Mám v Paříži moc ráda skrytá náměstíčka, slepé uličky a tajné dvorky za bytelnými vraty. Nejdřív jsem se trochu ostýchala vejít úplně všude, ale poté, co mě někteří přátelé ujistili, že je to běžné, že mě odtud nikdo nevyhodí a že – jak mi řekl jeden kamarád – v Paříži si stejně nikdo nikoho nevšímá, začala jsem se pouštět do čím dál větších a větších dobrodružství. Jakmile někde zahlédnu otevřenou branku nebo vrata, už jsem uvnitř (pokud nevedou k někomu přímo do kuchyně, samozřejmě). Často se i za banálními dveřmi z ulice objeví malebný dvorek se zahrádkami, starými lavičkami, sochami a zdmi porostlými psím vínem a růžemi.
Pravdou je, že čím lidovější čtvrť, tím jsou tato místa zajímavější a také přístupnější. V bohatých čtvrtích jsou často neprodyšně uzavřeny nejen načančané dvory, ale i celé ulice, a dostat se dovnitř je téměř nemožné. Když jsem proto jednoho dne v nóbl ulici jen pár kroků od Champs Elysées uviděla otevřená vrata, okamžitě jsem se zajímala o to, kam vedou, zvlášť když jsem si nad nimi všimla trochu ošuntělého zlaceného nápisu Cité Odiot.
K mému překvapení se za vraty objevil poměrně ušmudlaný průjezd se špinavou dlažbou. Jenže za ním… za ním jsem uviděla něco, kvůli čemu jsem prostě musela vejít dovnitř.
Jean Baptiste Odiot, jehož jméno tato oáza klidu nese, byl oblíbeným zlatníkem Napoleona Bonaparte. Vlastnil v těchto místech nádherný palác, který brzo vzal za své (zůstaly z něj jen stáje) a na jeho místě byly v roce 1847 postaveny domy a vytvořen tento malebný dvůr. Nečekala bych to, ale firma Odiot, založená v roce 1690, existuje dodnes a provozuje na place de la Madeleine obchod se stříbrným nádobím a různými zlatými a stříbrnými dekoračními a dárkovými předměty.
Kuriozitou je, že tady prý v době II. Císařství (1852 – 1870) žila také známá vědma, která předpověděla deset let předem pád Napoleona III., pruskou invazi i události Komuny.
Když vystoupíme z nádraží Saint-Lazare, ocitneme se po pár krocích tváří v tvář úzkému domečku, vklíněnému mezi dva haussmannovské činžáky. Typické dřevěné hrázdění, znak Alsaska ve štítu a čáp na komíně nás nenechají na pochybách, že máme co do činění s tímto severovýchodním francouzským regionem.
Dům postavil v roce 1892 architekt Chausson a dva roky nato byla stavba kompletně zrekostruována pro alsaskou restauraci Le roi de bière, Král piva. Králem piva je míněn Gambrinus, jehož socha s pivním břichem a korbelem v ruce je umístěná uprostřed fasády. Podle pověsti byl Gambrinus vlámský zvoník, který uzavřel smlouvu s ďáblem, kterému obětoval svoji duši výměnou za semena chmelu a návod, jak vařit nejlepší pivo.
Na fasádě najdeme další lidové postavičky, spojené s pivem
Fasáda je od roku 1997 památkově chráněná. Bohužel za ní už neteče pivo, ale přeslazené nápoje amerického řetězce.
8. obvod, 119 rue Saint-Lazare
Jak se tam dostat: metro Saint-Lazare (linka 3, 12, 13,
V dolní části avenue des Champs-Elysées, téměř před bránou zahrady Elysejského paláce, stojí uprostřed trávníku bez povšimnutí pomník, postavený jedné z nejznámějších postav francouzského odboje. Jean Moulin (1899 – 1943), prefekt departmánu Eure et Loire v Chartres, začal ihned po vypuknutí 2. světové války pracovat v odboji, později v roce 1941 musel opustit Francii a spolupracoval v londýnském exilu s Charlesem de Gaullem. Vrací se do Francie, zakládá Národní radu odboje, jejímž se stává předsedou, koordinuje odboj a funguje jako spojka s londýnským exilem. V červnu 1943 je zatčen, vyslýchán a mučen. Zemřel 8. července 1943 na nádraží v Metz, ve vlaku, který ho odvážel do Německa, kde měl být dále vyslýchán. Jeho tělo sice nebylo identifikováno, ale jeho fiktivní hrob – kenotaf – se nachází v Panthéonu.
Pomník vytvořil sochař Georges Jeanclos, vlastním jménem Jeankelowitsch, v roce 1984, kterému byla zakázka přidělena pravděpodobně z iniciativy prezidenta Mitterranda, který byl jeho přítelem.
Pět sloupů, rozmístěných v polokruhu, představuje „Slzy“, „Šepot odporu“, „Tiché uvěznění“, „Smrt“ a „Znovuzrození“.
Stejný sochař je autorem fontány v parčíku na Square Viviani v blízkosti chrámu Notre-Dame,viz TADY.
Čtvrť Champs-Elysées, Jardin de Champs Elysées
Jak se tam dostat: metro Champs Elysées-Clémenceau (linka 1 a 13)
Většinou vás zvu na procházky po okrajových čtvrtích Paříže, kde mě baví objevovat zapadlé uličky a kouty. Samozřejmě je mi jasné, že ne každý stojí o courání po předměstích, takže dnes se pro změnu vydáme přímo do centra, do okolí kostela Sainte Marie-Madeleine, který je z dálky vidět díky svému řeckému sloupoví a trojúhelníkovému frontonu nad vchodem. Pokud se od kostela podíváme směrem k jihu, uvidíme stejné sloupy přímo naproti za řekou na budově Senátu na Palais Bourbon.
Do žádných podrobných informací se tady nebudu pouštět, kostel najdete v každém, i tom nejútlejším průvodci, stačí, když si řekneme jako zajímavost to, že novoklasická budova původně vůbec neměla být kostelem, ale monumentálním pomníkem vítězství Velké armády Napoleona I. z roku 1806. Z budovy se stal kostel až v roce 1847 poté, co bylo změněno rozhodnutí vybudovat z ní první pařížské nádraží. Dovnitř se určitě podíváme někdy příště, dnes si dáme procházku kolem kostela na stejnojmenném náměstí.
Náměstí leží uprostřed čtvrti s typickými domy Haussmannova stylu, s kovovým tepaným zábradlím, vysokými okny a štukem bohatě zdobenými fasádami. Okolí je plné luxusních obchodů a restaurací. skrytých dvorů, dlážděných mramorem a vyzdobených sochami a květinami.
Přímo před průčelím kostela na konci levé strany rue Royale nás, co milujeme pasáže a průchody, přitáhne určitě nápis Le Village Royale. Za ním najdeme krásný dvorek s kavárnami a luxusními obchody, kterému se také někdy říká starším názvem Cité Berryer.
Dvorem projdeme do rue Boissy d´Anglas, ale jen o pár metrů dál nás krásný dřevěný šedý portál zavede zpátky do vnitrobloku. Je to další z pasáží v tomto okolí, Galerie de la Madeleine.
To už jsme se octili zase zpátky u kostela Madeleine a pokračujeme v naší procházce kolem náměstí ve směru hodinových ručiček. V severní části za kostelem najdeme spoustu luxusních obchodů s potravinami. A když říkám luxusní, myslím tím opravdu lanýže, kaviár, šampaňské a další vybrané lahůdky.
Ne každý samozřejmě hodlá utratit peníze za jídlo u Hediarda nebo u Fauchona a raději hledá nějakou levnější variantu. V tom případě existuje na náměstí zajímavá restaurace Le Foyer de la Madeleine. Najdete ji za těmito zelenými dveřmi přímo na boční straně podstavce kostela, vpravo z čelního pohledu.
Jde o charitativní restauraci farnosti Madeleine, která ze svých výdělků financuje stravování bezdomovců. Dámy, které tam obsluhují, nejsou servírky, ale dobrovolnice. Restaurace nabízí denní menu za cenu 8 euro, ovšem jen pro zaregistrované členy, kterými se můžete stát tak, že přímo na místě zaplatíte roční paušál 5 euro – na jeho základě máte právo přijít kdykoliv za uvedenou cenu 8 euro. Cena je samozřejmě bezkonkurenční nejen v celém bohatém okolí, ale dokonce snad i v celé Paříži a vyplatí se i v případě, že přijdete jen jednou a bude vás to stát i s paušálem 13 euro. Bohužel, když jsem se tam vypravila v srpnu s fotoaparátem, abych pořídila fotky pro blog, bylo zavřeno a z dřívějška žádné fotografie nemám, takže se dovnitř podíváme někdy jindy. Další informace najdete ve francouzštině TADY.
Tím jsme obešli celé náměstí dokola a dostali jsme se opět před kostel. Bohužel secesní podzemní toaleta, kterou jsem vám už ukazovala TADY, je už víc než rok zavřená a neví se, jestli ji vůbec ještě někdy znovu otevřou, takže si budeme muset najít odskočiště někde jinde.
Čtvrť Madeleine, place de la Madeleine
Jak se tam dostat: metro Madeleine (linka 8, 12 a 14)
V roce 1814, když skončila Francouzská revoluce a byla znovu nastolena monarchie, se král Ludvík XVIII. rozhodl, že očistí a oživí památku královské rodiny. Nechal převézt ostatky svého bratra Ludvíka XVI. a Marie-Antoinetty, popravených revolucionáři v roce 1793, do baziliky v Saint-Denis. Na místě hřbitova Madeleine, na kterém byli v době Teroru ukládáni popravení a na kterém byly pohřbeny i ostatky bývalého krále a královny, nechal postavit Kapli smíření. Základní kámen byl položen 21. ledna 1815, ve výroční den smrti Ludvíka XVI. Kaple byla dokončena v roce 1826, za vlády krále Karla X.
Už od konce doby Restaurace (1830) vyvolávala existence kaple značné rozpory, protože byla brána jako pozůstatek starého režimu. Několikrát jí hrozil zánik (především v době Komuny v roce 1871), ale žádný pokus o zničení nebyl dotažen do konce. Od roku 1914 je zapsána na seznamu historických památek.
Pod nádvořím byly pohřbeny ostatky, nalezené ve společném hrobě, který býval právě na tomto místě. Symbolické náhrobní kameny, které lemují dvůr, jsou vzpomínkou na vojáky švýcarské gardy, kteří byli zabiti při zatčení krále v Tuileriích 10. srpna 1792.
Na horní části každého symbolického náhrobního kamene jsou umístěny okřídlené přesýpací hodiny jako symbol prchavosti času, zatímco symbolika kamenné dekorace (vlčí máky, cypřišové a dubové větve ve věncích a girlandách) údajně říká, že oběti patřily ke všem společenským třídám.
Kapli postavil architekt Pierre Fontaine v neoklasickém stylu se stopami římské antiky, středověku a renesance. Kopule je prosvětlená horními okny. Kromě jednoduchého oltáře jsou v kapli umístěny jen sochy krále a královny a bronzové pozlacené svícny,
Vzor na podlaze z barevného mramoru evokuje tvar kopule
Sochu klečící Marie-Antoinetty z bílého mramoru vytvořil sochař Jean-Pierre Cortot. Na soklu sochy je do mramoru vyrytý poslední dopis Marie-Antoinetty, který napsala sestře krále Elisabeth. Tuto sochu, stejně jako sochu Ludvíka XVI., stojící na druhé straně kaple, věnovala kapli jejich nejstarší dcera v roce 1835 po pádu Bourbonů, kdy uctívání popravené dvojice přestalo být povinností národa a zůstalo pouze soukromou záležitostí.
Basreliéf v tympanonu nad vstupem představuje přenesení ostatků královské dvojice do Saint-Denis. Autorem všech basreliéfů v kapli je Francois-Antoine Gérard.
Po schodišti se dá sejít do podzemní krypty
Zlacený vrcholek mříže v kryptě
V kryptě najdeme jen oltář z černého mramoru ve tvaru antické hrobky, údajně postavený přesně na místě, kde bylo nalezeno a odkud bylo exhumováno tělo krále.
La Chapelle expiatoire
Čtvrť Madeleine, 29 rue Pasquier – Square Louis XVI
Nádherný park leží jen co by kamenem dohodil od Vítězného oblouku (no, musel by ale házet nějaký olympionik) v bohatém a elegantním 8. obvodu. Rozlehlý park si nechal vytvořit v roce 1778 vévoda orleánský, který si přál podle tehdejší módy iluzivní krajinu s pyramidami, pagodami, holandskými mlýny, římskými chrámy a zříceninami. Soukromý park přežil Francouzskou revoluci a až v roce 1852 byla jedna jeho část rozparcelována a rozprodána na stavbu soukromých domů (rezidence kolem parku rozhodně stojí za povšimnutí). Zbývajících více než osm hektarů parku, které zůstaly zachovány až do dnešního dne, jsou od roku 1860 ve vlastnictví města.
Park má několik vchodů s nádhernými kovanými a zlacenými branami se znakem Paříže ve štítu
Hlavní cesta parku připomíná spíše dobře udržovanou silnici
V parku se smí chodit na trávnících, což není v Paříži zas až taková samozřejmost
Největší platan v Paříži je starý 170 let a má obvod 7 metrů
Renesanční oblouk je pozůstatkem staré pařížské radnice, zbořené v roce 1871
O pyramidě se říká, že je zednářská, žádné zednářské znaky jsem na ní ale nenašla. Možná jsem je ale jenom nepoznala…
Kolonáda kolem jezírka byla původně určena pro mauzoleum Jindřicha II. v Saint-Denis, které nikdy nebylo dokončeno
Jezírko má kromě obligátních ryb i další zajímavé obyvatele
Kolem potůčku, který protéká parkem, najdeme můstky, jeskyně i kaskády
Novoantická rotunda se šestnácti sloupy, stojící u vchodu z Place de la République Dominicaine, je pozůstatkem opevnění z roku 1784, které vedlo podél parku. Rotunda byla sídlem tehdejšího akcízu. Dnes v ní najdete WC.
Tip: v parku jsou dvě dobře vybavená dětská hřiště a několik zdrojů pitné vody
Park Monceau
hlavní vchod Place de la République Dominicaine
další vchody Avenue Velasquez, Avenue Ruysdael, Avenue Rembrandt a Avenue Van Dyck
Je pravda, že nádraží Saint-Lazare není památka, kterou bych musela nějak zvlášť doporučovat. Je tady pekelný provoz a zmatek a člověk se snaží odtud co nejrychleji dostat, zvlášť teď, když je obestavěno ohradami, za kterými probíhá částečná rekonstrukce. Nádraží, které bylo postaveno jako první v Paříži, pochází z roku 1837. Od roku 1984 je památkově chráněno. Pokud byste chtěli jet z Paříže do Normandie, pojedete právě odtud.
Fasáda vypadá vcelku banálně….
… ale vestibul vás překvapí krásným stropem.
V horku a mezi davy lidí jsem neměla chuť hledat další zajímavá místa (hezká je prý čekárna a část, vedoucí do Rue de Rome). Přišla jsem sem totiž kvůli jedné jediné věci.
Chtěla jsem vidět tohle… abych měla srovnání s obrazy, které tady namaloval Claude Monet. Ten po určitou dobu bydlel v blízkosti nádraží, které ho fascinovalo svým technickým pokrokem, a proto v roce 1877 požádal o povolení, aby tady směl malovat. Vytvořil celou sérii obrazů, na kterých zachycoval především hru světla a stínů na oblacích páry pod vysokou skleněnou střechou. Někde jsem četla, že když na nádraží maloval, tehdejší ředitelství železnic nechávalo zastavit provoz, aby měl na práci klid. To si dnes vůbec nedovedu představit.
Normálně bych vás na toalety nezvala. Normálně ani na toaletách nefotím. Na těchto to ovšem jinak nejde, hned uvidíte sami proč.
Hned vedle kostela Sainte-Marie-Madeleine totiž uvidíte schody, vedoucí dolů, které si už leckdo spletl se vstupem do metra.
Není to ale metro…
.. jsou to secesní toalety. Vlevo dámy, vpravo páni. Tyto společné toalety byly původně jen dámské, ty pánské ležely o kus dál a dnes jsou zavřené. Proslýchá se, že pařížská radnice hodlá zavřít i tyto. Mimochodem – na to, jak jsou staré, jsou udržované a čisté.
Zůstalo dokonce zachováno i křeslo, kde jste si kdysi dávno v minulosti mohli nechat vyčistit boty. Fotka je bohužel rozmazaná, dělala jsem ji potají, na stěně je totiž velká cedule, která zakazuje fotografování a natáčení.
Dveře každé kabinky jsou ozdobené touto krásnou secesní vitráží.
O
Place de la Madeleine, po pravé straně od vchodu do kostela
“ alt=“439[1]“ class=“center“]
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.