Při procházkách jednotlivými pařížskými obvody dnes přišla řada na 13. obvod, který leží v jižní části města. Na své východní straně je ohraničen Seinou, na jižní straně okružním bulvárem – tak zvaným periferikem, na západní straně sousedí se čtrnáctkou a celá jeho severní hranice se dotýká pátého obvodu pod Jardin des Plantes.

Jako všechny pařížské obvody, i třináctka se skládá ze čtyř čtvrtí – podle směru hodinových ručiček je to v horní části podél Seiny čtvrť Salpetrière se stejnojmennou nemocnicí. Pod ní leží největší čtvrť tohoto obvodu Gare, jejímž výrazným bodem je moderní knihovna Françoise Mitterranda, která se ve tvaru čtyř na výšku postavených knih rozkládá na dlážděné platformě. Východně od ní leží čtvrť Maison-Blanche a opět na hranici s pátým obvodem je to čtvrť Croulebarbe. Všechny tyto čtvrti byly v minulosti výrazně průmyslové – podél řeky se táhly přístavní budovy, sklady a ledárny, na které navazovaly továrny a železniční překladiště, propojené s nádražím Gare d´Austelitz. K prvnímu výraznému kroku směrem k modernizaci tady došlo na přelomu 60. a 70. let minulého století, kdy byly pobořeny rozsáhlé tovární a dělnické bloky v jižní části čtvrti Gare. Následovala výstavba moderního sídliště, složeného z výškových domů, která měla proměnit tuto část města v rezidenční čtvrť. Bohužel se bohatí lidé do tohoto projektu, inspirovaného Le Corbusierovou architekturou, a hlavně do této zapadlé čtvrti zrovna nehrnuli, takže byla nakonec nová výstavba použita k ubytování asijských přistěhovalců z bývalé Indočíny, a to především z Vietnamu, a později i z Kambodži nebo Číny. Na jihu třináctky tak postupně vznikla největší francouzská asijská čtvrť.

Co vám ve třináctce ukážu, mi bylo jasné už od samého začátku. Mohla bych vás provést novou čtvrtí, plnou moderní architektury, která vznikla za několik posledních let podél Seiny na samém kraji tohoto obvodu za knihovnou Françoise Mitterranda. Také jsme si mohli projít zmíněnou asijskou čtvrť, zajímavou pro svoji centrální enklávu Olympiades s vysokými věžáky, jejichž domovní znamení a názvy připomínají města, ve kterých se kdy konaly olympijské hry. Srdce mě však táhne spíš do starých uliček na jih od place d´Italie, kde najdeme tři malebná starobylá venkovská centra, které podle mě představují jedny z nejhezčích pařížských čtvrtí, navíc jen málo dotčených turistikou. Všechny jsme tady sice už v minulosti viděli, ale stojí za to se sem vracet.

Na cestu vyrazíme z place d´Italie, rozlehlého kruhového náměstí, které prošlo v posledních několika letech vzorovou revitalizací. Několikaproudový rušný kruhový objezd byl zredukován na dva pruhy a původní centrální parčík, do kterého se kvůli provozu dřív nedalo pořádně dostat, byl rozšířený a mohutně zazeleněný. Náměstí dominuje na jeho severní straně radnice, vybudovaná v roce 1860 poté, co bylo toto bývalé předměstí připojeno k Paříži.

Náměstí dostalo své jméno podle maršála Juina, jehož socha stojí na kraji parku uprostřed kruhového objezdu. Název připomíná italskou expedici čtyř francouzských vojenských divizí za 2. světové války, kterým tento maršál velel, a které bojovaly ve Středomoří při italském tažení proti německým jednotkám. 

Na opačné straně náměstí se tyčí nákupní centrum Italie Deux, před kterým se vypíná do výšky zvláštní věž. Autorem jejího návrhu byl japonský architekt Kenzo Tange. Komu by se budova zdála příliš velká a nehodící se na toto místo, může být klidný, protože původní projekt ze 60. let minulého století zde počítal se stavbou mrakodrapu, který měl svojí výškou překonat Tour Montparnasse. Další mrakodrapy měly postupně vyrůstat podél boulevardu d´Italie směrem z centra. Plány byly zrušeny poté, co se v roce 1975 dostal k moci prezident Giscard d´Estaing, který mrakodrapy v centru města odmítal.

Z kulatého Italského náměstí vybíhá hvězdicově osm širokých tříd. My si vybereme jednu z těch užších – rue Bobillot, která nás za pár minut zavede na place Paul Verlaine. Malé náměstíčko s hřištěm na pétanque má ve svém středu zvláštní kiosek, který není ničím jiným, než vyústěním artézské studně. Náměstí dostalo svůj dnešní název v roce 1905 podle básníka Paula Verlaina, který se angažoval v jednom z velkých bojů Pařížské komuny, který se v těchto místech odehrál v roce 1871. Předtím se jmenovalo place du Puit-Artésien, neboli náměstí Artézské studně (jak taky jinak).

Tato artézská studně je jednou ze tří, které zůstaly v Paříži ještě zachovány ze sedmi vrtů uvnitř města a dalších pěti v jeho okolí. V minulosti dodávaly obyvatelům pitnou vodu, časem však některé zanikly, jiné se vyčerpaly nebo byly zničeny.

Tento artézský vrt, u kterého se po celý den střídají lidé, kteří si sem chodí pro vodu s lahvemi, sahá až do hloubky 582 metrů. Práce na něm byly zahájeny v roce 1863, ale o devět let později byly přerušeny a dokončeny byly až v roce 1924. Dnešní nová fontána, ze které si mohou lidé čerpat čistou pitnou vodu, byla naistalována při rekonstrukci náměstí v roce 1999.

Jednu stranu náměstí zabírá secesní stavba veřejné plovárny s neobvyklou fasádou, vyskládanou z červených cihel, a elegantně zalomenou střechu. V letech 1922-1924 tady vedle klasických „Bains-douches“ vyrostla i secesní plovárna. Uvnitř najdeme pod betonovou klenbou, nesenou sedmi oblouky, dva vnitřní bazény. Kromě toho je tu i jeden venkovní bazén. V minulosti byly bazény napouštěny vodou z artézského vrtu, jehož voda má teplotu 28°C, ale dnes je ohřívána jinými tepelnými systémy.

Od bazénu se vydáme po rue de la Butte aux Cailles do centra jedné ze tří maličkých enkláv, které vám chci dnes ukázat. Říká se jí Butte aux Cailles. Kdysi to byla venkovská oblast za hranicemi města, pokrytá vinicemi a větrnými mlýny. Za své jméno vděčí jedné z osobností, který se v 16. století postaral o její rozvoj – statkáři Pierru Cailleovi. Po připojení k Paříži v roce 1860 si město zachovalo svého nezávislého ducha a i dnes živá a přátelská atmosféra čtvrti stále evokuje její dělnickou a řemeslnou minulost.

Se svými zahradami a nízkými domky, porostlými vistáriemi, si Butte aux Cailles zachovává dodnes svoje provinční kouzlo. Venkovní terasy před bistry a kavárnami jsou neustále plné lidí, kteří se sem chodí nadýchat umělecké a současně venkovské atmosféry. Vyberte si na rue de la Butte-aux-Cailles, rue des Cinq-Diamants nebo rue de l’Espérance také nějaký podnik a připojte se k nim.

Pro turisty a fotografy je čtvrť zajímavá nejen díky své atmosféře, ale i svérázné výzdobě graffiti a streetartem. Na každém rohu zde najdete nějakou nástěnnou malbu těch nejznámějších pouličních malířů, kteří se dnes už stali legendami. Právě zde najdete některá z nejlepších děl MissTic, Setha a Jany & JS.

Pestré okolí nás přivede až ke slepé uličce Villa Daviel s malými rodinnými domky, obklopenými zelení a rozkvetlými růžemi. Přímo naproti vchodu do této uličky pak leží pozoruhodný komplex, kterému se podle jeho prvních obyvatel říká Petite Alsace.

Do miniaturní čtvrti Petite Alsace, která byla postavena jako levné dělnické ubytování, se kolem roku 1912 stěhovali Alsasané, kteří do Paříže přicházeli za prací v nově budovaných továrnách. Architekt Jean Walter zde pro ně navrhl čtyřicet malých řadových domků, které dokázaly pojmout početné dělnické rodiny. Stavby měly typické alsaské hrázdění a špičaté valbové střechy, pokryté cihlově červenými taškami. Celý komplex je uspořádán na pěti stech čtverečních metrech kolem dvora, lemovaného vzrostlými stromy a porostlého květinovými záhony. Z ulice je téměř neviditelný, neboť ho kryje krátká řada vstupních domů s modrými okenicemi.

Přímo nad „Malým Alsaskem“ se tyčí ve výšce „Malé Rusko“. Tento kout, skládající se z dvaceti miniaturních domečků, byl vybudován v roce 1926 na střeše garáží. Vystavěl je tam pro své zaměstnance provozovatel taxislužby. Většina jeho řidičů taxíků byli totiž Rusové, kteří uprchli z Ruska po bolševické revoluci. Tady na jihu třináctky našli práci, a to buď v nově budovaných automobilkách Renault a Citroën, nebo právě v taxislužbě. Někteří z nich měli to štěstí, že v těchto domcích na střeše garáží našli i svůj domov. Právě proto se tomuto komplexu domků začalo říkat Petite Russie.

Po původních ruských obyvatelích zde dnes už není ani stopy. Poslední potomek jednoho z bílých Rusů, devadesátiletá paní, zemřela před několika lety. Dnes zde žijí většinou umělci, kteří tyto miniaturní prostory využívají jako ateliér.  Bohužel přístup do této enklávy je složitý a střežený dvojitým kódem, takže jediným spolehlivým prostředkem, jak se sem podívat, je během Dnů otevřených ateliérů, pořádaných uměleckou asociací Lézarts de la Bièvre  většinou o druhém červnovém víkendu. Vstup je z domu číslo 22 v rue Barrault.

Přímo naproti domu, ze kterého se vstupuje do malého Ruska, leží křižovatky příkrých uliček, kterými se dá znovu vystoupat do srdce této malé čtvrti. Všechny jsou pokryté graffiti a streetartem, mnohdy od umělců, kteří jsou dnes už pro své práce vysoce ceněni.

Při červnových dnech otevřených ateliérů, o kterých jsem se zmínila o něco výše, je z celé této oblasti otevřena asi třicítka ateliérů a dílen, z nichž většina je rozmístěna v zadních traktech domků (ale také třeba ve třetím patře činžáků). Centrum celé této akce je v domečku v Passage Sigaud, kde dostanete mapku s vyznačenou trasou a kde si hned můžete jeden z dvorních ateliérů i prohlédnout.

Jedněmi z nejcennějších pouličních maleb se postupem let staly ty, které nesou podpis MissTic. Snadno je poznáte podle zobrazení smyslných tmavovlasých žen, doprovázených aforismy, vyjádřenými lehce feministickými slovními hříčkami, prosazujícími svobodu. Jejich autorkou je výtvarnice Radhia Aounallah, která bohužel zemřela v roce 2022. Jejich děl bývalo tady na Butte aux Cailles v minulosti plno, ale dnes už jich kvůli vandalismu a také kvůli rekonstrukcím fasád ubylo. Ty zbylé si proto jejich majitelé začínají pečlivě chránit.

Z vrcholku Butte aux Cailles se pak pustíme dolů po rue Buot až na křižovatku rue Bobillot a rue Tolbiac, kam nás povede z dálky viditelná věž kostela Sainte-Anne de la Butte aux Cailles. Pochází z přelomu 19 a 20. století. S jeho dokončením byly problémy – po oddělení státu od církve v roce 1905 se totiž nedokončený kostel stal majetkem města, které nemělo na dostavbu peníze, takže k definitivnímu vysvěcení došlo až v roce 1912.

Od kostela se po rue Bobillot vydáme směrem od centra k place de Rungis. Přímo u náměstí tam leží malá enkláva několika úzkých, zelení zarostlých uliček, které se říká Cité Floral. Každá z uliček má název nějaké květiny – najdete tady Irisovou ulici, Mimózovou ulici nebo také Orchideovou ulici.

Nízké domečky stojí na místě, kudy dříve protékala říčka Bièvre, která se v zákrutech prodírala dnešním 13. a 5. obvodem, aby se v místech Gare d’Austerlitz vlila do Seiny. V roce 1912 ji překryli, svedli pod zem a místo jejího toku zastavěli. Kvůli statice však stavby musely být jen lehké a nízké. Uznejte, jestli tohle není hezčí, než vysoké betonové domy, které stojí doslova jen o pár desítek metrů dál.

Z Cité Floral se ještě podíváme do třetí malebné maličké čtvrti, která leží nedaleko. Po rue Bobillot a rue de la Colonie se nejprve dostaneme na place de l’Abbé Hénocque a projdeme si okolní uličky. Stojí v nich domky další bývalé dělnické kolonie, postavené na začátku minulého století. Mají tvar nízké krychle a jsou obloženy světlým kamenem. V ulicích rue des Peupliers, rue du Moulin-des-Prés a rue Henri-Pape jsou tyto domky dokonce identické – stavby se musely držet jednotných předepsaných podmínek. Většina těchto uliček nese jména slavných francouzských lékařů.

Po rue des Peupliers s nízkými domky, postavenými ve stejném stylu, se dostaneme až ke square des Peupliers, malé oáze ponořené do zeleně. Je to jedno z nejkouzelnějších míst, které v Paříži existuje. Navíc tady málokdy někoho potkáte.

Asi nejzajímavější uličkou v okolí place de l´Abbé Hénocque je rue Dieulafoy. Nápadně se liší od okolních ulic – sice se zde domy také podobají jeden druhému, ale liší se mezi sebou barvami, tvarem oken, vstupními dveřmi nebo podobou plotu. Místy si tady člověk připadá spíš jako v Notting Hill v Londýně, než ve Francii.

Dnešní procházka nás přivedla na svém konci až téměř k hranici Paříže. Jenže jak se teď odtud dostaneme do centra? Přímo z place l´Abbé Henocque můžeme jet autobusem číslo 57, který končí přímo před nádražím Montparnasse, nebo také metrem. Nejbližší stanicí metra je tady Tolbiac (linka 7) nebo Maison-Blanche (linky 7 a 14). Po nedalekém boulevardu Kellermann jezdí také tramvaj T3a, která nás může odvézt po obvodu Paříže k jiné lince metra, která se nám hodí líp.

No a ještě než z této části města odjedeme, můžeme se cestou na metro Maison-Blanche zastavit v roztomilé uličce impasse Damesme.

A na závěr mapka toho, kde jsme dnes chodili. Celá tato část třináctého obvodu leží sice poměrně daleko od centra, ale je zároveň i důkazem, že i periferie má svoje kouzla a stojí za to se sem aspoň jednou vypravit.

Třináctý obvod nemá moc velkých parků. S výjimkou menších zahrad, rozházených sem tam mezi domy, je jednou z největších zelených ploch park Square René Le Gall ve čtvrti Gobelins nedaleko place d´Italie, pojmenovaný po 2. světové válce na počest městského radního ze 13. obvodu, zastřeleného Němci ve věku 43 let. Park leží stranou od hlavních ulic a je proto tak trochu skrytý před turisty.

Park je rozdělený do tří částí – ta první je upravená podle tradice francouzských zahrad jako růžová zahrada se záhony s rozkvetlými růžemi, které se pnou po kovových konstrukcích altánků. V jejím středu se tyčí obelisk.

Ve střední části parku nás čekají dlouhé cestičky mezi hustým podrostem, nad kterým se rozkládají koruny věkovitých stromy nejrůznějších druhů – kromě kaštanů, platanů, jasanů nebo cedrů zde rostou i některé ovocné stromy. Zadní a nejužší část je věnována dětem; kromě běžného vybavení hřišť s pískovišti a houpačkami jsou tu umístěny i pingpongové stoly.

Park byl vytvořen ve 30. letech minulého století na místě bývalého ostrova, který ležel mezi dvěma rameny řeky Bièvre, která tudy tehdy protékala směrem k pátému obvodu, aby se nakonec vlila do Seiny. Říčka byla na přelomu 19. a 20. století svedena do podzemí a zatrubněna, jednak proto, že dělila čtvrť na dvě části, ale především proto, že byla zdrojem zápachu, bláta a špíny. Na jejich březích stály nejen budovy manufaktury na gobelíny, ale o něco dál, na hranici 13. a 5. obvodu, i četné koželužny a barvírny, které využívaly její vodu při činění kůži a odpad ze svého provozu sváděly do řeky. Po celé čtvrti proto dnes můžete v místech, kudy řeka tekla, včetně parku, najít v dlažbě malé mosazné destičky s nápisem, které řeku připomínají. Kromě toho na ni odkazuje i malý potůček v zadní části zahrady v blízkosti dětského hřiště.

Údolí kolem Bièvre bylo v minulosti i přes nevábný pach místo plné života, který se zde točil především kolem tančíren a hospod. Leželo totiž až za tehdejšími hradbami, takže se zde na víno a další alkohol nevztahovalo městské clo. Ostrov uprostřed řeky sloužil jako místo zábavy pro dělníky z okolí, zvlášť poté, co si zde vlámští přistěhovalci, kteří přišli původně pracovat do gobelínové manufaktury, začali otvírat pivnice a vařit svoje vlastní pivo.

Jednou z atrakcí, kterými byl ostrov proslulý, byli kejklíři, kteří předváděli cvičené opice. Nechávali je prý po ostrově volně potulovat do té míry, že po nich byl nakonec ostrov pojmenován jako Opičí ostrov – Ile des Singes.

Square René Le Gall doplňuje mozaiku čtvrti, kterou tento blog už poměrně hustě mapuje. Těsně k jeho severní části přiléhá už zmíněná Manufacture des Gobelins, která dala jméno celé čtvrti, a také Národní mobiliář se svým bohatým depozitářem. Mezi oběma velkými areály je ještě více severněji vklíněn Château de la Reine Blanche. Východní strana parku je lemována starou rue de Croulebarbe, kde můžete vyzkoušet baskickou kuchyni v restauraci Cabaret de madame Grégoire. Nad jižní stranou se tyčí první pařížský mrakodrap a když za ním přejdete boulevard Auguste Blanqui s nadzemní částí metra linky 6, dostanete se do kouzelné čtvrti Butte aux Cailles s jejími uličkami, kavárnami, bistry a pouličním uměním.

Když bolševická revoluce v Rusku vyhnala po roce 1917 ze země velkou část šlechty a inteligence, mnozí z těchto tak zvaných bílých Rusů se usadili v Paříži. Většinou bez majetku, o který po revoluci přišli, a bez možnosti vykonávat práci, která by odpovídala jejich předchozím zkušenostem a znalostem. Velká část ruské diaspory se usídlila na jižních předměstích města v 15., 14. a 13. obvodu – bylo to totiž blízko velkých automobilových továren Renault a Citroën, v nichž často našli manuální práci.

Několik tisíc z nich se také stalo řidiči taxíků (nikdy jsem nepochopila, jak to dokázali, když neznali město a bylo to v době, kdy existovaly tak maximálně jednoduché mapy). Díky svému povolání se pak těm šťastnějším podařilo najít i slušné ubytování v domečcích, které pro své zaměstnance v roce 1926 vystavěl provozovatel taxislužby na střeše garáží, kde šoféři parkovali své vozy. Enklávě se pak začalo říkat, podle jejích obyvatel, Malé Rusko. Pod stejným názvem a v téměř nezměněné podobě toto malé sídliště najdeme v srdci čtvrti Butte aux Cailles dodnes.

Po původních ruských obyvatelích zde dnes už není ani stopy. Poslední potomek jednoho z bílých Rusů, devadesátiletá paní, zemřela před několika lety. Dnes zde žijí většinou umělci, kteří tyto miniaturní prostory využívají jako ateliér. My jsme letos v červnu měli možnost navštívit dva z nich. Tím prvním byl ateliér, do kterého pozval návštěvníky Holanďan Jos Verheugen, který svůj ateliér zaplavil variacemi na Mondrianovy obrazy a portréty známých francouzských osobností. Druhou pak Italka Marina Miroglio, která v domečku střeží malířská díla své matky a která si sama od umělecké práce odskakuje k videím o vaření La cuisine de Marina Miroglio, která natáčí přímo v tomto domku.

Vlevo za zdí, která lemuje terasu před vstupy do domků, se vám otevře z výšky pohled na špičaté střechy Malého Alsaska. Moc daleko odtud ale nedohlédnete, 13. obvod je plný vysokých budov, které brání ve výhledu.

La Petite Russie je bez pochyby jednou z nejlépe skrytých obytných čtvrtí v Paříži. Devatenáct řadových domků, namačkaných zády k sobě jeden na druhém, má jen jednu přístupovou cestu, vedoucí přes dvojí zamčené dveře. Dostat se sem není tak úplně jednoduché – nejdřív musíte projít chodbou domu, vyjít na zadní dvorek a potom vystoupat po prudkém schodišti až na střechu. Většinou se to podaří jen tehdy, když si vyčekáte některého z obyvatel, ochotného vás vpustit dovnitř. Druhou možností jsou pravidelné červnové dny otevřených ateliérů asociace Lézarts de la Bièvre, kdy někteří z umělců, kteří zde sídlí, svůj ateliér otvírají pro veřejnost. Tak jsem se sem dostala i já.

La Petite Russie, 13. obvod, 22 rue Barrault

Rozlišnost pařížských čtvrtí nás asi nikdy nepřestane udivovat. Jedním z příkladů je čtvrť Butte-aux-Cailles, malá enkláva na jihovýchodě města, kde se revoluční a dělnická historie spojuje s moderním uměním a bohémským životem. V ulicích s nízkými domky, pokrytých kresbami od nejznámějších streetartových umělců, najdete mnoho uměleckých ateliérů a spoustu věčně přeplněných kaváren a barů. Kousek pod kopečkem, na kterém se tato čtvrť rozkládá, narazíte na jedinečný venkovský kout – La Petite Alsace, pojmenovanou po svých prvních obyvatelích před téměř stoletím. Neobvyklá vesnička, uzavřená modrou brankou, je našim dnešním cílem.

Při vstupu do zelení zarostlého dvora, lemovaného malými barevnými domky, je těžké uvěřit, že jen pár desítek metrů odtud vede rušný boulevard Auguste Blanqui s burácející nadzemní linkou metra, a že se odtud dostaneme za deset minut na jedno z nejrušnějších pařížských náměstí place d´ Italie. Naopak máme pocit, že jsme opustili hlavní město a ocitli se v některé malé východofrancouzské vesničce.

Tato miniaturní čtvrť, z ulice dokonale skrytá za krátkou řadou vstupních domů s modrými okenicemi, byla postavena v roce 1912 jako projekt levného dělnického ubytování pro pracovníky z okolních průmyslových továren, kteří sem přišli za prací z Alsaska. Architekt Jean Walter zde pro ně navrhl čtyřicet malých řadových domků, které dokázaly pojmout početné dělnické rodiny. Stavby měly typické alsaské hrázdění a špičaté valbové střechy, pokryté – na Paříž neobvykle – cihlově červenými taškami. Celý komplex je uspořádán na pěti stech čtverečních metrech kolem dvora, lemovaného vzrostlými stromy a porostlého květinovými záhony.

Ne vždy je branka otevřená, v takovém případě se dá pozorovat Malé Alsasko aspoň od vstupního průchodu. Většinou se ale dá dovnitř dostat, jen to není pro žádné velké turistické výpravy, přece jen vstupujeme lidem, kteří tady bydlí, do soukromí.

Pokud dvůr nestíní listí stromů, můžeme nad řadou zadních domků ve výšce vidět bílá průčelí dalších staveb. Říká se jim Malé Rusko a jde o další a ještě menší vesnickou mikročtvrť, do které se mi podařilo podívat teprve nedávno. Fotka dole je z roku 2009, kdy jsem sem přišla poprvé. Díky tomu, že to bylo v březnu a stromy ještě nebyly obrostlé, je Malé Rusko ve výšce nad střechami Malého Alsaska dobře vidět. Hned příště vám ho tady ukážu.

La Petite Alsace, 13. obvod, 10 rue Daviel

Díky své výzdobě nástěnnými street artovými malbami se stala severní část 13. obvodu galerií pod širým nebem. Na zdech věžáků ze 70. let tady najdeme monumentální fresky, které zkrášlují jinak nepříliš vábnou čtvrť.. Stalo se tak z rozhodnutí radnice 13. obvodu, která v roce 2009 přizvala ke spolupráci známé streetartové umělce z celého světa, kteří zde zanechali svá díla, která jsou pečlivě udržovaná a opečovávaná nejen radnicí, ale i samotnými obyvateli. Celkem se na projektu podílelo dvacet šest umělců, kteří v počáteční fázi vytvořili třicet pět maleb, ke kterým později postupně přibyly ještě další.

Všechno začalo na malém náměstí place Pinel při nadzemní části metra linky 6 podél boulevardu Vincent Auriol na poloviční cestě mezi place d´Italie a nemocnicí Salpêtrière. Právě v této nemocnici pracoval na konci 18. století doktor Philippe Pinel, po kterém je náměstí pojmenováno, který proslul na svou dobu moderní léčbou psychických nemocí u pacientek, které byly do té doby v Salpêtrière drženy násilně ve zvláštních pavilonech, kde byly drženy v řetězech jako vězni (jeden z těchto pavilonů v areálu nemocnice stále existuje a můžete ho vidět v článku pod výše uvedeným odkazem). Na jeho počest zde byl na zdi namalován jeho portrét i se jménem a rokem narození a úmrtí (1745-1826).

Place Pinel tvoří předěl mezi starou zástavbou směrem od place d´Italie a novou čtvrtí, která postupně vznikala v blízkosti nemocnice na konci minulého století. Západní část náměstí je proto tvořena starými činžáky z 19. století, zatímco ta východní je už nepokrytě paneláková.

Malby zde najdete nejen kolem náměstí a v přilehlých ulicích rue Jeanne d´Arc a rue Jenner, ale především podél bulváru Vincent Auriol až k metru Chevaleret po obou stranách trati (některé nich můžete zahlédnout přímo z metra), odkud se šíří do kolmých ulic jako je rue Nationale a odtud dál a dál až do čínské čtvrti Olympiades podél avenue de Choisy a avenue d´Ivry. Některé malby jsou navíc vytvořeny přímo ve vyzděných obloucích zdi, která nese kolejiště metra.

Vlevo zblízka portrét doktora Pinela. Další malby nemá cenu podrobně rozebírat, jejich autoři i náměty jsou vesměs mimo svět streetartu neznámí. Ráda bych upozornila jen na dva z nich – dole vidíte malby, které už jste v Paříži možná našli i na jiných místech. Zuřivé fotografy takto zobrazuje rakouská umělkyně, která si říká Jana und C. Ještě níže pak vidíte kočičí profil, vytvořený jedním z nejznámějších a také nejplodnějších francouzských street artistů Christianem Guémy, který se podepisuje zkratkou C215, tvořící kostku, postavenou na hraně (na blogu mám o něm už článek TADY a zmínky TADY, TADY nebo TADY).

Fotky ukazují jen malou část toho, co je kolem boulevardu Vincent Auriol k vidění. Pokud máte street art rádi, určitě v této čtvrti objevíte ještě mnoho dalších. Konec konců je to i hezká procházka – z place d´Italie se vydáte kolem metra, cestou budete vyhledávat všechny malby, až skončíte u nábřeží poblíž knihovny Françoise Mitterranda u metra Quai de la Gare. Také ale můžete u metra Chevaleret zahnout doprava a po pár minutách chůze se dostat do rozlehlé, barevné a lákavé restaurační haly La Felicità, která určitě aspoň jednou stojí za návštěvu.

Za další z krásných uliček musíme na jih do 13. obvodu, tam, kde jsme už jednou byli v Passage National. Passage Bourgoin dostala jméno po majiteli pozemků, který se v roce 1875 rozhodl, že je rozparceluje a rozprodá zájemcům. Ti si pak během následujících let sami kolem úzké páteřní cesty vystavěli domky, často malé, poslepované z materiálů z bouraček, protože zrovna tady to tehdy, a vlastně ani dnes, zrovna moc nóbl čtvrť nebyla.

Přestože uličce hrozila v 80. letech minulého století zkáza, protože původně spadala do oblasti, která měla být podle tehdejšího urbanistického plánu srovnána se zemí a poté nově zastavěna betonem a sklem, obyvatelům se podařilo dosáhnout změny plánu a ulička je nyní klasifikována, díky svému stáří a půvabu, jako památková zóna.

Ulička byla roky soukromá, i když veřejnost měla právo průchodu. Veřejná je teprve až od roku 1994. Proto se sem bez problému můžeme vydat, užít si zeleň, květiny, cihlové zdi, barevné okenice, tepaná zábradlí a mříže, ticho a klid, a když nebudeme moc zvedat hlavu, možná ani neuvidíme skleněné věžáky čínské čtvrti Olympiades hned u jejího východního konce.

Passage Bourgoin, vstup u čísla 41 rue Château des Rentiers nebo 32bis rue Nationale