Přímo naproti Musée du quai Branly, které jsme viděli minule, nás možná zláká k překonání Seiny ze 7. do 16. obvodu křehká kovová lávka pro pěší s trochu legračním názvem. Ten vznikl z původního názvu de Billy, jména generála, který padl v bitvě u Jeny. Byla vytvořená pro Světovou výstavu v roce 1900 podle návrhu architekta Résala (stejného, který navrhl i blízký Pont Alexandre III), aby usnadnila přístup k jednotlivým pavilonům, rozloženým na obou březích řeky, a stejně jako její současnice Eiffelova věž měla být po výstavě zbourána. Město ji však v roce 1902 odkoupilo a v roce 1906 ji oproti původnímu umístění přesunulo na současné místo.

Podle některých informací byla prý lávka oblíbeným místem setkání východních agentů tajných služeb v době studené války, a prý tady těsně před pádem berlínské zdi v roce 1989 našli tělo jednoho z východoněmeckých agentů Stasi.

 

 

Přímo pod mostem kotví v přístavu Debilly výletní lodě i remorkéry, za ním vidíme strmé zdi Tokijského paláce

 

Když přejdeme most, máme před sebou krátkou rue de la Manutention, neboli Údržbářskou ulici. Údržbářskou proto, že ulička dříve těsně sousedila se sklady vojenského velitelství, na jejichž místě byl později postaven Tokijský palác, jehož nudné zdi jsou oživeny aspoň vysokými točitými schodišti a řadou topolů.

Druhá strana uličky je mnohem zajímavější. Zůstala v ní ještě řada starých domů.

 

Ulička končí příkrým schodištěm, ústícím přímo naproti Musée Galliera

 

Zajímavou fotku z Passerelle Debilly můžete najít také na blogu Paris Daily Photo, který píše Eric, Američan žijící v Paříži, který se stal víceméně nechtěně součástí bláznivého romantického příběhu i autorem fotografie. Jak si můžete přečíst na blogu v angličtině, jeden z jeho čtenářů ho požádal, jestli by mohl potají přijít k Eiffelovce, když tam bude se svojí dívkou, kterou chce v té chvíli požádat o ruku, a vyfotografovat je při tom jako překvapení pro dívku. Ano, dámy, je to neuvěřitelné, ale takoví muži pořád ještě existují 🙂 A jak to dopadlo? V komentářích pod článkem si můžete přečíst, že ta dívka řekla ne.

 

Jak se tam dostat: metro Alma-Marceau nebo Iena (linka 9) nebo RER C Pont de l´Alma

 

Dnes zůstaneme pořád ještě v okolí křižovatky, na níž jsme minule obdivovali secesní krásu hotelu Lutetia. Jen přeběhneme rušnou silnici a vejdeme do úzké slepé uličky, vyhrazené pro pěší. Je to moje oblíbené místo v této části města, zvlášť v létě. Ulička končí v parku, který z rušného bulváru není vidět, nenajdete tady proto žádné turisty a můžete si tady v klidu číst… nebo třeba svačit.

 

 

V uličce najdeme i bývalou elektrorozvodnou stanici, ve které od roku 1990 sídlí galerie, patřící Nadaci EdF (francouzský elektropodnik). Výstavy, které tady bývají k vidění, jsou často spojené s tématem životního prostředí.

A to nejlepší nakonec, v uličce leží i jedna z mých nejoblíbenějších restaurací v Paříži vůbec – Le Cigale Récamier. Zvlášť v létě restaurace expanduje na ulici, která je plná stolků. Pokud máte rádi soufflé, na které se specializují (můj tip – sýrové soufflé s lososem a jako dezert čokoládovo-malinové soufflé), není co řešit.

Jak se tam dostat: Metro Sèvres-Babylone (linka 10)

Hned za rohem podivuhodného secesního domu v Avenue Rapp, který jsme viděli minule, leží malá krátká ulička, končící vysokou zdí. Na těchto doslova několika metrech najdeme spoustu zajímavostí, které stojí za malou zacházku od Eiffelovky.

 

 

 

Zajímavý je už jen motiv na zdi, která celou uličku zaslepuje. Jako by ulička pokračovala dál pasáží s vysokými prosklenými stropy a kopulí. Před ní tvoří kovaná mříž malé náměstíčko, ale nemusíme se bát, branka vpravo v mříži bývá otevřená.

 

 

 

 

Do mříže je zabudovaná kamenná kašna. Výhled, který přes ni máme, ukazuje, že Eiffelovka je opravdu nedaleko.

Nejzajímavější v uličce je dům úplně vzadu vlevo. Ti, co si předtím prohlédli „hanbatý“ dům za rohem, poznají okamžitě rukopis architekta Julese Lavirotta. I tady na fasádě vytvořil bohatou spleť nejrůznějších rostlinných motivů, plastik a keramických obkladů. Dům byl postaven v roce 1901 a získal zvláštní cenu za fasádu.

 

 

 

Na protější straně uličky stojí zvláštní dům s vysokým portálem a nápisem „societé théosophique“. Nepodařilo se mi zjistit, zda dnes tato obskurní a okultní společnost v domě pořád ještě sídlí a jestli ve Francii vůbec ještě působí. Toto jejich sídlo bylo ve 40. letech minulého století přepadeno a členové byli většinou posláni na nucené práce nebo rovnou na smrt. V hlavním sále dnes hraje divadlo Adyar.

 

 

 

 

Čtvrť Gros-Caillou, Square Rapp

Jak se tam dostat: Metro 8 École Militaire, RER C Pont De l´Alma

 

O pařížské secesi jsme tady už jednou mluvili, když jsme TADY a TADY viděli domy, postavené čelným představitelem tohoto slohu v architektuře Hectorem Guimardem. Na druhém břehu Seiny, v bohatém 7. obvodu, jen o pár let později stavěl domy jiný architekt – Jules Lavirotte. Tím nejznámějším a nejkrásnějším je dům v Avenue Rapp, postavený v roce 1901 a oceněný v soutěži o nejkrásnější fasádu roku. Proplétají se na ní rostlinné motivy s nejpodivuhodnějšími živočichy a lidskými postavami. Sochařskou výzdobu domu vytvořil sochař Jean-Baptist Larrivé. Dům je také částečně pokryt keramickým obkladem, který vyráběl tehdejší majitel domu Alexandre Bigot.

 

 

 

 

Pokud by se vám zdálo, že vám motiv bohatě zdobených vstupní dveří něco připomíná, nemusíte se stydět, opravdu je to ono a opravdu to byl záměr.

 

 

 

 

 

 

V okolí jsou samozřejmě ještě další zajímavé domy, na které se podíváme příště.

 

Čtvrť Gros-Caillou, 29 Avenue Rapp

 

 

Jak se tam dostat: Metro 8 École Militaire, RER C Pont De l´Alma

 

 

Na Martově poli, místě, nazvaném po bohu války, byl v roce 2000 postavený památník, oslavující mír. Na skleněné zdi a třiceti dvou šedých sloupech je ve čtyřiceti devíti jazycích bílým písmem napsáno slovo mír. Je dílem sochařky Clary Halter a architekta Jeana-Michela Wilmotta a odkazuje na jeruzalémskou Zeď nářků – stejně jako v Jeruzalémě, i tady je možné do štěrbin vsunout vzkazy s prosbami.

Památník měl být původně postavený před sídlem UNESCO nedaleko odtud, ale umělkyně ho nechala postavit načerno a bez stavebního povolení právě tady, údajně pouze na čtyři měsíce, po kterých ho odmítla odstranit a začala bojovat za jeho legalizaci. Tehdejší starostka 7. obvodu Rachida Dati (a pozdější ministryně spravedlnosti) žádala jeho odstranění a napadla jeho uměleckou hodnotu, místo umístění a nelegálnost realizace. Věc se dostala k soudu a paradoxně nebyla odsouzena umělkyně, která překročila zákon, ale starostka – za pomluvu a poškozování cizích zájmů musela zaplatit pokutu téměř deset tisíc euro a náklady řízení. Jak je vidět, soudní Kocourkov nepanuje jen u nás.

Dnes je možné na internetu najít petici, podepsanou známými osobnostmi, která bojuje za zachování tohoto památníku a poměrně nevybíravě napadá jeho odpůrce z rasismu. Najdete ji TADY.

A co vy? Líbí se vám něco takového přímo naproti Eiffelovce (pokud odhlédneme od mírového tématu)?

 

 

Čtvrť Gros-Caillou, Champs de Mars

Přestože se většinou chovám docela slušně, jakmile v Paříži uvidím nějaký skrytý dvorek, průchod nebo pasáž, neznám bratra a hned tam vniknu a fotím. Úplně stejně jsem se zachovala při procházce v rue du Bac, cestou z kaple Panny Marie se zázračnou medailí. No řekněte, nebyla by škoda si takovou krásu neprohlédnout?

Čtvrť Saint-Thomas d´Aquin, 134 rue du Bac

Jak se tam dostat: Metro Sèvres Babylon

Na dvoře jednoho nenápadného domu v 7. obvodu, přímo naproti zadní části obchodního domu Le Bon Marché, se skrývá kaple se zajímavým příběhem. Údajně právě tady se jeptišce Cathérine Labouré v roce 1830 dvakrát zjevila Panna Marie, podruhé s malým glóbem v ruce a obkroužená kruhem ve tvaru medaile. Podle ní se později začaly razit skutečné zlaté medaile, které je v kapli možné dodnes si koupit. Cathérine Labouré byla kanonizována 27. července 1947 a její tělo je pochováno v kapli, která se mezitím stala poutním místem.

 

 

Vstup do kaple je přes obyčejný dvorek, vyzdobený sochami nejrůznějších svatých a votivními destičkami

 

 

 

 

Najdeme tady sochu i francouzského světce sv. Vincenta z Pauly. Jeho srdce je uchováváno v této kapli, zatímco tělo je pohřbeno v jiném kostele, vzdáleném odtud jen pár stovek metrů.

 

 

 

 

Nesmí chybět ani socha Johanky z Arku

 

Socha Panny Marie je umístěná nad oltářem přesně na místě údajného zjevení. Po pravé straně straně oltáře je další socha Panny Marie, tentokrát s glóbem v ruce. Na tomto místě se údajně zjevila podruhé a Cathérine Labouré je pod touto sochou pohřbená. Bohužel jsem nemohla udělat žádné detailní fotografie, v kapli zrovna probíhala mše – překvapivě v polštině.

 

 

Takhle vypadá medaile, kterou v kostele prodávají. Foto Wikipedia

 

 

Čtvrť Saint-Thomas d´Aquin, 140 rue du Bac

 

Říkáte co je to za nesmysl, že Eifelovka přece žádný komín nemá? Že byste si ho museli všimnout? To je pravda, Eiffelovku všichni známe, obdivovali jsme ji z Champs de Mars, seděli jsme v parku pod ní, všichni jsme na ni vystoupali, buď výtahem nebo pěšky po schodech, postáli jsme nahoře, rozhlíželi se, fotili vyhlídku i sebe, ale komín?

 

 

 

 

 

 

 

A přece tam je. Už 125 let se skrývá v malém parčíku, v létě v hustém listí téměř neviditelný, jen pár metrů od vchodu do východního pilíře. Elegantní komín z červených cihel tam stojí už od roku 1887 a byl postaven čistě z účelových důvodů jako součást strojovny, umístěné pod jižním pilířem. V počátcích věže sloužil k výrobě energie k pohánění výtahu i ke spalování odpadu. I poté, co přestal sloužit pro potřeby věže, byl zachován jako součást kulturního dědictví Paříže.

 

 

 

Tato část parku v současné době prochází rekonstrukcí a je obehnána plechovou ohradou a plotem a ke komínu se nedá přiblížit, proto se i fotit dá jen přes plot a z dálky.

 

 

 

Jen pro úplnost, komín stojí v tzv. Allée Refuzniks, aleji, pojmenované po sovětských Židech, kteří byli v době studené války (a především po tzv. Šestidenní válce na Středním východě v roce 1967) násilím zadržováni v SSSR i přesto, že se odtud chtěli vystěhovat do Izraele.

O letošních Vánocích vás pozvu do kaple, kterou nenajdete v žádném průvodci. Narazila jsem na ni náhodou během svého posledního pobytu v Paříži a zaujala mě jak pro svoji misijní činnost, tak pro skutečnost, že jsem v ní v předvánoční době našla čtyři betlémy. Navíc je to zajímavé místo, které má bohatou historii.

Kaple i vedlejší seminář byly postaveny v letech 1683 – 1691 podle návrhu architekta Lepas-Dubuissona. V průběhu 18. století ze semináře odcházeli misionáři, jejichž úkolem byla evangelizace asijských zemí, především na Dálném východě. Po Francouzské revoluci byly kaple i seminář znárodněny a sloužily jako kasárna, ale později je církev odkoupila zpět jako pobočku blízkého kostela Tomáše Akvinského. Od roku 1874 slouží opět své původní misijní činnosti, stále se zaměřením na země Dálného východu, jak nás o tom ihned přesvědčí nejen dekorace celého areálu a zboží v malém obchůdku, ale i asijský vzhled průvodce.
Jen pro zajímavost, v tomto semináři strávil posledních deset let svého života Chateaubriand. Když v roce 1848 zemřel, na jeho pohřbu, který se konal zde v kapli, hrál na varhany Charles Gounod.

 

Kostel, který z ulice není vůbec vidět, najdete za těmito vysokými vraty v rue du Bac

 

Jednoduché klasické průčelí kaple, členěné pilíři, se objeví až po vstupu do dvora

 

 

V rohu dvora bylo vytvořeno zákoutí s prvním ze čtyř betlémů, které tu najdeme

 

Vstup do kaple

Pohled do lodi kaple. Victor Hugo o ní prý řekl, že je nejošklivější, kterou kdy viděl. Mně se naopak ve své jednoduchosti líbí.

Nad oltářem visí obraz klanění tří králů, uctívajících Ježíška. Nad ním je zobrazena betlémská hvězda.

Socha Panny Marie s Ježíškem nad bočním oltářem

Pod kaplí leží nízká krypta s jednoduchým oltářem

Je v ní umístěna dřevěná socha Panny Marie s Ježíškem…

… pod kterou byl vytvořen druhý, trochu exotický betlém.

Pod kryptou si můžeme prohlédnout další místnost – Sál mučedníků, ve kterém jsou vystaveny relikvie misionářů, často slavných a dokonce i kanonizovaných. Jedná se o různé oděvy, součásti vybavení, listiny, obrazy a sošky.

Ty nejcennější jsou uloženy v několika nádherných relikviářích

V boční místnosti jsem našla třetí betlém, v němž mají všechny sošky asijské rysy…

… zatímco čtvrtý betlém už vypadal zcela klasicky, tak jak je známe od nás.

Soška, sedící v rohu, ovšem znovu připomene, kde tito misionáři slouží

Branka vedle kostela vede do zahrady, z níž se vchází do semináře. Za ním je údajně jedna z nejkrásnějších soukromých zahrad v Paříži, která bývá při některých příležitostech zpřístupněna veřejnosti (bohužel, moje návštěva evidentně takovou příležitostí nebyla, takže snad jindy). Tato vnitřní zahrada potom navazuje na zahradu paláce Matignon, sídla předsedy vlády.

Chapelle des missions étrangéres

Čtvrť Saint-Thomas d´Aquin, 128 Rue du Bac

 

Jak se tam dostat: Metro Sèvres Babylone