Nadace Jeana Dubuffeta, kterou jsme tady viděli minule, leží přímo u křižovatky rue de Sèvres s boulevardem du Montparnasse. Na opačné straně křižovatky stojí mohutná skleněná budova, která je součástí dětské nemocnice Necker. Její historická část, která byla při svém založení v roce 1778 vytvořena z bývalého benediktinského kláštera, se táhne podél rue de Sèvres. Odtud je přes mřížovou bránou vidět na ploše mezi starou a novou částí nemocnice vysoký pestrý sloup se siluetami postaviček. Je to dílo jednoho z nejznámějších amerických street artistů Keitha Haringa. Na blogu jsme ho sice už viděli před více než deseti lety, ale protože se jeho okolí trochu změnilo, podíváme se dovnitř znovu.
Keith Haring, narozený v roce 1958, byl jedním z propagátorů street-artu a grafického stylu malby. Po studiích na výtvarné škole v New Yorku se naplno věnoval nejen běžné tvorbě, ale také malbě na zdi, inspirované graffiti, nejprve v New Yorku, ale brzy prakticky v celém světě. Velmi záhy se proslavil a jeho poznávacím znamením se stal typický grafický panáček, načrtnutý černou linkou. Keith Haring zemřel na AIDS v roce 1990 v necelých 31 letech.
Na dílo Keitha Haringa můžete v Paříži narazit také v kostele Saint-Eustache v 1. obvodu, kde po levé straně kostela ve třetí kapli za sakristií visí jeho triptych s tématem Kristova života.
Dvacet sedm metrů vysoký pestrý sloup uprostřed nemocnice vypadá zdánlivě bez účelu a možná vás napadne, kde se tady vzal. Dnes sice stojí jako solitér, ale v minulosti šlo o schodišťovou věž jedné z nemocničních budov, která byla zbořená v roce 2017. Původně hrozilo zboření i věži, ale nakonec bylo rozhodnuto o jejím zachování a za přispění mecenášů i o restaurování Haringovy fresky, která se v průběhu let stala jedním z jeho nejznámějších a nejcennějších děl.
Zatímco v minulosti byla věž vmáčknuta do malého prostoru mezi starými budovami, dnes stojí jako vysoký totem uprostřed nemocničního parčíku, založeného po jejich zbourání. Jak místo vypadalo v roce 2013 vidíte na spodní fotografii.
Přímo naproti věži, na zdi staré původní budovy nemocnice, najdeme další street art. Jeho autorem je portugalský umělec Alexander Farto, narozený symbolicky v roce 1987, v roce, kdy Haring dekoroval svoji věž. Specialitou Farta, tvořícího pod přezdívkou Vhils, jsou obličeje a postavy, které vytesává kladivem, sbíječkou i výbušninou do omítky starých zdí. V Paříži zanechal několik dalších děl, a i když tvoří prakticky po celém světě, nejvíc jich najdete v jeho rodném Lisabonu.
Stará budova nemocnice byla sice také nedávno zrekonstruována, ale její klášterní strohost žádným zvláštním historickým půvabem nevyniká. Nemocnici založila v roce 1778 Madame Necker, manželka ministra financí Ludvíka XVI., a matka známé spisovatelky Madame de Staël. Už při svém založení byla nemocnice určena dětem do patnácti let a na svoji dobu byla moderní a pokroková. Od roku 1802 nese jméno své zakladatelky. Na nádvoří, které vidíte na fotografii, se dá běžně podívat.
Na spodní fotografii je pak vidět prolamovaná skleněná fasáda nové budovy z roku 2013, tvořící roh boulevardu du Montparnasse a rue de Sèvres, přímo u metra Duroc. Na protilehlém rohu pak uvidíte slepecký ústav, o kterém jsem zde také už psala.
Muzeum sochaře Antoina Bourdella i se zahradou, plnou jeho soch, jsme tady už viděli před více než deseti lety, a to dokonce několikrát. A protože je to pořád jedno z mých nejoblíbenějších muzeí a kdykoliv jdu kolem, tak se v něm zastavím, podíváme se, co se v muzeu proměnilo po jeho loňském rozšíření a úpravě sbírek a exponátů.
Sochař Émile-Antoine Bourdelle (1861-1929) byl spolupracovníkem a přítelem Augusta Rodina a následně učitelem Alberta Giacomettiho. Od roku 1885 až do své smrti v roce 1921 pracoval na Montparnassu v malé uličce Impasse du Maine, dnes pojmenované jeho jménem. Stejně jako Rodin, i on se dožil úspěchu a uznání. Na sklonku svého života si proto přál, aby bylo celé jeho dílo uspořádáno v muzeu, které by bylo věnováno jen jemu. Po jeho smrti se jeho žena a dcera zasadily o to, že ateliér a zahrada byly skutečně proměněny v muzeum. To bylo otevřeno v roce 1949 a v 60. letech k němu byly dostavěny další budovy.
Muzeum je dnes komplexem původních i novějších staveb, zahrad, dvorů a ateliérů, ve kterých Bourdelle pracoval a žil. I přes masivní bourání a stavební proměny v okolí tady ještě pořád najdeme původní uměleckou atmosféru starého Montparnassu.
Vstupní prostory nás přivedou do malé zahrady, lemované arkádami z červených cihel. Tato část není původní, byla vytvořena v roce 1951. Cihly pocházejí z Montaubanu, Bourdellova rodného města. Jak pod podloubím, tak přímo v zahradě najdeme spoustu Bourdellových bronzových plastik, odlitých podle sádrových modelů. Expozici v zahradě vévodí kůň z pomníku generála Alvéara, obklopený čtyřmi postavami, představujícími Svobodu, Sílu, Vítězství a Výmluvnost.
Pod arkádami leží vstup do velkého sálu, ve kterém jsou vystaveny modely Bourdellových soch, většinou v nadživotní velikosti. Tento sál byl postaven až v roce 1961 k příležitosti stého výročí od sochařova narození, a ještě rozšířen v roce 1992.
Výhled ze zahrady ukazuje, že jsme v těsné blízkosti montparnasského mrakodrapu
Velký sál omračuje světlem a bělostí vystavených exponátů. Byl pojat jako „moderní chrám“ a zvýrazňuje jeden ze zdrojů Bourdellovy inspirace – starověké Řecko, jeho hrdiny a jeho bohy. Najdeme tady jeho možná nejznámější plastiku Hérakla lučištníka z roku 1909 (nahoře), ale také Hlavu Apollóna, sochu Penelopé, Sapfó nebo Umírajícího Kentaura. Na některé z nich v bronzové podobě můžeme narazit i při procházkách po Paříži.
Na stěnách je upevněna řada vlysů a reliéfů, na které se sochař také specializoval, a které zdobí různé veřejné budovy – například Théâtre des Champs-Elysées nebo Muzeum moderního umění.
Původní část ateliérů začíná za malým průchodem do zadní zahrady. Odtud se také vstupuje do jednotlivých ateliérů. Celý komplex budov, zahrad, dvorů a ateliérů zpočátku využívalo několik dalších umělců. Bourdelle zde nejdřív tvořil jen v jednom z ateliérů, ale s tím, jak stoupala jeho sláva a počet zakázek, rozšiřoval svoji činnost i do dalších prostor.
Srdcem areálu je Bourdellův sochařský ateliér, ve kterém pracoval od poloviny 80. let 19. století. Ateliér byl zrekonstruován do původní podoby, včetně odkrytí a sanování historických omítek a výmalby. Jsou v něm vystavena některá jeho menší díla, ale i pracovní nářadí, pomůcky i jeho pracovní oblečení.
Kromě sochařského ateliéru je v areálu zachována i jeho malířská dílna, dnes uspořádaná podle původních fotografií. Bourdelle mezi nábytkem od vetešníků vystavoval své nejnovější výtvory jak sochařské, tak i malířské, které takto nabízel sběratelům umění a zákazníkům. Současně zde prezentoval i svoji osobní sbírku obrazů a starožitných keramických artefaktů.
Na ateliéry navazuje zadní zahrada, zarostlá kapradím, bílými hortenziemi a růžemi. Podél klikaté cestičky stojí další Bourdellovy sochy; některé z nich jsme už viděli jako modely ve velkém sále, jiné pak stojí i pod vstupními arkádami.
Bronzový model jezdeckého pomníku generála Alvéara, tady v miniaturním provedení, zatímco na konci zahrady stojí jeho skutečné nadživotní provedení
Před ateliérem stojí vysoká a štíhlá socha Francie, kterou můžeme v mnohem větším měřítku vidět na terase Muzea moderního umění, kam byla instalována v roce 1948. Sádrový model je umístěný ve velkém sále.
Nejnovější část muzea, otevřená po rekonstrukci, je umístěna v jednom ze zadních ateliérů. Jsou v ní vystavena chronologicky některá drobnější díla v kontextu s Bourdellovými současníky i následníky (Auguste Rodin nebo Jean Arp), a dále bohatá sbírka Bourdelleových kreseb a fotografií, které jsou svědkem procesu jeho vývoje. Archivní dokumenty a fotografie jsou také prezentovány na obrazovkách, umístěných podél sálů.
Při znovuotevření po rekonstrukci byla v muzeu také otevřena kavárna, umístěná v jednom z ateliérových prostorů s vysokými prosklenými stěnami z roku 1878, který sochař také využíval. Kavárna je pojmenována Rhodia, po jeho dceři. Zařízení je prosté a domácké – architekti tak chtěli připomenout, že jsou tyto prostory součástí historie rodiny, vzhledem k tomu, že zde Rhodia bydlela po své svatbě s malířem Michelem Dufetem v roce 1947. Úpravu bytu nechal provést Dufet ve stylu art-déco. Využil zde také své odborné znalosti v oblasti vybavení lodí a soukromou část v mezipatře skryl za velkou dřevěnou přepážku s proraženým průzorem. Jasně žlutá barva stěn byla také jeho volbou.
Pohled na arkády s ochozem, který dnes slouží nejen jako výstavní prostory, ale také jako terasa kavárny
Muzeum není jedním z hitů turistických průvodců, dost možná ho v nich ani nenajdete. Přesto stojí za návštěvu a jsem si jistá, že nebudete zklamáni, zvlášť, pokud si prohlídku naplánujete na všední den a vyhnete se tak hordám návštěvníků.
Musée Bourdelle, 15. obvod, 18 rue Antoine Bourdelle
Otevřeno: úterý až neděle 10 – 18 hod
Vstupné: zdarma do stálých sbírek, platí se jen v případě krátkodobých výstav nebo jednorázových akcí
O 15. obvodu se často říká, že je sice největší v Paříži, ale také nejnudnější – že tam není nic zajímavého a že tam vůbec nemá cenu chodit. Není to tak úplně pravda a já vám dnes chci ukázat, že i patnáctka dokáže pořádně překvapit. Dokonce jsem s ní při přípravě tohoto příspěvku měla problém, že jsem nejdřív nevěděla, kterou trasu raději zvolit – mám tam oblíbených několik částí a byla bych je chtěla všechny ukázat. Nakonec jsem zvolila trasu, kterou by asi málokdo čekal. Vede většinou po obvodu arrondissementu a má v sobě zakomponovaná překvapivá místa.
Patnáctka se rozkládá jihozápadně od centra a její hranice vede od Champs de Mars k montparnasskému mrakodrapu, odkud kopíruje železniční trať až k okraji Paříže. Je složená ze čtyř čtvrtí – Necker v blízkosti Montparnassu, Saint-Lambert o něco jižněji, Grenelle nedaleko Eiffelovky a Javel hned pod ním. Obě dvě poslední čtvrti jsou lemovány Seinou, která zde, na západní straně obvodu, tvoří jeho hranici. Vlastně ne tak úplně – hranice vede prostředkem řeky a protíná podélně úzký ostrov Ile-aux-Cygnes, jehož severní část začíná pod mostem Bir Hakeim nedaleko Eiffelovky.
Ostrov je vlastně jen uměle navršenou přehradou, vytvořenou v roce 1825 uprostřed Seiny jako součást říčního přístavu Grenelle. Vznikl tak osm set padesát metrů dlouhý a jedenáct metrů široký prostor, na kterém byla později vysázena alej a umístěny lavičky. Je to jedna z nejhezčích procházek v Paříži se zajímavými výhledy na řeku a obě strany břehu.
První, čeho si všimnete na severním cípu ostrova, je jezdecká socha, umístěná proti proudu řeky čelem k Eiffelovce. Pod názvem Znovuzrozená Francie oslavuje francouzskou účast v květnu a červnu 1942 v bitvě u strategického místa Bir Hakeim v libyjské poušti, které francouzská armáda bránila téměř dva měsíce před velkou přesilou německé a italské armády, vedené generálem Rommelem, než dorazila britská armáda. Autorem sochy je dánský sochař Holger Wedenkinch. A právě od ní vyrazíme na dnešní pochod.
Most, který se původně jmenoval Passerelle de Passy, nese svůj dnešní název Bir Hakeim od roku 1945. Pro pro svou fotogeničnost je jedním z nejznámějších pařížských mostů. Byl postaven v roce 1902, kdy nahradil předchozí kovovou lávku z roku 1878. Spojuje břehy 7. a 16. obvodu, takže technicky nemá s patnáctkou, která nás dnes zajímá, nic společného – kromě ostrova Île-aux-Cygnes, jehož konec na most ústí.
Díky řadě ocelových sloupů, mezi nimiž visí typické lucerny, známé například i ze zahrady Palais Royal, je most nejen oblíbeným místem fotografů, ale i filmařů. Mezi nejznámější filmy, ve kterých jste ho mohli vidět, je například Strach nad městem s Belmondem, který pobíhá po střeše vozu metra, když přejíždí přes most, nebo také ikonický film Poslední tango v Paříži s Marlonem Brando a Marií Schneider. Konec konců, na mostě se zrovna natáčelo, i když jsem po něm šla posledně, a to nemluvím o zástupech fotografů svateb, hlavně čínských a arabských, kteří se zde střídají doslova od rozednění až do večera.
Na ostrov Ile-aux-Cygnes vede z mostu široké schodiště, na které navazuje chodník, který se táhne po celé délce ostrovní nudle. Mohli bychom se na dnešní procházce vydat rovnou po ní, ale zvolíme delší a méně malebnou cestu od nadzemní stanice metra Bir Hakeim po břehu Seiny. Chci vám tam nejdřív ukázat jeden méně známý pomník.
Procházka po Ile-aux-Cygnes je jednou z nejhezčích v Paříži. Vlevo je 15. obvod, vpravo 16.
Nadzemní stanice metra Bir Hakeim
Nadzemní stanice metra Bir Hakeim
Okolí stanice metra v sobě nese kus tíživé pařížské historie, na kterou na začátku loňského prosince navázal další odporný čin, kdy právě tady napadl muslimský terorista několik turistů a dva z nich zabil. Jen proto, že byli Židé. Hodně o tom psaly noviny i u nás, aniž by však připomněly ten největší paradox. Stalo se to totiž na místě, které je už historicky poznamenáno genocidou.
Na tomto místě u metra stával krytý velodrom, kam byli v noci ze 16. na 17. července 1942 svezeni židovští obyvatelé Paříže, kteří byli zatčeni během nacistické razie. Část zadržených byla ihned převezena do sběrného tábora v Drancy severně od města. Další pak byli odvezeni autobusy na zdejší krytý velodrom, kde čekali pět dnů v nelidských podmínkách v horku, bez jídla a s jedním jediným vodovodním kohoutkem k dispozici. Některým z více než sedmi tisíc lidí, kteří tady byli internováni, se podařilo uprchnout, jiní na místě spáchali sebevraždu. Ti, co přežili, byli postupně převáženi do Drancy a odtud putovali dobytčími vagóny do Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů. Během tohoto jediného zátahu bylo v Paříži zadrženo a odvezeno celkem 12 884 osob (z toho 4051 dětí, 5802 žen a 3031 mužů), z nichž vyhlazovací tábory přežilo jen 25 dospělých a několik dětí.
Z události, která je ve Francii známá jako Rafle du Vel d´Hiv, zůstalo Francouzům trauma, které částečně napravil až prezident Chirac v roce 1995, kdy poprvé veřejně promluvil o tom, že tyto deportace byly sice přikázány nacistickým Německem, ale že horlivými vykonateli byla policie a četnictvo francouzské vichystické vlády. Stalo se tak při příležitosti odhalení pomníku, který tuto událost připomíná.
Krytý velodrom sloužil po válce ještě několik let ke sportovním účelům, dokonce i pro módní přehlídky nebo býčí zápasy. V roce 1959 byl zbořen a na jeho místě byly postaveny obytné a kancelářské budovy. Na jedné z nich je také umístěna pamětní deska. Další připomínkou je památník, stojící v parčíku square des Martyrs Juifs du Vélodrome d´Hiver přímo na břehu Seiny. Sousoší, složené z několika postav internovaných Židů, bylo vytvořeno v roce 1994 polským sochařem Walterem Spitzerem, který sám přežil holokaust, a architektem Mariem Azagurym. Je umístěné na nakloněné ploše, připomínající dráhu velodromu.
Z konce parčíku za pomníkem je výhled na poměrně divoký výjezd vlaku RER, který doposud projížděl podél Seiny pod Eiffelovkou skrytý v nábřežní zdi. Jedna jeho větev se tady stáčí doprava na most přes Seinu, zatímco druhá běží dál po nábřeží směrem do Versailles. Shora je vpravo vidět poklidná cesta po náplavce kolem Port de Grenelle, vlevo se pak tyčí děsivé věžáky, postavené v 70. a 80. letech v rámci developerského projektu nazvaného Front de Seine. Nikdy předtím jsem tam tudy pěšky nešla – až do loňského léta.
Vlastně jsem tam skoro nic ani nevyfotila – byla jsem totiž šokovaná nejen tím, jak ošklivé jsou ty baráky zblízka, ale i tím, v jak špatném a zanedbaném stavu jsou. Jediná věc, která tady stojí za povšimnutí, je parčík uprostřed věžáků, nesoucí jméno hudebního skladatele Bély Bartóka – je ovšem tak miniaturní, že googlu ani nestál za to, nabarvit ho ve svých mapách na zeleno. V jeho středu stojí Křišťálová fontána, která dřív sloužila jako opravdová kašna s pitnou vodou. Dnes je stejně, jako celé okolí, také zanedbaná. Za parčíkem nás pak nábřeží přivede až k nákupnímu centru Beaugrenelle.
Parc Béla Bartók
Občas se mě někdo zeptá na radu na nějaké velké nákupní centrum. Obvykle každého posílám na place d´Italie nebo do La Défense, ale teď je ta chvíle, kdy můžu poradit fundovaněji. Po nábřeží jsme totiž právě došli k nákupnímu centru Beaugrenelle, zasazenému do křižovatky nábřeží s mostem Grenelle. Není z původní zástavby, bylo postaveno nově a otevřeno až v roce 2013. Na jeho místě totiž stálo původně jiné nákupní centrum – to však bylo na konci 70. let vybudováno tak špatně, že ho na přelomu tisíciletí museli zbourat.
Nákupní centrum má dvě části, propojené skleněnou lávkou. V jedné části mají svoji pobočku Galeries Lafayette, ta druhá je klasicky složená z malých obchodů. Baví mě tam hlavně záplava světla, která se sem hrne fotogenickou prosklenou modro-zelenou střechou, která se pravidelně objevuje na instagramu snad všech pařížských blogerů.
Výhled z lávky, spojující obě části centra, na pont de Grenelle a na okrouhlou budovu Maison de la Radio na druhém břehu Seiny
Na mostě pont de Grenelle
Přímo naproti nákupnímu centru nás most pont de Grenelle přivede k jižní špičce Ile-aux-Cygnes (kam jsme mohli ovšem dojít i přímo procházkou hned ze začátku výpravy). Z mostu máme zajímavý celkový výhled na budovy Front de Seine i na Eiffelovku. Hlavně tady však stojí kopie sochy Svobody, na kterou se teď podíváme blíž.
Výhled od sochy Svobody na Front de Seine a Eiffelovku
Asi všichni vědí, že americká Socha svobody je francouzského původu a že ji Americe darovala Francie při příležitosti stého výročí vyhlášení nezávislosti (i když socha byly dokončena až v roce 1884, osm let po výročí) jako připomínku přátelství mezi oběma národy. Čtyřicet šest a půl metru vysoká socha představuje ženu, zahalenou do zřasené tógy, s korunou se sedmi paprsky na hlavě, představujícími sedm kontinentů a sedm moří, s pochodní v napřažené ruce a rozervanými okovy otroka u nohou. Vytvořil ji francouzský sochař Fréderic August Bartholdi, na ocelové nosné kostře spolupracoval Gustav Eiffel a její celý název zní Svoboda osvěcující svět.
Kopii sochy Svobody Paříži darovali Francouzi, žijící ve Spojených státech. Na rozdíl od originálu má pařížská kopie na knize, kterou socha drží v ruce, kromě data americké nezávislosti i datum Francouzské revoluce. Na Ile-aux-Cygnes byla umístěna v roce 1889, tři roky po vztyčení sochy v New Yorku. Původně stála čelem k Elysejskému paláci a tedy zády k Americe, do současné pozice byla přetočena až v roce 1937, při příležitosti Světové výstavy. Je vytvořena v měřítku 1:4 a je tedy vysoká 11,5 metru.
Přísně se tvářící socha údajně představuje tvář matky sochaře Bartholdiho. Podle jiných pramenů však stála Bartholdimu modelem Isabella Eugenie Boyerová, vdova po výrobci šicích strojů Isaaku Singerovi. Jiné zdroje uvádějí, že tvář sochy zobrazuje královnu Semiramis nebo jeden ze zednářských symbolů, babylónskou bohyni Ištar, což je prý podepřeno skutečností, že Bartholdi byl členem Velké zednářské lóže. Tuto jeho příslušnost připomíná údajně i třístupňový podstavec sochy, znázorňující tři stupně zednářského členství – učedník, tovaryš a mistr. Bartholdi však žádnou z verzí nikdy nepotvrdil a veškeré dohady jen mlčky přecházel.
Pohled z pont de Grenelle na sochu Svobody a druhou část Front de Seine
Z pont de Grenelle se nám naskytne další výhled nejen na sochu Svobody, ale také na druhou část Front de Seine, která vede od pont de Grenelle až téměř k jižní hranici 15. obvodu. Nejdřív se ale cestou po nábřeží zastavíme u dalšího z mostů, u pont Mirabeau, a u přilehlé stanice RER C s názvem Javel, která nám připomíná, že jsme právě přešli ze čtvrti Grenelle do čtvrti Javel. Ta byla v minulosti známá pro svůj překotný průmyslový rozvoj, a to nejen proto, že na začátku 20. století byla na jejím okraji postavena rozlehlá automobilka Citroën, ale i pro předchozí chemickou výrobu, rozvíjenou už od konce 18. století, kdy produkovala dříve hojně používané a později zakázané jedovaté sloučeniny, jako byla olověná běloba, nahrazené později zinkovou a titanovou bělobou. Nejznámějším výrobkem však byl místní vynález dezinfekčního přípravku na bázi chlóru, prodávaného a dodnes známého jako „Eau de Javel“ (něco jako naše Savo).
Historická stanice RER Javel
Pont Mirabeau
Stanice RER leží na předmostí dalšího ze slavných pařížských mostů, pont Mirabeau. Proslavil ho Apollinaire svými melancholickými verši o Seině, tekoucí pod tímto mostem, které napsal v depresi poté, co ho opustila malířka Marie Laurencin. Lehce působící dvoubarevný kovový most byl postaven v letech 1893-1896. Jeho pilíře jsou ozdobeny čtyřmi sochami, které vytvořil sochař Jean Antoine Injalbert. Představují Město Paříž, Ducha obchodu, Navigaci a Hojnost.
Most spojuje čtvrtě Auteil a Passy na pravém břehu a Javel a Grenelle na levém břehu. Je dlouhý 165 metrů a skládá se ze tří oblouků, prostředního o délce 96 metrů a dvou bočních o délce 34 metrů.
Apollinarovy verše přímo na zdi mostu
Z mostu se nám naskytne krásný výhled na kus dnešní trasy od mostu Bir Hakeim, přes most Grenelle i sochu Svobody, ale i na Eiffelovku nebo dokonce v dáli vlevo od sochy Svobody na vysokou bílou věž americké katedrály v blízkosti Champs Elysées.
Dál budeme pokračovat stále po levém břehu směrem k parku Citroën. Můžete jít buď přímo po náplavce Port de Javel, ze které se pak do parku dostanete podchodem pod silnicí a bránou těsně před nájezdem na most Pont de Garigliano, nebo po cestě podél silnice u quai de Javel. Je to pár desítek nepříliš pěkných metrů, ale přivede vás rovnou na samý kraj parku.
Čtrnáctihektarový park byl vytvořen na začátku 90. let na místě bývalých závodů automobilky Citroën, které byly po svém uzavření v roce 1975 přestěhovány mimo město. Rozlehlá travnatá plocha je lemovaná po celém obvodu vodním kanálem, v čele parku najdeme kromě zmíněných fontán i dva ohromné skleníky, sloužící jako výstavní prostory, a po stranách parku potom můžeme odpočívat v květinových zahradách a zařízeních pro sport. Uprostřed trávníku trůní meteorologický balón, který někdy můžete vidět, jak se vznáší nad městem. Balón je přístupný veřejnosti a za příznivých povětrnostních podmínek se s ním můžete také proletět, nebo lépe řečeno vznést, protože balón sice vystoupá do výšky, ale zůstává pořád ukotvený na jednom místě. Podrobnosti o letu najdete v mém předchozím článku Nad Paříží v balónu.
Nahoře vidíme pohled z balónu na Seinu a mosty, kolem kterých jsme dnes šli. Za řekou se rozkládá 16. obvod, severněji potom 17. obvod, nad kterým se tyčí stupňovitá budova nového Justičního paláce.
Vlevo dole se za nezajímavými moderními budovami 15. obvodu skrývá Eiffelovka. Kdybychom si fotku přiblížili více, viděli bychom na pozadí Montmartre. Ten je i se svým Sacré Coeur vidět na druhé fotce, v popředí pak i s prosklenou střechou Grand Palais.
Velká část výhledu z balónu – Seina a 16. a 17. obvod vlevo, vpravo pak věžáky projektu Front de Seine a Eiffelovka
Ještě bych vám ráda ukázala, jak oblast, kterou dnes zabírá park, vypadala v průmyslových dobách této čtvrti. Chemická továrna, kterou zde v roce 1777 nechal postavit hrabě Artois, mladší bratr Ludvíka XVI, a která proslula už výše zmíněnými dezinfekčními, čisticími a kosmetickými produkty, musela na začátku 19. století ustoupit dalšímu rozvoji – nejdříve byla přestavěna na výrobu oceli a později včleněna do nové továrny, kterou zde vybudoval André Citroën. Jeho závod se však po svém založení v roce 1915 nezabýval automobily – nejdříve vyráběl dělostřelecké granáty, sloužící francouzské armádě v právě probíhající 1. světové válce. Teprve po ní se André Citroën díky své dřívější zkušenosti s automobily Ford rozhodl pro vytvoření svého vlastního prototypu vozu a pro jeho výrobu. I když po smrti zakladatele továrnu v roce 1935 převzala značka Michelin a později, poté, co Citroën v roce 1975 kvůli nedostatku místa ukončil výrobu ve čtvrti Javel, ji o rok později odkoupil konkurent Peugeot, jméno Citroën přesto z 15. obvodu nezmizelo. Do roku 1982 trvalo vyklízení továrních budov, které poté odkoupil stát. Nechal je zbourat a na takto získaném prostoru vytvořil nejen park, nesoucí název Citroën, ale i obytný a kancelářský projekt a nemocnici.
Manufaktura Javel, kresba neznámého autora z roku 1886
Průčelí závodů Citroën, dole pak celkový pohled na rozlohu továrny
Na prostoru, získaném po Citroënových závodech, byly kromě parku vybudovány i obytné a kancelářské budovy. Tou nejnápadnější je architektonicky zajímavý rozlehlý skleněný komplex, ve kterém sídlí, kromě jiných úřadů, i policejní prefektura (vpravo) nebo Úřad pro atomovou energii (vlevo). Pokud si vzpomínáte na francouzský seriál o komisařce Julie Lescautové, právě tady se natáčela poslední řada seriálu a ve filmu je vidět spousta zajímavých záběrů nejen z exteriéru budovy, ale také ze samotného interiéru komisařství a výhledy z něj.
Každopádně, pokud se do parku vydáte (a ten let balónem za to stojí), nedělejte to o víkendu. Park je přeplněný, trávníky, zvlášť kolem kanálu, jsou zcela obsazené, a v létě není k hnutí ani u fontán, umístěných kolem dvou skleněných pavilonů ve východní části parku.
Z parku se vydáme jihovýchodním směrem k metru Balard, kde narazíme na trať bývalé železnice Petite Ceinture. I tady je její část zpřístupněna veřejnosti. Trať vede na náspu nad čtvrtí a je to příjemná procházka, při níž můžeme objevovat část patnáctky z výšky, včetně průhledů mezi domy až k výstavišti u Porte de Versailles.
Vstup na Petite Ceinture u metra Balard
Pohled k výstavišti u Porte de Versailles a vlajka na jeho vstupní bráně, která nám ukazuje směr, kudy bychom se k ní dostali
Z Petite Ceinture nás před tunelem vyvede kovová lávka do rue Olivier de Serre, kde cesta pokračuje nad tunelem přes parčík u areálu školky a školy. Poznáte ji podle obrovské nástěnné malby, která vypadá trochu jako od Matisse, ale ve skutečnosti je jejím autorem japonský street artista Aki Kuroda.
Ještě předtím doporučuji na pár minut zabočit do rue Pierre Mille se zbytky staré původní zástavby, která v této části patnáctky zůstala zachována, možná kvůli svému půvabu, i po masivních přestavbách.
Přes parčík se dostaneme do rue de Dantzig, kde zahneme doleva do passage de Dantzig. Tady se zastavíme před vysokou kovanou bránou a budeme doufat, že přes hustý břečťan a psí víno, které bránu kryjí, zahlédneme aspoň kousek vstupních prostor areálu, kterému se od jeho začátku říká La Ruche, a které je jedním ze svědků slavné umělecké historie města.
Vpravo passage de Dantzig se zelení porostlými budovami, patřícími k areálu La Ruche
Když na začátku 20. století začali chudí umělci opouštět Montmartre, protože se pro ně stával příliš drahý, ale také příliš vykřičený, zabydlený a známý, nacházeli útočiště ve čtvrtích na jihu Paříže, kde se ještě žilo jako na venkově a kde pro svoji práci dokázali najít levné ateliéry. Jejich cílem se stával Montparnasse a čtvrti na jih od něj, kde vznikaly umělecké komunity, obývající chudé, ale živé shluky domků a ateliérů. Po masové poválečné výstavbě v této části města však jen výjimečně některé přežily dodnes. Jednou z výjimek je i ateliér La Ruche, nejdříve zapomenutý v úzké uličce v sousedství městských jatek a až později objevený a doceněný.
Vznikl z vinařského výstavního pavilonu ze Světové výstavy v roce 1900, který odkoupil sochař Alfred Boucher. Nechal ho přemístit do oblasti tehdejší čtvrti Vaugirard, kde nechal po rekonstrukci polygonální pavilon rozdělit na malinké místnůstky, které se rozbíhaly od schodiště, které vede prostředkem budovy. Vnitřek dřevěné budovy tak vypadal jako včelí plástev – odtud získala budova svoji přezdívku. Pokojíky si za pár franků pronajímali malíři a sochaři, kteří tady žili bez vody a topení v nepředstavitelné bídě. Útočiště zde našla řada umělců, kteří se později proslavili, především cizinci, kteří tehdy do Paříže přicházeli a pro které byl drahý i mnohem zabydlenější Montparnasse. Po svém příchodu do Paříže tady žil například Marc Chagall, Chaim Soutine, Amedeo Modigliani, Japonec Foujita, ale také Fernand Léger nebo sochaři Archipenko a Zadkine.
Interiér La Ruche s centrálním schodištěm a s plastikou zakladatele Alfreda Bouchera
Kromě centrální okrouhlé budovy se La Ruche skládá i z několika dalších staveb – jednak je to vysoká budova vedoucí do passage de Dantzig, a také několik nízkých budov v zahradě, obklopených zelení a uměleckými díly svých obyvatel. Ty však z ulice nejsou vidět.
S možností návštěvy je to tady špatné. Já jsem na příležitost čekala několik let, až pak se mi podařilo přihlásit se na komentovanou prohlídku, která se ovšem už nikdy neopakovala. Nefunguje tady ani to, co obvykle zapůsobí – počkat si na některého z obyvatel a požádat o vpuštění. Mezi obyvateli tady totiž panuje nepsaná dohoda, že nikoho cizího, kromě svých vlastních ověřených návštěv, dovnitř pouštět nebudou. Jen zcela výjimečně je možné ateliéry navštívit při Dnech evropského dědictví – například předloni byly otevřené, ale loni už zase ne.
La Ruche sousedí s druhým největším parkem 15. obvodu, parkem Georges Brassens. Na jeho dnešním místě až do roku 1966 fungovala městská jatka. Po jejich uzavření a zbourání zde město na začátku 80. let vytvořilo osmihektarový park, ve kterém jen několik prvků připomíná původní určení. Centrem parku zůstala hodinová věž, která je pozůstatkem pavilonu, ve kterém se dřív konaly dražby dobytka. Dalším historickým prvkem je vstupní brána a sochy zvířat, které dříve stávaly u vchodu.
A proč je vlastně park pojmenovaný po slavném zpěvákovi? Georges Brassens u nás sice není zrovna moc známý (i když některé jeho písničky přeložil a nazpíval Jiří Dědeček), patří však mezi nejvýznamnější poválečné francouzské autory a interprety. Žil v sousedství parku až do své smrti v roce 1981.
Bysta Georgese Brassense v parku. V pozadí jsou vidět přístřešky, ve kterých se dříve konaly koňské dražby a které dnes slouží pro knižní trhy.
Jatka během svého fungování neporážela jen dobytek, ale také koně, jejichž maso bývalo ve Francii oblíbené. Jejich dražby se konaly pod přístřešky ve východní části areálu, které i po zrušení jatek zůstaly zachované. Dnes slouží jako velký antikvariát pod širým nebem, otevřený každou sobotu a neděli od 9 do 18 hodin.
Dnešní procházku tady v parku sice ukončím, ale ještě vám ukážu několik zajímavostí z jeho okolí. Například pokud budete mít hlad a budete si chtít v parku sníst svačinu, doporučuji malou roztomilou pekárnu Max Poilâne v rue Brancion. Za návštěvu stojí také některé z lidových bister ve stejné ulici.
Severovýchodně od parku si pak můžete projít rue Santos Dumont, kde v čísle 42 žil v letech 1966-1981 Georges Brassens, a od které se o pár metrů dál odděluje úzká zelená Villa Santos Dumont s pestrými pohádkovými domečky.
Georges Brassens žil řadovém domku číslo 42 v rue Santos Dumont
Villa Santos Dumont
Na východ od parku pak leží malá enkláva, nazývaná Village de l´Avenir. „Vesnička budoucnosti“ vznikla na konci 19. století jako dělnická kolonie. Dnes už je ovšem tehdejší budoucnost hlubokou minulostí, která s sebou odnesla nízké domky, polorozpadlé dílny a zastaralé obchůdky, které jsem ještě zastihla fungující, když jsem tady byla před zhruba patnácti lety poprvé. Z původní výstavby dnes zůstalo jen málo. Už zde nestojí nízká autodílna s velkým rumpálem, ani řeznictví s názvem „Boucherie Artistique“, ani obchůdek s krajkovou záclonkou ve výloze, dokonce už vám v rue Castagnary neukážu ani model bretaňského majáku, který se na umělé skále tyčil do výšky vedle železniční trati nad obchodem s rybami a který s sebou odnesl čas, aby na jeho místě postavil studentskou rezidenci.
To nejhezčí vám ale pořád ještě můžu ukázat. Musíte kvůli tomu najít krátkou slepou uličku impasse du Labrador, na jejímž konci za polozbořenou zdí a křivou brankou uvidíte miniaturní kouzelný domeček. Je už roky prázdný a když jsem ho viděla loni na podzim naposledy, měl propadlou střechu, provizorně zakrytou modrou fólií, a mně hlava nebere, že něco takového je možné nechat zchátrat. Trochu se bojím, že při některé další návštěvě už bude domek zbořený a poroste zde panelák.
A jak se odtud z okraje města dostat zpět do centra? Nejbližší metro od parku Georges Brassens je stanice 13 Porte de Vanves, ale také odtud můžete odjet tramvají T3a, která lemuje celý jižní okraj města až k Porte de Vincennes. Nejlepší, i když ne zrovna nejkratší, je ovšem autobus 89 z rue des Morillons, který jede kolem Montparnassu k Lucemburské zahradě a k Panthéonu a pak kolem Jardin des Plantes až ke knihovně François Mitterrand.
Pokud netrpíte závratí a máte rádi rozhledy z výšky, můžete se na Paříž podívat z balónu. Stačí vydat se do parku André Citroën na jihozápadě 15. obvodu a nastoupit. Nepůjde ovšem o skutečný let, protože balón je pevně připoutaný k zemi; přesto vás vynese do výšky 150 metrů, ze které můžete město objevovat zase z dalšího úhlu.
Balón, ukotvený uprostřed centrálního trávníku jen kousek od Seiny, má celkovou výšku třicet dva metrů a je naplněný 6000 m3 hélia. Jeho koš, do kterého se vejde třicet dospělých nebo šedesát dětí, má tvar prstence. Vynášení turistů nad město je však jeho druhotným úkolem a přidanou hodnotou, protože jeho primárním cílem je měřit kvalitu ovzduší.
Let, pokud se tomu tak dá říkat, ovšem netrvá dlouho. Ve vzduchu se zdržíte jen deset minut, během kterých si však stačíte město prohlédnout a vyfotografovat doslova ze všech stran.
Balón se vznáší jen při dobrém počasí a hlavně v absolutním bezvětří, je proto potřeba si to pohlídat, abyste nešli nadarmo (já jsem to netrefila a šla zbytečně dvakrát, než jsem měla konečně štěstí). Doporučuji také volit raději všední den, o víkendu je před pokladnou dlouhá fronta.
Neobvyklý pohled na Eiffelovku s věžáky ve čtvrti Grenelle. Vlevo je vidět Seina s ostrovem Île des Cygnes a malou kopií Sochy Svobody v čele. Úplně vlevo vzadu na obzoru stojí třípatrová skládačka nového Justičního paláce v 17. obvodu.
Seina s mostem Mirabeau a za ní 16. obvod, po pravé straně se stříbřitou kulatou budovou Radio France.
Za hustou změtí rezidenčních činžáků a věžáků 16. obvodu se tyčí hradba mrakodrapů v La Défense.
Znovu Eiffelovka, tentokrát severovýchodním směrem a s Montmartrem na obzoru.
Pohled na Montmartre s kostelem Sacré-Coeur. V popředí trojkřídlá prosklená střecha Grand Palais, ještě před ní novogotická věž amerického kostela přímo na levém břehu Seiny.
Pohled směrem k východu přes celý 15., 14. a 13. obvod, vlevo s černým věžákem Montparnasse.
Pohled na park z výšky s čekajícími na letecký zážitek. V tom hranatém dřevěném domečku se prodávají vstupenky.
Parc André Citroën, 15. obvod
Jak se tam dostat: metro Javel (linka 10) nebo Balard (linka 8), eventuálně RER C stanice Javel nebo Boulevard Victor
Otevřeno pouze v příznivém počasí denně od 9,30 až do uzavření parku (mění se podle ročního období)
Tarif: dospělí 15 Eur, děti do 11 let 8 Eur, do 3 let zdarma. Děti s trvalým bydlištěm v Paříži zdarma.
Při svém nedávném bloumání po 15. obvodu jsem narazila na další z těch malých uliček, které se mi v Paříži tak líbí. Pár nízkých barevných domečků, zahrádky jako z pohádky, plůtky, porostlé popínavou zelení, a život místních obyvatel, přetékající až na ulici.
V 15. obvodu je podobných míst hodně, skoro nikdo o nich ale neví a rozhodně se o nich nedočtete v tištěných průvodcích.
Možná bych tady někdy mohla patnáctku popsat blíž a podrobněji.
Hameau d‘ Alleray je malá odbočka z rue d’Alleray, na jejímž začátku, když jdete od metra Vaugirard, najdete obchod, nad kterým se zaraduje každý správný pivař. Najdete tady všechny myslitelné světové značky piva, včetně naší Plzně.
O stavbě, které se přezdívá Úl, jsem se tady v minulosti už několikrát zmiňovala. Bylo to jedno z nepřístupných míst, kam jsem se roky toužila podívat, věděla jsem, že za tepanou bránou porostlou zelení se skrývá několik historických budov s uměleckými ateliéry, ale i když jsem občas šla kolem, dovnitř jsem se nedostala. Vlastně jsem se o to tak moc nesnažila, odrazovala mě cedule se zákazem vstupu, a když jsem viděla někoho vcházet nebo vycházet, ostýchala jsem se požádat o vpuštění. Při poslední cestě do Paříže se mi to konečně a legálně a bez doprošování podařilo a bylo to tam ještě hezčí, než jsem čekala.
Co je na Ruche tak zvláštního? Atmosféra, prostředí, ale především historie. Komplex ateliérů vznikl z materiálu ze Světové výstavy v roce 1900, který odkoupil sochař Alfred Boucher a nechal ho přemístit do oblasti tehdejší čtvrti Vaugirard na pozemek hned vedle jatek, který pro tento účel zakoupil. Hlavní budova areálu bývala vinařským výstavním pavilónem a svůj název dostala podle svého okrouhlého tvaru a vzhledu. Boucher nechal polygonální pavilon rozdělit na malinké místnůstky, které se rozbíhaly od schodiště, které vedlo prostředkem budovy. Vnitřek dřevěné budovy tak vypadal jako včelí plástev – odtud získala budova svoji přezdívku. Pokojíky si zde za levné peníze pronajímali malíři a sochaři, kteří tady žili bez vody a topení v nepředstavitelné bídě.
Útočiště v této zapadlé čtvrti daleko od centra našla řada umělců, kteří se později proslavili, především cizinci, kteří na začátku 20. století přicházeli do Paříže a kteří neměli na pronájem na tehdy už módním Montmartru nebo frekventovaném Montparnassu. Žil tady, kromě mnoha jiných, Marc Chagall, Chaim Soutine, Amedeo Modigliani, Fernand Léger nebo Japonec Foujita, ze sochařů třeba Archipenko, Zadkine nebo Czaky.
Areál dodnes slouží jako ateliéry pro umělce, kterých tady v současnosti tvoří asi sedmdesát. Jejich podmínky jsou dnes, samozřejmě, mnohem lepší, než měli jejich kolegové před sto lety.
Hlavní vchod do Úlu. Jeho kruhový tvar není zvenku pořádně vidět, protože je celý pavilon doslova ponořený do zeleně. Budova je korunována prosklenou střechou s malou věžičkou.
O tvaru pavilonu se můžeme přesvědčit na Google mapách, kde dobře vidíme z výšky nejen kulatou střechu se střešními okny v každém z ateliérů, ale také zahradu s ostatními budovami, které k ateliéru patří. Jsou to ty vysoké industriální budovy podél ulice, které pavilon částečně skrývají, dlouhý dřevěný pavilon při zdi vedlejšího pozemku, a několik nižších budov v zadní části areálu. Všechny tyto budovy uvidíme při procházce zahradou.
Dřevěné schodiště uprostřed kruhové budovy už není původní, bylo vyměněno při jedné z rekonstrukcí
Pohled zevnitř na stříšku
Ateliéry jsou malinké a jak je vidět zvenčí, jsou patrové. Za těmi prostředními dveřmi s obrázkem údajně býval Chagallův ateliér.
Bohužel jsme neměli možnost podívat se dovnitř do některého z ateliérů. Po nakouknutí do hlavní budovy jsme si ale mohli prohlédnout zahradu s dalšími stavbami.
V přízemních ateliérech byly a jsou umístěny především ateliéry sochařů, jejichž díla jsou sem tam rozmístěna po zahradě. Můžeme tady najít, například, i kopii studie pohybu hráče pétanque od Alfreda Bouchera.
Ještě jeden pohled přes bránu na ulici (a příště, až půjdu kolem, se už zas jen budu toužebně dívat dovnitř)
Poslední ohlédnutí
Pokud byste zatoužili se taky podívat dovnitř, zkuste hlídat tyto stránky TADY, naše prohlídka s průvodkyní byla sice mimořádná, ale třeba se bude časem opakovat.
Kde jinde se vám podaří mít doslova hlavu v oblacích, než na 210 metrů vysokém montparnasském mrakodrapu? Ční vysoko nad Paříží a já k němu mám zhruba takový vztah jako k pražskému žižkovskému vysílači – klidně bych se bez něho obešla. Je ošklivý a hyzdí panorama města a jediný kladný přínos má v tom, že slouží jako dokonalý orientační bod. Je vidět ze všech stran a ukazuje směr k montparnasskému nádraží, které leží hned za ním.
Ne že bych se chtěla srovnávat se slavným spisovatelem, ale napadá mě, že Maupassant po postavení Eiffelovy věže řekl něco v tom smyslu, že chodí do restaurace na věži večeřet, protože je to jediné místo, odkud ji nevidí. Já jsem se vydala na vrcholek věžáku Montparnasse ani ne tak proto, abych ho neviděla, ale spíš proto, abych se pokochala krásnými výhledy.
Mrakodrap Montparnasse byl postavený v letech 1969 – 1972, naštěstí si Francouzi hned poté uvědomili, že něco takového do centra města nepatří, a v plánované výstavbě dalších věžáků nepokračovali.
Když říkám, že je vidět ze všech stran, tak opravdu ze všech – i z dalekého 20. obvodu z boulevardu Ménilmontant
Rovná plocha na samém vršku mrakodrapu je prázdná, uprostřed má totiž přistávací plochu pro vrtulníky. Od mé poslední návštěvy před několika lety vyhlídku upravili – je teď kolem dokola obehnaná vysokou skleněnou stěnou, ve které je sice ve výšce očí průhled, ale přesto to komplikuje fotografování. Kromě toho je teď nahoře i malý bar, jenže ve studeném vichru, který se ten den pod těžkými dešťovými mraky proháněl, neměl nikdo na posezení ani pomyšlení.
Ať už je mrakodrap jakýkoliv, výhledy z něho jsou k nezaplacení. Odkud jinud se můžeme dívat na Eiffelovku jako na sobě rovnou? Za ní se v dálce tyčí věžáky čtvrti La Défense. Před ní Champs de Mars s École militaire na konci. Po levé straně od École militaire je vlevo vidět trojcípá moderní budova UNESCO (a to mi připomíná, že mám ještě spoustu nezveřejněných fotek z její loňské prohlídky a že s tím budu muset něco udělat).
Kousek nesmělé duhy na obzoru a před ní výhled směrem k severu. Vpředu věže kostela Saint-Sulpice, vlevo od nich úzká vížka kostela Saint-Germain-des-Prés. Uprostřed výhledu je město proťato zelenou čarou stromů, která ukazuje, kudy teče Seina. Za řekou v dálce po levé straně vidíme mohutný kostel Saint-Eustache, vpravo barevnou kostičku Centre-Pompidou.
Ještě jednou linie Seiny, lemovaná stromy. Ta řada domů za ní je rue de Rivoli, vpravo zastíněná hradbou obou křídel Louvru. Vzadu na obzoru vidíme nízký kopeček s cukrovou homolí kostela Sacré-Coeur.
Lucemburská zahrada s budovou Senátu, kolmo nad ní dvě nízké věže katedrály Notre-Dame de Paris. Vlevo od nich vyčnívá zubatá stavba, připomínající cimbuří, to je Hôtel de Ville, pařížská radnice. Tmavá skvrna vzadu vpravo, která narušuje šeď pařížského panoramatu, je hřbitov Père Lachaise, druhá menší skvrna vlevo ukazuje, kde leží park Butte Chaumont.
Montparnasský hřbitov leží těsně pod věží, takže vidíme dobře jeho jednotlivá oddělení i kamenný mlýn, který na hřbitově zůstal jako památka na dávné doby před založením hřbitova.
Pohled k jihu odhaluje kolejiště montparnasského nádraží, po kterém se plazí červíci vlaků. Kolejiště mizí pod zem před okrouhlými kancelářskými budovami. Stejný tvar má i náměstí place de Catalogne, částečně skryté za ošklivým dlouhým panelákem vlevo, stejně jako dvě malá uzavřená náměstí – place de Seoul a place de l´Amphitheâtre. Bývalá část Montparnassu s historickými domy a starými ateliéry padla za oběť stavební mánii v 60. a 70. letech minulého století.
Večerní slunce, které nakonec vyšlo, zastínilo siluetou mrakodrapu velkou část blízké čtvrti
V 58. patře, odkud musíte nahoru další dvě patra vyšlapat pěšky, je umístěná další vyhlídka, tentokrát už prosklená, a také kavárna (jistě, jsme přece v Paříži, ne?) a prodejna suvenýrů.
Tour Montparnasse
15. obvod, 17 boulevard de Vaugirard
Otevřeno v létě denně od 9.30 do 23.30 hod, v zimě neděle – čtvrtek 9.30 – 22.30 hod, pátek a sobota 9.30 – 23 hod
Vstupné 15 eur, děti do 7 let zdarma, od 7 do 15 let 9,50 eur, od 16 do 20 let a studenti 12 eur
Ti, co mě tady čtou častěji, už vědí, že ze všeho nejvíc mě v Paříži baví objevování napůl skrytých uliček, starých dvorků a malebných náměstíček. Tipy na ně většinou získávám na různých stránkách o Paříži, hlavně na blozích pařížských blogerů. V místě takového tipu si v mapě udělám oranžový puntík a když jsem potom někdy v blízkosti, už jdu najisto. Největší radost ovšem mám, když něco takového objevím sama, bez předchozích informací a na místě, kde to nečekám. Přesně tak jsem ve stínu montparnasského mrakodrapu objevila uličku, kterou vám chci dnes ukázat.
Vlastně to až tak úplný objev není. Ulicí, ze které tato ulička odbočuje, jsem šla už mockrát a o mřížovém plotě, za kterým se Villa Gabriel skrývá, jsem dobře věděla. Jenže mříže byly vždycky zavřené a ani se nezdálo, že by to uvnitř bylo tak hezké. Omyl. Nedávno jsem měla štěstí a našla branku dokořán a uvnitř… uvnitř jsem uviděla krásně zrekonstruovanou řadu starých cihlových a dřevěných budov, ve kterých jsou dnes kanceláře a lofty a sem tam nějaký ateliér. A hlavně všude spousta zeleně. Ano, tady bych taky mohla bydlet.
Na dnešní nedělní procházku se vydáme až na jih Paříže, kudy vede zvláštní promenáda, vybudovaná v místech bývalé železniční trati. Ta byla postavená pod názvem Petite Ceinture, Malá okružní dráha, v polovině 19. století. Obkružuje Paříž po celém jejím obvodu. Nejdříve sloužila k přepravě zboží a později i cestujících, s postupným budováním metra však její význam pro dopravu lidí upadal a v roce 1934 byl tento druh přepravy cestujících zrušen. Zboží však bylo kolem Paříže po železnici přepravováno na některých úsecích až do 90. let 20. století.
Trať zůstala dodnes zachována. Na některým místech je sevřená ve vysokých kaňonech, kam je vstup zakázán (ale ze kterých se na internetu dají najít krásné urbexové fotky), jinde vede po mostech a viaduktech. Některé části bývalé trati jsou dnes využity. Viděli jsme tady už zvláštní zahrádkářskou kolonii v 18. obvodu, dnes se podíváme na další zpřístupněný úsek.
Kilometr a půl železniční trati v 15. obvodu, která dříve propojovala továrnu Citroën v místech dnešního parku André Citroën, dílny metra ve Vaugirard a jatka, která ležela tam, kde je dnes park Georges Brassens, byl zpřístupněný jako promenáda v roce 2013. Tato část trati přestala fungovat v roce 1979 a protože byla od té doby nevyužívaná, vytvořily se tady spontánně vzácné kolonie hmyzu, ptactva i rostlin. Dnes kvůli tomu sice tuto část trati můžeme navštívit, nesmíme ale opustit vytvořenou cestu a brouzdat v trávě a po železničních náspech.Na vyvýšenou trať se dostaneme po schodištích i výtahy, vybudovanými v místech, kde trať kříží velké ulice této části města. Trať je dobře značená, najdeme tady nejen plánky, ale také tabulky s popisem rostlin, které tady rostou, a živočichů, kteří tady žijí.
Pokud se rozhodnete tuto část města navštívit, doporučuji, abyste se na trať vydali u metra Balard. Tady ve výšce nad střechami domů začíná její zpřístupněný úsek.
Z výšky můžeme sledovat život v ulicích pod námi – tady například vidíme průhledem věž u výstaviště u Porte de Versailles, dole jeden z hezkých art-déco domů, na které máme odtud ten nejlepší výhled.
Cestou mineme také jedno z nádraží, opuštěné ve stavu, jak odtud odešel poslední pasažér
Myšpulín! (Nebo skoro…)
Po kilometru a půl nás cesta přivede k prvnímu železničnímu tunelu. Když jsem ho uviděla za zatáčkou, chtěla jsem se kvůli své klaustrofobii otočit a potupně se vrátit k nějakému východu (v životě bych do tunelu nevstoupila). Naštěstí jsem si včas všimla, že je tunel zahrazený plotem, cesta u něj končí, a že se odtud můžeme dostat buď výtahem přímo u tunelu nebo po kovové lávce ve svahu (která trochu připomíná tu, která vede v Praze z Jeleního příkopu do Chotkovy ulice).
Schody nás přivedou do rue Olivier de Serres přímo před starou mateřskou školku. Po její levé straně cesta pokračuje dál, tentokrát už po povrchu. Školka je připravená k rekonstrukci, předpokládám, že během ní bude asi od cesty oddělená, teď se však můžete procházet v opuštěném a trochu strašidelném areálu a fotit si stará dětská hřiště i street art, který tady vznikl, nebo malebné cihlové zdi, porostlé břečťanem.
Na druhé straně arerálu nás cesta přivede k základní škole se zajímavým moderním dílem nad lávkou, která přemosťuje cestu. Na jejím konci projdeme malým parčíkem, vyjdeme branou na ulici a dostaneme se k parku Georges Brassens.
U parku můžeme jen z výšky mostu sledovat další část trati, na kterou se už nesmí
Ještě, než ukončíme procházku, vrátíme se do rue Olivier de Serres. Hned za rohem totiž leží malebná ulička rue Pierre Mille, kterou stojí za to si projít.
Za dalším rohem potom narazíme v rue de la Saida na bytový komplex Nadace Lebaudy ze začátku 20. století. Podobných komplexů postavila nadace, která funguje dodnes, v Paříži více. Já na tomto komplexu obdivuji pokaždé krásná schodiště.
A ještě za dalším rohem leží další zajímavost této části čtvrti – a moje srdeční záležitost. V passage Danzig najdeme zelení porostlou kovanou bránu, za kterou se nachází jeden z památkově chráněných starých ateliérů s názvem La Ruche – Úl. Podrobněji už jsem o něm psala před několika lety TADY. Na začátku 20. století tady žili malíři, především cizinci, kteří do Paříže přišli hledat uměleckou slávu. Žil a pracoval tady Chagall, Soutine, Zadkine, ale taky Légér nebo Foujita. A taky můj milovaný Modigliani, jehož podobiznu někdo vytvořil na zdi ateliéru jako street art.
Pokud se po procházce rozhodnete odpočinout v parku Georges Brassens, můžete se inspirovat TADY.
Dnes se projdeme po náplavce mezi mosty Pont de Bir Hakeim a Pont d´Iéna, a tedy od dvoupatrového mostu, přes který jezdí nahoře metro a dole auta, až k Eiffelovce. Stejně jako i v některých jiných částech centra u řeky, i tady kotví čluny, plachetnice a jachty, na kterých lidé bydlí, nebo které mají jako „venkovskou“ chatu. Venkovskou v úvozovkách, protože málokde jinde se najde tolik lidí, jako právě na tomto nábřeží těsně pod Eiffelovkou.
Procházku začneme přímo na mostě Bir Hakeim, přes který jsme přišli (aspoň my v ten podvečer) ze čtvrti Passy. Most je oblíbeným místem fotografů pro svoji perspektivu sloupů, které nesou horní část. Samozřejmostí jsou krásné výhledy na všechny strany – jak na nábřeží směrem podél řeky z centra na další část přístavu, který tady nese název Port de Grenelle (nad kterým se tyčí vysoké skleněné věžáky), tak samozřejmě a především na Eiffelovku, která se tady zdá tak blízko, že máte pocit, že si na ni můžete sáhnout. Tady si člověk obvykle taky uvědomí, jak je ve skutečnosti veliká.
Život na lodi vypadá romanticky (jen si nejsem tak úplně jistá, jestli by se mi líbilo žít nebo rekreovat se na místě, kde mi pár metrů od jídelního stolu defilují zástupy turistů a zvědavě si prohlížejí každou část mé lodi)
Nad náplavkou se tyčí ošklivý mřížový plot, za kterým je vidět otevřené kolejiště RER linky C. Tudy pojedete do Versailles. Kolejiště je kryté betonovou deskou, na které je nahoře další parčík s promenádou – Promenade d´Australie.
Čím víc se blížíme pod Eiffelovku, tím víc se davy zahušťují a soukromé čluny jsou nahrazeny velkými parníky, které zde kotví trvale a ve kterých najdeme turistické restaurace. Právě tady mě požádala mladá indická dvojice, abych je vyfotila s touhle lodí za zády. Když jsme se druhý den znovu potkali na ostrově Saint-Louis, jen jsme se zasmáli (a znovu chtěli vyfotit). O dva dny později jsme na sebe znovu narazili ve Versailles ve vesničce Marie Antoinetty. Pak prý neexistují náhody.
Pod Pont d´Iéna to nevypadá zrovna vábně
Když z náplavky vystoupáme po schodech nahoru na nábřeží, ocitneme se rovnou u známého kolotoče pod Eiffelovkou a tady už začíná to správné turistické peklíčko. Ještě pár fotek a rychle pryč.
Ta japonská slečna v tom parčíku po levé straně Eiffelovky odpočívala tak malebně (a evidentně úmyslně malebně), že nešlo ji nevyfotit.
Paříž pro pokročilé 
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.