Jakmile při svých procházkách po Paříži vidím nějakou tajemnou uličku nebo stinný dvorek, neváhám a hned se do ní vrhám. Mám tyto skryté oázy klidu mnohem raději, než rušná místa kolem známých památek. Proto jsem se zamilovala na první pohled do úzké uličky v těsné blízkosti náměstí Bastille, kterou v noci uzavírají z obou stran kovové brány. Objevila jsem ji před mnoha lety a pokaždé, když jsem poblíž, si ji musím aspoň projít nebo si dát kávu v pražírně v zadní části uličky. Je to jedno z mých nejoblíbenějších míst v Paříži.

Celá ulička byla postavena naráz ve stejném stylu kolem roku 1778, kdy se jistý Pierre Damoye, obchodník se železářským zbožím, rozhodl investovat ušetřené peníze do koupě pozemků a výstavby domů, jejichž přízemí pronajal řemeslníkům, umělcům i vetešníkům, kteří si tady otevřeli své dílny a krámky. Dnes zde ovšem najdete spíš kanceláře reklamních agentur, galerie nebo dílny drobných uměleckých řemeslníků.

11. obvod, vchod do uličky z 12 place de la Bastille nebo 14 rue Daval

Naproti Jardin Trouillot, parčíku, o kterém jsem psala minule, stojí impozantní kostel sv. Ambrože. Postavili ho v letech 1863 – 1868 na místě předchozí kaple ze 17. století, která stávala jen o několik metrů jižněji a byla součástí zrušeného kláštera řádu Zvěstování Panny Marie. Klášter i kaple musely v roce 1870 uvolnit místo nově proraženému bulváru Voltaire.

Na místě původní kaple byl poté zřízen parčík, na jehož okraji vyrostl nový kostel. Připomíná mnohé další pařížské kostely, postavené ve stejné době. Nejvýraznější je jejich eklektický styl, ve kterém se mísí neogotický, neorománský a neobyzantský sloh, typický pro tak zvané 2. císařství, který byl v té době velmi módní a oblíbený.

Kostel je dlouhý přes osmdesát metrů a jeho dvě stejné osmiboké věže dosahují výšky 68 metrů. Jsou ukončeny křížem s korouhvičkou v podobě kohouta.

Zobrazení sv. Ambrože v tympanonu nad hlavním vchodem připomíná byzantské mozaiky. Stejný styl se pak opakuje i na některých vnitřních prvcích.

Uvnitř nenajdeme žádné zvlášť cenné vybavení. Kostel byl postaven v náročné době a navíc sloužil věřícím v chudé dělnické čtvrti. Za povšimnutí tak stojí snad jen původní vitráže z roku 1868 a nástěnné malby v kapli, zasvěcené sv. Augustinovi, které zobrazují některé výjevy ze světcova života.

Kostel se neblaze proslavil v březnu 1996, kdy ho obsadily asi tři stovky nelegálních přistěhovalců, především z Mali, Senegalu a Mauretánie, kteří žádali legalizaci svého pobytu. Vzhledem ke špatným hygienickým podmínkám požádala církev nakonec po několika dnech o pomoc policii, která kostel vyklidila. Dav se poté přesunul do nedaleké tělocvičny a poté ještě na několik dalších míst, až skončil v kostele sv. Bernarda v 18. obvodu. Tam se události stále více přiostřovaly, do celé věci se zapojil tisk, vzbouřence přišly podpořit některé herečky, a události, známé od této doby jako Mouvement des sans-papiers (Hnutí lidí bez dokladů), se čím dál více politizovaly jako odpor proti nově přijatému zákonu o regulaci přistěhovalectví. Nakonec vše skončilo vyhoštěním několika nejradikálnějších útočníků a azylem pro většinu ostatních.

To vše je však dnes už historie, aspoň pokud jde o kostel svatého Ambrože. Pokud budete v okolí, určitě si návštěvu zaslouží.

11. obvod, square Saint-Ambroise

Paříž je plná parků a v posledních letech přibývá další zeleň, ať už v rámci revitalizace některých centrálních náměstí (place de la Bastille, place de l´Italie, place de la Nation, na řadě má být Trocadéro a Champs Elysées), nebo vytvářením nových zelených ploch na místě asanovaných bloků činžáků nebo průmyslových budov na předměstí. Jedním z nových parků, který vznikl před necelými čtyřmi lety v 11. obvodu v zanedbané proluce mezi bulvárem Voltaire a bulvárem Richard Lenoir, je asi půlhektarový parčík Jardin Trouillot.

Samozřejmě mi nejde jen o to, ukázat vám nový park s trávníkem, záhony, dětskými hřišti, sdílenou zahradou a terénem na pétanque. Jako vždy je za tím vším i zajímavá a tak trochu dojemná historka, která vzbudila mezi obyvateli čtvrtě velký rozruch. Její pozůstatky vidíme při pohledu na park z bulváru Richard Lenoir. Parčík totiž začíná nelogicky podivnou trojúhelníkovou betonovou deskou. Je to zachovalá připomínka slavného bistra s hotelem, který tu stával a který byl známý díky ohromné reklamní láhvi na střeše. Podle ní se mu říkalo „La grosse bouteille“, my bychom řekli asi Velká flaška.

O tom, že se má v proluce stavět park, kterému mají padnout za oběť poslední zbytky výstavby, včetně Grosse bouteille, jsem četla náhodou v petici, která ke mně doputovala někdy na jaře 2017. Znala jsem budovu jen z fotografie slavného fotografa Roberta Doisneau a ani jsem pořádně nevěděla, kde se vlastně nachází, a proto jsem se tam raději vypravila osobně. Tehdy jsem ještě bar zastihla otevřený.

Ohromnou láhev umístili na střechu někdy v 50. letech jako reklamu na dnes už neexistující aperitiv Picon. Po zániku značky ji přemalovali na reklamu na Cassis a když už byla později hodně oprýskaná, dostala jednotný vínově červený nátěr. První obrázek je ze začátku 90. let (foto z internetu, autor je neznámý), druhý z roku 2018.

V průběhu roku 2017 začaly práce, a to nejdříve odbagrováním znečištěné vrstvy půdy pozemku, na kterém měl parčík vyrůst, a bylo zahájeno jednání s majiteli hotelu a baru o odškodnění, které skončilo neúspěchem, takže nakonec došlo na soudní vyvlastnění ve veřejném zájmu. V té době se také zformovala iniciativa za záchranu když už ne baru, tak alespoň ikonické láhve. Radnice občanům přislíbila, že ji zachovají a umístí v budoucím parku. Zpočátku to vypadalo nadějně a když v létě 2018 parčík otevřeli, hotel s barem pořád ještě stál. I když už to měly oba spočítané, láhev byla pořád na svém místě.

Dopadlo to ovšem jako v mnoha dalších případech, kdy drobné kulturní dědictví, které tvoří duši lidových čtvrtí, mizí pod záminkou renovací, rekonstrukcí a asanací. O pár týdnů později budova padla. Láhev byla údajně ve špatném stavu a nebylo ji možno ke slíbenému účelu použít, takže ji zlikvidovali a místo ní na zeď přilehlé budovy umístili jednu ze dvou fotografií, které zde pořídil Doisneau, přičemž si obyvatelé čtvrti mohli aspoň odhlasovat, kterou z těch dvou si přejí.

Důvodem ke zbourání hotelu s barem bylo údajně to, aby se otevřel pohled na kostel svatého Ambrože, který stojí na náměstí na opačném konci parku (na který ovšem bylo vidět tak jako tak). Jestli to stálo za to, uvidíme příště, kdy se na kostel podíváme podrobněji.

Jardin Trouillot, 11. obvod, 82 boulevard Voltaire nebo 72 boulevard Richard Lenoir

Zvláštní kulatá budova, ležící jen kousek od place de la République, přitahuje pohledy turistů, kteří se v průvodci dočtou, že jde o tak zvaný Zimní cirkus, kde se odjakživa konají nejen cirkusová představení, ale i koncerty a různá představení.

Budova ve tvaru pravidelného dvacetiúhelníku byla postavená v roce 1852 podle návrhu architekta Jacquesa Hittorffa jako společenský sál. Říkalo se jí Napoleonův cirkus (je tím míněn Napoleon III., který byl v té době u vlády) nebo Národní cirkus a právě tady se začalo formovat cirkusové artistické umění. Kromě jiného zde bylo v roce 1859 poprvé předvedeno (a jak sami říkají „vynalezeno“) představení na létající hrazdě.

Po počátečním cirkusovém období pak budova roky sloužila hlavně jako koncertní a divadelní sál. Až v roce 1934, kdy ji zakoupili čtyři bratři Bouglione, členové jedné z dodnes nejznámějších francouzských cirkusových rodin, se budova navrátila k původnímu účelu.

Podle legendy, kterou o sobě rodina Bouglione vypráví, založil jejich cirkusový klan italský obchodník s textilem, který do Francie přišel za svojí ženou, pocházející ze středoevropského romského kmene Sintů, která vystupovala na poutích jako krotitelka zvěře. Společně pak v Paříži provozovali menažerii a na poutích předváděli tančící medvědy. Jejich čtyři synové pak menažerii rozšířili a nakonec ji přeměnili na krytý cirkus u Porte Champerret, zaměřený především na představení se zvířaty a vystoupení ve stylu amerických kovbojů. Jejich představení měla sice úspěch, ale kvůli jejich často nevhodnému jednání vznikla dokonce petice za to, aby byli vypovězeni z Paříže. Jejich odpovědí pak byla změna prostředí, zakoupení Zimního cirkusu a vytvoření skutečného cirkusového představení, kde stejně důležitou roli jako zvířata tentokrát hráli i provazochodci, artisté, krasojezdkyně, žongléři, mimové, klauni a kouzelníci. Získali sice okamžitý úspěch, ten ale trval jen do roku 1940, kdy jim byla dosazena německá správa. V poválečné době se bratři snažili cirkus obnovit, ale šlo to ztěžka a budova proto sloužila z velké části i k různým představením, politickým mítinkům nebo natáčení filmů. Natáčeli tam, kromě jiného, i Gina Lolobrigida, Burt Lacanster a Tony Curtis ve filmu Trapéza.

Až v roce 1992 se vnuk jednoho ze čtyř bratrů pokusil o návrat cirkusových představení. Rodina se mezitím rozdělila a někteří členové vytvořili svůj vlastní cirkus v Belgii, takže novou společnost, nazvanou po dědečkovi Joseph Bouglione, už zakládal sám. Se svou novou společností vytvořil celou řadu úspěšných cirkusových představení, které skupina předváděla nejen v Zimním cirkusu, ale také během letních turné v klasickém cirkusovém stanu v různých francouzských i evropských městech. V Zimním cirkusu předváděli také úspěšné vodní představení, kdy celou manéž přeměnili na bazén. Od roku 2017 se vzdali výstupů se zvířaty a stali se, jak sami říkají, „100% humánním cirkusem“.

Měla jsem příležitost zúčastnit se prohlídky cirkusu loni na podzim, kdy skupina po kovidové pauze připravovala nové představení. Z toho jsme sice neviděli nic, ale jinak nám ukázali nejen hlediště, ale i zákulisí.

Vtipné je, že to, co během představení slouží jako zákulisí, ve kterém se artisté připravují na výstupy, se při přestávce mění na foyer pro diváky. Budova je totiž na dnešní poměry malá a většinu z ní zabírá hlediště. Zbývá jen velmi málo místa na to, aby se tam vešlo všechno, co je dnes potřebné. V pravé straně zákulisí je proto otevřený bar a diváci k němu proudí průchodem přes manéž.

V levé části, která dnes také slouží jako prostor pro diváky během přestávky, zůstaly zachovány boxy pro koně. Dnes je v části z nich jen naznačena původní funkce, zatímco v druhé části jsou vystaveny originální kostýmy z dřívějších představení. Na protější zdi visí sbírka starých plakátů cirkusu Bouglione.

No a protože nás pustili opravdu všude, snad kromě kanceláří, tak jsme mohli vidět i tělocvičnu, kde artisté trénují a rozcvičují se před představením.

A pak už jen ven služebním východem do rue de Crussol.

Pokud vás zajímá, jak takové moderní cirkusové představení v Paříži vypadá, můžete se podívat na záznam z toho posledního. Je to dlouhé, ale zase je tam zřejmě vše podstatné, co se tam děje.

Cirque d´hiver Bouglione, 11. obvod, 110 rue Amelot

Na jejich stránkách se dají rezervovat vstupenky na představení.

Park v 11. obvodu nedaleko hlavního vchodu hřbitova Père-Lachaise je jako desítky jiných parků v Paříži. Nechybí tu vzrostlé stromy, keře, záhony s květinami, fontána, zelené lavičky podél vybetonovaných cestiček, hřiště na pétanque a trochu ošuntělá dětská hřiště. Na pařížský park je tu však dost nezvyklá hlavní brána.

Právě ta neobvyklá brána nás bude zajímat. Na první pohled je vidět, že obě kamenné budky, dnes překryté společnou střechou, už něco pamatují a že určitě nevznikly současně se založením parku v roce 1977. Ve skutečnosti pocházejí z 30. let 19. století, kdy byly postaveny jako vchod do věznice, která stávala až do svého zboření v roce 1977 právě na místě dnešního parku.

Vidíte tytéž budky, které tady sloužily jako vrátnice?

O stavbě nové věznice na pozemcích bývalého kláštera Špitálního řádu sv. Josefa, rozprášeného za francouzské revoluce, rozhodl v roce 1826 král Charles X. Od samého počátku byla stavba koncipovaná jako věznice pro mladistvé delikventy od sedmi (!) do dvaceti let (dospělost tehdy začínala až jednadvacátým rokem). Vězení ve tvaru šestiúhelníku mělo ohromné nárožní věže a vysoké zdi a uvnitř bylo rozděleno na sektory, které bylo možno kontrolovat z jednoho místa v centrální rotundě.

Věznice zahájila činnost v roce 1830, kdy se dostal k vládě král Louis-Philippe I., který zjistil kromě jiného, že je všech dvanáct pařížských věznic beznadějně přeplněno. Nařídil proto stavbu další budovy hned naproti této nové věznice pro mladistvé, které se říkalo Petite Roquette. Vznikla tak i Grande Roquette, kde byli po jejím otevření v roce 1836 shromažďováni těžcí zločinci, kteří čekali buď na převoz do žaláře na Ile de Ré nebo do vyhnanství ve francouzských koloniích Guayana nebo Nová Kaledonie, anebo rovnou na gilotinu. Ta však byla v roce 1832 přemístěna z tehdejšího náměstí place de Grève (dnešní place de l’Hôtel de Ville) na opačný konec Paříže do míst, kde dnes stojí stanice metra Saint-Jacques ve 14. obvodu, což bylo pro převoz odsouzených z Grande Roquette trochu z ruky. V roce 1851 proto gilotinu přemístili před Grande Roquette, a to na ulici přímo před hlavní vchod, aby se veřejných poprav mohlo účastnit co nejvíc diváků (pokud vám vrtá hlavou, jestli gilotina stála na ulici trvale, tak i já jsem se nad tím pozastavila a zjistila jsem, že ne, že ji přiváželi a instalovali jen na popravy, jinak byla uschována ve skladišti za rohem v rue de la Folie-Regnault).

Věznice Grande Roquette neblaze proslula i v době pařížské Komuny, kdy do ní komunardi pozavírali svá rukojmí z řad církevních hodnostářů, královských gardistů nebo prostě jen bohatých občanů. Některé z nich zde poté popravili, jiné v květnu 1871 odvedli do svého posledního štábu v dnešní Ville des Otages v rue Haxo ve čtvrti Belleville, kde je ještě před svou definitivní porážkou stačili postřílet.

Grande Roquette však brzy přestala vyhovovat a proto ji v roce 1899 zavřeli a o rok později zbourali. Na jejím místě postavili nové obytné domy, dnešní čísla 164 až 168 v rue de la Roquette. Petite Roquette však fungovala dál, jen do ní po roce 1935 už nezavírali děti, ale stala se z ní ženská věznice.

A co gilotina? Ta tady zůstala, jen její umístění o kousek posunuli a v roce 1936 po zákazu veřejných poprav přemístili dovnitř ženské věznice, kde měla sloužit k popravám odsouzených žen (ty byly nakonec jen dvě, první v roce 1942, druhá 1943).

Popravy gilotinou byly ve Francii zrušeny definitivně v roce 1977. Kde skončila gilotina z Roquette není úplně jisté, na jejím původním místě však dodnes zůstala připomínka.

Přímo naproti bráně parku na začátku rue de la Croix-Faubin, kde kdysi býval vchod do Grande Roquette, najdeme kromě informačního panelu ve tvaru pádla, stojícího u zdi, i pět kamenných bloků, zalitých v asfaltu silnice a uspořádaných ve tvaru ondřejského kříže. Ty sloužily jako původní základny, na nichž stávala gilotina. Při bourání Grande Roquette je její tehdejší ředitel nabídl k odkoupení Muzeu Carnavalet, to ale odmítlo a proto zůstaly kameny na svém místě – a jsou tu i poté, co se několikrát vyměnil povrch vozovky (když se podíváte pozorně na první fotografii Petite Roquette nahoře, uvidíte dva z nich v popředí v dlažbě silnice). Připomínají nám tak další část pařížské historie, i když tentokrát nepříliš veselé.

Square de la Roquette, 11. obvod, 143 rue de la Roquette

Jak se tam dostat: metro Voltaire – linka 9, nebo Philippe Auguste – linka 2

Neděle je v Paříži dnem, kdy lidé vyrážejí na trh na nákupy. Přes týden je čas sotva na to, koupit večer cestou domů z práce bagetu a něco k večeři, takže ty nejdůležitější nákupy potravin si často schovávají na neděli. Na nedělním trhu nakupují Francouzi nejen suroviny, ze kterých budou vařit nedělní oběd, ale často i u tak zvaných traiteurs, stánků s hotovými pokrmy, rovnou celé menu, které doma jen ohřejí. Ta spousta stánků s hotovými jídly prakticky z celé šíře mezinárodní gastronomie mě tam vždy fascinuje.

Na nedělním trhu začínám většinou svoje pařížské neděle i já. Oproti Francouzkám mám tu výhodu, že tam nepotřebuji nasytit početnou rodinu, takže nakupuji jen drobnosti a většinou jen tak lelkuji, pozoruji ostatní a fotím. Nejčastěji chodím na trh na place de la Bastille – je jedním z největších, nejlépe zásobených a zároveň není předražený. Kromě ovoce, zeleniny a dalších potravin tady nakoupíte i květiny, oblečení nebo obuv, sem tam starožitnosti a bazarové věci a v turistické sezóně i různé suvenýry a cetky. Trh se táhne ve stínu Červencového sloupu z place de la Bastille po celé střední pěší části bulváru Richard Lenoir až hluboko za stanici metra Breguet-Sabin a je rozhodně na co se dívat, co vybírat, ochutnávat a kupovat.

Pokud to máte na Bastille daleko nebo chcete vyzkoušet něco jiného, doporučuji svoje další oblíbené nedělní trhy, a to v 5. obvodu na place Monge, v 6. obvodu na bulváru Raspail mezi ulicemi Rennes a Cherche-Midi, který je vyhlášený jako bio a je sice dost drahý, ale vizuálně moc pěkný, a v 15. obvodu pod nadzemní částí metra kolem stanice La Motte Piquet Grenelle. Pokud budete na východě Paříže, bezkonkurenčně nejlevnější v 19. obvodu je trh na Place des Fêtes, zvlášť po poledni, kdy zde jdou ceny ovoce a zeleniny prudce dolů, nebo ve 20. obvodu na rue des Pyrenées mezi rue de Ménilmontant a rue de l‘ Ermitage. A nebo se rovnou můžete podívat sem na seznam nedělních trhů, protože aspoň jeden se nachází v každém obvodu. Jen si musíte dopoledne pospíšit, protože po 13 hodině už začínají všichni balit.

Fotografie nejsou z letošního léta, ale z července 2016. Byla to ta neděle, kdy se odpoledne hrálo v Paříži finále ve fotbalovém mistrovství Euro 2016, ve kterém se střetla Francie s Portugalskem (aby pak v prodloužení prohrála). Není proto divu, že na trhu bylo dopoledne k mání i trochu neobvyklé zboží, které tam běžně nebývá, a že byly stánky ověšené vlajkami.