Dnes se ještě vrátíme do Elysejského paláce, sídla francouzského prezidenta, kde jsme minule viděli přízemí a zahradu. Tentokrát se podíváme do prvního patra, kde má prezident republiky kancelář.

 

Slavnostní schodiště pochází ze začátku 19. století, kdy byl majitelem paláce Joaquim Murat, švagr Napoleona III. Zajímavé je, že rekonstrukci paláce tehdy prováděli dva architekti, z nichž jeden, Barthélemy Vignon, je také autorem návrhu kostela Sainte Madeleine. Schodiště má nezvyklé zábradlí, složené z pozlacených listů, a při Dnech evropského dědictví bylo přikryté neestetickou plexisklovou zábranou, která bránila nejen osahávání, ale bohužel také jakémukoliv slušnému vyfocení.

Stejný problém s plexisklovou klecí byl i se sousoším, které stojí na odpočivadle schodiště. Jmenuje se La Défense, Obrana, a jejím autorem je Auguste Rodin. Je to malý model sousoší, které Rodin navrhl do soutěže na památník hrdinné obrany Paříže proti pruské okupaci v letech 1870 – 71. Jeho návrh se ale porotě zdál příliš revolucionářský a byl zamítnut. Soutěž nakonec vyhrál Louis-Ernest Barrias, jehož socha byla umístěná v obci Courbevoie v ose Vítězného oblouku, kde ji dnes najdete utopenou mezi moderními věžáky čtvrti, která podle ní dostala jméno.

I tento Rodinův návrh se nakonec dočkal realizace – od roku 1920 stojí ve Verdunu.

 

Když vystoupáme po schodišti, dostaneme se rovnou do několika prezidentských předpokojů, kde sedí sekretáři a sekretářky. Hned v tom prvním, kde sedí tzv. dveřník, visí na stěně ohromné portéty tří bývalých prezidentů – de Gaulla, Pompidoua a Mitterranda. Pamětníci poznají, že dole je právě François Mitterrand (nechápu, proč mu tak divně usekli nožičky).

V předpokojích se moc fotit nedalo, tolik tam bylo lidí. Nakonec stejně všechny zajímala jen jedna věc, a to kancelář prezidenta republiky. Tady je ve své zlatě starožitné nádheře.

Menší porady se svými pracovníky vede prezident přímo ve své kanceláři u tohoto stolu. Pokud se jedná o větší jednání, koná se ve vedlejším zeleném salonu.

Z prvního patra jsme kromě prezidentské kanceláře a předpokojů už nic víc neviděli. Celé východní křídlo paláce zabírá soukromý byt prezidenta, v ostatních prostorách jsou jeho kanceláře.

Z oken předpokojů, které leží na severní straně paláce, je hezký výhled na čestný dvůr. Tam jsme se nakonec dostali po bočním schodišti, přes další, už méně zajímavé malé přízemní salonky k hlavnímu vchodu a potom rovnou na dvůr.

Hlavní průčelí paláce s nízkým schodištěm u vstupu, které všichni známe z televize, jak na něm prezident vítá návštěvy. Všichni bez výjimky se na něm fotili.

Ná nádvoří byla vystavena auta z prezidentského vozového parku, včetně tohoto legendárního krasavce – Citroënu DS, kterému se podle jeho zkratky říkalo la Déesse – Bohyně.

Poslední novinka v prezidentské sbírce, elektromobil Citroën Zoe

Hlavní vchod do paláce leží na rue du Faubourg St. Honoré a přesně tudy jsme po skončení prohlídky vyšli ven.

Na stránkách Elysejského paláce si TADY můžete prohlédnout celý palác na videu.

 

Zahrada paláce je zpřístupněná pro návštěvníky vždy poslední neděli v měsíci, a to v říjnu až březnu od 12 do 17 hod a v dubnu až září do 13 do 19 hod, pokud to ovšem dovolí bezpečnostní situace.
Vstup branou ze Champs Elysées.

Palais de l´Elysée

8. obvod, 55-57 rue du Faubourg-Saint-Honoré, zahradní brána Grille du coq v avenue Gabriel v pravé dolní části Champs Elysée

 

 

Elysejský palác, ve kterém sídlí prezident republiky, bývá pro veřejnost otevřený většinou jednou v roce při Dnech evropského dědictví, výjimečně i při některé jiné příležitosti. Vždycky před ním stojí dlouhatánská fronta. Letos v září jsem využila toho, že jsem zrovna při takové příležitosti byla v Paříži, a do té fronty jsem se postavila. Nejdřív to nevypadalo tak strašně, velký kus fronty jsme urazili pomalou chůzí, takže jsme si dělali naděje, že tak to bude po celou dobu, a že za chvíli budeme uvnitř. Než jsme se ovšem dostali na dohled k tomuto vodotrysku, uběhla ještě spousta času, během kterého jsem střídavě cedila přes zuby: „Kašlu na to, jdu pryč“ a „Když už jsem tady, tak to ještě vydržím“.

 

Do prezidentského paláce se na prohlídku vstupovalo branou do zahrady v dolní části Champs Elysées. Tam jste mohli ráno při příchodu vidět něco takového:

Fronta, která začínala až skoro u place de la Concorde, zdánlivě končila u té bílé stříšky v dálce, jenže když jsme k ní došli, fronta se zúžila, stočila zpět, vytvořila kličku a teprve pak jsme měli štěstí a došli jsme k první ze dvou bezpečnostních prohlídek. Teprve potom, když už mi bylo všecko jedno a v postupujícím davu jsem netoužila po ničem jiném, než po židli a kávě, jsme se dostali do zahrady.
Jo a ve frontě nejvíc předbíhali Japonci a Rusové.

Palác postavil v letech 1718 – 1722 architekt Armand-Claude Mollet pro hraběte z Evreux. Po smrti hraběte palác koupila markýza Pompadour. Ta ho sice odkázala svému milenci Ludvíkovi XV., ale po výměně několika dalších vlastníků se palác dostal do královského vlastnictví až v roce 1812 za Ludvíka XVIII. O třicet šest let později, 12. prosince 1848, vydalo Národní shromáždění dekret, kterým se palác stal sídlem prvního prezidenta republiky Louise-Napoléona Bonaparta (Napoleona III.). Další podrobné informace o historii paláce najdete třeba TADY.

Po historické vsuvce se vrátíme do zahrady paláce, kterou tvoří ohromný centrální trávník, lemovaný stromy a záhony, v nichž jsou rozmístěny nejrůznější umělecké artefakty. Do všech zákoutí zahrady nás ovšem nepustili a museli jsme pochodovat jen po vyhrazené (a ohrazené) cestě.

Existenci ohromných pláten, rozmístěných v zahradě i v jednotlivých místnostech paláce, jsem – upřímně řečeno – moc nepochopila. Ze všeho nejvíc mi připomínaly kýče.

První místností paláce, do které jsme se – stále ještě v sevřeném davu – dostali, byl slavnostní sál v levém zahradním křídle paláce. Slouží ke státním recepcím a tiskovým konferencím. Je rozdělen řadami sloupů a jeho součástí je i malé jeviště. V sále byly postaveny řady prostřených stolů, na kterých byly vystaveny cenné prezidentské jídelní soupravy, skleničky, svícny a ubrusy, i s popisem jejich výrobců a datem vzniku.

 

Z talíře s dekorem od Chagalla se nejí, ten se jen vystavuje

 

Strop slavnostního sálu s freskami, štuky a zlacením

Ze slavnostního sálu se přechází do zimní zahrady se skleněnou střechou, ve které visí staré tapiserie z dílny rodiny Gobelinů

V zimním zahradě bylo vystaveno stříbrné a měděné nádobí, které se používá při prezidentských recepcích. Připadalo mi milé, že lidem ukazují opravdu vše.

Za zimní zahradou leží velký salón Napoleona III., s bohatou zlacenou štukovou výzdobou na stropě

Následovala řada malých salonů, některé z nich bez zařízení. V tom prvním, Muratově salonu, bylo vystaveno vyznamenání Řádu Čestné legie. Prezident republiky je automaticky velmistrem tohoto řádu, ale o tom budeme mluvit ještě v nějakém dalším článku, ve kterém vám ukážu jejich sídlo.

Tady zasedá s prezidentem ministerská rada

Salon Pompadour

Přes zahradní terasu nás trasa hnala zpět do zahrady, tentokrát do její menší části u pravého křídla. Tím jsme se znovu vrátili dovnitř paláce.

V pravém křídle leží několik dalších salonků, například tento moderní Salon Paulin, který nechal vytvořit v roce 1972 prezident Georges Pompidou. U zdi mezi okny stojí police se pštrosy, která je dílem porcelánky v Sèvres.

Soška ze Stříbrného salonku, který nechala zařídit Caroline Murat, manželka jednoho z majitelů paláce na začátku 18. století. Joaquim Murat byl švagrem Napoleona III. a v paláci provedl značné úpravy (za jeho časů vznikl například slavnostní sál, který jsme viděli hned na začátku).

Knihovna

 

Kapradinový salon

Kartografický salon se starými glóbusy

Z pravého křídla jsme se přes salonky dostali až do vstupní haly. Po červeném koberci na schodišti se zlaceným zábradlím se dostaneme do prvního patra, kde leží kancelář prezidenta republiky. Na tuto část paláce se podíváme příště.

Na stránkách Elysejského paláce si TADY můžete prohlédnout celý palác na videu.

Zahrada paláce je zpřístupněná pro návštěvníky vždy poslední neděli v měsíci, a to v říjnu až březnu od 12 do 17 hod a v dubnu až září do 13 do 19 hod, pokud to ovšem dovolí bezpečnostní situace.
Vstup branou ze Champs Elysées.

Palais de l´Elysée

8. obvod, 55-57 rue du Faubourg-Saint-Honoré, zahradní brána Grille du coq v avenue Gabriel v pravé dolní části Champs Elysée

 

 

… zapadá slunce pod Vítězným obloukem.

… le soleil se couche sous l’Arc de Triomphe.

Všichni se tam tlačí, aby si to vyfotili a ani já jsem u toho nemohla chybět, když už to tak zrovna vyšlo, že jsem tady.

Západ slunce v ose Champs Elyseés nastává vždy zhruba kolem 7. – 10. května (vždy pár minut po 21 hod) a potom kolem 1. – 4. srpna (cca v 21.15 hod). Úkaz je vidět vždy pár dnů před i po.

Nejlepší fotky se dají udělat z křižovatky uprostřed Champs Elyseés u metra Clémenceau, kde se celá koule slunce objeví přímo pod obloukem. Z place de la Concorde je oblouk opticky příliš malý a protože slunce je pořád stejně velké, pod oblouk se nevejde. Naopak pokud byste byli blíž k horní části avenue, oblouk bude pro změnu větší a slunce pod ním příliš malé.

Pozor, zapadající slunce je pořád ještě dost silné a může poškodit oči i fotoaparát, chce to při focení sluneční brýle a pokud možno i filtr na objektiv.

Ti, kdo mají opravdu dobré vybaveni a dost zkušeností, dokáží vyfotit slunko jako ohraničenou oranžovou kouli přeťatou vodorovně horní částí Grande Arche v la Défense. Do takových fotografických výšek já nedosahuji, proto mám slunce jen jako jas a světlo.

A je po všem. Trvá to opravdu jen pár minut.

Ty, kdo do Paříže pojedou jindy, než v květnu nebo v srpnu, může zajímat, že kolem 4. – 7. února (cca kolem 7.20 hod) a údajně i začátkem listopadu (k tomu jsem ale nenašla podrobnosti, tak si tím tak jistá nejsem) je možné pozorovat od Porte Maillot východ slunce ve stejném azimutu, to znamená opět za Vítězným obloukem.

Na Champs Elysées se s tímto blogem dostanete málokdy. Nemám to tam moc ráda a ani přesně nevím, co bych tam vlastně dělala. Jednou z mála výjimek, kdy jsem se tam vydala, bylo jedno nedávné nedělní dopoledne, kdy se mi podařilo konečně přihlásit na prohlídku jednoho ze starých paláců, který stojí v dolní polovině avenue, skrytý v odstupu za zahrádkou restaurace.

Palác na tak prestižním místě dostala v polovině 19. století darem žena, kterou ve své době znala celá Paříž, i když by se podle jejího skromného původu nic takového nedalo očekávat.

Esther Lachmann se narodila v roce 1819 v moskevském židovském ghettu jako jedna z dcer chudého polského tkalce. Židovský a ještě ke všemu polský původ ji v tehdejším Rusku nic moc dobrého přinést nemohl, proto ji otec už v sedmnácti letech provdal za chudého Francouze, tomu ovšem za pár let po narození syna utekla s jiným Francouzem do Paříže. Tam se zcela prozaicky začala živit lepší prostitucí a seznámila se s řadou umělců. Stýkala se s malíři i s hudebníky, jako byl Franz Liszt nebo Richard Wagner a nakonec začala žít s tehdy slavným pianistou a skladatelem Henri Herzem, který jí umožnil život v bohatství. Právě tehdy se Esther, která si mezitím začala říkat Therèse, aby zamaskovala svůj původ, stala jednou z nejelegantnějších a nejznámějších Pařížanek.

Když Herz odjel na dlouhodobé turné do USA, zmocnila se jeho majetku. Nějaký čas žila v Londýně a když se pak vrátila do Paříže, začala lovit manžela v těch nejvyšších kruzích. Nakonec se provdala za portugalského markýze de Païva, jehož jméno si nechala i poté, co se s ním brzy po svatbě rozvedla (a pod kterým ji známe dodnes). Další úlovek byl konečně ten, na který čekala – slezský hrabě von Donnersmark byl nejen pohádkově bohatý, ale navíc byl bratrancem kancléře von Bismarcka. Právě on jí nechal postavit na Champs-Elysées přepychový palác. Pořádala v něm nákladné večírky, kterými chtěla okouzlit Paříž, aby zapomněla na její původ a pověst. Lidé se k ní jen hrnuli, ale za zády se jí vysmívali. Traduje se historka, že Alexandre Dumas syn v průběhu stavby paláce řekl: „To hlavní je hotové. Už jí tam postavili chodník“.

 

A právě do tohoto paláce, o němž se dodnes povídají legendy, se dnes podíváme.

Mimochodem, jestli vás zajímá, jak nakonec Esther-Therèse dopadla, tak přesně tak, jak si zasloužila. Po Prusko-francouzsko válce v roce 1870 se začala plést i do politiky a nabídla se jako vyjednavačka s Prusy. Francie ji ale podezřívala, že je špiónkou, a milá Païva nakonec byla ráda, že si zachránila kůži útěkem z Francie na zámek svého manžela v Neudecku (dnes polský Swierklaniec). Tam také v roce 1884 v osamocení zemřela.

 

Palác byl postaven v letech 1856 – 1865 v tehdy módním stylu italské renesance. Při jeho stavbě a hlavně při dekoraci byly použity ty nejvzácnější a nejcennější materiály a cenná umělecká díla.
Dnes je vlastníkem domu anglický The Travellers club, který zde má svoje pařížské sídlo (a slouží tedy jako pravý anglický pánský klub), v němž výjimečně povoluje organizované prohlídky.

Vstupní hala. Mramorové podlahy, bohaté štuky, zlacení, vyřezávané ostění, onyx, alabastr, křišťálové lustry, cenné sochy a obrazy, to všechno nás teď čeká.

Společenský salón v přízemí

Mramorové sochy s názvem Harmonie a Hudba

Autorem všech nástěnných a stropních maleb je Paul Baudry. Freska na stropě salónu se jmenuje Den zahánějící noc a říká se, že postava, představující noc, zobrazuje právě Païvu.

Ze salónu se můžeme dostat na terasu, vedoucí přímo na Champs-Elysées

V přízemí je kromě velkého salónu ještě několik menších místností, vyzdobených stejně honosně. Jsou uspořádány kolem hezkého čtvercového nádvoří.

Jeden z malých salónků je, kromě jiného, vyzdobený i ruskými a německými nápisy – v mateřských jazycích obou manželů

Nejkrásnějším je v paláci pravděpodobně nádherné schodiště z onyxu

Salónky v prvním patře jsou stejně honosné, samé zlato, štuky a vyřezávání (zvlášť ten strop!), ale zařízení dost pokulhává. Jako by pro ně Travellers club neměl moc cit – jsou tu nevkusné strakaté koberce a tuctový nábytek, rozestavěný bez ladu a skladu.

Už je to dávno, co jsem o paláci četla poprvé, ale pamatuji si, že je vždycky všude kladený důraz na přepych v koupelně, vyzdobené v maurském stylu. Ve své době to musela být opravdu bomba – už jen ta vana, zvenku z onyxu a zevnitř ze stříbra, která se napouštěla teplou i studenou vodou kohoutky ze zdi a vypouštěla odpadem do podlahy (což nám přijde dnes normální, ale tenkrát to vůbec nebylo běžné). Mramorová podlaha, mozaiky na zdi a velká zrcadla už jen tu parádu doplňují. Vana navíc sloužila i k sezení – byla prostě přikrytá čalouněným panelem s opěradlem.

A ty kohoutky, o kterých se říká, že jsou ze zlata, nakonec zlaté nejsou. Prý jen pozlacené.

Pokud byste měli o návštěvu paláce zájem, The Travellers club je sám sice nepořádá (není tedy možné přijít rovnou na místo), ale stačí zapátrat na stránkách pařížských průvodců, ti nejlepší z nich (najdete je TADY) aspoň jednou za půl roku prohlídku organizují. Vstupné plus průvodce stojí kolem 25 eur.

V Paříži můžete narazit ještě na jeden palác, který nese jméno markýzy de Païva. Zatímco na Champs-Elysées žila s hrabětem von Donnersmarkem, s předcházejícím manželem, portugalským markýzem, žila v 9. obvodu na place Saint-Georges, kde na její přítomnost upozorňuje klasické památkové „pádlo“ s informacemi, stojící před hezkým nízkým domem se sochami na fasádě.

 

8. obvod, 25 avenue des Champs-Elysées

 

Jak se tam dostat: metro Franklin Roosevelt (linka 1 a 9)

 

Pravoslavný kostel, postavený ruskou diasporou v Paříži a vysvěcený v roce 1861, svůj největší rozmach zažil na začátku 20. století po velkém přílivu bohatých ruských přistěhovalců, kteří do Paříže prchali před bolševickou revolucí.

Neobyzantská katedrála se tyčí k obloze pěti věžemi s pravoslavným křížem a s typickými cibulovými báněmi, které představují symbolicky Krista a čtyři evangelisty. Zlatá freska na průčelí zobrazuje sv. Alexandra Něvského, kanonizovaného ruského panovníka a hrdinu ze 13. století.

Kostel stojí v bohatém 8. obvodu poblíž parku Monceau a dostaneme se k němu symbolicky po rue Pierre Le Grand, ulici Petra Velikého.

 

 

Líbí se mi ten kontrast typických pařížských činžáků a východní architektury

 

Kostel stojí na malém prostranství, z jedné strany osázeném – jak jinak – břízami

 

12. července 1918 se v kostele konala velká sláva. Pablo Picasso si tady bral ruskou tanečnici Olgu Chochlovou, za svědky jim byli Jean Cocteau, Guillaume Apollinaire a Max Jacob. Hledala jsem všude možně fotku z této svatby, ale ani na internetu, ani v knihách jsem nic nenašla.

Kromě svateb bohatých Rusů se tu v minulosti konaly i slavné pohřby – svůj obřad tu měli spisovatelé Ivan Turgeněv a Ivan Bunin, operní zpěvák Fedor Šaljapin, malíř Vassili Kandinski nebo před sedmi lety spisovatel Lev Tarasov, Rus arménského původu ale naturalizovaný Francouz, kterého znáte pod jménem Henri Troyat.

Interiér kostela, rozkládající se na půdorysu řeckého kříže, je byzantsky bohatý, zlacený a zdobený, s cenným ikonostasem.

Pod kostelem je také krypta s oltářem, zasvěceným svaté Trojici, do té se ale běžně nesmí, jak mi vysvětlily ty dvě dámy, které kostel hlídají a přitom popíjejí čaj z ohromného samovaru, který stojí u vchodu. I když vypadaly a mluvily jako Francouzky, jejich chování a přístup k lidem je jako vystřižený z nějakého ruského úřadu. Ale nenechte se odradit.

Vývěska na plotu u kostela je plná inzerátů v ruštině a ukrajinštině. Doufejme, že Ukrajinka Světlana už práci našla.

 

Přímo naproti kostelu najdeme až příliš jakoby typickou ruskou restauraci, o kousek dál obchod s ruskými potravinami a na nedalekém boulevardu de Courcelles další hooodně drahý obchod s typickými ruskými lahůdkami – kaviárem, lososem, pirohy a vodkou.

8. obvod, 12 rue Daru
Pro veřejnost je otevřeno jen v úterý, v pátek a v neděli odpoledne od 15 do 17 hodin, eventuálně před mší v sobotu v 18 hod nebo v neděli v 10 hod

Jak se tam dostat: metro Courcelles nebo Ternes (linka 6)

 

Pro Všeobecnou výstavu, která se v Paříži konala v roce 1900 na obou březích Seiny mezi Trocadérem a Martovými poli na jedné straně a place de la Concorde a Esplanade des Invalides na druhé straně, vyrostlo mnoho dočasných pavilónů a také stavby, které přežily až do dnešního dne. Těmi nejvýznamnějšími je Velký a Malý palác. Oba dva paláce, postavené proti sobě na tehdy nově vytvořené promenádě mezi Champs Elysées a mostem Alexandra III., jsou vrcholnými díly Art Nouveau, které v té době kulminovalo.

Petit Palais, ve kterém je dnes Muzeum výtvarných umění, a který je běžně přístupný (stálé sbírky dokonce zdarma), jsme už viděli TADY. Dnes se podíváme do Grand Palais, v jehož bočních a zadních prostorách se sice často konají menší výstavy, ale jehož ohromná a skleněnou střechou s kupolí zastřešená hlavní loď bývá přístupná jen občas u příležitosti velkých výstav nebo jiných akcí (jako například pouť mezi Vánoci a Novým rokem). Tou nejbližší příležitostí k návštěvě bude ve dnech 23. – 26. října 2014 Mezinárodní veletrh současného umění FIAC.

Palác vyrostl v letech 1897 – 1900 na místě předchozího monumentálního výstavního pavilónu Palais de l´Industrie, který byl pozůstatkem Všeobecné výstavy z roku 1855. Plány budovy, dlouhé 200 metrů a široké 45 metrů, vypracovali tři francouzští architekti – přední část navrhl Henri Deglane, prostřední Albert Louvet a zadní Albert Thomas. Výška pod kupolí, která se klene v místě, kde se západní loď kolmo napojuje na hlavní loď, je 43 metrů.

Foto z průběhu stavby

Pavilon byl věnovaný výtvarnému umění. Byla v něm vystavena nejvýznamnější malířská a sochařská díla právě uplynulého století, od obrazů Davidových až po impresionisty.

Dvacet metrů vysoké průčelí je členěno kolonádou s lodžiemi, zdobenými barevnými mozaikami. Mohutný, na tři části členěný portál uprostřed je zvýrazněn dvěma bočními pylony se sochami.

 

Při vstupu do paláce nás uchvátí především ohromná kostrukce zastřešení, prosklený dóm a jemné zdobení nosných zelených (rezedově zelených, říká literatura) ocelových pilířů.

 

Kolmá loď je ukončena širokou, krajkově vypracovanou kovovou galerií, na kterou vedou po stranách dvě schodště, a ze které se vcházelo do reprezentačních salónů. Dnes sice můžeme vyjít po schodištích na galerii, další prostory jsou však z této strany paláce uzavřeny.

 

 

Pokud navštívíte Paříž v době, kdy palác nebude otevřený, stojí za to si ho prohlédnout alespoň zvenku. Na obou jeho koncích se nacházejí další sochařsky zdobené vchody – vpravo do dalších výstavních prostor (kde se teď právě koná až do poloviny července výstava o císaři Augustovi), vlevo do restaurace. Na obou těchto stranách jsou na střeše umístěné ohromné bronzové kvadrigy. Ta, kterou vidíme nahoře a kterou najdeme u Champs Elysées, představuje Nesmrtelnost, předstihující čas (autor Victore Peter), na druhé straně je to Harmonie, triumfující nad nesouladem (Alexandre Falquiere).

Na lodžii se sice nedostaneme, ale aspoň zdálky můžeme obdivovat jemné kanelování sloupů s jónskými hlavicemi, další sochařskou výzdobu a živé barvy souvislého mozaikového pásu, představujícího významné epochy umění.

 

Le Grand Palais
8. obvod, avenue Winston Churchill
Virtuálně můžete navštívit Grand Palais TADY

Jak se tam dostat: metro Champs Elysées Clémenceau (linka 1 a 13)

Jen pár minut od Champs Elysées leží ve čtvrti plné luxusu malé klidné kulaté náměstí, pojmenované po Františku I., monarchovi doby francouzské renesance, který vládl v letech 1515-1547.
Náměstí ovšem nemá s renesancí nic společného, vzniklo až na začátku 19. století, a domy, které na něm stojí, jsou pro tuto dobu typické. Uprostřed náměstí stojí bílá mramorová fontána, jejíž dvojče najdeme hned za řekou, v parčíku před vchodem do Invalidovny (place Salvator Aliende). Obě kašny dříve stávaly spolu před kostelem Madeleine.

 

Fontány vytvořil v roce 1864 architekt Gabriel Davioud a sochař Théophile Murguet

Z náměstí ústí šest ulic a v jedné z nich, v rue Jean Goujon, najdeme vedle sebe dva kostely. Tím prvním je katedrála arménské apoštolské církve, zasvěcená sv. Janu Křtiteli (Cathédrale Saint-Jean-Baptiste); Arménii nám koneckonců připomene už zvláštní písmo pod medailony na fasádě. Katedrála byla postavená v letech 1902 – 1904 z peněz a na pozemku arménského ropného magnáta Mantachiana z Baku, který měl v blízkosti Champs Elysées residenci, v níž trávil dva až tři měsíce v roce. Pařížští Arméni měli tehdy jen malou modlitebnu a protože Mantachian byl známým mecenášem, který podporoval především školy a kostely, rozhodl se postavit Arménům důstojný kostel.

V těsné blízkosti arménské katedrály leží kaple Notre Dame de Consolation, stavba architekta Alberta Desiré Guilberta z roku 1901, která sloužila jako inspirace při stavbě arménského kostela, na niž byl najat stejný architekt.

Kaple dnes slouží jako italská farnost, patří ale asociaci Mémorial Bazar de la Charité (Památníku dobročinného bazaru), která ji zde nechala postavit na památku obětí požáru, který na tomto místě vypukl v květnu roku 1897 v dřevěné budově dobročinného bazaru, a při němž zahynulo 117 lidí, převážně žen z vyšší společnosti (včetně Sofie-Charlotte, vévodkyně z Alençonu, mladší sestry císařovny Sissi).

Dobročinný bazar představoval středověkou pařížskou ulici, kde vždy ve dnech konání bazaru v jednotlivých krámcích prodávaly dámy z vysoké společnosti za dobročinným účelem různé umělecké věci, prádlo a podobné předměty. Součástí budovy byly tehdejší novinka – promítací sál, který se stal původcem tragédie – při promítání se vznítily výpary etylénu, od kterých okamžitě chytily dekorace a celá budova. Během čtvrt hodiny zemřelo v nastalé panice 117 lidí a celá budova lehla popelem.

Na frontonu kaple je uvedeno datum požáru

 

Hned za rohem náměstí leží jedna z nejdražších a nejluxusnějších pařížských ulic – avenue Montaigne, kde mají své obchody ty nejdražší světové značky. Občas ji můžete vidět v televizi tehdy, když se mluví o loupeži v některém pařížském klenotnictví – většinou to bývá tady.

Mě tady nadchly pelargonie na jednom z luxusních hotelů.

 

 

Ty výlohy mě zas tak nebraly, nebaví mě prohlížet si to, o čem vím, že si to nikdy nekoupím, ale když jsem i na tomto místě uviděla u zvonku architektonického studia svého oblíbeného bílého panáčka, který se obvykle vznáší na zdech mnohem lidovějších čtvrtí, než je tato, a kterého už z mého blogu taky znáte, poskočilo mi srdce radostí, že i lidé, kteří si mohou dovolit otevřít kancelář na takovémto místě, mají stejný vkus jako já.

8. obvod, place François 1er

Jak se tam dostat: metro Franklin D. Roosvelt (linka 1 a 9)

Před nádražím Saint-Lazare stojí blok domů, který ho z čelního pohledu dělí na dva dvory, kterými se vchází dovnitř. Na každém z nich stojí jeden artefakt umělce, který se podepisuje jako Arman, a který je vytvořil na základě veřejné zakázky pro město Paříž v roce 1985.

Na Cour de Rome stojí hromada bronzových kufrů, pomačkaných a zdeformovaných, banálních kufrů, které se během cestování stanou tím nejcennějším objektem cestujícího a které jsou tady postavené na piedestal. Dílo se jmenuje Doživotní úschovna.

Na druhém dvoře, Cour de Havre, najdeme dílo s názvem Hodiny pro všechny. Ručičky hodin se zastavily na různých časech – každý si tady zkrátka může vybrat svůj čas, který mu vyhovuje. Dílo má být protiváhou skutečných nádražních hodin, na jejichž ciferník míří pohled všech spěchajících cestujících.

Arman, vlastním jménem Armand Pierre Fernandez, se narodil v Nice 17. listopadu 1928 a zemřel v New Yorku 22. října 2005. Jako jeden ze zakladatelů nového realismu, hnutí, které ukazuje nový přístup k realitě, se často inspiroval díly Marcela Duchampse. Dalšími členy tohoto hnutí byli například Jean Tinguely a Niki de Saint-Phalle, tvůrci Fontány Stravinski vedle Centre Pompidou, nebo César, kromě jiného tvůrce filmové ceny César. Dále sem patří Raymond Hans nebo Martial Raysse a další.

Gare Saint-Lazare

8. obvod

Mám v Paříži moc ráda skrytá náměstíčka, slepé uličky a tajné dvorky za bytelnými vraty. Nejdřív jsem se trochu ostýchala vejít úplně všude, ale poté, co mě někteří přátelé ujistili, že je to běžné, že mě odtud nikdo nevyhodí a že – jak mi řekl jeden kamarád – v Paříži si stejně nikdo nikoho nevšímá, začala jsem se pouštět do čím dál větších a větších dobrodružství. Jakmile někde zahlédnu otevřenou branku nebo vrata, už jsem uvnitř (pokud nevedou k někomu přímo do kuchyně, samozřejmě). Často se i za banálními dveřmi z ulice objeví malebný dvorek se zahrádkami, starými lavičkami, sochami a zdmi porostlými psím vínem a růžemi.

Pravdou je, že čím lidovější čtvrť, tím jsou tato místa zajímavější a také přístupnější. V bohatých čtvrtích jsou často neprodyšně uzavřeny nejen načančané dvory, ale i celé ulice, a dostat se dovnitř je téměř nemožné. Když jsem proto jednoho dne v nóbl ulici jen pár kroků od Champs Elysées uviděla otevřená vrata, okamžitě jsem se zajímala o to, kam vedou, zvlášť když jsem si nad nimi všimla trochu ošuntělého zlaceného nápisu Cité Odiot.

K mému překvapení se za vraty objevil poměrně ušmudlaný průjezd se špinavou dlažbou. Jenže za ním… za ním jsem uviděla něco, kvůli čemu jsem prostě musela vejít dovnitř.

Jean Baptiste Odiot, jehož jméno tato oáza klidu nese, byl oblíbeným zlatníkem Napoleona Bonaparte. Vlastnil v těchto místech nádherný palác, který brzo vzal za své (zůstaly z něj jen stáje) a na jeho místě byly v roce 1847 postaveny domy a vytvořen tento malebný dvůr. Nečekala bych to, ale firma Odiot, založená v roce 1690, existuje dodnes a provozuje na place de la Madeleine obchod se stříbrným nádobím a různými zlatými a stříbrnými dekoračními a dárkovými předměty.
Kuriozitou je, že tady prý v době II. Císařství (1852 – 1870) žila také známá vědma, která předpověděla deset let předem pád Napoleona III., pruskou invazi i události Komuny.

8. obvod, vchod 26 a 34 rue Washington

Když vystoupíme z nádraží Saint-Lazare, ocitneme se po pár krocích tváří v tvář úzkému domečku, vklíněnému mezi dva haussmannovské činžáky. Typické dřevěné hrázdění, znak Alsaska ve štítu a čáp na komíně nás nenechají na pochybách, že máme co do činění s tímto severovýchodním francouzským regionem.

Dům postavil v roce 1892 architekt Chausson a dva roky nato byla stavba kompletně zrekostruována pro alsaskou restauraci Le roi de bière, Král piva. Králem piva je míněn Gambrinus, jehož socha s pivním břichem a korbelem v ruce je umístěná uprostřed fasády. Podle pověsti byl Gambrinus vlámský zvoník, který uzavřel smlouvu s ďáblem, kterému obětoval svoji duši výměnou za semena chmelu a návod, jak vařit nejlepší pivo.

Na fasádě najdeme další lidové postavičky, spojené s pivem

Fasáda je od roku 1997 památkově chráněná. Bohužel za ní už neteče pivo, ale přeslazené nápoje amerického řetězce.

8. obvod, 119 rue Saint-Lazare

Jak se tam dostat: metro Saint-Lazare (linka 3, 12, 13,