Velká procházka ve 14. obvodu

Čtrnáctka, která leží jižně od centra, je na východě ohraničena boulevardem de la Santé, na jihu bulváry, které dnes vedou kolem celého města ve stopě bývalých městských hradeb z druhé poloviny 19. století a které ohraničují město, na západě kolejištěm dráhy, vedoucí od jihu k nádraží Montparnasse, a na severu boulevardem Montparnasse. Poslední dva názvy napovídají, že jednou ze čtyř čtvrtí, které tvoří tento arrondissement, je právě Montparnasse, který leží v jeho severní části. Pod ním jsou pak v řadě srovnány další tři čtvrti – od západu je to postupně Plaisance, Petit-Montrouge a poslední Quartier du parc Montsouris.

Centrem života Čtrnáctky je její největší náměstí place Denfert-Rochereau, kterému vévodí z vysokého podstavce socha lva. Jde o kopii obřího lva, umístěného pod citadelou v alsaském městě Belford, kterého vytvořil sochař Auguste Bartholdi (ano, ten Bartholdi, který se proslavil sochou Svobody) jako poctu obyvatelům města během jeho blokády v prusko-francouzské válce v roce 1870. Obráncům města tehdy velel plukovník Denfert-Rochereau, podle kterého dostalo náměstí název.

Belfordský lev na place Denfert-Rochereau

Ta věc s názvem je poměrně pikantní. Šlo vlastně o jazykovou hříčku – původní název náměstí byl totiž place d´Enfer, Pekelné náměstí – to podle pověsti, kterou toto nebezpečné místo v tehdy odlehlé a zalesněné části Paříže mělo. Stačilo provést jen malou písemnou změnu, při níž výslovnost zůstala stejná, a voilà, nový název byl na světě.

Samotné náměstí vzniklo po roce 1860 v místech, kde se dříve nacházel vstup do města a kde stály dvě celnice pro výběr potravní daně. Jeho podlouhlý tvar kopíruje tvar městské brány, která v těchto místech stávala. Přes dnešní place Denfert-Rochereau totiž původně vedly hradby, vybudované těsně před Francouzskou revolucí v letech 1784-1790. Zbourané a posunuté do míst dnešní hranice Paříže byly po necelých sto letech, když se po roce 1860 město rozšířilo o okolní vesnice a městečka.

Zatímco mohutné zdi už dávno zmizely, obě celnice na náměstí zůstaly dodnes a byly začleněny do fungování města. Koneckonců, oba pavilony celnice nejsou jedinými, které se v Paříži z hradeb zachovaly – stejné najdeme i na place de la Nation a jejich připomínkou je také rotunda u parku Monceau nebo u vodní nádrže La Villette.

Vstup do pařížských katakomb. Dnes se do nich dostanete pohodlně z tohoto pavilonu bývalé celnice uprostřed náměstí, zatímco ještě v nedávné minulosti se vstupovalo malými dvířky v zeleném přístavku, přilepeném ke zdi vlevo.

První z obou pavilonů, stojících dnes uprostřed náměstí, slouží jako vchod do pařížských katakomb, které jsou v podstatě městskou kostnicí. Jejich stěny jsou doslova od země až po strop vyplněny kostmi a lebkami. Odhaduje se, že se tady nachází ostatky až šesti miliónů lidí. Procházka podzemím mezi miliony lidských kostí asi může být působivá, bohužel však nemám vlastní zkušenost, nebyla jsem uvnitř a ani to neplánuji (kosti mi nevadí, je to spíš kvůli mé klaustrofobii).

A jak se vlastně do pařížského podzemí lidské ostatky dostaly? Byly sem, do skrz naskrz proděravělého podzemí po bývalých římských lomech, přeneseny v v 18. a 19. století, kdy se ve velkém rušily hřbitovy v přelidněném centru. Prvním z nich byl takzvaný Hřbitov neviňátek, který se nacházel v blízkosti dnešního centra Les Halles a který byl zrušený v roce 1785, po deseti stoletích používání, kdy se zde nahromadilo ohromné množství ostatků, které představovaly pro obyvatele rychle se rozvíjejícího města hygienické riziko. Po dva roky se odtud každý večer za tmy vydávalo na cestu procesí vozů plných lidských kostí, doprovázených zpívajícími knězi. Postupem času sem byly odvezeny kosti i z jiných rušených hřbitovů uvnitř tehdejších hradeb města. Uložení kostí do nepoužívaných lomů bylo tehdy spojeno i s jejich průzkumem, stabilizací a zpevněním, protože při rychle se rozvíjející výstavbě v jižní části Paříže hrozily zřícením.

Katakomby jsou jednou z památek, hojně doporučovaných v turistickým průvodcích. Pokud byste se pro jejich návštěvu rozhodli, doporučuji rezervaci a trpělivost, před vstupem bývají velké fronty. Veškeré informace a pár fotografií a obrázků najdete na oficiálních stránkách.

Musée de la Libération de Paris

Druhý pavilon leží hned na druhé straně ulice. Je úplně stejný a je v něm umístěno Muzeum osvobození Paříže, které mapuje historii pařížského odboje a historii osvobození města. Pro ty, koho zajímá vojenská historie, bude určitě zajímavé. Exponáty zahrnují kromě dokumentů a fotografií i uniformy a osobní věci odbojářů. Kromě stálých sbírek jsou zde několikrát do roka pořádány i krátkodobé výstavy – já jsem tady před pár lety viděla výstavu prací válečných fotografek. Současná výstava představuje až do července jednu z postav francouzského odboje Daniela Cordiera, obchodníka s uměním, který se během 2. světové války stal jednou z nejvýznamnějších osobností zpravodajských služeb a špiónem. Výstava odhaluje část jeho tajných archivů, jeho falešné dokumenty a další listiny a osobní a vojenské předměty, ale také některá díla z jeho uměleckých sbírek, např. od Marcela Duchampa, Jeana Dubuffeta nebo fotografa Brassaïe. Vstup do stálých sbírek je zdarma, veškeré informace najdete v odkazu nahoře.

Za oběma pavilony leží přímo uprostřed náměstí parčíky, které ho opticky dělí na dvě části. Za tou východní najdete původní nádraží z roku 1846, které svému účelu slouží dodnes jako jedno z nádraží linky B vlaku RER.

Nádraží RER na place Denfert-Rochereau

Procházka 14. obvodem začne právě na tomto náměstí, které jsme zrovna prošli. Nepovede ovšem jako v předchozích obvodech z jednoho místa do druhého, ale budeme procházet kolem náměstí dokola do všech směrů podél šesti velkých bulvárů, které náměstím procházejí.

Při přípravě článku jsem měla největší problém, co všechno do textu zahrnout a které ze stovek fotografií, které ze Čtrnáctky mám, použít. Byl to totiž v minulosti můj obvod, poblíž náměstí jsem při svých pobytech v Paříži bydlela, znám tady skoro každý dům a nejsem při jejím hodnocení ani trochu nestranná. Nejdřív se proto podíváme do „mé“ rue Daguerre, kam při každé cestě do Paříže musím zajít, i když teď bydlím na opačném konci města.

Rue Daguerre

Rue Daguerre je jednou z těch obchodních ulic, které začínají pěší zónou a každodenním trhem. Najdete tady obchody s jakýmikoliv potravinami, které vás jen napadnou – od ovoce a zeleniny přes sýry, víno, maso a uzeniny, italské polotovary, lahůdky, cukrárny, květinářství, až po specializovanou prodejnu medu nebo nejrůznějších druhů octa. Nechybí pekárny, kavárny a restaurace. Pěší zóna končí za první křižovatkou, kde se ruch ulice zmírňuje a její ráz se proměňuje.

Myslím, že poprvé jsem do rue Daguerre přišla při jedné ze svých prvních cest do Paříže na jaře 1990. A potom znovu a znovu. Za ty roky sleduji, jak se proměňuje, jak je zde stále víc turistů, jak mizí původní obchody – řeznictví, obchod s vínem, galanterie, železářství, čistírna, výroba klíčů nebo drogerie, a jak se místo nich otvírají sushi bary, drahé restaurace, módní doplňky a cetky pro turisty. Naštěstí je to z centra příliš daleko, takže snad úplná gentrifikace nehrozí, ale stejně je mi to trochu líto.

Moje oblíbená créperie La belle ronde
Café Daguerre na rohu avenue du Général Leclerc

V posledních letech zde vznikla spousta nových restaurací – buď na ně byly přeměněny běžné obchody, nebo noví majitelé změnili vzhled a zaměření těch původních. Někdy je podle obsazenosti míst dobře vidět, že více táhnou ty původní, jako je třeba Le Naguère nahoře. Často jsem tam chodívala na kafe a i když jsem tu už dávno neviděla některé známé, jako například pána, který sem v proutěném košíku nosil vyvenčit svého holuba (jednou mi řekl: „On se taky chce podívat ven a samotného ho pustit nemůžu“), pořád ještě tady sedává hodně místních.

Žlutá prodejna a opravna akordeonů definitivně zavřela dveře po zvýšení nájmu už před více než deseti lety a přestěhovala se – jak jsem slyšela – snad někam do 2. obvodu. Obchod je od té doby stále zavřený.

Některé z domů mají hezké dvory, často i se starými ateliéry. Jakmile uvidíte otevřené dveře, neváhejte a nakoukněte dovnitř.

V nízkém růžovém domečku na konci ulice bydlela slavná filmová režisérka Agnès Varda. Žila zde celý život a byla s ulicí a jejími původními obyvateli spjatá do té míry, že občas přímo na ulici před svým domem pořádala happeningy. Ve svém filmu Daguerréotypes z roku 1975 zachytila nejen to, jak ulice v té době vypadala, ale hlavně některé její obyvatele, majitele obchodů, bister nebo pekáren. Vždycky jsem si ji přála potkat, ale nikdy se mi to, bohužel, nepodařilo. Po její smrti v roce 2019 prošel domek rekonstrukcí, jasná růžová vybledla a zmizel její obchod Ciné Tamaris na protější straně ulice, kde se prodávaly CD s jejími filmy, knihy, fotografie a vše, co se její filmografie týkalo.

Agnès Varda byla nejen filmová režisérka, ale také fotografka. V současné době její fotografie Paříže vystavuje až do 24. srpna Musée Carnavalet pod názvem Paris d´Agnès Varda.

Agnès Varda je pohřbená jen pár desítek metrů od svého domu na hřbitově Montparnasse, který bude představovat další z cílů procházky kolem place Denfert-Rochereau. Na hřbitov se z konce rue Daguerre dostaneme boční brankou na rohu avenue du Maine a rue Froidevoix.

Zatímco po levé straně je ze hřbitova vidět známý mrakodrap jako dominanta celého Montmartru, vpravo stojí pozůstatky posledního montparnasského mlýna.

Hřbitov Montparnasse je po hřbitově Père Lachaise druhou největší nekropolí v hlavním městě. Rozkládá se na impozantních devatenácti hektarech. Byl založen v roce 1824 na tehdy opuštěném místě za městskými hradbami a součástí Paříže se stal až v roce 1860. Skládá se ze dvou částí, malého a velkého hřbitova, které od sebe odděluje rue Emil Richard. V obou částech najdeme celou řadu hrobů známých osobností. Cestičky a dlouhé aleje hřbitova tak mohou představovat symbolické místo pro procházky při jejich objevování.

Najít zde však můžete i jednu z nečekaných staveb – skutečný mlýn na mouku v podobě kulaté kamenné věže, zakončené kuželovitou střechou. Je to poslední mlýn z asi třiceti, které zde stávaly v 18. a některé z nich ještě v 19. století. Nutno ovšem přiznat, že budova už nemá s mlýnem mnoho společného. Už dávno přišla o svoje křídla a od definitivního zastavení větrného mechanismu už prožila několik životů. Mlýn byl postaven v 17. století a patřil špitálnímu řádu svatého Jana z Boha (ano, tomu, který vlastnil nemocnici Charité, jejíž součástí byla i dnešní kaple sv. Volodymyra Velikého, kterou jsme tady viděli nedávno).

Během Francouzské revoluce byl mlýn přeměněn na tančírnu a po otevření hřbitova se stal sídlem správce. O několik desítek let z něj vytvořili skladiště. Dnes je budova prázdná a její dveře zůstávají návštěvníkům trvale zavřené.

Tady leží režisérská dvojice Agnès Varda a její manžel Jacques Demy

Ze všech slavných „obyvatel “ hřbitova těmi nejslavnějšími je zřejmě spisovatelská a filosofická dvojice Jean-Paul Sartre a Simône de Beauvoir, jejichž společný hrob je neustále pokryt rudými otisky rtěnky, stejně jako hrob Agnès Varda. Neméně slavný byl ovšem také zpěvák Serge Gainsbourg, jehož hrob najdete v 1. oddíle hned u kulatého náměstí uprostřed hřbitova. Hrob je plný květin a dárků, které mu sem dodnes nosí jeho fanoušci. Možná vás překvapí, že je jeho náhrobní kámen pokryt i papírovými jízdenkami z metra – to je připomínka jedné z jeho prvních slavných písní o průvodčím, který cvaká lidem jízdenky ve stanici metra Les Lilas (https://www.youtube.com/watch?v=13k7OZzzg40&list=RD13k7OZzzg40&start_radio=1). Dodnes mě obchází hrůza, když si vzpomenu, jak nás před mnoha lety v jednom z kurzů ve Francouzském institutu profesor nutil tu písničku zpívat současně s nahrávkou.

Z dalších slavných je tu pohřben např. Jacques Chirac, bývalý francouzský prezident i premiér (a předtím také starosta Paříže), herci Philippe Noiret a „komisař Maigret“ Bruno Cremer, herečka Mireille Darc i šansoniérka Juliette Gréco. Najdete tady také sochaře a malíře Brancusiho, Zadkina a Soutina, ale také Jean-Jacquese Sempého, otce malého Mikuláše. Z mnoha literátů připomínám hlavně Charlese Baudelaira, Eugena Ionesco, Tristana Tzaru, Samuela Becketa nebo Marguerite Duras, jejíž hrob je plný propisovaček. Kompletní seznam i s přesným místem uložení na plánku hřbitova najdete vždy u každého z vchodů.

Hřbitov je ovšem také muzeem pod širým nebem. Na mnoha hrobech jsou umístěny pomníky z rukou slavných umělců. Některé z nich jsou skutečnými uměleckými díly, jako například skulptura, kterou vytvořila Niki de Saint-Phalle (spoluautorka pohádkové fontány Stravinski vedle Centre Pompidou) pro hrob jednoho ze svých přátel, nebo pomník na hrobu Césara Baldacciniho, který je zmenšenou kopií jeho díla, stojícího na malé křižovatce v rue de Sèvres v 6. obvodu. Zvláštní kapitolu tady tvoří slavná socha Polibek od Constantina Brancusiho z roku 1910, která je už několik let přikrytá dřevěnou bednou, na protest proti tomu, že stát brání majitelům hrobu prodat tuto památkově chráněnou sochu v dražbě (je zapsaná na seznamu památek společně s hrobem a nelze je proto od sebe oddělit, čehož se majitelé teď snaží dosáhnout soudně).

Pomník, který vytvořila Niki de Saint-Phalle


Bloumání po hřbitově může klidně zabrat celé odpoledne, my však musíme pokračovat v procházce. Z hřbitova vyjdeme východem na opačném konci, než jsme na něj vešli, a to směrem k boulevardu Raspail. Ocitneme se u stejnojmenné stanice metra. Hned naproti přes silnici uvidíme další cíl – rue de la Campagne-Première. Milovníci Jean-Paula Belmonda možná poznají, že právě v této ulici byly natočeny závěrečné záběry filmu U konce s dechem, kde slavný herec umírá uprostřed vozovky. Mimochodem, i herečka Jean Seberg, hlavní hrdinka filmu, je pohřbená na hřbitově Montparnasse, na rozdíl od Belmonda, o jehož místě posledního odpočinku se dodnes nic neví (ale je zde pohřbený jeho otec, sochař Paul Belmondo).

Rue de la Campagne-Première

Hned první dům, který v ulici uvidíme, patří mezi její nejznámější. Byl postaven v secesně-konstruktivistickém stylu v roce 1911 podle tehdy vznikající módy mezonetového bydlení, spojeného s ateliérem, který prostupuje přes obě patra. Dům je obložen originálními, na míru vytvořenými žlutými pálenými kachlíky. Autor fasády získal za její návrh v roce 1912 ocenění v soutěži města Paříže o nejkrásnější fasádu.

Hned vedle tohoto domu najdeme další památku umělecké Paříže. Hotel Istria s mohutnými lucernami nad vstupním portálem byl ve 20. a 30. letech 20. století centrem společenského života na Montparnassu. Bydleli zde nejen malíři, ale hlavně spisovatelé, z nichž mnozí byli ruští přistěhovalci. Louis Aragon se tady seznámil se svojí múzou a později manželkou Elsou Trioletovou, která ho nakazila virem komunismu a způsobila tak rozšíření této tehdy módní levicové vlny mezi některé další francouzské umělce té doby. Bydlel zde také Vladimír Majakovskij nebo Rainer Maria Rilke, ale také Tristan Tzara, Moïse Kisling, Marcel Duchamp nebo slavný americký fotograf Man Ray a jeho nejslavnější modelka Kiki.

Podobných bytů a ateliérů, poznamenaných minulou přítomností slavných, bylo a dosud je v ulici nepočítaně. To možná nejzajímavější na nás čeká za širokými vraty domu číslo 9. Ve dvoře uvidíme vysokou budovu s mnoha ateliérovými okny, postavenou na přelomu 19. a 20. století z materiálu, pocházejícího ze Světové výstavy v roce 1889. Ateliérů je kolem stovky a bydleli v nich známí i neznámí umělci té doby, například Giorgio de Chirico, Othon Friesz, Amedeo Modigliani, docházel sem i Picasso, Soutine a básníci Rimbaud nebo Ital Ungaretti. Do dvora se dá vcelku jednoduše dostat – vrata bývají často otevřená, pokud ne, stačí stisknout tlačítko P.

Mezi rue Campagne-Première a boulevardem Raspail vede úzká, jen deset metrů široká a sto šedesát metrů dlouhá ulička s názvem passage d´Enfer. Byla postavena jako dělnické bydlení v roce 1855 a název dostala podle přilehlého boulevardu d´Enfer, dnes boulevardu Raspail. Když do ní vstoupíte, máte pocit, že jste se ocitli v některém provensálském městečku. Domy s trochu zašlými pastelovými okenicemi, klid, ticho a úzká silnice, po které nic nejezdí, vás dokonale izolují od ruchu vedlejšího provozu. Ulička je sice soukromá, ale vedle kovových bran na jejích koncích jsou přes den otevřeny malé branky.

Passage d´Enfer

Když se vydáte po bulváru Raspail směrem k place Denfert-Rochereau, po chvíli uvidíte po levé straně rozlehlou skleněnou fasádu Cartierovy nadace pro moderní umění. Autorem budovy je architekt Jean Nouvel (bez kterého, zdá se, se v posledních letech v Paříži nepostaví pomalu ani autobusová zastávka). Dobře ho známe i my – je autorem budovy Zlatý anděl na Smíchově.

Budova ze skla a oceli – materiálů, typických pro Nouvela – je postavená mezi starými jehličnany a od rušné ulice ji odděluje vysoká skleněná stěna (stejný princip použil Nouvel i u Musée du quai Branly). Zvenku působí nápaditě a impozantně, ale upřímně řečeno, interiér mi připadá až příliš industriální a strohý.

Fondation Cartier pour l´Art Moderne

Nadace existuje už od roku 1984 a toto sídlo postavila v roce 1994. Jejím cílem je představovat všechny druhy současného umění, a to nejen obrazy a sochy, ale také design, fotografie, videa a instalace jak francouzských, tak zahraničních umělců, a to především od 80. let minulého století, ale také ze 70. a 60. let. Její expozice není přístupná trvale, ale jen v době jednotlivých výstav. V současné době v této budově žádná výstava neprobíhá a zřejmě hned ani probíhat nebude. Nadace totiž na podzim bude svoje hlavní sídlo stěhovat do centra města – do zrenovovaných prostor bývalé budovy Le Louvre des Antiquaires přímo naproti Louvru na place du Palais Royal – tam, kde se doposud tyčí vysoká zrcadlová stěna, za kterou se usilovně pracuje.

Jak a k čemu bude dál sloužit skleněný palác na boulevardu Raspail zatím není známo, jen doufám, že zůstane otevřený pro veřejnost – byla by škoda ho zavřít, už jen kvůli zahradě, která se za ním rozkládá a která je koncipovaná jako „Theatrum Botanicum“. Na první pohled vypadá jako divoká, neudržovaná a trochu zanedbaná, plná volně rostoucích bylin, keřů a stromů, ale to vše je údajně záměr zahradního architekta s příznačným nomen omen Baumgarten. Na stupních malého amfiteátru se dobře odpočívá a venkovní kavárnička je příjemná. Člověk by neřekl, že jen kousek odtud burácí place Denfert-Rochereau.

Když před budovou Cartierovy nadace uděláme čelem vzad, uvidíme přímo naproti úzkou rue Victor Schoelcher. Po její pravé straně se táhne zeď hřbitova Montparnasse, zatímco po levé straně stojí řada domů. Ten nejkrásnější, postavený ve stylu art-déco, který má číslo 5, je našim dalším cílem.

Interiér Institutu Giacometti

V domě sídlí Institut Giacometti, ve kterém jsou uloženy sbírky a dokumenty, spojené s dílem a životem tohoto slavného švýcarského sochaře. Kromě toho se zde nacházejí prostory, v nichž jsou pořádány tematické výstavy z jeho díla, a ve sníženém přízemí je vybudována replika jeho ateliéru. Ten původní, ve kterém Giacometti pracoval, se sice také nacházel ve 14. obvodu, v rue Hippolyte Maindron nedaleko place d´Alésia, ale byl po jeho smrti stržen při rekonstrukci přilehlého domu. Jeho ženě se však ještě předtím podařilo zachránit veškeré vybavení, zařízení, zbylá díla a dokonce i sochařem pomalované zdi. To vše bylo do posledního bodu uvedeno do původního stavu v těchto nových prostorách.

V roce 2003, a tedy třicet sedm let po Giacomettiho smrti, byla založena veřejně prospěšná společnost Nadace Alberta a Annette Giacometti, která se stala výhradní dědičkou sochařovy manželky Annette, zesnulé v roce 1993. Nadace je vlastníkem nejen velkého souboru Giacomettiho prací, ale také rukopisů, fotografií, korespondence a dalších dokumentů a celé sochařovy knihovny. Jejím cílem je ochrana a propagace Giacomettiho děl. 

Replika části Giacomettiho ateliéru

Po rue Victor Schoelcher nebo po boulevardu Raspail se dostaneme zpátky na place Denfert-Rochereau. Čeká nás teď severovýchodní výseč mezi avenue Denfert-Rochereau a boulevardem Saint-Jacques. Oblast je sídlem několika nemocnic a dalších rozlehlých veřejných budov a zas tak moc turisticky přitažlivých věcí v ní není. Pokud se sem ale vydáte, uvidíte při levé straně avenue Denfert-Rochereau dlouhou zeď bývalé nemocnice Saint-Vincent-de-Paul se zabudovaným portálem kaple. Nejspíš také uvidíte, že se za zdí usilovně staví. Nemocnice totiž už několik let neslouží svému účelu a po jejím zrušení zde byl zahájen projekt výstavby ekočtvrti s rezidenčním bydlením. Při stavbě zůstaly staré budovy zachovány, zatímco provizorní pavilony, ve kterých byly dřív laboratoře, kotelny a podobná pomocná zařízení, stavitelé strhli a na jejich místě budují moderní domy. Jsem na výsledek zvědavá, už jen proto, že jsem měla před zahájením stavby několikrát možnost celý areál si důkladně projít, včetně starých budov a kaple. Společnost, která ho odkoupila, zde totiž vytvořila dočasné ubytovací a společenské centrum, které fungovalo přes dva roky, než byl nový projekt definitivně připraven a zahájen.

Kaple svaté Trojice bývalé nemocnice Saint-Vincent-de-Paul

Hlavní budovy bývalé nemocnice sloužily před Francouzskou revolucí jako oratoř. V roce 1800 byly i s kaplí sv. Trojice přeměněny na nalezinec a dětskou nemocnici. Po celé 19. století se tady o děti staraly sestry z kongregace sv. Vincenta z Pauly, které byly od 20. let minulého století postupně nahrazovány civilním personálem, který jeptišky vystřídal definitivně v 60. letech minulého století. Církevní název nemocnice však zůstal v platnosti dodnes.

V mezičase, kdy tří a půl hektarový areál sloužil pro alternativní účely, se v některých nemocničních pavilonech hrálo divadlo, jiné sloužily jako výstavní prostory, někde fungovaly umělecké ateliéry a v jednom z nich byla umístěna knihovna i s čtenářským koutkem. Na volném prostranství byly postaveny dřevěné stánky, které při větších akcích sloužily pro občerstvení nebo prodej. V kontejnerech vyrostly malé zahrádky, a při jedné z bočních zdí ve velké voliéře pobíhaly slepice. To vše bylo zarámováno všudypřítomným grafitti.

Přímo naproti bývalé nemocnice ústí rue Cassini. Po ní se dostaneme až k vratům ke zdi, za níž stojí malebný domeček, ve kterém v 17. století bydlel a pracoval vrchní královský vodovodní mistr Thomas Francine a po něm další nástupci. Jde o poslední vodovodní stanici  na trase medicejského akvaduktu, který nechala vybudovat královna Marie Medicejská, manželka krále Jindřicha IV., a který přiváděl do jižní části města vodu z nedalekých předměstí. Královně šlo nejen o zásobování obyvatel vodou z veřejných fontán a kašen, ale hlavně o zdroj vody pro Lucemburský palác a vodní díla v jeho zahradě, kterou si nechala vybudovat podle vzoru zahrad své rodné Florencie.

Maison du fontainier

Celá trasa akvaduktu, která začínala v Rungis nedaleko dnešního letiště Orly, měla třináct kilometrů a byla kontrolována dvaceti sedmi ovládacími a přečerpávacími stanicemi. Domek, před kterým stojíme, byl poslední v řadě. Byl postaven v roce 1619, ale začal fungovat až po vybudování celé trasy vodovodu v roce 1623. Oproti těm ostatním byl mnohem větší nejen proto, že v něm správce, „le fontainier“, bydlel, ale především proto, že se v jeho podzemí ukrýval rezervoár, z něhož byla voda rozváděna po celé jižní části Paříže.

Domek je dnes prázdný, stejně jako podzemní vodojem. Ten fungoval jen do konce 19. století, kdy jeho funkci převzala mnohem větší nádrž, vybudovaná u parku Montsouris. Areál sice není běžně přístupný, ale dá se do něj podívat v rámci organizovaných prohlídek Asociace Paris historique nebo při Dnech evropského dědictví.

Koho by zajímaly podrobnější informace o celé trase průběhu medicejského akvaduktu jižní Paříží, najde detaily ve starším článku TADY.

Rezervoár medicejského akvaduktu

Vodovodní domek těsně sousedí s Pařížskou observatoří. Ta je už mnoho let pro veřejnost uzavřená z důvodu probíhající rekonstrukce a prozatím není známo, kdy budou obnoveny prohlídky, které bývaly dřív nabízeny. V loňském roce byla možnost mimořádné prohlídky během Dnů evropského dědictví, ale zaváhala jsem a termíny byly hned obsazeny. Tak třeba příště – doufám, že se akce bude opakovat při stejné příležitosti i letos v září.

Průčelí Pařížské observatoře

Pařížská observatoř byla vybudována na popud krále Ludvíka XIV. a ministra Jeana-Baptisty Colberta, díky nimž byla v roce 1666 založena Královská akademie věd. Hned následujícího roku byl v jižní části města a tedy v místě současné budovy vytyčen pařížský poledník. Samotná hvězdárna zde pak byla postavena v letech 1667 až 1672 podle plánů architekta Clauda Perraulta, autora proslulé kolonády v Louvru.

Budova je dokonale orientována podle čtyř světových stran. Na severní straně má centrální rizalit, zatímco jižní průčelí je rámováno osmibokými pavilony, jejichž půdorysy znázorňují polohu slunce při slunovratech a rovnodennostech. Holé zdi, absence architektonických řádů a dekorativních motivů (s výjimkou dvou basreliéfů na jižní straně) jsou pro podobně významnou stavbu 17. století skutečnou výjimkou. Vyhlídková věž byla zpočátku nezastřešená, poté ji na konci 18. století zastřešili a nakonec v roce 1845 přikryli měděnou kopulí.

Téměř 125 let, od roku 1669 do roku 1793, spravovala observatoř rodina Cassiniů, která se stala skutečnou dynastií velkých astronomů. Během 19. století zde působili další i významní vědci, jako například François Arago nebo Jules Janssen.

Pod Pařížskou observatoř spadá i observatoř v Meudonu, kterou jsme viděli nedávno TADY.

Areál observatoře sousedí se dvěma velkými nemocničními areály – Cochin a Port-Royal. Jde však stále o jednu nemocnici, zabývající se především porodnictvím a gynekologií. Starší z obou areálů – Port Royal, býval dříve klášterem a má nejen dlouhou historii, ale především krásný vnitřní dvůr, do kterého se stojí za to podívat.

Zatímco u nás se nuceně zavírané kláštery měnily na nemocnice až po josefinských reformách, ve Francii v tom měli prsty revolucionáři po revoluci v roce 1789. Z kláštera Port Royal byly v roce 1790 v rámci porevolučních protináboženských čistek vyhnány sestry vizitantky z řádu Navštívení Panny Marie a klášter se proměnil na vězení. Už o tři roky později se z něj však stává veřejný špitál a v roce 1814 je přeměněn na porodnici. V roce 1890 je na pozemcích bývalého kláštera postavena nová část porodnice, nesoucí dodnes název Baudelocque podle slavného porodníka z 18. století, a v roce 1966 se veškeré zdravotnické služby stěhují do nových prostor kliniky Cochin, které vyrostly podél bulváru, vedoucího k observatoři, které se tak stávají jednou z největších pařížských porodnic. V Port Royal tak zůstaly jen některé provozy a administrativa.

Historie kláštera je však mnohem delší. Spadá až do 16. století, kdy se v něm usídlily sestry cisterciačky. Původní cisterciácké opatství ženského řádu mělo své sídlo už ve 12. století v městečku Chevreuse a protože klášter při svém rozvoji potřeboval sídlo i v Paříži, v roce 1626 zde sestry nechaly postavit své nové sídlo na místě paláce Hôtel de Clagny, který jejich představená Angelique Arnauld dostala darem. Angelique postupně podlehla jansenismu, přísně katolickému směru, který se do Francie šířil z kalvinistického Holandska, a opatství se tak stalo francouzským centrem tohoto náboženského zaměření. To bylo pro papežskou katolickou církev a následně i pro království nebezpečné a protože se sestry ani po výzvách krále svého přesvědčení nevzdaly a raději se v 60. letech 18. století stáhly z Paříže zpět do Chevreuse, rozhodl v roce 1709 Ludvík XIV. o zrušení řádu a o zboření chevreusezkého kláštera.

Do opuštěných prostor v Port Royal se v roce 1669 nastěhovaly sestry řádu Navštívení Panny Marie, které zde vedly ústav pro výchovu dívek z lepších rodin. Děly se tu však i jiné věci, které předznamenaly budoucí porodnickou funkci těchto budov, například v roce 1681 sem byla poslána dvacetiletá kněžna de Fontanges, milenka Ludvíka XIV., která zde měla v tichosti přivést na svět Ludvíkovo nemanželské dítě; při předčasném porodu však zemřela ona i dítě.

Z celého bývalého rozlehlého opatství dnes zůstal zachován jen ústřední klášter s ambitem a s rajským dvorem a klášterní kaple. Areál se dá navštívit při Dnech evropského dědictví. Rajský dvůr však můžete navštívit bez problému i sami – když vejdete do nemocnice hlavním vchodem z boulevardu de Port Royal, stačí projít první budovou a ocitnete se v ambitu.

Vlevo zeď vězení La Santé. Vpravo poslední exemplář staré pouliční toalety. Říkali jí „vespasienne“ a dnes tady zůstává jako industriální památka.

Na jižní straně nemocničních areálů a observatoře běží boulevard Arago, kterým se odtud dá dostat zpět na place Denfert-Rochereau. Ještě předtím však naši pozornost upoutá dlouhá a vysoká zeď, která lemuje jednu stranu tohoto bulváru. Jde o známou věznici La Santé, proslavenou v literatuře a filmu.

Věznice byla postavená v letech 1861-1867 na místě dřívějšího kláštera sv. Marie Magdaleny, který byl v době Francouzské revoluce přeměněn na vězení. Ještě předtím na stejném místě stávala nemocnice, založená Annou Rakouskou, manželkou Ludvíka XIII., jejíž název Maison de la Santé dal věznici jméno.

Interiér věznice pochopitelně nemám k dispozici, ovšem obrazně do něj můžete nakouknout díky knize Adolfa Hoffmeistera Vězení. Český malíř a spisovatel se do La Santé dostal 24. září 1939 s několika dalšími českými umělci, které Francie podezřívala, že jsou tajnými sovětskými agenty. Celá skupina zde strávila sedm měsíců, než bylo jejich obvinění zrušeno, ale ani potom se nedostali na svobodu a byli převezeni do internačních táborů. Pro Francii muselo být určitě trapné, když se Adolf Hoffmeister stal po válce československým velvyslancem v Paříži.

Cité fleurie

Východní zdí věznice La Santé končí 14. obvod, ale pokud se do těchto míst dostanete, doporučuji udělat ještě pár kroků do vedlejšího 5. obvodu. Hned za křižovatkou s rue de la Santé se tady v zeleni skrývá Cité fleurie, umělecká kolonie, složená z třicítky ateliérů, postavená na konci 19. století z materiálu, pocházejícího ze Všeobecné výstavy v roce 1878. Díky tomu, že byl veškerý materiál získán z jediného pavilonu (údajně potravinářského), mají všechny budovy stejný styl, zarámovaný vínově červenými trámy a nápodobou hrázdění.

V průběhu desetiletí existence kolonie tady pracovalo mnoho známých umělců; těmi nejproslulejšími byl zřejmě Paul Gauguin, který sem do ateliéru svého přítele Daniela de Montfreid chodil malovat v době, kdy se připravoval na svůj poslední a definitivní odjezd do Tichomoří, nebo Amedeo Modigliani. Někteří sochaři, v čele s Augustem Rodinem, si v jedné ze zdejších dílen zase nechávali patinovat svoje bronzové sochy.

V ateliérech se dodnes pracuje, i když jejich obyvatelé zažili těžké chvilky v 80. letech, kdy si na pozemky brousili zuby developeři. Historický komplex se však podařilo uhájit, hlavně díky tomu, že se tehdejší prezident Mitterrand, který místo osobně navštívil, zasadil o to, aby ateliéry odkoupil stát a umělcům je pronajímal. V roce 1994 byly budovy částečně (fasády a střechy) zapsány na seznam památek. Teprve tehdy dostalo do té doby bezejmenné místo svůj název, který zvolili organizátoři záchrany.

Ateliéry najdete na 65 boulevard Arago. Nenechte se odradit zavřenou bránou, dovnitř a ven pořád někdo chodí a pustí vás tam.

Avenue René Coty

Jižním směrem vedou z náměstí Denfert-Rochereau dvě široké avenue – poslední, které nám ještě zbývají. Tu první, avenue René Coty, lemuje z levé strany po velké části trať vlaku RER a po pravé straně vysoké domy, mezi nimiž vedou na několika místech romantické schody do výše položené staré čtvrti Petit-Montrouge, pod jejímž okrajem byla avenue proražena. Není nijak zvlášť zajímavá, pokud se netrefíte zrovna do velkého blešího trhu, který se zde jednou za čas koná (ten příští bude 7. června).

Mnohem zajímavější je však avenue du Général Leclerc, plná obchodů a ruchu, ale také historie. Když se po ní vydáme z place Denfert-Rochereau, uvidíme nejdřív po pravé straně rue Daguerre, ve které jsme naše putování začínali. Přejdeme na protější stranu a zastavíme se u zavřené mřížové brány bývalého hospice La Rochefoucauld. Historický areál zavřel brány v roce 2019 a následně ho sociální správa prodala soukromému developerovi, který zde připravuje projekt bydlení a veřejné zeleně. Jsem na výsledek zvědavá, protože areál je krásný a projekt má zachovat všechny původní historické budovy.

Neoklasicistní budovy byly postaveny kolem roku 1780 jako špitál pro válečné invalidy, založený králem Ludvíkem XVI. Původní plán byl však po Francouzské revoluci pozměněn a kolem roku 1819 bylo dostavěno další křídlo, určené pro ženy. Od roku 1928 jsou budovy zapsány na seznamu památek.

V roce 1795 se zapsal do historie tehdejší hlavní lékař špitálu doktor Dumangin, když ho 7. června povolali do pevnosti Temple ve čtvrti Marais k umírajícímu sedmiletému dauphinovi, synovi popraveného krále Ludvíka XVI., kterého ve vězení revolucionáři nejdříve odloučili od rodičů a poté umučili. Lékařova pomoc přišla pozdě a ubohý Ludvík XVII. druhý den nato zemřel.

.

Z původně rozlehlé zahrady za špitálem byl na začátku 20. století ukrojen velký kus, na kterém byla vybudována železniční trať do Sceau (dnešní RER B) a avenue René Coty. Za těch pár let, co je špitál zavřený, zahrada hodně zpustla, přesto je pořád v jejím středu dobře vidět malá kamenná stavba – je to další, v pořadí pětadvacátý z vodovodních domků medicejského akvaduktu, o kterém jsme mluvili už nahoře.

S bývalým špitálem sousedí další malá oáza zeleně – Villa Adrienne. Toto snové místo bylo postaveno jako soubor soukromých rezidencí v druhé polovině 19. století a nese jméno své původní majitelky. Jde o parčík uprostřed vnitrobloku, z jedné strany lemovaný vilami, ponořenými v zeleni, a ze tří stran obestavěný nájemními domy z bílého kamene a červených cihel. Každý z devíti domů nese jméno nějaké významné osoby francouzské minulosti – hudebníků, spisovatelů i vědců. Areál je soukromý, ale i tady se dá dostat dovnitř, když někdo prochází.

Villa Adrienne

U Villy Adrienne mělo původně naše putování Čtrnáctkou končit. Je to už sice dlouhé až až, ale nakonec jsem si ještě vzpomněla na krásnou uličku za rohem, kterou taky musíte vidět. Jen kousek za Villou Adrienne zahnete doleva do rue Sophie Germain, která se po pár metrech mění na rue Hallé. Hned na jejím začátku objevíte malé náměstíčko s nízkými domky, uspořádanými do tvaru půlměsíce. Po jeho levé straně vede úzká branka do uličky Villa Hallé. Je v ní jen pár domů a spousta květin.

Rue Hallé

Villa Hallé

Domy v okolí jsou všechny nízké a malé, protože právě pod nimi se nacházejí katakomby se svými kilometry chodeb, vytesaných ve vápenci. Povrch je proto nestabilní a nesnese velké zatížení. Pokud se do katakomb vydáte, tak právě za rohem, v avenue René Coty 21bis z nich vyjdete. Tam taky najdete obchod s katakombovými suvenýry.

A to je pro dnešek všechno. Avenue du Général Leclerc by vás pak eventuálně přivedla na place d´Alésia s kostelem Saint-Pierre de Montrouge a nakonec až k hranici města u Porte d´Orléans, ale to už by byla další historie.

Mapa ukazuje celé okolí, ve kterém jsme chodili, počínaje rue Daguerre vlevo pod place Denfert-Rochereau, dále kolem hřbitova Montparnasse a potom stále po směru hodinových ručiček.

Proměny place de Catalogne

Pařížská starostka to často pro svou politiku a akčnost schytává ze všech stran. Jedna z věcí, které se jí však nedají upřít, je její vytrvalost při proměně města tak, aby bylo přívětivější pro obyvatele. Kromě zrušení dopravy na některých dříve rušných tepnách v centru, jako jsou nábřežní komunikace, kde vznikly pěší a odpočinkové zóny, nebo v rue de Rivoli, kam už smí jen veřejná doprava a cyklisté, se zasloužila také o transformaci hlavních velkých náměstí, které dříve sloužily prakticky jen jako kruhové objezdy pro automobilovou dopravu, zatímco chodci na nich málem neměli ani šanci přejít. Jak je vidět na předchozím odkazu s vizualizacemi těchto transformací, začalo to na place de la Nation, kde byla několikaproudová kruhová silnice zúžena na dva pruhy a takto získaný prostor byl osázen stromy. Následovalo šest dalších velkých náměstí – place d´Italie, place de la Bastille, place Gambetta, place du Panthéon, place des Fêtes a place de la Madeleine. Následovala celá řada dalších úprav, ozeleňování veřejných prostorů a vytváření tzv. „školních“ ulic, kde je nyní úplně nebo částečně vyloučen provoz. V současné době probíhá velká rekonstrukce náměstí před Hôtel de Ville, kde se velká vydlážděná plocha mění na les. No dobře, spíše na lesík, ale pořád to bude příjemnější, než ta nudná prázdná dlažba předtím.

Place de Catalogne

Stejným procesem prošla i place de Catalogne, velké kruhové náměstí za nádražím Montparnasse, které bylo vytvořeno v rámci urbanistického projektu po zbourání staré montparnasské čtvrti v 70. letech minulého století a po postavení několika obytných a kancelářských bloků podle projektu slavného katalánského architekta Ricarda Bofilla. Náměstí bylo tehdy kompletně vyasfaltováno a osazeno velkou centrální fontánou, představovanou mohutným kulatým kamenným blokem, po kterém stékala voda (pokud náhodou fungovala). Původní myšlenka byla zřejmě dobrá, ale provedení zklamalo – na velké kamenné a asfaltové ploše nebylo nic zajímavého, fontána byla od chodníků odříznutá projíždějícími auty a v létě zde bylo k nevydržení, protože celý prostor sálal i v noci horkem.

Place de Catalogne dříve

… a z téměř stejného pohledu (a ve stejném počasí) teď po celkové rekonstrukci

Loni prošlo náměstí rekonstrukcí. Při ní byla doprava svedena do jedné části, kterou jen projíždí, místo aby kroužila kolem dokola. Fontána byla odstraněna spolu s asfaltem a v takto získaném prostoru město vysázelo stromy a provedlo parkové úpravy se záhony, lavičkami a fontánkami. Jak to dopadlo, vidíte sami.

Změna se mi líbí a připadá mi povedená. Samozřejmě se objevují hlasy, které projekt kritizují. Prý se v lesíku zdržují divné existence a kdoví co se tam vlastně děje. Trochu pravdy na tom možná bude, už jen kvůli tomu, že Bofillovy stavby jsou užívány jako sociální bydlení se všemi problémy, které to s sebou nese, na druhou stranu však na náměstí sídlí i luxusní hotel a spousta kanceláří, takže policie tady jedná účinněji a častěji.

Průchodem vlevo mezi Bofillovými domy se dá projít na přilehlé náměstí place Slimane Azem, ze kterého se vstupuje na place de Seoul, place de l´Amphithéâtre a ke kostelu Notre-Dame-du-Travail

Poprvé jsem si tady na terase jedné z kaváren dala kávu – předtím jsem neviděla žádný důvod, proč se tady zdržovat. Znovu jsem si také prošla Bofillovy bytové komplexy u přilehlého náměstí place Slimane Azem, které jsme tady už v minulosti taky viděli a které tvoří place de Seoul a place de l´Amphithéâtre, a také kostel se zvláštním názvem Notre-Dame-du-Travail, do kterého se podíváme hned příště.

Place de Seoul

Place de l´Amphithéâtre

Notre-Dame-du-Travail

Kostel Notre-Dame-du-Travail


Hned za place de Catalogne najdeme zajímavý kostel. Nemá sice dlouhou historii, ale stojí za to se do něj podívat. Jeho vznik se datuje na konec 19. století, do doby, kdy okolní čtvrť Plaisance zažívala velký průmyslový rozmach a kdy se tady usídlovali dělníci, kteří společně s řemeslníky a umělci přijížděli do Paříže za výdělkem na přípravě všeobecné výstavy. V té době v těchto místech fungoval jen jeden jediný kostel, Notre Dame de Plaisance, který brzy nestačil pojmout všechny věřící. Nový farář, který přišel do farnosti v roce 1884, přesvědčil nadřízené o nutnosti výstavby nového kostela a dokonce se mu podařilo shromáždit i potřebné peníze.

Nový kostel, postavený v letech 1899–1901, byl nazvaný k poctě farníků, kterými byli především dělníci, Notre Dame du Travail, kostel Panny Marie Pracující. Architekt Jules Godefroy Astruc při jeho stavbě použil na tehdejší dobu nezvykle kovové pilíře a nosníky, a to především proto, že bylo nutné co nejvíce snížit náklady na stavbu. Přestože byl materiál na svoji dobu moderní, styl kostela zůstal tradiční – novorománský jednolodní kostel s bočními kaplemi, spočívající na vysokých kovových sloupech a s industriální klenbou. Naopak výzdoba byla provedena v secesním slohu. Kromě toho je kostel osazený pestrými vitrážovými okny.

Kostel nemá nijak významnou výzdobu a jeho nejvýraznějším prvkem tak zůstává kovová struktura

Église Notre-Dame-du-Travail, 14. obvod, 59 rue Vercingetorix

Modigliani v Musée Zadkine

Téměř bez reklamy a upoutávek se v polovině listopadu v malém muzeu, vytvořeném z bývalého domu a ateliéru sochaře Ossipa Zadkina, otevřela výstava s názvem Přerušené přátelství, která popisuje dosud neprozkoumané umělecké přátelství, které spojovalo sochaře Ossipa Zadkina a Amedea Modiglianiho.

Na výstavě je k vidění přes devadesát exponátů obou umělců, a to jak obrazů, tak i soch, kreseb, fotografií a dokumentů. Dávají možnost sledovat cesty Modiglianiho a Zadkina, které se protínaly v uměleckém prostředí Montparnassu v prvních dvou desetiletích 20. století. Oba avantgardní umělci se setkávali v umělecké komunitě, složené z velké části z cizinců, která se v těchto letech na Montparnassu vytvořila. Výstava tak mapuje jejich práci a cesty k sebeprosazení.

Amedeo Modigliani: vlevo Hlava ženy, kolem roku 1920, vpravo Burgunďanka, 1915

Ossip Zadkin, tři hlavy z let 1918-1919. Stejně jako Modigliani, i on byl v té době ve své tvorbě ovlivněn africkými maskami a egyptskými malbami

Zatímco Zadkinovy práce jsou v muzeu k vidění trvale, ty Modiglianiho byly pro výstavu zapůjčeny ze Centre Pompidou, Musée de l´Orangerie a z muzeí v Miláně, Rouenu a Dijonu a jsou proto v takovémto celku vystaveny poprvé. I z tohoto důvodu se staly hlavním magnetem pro návštěvníky.

Amedeo Modigliani: Portrét Chaïma Soutina, ruského malíře, který byl jeho sousedem v ateliéru v Cité Falquière

Jedna z částí výstavy prezentuje Modiglianiho projekt Kariatidy, ze kterého pochází i dílo, které se stalo upoutávkou pro plakát k výstavě, a které kurátoři připodobňují pro jeho formu a provedení k abstraktnímu obrazu Amorpha Františka Kupky.

„Modí“ a Ossip Zadkine se setkali v roce 1913, ale oba v Paříži už nějaký čas žili a pracovali. Modigliani sem dorazil z rodného Livorna už v roce 1906, zatímco Zadkine z ruského (dnes běloruského) Vitebsku v roce 1910. Jejich cesty se rozešly během 1. světové války, kdy Modigliani na radu přátel opustil sochařinu, se kterou původně začínal, a věnoval se více malbě. Pro své chabé zdraví směl zůstat v Paříži a nemusel na frontu, na rozdíl od Zadkina, který narukoval do Cizinecké legie, kde byl přidělen jako nosič nosítek ruské sanitky a kde se nakazil a málem nepřežil. Po válce se na Montparnassu znovu setkali, ale jejich přátelství končí předčasnou Modiglianiho smrtí v třiceti pěti letech v roce 1920.

Vlevo Modigliani (bohužel nevím od koho), vpravo Zadkine, zobrazený Marií Vorobieff v roce 1955

Ossip Zadkine, akvarely z doby kolem roku 1920

Ossip Zadkine se během svého dlouhého života (zemřel v roce 1967) dočkal vytouženého úspěchu. Z jeho bývalého přítele, který zemřel v bídě a nepochopení, se po jeho smrti postupně stala jedna z nejslavnějších legend moderního umění. Zadkine se spolu s dalšími montparnasskými uměleckými přáteli aktivně podílel na vzniku a budování modiglianovského mýtu.

Fotografie Modiglianiho posmrtné masky. Masku sňali Modiglianiho přátelé Moïse Kisling a Jacques Lipschitz, fotku vyfotil v roce 1929 Man Ray

Zadkinovo muzeum vzniklo v blízkosti Lucemburské zahrady z jeho bývalého ateliéru a domu, ve kterém žil a pracoval od roku 1928 až do své smrti v roce 1967. Jeho žena Valentine odkázala tyto prostory s veškerým vybavením a zařízením městu po své smrti v roce 1981 s podmínkou, že zde má být vytvořeno muzeum, věnované dílu jejího muže. V obdobích, kdy v muzeu není žádná krátkodobá výstava, je zde proto prezentováno Zadkinovo dílo v plné šíři, a to jak uvnitř ateliéru a domu, tak i na malé zahradě, vklíněné mezi okolní činžáky.

MUSÉE ZADKINE, 6. obvod, 100 bis rue d’Assas

Výstava se koná až do 30. března 2025

Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin

Vstupné na výstavu 9 euro, jinak v době, kdy není v muzeu žádná krátkodobá výstava, je vstup zdarma

I tady doporučuji koupit lístek předem, protože fronty jsou opravdu dlouhé. Navíc je potřeba se obrnit trpělivostí, protože muzeum je maličké a uvnitř je tlačenice.

Chemin du Montparnasse

V těsné blízkosti montparnasského věžáku na rušné avenue du Maine uvidíme mezi dvěma autoopravnami ve výšce nad hlavou ceduli Chemin du Montparnasse, která překlenuje úzkou uličku, vedoucí do hloubi mezi dva bloky domů. Dovnitř nás vtáhne nejen překvapivá záplava zeleně, ale i typická dřevěná průčelí uměleckých ateliérů, která vykukují pod psím vínem a břečťanem.

Vznik uličky spadá do 18. století. Původně sloužila jako hlavní přístupová cesta k farmám a vinicím, které tehdy této oblasti dominovaly. Montparnasse sám o sobě se pak v průběhu 19. a začátkem 20. století stal centrem avantgardního umění a kultury, přitahujícím slavné malíře, sochaře, spisovatele a intelektuály.

V podobě, v jaké toto místo najdeme dnes, je známé až od roku 1998, kdy byla ulička zpřístupněná veřejnosti. Oficiálně se jmenuje Villa Marie Vassilieff, na počest malířky a dekoratérky ruského původu, která zde žila a tvořila, a která si tady v roce 1915 otevřena jídelnu pro chudé umělce. Navštěvovali ji, kromě jiných, i tehdy začínající Picasso, Braque, Léger, Matisse, Modigliani, Soutine, Zadkine, Apollinaire a spousta dalších umělců té doby, kteří se sem na Montparnasse začali přesunovat z Montmartru, který právě tehdy přišel do módy a pro chudé umělce už byl drahý.

Marie Vassilieff se sice v druhé polovině 20. let přestěhovala na jih Francie do Renoirova městečka Cagne sur Mer, ale padesát metrů dlouhá slepá ulička na Montparnassu zůstala dál jedním z center uměleckého života v této části města. To, že se zachovala dodnes, je v podstatě zázrak, protože Montparnasse prošel v 60. až 80. letech minulého století mohutnou přestavbou, při níž zmizely desítky podobných autentických prostor, včetně Gauguinova, Modiglianiho, Foujitova nebo Brancusiho ateliéru.

I když jsou místní ateliéry staré, dodnes slouží svému účelu. Jsou v nich nejen dílny, ale také umělecké galerie, které pokračují v tradici uměleckého Montparnassu a mají v sobě tu správnou pařížskou poezii a atmosféru.

Až úplně na konci uličky najdeme bývalý ateliér brazilského sochaře Franse Krajcberga, ve kterém jsou vystavena jeho díla, která daroval městu

Chemin du Montparnasse je malou klidnou pěší zónou, kde si můžete vychutnat atmosféru historické umělecké Paříže. Myslím, že neznám jiné místo, kde by se tak stará historie mísila s dodnes živým uměleckým životem. Pokud se sem vydáte, musíte to ovšem stihnout v pracovní době – na noc se ulička zavírá (jak vidíte na horní fotce, takhle mě z ní večer vyhazovali).

Villa Marie Vassilieff, 14. obvod, 21 avenue du Maine

Rue des Thermopyles

Je to přesně taková ta pěší zelená ulička, které v Paříži milujeme, plná rozkvetlých květináčů a se záplavou vistárií a břečťanu, které šplhají po fasádách, s původní dlažbou z velkých kamenů a s oběma stranami lemovanými nízkými domky s barevnými okenicemi a pestrými vchodovými dveřmi. Rue des Thermopyles je pařížský klenot, zasazený uprostřed 14. obvodu, který byste neměli vynechat, pokud ve městě hledáte autentickou atmosféru.

Rue des Thermopyles je jedním z mála pozůstatků dřívější vesnice Plaisance. Původně byla jen průchodem, vedoucím na pozemky starého zámku Maine z 18. století, nazývaného Fantaisie, který se se tehdy nacházel mimo město. Vznikla v roce 1859, těsně před připojením vesnice k Paříži v roce 1860, a od samého počátku až do čtyřicátých let 20. století ji obývaly převážně chudé dělnické rodiny. Dnes ovšem musíte mít docela slušný kapitál, abyste si takové bydlení v nefalšované venkovské atmosféře mohli dovolit.

Název uličky nám připomíná oblast ve středním Řecku, kde se v minulosti odehrálo několik historických bitev. Ta první, o které jsme se učili i my a která proti sobě postavila Řeky a Peršany, se odehrála v roce 480 před naším letopočtem. K poslední pak došlo během 2. světové války v roce 1941, kdy zde Řekové bojovali po boku Britů proti Němcům. Jestli měl stavitel uličky Alexandre Chauvelot, který pro ni tento název zvolil, rád vojenskou historii, to už dnes ovšem nevíme.

14. obvod, ulička je spojnicí mezi rušnou rue Raymond Loserand a rue Didot

Impasse du Moulin vert

Na jihu 14. obvodu, ve čtvrti, která se jmenuje Petit Montrouge, najdeme několik starých uliček, skrytých uvnitř zástavby a obklíčených moderními domy. Do jedné z nich se dnes podíváme. Stačí jen udělat pár kroků, abyste zapomněli na hluk z ulice a objevili nízké domy, jeden hezčí než druhý, ale také barevné mříže a zábradlí, zazděný zvon, u zdi posazenou figurínu, zábavný vzkaz pro listonoše, kamenné sochy a samozřejmě zeleň a krásné fasády.

Tato slepá ulička byla postavená v 19. století pod názvem Cité Chauvelot a až v roce 1877 získala svůj dnešní název podle nedalekého mlýna, dnes už dávno zbořeného, ke kterému patřila i tančírna se zdmi, natřenými na zeleno.

V domě číslo 25, který vidíme nahoře, žil slavný herec Patrick Dewaer. Bylo mu třicet pět let, když zde 16. července 1982 spáchal sebevraždu. Byl jedním z nejnadanějších a nejoblíbenějších herců své generace. Svoji hereckou kariéru začal brzy, už jako dětský herec, a během třiceti let natočil třicet sedm filmů.

Fotografie je z filmu „Silnice Řím-Neapol neprůjezdná“ z roku 1979 režiséra Luigiho Comenciniho, kde hrál po boku Annie Girardotové, Alberta Sordiho, Marcella Mastroianniho a taky Gérarda Dépardieua.

(zdroj fotografie http://www.filmer.cz)

Těsně před koncem slepé uličky z ní vybíhá ještě jedno krátké rameno. V tomto domě žil sochař (jméno jsem bohužel zapomněla), který je autorem všech plastik, soch a reliéfů, které zdobí nejen jeho dům, ale i ten protější, kde žije dnes jeho syn.

Nemocnice Port Royal / Hôpital Port Royal

Píšu nemocnice, ale vy vidíte klášter s kaplí. To je původní starý základ současné rozlehlé fakultní nemocnice, rozkládající se hned na kraji 14. obvodu, kde jednotlivé kliniky, rozmístěné kolem pařížské observatoře, tvoří celou nemocniční čtvrť. Rozdělení klinik a jejich nové budovy nás teď však zajímat nebudou, zaměříme se jen na staré historické jádro, v němž dnes sídlí administrativa kliniky a část lékařské fakulty.

Stejně jako u nás, i ve Francii se v minulosti kláštery, většinou nuceně zavírané, měnily na nemocnice. Zatímco u nás k tomu docházelo po josefinských reformách, ve Francii v tom měli prsty revolucionáři po revoluci v roce 1789.

Z kláštera Port Royal byly v roce 1790 v rámci porevolučních protináboženských čistek vyhnány sestry vizitantky z řádu Navštívení Panny Marie a klášter se proměnil na vězení. Už o tři roky později se z něj však stává veřejný špitál a v roce 1814 je přeměněn na porodnici. V roce 1890 je na pozemcích bývalého kláštera postavena nová část porodnice, nesoucí dodnes název Baudelocque podle slavného porodníka z 18. století, a v roce 1966 se veškeré zdravotnické služby stěhují do nových prostor, které vyrostly podél bulváru, vedoucího k observatoři, které se tak stávají jednou z největších pařížských porodnic. Dnes patří porodnice Port Royal pod kliniku Cochin, která leží těsně vedle ní.

 

Historie kláštera je mnohem delší, než jsme zatím viděli. Spadá až do 16. století, kdy se v něm usídlily sestry cisterciačky. Původní cisterciácké opatství ženského řádu mělo své sídlo už ve 12. století v městečku Chevreuse a protože klášter při svém rozvoji potřeboval sídlo i v Paříži, v roce 1626 zde sestry nechaly postavit své nové sídlo na místě paláce Hôtel de Clagny, který jejich představená Angelique Arnauld dostala darem. Angelique postupně podlehla jansenismu, přísně katolickému směru, který se do Francie šířil z kalvinistického Holandska, a opatství se tak stalo francouzským centrem tohoto náboženského zaměření. To bylo pro papežskou katolickou církev a následně i pro království nebezpečné a protože se sestry ani po výzvách krále svého přesvědčení nevzdaly a raději se v 60. letech 18. století stáhly z Paříže zpět do Chevreuse, rozhodl v roce 1709 Ludvík XIV. o zrušení řádu a o zboření chevreusezkého kláštera.

Do opuštěných prostor v Port Royal se v roce 1669 nastěhovaly sestry řádu Navštívení Panny Marie, které zde vedly ústav pro výchovu dívek z lepších rodin. Děly se tu však i jiné věci, které předznamenaly budoucí porodnickou funkci těchto budov, například v roce 1681 sem byla poslána dvacetiletá kněžna de Fontanges, milenka Ludvíka XIV., která zde měla v tichosti přivést na svět Ludvíkovo nemanželské dítě; při předčasném porodu však zemřela ona i dítě.


Z celého bývalého rozlehlého opatství dnes zůstal zachován jen ústřední klášter s ambitem a s rajským dvorem a klášterní kaple. Architektem staveb byl Antoine Le Pautre, který postavil klášterní budovy v letech 1652-1658 a kapli v letech 1646-1647. Tu pojal jako jednolodní stavbu s klenbou, bohužel však jeho další plány na bohatou výzdobu a portikus s balustrádou nebyly uskutečněny.

Vstup do kaple z ambitu

Interiér kaple

Součástí je také kapitulní síň, kde se konala společná setkání členek řádu

Pohled na kapli zvenčí; takto je, stejně jako venkovní zdi kláštera, dodnes vidět z boulevardu du Port Royal, který je od areálu nemocnice dnes ještě oddělen plotem


V interiéru bývalého kláštera jsou zachována i původní schodiště se starým vyřezávaným zábradlím


Areál kláštera je zapsán na seznamu památek částečně již od roku 1928 a celá stavba od roku 1933

Budovy z konce 19. století leží mimo areál kláštera, ale doslova jen pár kroků od něj

Do kláštera jsem se podívala letos při Dnech evropského dědictví, i když jsem v něm už byla sama loni v říjnu, tehdy ovšem nebyla otevřená kaple a kapitulní síň. Na klášterní dvůr se dá v běžném provozu vejít vchodem přes hlavní budovu nemocnice.

14. obvod, 111 boulevard du Port Royal

Jak se tam dostat: RER B Port Royal

Zahrada u akvaduktu / Jardin de l´aqueduc

Koncept společně sdílených zahrad se v poslední době začíná pomalu rozšiřovat i u nás, zatímco v Paříži má už dlouhou tradici. Pařížané je zakládají na každém volném plácku. Nejde vždy jen o roztomilé učesané záhonky, viděla jsem už zahrady, které vznikly na místě zbouraného domu nebo proluky, kde není vhodná půda k pěstování – v takovém případě sem lidé nanosí dřevěné bedny, staré vany nebo jakékoliv jiné nádoby, které naplní hlínou – a voilà, záhonek je na světě.
Jedna z nejhezčích společných zahrad, kterou jsem v Paříži viděla, je vybudovaná v prudkém svahu, který sbíhá k obytným domům od zdi, vyznačující trasu vlaku RER v blízkosti parku Montsouris. Minule jsme se před ní zastavili při našem putování po stopách akvaduktu, dnes otevřeme branku a vejdeme dovnitř. Ostatně paní, která to tady má na starosti, mě zvala dovnitř hned, jak mě z dálky uviděla za plotem. 

Zahrada má celkem 1200 m2 a chodí sem pracovat a odpočívat celkem 105 rodin (přes 320 lidí). Kromě toho sem v rámci pracovně výchovných aktivit dochází i děti z blízké školy a školky a z několika asociací, především pro handycapované. Pro ty jsou tady připravené záhonky v bedýnce, umístěné ve výšce, aby na ně dosáhli i z vozíku.

Vůbec si nedovedu představit, jak by to tady vypadalo, kdyby sem přišli všichni najednou, ale zřejmě něco takového nehrozí – já jsem tady byla v jednu červnovou sobotu dopoledne a kromě paní, která mě pozvala dál, tady nebyl vůbec nikdo. Paní se zřejmě nudila, protože mě provedla celou zahradou a pořád by si povídala. Nakonec se mě – jako všichni – zeptala, odkud jsem, a podivila se, že z Prahy, prý to není možné a určitě musím být z Brazílie (no jistě, protože se svými blond vlasy a nazelenalou pletí vypadám určitě jako typická Brazilka). Mám prý stejný přízvuk jako její švagrová, a ta tedy pochází z Brazílie. 

Za zdí je vidět pantograf a hluk projíždějícího vlaku se tady nese do dálky v pravidelných intervalech, tlumí ho však všudypřítomná popínavá zeleň a stromy. Ve spodní části zahrady najdeme i malé jezírko, mokřad a ve stráni mikro vinici a včelí úl. Na jezírku plavou kachny, v mokřadu skřehotají žáby a když je klid, prý tu pobíhají i ježci. Zkrátka takový malý ráj uprostřed města. Pojďte si ho se mnou prohlédnout..

Jardin de l´Aqueduc
14. obvod, rue de l’Empereur Valentinien

Po stopách medicejského akvaduktu / Sur les traces de l´aqueduc Médici

O akvaduktu, který přiváděl do jižní části Paříže vodu z nedalekých předměstí, jsem psala už před třemi lety TADY. Tehdy jsme ho viděli za městem, kde v „dvouměstí“ Arcueil-Cachan mohutnými dvoupatrovými oblouky překlenuje údolí. Spodní patro akvaduktu pochází ze začátku 17. století, kdy ho nechala kolem roku 1613 vybudovat Marie Medicejská, italská manželka francouzského krále Jindřicha IV., aby jí pomohl vyřešit problémy se zásobováním vody v jejím novém paláci, kolem kterého nechala založit zahradu, kterou dnes známe pod názvem Lucemburská. Druhé patro oblouků bylo nadstavěno později, až v druhé polovině 19. století.
Trasa akvaduktu procházela od města Rungis v délce třináct kilometrů až do oblasti dnešní pařížské observatoře. Jeho průběh a fungování bylo kontrolováno díky dvaceti sedmi vodovodním domkům, z nichž jeden jsme viděli přímo pod mostem v Arcueil. Po celé trase jich dodnes zůstalo zachováno dvacet tři a já jsem už v tom minulém článku slibovala, že je časem všechny projdu. To se zatím, bohužel, nestalo, ale našla jsem alespoň ty, které vedou uvnitř Paříže, společně s posledními zachovalými zbytky akvaduktu. Pojďme se na ně podívat.

Trasa akvaduktu byla v roce 1874 v těsné blízkosti parku Montsouris na hranicích města svedená do nového vodojemu a dodnes je funkční. Starý kus trasy, kompletně zahloubený, který vedl od hranic Paříže do starého vodojemu, při výstavbě a rozšiřování města vzal za své. Přesto se však podařilo několik metrů objevit a zachovat.

U severního cípu parku Montsouris najdeme dnes enklávu nových domů. Když v roce 1996 začaly buldozery hloubit jejich základy, netrvalo dlouho a narazily na tři kamenná a betonová koryta. Ta byla pozůstatky nejen medicejského akvaduktu, ale i původního galsko-římského, který v době, kdy se Paříž ještě jmenovala Lutécie a kdy v místech dnešní Latinské čtvrti stálo římské město, přiváděl vodu do řínských lázní, jejichž pozůstatky jsou dodnes zachovány při dolní části boulevardu Saint-Michel. Při záchranných pracech byla koryta zachována a neuvěřitelně pracně a vynalézavě zakomponována do stavby.
U zdi, která je v avenue Reille odděluje od silnice, spatříme poprvé kus starého betonového koryta medicejského akvaduktu, ukrytého za sklem jako památka a opatřeného bronzovou pamětní deskou. V těsné blízkosti v přízemí prvního z nových domů uvidíme další kus, tentokrát i s tunelem, kterým koryto procházelo.

V roce 2013, kdy medicejský vodovod slavil 400 let od svého vzniku, byla připravena i malá výstava o jeho historii a záchraně. Všechny informace jsou tak dodnes okolojdoucím k dispozici.

Když obejdeme blok domů, dostaneme se k parčíku, u něhož na křížení dvou ulic, jejichž názvy připomínají římské císaře, na nás vodovod vykoukne znovu.

Pamětní desky, vložené v chodníku, upozorňují svými zobrazeními jak medicejský, tak i římský původ akvaduktu

Protější park ve svém terénu zachovává tři podlouhlé hrboly, vyznačující tři trasy vodovodních koryt. Na tom nejvyšším stojí vodovodní domek. Z kraje parku k němu vede otevřený tunel, který ukazuje, jak vypadal jeho vnitřek i se schody, po kterých se ke korytu sestupovalo.

Sluší se ovšem říct, že domek není původní, byl postaven podle vzoru jiného, ke kterému se ještě dostaneme. 

Nahoře vidíme druhé, menší koryto, které vede přes park. V jeho blízkosti prochází i třetí, to bylo zaslepeno a i když je zvenčí vidět, nechci vás zas tak moc unavovat stále stejnými fotografiemi. Za parkem se koryta ještě jednou objevují a poté nenávratně mizí ve svahu, který vznikl navážkou při budování trasy vlaku RER, při jejíž stavbě byly veškeré stopy akvaduktu a dalších dvou vodovodních domků zničeny. Ve svahu leží zajímavá zahrada, do které se podíváme příště.

Pozůstatky akvaduktu se objevují až zhruba o osm set metrů dál u zadní strany nemocnice La Rochefoucault na avenue René Coty, kde stojí na zahradě další vodovodní domek, ten, který sloužil jako předloha k postavení toho předchozího.

Od těchto míst se pak další stopy ztrácejí. Oblast mezi place Denfert-Rochereau a observatoří, kam akvadukt mířil, byla hustě zastavěná v minulých stoletích, kdy ještě žádné podzemní nálezy nikoho nezajímaly.

Pokud si chceme akvadukt ještě jednou připomenout, nezbývá, než se vydat do místa jeho konečné destinace dalšího půlkilometru odtud. Tam leží malebný domeček, ve kterém bydlel a pracoval vrchní královský vodovodní mistr Thomas Francine. 


Je to poslední z vodovodních domků na celé trase, který nesl číslo dvacet sedm. Byl postaven v roce 1619 a začal fungovat po vybudování celé trasy vodovodu v roce 1623. Oproti těm ostatním byl mnohem větší nejen proto, že v něm „le fontainier“ žil, ale především proto, že se v jeho podzemí ukrýval rezervoár, z něhož byla voda rozváděná po celé jižní části Paříže.

Voda přitékala podzemním potrubím a kanály ji distribuovaly do tří oddělených nádrží. Ta největší, do níž teklo 40 % přiváděné vody, sloužila k zásobování Lucemburského paláce a zahrad, druhá, nazývaná Karmelitská, se svými 30 % zásobovala okolní církevní zařízení, zatímco zbývajících 30 % vody bylo určeno do veřejných kašen, kde ji čerpal pařížský lid.

Jedna z menších nádrží i s přívodním kanálem. Na zdi je vsazená pamětní deska v latině, která připomíná zásluhy krále Ludvíka XIII. (a tedy syna Marie Medicejské) na zásobování lidu vodou. Text, který byl nalezen v Národním archivu, pochází z roku 1598 a byl určen pravděpodobně pro první vodovodní domek v Rungis. Sem byl umístěn až v roce 1995 v rámci prováděných vykopávek.

To nejzajímavější je zde ovšem ohromná nádrž, do které vás průvodce přinutí vlézt tím přítokovým kanálkem (ať žijí klaustrofobové jako jsem já). Ještě do druhé poloviny 19. století nádrž sloužila k uchovávání zásob vody, ale od té doby, co ji nahradil rezervoár Montsouris, je prázdná.

Zatímco celý tento vodovodní systém zásoboval jižní část města, do té severní byla přiváděna voda z vršku kopců nad dnešní čtvrtí Belleville, kde je také zachována podobná řada vodovodních domků.

Celá trasa, kterou jsme ušli dnes, je zároveň i hezkou a zajímavou procházkou. Bohužel domek královského vodovodního mistra, la Maison du fontainier, který je určitě tou nejzajímavější částí, není běžně přístupný. Dá se do něj podívat jen v rámci organizovaných prohlídek asociace Paris historique (informace TADY), nebo při Dnech evropského dědictví. Třeba zrovna tento víkend.

Adresy: Avenue Reille, rue de l´Empereur Valentinien, avenue René Coty, avenue de l´Observatoire