židovské otázky“, jejichž koordinace byla projednána v lednu 1942 na konferenci ve Wannsee, které Heydrich předsedal, a sem do Paříže přijel zřejmě zkontrolovat jejich provádění. Nikdo ze zúčastněných tehdy netušil, že za tři týdny už bude mít úplně jiné starosti …

 

Čtvrť Grenelle, quai de Grenelle (ve vyvýšeném parčíku u Seiny)

Jak se tam dostat: metro Bir Hakeim (linka 6)

Když už jsem to minule nakousla, musím to dopsat. Socha Svobody totiž stojí na jižním cípu uměle navršené přehrady, vytvořené uprostřed Seiny v roce 1825 jako součást říčního přístavu Grenelle. Vznikl tak 850 metrů dlouhý a 11 metrů široký ostrov, na kterém byla později vysázena alej a umístěny lavičky. Je to jedna z nejhezčích procházek v Paříži se zajímavými výhledy na obě strany břehu.

 

 

 

 

Na ostrov dnes vstoupíme na jeho jižní straně z mostu Pont de Grenelle lávkou v blízkosti sochy Svobody

Zhruba v jedné třetině ostrov protíná železniční most Pont Rouelle. Byl vytvořený pro Světovou výstavu v roce 1900, fungoval však jen do roku 1937. Od roku 1988 je využívaný pro jednu z větví linky C RER, která odtud míří směrem k severu.

Houslista pod mostem Rouelle

 

 

Ostrov končí schodištěm a kamenným obloukem, vedoucím na most Bir Hakeim, dřívější Viaduc de Passy

 

Na severním konci ostrova je čelem proti proudu řeky umístěna socha Znovuzrozená Francie od sochaře Holgera Wedenkincha, oslavující francouzskou účast v bitvě u Bir Hakeim v Libyi v květnu a červnu 1942, kdy francouzská brigáda odolala útoku německo-italské armády, vedené generálem Rommelem.

Jak se tam dostat: metro Bir Hakeim (linka 6)

 

 

Asi všichni vědí, že americká Socha svobody je francouzského původu a že ji Americe darovala Francie při příležitosti stého výročí vyhlášení nezávislosti (i když socha byly dokončena až v roce 1884, osm let po výročí) jako připomínku přátelství mezi oběma národy. Čtyřicet šest a půl metru vysoká socha představuje ženu, zahalenou do zřasené tógy, s korunou se sedmi paprsky na hlavě, představujícími sedm kontinentů a sedm moří, s pochodní v napřažené ruce a rozervanými okovy otroka u nohou. Vytvořil ji francouzský sochař Fréderic August Bartholdi, na ocelové nosné kostře spolupracoval Gustav Eiffel a její celý název zní Svoboda, osvěcující svět. K tomu, abychom si i my, Evropané, mohli sochu prohlédnout, nemusíme jezdit až do New Yorku, v Paříži najdeme několik jejích přesných kopií. Ta nejznámější a největší stojí na Île aux Cygnes, Ostrově labutí, který uprostřed Seiny tvoří hranici mezi 15. a 16. obvodem.

 

Socha vysoká 11,5 metru a tedy v měřítku 1:4 stojí na jižním konci ostrova, kam byla umístěná v roce 1889, tři roky po vztyčení sochy v New Yorku. Kopii Paříži darovali Francouzi, žijící ve Spojených státech. Původně stála čelem k Elysejskému paláci a tedy zády k Americe, do současné pozice byla přetočená až v roce 1937, při příležitosti Světové výstavy.

Přísně se tvářící socha údajně představuje tvář matky sochaře Bartholdiho, ale podle jiných pramenů stála Bartholdimu modelem Isabella Eugenie Boyerová, vdova po výrobci šicích strojů Isaaku Singerovi. Jiné zdroje uvádějí, že tvář sochy zobrazuje královnu Semiramis nebo babylónskou bohyni Ištar, jeden ze zednářských symbolů, což je prý podepřeno skutečností, že Bartholdi byl skutečně členem Velké lóže. Tuto jeho příslušnost připomíná údajně i třístupňový podstavec sochy, znázorňující tři stupně zednářského členství – učedník, tovaryš a mistr. Sami si vyberte verzi, která se vám líbí, tu skutečnou nezná nikdo, Bartholdi údajně mlčel ke všem dohadům.

Zatímco na tabulce, kterou v ruce drží socha na newyorském Liberty Island, je napsáno římskými číslicemi datum vyhlášení nezávislosti 4. července 1776, pařížské soše bylo přidáno ještě datum francouzské revoluce – 14. července 1789.

Druhá pařížská Socha svobody stojí v Lucemburské zahradě. Tato kopie byla prezentována na Světové výstavě v roce 1900 a potom sochařem Bartholdim věnována Lucemburskému muzeu – na žádost sochařovy manželky byla umístěna do zahrady v roce 1905. Na tabulce v její ruce je napsáno „listopad 1889“, datum inaugurace sochy v Americe.

 

 

 

 

 

Před vchodem do téhož muzea stojí ještě další kopie sochy a uvnitř muzea najdeme také dvě makety její hlavy.

 

 

 

 

 

Na place d´Alma je od roku 1987 vystavena zvláštní socha, představující kopii plamene sochy Svobody. Darovali ji sem soukromí dárci při příležitosti stého výročí založení novin „L’International Herald Tribune“. Po smrtelné havárii princezny Diany, ke které došlo v roce 1997 právě u tohoto mostu, se tento plamen stal pomníčkem, který princeznu připomínal – lidé sem přinášeli květiny, vzkazy a fotografie. Můžete je tady najít dodnes, přestože je pařížská radnice pravidelně odstraňuje.

 

Jak se tam dostat: metro Charles Michels (linka 10) nebo RER C Kennedy-Radio France

Chcete vstoupit rovnýma nohama do poezie? Na mostě Mirabeau se vám to podaří.

 

 

 

Most Mirabeau – Guillaume Apollinaire – překlad Jiří Žáček

 

Město Paříž

 

Lehce působící dvoubarevný kovový most Mirabeau, proslavený Apollinairovými verši, které napsal v depresi poté, co ho opustila malířka Marie Laurencin, byl postavený v letech 1893 – 1896. Jeho pilíře jsou ozdobeny čtyřmi sochami, které vytvořil sochař Jean Antoine Injalbert, představujícími Město Paříž, Ducha obchodu, Navigaci a Hojnost.

Most spojuje čtvrtě Auteil a Passy na pravém břehu a Javel a Grenelle na levém břehu. Je dlouhý 165 metrů a skládá se ze tří oblouků, prostředního o délce 96 metrů a dvou bočních o délce 34 metrů.

 

 

Duch obchodu

 

Detail sochy Duch obchodu

 

Navigace, v pozadí Hojnost

Most nabízí zajímavé výhledy. Směrem k severovýchodu je to například tento.

Z mostu je také zajímavý pohled na Ile des Cygnes, Ostrov labutí, v jehož čele stojí kopie sochy Svobody

Most sousedí těsně s částí nábřeží, nazývanou le Front de Seine, na kterém byly postaveny v sedmdesátých letech 20. století vysoké věžáky

Apollinairova báseň byla mnohokrát zhudebněná a nazpívalo ji několik slavných francouzských zpěváků. Vybrala jsem verzi, kterou zpívá Serge Reggiani, ale na Youtube najdete i verze, kde zpívá Leo Ferré, Marc Lavoine, Yvette Giraud a další
.

 

Pont Mirabeau

15. a 16 obvod

Jak se tam dostat: RER C Javel – André Citroen

 

Umělecká Paříž začátku 20. století se nerovná jen Montmartre, naopak, v té době začali umělci Montmartre opouštět, protože se pro ně stával příliš známý, příliš vykřičený, příliš zabydlený a příliš drahý. Útočiště nacházeli ve čtvrtích na jihu Paříže, kde se žilo ještě jako na venkově a kde mohli tvořit v levných ateliérech. Vznikaly tak chudé, ale živé shluky domků a ateliérů, z nichž po masové předválečné výstavbě v této části města jen výjimečně některé přežily dodnes.

Jednou z výjimek je i takzvaný Úl. Vznikl z vinařského výstavního pavilonu ze Světové výstavy v roce 1900, který odkoupil sochař Alfred Boucher a nechal ho přemístit do oblasti tehdejší čtvrti Vaugirard. Tam nechal polygonální pavilon rozdělit na malinké místnůstky, které se rozbíhaly od schodiště, které vede prostředkem budovy. Vnitřek dřevěné budovy tak vypadal jako včelí plástev – odtud získala budova svoji přezdívku. Pokojíky si za levné peníze pronajímali malíři a sochaři, kteří tady žili bez vody a topení v nepředstavitelné bídě. Útočiště zde našla řada umělců, kteří se později proslavili, především cizinci, kteří tehdy do Paříže přicházeli. Žil tady Marc Chagall, Chaim Soutine, Amedeo Modigliani, Fernand Léger nebo Japonec Foujita, ze sochařů Archipenko, Zadkine nebo Czaky.

 

 

Vlevo Rue Danzig, vpravo Passage Danzig. Právě tady Úl stojí. Do bistra v čele řady domů údajně chodívali všichni umělci, kteří tady bydleli.

 

 

 

 

Hlavní vchod do Úlu. Bohužel není přístupný veřejnosti.

 

Budovy (protože celý Úl se kromě okrouhlé budovy skládá ještě z dalších přilehlých dřevěných budov) nejsou sice v moc dobrém stavu, ale jsou dodnes obydlené, slouží umělcům a protože jsou památkově chráněné, určitě ještě nějakou dobu vydrží.

 

 

Přímo naproti Úlu stojí tento barevný domeček. Majitelé mají kocoura…

 

… který se docela nadře, než se dostane domů.

 

La Ruche
Čtvrť Saint-Lambert, 2 Passage Danzig

Jak se tam dostat: Metro Convention

Minule jsme se vrátili k parku Georgese Brassense a dnes tam ještě zůstaneme. Jen kousek od něj leží ulička, kde tento slavný zpěvák bydlel v druhé polovině svého života (zatímco část té první strávil v nedaleké Impasse Florimond, jak jsme viděli TADY). Pokud se náhodou dostanete na jih 15. obvodu, nenechte si rue Santos-Dumont ujít. Dělnické domky tady byly postavené ve stejném stylu už na začátku 19. století a dnes tvoří jeden z nejhezčích koutů Paříže, které znám.

 

 

 

Georges Brassens žil tady, v čísle 42

 

 

 

Ulička po chvíli zatáčí doprava, zatímco doleva vede pitoreskní Villa Santos-Dumont. Jsem si jistá, že se vám tam bude líbit.

 

 

 

 

 

 

Kolem malované zdi se dostaneme zpět do Rue Santos-Dumont…

 

 

.. kde můžeme obdivovat kouzelné staré domy, které jsou tak… pařížské!

 

Konec ulice, ústící do Rue De Vouille

Jak se tam dostat: Metro Porte de Vanves

Jednou ze zajímavostí 15. obvodu, proslulou po celé Paříži, je trh se starými knihami, který se koná každou sobotu a neděli v parku Georgese Brassense (o parku více můj článek TADY). V parku, který byl vytvořen na místě rozlehlých starých jatek, zrušených v roce 1966, zůstaly zachovány přístřešky, které sloužívaly jako koňský trh. Právě tam se dnes o víkendu shromažďují pařížští antikváři a s nimi všichni, kteří mají rádi staré knihy. Najdete tady vše – od levných kapesních detektivek, přes knihy pro děti, cestopisy, staré romány a knihy o umění, až po drahé bibliofilie.

Zákazníci vybírají, prodavači uprostřed toho nerušeně a nevzrušeně obědvají

Toho Utrilla bych bývala tak chtěla! A k tomu ještě další a další knížky, které jsem si vybrala. Jenže bych se s nimi potom musela tahat celý den po Paříži a co horšího, nakonec i v kufru do Prahy, tak jsem to vzdala a nekoupila nic.

Le marché du livre ancien et d´occasion

Čtvrť Saint-Lambert, 104 Rue Brancion

Otevřeno celý rok v sobotu a v neděli od 10 do 18 hod

Jak se tam dostat: Metro Convention nebo Porte de Vanves

Dnes ještě zůstaneme na jihu 15. obvodu, u tehdejších městských hradeb, nové železnice a městských jatek, kde vyrostla v 19. století nízká zástavba dělnických kolonií. Většina z nich zanikla, ale některé části byly sanovány a slouží dodnes. Jednou z nich je malá čtvrť, těsně přiléhající k jihovýchodní části parku Georgese Brassense, o kterém jsem tady psala minule.

Název, který tato čtvrť kdysi dostala, tehdy vyjadřoval snahu o skutečně lepší budoucnost i těch nejchudších, kteří se sem stěhovali – tehdejší budoucnost dnes ovšem představuje spíše hlubokou minulost. Najdeme tady uličky s malými domky, ale také mnoho obchůdků, dílen a především řeznictví, z nichž mnohé dříve sloužily výhradně k prodeji a zpracování koňského masa, které bylo poráženo na blízkých jatkách.

 

 

 

Ať přemýšlím jak přemýšlím, nenapadá mě, čím se může zabývat „boucherie artistique“ – umělecké řeznictví. Že by tady do kotlet vyřezávali ornamenty? Nebo z telecích kostí tvořili moderní plastiky?

 

Tady si nehrají na žádné načančané turistické památky. Tady se především pracuje.

 

 

Jeden z mála vysokých domů se zajímavým obrazem

 

Celou čtvrť protíná hluboký příkop bývalého malého železničního okruhu, který je dnes už mimo provoz

Tip: V blízké Rue Castagnary č. 69 najdete pod vysokým bílo-červeným majákem pravou bretonskou tržnici s rybami a mořskými plody. Otevřeno denně kromě pondělí.

 

Jak se tam dostat: Metro Porte de Vanves

 

Na místě bývalých městských jatek na jihu 15. obvodu, zrušených v roce 1966, byl na začátku 80. let vytvořen rozlehlý a hojně využívaný park, pojmenovaný po zpěváku Georgesi Brassensovi, který v jeho těsné blízkosti žil až do své smrti v roce 1981.

 

Bystu Georgese Brassense, umístěnou v parku, vytvořil sochař André Greck

 

 

Takto vypadala vstupní brána do starých jatek

 

Pavilony se sochami býků najdete u vstupu do parku i dnes

 

Tato brána s koňskou hlavou zůstala na místě bývalého vstupu do té části jatek, která bývala vyhrazena trhu s koni a osly, které tady prodávali na maso. Dnes vede brána na malé náměstí s lavičkami a typickou pařížskou fontánou, zatímco přístřešky koňského trhu se o víkendu proměňují na antikvariát. I přesto, že jsou jatka dávno zrušená, dodnes v okolí parku existuje několik koňských řeznictví.

 

Osmihektarový zelený obdélník s nezbytným jezírkem se stal nejen místem odpočinku, ale i centrem společenského života čtvrti, konají se tady nejrůznější sportovní a dětské akce, společná vinobraní (v parku roste 700 hlav modrého rulandského) a „medobraní“. Vinohrad a úly najdete v jižní části parku.

 

Jednou z nejoblíbenějších nedělních kratochvílí Pařížanů je piknik v parku. Škoda, že to u nás taky tak nefunguje.

 

 

Na francouzských mužích se mi líbí, jak se věnují dětem. Zatímco maminka v parku nebo v restauraci odpočívá, tatínek krmí a baví děti – a to i ty nejmenší, včetně batolat. Viděli jste u nás tatínka, který by si šel zakopat s holčičkami?

 

Jak je vidět na staré fotografii dole, věž s hodinami je pozůstatkem centrálního pavilonu starých jatek, ve kterém se konaly dražby dobytka. Dnes slouží terasa věže jako vyhlídka, ve spodní části najdete toalety.

Umělé skály v jižní části parku jsou rájem pro děti. Byly vytvořeny z kamenných bloků, získaných po zbourání jatek.

 

My máme v parcích holuby, tady jsou havrani. Tyhle všechny přilákala moje svačina.

 

 

Další hlídkovali na nejbližším stromě, zřejmě pro případ, kdyby mi něco upadlo na zem. Trochu jako od Hitchcocka.

 

Parc Georges Brassens

Hlavní vstup z Rue des Morillons, další z Rue de Danzig a Rue Brancion

 

Jak se tam dostat: Metro Convention nebo Porte de Vanves